Kazachstán a Kyrgyzstán na kole s dětmi

Rubrika: 2022, Cestování s dětmi, Cykloexpedice

Datum výpravy: 5. 7. - 11. 8. 2022

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Ujeté kilometry: 2500 km

Sen o krajině s jurtami a divokými koni

1. část – Cesta do budoucnosti

Na úvod…

Naše první cesta s koly letadlem. Jiní cykloturisté se takto přepravují dávno a běžně, já ale měla z létání strach. Nemám celoživotně ráda výšky a otevřené prostory, ale jednoho dne jsem si řekla: nemládneme, síly a odvaha budou spíše ubývat. Máme za sebou dva roky covidových omezení a na začátku roku Rusko napadlo Ukrajinu. Nikdo neví, jak se bude svět dál vyvíjet. Pokud si chci splnit alespoň nějaký vzdálenější sen, je možná ten nejlepší čas.

Kyrgyzstán je v posledních letech poměrně populární (což nás trochu odrazovalo) a tak, abychom si cestu zpestřili a maličko ozvláštnili, rozhodli jsme se podívat se ještě do nějaké sousední země. Volba padla na Kazachstán, který nedávno zrušil vízovou povinnost, a přesto není navštěvovaný skoro vůbec, což nás naopak lákalo. Vyrazili jsme celá rodina s dětmi, Víťa 15 let, Šárka 13, ačkoliv jejich ochota, resp. neochota korelovala přímo úměrně s jejich věkem. Děti kouzlo těchto zemí nevnímají, pro ně je to jen nějakej blbej “stán”, hnusná země, turecký záchody. Ale naštěstí ještě nejsou plnoletý 🙂 a v těchto zemích můžou vidět, že lze zažít mnohem horší prázdniny než kola s rodiči. Třeba pást krávy a spát v jurtě, hehe.

My na Východ jezdíme nejraději. Je to tam ještě takové autentické, miluju ty země, kde se po silnicích procházejí krávy a kde se spásají louky. A i když pak nadávám na to, že nic nefunguje, na hrbolaté cesty a bídné obchody, stejně mě to tam tak nějak táhne. Kdyby to všude na světě bylo stejné, byla by to nuda. Víc si pak vážím toho, co máme doma a co bereme jako samozřejmost. A kromě toho, sama pro sebe si dělám soukromou sbírku bývalých států SSSR, a další dva body se počítají!

Jak překonat strach z létání?

Nevím. Já měla hrůzu velkou, skoro na úrovni fobie. Letěla jsme jednou dávno, asi dvacet let nazad do Petrohradu, nic se tehdy nestalo, ale od té doby jsem sama sebe nějak přesvědčila, že už do letadla v životě znovu nesednu. Měla jsem děsivý sny o létání, které jsem brala jako znamení. Jenže co dělat, pokud se chcete dostat někam dál? Posunout se, poznat něco i mimo Evropu. Mám se celý zbytek života omezovat? Jasně, že jsou ještě v Evropě místa, kde jsme nebyli, tras by se dalo vymyslet spousty, ale není to škoda? Nebude to později ještě horší? Proč se jiní lidé nebojí a létají běžně? A tak jsem si řekla, že s tím svým strachem budu muset něco udělat, že je to jen v mojí hlavě. Vždycky mi šla matematika, studovala jsem statistiku – zkusím prostě věřit statistice o bezpečné přepravě. Moje metoda spočívala v tom, že jsme letenky kupovali jako běžnou věc, třeba jako jízdenku na vlak do Pardubic. Prostě jsem si do poslední chvíle nepřipouštěla, že poletím letadlem. Byla jsem jako Scarlett O´Harová ze Severu proti Jihu. Její motto v náročných situacích bylo: Teď na to nebudu myslet! Budu na to myslet později, až to dokážu snést. Já jsem si říkala: Jedeme zkrátka jako každý rok na dovolenou na kola, a na to, jak se tam dostaneme, nebudu myslet.

Nakonec jsme málem neodjeli vůbec

Letenky jsme kupovali 14 dní předem – z pověrčivosti zásadně neplánuji dlouho dopředu a navíc bylo ve hře víc variant pro letošní cestu. Jenom než jsem Luďka přesvědčila, že tam chce taky! Plzák to nazval OVO (oboustranně výměnný obchod) aneb jednou podle mě, podruhé podle tebe. Já se snažila to přivést k ještě větší dokonalosti, zkrátka, aby to vypadalo, jakože to chce hlavně on, aby to příště mohlo být zase podle mě. Prostě manželka k pohledání! 🙂

Důkladně jsme prokonzultovali s kamarády, kteří v KGZ už byli, že to není tak debilní nápad a definitivně se rozhoupali, že do toho jdeme. Ale nic nebylo jednoduché. Po rezervaci a zaplacení letenek přes internet jsme museli ještě přiobjednat přepravu kol, což se dělalo telefonicky na callcentru kdesi v Turecku, tedy jedině v angličtině! Tím jsem byla pověřena já. Tušili jsme, že přeprava jednoho kola bude stát asi 60 eur, ale když nás na infolince zchladili, že těch 60 eur je jen za jeden let, tedy budeme-li přestupovat, musíme zaplatit tuto částku 2x, musela jsem si to nechat dvakrát zopakovat. Tedy ne cca 12 tisíc za kola ((protože počítej v našem případě krát 4 kola krát dvě za cestu zpět), ale jednou tolik. Luděk se šprajcnul, že tohle nedá. Považoval to za podraz. Měli jsme 24 hodin na případné zrušení letenek a vrácení peněz v plné výši. A já byla s tím přesvědčováním zase znovu na začátku. Ach bože, měla jsem 24 hodin na to ho přesvědčit, že to byla naše blbost, že jsme si mysleli, že 60 euro je za přepravu z bodu A do bodu B nikoli za vzlétnutí, a že když už jsme tak daleko, přece to nevzdáme a že ta vynaložená částka za to bude stát. Nakonec rezignoval „Dělej si, co chceš!” a já znovu vytočila číslo na turecké aerolinky Pegasus airlines. Následovalo něco, co jsem slyšela poprvé v životě – a to platba z platební karty na dálku přes telefon, kdy všechna potřebná čísla (číslo karty, datum platnosti, CVV) vyťukáváte podle pokynů do klávesnice telefonu. Všechno působilo tak iracionálně a nevěrohodně, že jsem nevěřila, že platba proběhne.

A aby toho nebylo málo, přišel covid

Ale proběhla. Nicméně tři dny poté, co jsme tohle absolvovali, jsme ulehli oba s Luďkem s covidem. Rýmička to fakt nebyla, proleželi jsme pět dní v horečkách a bolestech, místo abychom se chystali. Holt jsme už byli poslední, kdo TO ještě neměl. Neměli jsme ani jeden sílu na nic, jen jsme leželi a umírali, každý v jiném pokoji a děti nás obskakovaly. Já jsem samozřejmě šílela, že co když je to jasný znamení, že do žádnýho Kyrgyzstánu jezdit nemáme a tak. Měli jsme naštěstí zaplacené pojištění storna, takže jsme termín mohli posunout nebo cestu úplně zrušit, a já úplně živě viděla to, jak naše letadlo padá a my v něm. Nebo nespadne, ale něco se stane tam. No prostě, asi blouznění z horečky; nakonec jsme se jakžtakž zberkali a po pěti dnech ležení vstali. Na přípravu jsme měli přesně 6 dní.

Takže klasika, sehnat krabice na kola a pokusit se vše sbalit, návodů na internetu je docela dost. Snažili jsme se jako nováčci vyznat v pojmech jako povolený váhový limit, co nepatří do příručního zavazadla, odbavení a tak. V inkriminovaný den nás kamarád, kterému přes léto půjčujeme naši chalupu, odvezl naším autem i s koly na letiště do Ruzyně, a auto nechal zaparkované u sebe doma na Žižkově. Následky covidu nás později na cestě ještě docela potrápily, ale teď jsme se cítili docela dobře, síla každým dnem přibývala, počítala jsem, že jeden den strávíme na cestě, další den po příletu v Biškeku, takže než vyrazíme, dáme se do kupy úplně.

Nebojte ale, moje hobby létání vážně nebude

Metoda, kdy jsem fungovala jako robot a na to, že mne čeká let letadlem, nemyslela, fungovala dobře, ale přesto, když se let blížil, jistá nervozita se objevovala. Kamarádku lékařku jsem požádala o radu, přiznala jsem se, že mám z létání panickou hrůzu. Doufala jsem, že mi pošle recept na krabičku Lexaurinu, ale laxně mi odpověděla (protože je sama vášnivá cestovatelka právě letadly), že si mám dát panáka. Sytý hladovému nevěří. Já si radši přeci jenom lupla ten lexaurin, kterej jsem doma náhodou našla (jenom teda čtvrtku) a dál na nic nemyslela a do toho letadla jsem vešla jako stroj. Nechtěla jsem navíc svůj strach přenést na děti, které letěly poprvé v životě a dělala jsem jakoby nic. Nakonec se to ukázalo jako nejlepší metoda, minimálně na to, aby člověk vůbec dokázal nasednout. Dál to tak snadné nebylo. Letadlo z Prahy nám chtělo ukázat, co umí. Házelo to s námi, byla zrovna silná bouřková aktivita, tak jsme se vyhýbali cumulonimbům, jako by se nechumelilo. V Istanbulu (kde se přestupuje) jsem vystoupila, a že dál už nepoletím ani omylem. Zrušíme zpáteční letenky a domů dojedeme na kolech. Pak mi ale došlo, že s tím Kyrgyzstánem otravuju už hodně dlouho, a jiná cesta, než že znovu vlezu do tý plechový trubky, momentálně není.

Noční let do Biškeku byl už o poznání klidnější a po přistání jsem si okamžitě zakázala myslet na to, že za pět neděl mě to samé čeká znovu. Přiletěli jsme ráno, měli jsme rezervované ubytování v soukromí, kam jsme se dopravili s ještě zabalenými koly taxíkem. Bylo devět hodin místního času (podle toho našeho pět) a okamžitě jsme padli do postelí a dospávali probdělou noc (závidím těm, co v letadle usnou).

Pivo tu mají, bude to dobrý

Luděk nás kolem páté odpolední probudil, že už je sám dávno vzhůru, že už smontoval kola a měli bychom tedy vyrazit je vyzkoušet a dát si u toho někde večeři. Prospali jsme celý den! Ocenila jsem na maximum jeho aktivitu, a tak jsme se snažili rychle probrat a na kolech vyrazili do víru velkoměsta. Do centra hlavního města Kyrgyzstánu Biškeku (starší ročníky si jej možná budou pamatovat jako Frunze) to nebylo daleko. Dlouho jsem nemohla uvěřit, že jsme vážně tady, ten pocit jsem si užívala. Poprvé mimo Evropu, a bylo to tam vážně docela jiné. Domorodci asijského vzhledu, za městem se tyčily bezmála pětitisícové hory a všude se mluvilo rusky. Dali jsme si večeři a po ní pivo a vrátili se zpátky do našeho ubytování. Ráno bylo v plánu vyrazit.

Co že jsem to na začátku plácala to s tou budoucností? Jako že země kde zítra znamená včera? Ale kdepak. Pronesl to Víťa, když jsme seděli v letadle a začalo svítat. Letěli jsme naproti slunci. Bylo tam o 4 hodiny více než doma, byli jsme tedy v budoucnosti.

2. část – Welcome to Kazachstán!

„Tahle země není pro starý!“

všimnul si Luděk, když jsme seděli v bufetu v Biškeku, konzumovali večeři, první jídlo v Kyrgyzstánu, a rozhlíželi se u toho kolem sebe. Ne že bychom se v těch asijských obličejích vyznali, ale že se všude pohybovala jenom mládež, a lidé nad čtyřicet let nebyli vidět skoro vůbec, přehlédnout nešlo. „Třeba ti staří žijí jenom na vesnicích,“ odtušila jsem a zadoufala zároveň.

Ona je nějaká válka?

Jedna z věcí, které mě v roce 2022 ve střední Asii docela zajímaly, byl názor Kazachů a Kyrgyzů na válku na Ukrajině, neboť obě země jsou také bývalé ruské satelity. Příležitost se naskytla hned první den. V ubytování spolu s námi trávili noc dva chlapíci právě z Ruska. Byli tu za nějakými kšefty, to se dozvěděl Luděk ještě večer, když si s nimi připil vodkou. Ráno u snídaně, kdy nám pan domácí smažil vajíčka a naléval z konvičky čaj, jsme si ještě trochu povídali. „A jaké jsou u vás ceny?“ vznesli obligátní otázku lidí na Východě. Vím, že je obvykle zajímá průměrný plat a kolik u nás stojí auto (Škoda Octavia). Chlapíci ale byli zvědaví, jaká je u nás v přepočtu na eura cena běžných potravin, mléka, vajec a tak. „Co je válka, ceny se docela zvedly,“ nahodila jsem udičku a ti dva se na ni chytli. Nebo spíš nechytli. Dívali se nechápavě. O jaké válce to mluvím, u nás je snad nějaká válka? Mlčela jsem, byli to sympaťáci, nechtěla jsem je konfrontovat, nebyla jsem ještě připravená. Třeba se ale jenom báli mluvit, napadlo posléze Luďka. Možná, ale já o tom pochybuju.

Dalšího člověka jsme měli možnost se na tohle téma zeptat až v sousedním Kazachstánu. Z Biškeku jsme vyrazili na sever, i když nás všichni odrazovali, že v Kazachstánu nic není. O tom jsme se ale chtěli přesvědčit sami. „A na Yssyk-Kule byli?“ ptali se nás Kyrgyzové, když jsme jejich zemi opouštěli, sotva jsme do ní vjeli. Ujeli jsme pouhých dvacet kilometrů, když jsme stáli na hranici. “Lučše čem Švajcarija,”chvástali se. „Nebojte, máme ho ještě v plánu, ale nejprve se podíváme k sousedům,“ snažili jsme se vysvětlit náš na první pohled nelogický plán. Ten byl držet se při jižní hranici s Kyrgyzstánem.

Kazachstán je na tom, coby bývalá Kazašská SSR podobně jako Ukrajina, takže válku sledují, neříkám, že s obavami, přeci jen tahle zem je větší sousto, ale s lítostí určitě. O válce vědí, a i když i zde prý funguje určitá propaganda, minimálně 80 % lidí je proti Putinovi a jeho válce. Tohle nám prozradil velice sympatický majitel restaurace v příhraničním městečku Kordaj, prvním kazašském sídle. Jeho podnik jsme objevili náhodou. Zapomněli jsme už, jak je to v rusky mluvících zemích s názvy restaurací a kaváren a když jsme si chtěli po obědě dát někde kávu, automaticky jsme vlezli do podniku s nápisem Kafe.

Pro vysvětlení, pokud byste náhodou do nějaké rusky mluvící země jeli:

café, kafe = restaurace (normálně s jídlem)

pokud chcete kávu, tak to je kófe

 Takže prostě došlo k tomu, že jsme po jídle vlezli do další restaurace, ale houby zle, kafe tam měli, dále připravovali mléčné ovocné koktejly a majitel trval na tom, že si ještě musíme dát pizzu a nakonec to všechno bylo na jeho účet. Tehdy jsme ještě netušili, že jsme narazili na pravděpodobně nejlepší podnik v celém Kazachstánu a Kyrgyzstánu, nikde jinde takový výběr dobrot neměli. Inu bylo znát, že majitel strávil několik let v Evropě. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí, nejen o jejich názoru na válku a Putina, ale třeba i na to, jaké mají Kazaši rodinné poměry, neboť jde většinou o muslimy. Takže – oficiálně mohou mít jen jednu ženu, a náš nový kamarád také pouze jednu měl (a s ní tři děti, dvě už dospělé). Neoficiálně ale mohou manželek mít víc, ale –než začnete jásat, zbystřete – platí zde nepsané pravidlo, že každá taková nová manželka musí dostat vlastní dům. Ten dům sponzoruje pochopitelně její muž, čili ten si důkladně rozmyslí, jestli mu to všechno za to stojí. Ale když stojí… 😉

„To jsme jeli tak daleko kvůli poušti?“

zoufal Víťa druhý den, kdy jsme překonali horské sedlo ve výšce něco málo přes 1200 metrů (o nic extra zatím nešlo, startovní Biškek leží v 700 m) a zírali do nekonečné pustiny. Zoufal je slabé slovo, protože byl naštvaný až rozezlený. A to jsme se snažili mu cestu maximálně zpříjemnit, pořídili jsme SIM kartu s dostatkem volných GB, a taky slíbili jídlo a dobíjení mobilů v hospodách (jestli nějaké budou). Ne že by za námi něco bylo, pětitisícovky nad Biškekem v oparu a smogu nebyly vidět skoro vůbec, ale tam, kam jsme mířili, nebylo vůbec nic. (Vnímej ten rozdíl: nic a vůbec nic). Na poměrně výrazné křižovatce stála jedna benzínka a obchod s cukrovinkami a směrovka ukazovala Almaty 150 km. Zastavovaly tam maršrutky a autobusy, a i my jsme tam něco málo posvačili, protože v mapě byl po asi pěti kilometrech kreslený příbor, tak jsme jim na to skočili. Najeli jsme na super hlavní tah A-2 dálničního typu, který měl širokou krajnici, kde jsme se cítili dobře. Ono nic se dokonale zhmotnilo po zmíněných několika kilometrech, kdy jsme přijeli k vybydlenému objektu restaurace, která již nefungovala dobrých deset let. Nerozhodilo nás to, v mapě byl další příbor kreslený po 15 kilometrech. Nasadili jsme formaci a posunovali se dál. Krajinou, kde napravo se zvedal hřeben suchých dvoutisícových hor, a nalevo se zmíněné nic táhlo až k obzoru. Tentokrát nás přivítal dům, z něhož zbyla jen čelní stěna. Strop se propadl a zbývající stěny se zřítily, devastát to byl definitivní. Aha, zpozorněli jsme, to už jsme trochu trpěli hladem a žízní a nervozitou.

Jenže nezbývalo nic jiného, než frčet dál. Za obligátních 15 kilometrů se nabízela další šance! „Máme průměrku dvacet, těch dalších 15 km ujedeme za ¾ hodinky, když si mákneme. Je tam křižovatka a benzínka, tam už něco konečně být musí,“ uklidňovala jsem otrávené děti, Luďka a samu sebe.

Pěkná čtyřproudovka s velkorysou krajnicí se místy (kde ještě neproběhla rekonstrukce) zužovala na původní dvouproudovku, do níž se pokaždé slil hustý provoz, a pro cyklisty nebylo místo. Auta nás objížděla na centimetry, jeli jsme se staženými půlkami a začínali toho mít docela dost.

K tomu provozu – samozřejmě, když benzín stojí 10 Kč, asi by člověka nemělo překvapit, jak to tam vypadalo na silnicích. Oni v těch autech snad i žili, jezdili sem a tam, není problém zajet si tisíce kilometrů přes celou zemi, motor se zásadně nevypínal.

Když už vám tu angličtinu platím, tak se předveďte!

Restaurace na křižovatce byla konečně v provozu. Ohromná vývařovna s pultovým prodejem, kde jsme mohli jídla vidět, ještě než přistála na našich talířích a mohli jsme si říci, kolik chceme. Nabídka byla skvělá, jak místní, nám zatím ještě neznámé pokrmy, tak i taková ta klasika, jako pečená kuřecí stehna či masové koule v rajské omáčce. Cpali jsme se, až se nám dělaly boule za ušima, a přemýšleli si každý nad tím svým, když tu se u nás objevily dvě dívčiny. Od vedlejšího stolu tatík poslal své dvě dcery zhruba ve věku našich dětí, aby konverzovaly anglicky s cizinci. A tak jsme odpovídali na roztomilé dětské otázky typu “How old are you?” a “How are you?” a on si je natáčel a video později se zalíbením přehrával.

Po jídle jsme si začali dělat starosti, kde v této zoufalé krajině, která ani snad nazvat krajinou nešla, postavíme stan. A jak už to tak bývá, vyřešilo se to samo. Hlavní silnice, zde už opět dálničního typu, obcházela vesnici. Luděk vymyslel, že za vesnicí, kde vedl kousek původní staré silnice, nebude nic jezdit a mohl by tam být klid na spaní. Zbývalo jenom najít, kudy se z dálnice prosmýkneme do obce. Byli jsme v Kazachstánu druhý den a projížděli jsme teprve druhou vesnicí. Využili jsme toho a v malém krámku se pokusili nakoupit. Ještě že jsme vybrali zdejší měnu tenge den předtím k Kordaji! Přišli jsme na to, že naše evropské platební karty tady nejspíš fungovat nebudou, platilo se buď hotově nebo přes jejich vlastní platební systém pomocí aplikace s QR kódy. Luděk s Víťou se apku snažili zprovoznit i pro nás, ale pro registraci bychom museli mít účet v nějaké místní bance.

Jak jen to dělal Robinson?

Pomalu jsme se začali dostávat do cestovního režimu. Ráno jsme si chtěli na dřívkáči uvařit čaj a zakoupená domácí vajíčka, leč došlo nám, že jsme si s sebou nevzali zapalovač. Do letadla jsme ho vyhodnotili jako nebezpečný předmět, ale že bychom ho měli koupit tady, jsme úplně pustili z hlavy. Dřevo bylo, protože jsme stanovali v keříkách, ale nebylo čím oheň zažehnout. Zkoušela jsem Luďkovy brýle, kus průhledného plastu ale marně, ranní slunce bylo příliš nízké a sotva hřálo. Bez ranního čaje bychom se obešli, ale co ta vajíčka? A tak nezbylo než zkusit zastavit nějaké auto a požádat řidiče. Vyslala jsem k této činnosti toho nejpovolanějšího, tedy Luďka, ale kupodivu nebyl úspěšný. Buď nekouřili, nebo s sebou zapalovač nevezli, spíš bych ale řekla, že problém byl v tom, že osamělý stopař na silnici nepůsobil důvěryhodně a jeho prosba byla neobvyklá. Museli jsme tedy provést útok zvaný kobercový – sbalili jsme se a přesunuli se na silnici všichni a se vším všudy. Zapalovač se najednou v zastaveném autě objevil a snídaně byla zachráněna.

Náčelníku, nevadí, že jsou tam pešuňk a koleje?

