Rubrika:
2017, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 28. 4. - 1. 5. 2017
Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka
Ujeté kilometry: 203 km
Minulý týden napadlo v Těchoníně 35 centimetrů sněhu, to byla ještě sranda. Když jsme se ale v dalších dnech budili a každé ráno leželo na zemi 5-10 cm čerstvého sněhu, sranda přestávala. Blížily se květnové svátky a my je už konečně chtěli strávit na kole a spát pod stanem. Jenže předpověď počasí na to vůbec nevypadala, nehledě na další sněhovou nadílku ještě v pátek 28. 4. Na běžky jsme už ale neměli náladu, tak jsme začali narychlo shánět ubytování s tím, že na kola se jede, ale natěžko jenom napůl. Puťák se spaním po chatách.
Už dlouho nás lákalo podívat se po nových rozhlednách Javorníků a Hostýnských vrchů. Vartovna a Kelčský Javorník. V Hostýnkách jsme naposledy byli strašně dávno a tenkrát na Kelčský Javorník nezbyl čas, a ani nemělo velký smysl tam jezdit. Je to sice nejvyšší hora, ale pro zbytek party by to jako důvod neobstálo, prostě bych je nepřesvědčila. Jsem ráda, že se teď ten důvod pro návštěvu objevil 🙂 Jenom jsem čekala, že výlet už absolvujeme se stanem. No, nedalo se nic dělat, pokud jsme nechtěli klepat kosu.
První noc jsme strávili v kempu v chatce v Prostřední Bečvě (paní nás informovala, že v Beskydech naštěstí nesněží, jenom prší). Druhá noc proběhla na vegetariánské horské chatě Antarik (Víťa: „Tady jako nebudou párečky k snídani?“), ne že bychom byli vegetariáni, ale jiné ubytování v této lokalitě prostě nebylo a nakonec to tam bylo moc fajn. Třetí nocleh jsme řešili operativně, ale plán byl v nějaké chatě na Tesáku. Nakonec jsme spali v turistické chatě Slovan.
Výlet měl překvapivě i jeden nečekaný závěr. V neděli večer mi zavolal Jára, aby se pochlubil příjemně strávenou nedělí výletem podél řeky Moravy a poptal se, jak se máme my. Pochlubila jsem se naším výletem a sdělila plán na pondělí: zdolat Kelčský Javorník.
„To je super nápad, my se k vám přidáme!“ vypadlo z něj bez velkého přemýšlení. „Na kole jsme tam ještě nejeli.“ A ráno v deset stáli nachystaní a natěšení na Tesáku. Za sebou už měli 11 kilometrů a 300 metrů převýšení z Bystřice pod Hostýnem. Strávili jsme společně celý den a nakonec nás Jára s Janou doprovodili až na vlak do cílových Hranic na Moravě.
Trošku vtípek od matičky přírody, 28. duben v Těchoníně.
Nejhorší bylo dostat se na vlak, jinde už po sněhu nebyly ani památky.
Ve Valašském Meziříčí ale nějaká pohoda taky nepanuje. Leje jako z konve a teploměr ukazuje 2°C.
No nic, pláštěnky a hurá podél rozvodněné Bečvy. Do kempu to máme víc jak 25 km...
V Rožnově už část cyklostezky projet nešla.
Teplota klesla na 1°C, ale v kempu v chatičce bylo příjemně vytopeno.
A další dny se už mělo počasí vylepšovat. Podél Rožnovské Bečvy stoupáme ho hor.
Konec rožnovské větve cyklostezky Bečva. Teď musíme přes kopec na vsetínskou větev.
Oslavíme to pravým valašským frgálem :-)
Sedlo Bumbálka. Snad stokrát projeté autem, na kole jsme tady poprvé.
Stejně tak Makovské sedlo o kousek vedle.
A o pár serpentin níž v údolí začíná cyklostezka podél Vsetínské Bečvy
Svítí sluníčko a vypadá to idylicky. Žádné velké teplo ale není.
V Huslenkách však naše cesta po pěkné stezce končí a nás čeká přejezd hřebene Javorníků. Ovšem má to být stále po cyklotrase, tak jsme v klidu.
Nejprve za Zděchovem zmizel asfalt, ale to se dalo čekat
Horší bylo, že se cesta změnila na potok :-(
A nahoře na hřebeni nás čekal tento masakr :-(
Naštěstí jenom asi kilometr, ale i tak jsme byli slušně zabahnění.
Chladná studánka cestou k chatě Antarik. Litujeme, že nemáme stany, ale na chatě bude lépe.
Chata Antarik leží na bočním hřebeni Javorníků
Výhled z chaty směrem na Slovensko je bezkonkurenční
I do bližšího okolí stojí výhled za to!
Kaple sv. Huberta na hřebeni
Pěkná trasa Hornolidečské magistrály, škoda že brzy skončí, resp. změní se její kvalita
Stezky pro kola tady plánoval někdo od stolu. Tohle je fakt sjízdné? Kola jsme hodili do křoví a na Čubův kopec lezeme pěšky.
Rozhledna na Čubově kopci stojí od roku 1991.
Markéta POD rozhlednou plánuje, kudy pojedeme dál, hlavně kudy nejlépe s kolem na Vartovnu
Nejkratší, ale vůbec ne nejlehčí cesta na Vartovnu (a už vůbec ne značená jako cyklo) vede ze Seninky.
Skvělý nápad jak pomoci dětem dostat se nahoru :-)
Konečně jsme tu. Rozhledna Vartovna stojí na 651 metrů vysokém kopci od roku 2009.
I zpod rozhledny je pěkný výhled. V dáli kopce, kam míříme.
"A nafoťte nahoře nějaké pěkné fotky" :-)
"A nafoťte nahoře nějaké pěkné fotky" :-)
"A nafoťte nahoře nějaké pěkné fotky" :-)
Markéta POD rozhlednou plánuje, kudy pojedeme dál :-) Že už jste to někde četli? :-)
Kouzelný kraj. Ani si nepřipadáme jako v Čechách (já vím, jsme na Moravě, ale i tak...) V dáli Vartovna...
A před námi Hostýnské vrchy. Ještě nás čeká výjezd na Troják a i Tesák.
Víťa dělá, že už jako nemůže, ale jede skvěle. Ta značka se objevila asi kilometr před vrcholem.
Na Tesáku. Poslední necelý kilometr k chatě.
Chata Slovan, náš poslední nocleh.
Pokojíček na chatě je jako ze starých časů.
A ráno už na nás čekají Jára s Janou. Některé další fotky tak budou z jejich produkce.
Po krátkém sjezdu následuje několikakilometrové stoupání na Kelčský Javorník.
Pěkné barvy. Co je ale nefér, že vždycky když někam jedeme na kole s Janou a Járou, jsou oni nalehko a my máme bagáž.
Sice ne úplně plnou polní, ale něco vezeme!
Krátký odpočinek v první serpentině.
Asfalt zmizel a stoupání přiostřilo. Zatím ale všichni jedeme.
Objevují se první (nebo poslední?) zbytky sněhu.
A hlavně se konečně objevila rozhledna.
Září novotou, slavnostně otevřena byla v září 2015.
Výhled maličko kazí opar, ale prý je lepší, než když tu J&J byli naposledy.
Výhled k Hostýnu, ten už nestíháme, tak někdy příště...
Kelčský Javorník má výšku 865 metrů nad mořem a rozhledna prý 35 metrů.
Výška solidní, i Jára nevypadá, že by se cítil dobře :-)
A to už frčíme do města Kelč
Nástrahy fotografa. Tolik snahy...
A ten výsledek! Jsme holt pěkně neukázněné objekty pro Járův objektiv :-)
"Maminko, to je Lenin?" ptala se Šárka.
Chudák Masaryk, když on ale z toho úhlu tak fakt trochu vypadal :-) (a trochu to byla deformace z loňské cesty do Ruska, kde byla socha Vladimíra Iljiče na každém rohu)
Mysleli jsme, že dál to bude už po rovince, ale jmenuje se to tu Podbeskydská pahorkatina, tak smůla, je to pěkně zvlněné.
A před námi obec Špičky. Proč se tak jmenuje?
Asi proto, že je pěkně na špičce :-)
Ohlédnutí k Hostýnským vrchům ze stoupání na Špičku. Už jsem trošku nervózní, protože máme málo času do odjezdu vlaku.
Konečně Hranice na Moravě na dohled. Teď už to bude jenom z kopce.
Ještě míjíme kapli sv. Antonína Paduánského
Má bohužel zpoždění, díky čemuž jsme nestihli přípoj a domů dojeli později, než byl plán, ale prodloužený víkend byl nakonec moc fajn. Díky Járovi a Janě za prima závěr.