Slovenské Rudohoří pěšky

Rubrika: 2018

Datum výpravy: 22. 8. - 1. 9. 2018

Účastníci: Markéta, Luděk

„S takými ohromnými batohmi, to asi idú do Tatier !“ zvolal malý chlapec, když jsme s Luďkem v Žilině nastoupili do rychlíku směr Košice. Nevím, jestli jsem se neměla urazit 🙂 Už pár let se snažíme naše batohy zmenšovat a odlehčovat, na letošní vandr jsem měla pocit, že už menší a lehčí být nemůže 🙂

„Jedete do Tater?“ zeptali se nás starší manželé, ke kterým jsme si později přisedli do kupé.

Jakoby na Slovensku nebylo jiných hor!

Slovenské Rudohoří je rozlohou největší pohoří na Slovensku. 140 km na délku a 40 km na šířku. Ohromná zelená plocha zhruba mezi Zvolenem a Košicemi. Skládá se z několika samostatných horských podcelků, z těch nejznámějších jsou to Volovské vrchy, Muráňská planina, Veporské a Stolické vrchy a Poľana. Nejvyšším bodem je 1476 metrů vysoká Stolica. Kopec je jen o 16 metrů nižší než Praděd, a že jsou Jeseníky z našeho pohledu už pěkné hory! Jenže z pohledu Slováků jde o pohoří méně významné.

Přejít Rudohoří celé na jeden zátah zabere hodně času (natož celou trasu Cesta hrdinov SNP od Dukly po Devín!!!), a ten nemáme, to si může dovolit asi jen málokdo. Potkali jsme ale takové poutníky, stejně tak jako lidi, kteří pohoří přecházeli na etapy, každý rok během týdne projdou kousek, další rok navážou tam, kde přestali. My jsme se rozhodli pro jiný postup, ne tak důkladný, spíš průřezový… Začneme daleko na východě ve Volovských vrších a z každé horské oblasti projdeme – podle nás – to nejzajímavější. Pokud se nám někde bude více líbit, můžeme se tam vrátit… Při přesunech mezi pohořími využijeme stopování, autobus, ale i vlak. Samozřejmě, nástupy na hřebeny a sestupy jsou zdlouhavé a únavné (často po cestách-necestách), ale bude to mít své výhody – nemusíme nést jídlo na celou dobu, při sestupech si v civilizaci můžeme potraviny dokoupit.

Pozn.: Vzhledem k omezeným prodejním dobám a sortimentu vesnických prodejen jsme nakonec všechno základní  jídlo měli s sebou, dokupovali jsme jen 2x chléb (v Telgártu a Tisovci), za což mohl můj strach, že nebude co jíst a ve vesnicích v horách nic neseženeme 🙂  Pokud byla možnost, najedli jsme se v restauraci nebo na horské chatě, čímž jsme šetřili zásoby jídla v batohu. V rámci úspory váhy jsme s sebou neměli vařič, pokud jsme vařili, tak jedině na ohni. Úplně se to ale neosvědčilo, oheň jsme často museli rozdělat jen kvůli přípravě jídla (např. přes den) a ne všude to bylo vhodné.

Jedenáct dní jsme putovali krásnou a opuštěnou krajinou takřka sami a nachodili jsme 200 km. Rudohoří nepatří k nejnavštěvovanějším koutům země, lidí jsme potkávali opravdu minimum. Počasí jsme zažili různorodé, koncem srpna už byly dny i noci chladnější, párkrát pršelo a i zabouřilo. Na noc u kostelíku Panny Marie Sněžné nad Úhornou, kdy jsem na vlastní oči viděla, jak blesk sjel do země pár set metrů od nás, asi jen tak nezapomenu. Stejně jako asi nezapomenu na noc na kouzelném tábořišti u Třech studní nebo na nocleh v útulnách v sedle Burda či pod Klenovským Veporom. U druhé zmíněné útulny jsme večer strávili s bývalými významnými aktivisty slovenského hnutí Greenpeace a dozvěděli se mnoho zajímavého ze zákulisí slovenské politiky. Nocleh v garáži u chaty pod Hrbem nebo v retro hotelu v Detve asi také jen tak nezapomeneme – z jednoho z nich si totiž Luděk odnesl pokousání štěnicemi 🙂

Rudohoří bývalo synonymum pro nekonečný les, cestopisy z dřívější doby se hemží blouděním, špatným značením, neexistencí horských chat – zkrátka oblast spíš pro dobrodružnější povahy. Řekla bych, že stále vše trvá. Přestože jsme si vybrali ty nejprofláklejší lokality, jako jsou nejvyšší partie zmíněných horských celků a hřebenové trasy, lidi jsme potkávali opravdu jen zřídkakdy. Na tábořištích nebo útulnách jsme většinou byli sami. Nicméně, vše už není jako dřív. S blouděním často pomůžou mapy v mobilu, s přesnou lokalizací se člověk jen tak neztratí. A už vůbec se neztratí mezi stromy. Jestliže dřív bývalo Rudohoří pokryté lesy, dnešní návštěvník uvidí jen holé planiny a pahýly. Tam kde se dřív proháněl vítr v korunách stromů, nyní útočí nemilosrdně a turista před ním nemá žádnou ochranu. Někdo namítne, že stromy brání výhledům, a nyní lze konečně v Rudohoří už i něco vidět. Ale jsou to pohledy leckdy zoufalé. Polomy, vývraty, odlesněné nikoli celé stráně nebo hory, zde jsou odlesněná celá pohoří! A přes to, co z těch jistě nádherných stromů zbylo, jsou ty výhledy spíš smutné než ohromující. Snad jedině Veporské vrchy a Poľana jsou ještě zalesněné jako dřív, vše ostatní už často připomíná příslovečnou měsíční krajinu.

„Je to všechno byznys, kácí se a nemusí se tolik. Oni řeknou, že je potřeba to vykácet, že je tam lýkožrout, ale jestli tam ten brouk skutečně je, to už nikdo nekontroluje. A cena dřeva neklesá, jde totiž na drcení do celulózek. Tolik bioplynových elektráren vyrostlo v posledních letech, a je zajímavé, kolik politiků vlastní jejich akcie!“ tvrdila paní Ľubica.

„Kácení je přirozená obnova. Musí se to nechat být. Nesází se nic, roste to samo. Teď tam třeba převažují jeřabiny, to je strom tak na dvacet let. Pak je vystřídá tvrdé dřevo,“ řekl nám správce národního parku na Muránské planině.

Rudohoří neoplývá nějakou velkolepou horskou krajinou, z výhledů se vám dech většinou tajit nebude (zato krátit při šlapání do kopců ano!), ale nám se tam líbilo. Pocit divočiny v středoevropském měřítku. Uvidíte hory všude okolo, kam až oko dohlédne! Budete toužit jít po nich dál, přejít je celé. Hřebínky naskládané tak ladně jeden vedle druhého, pohledem se potěšíte, nutí vás to sednout, vydechnout a rozjímat. Tohle dokážou jedině Karpaty! Je to krajina pro ty, co se neradi vyhýbají na chodnících se stovkami dalších turistů, pro ty, co se neradi tísní na nějakým orgánem milostivě povolených a vyhrazených nocovištích s dalšími spáči, je to krajina pro ty, co mají rádi kopečky, přírodu, lesy a louky, co jsou spíš duší trampové. Pokud chcete zažít hory bez lidí a osamělé noclehy uprostřed lesa – jeďte tam. Co nejdřív! Dokud tam ještě těch pár lesů je.