Po snídani jsme se podle plánu chtěli napojit zase na naši hlavní do Almaty, leč nevím, kdo stavěl silnici – prý Číňani a asi to byla pravda, protože když jsme na přípojku dorazili, nevěřícně jsme zírali do prostředku silnice, kde se bez přerušení táhla svodidla. Stavitelé zkrátka ignorovali přípojku z vesnice a doleva nebylo možné pokračovat. Směr byl možný jedině doprava, tedy zpátky. Museli bychom si zajet nevím kolik kilometrů, což pro auta není problém, ale my jsme o zajížďku nestáli. Krajnice byla opět skvostná a jízdu v protisměru nikdo neřešil. Po devíti kilometrech byla konečně možnost zajet do našeho správného pruhu, až nám to bylo líto – jízda s auty řítícími se z čela místo zezadu nám přišla bezpečnější.

Závisláci na kafi se připraví na odvykačku

Blížili jsme se k bývalému hlavnímu městu, což znamenalo větší koncentraci fungujících podniků. Hned v tom prvním jsme se pokusili dát si ranní kávu, ale smůla – měli jen pytlíčky 3v1 nebo čaj. 3v1 nepovažujeme za kafe a když jiný kraj jiný mrav, tak se holt přeorientujeme na čaj. Kofein jsme doplnili Coca-colou a pak hlasovali, jestli do Almaty pojedeme dál po té hlavní, nebo odbočíme na vedlejšku. Luděk hlasoval za hlavní, já byla spíš za vedlejší. Vedla přes městečka, a byť by ta hlavní byla rychlejší, pohodlnější a asi i bezpečnější, byli jsme tu proto, abychom Kazachstán trochu poznali. Protože v páru se nedá hlasovat, museli jsme chtě-nechtě přizvat i děti, holt už byly v tom věku, kdy na jejich názory se už pomalu dal brát zřetel, jinými slovy, už byly docela rozumné a použitelné (ty názory). Shodly se na tom, že obě varianty jsou zhruba stejné co do hospod, ale na té méně hlavní silnici bude větší šance najít nocleh. Ten nám vycházel těsně před Almatu, tak vyhrála varianta městečka a uhnuli jsme na Uzinagaš a další.

Znamenalo to také přiblížit se horám, vystoupat z 800 do 1100, což sice nestálo za řeč, ale nějaké kopečky to byly. Užívali jsme si civilizaci, kdy jsme na dvaceti kilometrech projeli dvě města. Zastavili jsme, že ochutnáme kumys, kvašené kobylí mléko. Když jsem četla různé cestopisy z těchto končin, předpokládala jsem, že tohle nedám. Kupodivu to nebylo tak zlé a celkem se to dalo. Představte si mírně alkoholický jogurt, v Kazachstánu i sousedním Kyrgyzstánu ho pily i úplně maličké děti.

Pomalu jsme začali přicházet na specifika zemí, ve kterých jsme se následujících pět týdnů plánovali pohybovat. Místo kafe se pije čaj (většinou na ruský způsob, tj. silný čajový koncentrát doplněný o horkou vodu z varné konvice), místo piva mléko a výrobky z něho.

Pomalu jsme začali přicházet na to, že hlavním kouzlem Kazachstánu budou jeho lidé. Přívětiví, usměvaví, komunikativní. Byli jsme rádi, že jsme ještě generace, která zažila ve škole ruštinu, protože ta tam pořád jede ve velkém. Bez ruštiny si vůbec neumím domluvu představit a bez domluvy je zážitek poloviční. Angličtina? Možná za pár let, v současnosti se ji už ta nejmladší generace učí. A dospělí? Maximálně nás dokázali pozdravit: Welcome to Kazachstán!

Odbočením z hlavní začaly ty pravé zážitky. Třeba to, že zastavilo auto, z něj vystoupil chlapík, daroval nám chleba, sušenky a velké lahve s pitím. Sotva jsem si ho stačila vyfotit, jak rychle se zjevil, tak zase zmizel. Později zase z jiného auta vystoupil jiný člověk, a ten dodal pro změnu čokolády a pitíčka malá. A aby toho nebylo málo, po něm si nás obratem převzala paní, která vykoukla ze dveří domu, před nímž jsme stáli. Tahle paní nás nejen pohostila meruňkami a domácím pečivem, ale také nám zazpívala kazašské národní songy. Byla to nějaká místní národní umělkyně a nemít vážně nemocného manžela, prý by nás pozvala i domů na noc. Požádali jsme ji aspoň o vodu do našich lahví, protože velkoměsto se blížilo a bylo nutné hledat nocleh včas. Nakonec byl stylový – na louce v horách a ráno i se stádem krav.

3. část – Krát dvě to mělo bejt

Čtvrtý den od startu jsme vjeli do velkoměsta, do Almaty. Zde měly děti alespoň malou satisfakci – byl tu jediný McDonald za celou cestu. Tedy – v Almatě jsou celkem asi čtyři a nám stačil jenom jeden, zas takoví fanoušci nejsme 🙂 ale mám na mysli, že pak nikde jinde se už na naší trase žádný mekáč nevyskytoval, v Kyrgyzstánu tento řetězec pobočky zatím nemá.

Almaty (dříve Alma-Ata) se rozkládá na úpatí pohoří Zailijský Alatau (severní část Ťan-Šanu) a do roku 1997 bylo hlavním městem. Pak se jím stala Astana, která si za svůj nedlouhý život prošla také několika přejmenováními. Děcka to přejmenovávání názvů měst fascinovalo a neustále chtěly vyprávět, jak to bylo. Tak třeba Astana: Z původního Akmolinsku vznikl Celinograd, pak Akmola a následně už konečně Astana. Ta už se zároveň stala i hlavním městem. Ale jméno jí nezůstalo. Bývalý prezident si ji podle sebe přejmenoval na Nur-Sultan, ale ani tím to neskončilo. Necelé dva měsíce po našem návratu se město přejmenovalo zpět na Astanu. To Almaty těch názvů mělo méně, z původního Věrnyj se přejmenovalo na Alma-Ata a přechod na Almaty byl jenom kvůli přepisu ruského názvu do Kazaštiny. Já si názvy hlavních měst všech států bývalého SSSR pamatuji dokonale díky otci mojí kamarády z gymplu. Chodila jsem občas tehdy k nim na návštěvy, a vždycky, když byl doma její táta, prověřoval naše znalosti: „Tak děvčátka, dneska mi vyjmenujete všechny republiky Sovětského svazu a jejich hlavní města.” A my musely namáhat naše mozky, než jsme se směly odebrat do dětského pokojíku probírat zajímavější holčičí věci. Jindy zase zda si vzpomeneme na všechny státy USA, a příště zase jiné špeky. Zajímalo by mne, jak by se tvářily naše děti, kdybychom jejich kamarády já nebo Luděk takto testovali – raději to zkoušet nebudu, aby jim nějací kamarádi zbyli, ale já na pana Sinkuleho vzpomínám moc ráda.

Almaty se vypíná do výšky cca 1500 metrů a může tak dobře sloužit jako základna pro výlety do hor. Ty se tyčí přímo nad městem a dosahují výšky skoro pět tisíc metrů. My jsme se ale drželi pouze památek. Kontrast velkoměsta a vesnice byl propastný. Ještě u cedule s názvem města stála ohrádka s nabídkou beranů na prodej. V těchto dnech totiž zrovna probíhal třídenní muslimský svátek, který spočíval v nákupu právě samce od ovce a jeho zabití. „Rozporcované kusy masa pak rozneseme po sousedech, zejména po těch chudých,” vysvětlovala nám včera ta operní pěvkyně, pokud jsme ji správně pochopili. Nám bylo čekajících zvířat líto, ale pak jsem si vzpomněla na naše vánoce a kapry.

Z města nás navečer pohodlně vyvedla úzká silnička podél Velkého almatského kanálu. Ten vede z přehradního jezera Bartogay na řece Čilik a svádí cestou veškeré potůčky z hor. Kanál slouží k zavlažování a k zásobování Almaty vodou. Je jedním z posledních velkých projektů uskutečněných před rozpadem SSSR. Krajina kolem je zemědělská, dva dny jsme jeli v podstatě jen podél polí a sadů. Že nejsme v úrodném Polabí, dávala tušit kulisa bezmála pětitisícových hor nad nimi. Říkala jsem si tenkrát, jaká by to byla pěkná cyklostezka, kdyby byli akčnější a hle – když teď píšu tento cestopis a koukám u toho do mapy, tak už ji tam mají vyznačenou. Voda v kanálu vypadala úžasně, modrozelená barva lákala ke koupeli, proud byl ale silný a na několika místech jsme minuli cedule s přísným zákazem přístupu k vodě.

Navečer se od Almaty blížila bouřka. Zrovna, když jsme potřebovali najít místo pro stany, krajina se otevřela. Celé odpoledne jsme jeli skrz sady, kde rostly stromky a bylo dost zeleně, navečer jsme ale vjeli do pustých plání. Už se stmívalo a ty blesky vypadaly docela strašidelně. Neměli jsme zatím zkušenosti s bouřkami tady, tak jsme hledali nějaké místo, kde bychom byli trochu skryti, lesík nebo tak něco. Nejistě se v těch pláních cítil i Luděk a to už je co říci. Jenže co vypadalo z dálky jako les, byly zblízka jen nízké keříky. Ale v nich stála jakási ruina s bídnou, ale přeci jenom střechou. Aspoň něco, byla už tma a nebyl čas hledat něco jiného. Bouřka nás nakonec minula, ale na těch vzdálených vysokých horách do rána přibyl čerstvý sníh. Večer jejich vrcholky bílé rozhodně nebyly.

Kanál se vyhýbal vesnicím, takže když jsme potřebovali nakoupit, museli jsme do nějaké osady odbočit. Litovala jsem, že jsme si v Almaty neudělali pořádné zásoby, ale člověk se tady pořád učil – zvyklí z Balkánu, kde je obchod v každé díře a zásoby netřeba vozit jsme situaci těžce podcenili. Tady obchody sice byly, a jejich frekvence tři denně se zdála dostačující (snídaně, oběd a večeře), ale člověk si nemohl být jistý, jak budou zásobeny. Proto nás potěšil v obci Taukaraturyk, kam jsme uhnuli právě za účelem vyřešení oběda, prodej grilovaných kuřat. Akorát se kuřátka dopékala, tak jsme neváhali a jedno celé vzali, k tomu chleba a sklenici kyselých okurek. Usídlili jsme se jim tam, asi to byla jejich kuchyň, protože obchod byl součást domu, ale jednak to nebylo poznat a jednak jim to nevadilo. Nacpali jsme se k prasknutí, místní kuřata fakt nejsou žádní Vodňanští mrzáčci, a já byla šťastná, že mám pro tento den vyřešený teplý oběd.

Samy od sebe nám v báglech přibývaly takové ty žluté melouny. Nejsou tak velké jako jejich zelení kolegové a upřímně, nejsou ani tak chutné a tak, když jich Luděk vezl už několik, vyhlásil, že ke snídani se bude konzumovat prioritně tato zelenina (pozn.: meloun JE ZELENINA!) a pak až něco dalšího. A protože něco dalšího znamenalo pouze chleba, snídali jsme chleba a meloun.

Jak moc přítomnost vody ovlivní krajinu, jsme zjistili posléze. Za obcí Malybaj jsme opustili kanál a jako mávnutím kouzelného proutku jsme se ze zeleně ocitli v pusté a vyschlé polopoušti. A také jsme začali stoupat. Nejprve do 1200 metrů, posléze i výš. Několik následujících týdnů jsme se pod 1000 nadmořských metrů neměli dostat, jedině až zase v posledním týdnu. A ten byl ještě zatraceně daleko.

Šaryn kaňon, kazašský Grand kaňon

K jednomu z místních zázraků přírody bylo nutné odbočit z hlavní silnice a absolvovat 11 kilometrů po nudné pláni tam a zpět po stejné silnici. Rodinka se tvářila nevrle, jestli tu zajížďku opravdu myslím vážně. Zejména proto, že se před námi černaly mraky a my mířili přímo do epicentra ošklivé bouřky. Jenže Šaryn kaňon měl být jedním ze zlatých hřebů celé cesty a vynechat jej jsem nechtěla. A tak jsem celou cestu trnula a v té naprosté placce se rozhlížela, kam bychom se před bouřkou eventuelně schovali. Jedinou možnost nabízely silniční propustky. Bouřka však naštěstí setrvávala na jednom místě a tak jsme se po půl hodince svižné jízdy mírně z kopečka ocitli u vjezdové brány. Zaplatili jsme vstupné a pak se před námi otevřel svět, kde jsme si připadali nikoli jako v Kazachstánu ale jako v USA. Zdejší kaňon sice není tak hluboký, ale není o nic méně působivý. Obdivovali jsme různé skalní útvary a odstíny oranžové až po šedou a komu by nestačilo pohled z výšky, může sestoupit na dno až k řece.

Jestli tomu rozumím, nemáme vůbec nic k jídlu?

Kazachstán asi nemá šanci stát se rájem cykloturistů, ačkoliv cesty tam mají asfaltové a kvalitní a kopce jsou jenom někde, většina země je placka. Co ale dělá jízdu náročnou, jsou šílené vzdálenosti mezi něčím. Tím něčím myslím obyčejnou vesnici s obchodem. Desítky kilometrů mezi nějakou civilizací jsou normální, rekord byl 100 km. A pokud s tím nepočítáte, nekoupíte si dost jídla, nevyberete dostatek peněz z bankomatu, může v té pustině nastat docela problém. A ten právě nastal. Ještě dopoledne jsme se v motorestu hned u silnice nacpávali zeleninovým salátem a zapíjeli jej černým čajem ze samovaru (už jsme se na ten čaj docela aklimatizovali). O 12 km a 300 výškových metrů dál (zde byla překonána zmíněná hranice 1000 m n.m.) jsme se v osadě Kokpek usadili k obědu a já se zadívala do poloprázdné peněženky. Na první pohled to vypadalo dobře – totiž když máte v peněžence 1000 místních tenge, máte pocit, že to je hodně, ale není. Jedna koruna je 20 tenge, takže ta tisícovka je naše pajcka. Sice je její kupní síla vyšší, ale raději jsme hotovost pořádně přepočítali a výsledek nebyl příliš valný. Na oběd jsme ještě měli, ale na to, že bychom si ve zdejší vesnici měli udělat zásoby na několik dní, to nevypadalo. Do nejbližší další civilizace to bylo (i se zajížďkou k Šaryn kaňonu) 100 km. Docela nám zamrzl úsměv. Ale ta další vesnice vypadala docela velká, mapa slibovala krámků několik a měla tam být i benzínka… „Třeba tam půjde platit kartou,” doufali jsme naivně a bezstarostně se vydali dál. Byli jsme najedení a bylo nám hej. Já si tedy starosti trochu dělala, protože přeci jenom my ženské tu potřebu postarat se o rodinný proviant máme nějak v krvi, ale Luděk mávl rukou a „To nějak dopadne!”

Ono ale ani nešlo dělat nic jiného, ty poslední peníze stejně nebylo kde utratit, zásoby udělat nešly, ani kdybychom měli peněz dost. Kokpek byla sice jediná civilizace desítky kilometrů široko daleko, ale osada připomínala divoký západ. Každý dům sice něco byl (obchod nebo provozovna), ale fungovalo to všechno jenom napůl. Byly to spíš bufety, stánky s kumysem a zbytek neidentifikovatelný. Pořádný obchod, kde by se daly nakoupit zásoby, nikde. Žádný obchod nebyl ani u Šaryn kaňonu, ani na sedle ve výšce 1430 metrů a ani na odbočce z hlavní silnice. Na tu křižovatku jsme trochu spoléhali, byly tam v mapě zakreslené nějaké budovy, ale byla to jen odpočívadla a přístřešky pro piknikáře. Jedna budova vypadala jako nějaké infocentrum, ale neprodávali tam nic. Ani voda tam nešla nabrat, ani elektřina jim zrovna nešla.

Kolem dokola dlouhé desítky kilometrů holých plání, nejenže bez vesnice, ale i bez vody. Byli jsme docela v pasti, žaludky už se začaly ozývat a všude to bylo daleko. Jeli jsme tedy dál, a doufali, že to nějak dopadne. Při nejhorším zastavíme nějaké auto a požádáme o pomoc, vždyť dosud u nás stavěl někdo každou chvíli. Jo, jenže to bylo do Almaty, za Almatou už to nějak ustalo. Zrovna, když bychom nějaké pomocné dozásobení potřebovali 🙂 povzdechli jsme si s Luďkem.
Po asi deseti kilometrech se vlevo objevil jakýsi statek a u něj náznak vodního zdroje pro dobytek. Vytušili jsme šanci. Statek stál kus od silnice na hraně kolmé stěny zvláštního černě zbarveného kaňonu a zdálky vypadal neobydlený. Žil tam ale jakýsi člověk, ani starý, ani mladý, prý utekl z města a je mu tady dobře. Pásl krávy a ovce, ale stáda měl zrovna kdesi daleko na pastvě, nekontroloval je každý den. Společnost mu dělali jen dva psi a několik koček. Zeptali jsme se, jestli bychom tam nemohli přespat. Neměl s tím problém, akorát že jediné vhodné (rovné) místo bylo uprostřed stájí bez střechy. Stavby jako ze středověku, nebo možná ještě z dřívějška, z Osady Havranů. Stany jsme postavili doslova na hovnech a u hromad sušených hoven, které jsme znali z Arménie. Ani moc to ale nesmrdělo. Ten člověk se nás přišel zeptat, jestli máme jídlo, ale sám vypadal, že dlouho nejedl a my jsme ho nechtěli uvést do situace, že se o nás ještě musí starat, tak jsme zalhali, že zásoby máme. Při obchůzce okolí mě ještě napadlo, že kdyby nás zavraždil a hodil do toho kaňonu, v životě by nás už nikdo nenašel 🙂

NÁČELNÍK: To jsem vám chtěl právě říct, abyste si na to dali pozor, kdybyste někdy plánovali nějakou takovou cestu, aby se vám nestalo, jako nám teďko, že já jsem ty zásoby přesně propočet a pořád jsem si říkal, až to sečteš, nezapomeň to znásobit dvěma. A v tom zmatku, jak jsme balili a vy jste mi do toho pořád mluvili, tak jsem na to zapomněl. Takže vypočtený to bylo správně, ale falíruje nám v tom jenom to násobení. To jen tak pro příště.
UČITEL: Ano, příště si na to dáme pozor, ale teď, náčelníku, jestli tomu rozumím, nemáme vůbec nic k jídlu?
NÁČELNÍK: No, vždyť to říkám. Krát dvě to mělo bejt. Ty tomu nerozumíš, nebo co? To jsou otázky…

U nás šlo o něco mírně jiného, leč se stejným důsledkem. Projevilo se naše amatérství v přepravě letadlem. Nevěděli jsme, jak bude probíhat kontrola váhy, tak jsme v rámci co nejlehčích zavazadel vyráželi bez jakýchkoliv zásob typu „Mámino kuře na paprice” a „Vitana vaří za vás”. A tady takováto pytlíková instantní strava absolutně nebyla možná sehnat, takže jsme žádné zásoby neměli. Tento večer nás ale zachránila Šárka, která v báglech vylovila tři čínské polévky, které prozíravě vzala z domova. K nim se podával poslední zbytek chleba, pečlivě rozdělený mezi nás čtyři. Ráno jsme dojedli doslova, co bylo, a nebylo toho mnoho. Tvrdý zbytek nějakého pečiva a rozlámané sušenky. Do vesnice Žalanaš to bylo 40 km a 600 výškových metrů. Zdála se nekonečně daleko, ale vyšlo to jen tak tak.

Z nakreslených obchůdků a restaurací fungovala zhruba polovina, leč karty nebrali nikde. Co dál? Ještě že Kazaši byli strašně ochotní, stáli jsme bezradně na chodníku, čuměli do mapy a neustále se nás někdo ptal, jestli něco nepotřebujeme. Vždycky jsme jim řekli: „Jo, potřebujeme obchod, kde budou brát karty, nebo bankomat.” Všichni svorně tvrdili, že ani jedno tady v té vesnici není. Jeden mladíček v autě se strašně snažil a přemýšlel, až se mu z hlavy kouřilo. Vzpomněla jsem si, že mám rezervních 20 euro, co jsem doma popadla, protože se tam válely, tak jsme ho požádali, jestli by byl tak ochotný a nevyměnil by nám aspoň tohle za jejich měnu. Samozřejmě, zajásal nadšením, že pro nás může něco udělat. Jenže on ty peníze neměl, tak nejprve někam volal a nakonec pro ně někam zajel. Bylo to málo, ale aspoň něco.

Přemýšleli jsme, jak s nimi co nejlépe naložíme (co nakoupíme, aby byl poměr cena – výkon nejvýhodnější), když tu se u nás objevil znova a že tady prý přeci jenom existuje obchod, kde mají jakýsi terminál a ten by nám snad mohl peníze vydat. Moc jsme tomu nevěřili, protože nám bylo divné, že nám to neřekl nikdo dříve, ale městečko nebylo velké, vydali jsme se tedy ten obchod najít. Mělo údajně jít o stavebniny, ale narazili jsme jen na zavřenou bránu. Smůla. Prý ale mají jen polední pauzu. „Tak jdeme taky na oběd, s plným žaludkem se lépe přemýšlí.” Na křižovatce byla jediná otevřená restaurace, dělali tam kebab a částka nám pohodlně vystačila na čtyři velké porce – jen klasika jako všude tady – v restauraci nenabízeli nic k pití. Prý si ale můžeme koupit naproti v krámku, co chceme a vzít si to ke stolu. Tak tam Luděk zaběhl a přinesl nám Colu a pro sebe si pivo. To ovšem vznikl problém – bufet byl halal, neboli pro muslimy, tedy žádný alkohol se uvnitř pít nesmí! Obsluhující kluk se tvářil smrtelně vážně. Tak si Luděk plechovku zabalil do šátku a upíjel tajně.

Doufajíce, že už otevřeli, protože kdo ví, jak dlouhé tady mají polední pauzy, vydali jsme se po obědě zpět do stavebnin. Zkrátím to… otevřeno bylo a mezi pytli s cementem stál zaprášený a ušmudlaný terminál, ze kterého šlo kromě dobíjení telefonů a dalších služeb pouze pro místní, i na naši evropskou platební kartu vydat peníze – sice s 3% provizí, ale dali bychom klidně i deset, možná i dvacet. Byli jsme zachránění!

4. část – Chtěla jsem Kyrgyzstán, mám Kyrgyzstán…

Podepsaly se na nás únava, hlad a stres, jestli seženeme peníze na obživu, tak se nedivte, že se nám po jídle nechtělo „civilizaci“ hned zase opouštět. Ještě jsme si chtěli někam zajít na kafe (tedy na čaj) a trochu otdychať. Moc možností tu nebylo, ale hned při vjezdu do vesnice jsme si všimli nějakých jurt, které vypadaly, že to bude něco jako restaurace, tak jsme to šli vyzkoušet. A opravdu, nějak to fungovalo, sice tak jako zvláštně, ale paní nám konvičku čaje uvařila, otevřela vrátka jedné jurty a my sebou flákli na koberec a dobrou hodinu se váleli a nic nedělali. U čaje jsme odpískali původní plán zajet se podívat ke Kolsajským jezerům v kazašských horách. Byli jsme líní absolvovat 45 kilometrů s ohromným převýšením a po stejné cestě se vracet zpátky. Jak jednoduše se doma plánuje a kliká trasa na mapě – a jak těžko se někdy plány realizují. Zpětně toho trochu lituji, protože později vyšlo najevo, že času bylo nakonec dostatek (vzhledem k pevnému termínu odletu jsme ho v závěru měli dokonce až moc), ale teď jsme se tak rozhodli i kvůli bídnému zásobování – upřímně ne že by se mi chtělo do další pustiny s vidinou jediného obchodu (a ještě kdovíjakého) na cestě. „Ale nic dalšího už rušit nebudeme!“ řekla jsem rodině, protože v plánu byly ještě další zajížďky.

I tak nám trasa podhůřím, která se vlnila přes několik hřebínků a údolíček, dala zabrat. Tedy, jak komu. Měli jsme za sebou týden cesty, děti a Luděk každý kopec vyjeli jako nic, mně ale strmá stoupání brala dech. Nechápala jsem, co se děje, ale prostě to nešlo, musela jsem slézt a kolo tlačit v každém prudším kopci. Požádala jsem Luďka, aby mi zkontrolovat kola, zda někde nedrhnou, ale točila se jako nic, nic jim nebránilo. Asi už stárnu, pomyslela jsem si, když jsem v našem rodinném pelotonu byla za outsidera – jela jsem spolehlivě poslední – a všichni na mě nahoře museli čekat. Ničemu jinému jsem tu indispozici nepřikládala, prostě jsem toho letos na jaře moc nenajezdila, místo vyjížděk na kole jsem o víkendech pomáhala Víťovi s matikou na přijímačky na průmyslovku.

Cesta podhůřím pod hřebenem je kolikrát náročnější než zdolávat hory skrz sedla. Bylo to dolů a nahoru, pořád dokola, museli jsme překonat několik údolíček s tekoucí řekou, kdy jsme pokaždé zajeli až na úplné dno. Ale ty výhledy za tu námahu stály! Konečně trochu zelená krajina. Louky, potoky a stáda volně pasoucích se koní a oslíků. A nad tím vším respekt budící třítisícové vrcholky. Nekonečně možností k táboření.

 

Po 70 kilometrech od Žalanaše jsme dojeli do města Kegen, a světe div se – cestou byla dokonce vesnička s obchodem. Kegen, což pro nás byla poslední civilizace, poslední město před Kyrgyzstánem, se nachází na náhorní planině ve výšce 1900 metrů. Byla to další výšková meta, další týdny jsme neměli klesnout pod 1600 m n. m. Město leží opět široko daleko v pustině, ale nachází se zde významná křižovatka. Takového významu, že doleva do Číny, doprava do Kyrgyzstánu. Pocit, jak hodně daleko se nacházíme, se umocnil!

Reportáž psaná na karimatce

Ježíšek mi daroval nafukovací karimatku. Po několika nocích se však začala vyfukovat a ráno jsem se vždycky probudila na spláclé podložce. A protože už jsem dáma v letech, na holé zemi jsem spát nehodlala. V Kegenu bylo tento problém nutno vyřešit. Ne že by se zde nacházela outdoorová prodejna, tak naivní jsem fakt nebyla, ale vyhlédla jsem si speciální matraci, na kterých se tady leží v restauracích a v jurtách. O radu jsme požádali domorodce. Poslali nás na bazar neboli na trh. Zírali jsme: „Aha – kdepak obchody, na tržišti se tu nakupuje!“ Doslova všechno. Od vajíček a zeleniny, oblečení až po náhradní díly na auta. V malé krejčovské dílně šili přesně to, po čem jsem toužila – podložka, mnou nazvaná jurtovka, stála pár stovek. Zbývalo vyřešit její převoz. Za tímto účelem jsem si na ni pořídila speciální obal – obyčejný pytel za 5 Kč. Celá rodina mi ji záviděla. Spalo se na ní báječně, a večer ťukaly do mobilu jako do deníčku reportáže.

Kegen má pár tisíc obyvatel a orientace v něm se zdála jednoduchá, jedna silnice se táhla napříč celým městem a uprostřed ta jedna zmíněná křižovatka. Žádné značení zde neexistovalo, na co taky, vždyť podle mapy to bylo jasné jak facka: doleva do Číny, doprava do Kyrgyzstánu. Přes to všechno jsme na té jedné jediné křižovatce odbočili blbě a vyjeli špatným směrem. Myslela jsem, že mě klepne, když jsme na ten fatální omyl přišli. Bohužel poměrně pozdě, až po osmi kilometrech. Vracet se nám nechtělo, ale ani jet do Číny. Mapa ukazovala jakési odbočky směrem k naší potřebné silnici, ale končily někde v půlce. Zdálo se nám to divné, tak jsme naladili satelitní mapu a opravdu – jedna polní cesta pokračovala až na tu naši silnici. Bylo to docela daleko, ale přece nepojedeme 8 km zpátky, když můžeme jet 8 km po nejisté zkratce. Vrhli jsme se do toho, vypadalo to podle satelitu jednoduše – cesta byla přímka. Pohodlná polňačka nás zavedla k osamělému statku uprostřed ničeho a u něj končila. Přesně tak, jak ukazovala turistická mapa. Museli bychom projet skrz oplocený pozemek a doufat, že za ním bude cesta pokračovat. Satelit přece hovořil jasně. Z domu vyběhli osadníci, a co prý hledáme. Přiznali jsme, kam míříme. „Cesta existuje, ale je to složité,“ přikyvoval chlapík, asi našeho věku. „Jsou tam ploty pro dobytek a nevíte, kde jsou průchody.“ Mohli jsme mu být ukradení, ale ve štychu nás nenechal. Tady jsou lidi zvyklí si pomáhat nebo se bál, že otevřeme branku a dobytek uteče a tak s námi na motorce poslal svého syna, asi dvanáctiletého klučinu. Jel s námi až k místu, odkud už cesta byla víceméně jasná. „Hlavně za sebou důsledně ty průchody zavírejte,“ upozornil nás ještě jednou, stejně jako jeho otec. Přemýšlela jsem o něm – táta jej poslal, jako by to byla největší samozřejmost, doprovodit úplně cizí lidi, navíc cizince. Dokázaly by něco takového naše děti? Myslím obecně, děti v naší zemi. Ten klučina se choval jako dospělý. Bavil se s cizími lidmi jako nic, orientoval se v krajině, ovládal mašinu.

Ta úplně poslední vesnice se jmenuje Karkara. Paradox – před pár dny jsme neměli skoro žádné peníze, teď jsme jich měli přebytek. Sice jsme plánovali se ještě do Kazachstánu v závěru cesty vrátit, ale pro případ, že by to nevyšlo, jsme se rozhodli raději vše teď utratit. Byl večer, paní prodavačka už obchůdek chtěla zavřít, ale přijeli cizinci a hodlají tady utratit všechny své peníze – a tak skákala a podávala, na co jsme ukázali. Úplně poslední drobáčky jsme věnovali místním dětem na bonbonky a zmrzlinu. Byly kouzelné – myslím ty děti. Se svými staršími sourozenci přijely na oslíkovi, toho zaparkovaly do trávy vedle krámu a šly nakupovat. A možná okouknout cizince.

Na hranice to bylo 11 kilometrů, ale varovali nás, že prý má hraniční přechod omezený čas fungování (není v provozu non-stop), tedy než k němu přijedeme, už bude zavřený a průjezd hranice nebude možný. A tak jsme se dál vydali jen hodně zvolna, že si užijeme ještě jeden nocleh v Kazachstánu. Přespali jsme na břehu nádherně modré řeky Karkary s vyhlídkou na štíty pohoří Ťan-šan (Nebeské hory). Myslela jsem na to, že tím směrem se někde nachází i nejvyšší sedmitisícovka Chan Tengri, ale odsud nebyla šance ji zahlédnout. Musely nám stačit nižší kopečky, pětitisícové.

Spali jsme tak jako vždycky, holky a kluci zvlášť. Ráno mě probudily záhadné zvuky, říkala jsem si, že to asi Luděk vedle ve stanu ještě chrápe. Ale takhle děsně?! Tak jsem mrkla ven a kousek od stanů se pásli koně a odfrkávali u toho.

No a to byl poslední zážitek z Kazachstánu. Drželi jsme se pouze při jižní hranici s Kyrgyzstánem a během 650 km poznali jenom titěrný zlomeček deváté největší země světa. Už teď jsme ale věděli, že se do něj rádi vrátíme.

Tři kilometry před hranicí skončil asfalt. Dokodrcali jsme se na hraniční přechod, kde nás uvítala dlouhá fronta aut. Podle našeho zvyku (a troufám si říci, že to tak mají všichni cykloturisté), jsme začali auta předjíždět a hrnuli se dopředu. Lidem čekajícím v autech se to však pranic nelíbilo. Někteří začali prskat, kam se jako cpeme. „Jenže vy si pohodlně sedíte v autech, zapnutá klima, slunce na vás nepraží,“ krčila jsem omluvně rameny. Asi dvě auta dokonce popojela bokem, aby nám cestu k bráně jo zablokovala. Tak vám pěkně děkujeme, to je přivítání do Kyrgyzstánu, pomyslela jsem si. Zařadili jsme se asi na páté místo do řady a kecli si na zem, slunce svítilo jak divé a jediný stín byl ten od aut. Jedna paní vytáhla pytel plný bonbonů a vrazila mi ho do ruky. „Tady máte, dejte si a dejte i dětem.“ Jako by chtěla omluvit své netrpělivé krajany.

Překvapil nás ostnatý plot táhnoucí se po celé délce hranice. Vždyť Kazachstán a Kyrgyzstán jsou něco jako my a Slováci. Obě země mají podobný jazyk, podobnou minulost, stejnou kulturu a stejnou kuchyni…

Fronta se utvořila od rána kvůli omezené době fungování hranice. Když celníci konečně bránu otevřeli a začali pracovat, auta se posunovala rychle a fronta zmenšovala. Když už jsme měli vyřízené kazašské výstupní formality a měli přejet na kyrgyzskou stranu, proti nám projížděla dvojice na obáglovaných kolech. Byli to první cykloturisté, které jsme v Kazachstánu viděli. Pozdravili jsme je, ale oni na pozdrav sotva odpověděli, naopak se tvářili hrozně důležitě. Haha, pomyslela jsem si, mysleli si, že tady budou jediní, že nikdo další tento hraniční přechod v zapadlém místě neobjevil a ona vás předběhla rodinka s dětmi? Nebo možná byli naštvaní za tu anabázi, kterou na zdejší přejezd museli absolvovat, ale to jsem pochopila až o něco později.

„Asfaltnaja daroga budět čerez pjaťdesjať kilometrov,“ sdělil nám bodrý Kyrgyz na hraničním přechodu. Pochopitelně jsem si myslela, že si dělá srandu. Bohužel nedělal. Kyrgyzstán nám na uvítanou nachystal hnusnou kamenitou roletu. Auta na ní vířila prach a tak jsem vůbec nebyla schopná vnímat, že se vyprahlá krajina maličko zazelenala, že se objevily další jurty a sem tam se popásávající stáda dobytka.

18 km od hranice jsme se dokodrcali do první civilizace – vesnička Santaš. Doufali jsme, že narazíme na obchod. S penězi to bylo snadné, jenom jsme šáhli do schované záložní peněženky – kyrgyzské somy jsme měli z Biškeku. Už zdálky ale vesnice vypadala jako všechny vesnice – jen pár domků. Prosím bože, ať je tam obchod, modlila jsem se. V mapě zakreslený byl, tak ještě ať funguje. Jediná šance, kde pořídit něco k obědu, byl maličký krámek vzniklý ze starého lodního kontejneru – ale co bylo důležité, byl otevřený. Před obchodem stáli zaparkovaní koně – u nás se jezdí do supermarketů autem, sem na koni. Přijela na nich pohraniční policie. Magazín se mi zdál maličko lépe zásobený než venkovské krámky v sousedním Kazachstánu. V mrazáku ležely pelmeně, a k nim mně mladá a akční prodavačka prodala domácí smetanu z vlastních zdrojů. Děti nenadávaly, že nebude hospoda, že si oběd uvaříme. Jen bylo potřeba vymyslet, kde.

Venku všude pražilo slunce, nikde žádný stín. Rozhodli jsme se, že popojedeme za vesnici. Jenže problém – Luděk si v krámu koupil pivko a bál se, že mu rychle zteplá. Tak že ho do sebe kopne tady a pak jedeme. Sednul si k tomu na schody u domu naproti obchodu – a to si naběhl! Okamžitě na něj začala ječet nějaká panímáma, že ať se vůbec neopovažuje to pivo tam pít, protože sedí přímo před mešitou. Namítli jsme, že jsme opravdu netušili, že ta budova, co vypadala naprosto stejně jako všechny domy okolo, je mešita, ale raději než způsobit skandál, jsme se hned pakovali pryč. Vůbec jsme se tady necítili vítaní.

Pelmeně jsme vláčeli skoro 6 km, než jsme na křižovatce, kde jsme měli odbočovat, našli pěkné místo u řeky ve stínu. Na té křižovatce stál nějaký další obchod a asi i bufet, vypadalo to, že tam něco i vaří. Myslela jsem, že mě klepne, nejprve nic a teď takové možnosti. Tak jsem se ani radši nešla podívat, protože jsme museli zdělat ty pelmeně, mám zkušenost, že jak se rozmrazí, je konec. Kdybychom po té kamenité silničce pokračovali dál, přijeli bychom na asfalt a asi i do civilizace rychleji, naše trasa ale vedla přes pereval Kyzyl – Kiya (2180 m) do vedlejšího údolí.

Bylo nutno vyškrábat se na třech kilometrech 250 výškových metrů a byl to masakr maximální. Kamenitá cesta, po které jsme kola stěží tlačili a aby toho nebylo málo, začalo hřmět. To fakt chcete v těchto nadmořských výškách. To jsou přesně ty chvíle, kdy bych nejradši flákla s kolem do příkopu, skrčila se a čekala. Moji hysterii z bouřek však nikdo další nesdílí, čili brečení mi nepomohlo. Schovat se nebylo kde a vyčkávat nebo se vracet se nikomu nechtělo, jedině kupředu, zpátky ni krok. Rychle do toho sedla, přehoupnout se a začít klesat. Jenže to rychle fakt nešlo, když člověk sotva popadal dech a gravitace táhla to naložené kolo zpátky dolů. Bouřka naštěstí zuřila na sousedním kopci, což byla jediná útěcha. Občas nás předjelo nějaké auto 4×4, takže jsme měli jistotu, že to, po čem jdeme, je vážně silnice.

Ale jo, chtěla jsem Kyrgyzstán, mám Kyrgyzstán…