Dnes je 26. 04. 2018 - svátek má Oto

Přechod pohoří Zelengora (Bosna a Hercegovina)

Rubrika: 2013

Datum výpravy: 5. - 14.8.2013

Po loňské úspěšné pěší akci přes ukrajinské poloniny máme něco podobného v plánu i na letošní rok. Zájem o děti je enormní – na týden si je vyžádali babička s dědou v Herolticích, k tomu pár dní u tety Pavlíny v Rovensku – a rázem je z toho 10 dní volna. S tím už se dá pracovat. Tak jakou oblast vybereme? Nad směrem neváháme ani minutu, dáme si letos nějaké balkánské hory. Je jich tam plno, stačí si jen vybrat.

Jenže když je něčeho na výběr moc, je to taky špatně. A protože z deseti dnů volna zabere nějaký čas i cesta, zužujeme prvotní výběr na jednu z nejbližších zemí – volíme Bosnu a Hercegovinu. V Bosně se nachází hor, co hrdlo ráčí, každý si najde, co mu vyhovuje. My máme kritéria tato: nechceme hory příliš náročné, skalnaté a s exponovanými terény, chceme pohoří bez min a hlavně s dostatkem vody. Nakonec z toho všeho vychází jako vítěz ne příliš známá Zelengora na jihovýchodě Bosny a Hercegoviny. Díky fotkám a díky dvěma článkům na treking.cz se zdá, že všechny požadavky splňuje: nejvyšší hora dosahuje 2.014 metrů, nachází se tam 9 jezer a díky své poloze v blízkosti Černé hory se jí, jako jednoho z mála pohoří, válka téměř nedotkla. Z internetu tiskneme mapy, jsou bídné, ale doufáme, že na jihu bude hezké počasí a orientace jednodušší než na Ukrajině.

Co se dopravy týče, na Balkáně žádný jízdní řád dopředu nezjistíme, ale dáváme si rezervu na cestu 3 dny. Vlakem do Bělehradu a pak se uvidí, autobusem nebo stopem. Nechceme ale, jako vloni, podcenit nákup jízdenek a proto si pořizujeme tříleté In-karty. Polovina jejich ceny se nám totiž vrátí už při této jedné cestě. A v Bělehradě, kam máme přijet ve 21 hodin, si přes internet objednáváme pokoj v hostelu nedaleko nádraží – poprvé v životě.

Stejně tak nenecháváme na náhodě vybavení. Vloni na podzim zakoupené nové pohorky ještě nejsou stoprocentně rozšlápnuté, vybavuji se tedy speciální tyčinkou proti puchýřům, speciálními náplastmi na puchýře, super dokonalými fuseklemi a trekovými holemi. Také beru jako náhradní obuv sandále. Luděk z tohohle neprožívá nic, na puchýře netrpí a starosti má před odjezdem úplně jiného rázu – týkají se domu a obchodu – a balí na poslední chvíli. Jediné, co řeší, je pohlavní pokrývka. Má totiž oblíbené dvě kšiltovky –červenou s černou orlicí a nápisem ALBANIA, a modrou s nápisem „Podrži Srbiju“ vyvedeným v cyrilici. Jenže kterou z toho vzít do Bosny? Raději sahá po neutrální šedé reklamní od Fabie.

Batohy váží i s jídlem opět kolem 17 kilo, s čímž jsme spokojení. Počítáme tři dny na cestu tam, potom pět dní pochodování v horách a dva dny na cestu zpět. I cesta je cíl.

V pondělí 5. srpna v 7 hodin ráno stepujeme na nádraží v České Třebové. Jsme tu zbytečně brzy, rychlík Avala stačil nabrat z Prahy už patnáctiminutové zpoždění. Nalézáme naše rezervovaná místa v novém a klimatizovaném srbském vagóně a jdeme na snídani do jídelního vozu. V Brně je díky rekonstrukci hlavního nádraží objížďka, takže do Budapešti přijíždíme se zpožděním už hodinovým. Doufáme, že vlak zpoždění stáhne v maďarských rovinkách, ale spíš to vypadá, jako že chce nabrat sekeru ještě větší. Po rovinkách mezi poli s kukuřicí a obilím se courá jako lokálka. Další zdržení je na maďarsko-srbské hranici, celníci a hraniční policie prošli vagony poměrně rychle, ale dále čekáme a nevíme na co. Klimatizace ve stojícím vagónu nefunguje, a okna otevřít nejdou. V Subotici se odpojují české lůžkové vagóny, které jedou přes Podgorici až do Baru. Tuto možnost jsme nějak přehlédli – vědět to, jeli bychom až do Černé Hory, odkud jsou naše plánované hory dostupnější. Ale aspoň víme, že Avala nově vozí do Bělehradu služební vůz, je tedy možnost přepravy kol.

V maďarsku si k nám přisedla mladá žena, Srbka z Nového Sadu. Brzy se dáváme do srbsko-anglicko-české konverzace. Ještě daleko před srbskými hranicemi dochází k prvním politickým debatám. Sněžana má, podobně jako většina Srbů, silně nacionalistické názory. Když hovoří o problematice Srbů a Albánců, oči jí vášnivě planou podobně jako Miroslavovy oči vloni v Niši. S Luďkem na sebe mrkáme a myslíme si své – pokud i mladí lidé budou mít podobně fanatické názory, budou se tu národnostní problémy týkat ještě několika dalších generací.

Přes Vojvodinu už tak pomalý courák ještě zpomalil. Luděk zapíná chytrý telefon a měří rychlost vlaku – 28 km/hodinu. Sněžana tvrdí, že to je prý tady normální. Na páteřní trati mezi Suboticou a Bělehradem se jezdí jen na jedné koleji a rychlost vlaku určuje dispečink, aby se protijedoucí vlaky plynule vyhýbaly v nádražích. Náš už notně zpožděný rychlík je jim zjevně na obtíž a přiřazují mu nejnižší prioritu. Dvouhodinové zpoždění je prý maximální, co Sněžana zažila, ale hodina je úplně normální. Bylo prozíravé vybrat si hostel se čtyřiadvacetihodinovou recepcí. Slunce už dávno zapadlo, když Sněžana vystupuje v Novém Sadu. Měli jsme tu být v sedm hodin, teď je deset. Zpoždění skoro tříhodinové. Do Bělehradu zbývají ještě dvě hodiny. Ostatní cestující se tváří klidně, asi je to opravdu normální. Ještě že na posledním úseku do hlavního města nabíráme i stokilometrovou rychlost, jako by i mašinfírovi došlo, že už je tolik hodin. Když pak krátce před půlnocí brzdíme na bělehradském nádraží, mám chuť zatleskat. Konečně jsme tu, sic o tři hodiny později!

Hostel Magic nalézáme poměrně snadno, pěšky je to jen pár minut od nádraží. Míjíme budovu vlády, pak nějaká velvyslanectví a konečně jsme tam. Noční Beograd je sice poklidný, ale z rozpáleného betonu sálá vedro, stejně jako v pokojíku v hostelu. Ale usínáme poměrně rychle, je tu klid.

Ráno se po snídani vydáváme na autobusové nádraží. Beograd za ranní špičky nepoznáváme. Hned naproti budově vlády stojí budova bývalého Ministerstva obrany poničená bombardováním v roce 1999. Stojí tam stále tak, jak byla zasažena, neopravená, nestržená. Na nádraží zjišťujeme, že jediný dnešní spoj do Sarajeva jede až v 17 hodin. Hledáme spoje do jiných směrů, když tu se nám oči zastavují na nápisu Istočno Sarajevo, kam jede spojů podstatně víc. V informacích se ujišťujeme, že jde opravdu o bosenské hlavní město, resp. o jeho východní část, která patří republice srbské, a kupujeme dvě jízdenky. Nepojedeme ale až do Sarajeva, abychom na noc neskejsli v dalším velkoměstě, ale pouze do Sokolace. Dál zkusíme štěstí stopem nebo snad pojedou jiné autobusy.

Autobus do Sarajeva přes Sokolac jede za hodinu, máme tak akorát čas na nákup jídla a pití a jedno rychlé kafe. Potom usedáme do klimatizovaného autobusu s cedulkou I. Sarajevo. Opět kroutíme hlavou nad nesmyslným pomyslným rozdělením města, zejména nad tím, jak to všichni prožívají. Ale nejsme žádní balkánští zelenáči – před dvěma lety jsme nechápali, proč v rámci jedné země Bosna a Hercegovina nejezdí vlaky mezi republikou Srbskou a Muslimsko-Chorvatskou federací, nyní už víme, že autobusy ze Srbska prostě do Federace jezdit „nemohou“ a hotovo. Jízda poloprázdným autobusem je příjemná. Řidič dělá často přestávky a skoro u každého motorestu se nám daří chytit volnou wifi síť, tak můžeme z autobusu i pracovat.

Za Ložnicí přejíždíme do Bosny a Hercegoviny a zároveň i do hor. Cesta přestává být nudná. Přejíždíme pohoří Vlasenica. Autobus dýchavičně stoupá do prudkých serpentin a nám se začíná tajit dech z výhledů. Poslední pauza na průsmyku u pramene vody a za chvíli už vystupujeme v malém horském městečku Sokolac. Autobus odjel a my jsme na autobusovém nádraží osaměli. Naším směrem jede další až za dvě hodiny, to už máme v plánu tu dávno nebýt. Luděk jde do bankomatu vybrat bosenské peníze, následuje rychlá večeře (co jiného než čevabčiči) a potom honem na stopa, ať se ještě kousek posuneme. Na Balkáně využíváme prvně v životě tento způsob cestování. Jdeme asi tři kilometry pěšky na poměrně významnou křižovatku, máváme na auta, ale nestaví žádné. Blíží se čas příjezdu autobusu. Zastávka je pár set metrů zpátky, vrátíme se, nebo vytrváme ve stopování? Pokračujeme dál. Pomalu se šeří, autobus už dávno projel a my jsme stále na silnici do Rogatice. Aut jezdí dost, copak o to, ale všichni mají milion důvodů, proč nás nevzít. Začínáme pokukovat po okolí, kde dneska přenocujeme, když tu opodál zastavuje auto. První stop, sláva! Mladý klučina nás veze až do Rogatice a ještě kousek dál. Vysazuje nás za městem u řeky, kde můžeme přenocovat. Stavíme pouze vnitřní část stanu, je jasno.

Nad ránem nás překvapilo velké množství rosy a chlad. A ráno se sluníčku nechce vstávat, stíny se krátí pomalu, sluneční paprsky olizují protější stráň, ale k nám jim to trvá nepěkně dlouho. Jaký rozdíl oproti horoucím červnovým ránům. Na výpadovce za městem se opět pokoušíme stopovat. Rádi bychom byli už dnes večer v horách, do výchozího bodu nám zbývá odhadem 120 kilometrů. Stojíme více než hodinu, slunce už do nás pere ze všech sil a trudomyslnost narůstá. Cožpak zde na Balkáně není stopování běžná věc? Přichází paní s taškou, pokládá jí na zem asi sto metrů před námi. Chvíli také mává na auta, ale když po čtvrt hodině přijíždí autobus, mizí v něm. I my si jej tentokrát nenecháváme ujet a v deset hodin vystupujeme v Goražde. Našim vysněným horám jsme tak o třicet kilometrů blíž. Na autobusovém nádraží raději rovnou zjišťujeme autobusy dál – na Foču. Jenže Goražde leží ve Federaci a do republiky Srbské jede autobus až večer. Jdeme tedy opět stopovat.

Luděk míní, že se nechytáme proto, že nemáme cedulku. V blízkém krámku si tedy půjčujeme tvrdý karton a fixu na nápis Foča – psát to latinkou nebo cyrilicí, podobnou azbuce? Cedulka asi zabrala, zastavuje nám snad druhé auto, a poté hned další. Není ani poledne a my jsme v Miljevině. Kdybychom chtěli, dá se na Zelengoru jít už odsud, ale my se chceme držet našeho plánu, a tak zbývá stopovat dalších asi 50 kilometrů. Po obědě ale řešíme ještě jednu důležitou věc – nějak jsme neodhadli kurz a z bankomatu vybrali málo peněz. Něco sežrala jízda autobusem, něco jídlo a pivko. Zbývá nám pár posledních mařen a my potřebujeme koupit ještě chleba. V Miljevině bankomat není, otázka zda bude v Kalinoviku. A co když se tam stopem nedostaneme a bude potřeba jet autobusem? Nemáme ani eura, nic. Jako amatéři. Na poslední chvíli nás napadl spásný nápad. V Miljevině je u silnice malá benzínka, kde je možné platit kartou. S řidičem, který natankoval asi za 50 marek (což je částka, která by nám bohatě stačila) domlouváme, že za něj zaplatíme kartou a on nám dá hotovost. Nemá s tím absolutně problém ani on, ani obsluha benzínky. Rázem máme na nanuky i na pivko, které si ovšem dáváme o hodinu později a o dvacet kilometrů dále. V malé kafaně u silnice zastavuje kromě nás i pán z Kalinoviku. Nastává opět pro nás tolik zajímavý rozhovor o místních poměrech, kde se dozvídáme mimo jiné, že Sarajeva jsou vlastně dvě – to Istočné a to druhé… a další perly. Pán jede nahoru na Kalinovik sice autem, ale má ho plné zboží pro svůj malý krámek. Zve nás, ať se zastavíme, až tam dojedeme. My píšeme už třetí dnešní ceduli, načež nás bere hned první auto. Prvních deset kilometrů do Kalinoviku je silně do kopce, pak se ocitáme na náhorní planině obklopené horami. Napravo se strmí pohoří Treskavica, do dneška prý stále silně zaminované, ale řidič ukazuje rukou dopředu, kde se v oparu již zvedají kopce Zelengory. Cíl je nadosah ruky. Nejprve ale jdeme najít krámek Flora – není to zase tak těžké, v malém horském městečku jsou obchody jenom tři. Kupujeme nějakou zeleninu, vodu a sýry a pak nás majitel na oplátku zve – na co jiného v Bosně – na kávu. Pokračujeme v načatém rozhovoru, po němž se zvedáme a pokračujeme dál. Zbývá asi 12 kilometrů po asfaltové silnici do malé vesničky Obalj, ležící už na úpatí Zelengory. Bezlesá krajina, louky využité jen jako pastviny a nízké keříky dávají tušit, že jsme ve výšce převyšující 1200 metrů – i kdyby nás nikdo nevzal, už to nějak dolezeme i pěšky. Ale nakonec máme štěstí. Po asi třech pěších kilometrech nám staví poslední auto – bývalý srbský oficír se jede podívat za svými rodiči do rodné vesnice – nebyl tu třicet let. Proto si s námi zajíždí a odváží nás navíc asi tři kilometry směrem na Kladsko polje. Asfalt už dávno skončil, ale když začaly na cestě převažovat šutráky, musí se i on otočit. Moc děkujeme. K jezeru, kde bychom dnes rádi nocovali, nám zbývá nějakých 7 kilometrů. Míjíme poslední domky civilizace a dál už nás pohlcují hory. Vybalujeme trekingové hole a zvolna stoupáme. Cesta je poměrně jasná, po úvodním stoupání se ocitáme na zvlněné planině – a kolem jsou jenom kopce a pastviny; společnost nám dělají osamocené kravky. Míjíme několik salaší. Silnička sjízdná už pouze terénními auty se kroutí mezi návršími a míří k hradbě vysokých skalnatých hor před námi. Tam někde u nich se nachází malé jezero. Postupujeme poměrně rychle, ale slunce začíná zapadat a do hor přichází večer. Vše okolo se barví do oranžově růžova. Po krátkém sestupu už vyhlížíme vodní hladinu, ale místo toho přicházíme ke dvěma opuštěným domům – jeden z nich má propadlou střechu, ale ten druhý vypadá na občas používané pastevecké obydlí. V nouzi by se dal použít jako nocležiště. My ale pokračujeme dál. Scházíme do dolíku mezi skály, kde očekáváme jezero, ale to nikde není. Jenom tráva a opodál vyschlé řečiště potoka. Usuzujeme, že i jezero bude po horkém létě vyschlé a hledáme plácek pro stan. Když už je stan skoro postavený, jede po cestě kolem značně obouchané osobní auto – jezero je prý ještě asi o půl kilometru dále. Nevadí, dneska už přenocujeme tady.

Ráno pokračujeme po cestě dál, kde opravdu nacházíme malé jezero mezi skalami. U slabě tekoucího pramene nabírá Luděk asi půl hodiny vodu, pak vaříme čaj a snídáme. Modré nebe a slunce slibuje parný den. U jezera také končí pro auta sjízdná cesta a objevují se – velmi sporadicky – turistické značky typické pro Balkán – červenobílý proužek nebo červené kolečko s bílým středem. Cesta je zarostlá vysokou travou, navíc vede přes pastviny, kde musíme překonat plot vystavěný z klacků. Lidi vidět není, pouze dobytek. Není nám jasné, zda sem někdo jezdí krávy každý den dojit, nebo zda to jsou kravky chované na maso.

V obklopení vápencových hor pokračujeme širokým údolím. Travou vede sotva znatelná pěšinka vyšlapaná bůhví od koho. Sem tam vidíme na kameni turistickou značku, která nás pokaždé ujistí, že jdeme správně. Luděk jako horský vůdce dokáže pěšinku správně vytušit i v místech, která jsou úplně zarostlá. Pomalu se začínáme z údolí zvedat a traverzujeme svah po levé straně. Místy se motáme v kosodřevině, často překračujeme malé potůčky – vody je v těchto místech opravdu dost. Čas od času zastavujeme a zapínáme mobil. Od včerejšího odpoledne nemáme mobilní signál a zapomněli jsme dát pokyn kolegyni – jenže kdo by tady uprostřed hor stavěl převaděče pro těch pár kravek, turisti tady nechodí.

Konečně se ocitáme na malém návrší – jsme sice stále obklopeni horami, ale v jednom místě se daří slabý signál zachytit. Chvíli to jde, chvíli ne, asi se jedná odražený signál odněkud z civilizace. Spojujeme se s domovem, píšeme zprávy s pokyny a informací, že nevíme, jak to bude se signálem dál, pak mobil vypínáme. Máme před sebou konec údolí a přestává sranda. Údolí působí neprostupně – ze třech stran jsme obklopeni příkrou skalní stěnou. Chceme-li jít dál, musíme se vyšplhat nahoru. Značky nám spolehlivě ukazují, kudy se máme ubírat. U pramene pod velkým kamenem bereme vodu a pak už hurá vzhůru – teda jestli tohle budeme na druhé straně zase slejzat! Cesta vede kamenným polem, prodírá se kosodřevinou – výstup je prudký a náročný, ale naštěstí ne moc dlouhý. Při vydýchávacích pauzách obdivujeme nádherná panoramata. Zelené údolí, odkud jsme přišli, je hluboko pod námi, kolem nás a nad námi trčí bílé vrcholky vápencových hor. Docházíme do malého sedla s křížkem. Značky naštěstí pokračují dál, a po chvíli už vidíme hladinu dalšího jezera – jde o Štirínské jezero, největší jezero Zelengory. Je to nádherný pohled, jezero asi sto výškových metrů pod námi a všude kam dohlédneme, vidíme oblé zatravněné kopečky poseté bílými balvany různých rozměrů. A cestou dolů k jezeru – nekonečné borůvkové plantáže.

U jezera plánujeme oběd. Není tu však ani jedno stinné místečko, Luděk proto buduje z karimatek a holí improvizovaný přístřešek a já vařím rizoto. Ještě než se uvaří, koupeme se. Voda v jezeře je neuvěřitelně teplá. Nacházíme se ve výšce 1677 metrů nad mořem, tedy ještě výš než na Sněžce. Po stráni napravo od nás sestupují k jezeru lidé – od včerejšího večera jsou to první pocestní. Usídlují se na břehu jezera dál od nás, ale když se zvedáme a chystáme se odejít, vidíme dva z nich, jak běží k nám. Setkáváme se kousek nad jezerem – ani nás nepřekvapuje, že jde o partičku Čechů jdoucích také přes Zelengoru, jen v opačném směru (četli stejný článek jako my). Měníme si mapy – my jim dáváme tu, co jsme prošli a oni nám přenechávají turistickou mapu NP Sutjeska. Taktéž si předáváme informace o další cestě – kde je voda, kde signál mobilu – no prostě je o čem povídat. Obdivují váhu našich batohů, sami nesou na zádech skoro třicet kilo. Vypadáme asi jak zkušení horalové, ale není to dokonalým ultralehkým vybavením, jen prostým faktem – co jezdíme s dětmi, naučili jsme se na cestách vycházet pouze s minimálním množstvím věcí. Cesta ke Kotlaničku jezeru je prý více než jasná, proto se ani nesnažíme držet se chabého značení a planinou plnou krasových závrtů procházíme, jak nás napadne. Libujeme si, jak je to krásné jít nevysokou travou, kudy chceme, když tu najednou pláň končí prudkým srázem, pod kterým leží modrozelená hladina Kotlanička jezera. A kolem dokola opět hory a kopce, nic jiného vidět není široko daleko.

Pokoušíme se najít cestu dolů, scházíme prudkým svahem, přelézáme obrovské kameny, spíš už skály, až konečně nacházíme pěšinu. Vede od jezera opět strmě vzhůru. Po prudkém výstupu přicházíme dokonce k turistickému ukazateli – na jednu stranu míří ke Štirinskému jezeru, na druhou stranu na Bregoč, nejvyšší horu Zelengory. A i cesta dál je více než dokonale značená – nové značky svítí na kamenech snad co dvacet metrů. Pěkně vyšlapaná pěšinka se vine mezi vrcholky, obchází doliny a vyhýbá se krasovým závrtům. Za každou skalkou už vyhlížíme prašnou silnici, která má vést přes Zelengoru, už se nám to zdá dlouhé, nohy nezvyklé celodenním túrám v horách s těžkým batohem začínají bolet. V proluce mezi vrcholky kopců se náhle objevují vysoké skalnaté hory – možná už jde o pohoří Volujak. Od Štirinského jezera jsme opět nikoho nepotkali, jenom volně pasoucí se koně. Nyní máme změnu – všude kolem nás se pasou ovce – dokonale maskované, od bílých obrovských balvanů nejsou skoro k rozeznání.

Konečně přicházíme k silnici, která se vine Zelengorou jako dlouhý had až k Orlovačku jezeru. Z vršku pozorujeme večerní mumraj – bačové shání stáda krav, ovcí a koz, každé zvíře ví, kam jít – neuvěřitelné. Ze sedla vede značená cesta na Bregoč, my však na nocleh míříme k Jugovu jezeru. Kousek od cesty nabíráme ze silného pramene vodu a potom volně loukami scházíme k jezeru. To se nachází pod skoro dva tisíce metrů vysokou horou Kalelija, ve výšce 1550 metrů. Naproti rozeznáváme špičatou horu Stog. Na břehu jezera nalézáme malé tábořiště hned vedle buky porostlé stráně – zde je hranice lesa posunuta výš než u nás. Ihned rozděláváme oheň a pak skáčeme do vody. Po koupeli opékáme chleba a salám a brzy zalézáme do stanu spát. Ačkoliv je krásný večer, máme toho za dnešní den docela dost.

Ráno vstáváme jako vždy brzy, ale slunce již osvětluje svahy před námi a dává tušit, že i dneska bude vedro. Vracíme se na silnici, kde o kousek dál stojí dřevěná chata. Vypadá to, že se v chatě ještě spí, tak tu jenom ve velkém pytli necháváme odpadky a bereme vodu. Dneska máme v plánu přejít přes nejvyšší horu Zelengory k jezerům Gornje a Donje Bare (která si po svém pracovně přejmenováváme na Horní a Dolní Bar). Bereme plný stav, tedy každý dvě jedenapůllitrové lahve. Podle průvodce, i podle těch kluků ze včerejška, voda cestou nikde nebude.

Nejznámější Orlovačko jezero ležící v nadmořské výšce 1438 metrů jenom míjíme. Na břehu stojí několik aut, stanů a dřevěná kadibudka. Ale taky halda odpadků. Raději mizíme po sotva znatelné pěšince vyznačené prastarými turistickými značkami vzhůru k Bregoči. Zatím netušíme, který z kopců je ten nejvyšší, máme před sebou více než půlkilometrové převýšení a svahy nad námi se zdají být neprostupné. Úzká pěšinka je však dobře patrná a spolehlivě nás provádí mezi skalkami, takže za chvilku jsme již vrcholkům některých kopců rovnocennými partnery a na jezero s tábořištěm shlížíme pěkně shora. Krajina se pomalu narovnává, sklon zmírňuje, nahoru doslova letíme. Teprve až po nějaké době zjišťujeme, že se nám dosud pěkná pěšinka někam ztratila, už ani nevíme, kdy naposledy jsme viděli červenou značku. A který kopec je vlastně Bregoč, ten nalevo nebo napravo? Nebo že by tamhle ten vzadu, s tyčkou na vrcholu? Nezbývá, než si sednout, vytáhnout mapu a nastartovat GPS v mobilu.

Během pár minut jsme zorientovaní: po levé ruce máme Kozie Straně, jen o metr nižší než nejvyšší Bregoč, po pravé nějaký bezejmenný, asi 1800 metrů vysoký kopeček. Bregoč je opravdu až ten vzadu. Ještě že jsme z cesty sešli, málem bychom došli někam úplně jinam. Stáčíme se tedy k jihu, je to tu naštěstí poměrně jasné a jednoduché – viditelnost dokonalá, terén schůdný. Obcházíme asi čtyři obří závrty, jejichž dno vyplňuje starý sníh a za pár minut přicházíme na planinu s maličkým jezírkem, spíše větší louží. Zde se napojujeme na dobře značenou cestu přicházející zprava. Výstup je ještě hodně příkrý, kameny se sypou pod našimi botami, ale nic nás nemůže zastavit. V malém sedýlku shazujeme batohy a posledních pár set metrů k vrcholovému kříži se vydáváme nalehko. Výhledy jsou fantastické – na část Zelengory, kterou jsme prošli včera, na hřeben, co nás ještě čeká, do doliny Sutjeska, na skalnatá pohoří Volujak a Maglič a na spoustu dalších hor a pohoří, která nedokážeme pojmenovat. Ve vrcholové knize dominují zápisy psané češtinou. Je příjemné vědět, že Češi jsou průkopníci turistiky i v zapomenutých koutech.

Pěšinkou v trávě se vydáváme po hřebeni dál. Zdejší okolí připomíná Nízké Tatry. Jak se tak kocháme nádherou kolem sebe, zjišťujeme, že nám opět vyšlapaný chodníček zmizel pod nohama a před sebou máme další propast. Já se z toho snad zblázním. Přemýšlíme, zda slanit nebo skočit, když tu si všímáme, že pěšinka traverzuje kopec asi padesát metrů pod námi. Scházíme tedy prudkým travnatým svahem s odhodláním znovu nalezenou cestu již neztratit. Ta nás vede kousek bokem, kde pohodlně scházíme příkrou skalní stěnu a na místo, kde jsme před chvílí bezradně stáli, zanedlouho koukáme zdola. Přicházíme do sedla zarostlého bukovým porostem. I lesem je cesta poměrně dobře patrná a značená, ačkoliv příroda tu nad turisty vítězí. Je tu stín, tak se rozhodujeme zde poobědvat. Nejlepší místo je sednout si rovnou na cestu. Neustále mám pocit, že až tu někdo půjde, zakopne o nás, ale v celých horách se zdá, jsme dneska úplně sami.

Po jídle a krátkém odpočinku pokračujeme na Uglješin vrh. Ten má mít pouhých 1859 metrů a navíc stezka jeho vrchol obchází, ale stoupání nejprve zarostlým lesem a poté loukami se zdá nekonečné. Pomalu přichází únava a dochází voda. V parném dni jí hodně šetříme, a naštěstí je v okolí dostatek zralých borůvek. Jak jsou osvěžující!

Uglješin vrch traverzujeme kamenito travnatým svahem a před sebou máme sestup do sedla a další část hřebene. Já scházím dolů, Luděk pokračuje v traverzu dál. V sedle shazuji batoh a čekám na Luďka. Ten na mne zdálky mává a signalizuje, že jdu špatně – cesta prý pokračuje jeho směrem. Vůbec se mi to nezdá, ale nakonec se vydávám za ním. Teprve odsud vidím modrozelenou hladinu Horního Bare, jezera, které je ukryté těsně pod skalní stěnou (1550 m). Abych se vrátila na stezku, čeká mě nepříjemný úsek. Několik metrů pode mnou končí prudký svah a následuje kolmý, víc než si stometrový sráz dolů. Šplhám od něho co nejdál, přidržuju se trávy a kamenů a je mi na brečení. Pohodová procházka mezi jezery se změnila v horolezeckou výpravu. Přesto mi to nedá, vytahuji foťák z brašny zavěšené na krku a fotím – jezero Gornje Bare se skalnatým hřbetem Tovarnice řadím mezi nejhezčí místa celého vandru. Konečně jsem na značené stezce, na které se cítím přeci jenom maličko bezpečněji. Přesto – stačí udělat malou chybu nebo zaškobrtnout a je po nás. Oddechnu si, až když máme celý svah za sebou a kráčíme vysokou travou v dolině. Na nebi se začínají kupit mraky – když jsme odjížděli, předpověď na pátek byla bouřky, ale nevěřila jsem, že by předpověď na týden dopředu vyšla.

Konečně jsme na cestě sjízdné pro auta – přezouvám se do sandálů, abych po celém dni ulevila nohám. Za pár minut jsme na rozcestí a znovu mírně stoupáme, tentokrát k jezeru Donje Bare. To sice leží ve výšce 1470 metrů, ale cesta k němu vede do kopce. Když už se zdá, že stoupání snad nikdy neskončí, ocitáme se na malém parkovišti s cedulí a kadibudkou. Je zde zaparkované auto, opodál zbudovaný přístřešek s ohništěm a přes pokosenou louku v dáli památník partyzánům. Krásné místo.

Jdeme se prvně podívat k jezeru Donje Bare, které leží asi sto metrů odsud, po schodech dolů. Stojí u něj stejná chatka jako poblíž Orlovačka jezera a ruiny nějaké další budovy. Jinak jezero připomíná šumavská jezera. V chatě je živo, ale její návštěvníci už dovolenou končí – nosí obrovské kufry k autu a posléze odjíždí. Kdo chce, může si chatu pronajmout, klíče je možné získat v Tjentišti. Po jejich odjezdu jsme u jezera opět osaměli. Nad údolím Sutjesky se mračí, dvakrát jsme už zaslechli hřmění, je potřeba rychle jednat. Koupeme se v opět neuvěřitelně teplé vodě jezera, poté ze slaboučkého pramene tankujeme vodu a následně se přesunujeme k přístřešku. Rozděláváme oheň a vaříme večeři o několika chodech. Bouřka se rozpadla, jdeme spát.

Jenže po pár minutách spánku přichází druhá vlna. Blýská se sice několik kilometrů daleko, ale okolní kopce odráží hromy, takže se hluk násobí. Hory nasvícené vzdálenými blesky vytváří sice efektní, ale pro mne hrůznou podívanou. Uprostřed bouře se z louky pod námi ozývá podivný zvuk – táhlé vytí trvá několik dlouhých vteřin. Co to jenom je? Až když se to po chvíli ozve znovu, nejsme na pochybách – jde o vlčí vytí. Až nám z toho běhá mráz po zádech. Ale vlků se nebojím, spíš té bouřky – sice jsou kolem nás vyšší hory, ale ani my nejsme úplně nízko. Naštěstí se ani tahle druhá vlna nepřibližuje, takže po nějaké době znovu usínáme. Nebe nad námi je optimisticky černé, plné svítících hvězd.

Třetí vlna bouřky přichází opravdu nečekaně. Vykukuji ze stanu – po hvězdách ani památky, zato se blýská už podstatně blíž. A opět slyšíme vlky, asi mají také z bouřky strach. Přemýšlím, že sbalím spacák a doběhnu k chatce u jezera, která má krytou verandu. Jenže únava mě přemáhá a bouře naštěstí nezuří přímo nad námi. Usínám pořádně až s jejím koncem, to už se začíná rozednívat.

Ráno je lehce pod mrakem, asi jako po noční bouřce. Sdělujeme si vzájemně pocity ze skoro probdělé noci – i Luděk přiznává, že mu to vytí nahánělo hrůzu. Po snídani vyrážíme do údolí Sutjesky. Na pěti kilometrech nás čeká sestup o bezmála tisíc výškových metrů. Spíš náhodou – nebo že by se z nás už stávali zkušení planinári – nalézáme starou značenou cestu lesem. Chodí po ní opravdu minimum lidí – většina turistů dojde nebo dojede k jezerům autem po makadamové silnici přímo z Tjentiště. Chodník je občas dobře zřetelný, občas méně, na několika místech překonáváme potok či se prodíráme mlázím. Krásný zážitek máme, když pár desítek metrů před námi probíhá stádo kamzíků – závidíme jim jejich lehkost a odvahu, s jakou se řítí dolů. My scházíme mnohem opatrněji – sestupy jsou náročnější než výstupy. Občasné výhledy na skalnaté kopce před námi nám zpestřují sestup. Vypadají na dosah ruky, ale dělí nás hluboká rokle.

Konečně jsme na silnici v údolí Sutjesky. Před osmi lety jsme tudy projížděli na kole a tenkrát nás vůbec nenapadlo, že po okolních kopcích budeme jednou šplhat pěšky. Do Tjentiště je to jen pár kilometrů. Zkoušíme mávat na auta, ale v soutěsce plné zatáček není kde zastavit. Nezbývá tedy než šlapat po svých. V Tjentišti se od doby, kdy jsme tady byli, nezměnilo skoro nic. Vítá nás opuštěný hotel Sutjeska, válečný památník bitvy na Sutjesce a funkční hotel Mladost. Jediná změna je nové informační centrum – nevzhledná dřevěná kostka zde byla postavena z prostředků EU. V ní se dvě dívčiny koušou nudou – mají tu na prodej asi tři mapy, na půjčení čtyři kola a dva letáky zdarma. Kupujeme turistickou mapu pohoří Maglič – je plná barevně značených cest. To vypadá skvěle!

V Tjentišti se nachází prý největší koupaliště na Balkáně. Dneska je chladněji, v obrovské nádrži se nikdo nekoupe. Všichni sedí v místní restauraci, která nabízí jen lahvové nápoje. Dáváme jedno rychlé třetinkové pivo (protože do hotelu Mladost se nám nechce se vracet) a pak se přesunujeme do blízkého obchodu, že si dáme něco k obědu. Měli jsme sem jít rovnou – k obchodu totiž patří i malý motorest. Není co řešit – pljeskavica s kajmakem, čevabčiči, pivo mají půllitrové a kafe po jídle domácí, pravé bosenské. U jídla, a potom i u kávy, řešíme další postup. Směr pohoří Maglič je jasný, ale na dalším se neshodneme. Mě láká Trnovačko jezero, Luděk míní, že už jsme jezer viděli dost a chce přejít přes hory do Černé hory. Což o to, podle mapy turistické značky vedou pohodově z jednoho státu do druhého, ale co když nás nějaká kontrola pošle zpět? Jenže jsme na Balkáně, kde se z ničeho nedělá zbytečná věda a vždy se dá vymluvit na bloudění a mlhu (Maglič je od slova mlha). Navíc by nám tento přechod docela pomohl a přiblížil nás k Podgorici – pomalu je totiž potřeba myslet na návrat, který jsme si naplánovali z černohorského hlavního města. Tak uvidíme, rozhodnout se můžeme až zítra. Dokupujeme čerstvý chléb a pak se znovu vydáváme do hor.

Silničkou překvapivě asfaltovou stoupáme na Dragoš sedlo. Nějakým stopem bychom nepohrdli, ale všechna auta jedou teď odpoledne už směrem dolů, a tak poctivě šlapeme deset kilometrů, během kterých překonáváme asi 700 výškových metrů. Míjíme budku výběrčího poplatků za vstup do Národního parku – máme poslední čtyři marky, což by nám na vstup stačilo, ale budka je naštěstí v podvečer už prázdná. Prázdné je i parkoviště a vyhlídka na vodopád Skakavac a prales Peručica. Asfalt skončil, jsme na Dragoš sedle, 1280 metrů vysoko.

Pod silnicí je hrob partyzána, pramen vody a nad silnicí malé tábořiště s přístřeškem a kadibudkou. Rozbíjíme tábor a vaříme gulášovou polévku s posledními zbytky ztvrdlého chleba. V horách se nic nevyhazuje. Po večeři uléháme do stanu, vrcholky hor se halí do mraků – snad nebude v noci zase bouřka. Ještě si chvíli povídáme – zrovna jsme u toho, jaké máme štěstí na krásné noclehy – když tu najednou zahrčí motor a stan ozáří světlo z auta. To snad není možné! Kam může dojet auto, tam taky dojede. Maďaři s dodávkou by tady také rádi nocovali. Cosi melou o zavařeném motoru jakési motorky. Tváříme se nepříjemně – vzbudili nás a ráno brzy vstáváme. Naštěstí to pochopili a odhrkali dál. Jejich problémy s motorem nás nechaly chladnými – nemají po horách jezdit na motorce. Pak už je v noci klid.

Ráno jakoby nám pohoří Maglič chtělo dát najevo, kde vznikl jeho název – sotva vidíme na stromy před stanem. Ale už během dopoledne se mraky rozplývají a vypadá to na další pěkný den. Po dvou kilometrech nastává velké rozhodování – cesta doprava vede na sedlo Prijevor a k jezeru, doleva na černohorskou hranici. Vítězí dobrodružství. Po dalších pár kilometrech přicházíme na náhorní planinu, ze které se pravé ruce zvedají strmé svahy nejvyšší bosenské hory, 2.386 metrů vysokého Magliče. Nad výstupem přemýšlíme jenom chvilku, s batohem by to bylo náročné. Lokva Dernečište je jedno z výchozích míst, je tu i tábořiště a pramen vody. Již zdálky vidíme fialového tranzita s maďarskou SPZ. Nemuseli tedy v noci jezdit daleko.

Cesty zakreslené na mapě neodpovídají skutečnosti, tak na Cikánské Polje odbočujeme intuitivně. Po pár minutách přicházíme na planinu s několika salašemi. Tady silnička končí, parkují zde dvě auta – a rázem je nám jasné, kam všichni ráno jeli – jde o sběrače borůvek. Někteří už mají vyděláno a s plnými kýbly modrých bobulí se již vracejí. Samozřejmě, že se s nimi dáváme do řeči. Prý, jestli se nebojíme medvědů – a přitom by se měli bát spíš oni, protože jim sbírají jejich potravu. V podobných srandičkách se nese celý rozhovor. Do Černé Hory se nemusíme bát přejít, nahoře na kopci už uvidíme vodní hladinu černohorské Pivské nádrže.

Uzounká pěšinka vyšlapaná sběrači borůvek se sice od původního směru odklání, za to nás vede pohodlně podél potůčku na náhorní planinu. Zde ovšem končí, nezbývá než se vydat na blind. Podle další skupiny sběračů jsme hranici Černé Hory už dávno překročili. Taky si s tím hlavu nelámou. Napravo od nás vykují vrcholky pohoří Maglič, za sebou máme hřeben, po kterém by podle mapy měla vést zelená planinárská marka. Každou chvíli čekáme, kdy na ní narazíme, nebo na červenou, která by měla vést dál. Jenže značku nevidíme ani jednu, není tu ani žádná pěšina vyšlapaná v nízké trávě. Zatím nám to nevadí, jdeme nazdařbůh, kocháme se nádhernými výhledy na skalnaté hory a – jak už to tak bývá – šok přichází velmi rychle. Pohodlná náhorní planina najednou končí, terén se láme a pod námi se otevírá hluboká propast. Pohled je to neuvěřitelný – přímo pod sebou vidíme malá políčka, mezi nimiž vykukují střechy roztroušených domů vesnice Mratinje, nalevo se modrá hladina přehradní nádrže na řece Pivě, a přímo před námi vyrůstá pohoří Bioč se strmými svahy a sněhovými poli. Závratí se až točí hlava.

Jenže jak dál, tohle nejde jen tak sejít, kudy se nám zamane. Mapa v těchto místech ukazuje hustou síť turistického značení, ale je to tu ještě horší, než v Bosně. Vydáváme se tedy planinou Ulobiči směrem ke srázům Magliče. V kosodřevině kdosi huláká. Jde naštěstí o lidi, kteří se zde dobře vyznají. Ukazují směr, kterým se máme vydat, a varují před medvědy. Po asi kilometru nacházíme první prastarou turistickou značku a ze sedla vede i něco jako turistický chodník. Kdo ví, kdy po něm šel někdo naposledy. Hodně opatrně se vydáváme dolů, musíme překonat několik suťových polí, kameny se sypou pod botou, klopýtáme, kloužeme. Naštěstí ale nebloudíme, už máme za sebou pár zkušeností s hledáním cest v zarostlém terénu a tak se pohybujeme poměrně jistě. Za chvíli již míjíme salaše Police, resp. to co z nich zbylo, a za nimi usedáme vedle cesty k obědu. Nikam nespěcháme, dneska máme v plánu jen sejít nad vesnici Mratinje a tam se utábořit. Ležíme dlouho v trávě a pozorujeme vrcholky hor. Ze stromů převládají jedle s šiškami rostoucími vzhůru. Po jídle pokračujeme v sestupu. Cesta se směrem k civilizaci zlepšuje. U prvního plotu nalézáme i pramen vody a krásný plácek na stanování. Zakládáme oheň a užíváme poklidný večer, poslední v horách.

Ráno je opět krásně. Balíme a pokračujeme v sestupu. Po kilometru přicházíme k asfaltové silnici, objevují se i turistické ukazatele. Dolů jede modrá Octavia. Máváme a řidič brzdí. Chtěli jsme si ještě chvíli vychutnat atmosféru horského údolí, ale být za pár minut pohodlně u přehrady není také k zahození. S okolními kopci se tak loučíme už jenom pohledem z auta. Zaměstnanec elektrárny nás vysazuje přímo na hrázi Pivské nádrže. Před osmi lety tu přehradu hlídala stráž a nebylo možné si dvě stě metrů vysokou hráz vyfotit. Dneska tady zastavuje a fotí skoro každý. I my!

Za přehradou je místečko akorát pro stopování. Jenže když už tam stojíme více než hodinu, přestává nás to bavit. Aut kolem nás sice jezdí dost, ale většinou jde o rodinky s dětmi na cestě k moři. A když je náhodou auto prázdné, míjí nás bez zájmu. Teprve až s pracně vytvořenou cedulkou Plužine jsme úspěšní a vezeme se do města. Rozladění nesnadností stopu se jdeme zeptat na autobus. Prý jede ve 12 hodin, ale někdy přijíždí už v půl. Kupujeme tekutý jogurt a nanuky a jdeme na zastávku. Už tam čeká několik lidí, což nás přesvědčuje o tom, že pojede brzy. No, nebudu to protahovat – čekali jsme tam na přímém slunci přesně dvě hodiny. Vědět to, mohli jsme pohodlně sedět v baru a dobíjet telefon.

Autobus jede z Istočného Sarajeva přes Plužine až do Podgorice, ale je plný. Luděk stojí, já sedím na zemi těsně vedle řidiče. Jízda je zážitek. Autobus nemá klimatizaci, jediný přísun vzduchu zajišťují otevřené dveře. Řidič za jízdy vypisuje jízdenky, přijímá peníze, v jednom kuse kouří, telefonuje a píše esemesky. Cesta do Nikšiče vede krásnou horskou krajinou pořád nahoru a dolů, za Nikšičem už to trochu známe. Japonec sedící ve druhé řadě sedadel z okna neustále fotí. Konečně vystupujeme v Podgorici, jsme tu poslední dobou každý rok. První dojem je šílený – v horách bylo horko, tady je na padnutí. Přesunujeme se pouze na vlakové nádraží s cílem co nejrychleji odsud zmizet. Jenže to není tak jednoduché – pokoušíme se koupit jízdenku na noční vlak do ČR, ale rozhovor s paní za přepážkou je jako s kozou na ledě. Ani se mi o tom nechce psát. Po asi hodinové anabázi s neskutečnou … píp … máme jízdenky na dnes do Kolašinu a na zítra jízdenku a místenky do lehátkového vozu do Bělehradu.

Vlak z Baru jedoucí do Kolašinu přijíždí sice včas, ale tím veškerá pozitiva končí. Vagóny jsou přeplněné, špinavé a v hlavě ještě doznívají dozvuky zážitku z nákupu jízdenek – dráhy jsou opravdu firma nad firmu. Na jízdu vlakem z Podgorice do Kolašinu jsme se těšili a teď jsme ještě ani nevyjeli a už jsme naprdnutí. A to si myslím, že toho sneseme hodně. Ale co se dá dělat. Usídlili jsme se v uličce a přes špinavé okno sledujeme, jak vlak opouští černohorské hlavní město a vjíždí do kaňonu Morača. Poměrně rychle nabíráme výšku – trať zanedlouho obkružuje vrcholky kopců, projíždí spoustou tunelů a přejíždí mosty. Na nějaký čas Moraču opouštíme, abychom provedli obří zatáčku, a následně se nad řeku vracíme, nyní jsme už neuvěřitelně vysoko. Hluboko pod námi se vlní silnice, po které jsme předloni s dětmi jeli na kole. Je to naprosto úžasný pohled, ale zároveň je ve mně malá dušička, zejména když míjíme místo, kde v roce 2006 vlak vykolejil a zřítil se do rokle. Snad to mají dnes už dobře zajištěné.

V půl osmé vystupujeme v horském městečku Kolašin. Nádraží je malé a chlad hor příjemný. Chceme sejít do města a někde se ubytovat, abychom smyli prach a pot a nebyli zítra ve vlaku za prasátka. Trochu očekáváme, že by někdo mohl přímo na nádraží ubytování nabízet a taky že jo, kousek od nádraží nás oslovuje mladá žena s kočárkem. Nabízí pokoj za 10 euro, není co řešit. Hosty tu asi dlouho neměli, tak kvapně uklízí a povlíká postel, ale jinak máme pro sebe malý domeček s koupelnou a záchodem. Ještě večer voláme přes internet dětem – už se nám stýská.

Druhý den máme volno a tak se jenom couráme po Kolašinu a nebližším okolí, nasáváme atmosféru, pojídáme burek, popíjíme káfu a nakupujeme suvenýry. Pro většinu normálních lidí je tohle běžná náplň dovolené. S přicházejícím podvečerem se pomalu přesunujeme na nádraží. Vlak přijíždí opět na čas. Jdeme rovnou do přední části vlaku, kde jedou dva české lůžkové vozy, a doufáme, že budou mít nějaké kupé volné. S průvodčím, starším pánem, je dohoda úplně krásná! Lůžková kupé jsou poloprázdná, takže nelitujeme 12 euro za lehátko v srbském dobytčáku, zde máme kupéčko se třemi postelemi jenom sami pro sebe. Dozvídáme se ale, že Černohorci nemohou prodávat lůžka do tohoto vlaku. Kdyby to ta paní v kase včera v Podgorici řekla rovnou, ušetřili bychom si my i ona spoustu nervů. Ještě večer přijíždíme na srbskou hranici, pohraničníci kontrolují pasy – je to poslední moment, kdy by mohli zjistit, že nemáme černohorské vstupní razítko, ale nikdo nic neřeší, dostáváme štempl a vlak pokračuje tmou dál.

Ranní kontrola na maďarské hranici je důkladnější – na hranici EU nám kontrolují batohy a kufry, zda nepašujeme cigarety. Nic se nenašlo, pokračujeme. Během dne poleháváme, koukáme z okénka či si povídáme se spolucestujícími z ostatních kupé. Do Brna přijíždíme navečer, jen s půlhodinovým zpožděním. Jaká krása oproti cestě tam. Po 24 hodinách strávených ve vlaku jsme pěkně vydrncaní – jestli jsme někdy toužili projet celou transsibiřskou magistrálu, neměli bychom toho mít plné zuby po jednom dni. A to ještě nejsme doma, ještě zbývá cesta vlakem Inter City do České Třebové a pak lokálkou do Ústí nad Orlicí. Zde na nás čekají přátelé z Těchonína s autem, protože takto pozdě večer k nám už nic nejede. Jsou lační informací z Balkánu, za týden se chystají na okružní cestu autem přes Albánii, ale během necelé hodinky v autě si toho moc nestihneme sdělit. Nejlepší je stejně zkušenost vlastní. A doma, při vybalování, i tentokrát jsou v batohu nepoužité věci a jídlo – příště lze opět trošičku váhy ubrat. Škoda, že to bude asi až příští rok.

PS: Pro představu – na ukázku, jak vypadalo vlčí vytí – dva odkazy z youtube:

http://www.youtube.com/watch?v=aDrACVONqNM

http://www.youtube.com/watch?v=ZrrBAT0xfcM

 

Příspěvek byl publikován v rubrice 2013 s lokalitami , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK