Rubrika:
2018, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 26. - 28. 5. 2018
Účastníci: Markéta, Luděk, Šárka
Ujeté kilometry: 148 km
Směr této výpravy nám trošku neplánovaně stanovil jeden náš dobrý zákazník. Bylo potřeba doručit objemnější zboží do Bytči, a když jsme si spočítali, kolik by stála přeprava několikakusové zásilky PPL, vycházelo levněji se na Slovensko vydat osobně s tím, že když už tam budeme, uděláme si tam výlet. Mě to táhlo spíš na pěší, ale předpověď hlásila silné bouřky a tak jsem byla na vážkách, zda je rozumné se na hřebenové túry vydávat. Na kole se člověk pohybuje přeci jenom spíš víc v údolích a když už je nahoře, dolů se vždycky sjede rychleji. Luděk, ten to uvítal, kolu dá většinou přednost. Na víkend jsme nezvykle vyrazili až v sobotu ráno, a pouze s Šárkou. Víťa měl v pátek a v sobotu hasičské závody, po kterých si ho vyzvedli děda a babi z Heroltic. Na to konto jsme si vzali volno na pondělí, aby to mělo alespoň trochu cenu.
Volba padla na Bílé Karpaty, protože jsme tam nebyli už strašně dlouho, a s dětmi vůbec. Zavzpomínali jsme si na pěší vandr z roku 2004, kdy hranice mezi Českem a Slovenskem byly ještě částečně hlídané. Dneska už zátarasy na lesních cestách nepotkáte, natož pohraničníka a na Lopeníku stojí rozhledna jako symbol česko-slovenského přátelství.
Strmá vápencová bradla, která dala pohoří název, se dál vypínají na slovenské straně hor, a vzácné orchideje prý pořád ještě zdobí bělokarpatské louky.
Přejezd Bílých Karpat na kole natěžko je náročný. Cesty, které nám navrhly mapy.cz byly nesjízdné, k tomu horko a dusno, a nekonečná stoupání na nejvyšší vrcholy, u kterých jsme horko těžko vymýšleli varianty, abychom zbytečně neztráceli pracně nabytou výšku. Kilometrů nebylo moc, zato těch nastoupaných metrů tachometr ukázal přes 2500! Ale nocleh na v nedělním večeru opuštěném Velkém Lopeníku (až na tu vzdálenou bouřku, která se chvíli přibližovala!), neměl chybu. Všechny ty vrcholky jsme nakonec zvládli i přes technické obtíže, které se ukázaly. Šárce v tom horku a na kamenitých cestách povolila stará záplata a jak je dobře známo, záplata přes záplatu drží hodně blbě. Náhradní duše ležela zapomenutá doma… Při výjezdu na Velkou Javořinu, nejvyšší horu, zase Luďkovi popraskaly dvě špice a ráfek, že dolů z kopce do Nového Mesta nad Váhom jel s takovou osmou, že to byl zázrak, že vůbec dojel.
Nakonec jsem tak uznala i já, že bylo dobře, že jsme vyrazili na kole a závady se tak mohly projevit ještě před letní dovolenou…
Auto jsme zaparkovali v Povážské Bystrici hned u nádraží. Luděk se nastrojil do epesního cyklooblečku :-)
Poprvé vyrážíme na víkend jenom s jedním dítětem, a tak aspoň vyzkoušíme, jestli se do vloni kupovaného stanu pro tři opravdu tři vejdeme.
Vodní nádrž Nosice. 15 let jsem bydlela v ulici nesoucí toto jméno (a moje máma tam bydlí dodnes!), a poprvé jsem tu přehradu konečně viděla.
Projeli jsme se po hrázi a pokračovali dál podél Váhu.
V Lednickém Rovném mají pěkné obchodní centrum a také tady končí pohodová část výpravy.
Stoupáme totiž do kopců a ... na rozcestí si můžeme vybrat, kam pojedeme :-) K zubaři nerada chodím, do ledničky mnohem radši, tak jsme jeli doleva :-)
Ale daleko jsme nedojeli, Šárka hlásí první defekt. Po sundání pláště se ukázalo, že nejde o defekt, ale o povolení starší záplaty. Byla sobota odpoledne a hrozilo, že náš výlet skončí, aniž by pořádně začal.
Luděk je naštěstí šikovný, duši nějak zalepil a mohli jsme pokračovat.
Před námi se už vypíná Lednické bradlo a zrúcanina hradu Lednica
Hrad byl však bohužel z technických důvodů zavřený.
Tak jsme se pokochali výhledy do kraje, zejména na ostrý zub malofatranského Kľaku...
... a pokračovali dál po trase, kterou nám navrhly mapy.cz.
Cesta však brzy začala stoupat tak strmě, že jsme na bradla koukali tváří v tvář
A mělo být ještě hůř, zde se ještě občas dalo jet...
... ale tady už jsme jenom tlačili. Ale přece to nebudeme 20 km objíždět! :-) Navíc ty výhledy!
A tady už jsme to radši vzali po louce a tlačili ze všech sil. Ale krásně tam voněla divoká pažitka!
Cesta se zlomila až na Červenokameňském sedle s krásnými výhledy. To by byly noclehy, ale nemáme vodu. Vyhlédli jsme si totiž studánku ve sjezdu....
Mohutné Lednické bradlo se odsud jeví srandovně maličké...
Nepomohlo ani přitažení zoomem. Na tu rozhledničku v dálce jsme už fakt neměli ani pomyšlení.
Sjíždíme po loukách směr Červený Kameň
Před námi Vršatská bradla
Tomu říkám cyklozoufalství - tlačit i z kopce. Vyhlédnutý pramen sice fungoval, ale stráně kolem byly tak strmé, že by nešlo postavit stan, čili sjíždíme až dolů do vsi, a hodně neradi začínáme stoupat po silničce na Vršatec.
V lese nakonec docela nouzově Luděk objevil plácek akorát na jeden stan. Ale krásně tam šuměl potůček a tak se opět potvrdilo, že se někdy lépe spí na nouzovkách než na krásných místech. Jo a ten šikmý strom, to bylo vypočítané... :-) kdyby náhodou spadl, spadne nám v noci na kola :-)
I na ohýnek a buřty došlo.
Ráno nás čekalo strmé stoupání na Vršatec. Docela mazec, doporučuji. Na dvou kilometrech překonáte 300 výškových metrů!
Ale asfalt je kvalitní a výhledy (prozměnu na Červenokameňské bradlo) jedinečné.
Vršatské podhradie, Vršatské bradlo se zbytky hradu Vršatec.
Stále do kopce a slunce už začíná řádně pražit.
Výhledy na vesničku a na Strážovské vrchy
Luděk s Šárkou jdou na prohlídku zříceniny hradu
A po modré (opět, přece to nebudeme zdlouhavě objíždět!) přes lesy a louky
A od kapličky na Vršatcem po červené. Zatím je to ještě dobře sjízdné...
Takový trošku singletrack, který se všem na naložených kolech dobře nejezdí :-)
Závěr, posledních asi 300- 500 metrů už není sjízdný vůbec. Opět tlačíme z kopce.
Osada Sidonie. Kdo pamatuje rozdělení Československa, docela pravděpodobně si vzpomene i na název této obce. Hranici zde totiž měl tvořit potok Vlárka, který ale vedl přímo středem vesnice. Sidonie je dnes už celá v Česku, výměnou za jinou osadu, která připadla celá Slovensku.
Pozůstatek po hraničním přechodu ve Vlárském průsmyku
Tak nějak jsme uznali, že hřeben dál je pro naložená kola nesjízdný, a že bychom se terénními cestami daleko nedostali, a uháníme bělokarpatským podhůřím. Zadarmo to ale není. Výškové metry přibývají i tady.
Dojeli jsme do Bojkovic, kde jsme do hor zase zamířili
Ale až po obhlídce zdejšího zámku Nový Světlov
S bouřkou v zádech stoupáme, ale vzápětí zase klesáme... a to nás čeká 911 metrů vysoký Lopeník a my jsme stále na nějakých 300 metrech a ne a ne se odlepit
Pauza bodla všem. Bílé Karpaty se vyznačují tím, že cesta na nejvyšší vrcholy nestoupá rovnoměrně. Cestou je totiž spousta meziklesání, čili nastoupané metry jsou totálně jalové.
Krásná krajinka s výhledy na půl Moravy
A konečně jsme také poprvé uviděli Velkou Javořinu, náš zítřejší cíl.
Dneska budeme rádi, když dobudeme Lopeník. Abychom příliš neklesli (neboť ztráta měla být opět asi 150 metrů), zvolili jsme cestu přes Mikulčin vrch a Lopenické sedlo smířeni s tím, že budeme muset opět tlačit
Výhledy na roztroušené osady na kopcích
Občas musíme na louce překonat nějaký ten ohradník. Tlačíme nadvakrát. Luděk svoje kolo, pak se vrátí pro moje a já se vracím pro Šárčino.
Metry ale rychle přibývají, ještě jeden ohradník ...
... a pak už jen pár kilometrů po relativně slušné cestě...
Nejprve na Malý Lopeník (tenkrát jsme tady spali pod širákem, žádný přístřešek tu nestál)
A pak už konečně se zapadajícím sluncem dobýváme i ten Lopeník velký.
Jsme 911 metrů vysoko, máme za sebou 60 km a asi 1450 metrů nastoupaných. Je tu ale krásně, jsme tady v nedělním večeru sami, bouřky v okolí se rozpadly...
... takže není důvod se tu nezabydlet.
A užít si krásný poklidný večer
Než vystydne jídlo, doběhout si na rozhlednu (Luděk + Šárka)
a spatřit Bílé Karpaty na které se pomalu snáší soumrak. Jenže jakmile jsme ulehli ke spánku, v přístřešku s výhledem na Slovensko, začalo se tam blýskat. Nově vzniklá bouřka byla asi 60 km daleko, a místo pod rozhlednou s hromosvodem snad asi i bezpečné, ale bouřka se pomaličku blížila směrem přímo k nám, takže kdo mě zná, ví, že jsem prostě do půlnoci neusnula a ladila blitzortung hlava nehlava, než se bouřka nevybouřila a byl klid.
A ráno bylo krásně, jen já poněkud nevyspalá.
Kousek pod vrcholem Lopeníku stojí dokonce partička kadibudek, někdo tady vážně přemýšlel, protože většinou bývají taková místa v lese okolo doslova posetá podpapíráky. A tady ještě kousek dál vytéká ze skály pramen, prostě je tu vše, co si jen táborník může přát.
Zde v tomto přístřešku jsme přespali.
Šárku ráno ještě necháváme dospat
A protože jsem se zařekla, že když bouřka v noci nepřijde, ráno na rozhlednu vylezu. Asi je můj strach z bouřek větší než strach z výšek :-)
Á, Luděk už nese dřevo na oheň, jdeme vařit snídani.
A po snídani sjezd a pak zase výjezd... Velká Javořina už čeká.
Ale není to tak jednoduché, opět nás čeká minimálně jedno jalové meziklesání. Je ráno a slunce už praží, moc se nám nechce.
A málem jsme dojeli úplně. Šárce záplata opět povolila... a tak Luděk celý nasr (štvaný) pokouší odlepit staré záplaty a provádí několik pokusů o lepení. Nakonec je opět (jako vždy) úspěšný.
A pak volíme opět cestu terénem po červené, abychom příliš neklesli. Mimochodem, ta černá tečka na cestě je pán, který šel pěšky, a na chatu Holubyho chatu pod Javořinou dorazil dřív než my :-)
Velká Javořina dominuje krajině a nás už čeká převýšení pouhých 370 výškových metrů.
Cesta směrem z Česka není asfaltová, ale vede solidárně bukovým lesem, tudíž ve stínu a i sklon je rozumný.
Teprve až v samotném závěru, pár set metrů před vrcholem, vyjíždí z lesa na vrcholovou louku. Šárka jela celou dobu jako utržená ze řetězu.
My tři na nejvyšším vrcholu Bílých Karpat, 970 metrů vysoké Velké Javořině (stoupání přes 600 metrů).
Ještě dojet k vysílači, který kdysi dávno vysílal televizní signál až do Luďkových Heroltic a díky tomu mohli Zigáčkovi chytat Slováky.... a pak nás už čeká jenom sjezd...
Ovšem nesmí chybět odměna v podobně vynikajícího oběda na Holubyho chatě!
Já to říkám pořád, že my narození v Československu se tak nějak na Slovensku jako v zahraničí necítíme. Jsme rádi, že to i tady cítí podobně.
Máme za sebou přes dvacet kilometrů sjezdu!
A brzdíme až na nádraží v Novém Městě nad Váhem.
Tak nějak :-) Taková tečka za příjemným výletem. Čeká nás hodinová jízda vlakem a pak asi tři hodiny v autě. V devět jsme vyzvedli Víťu u babi a dědy a v deset už byli v posteli.
Nahrávání ...
