Dnes je 19. 02. 2020 - svátek má Patrik

Podzimní Bosna a Hercegovina

Rubrika: 2019, Cykloexpedice

Datum výpravy: 25. 10. - 4. 11. 2019

Účastníci: Markéta, Luděk

Ujeté kilometry: 465 km

aneb jak jsme zase jednou jeli na jih za teplem 🙂

Je už dávno tma. Choulíme se u ohně, na sobě péřovku a v ruce lahev slivovice. Přes den bylo ještě jakžtakž, ale jakmile zapadlo slunce, teplota rychle poklesla. Stan stojí opodál. Večerní rosa vytvořila z plachty ledovou krustu. Komu by se chtělo dovnitř když hodinky ukazují teprve půl sedmé. Nevýhoda podzimních vandrů. Vstávat budeme až za dlouhých 12 hodin.

Jsme v horách, asi 1200 metrů vysoko a dvacet kilometrů vzdušnou čarou od hlavního města. Nebe je tu doslova poseté hvězdami – nevídáme jich tolik ani u nás na vsi za chladných zimních nocí. Jen v dálce jakoby obzor mírně světlal, ve směru, kde se město rozkládá, ale možná si to jen namlouváme. Ještě jsou v Evropě, kousek od domova, takové kraje. Signál tu mezi kopci není, tak co dělat po večerech, bez mobilu v ruce? Povídat si, plánovat, vzpomínat a snít. Takové jsou naše podzimní vandry bez dětí.

***************************

Lukomir je nejvýše položená trvale obydlená vesnice Bosny a Hercegoviny, údajně též nejautentičtější. Ale jak má něco nálepku NEJ, chtějí to všichni vidět. I my chceme. Bohužel.

Přijíždíme tam navečer. Po celodenním dešti jsme promoklí a zmrzlí. Skoro dvacet kilometrů jsme se drkotali po mizerné kamenité cestě, jediné spojnici Lukomiru s civilizací. S obchody, s doktory, s nejbližšími lidmi mimo své sousedy. Na druhou stranu je to k asfaltu stejně daleko, cesta je ovšem daleko mizernější. Ale to poznáme až druhý den, až rozmrzneme u čaje a domácí zeljanice a vyspíme se v malém skromném penzionu. Přijetí bylo vlažné. Je už po sezóně, možná už hosty nečekali, nebo jsou naopak otrávení z přílišného – avšak povrchního – zájmu o zdejší život. Je tolik odlišný od ostatního světa. Ve vsi žije víc ovcí než lidí, ráno se musí vyhnat na pastvu. Je krásné se stády proplétat, ale líbí se to zdejším obyvatelům, že jejich každodenní práci někdo zpovzdálí očumuje a fotí? Těm, co si vybudovali ubytování nebo hospodu, přijde turista zajisté vhod, ale co těm ostatním? Ráda navštěvuji podobné kraje, ale vždy cítím tohle morální dilema. Odjíždíme z Lukomiru brzy ráno. Bála jsem se, že budou kameny po nočním dešti a ranním ochlazení namrzlé, ale teplota se drží nad nulou. Sice jen lehce, ale stačí to, aby se náledí nekonalo. Ve výšce skoro 1500 metrů nad mořem si už koncem října člověk nemůže být jistý ničím. Kousek za vsí žena v teplákách a starém kabátě vede na pastvu tři kravky. Můžeme být stejně staré. O pouhých dvacet kilometrů dál, o tisíc metrů níž, leč až o několik hodin později (tolik trvá cesta na kole!) – podobná žena nahlíží do osvětlených výloh  a vybírá si značkovou kabelku a její starosti jsou diametrálně odlišné. Ještě lze najít, i v Evropě, takové kraje. Fascinují mě a chtěla bych nějak, jen nevím jak, vzdát obdiv tvrdé práci a náročnému životu v horách.

***************************

Na závěr se počasí pokazilo ještě víc – předpověď na poslední den  vyhrožuje 80 mm srážek, dokonce mají být i bouřky. Uprostřed noci se nasunuly mraky a oteplilo se. Nárůst teplot z mínus jednoho stupně na čtyři během spánku byl příjemný jen do té chvíle, kdy tající námraza z plachty začala kapat na naše hlavy a spacáky. A k ránu začalo ještě pršet. Sbalili jsme stan a vydali se zdolat poslední horské sedlo. To máme za to, že se nám původní trasa zdála krátká a cestu jsme si záměrně prodloužili o kamenitou horskou prémii. Dvacet kilometrů po makadámu, co to je, že? Jdeme pěšky a kola tlačíme, abychom se jízdou příliš nezpotili a nebyli mokří ještě víc. Hajdučke Vrleti je luxusní hotel u hlavní silnice, poblíž jezera Blidinje jediný podnik široko daleko, další hospoda až za 25 kilometrů. Neprší, ale leje, teplota od rána příliš nevystoupala, zato začal foukat silný vítr. V Bosně a Hercegovině lze naštěstí zajít do hospody jen na kafe a nikdo se na vás nebude dívat blbě. A tak popíjíme domácí káfu z džezvy za dvě mařeny a jsme doslova nalepení u jediného zdroje tepla. K autu to máme ještě přes padesát kilometrů a přes tři kopce, ale víme, že to musíme dát.

Stan mokrý, my promočení, boty úplně durch, o oblečení ani nemluvím – další noc venku by nepřicházela v úvahu a zítra má pršet úplně stejně. Jenže i těch padesát kilometrů je za těchto podmínek nepředstavitelných. Vichr fouká proti nám, déšť nás bičuje, teploměr ukazuje osm stupňů. Mlha, že by se dala krájet, ze zvlněné krasové krajiny nemáme nic, ale spíš než okolí teď řeším, že jestli tohle neodmarodíme, tak to bude zázrak. Jedu na autopilota a nebaví mě to, zatraceně mě to nebaví. Tohle je pro jiné drsňáky, ne pro mě. Já chci být doma, v teple, u kamen a s dětmi, ale to je daleko několik světelných let.

***************************

A stejně vím, že příště pojedu zase. Kamkoliv.

PS: Podzimní prázdniny jsme si letos díky ředitelskému volnu ZŠ v Jablonném nad Orlicí maličko prodloužili 🙂

465 kilometrů, 7780 nastoupaných metrů. 


Příspěvek byl publikován v rubrice 2019, Cykloexpedice s lokalitami , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK