Dnes je 22. 04. 2018 - svátek má Evžénie

Podkarpatská Rus

Rubrika: 2006, Cykloexpedice

Datum výpravy: 20.05.2006 - 28.05.2006

Účastníci: Pavel, Slavo

Ujeté kilometry: 476 km

Podkarpatská Rus přitahovala mou pozornost už delší dobu. Vždyť stačí jen pohled na prvorepublikovou mapu Československa a hnedka Vás uchvátí ten jeho východní cíp, který však byl hned po 2.světové válce navždy utnut našimi osvoboditeli. A uchvátí Vás natolik, že se Vám začne stýskat po časech, kdy naše republika měla ještě hranici s Rumunskem, kdy cesta od západu na východ trvala nejspíš několik dní a kdy se v tamních horách honil s četníky zbojník Šuhaj. Takže v mém případě nezbývalo než se sebrat a zajet se tam podívat.
Průkopníky v našem seskupení cykloturistů tady na Pastorku byli Markéta s Luďkem, kteří neváhali tento drsně romantický kraj navštívit v roce 2001 při své Tour de Carpathia. Já jsem v posledních letech teprve postupně otáčel svůj hledáček zájmu od západu na východ díky mým několika balkánským cestám a také jsem si počkal na zrušení vízové povinnosti. Letošek zdál se být ideálním termínem a tak jsem se rozhodl vyrazit na Podkarpatskou Rus hnedka z jara, abych stihl ještě uskutečnit na začátku léta další výpravu za poznáním sluncem rozpáleného Balkánu. Ale o letošním balkánském dobrodružství až někdy příště.
Při přípravě cesty mi štěstěna přála a podařilo se mi přes net domluvit týden před odjezdem účast dalšího dobrodruha Slava ze Slovenska. Aniž bych ho do té doby viděl, domluvil jsem si s ním, že ho vyzvednu na rodinné veleoslavě na dalekém východním Slovensku a dokonce se podařilo domluvit zanechání mého motorového přibližovadla ve Snině až skoro u hranic s Ukrajinou. Slavo se ukázal být výborným spolucestovatelem a mohu jen dopředu naznačit, že Podkarpatím naše společné cestování neskončilo.
A tak jsme vyrazili. Podkarpatská Rus se zdála být malá, a na týdenní cestování tak akorát, ale nakonec jsme museli trasu zkracovat. Koločavy, vyhlášeného cíle českého turisty jsme ale dosáhli. Dokonce i hrob Nikoly Šuhaje jsme nakonec našli. Zůstalo tam ale stále mnoho k objevení a tak se tam rád zas vrátím. Bude si ale nutné pospíšit, protože mohu potvrdit to, co již psali Markéta s Luďkem, že i tam postupuje pokrok a země se mění ze dne na den. Mohu jen doufat, že při další cestě tam uslyším nanejvýš tak to dětské “Ahoj, dáš bonbon?”

Příspěvek byl publikován v rubrice 2006, Cykloexpedice s lokalitami .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK