Dnes je 22. 01. 2018 - svátek má Slavomír

Křivoklátsko-Džbán-Panenský Týnec

Rubrika: 2013

Datum výpravy: 2.8.-4.8.2013

Účastníci: Pavel

Ujeté kilometry: 242km

Víkendy strávené přípravou dřeva na zimu či prací na baráku, dle rčení až se zima zeptá, už chtělo něčím cykloturistickým kompenzovat. Navíc ty tam se zdály být sliby o prodloužených letních víkendech. Tak alespoň jednou.

V práci si vybírám páteční dovolenou a v tom nejhicovatějším létě vyrážím. Míla volí jiný program a já tak mám možnost si zavzpomínat na cesty samotářů. Pro usnadnění startu volím odjezd po svých hned z domova. Cílem má být Křivoklátsko, kde jsem už léta nebyl a hlavně zřícenina kostela v Panenském Týnci, který už mám dlouho vyhlédnutý jako cíl, ale ještě se na něj nedostalo. Mírné komplikace se objevují hned z počátku, první nocleh v Otročiněvsi u kamarádů je zrušen neb kamarádi vyhlásili infekční průjmovou karanténu a tak se jejich vsi raději obloukem vyhnu. V Mníšku dobývám poprvé tamní zámek, abych se na něj posléze díval shůry, přehupuji se přes Hřebeny a ocitám se u hrobu bájného Šemíka, kam s Horymírem dorazili po jejich vyšehradském skoku. Míjím hradní dvojku Točník-Žebrák, dobývám po letech hrádek Řebřík a nořím se do křivoklátských lesů, abych k večeru rozbil nocleh s výhledem na kraj Oty Pavla.

Ráno si užívám krásu Berounky a dávám si za úkol se znovu podívat na filmy o zlatých úhořích a smrti krásných srnců. Královský Týřov i Křivoklát jen podjíždím a poprvé mířím do neznámého kraje kolem Rakovníka. V Rakovníku na mne dýchne duch středověku a v horkém dni dobývám hrad Hlaváčov. Železniční muzeum v Lužné vynechávám, možná je to škoda, ale zas, program mám nabitý, budu to stíhat jen taktak. Ještě že pro mne v případě potřeby Míla dojede, zas to vypadá, že jsem se na mapě pěkně rozmáchl. A to vedro pěkně zpomaluje. Ale v Lužné došlo alespoň na krátké osvěžení v místní restauraci a tak už se Krušovice nestávají mou další pivní zastávkou. Přehupuji se přes hřebínky přírodního parku Džbán a škrtám z plánu znovudobytí hradu Pravda. Za to ale mířím ku zapadlému klášteru v Dolním Ročově. Hned poté mne vítá kraj chmele a posléze i krásné výhledy na České středohoří. To už dosahuji nejsevernějšího bodu výpravy a stáčím se k Panenskému Týnci. Konečně stojím uprostřed ruin nedostavěného kostela a nasávám do sebe ducha středověku. Má to tu být i místem pozitivní energie, leč ta je negována blížícím se soumrakem a tím i nuceným opuštěním tohoto místa. Ale to ještě nedaleko stíhám dobýt hrad Žerotín. Odteď už vím, odkud pocházeli pánové Žerotínové ze Žerotína. Škoda že hrad je uprostřed vsi, navíc ohlušované nějakým festivalem kdesi v lese. Nocleh tedy nalézám ještě o kousek dál v polích na kopečku u lesíka. V noci má přijít bouřka, Markéta by tu nespala, je to tu otevřené a tak spoléhám, že nejvyšší bod terénu je ještě kus nade mnou.

Bouřka přišla, v noci počítám vzdálenost blesků, ale naštěstí se ta hlavní bouře mému nocležišti vyhla. Ráno mířím do nedaleké Třebíze, do rodiště spisovatele historických románů V.B.Třebízkého. K přečtení jeho díla jsem ještě sílu nenašel, ale odteď alespoň vím, odkud autor slušné řady knih v knihovně pochází. Ještě více mne překvapuje, že zdejší kraj je plný dřevěných zvonic. Připomíná mi to jízdu za dřevěnými kostelíky do Polska s Luďkem a Markétou, toto je ale jen kousek od Prahy. Kladnu se i tentokrát vyhýbám, ještě jsem v něm nebyl, a rychle mířím zpátky do lesů Křivoklátska. Prezidentské Lány tentokrát spíš projíždím a krátce si povídám s dalšími cyklocestovateli mířícími pro změnu do Krušných hor. Rychle se nořím do chladivého stínu hlubokých lesů lákán magickou silou ikonky dosud nepoznané zříceniny hradu Jenčov. A nelitoval jsem, tento malý hrádek ukrytý v lesích je romantiků ráj.

Poté už padám dolů k Berounce, ale nakonec volím krátké prodloužení přes Chyňavu do údolí Loděnice. To už je jasné, že domů se po svých dostat nestihnu a tak domlouvám odvoz odkudsi od Berouna. Vidina jízdy podél Berounky ku Praze se rozplývá o to víc, že se obzor temní přicházející bouřkou. Stíhám se alespoň spustit do údolí Loděnice a úkryt nalézám v autobusové zastávce. Nejsem tu sám, i další pár cyklistů tu nalézá střechu nad hlavou, ale nakonec si to rozmýšlí a přebíhají ještě do blízké hospody. A dobře udělali. Nastalý příval vody z temného nebe vytváří ze silnice druhou řeku. Vzpomínám na přejezd sedla nad podkarpatskou Koločavou, kde silnice na mapě byla ve skutečnosti řekou. Posléze se voda valí i ke mně do zastávky. Tři bychom se sem suchou nohou nevešli. Občas zariskuje nějaké auto a vytváří vlny, které šplouchají o spodky mých brašen. Jedním takovým autem je i zachránkyně Míla. No se divím, že to auto neutopila. Ale vše dobře dopadlo. Sice se notnou chvíli nemůžeme dostat bez risku utopení auta zpátky, Loděnice zlověstně stále stoupá, hospoda nám žádný azyl neposkytuje, protože nejde proud, ale jen co příval vody na silnici opadá a místní zkušení nám dodávají kuráž, prorážíme jak obojživelné vozidlo proud vody a neutopení míříme domů. Pěkná mokrá tečka za horkým výletem.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2013 s lokalitami , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK