Rubrika:
2018
Datum výpravy: 22. 8. - 1. 9. 2018
Účastníci: Markéta, Luděk
„S takými ohromnými batohmi, to asi idú do Tatier !“ zvolal malý chlapec, když jsme s Luďkem v Žilině nastoupili do rychlíku směr Košice. Nevím, jestli jsem se neměla urazit 🙂 Už pár let se snažíme naše batohy zmenšovat a odlehčovat, na letošní vandr jsem měla pocit, že už menší a lehčí být nemůže 🙂
„Jedete do Tater?“ zeptali se nás starší manželé, ke kterým jsme si později přisedli do kupé.
Jakoby na Slovensku nebylo jiných hor!
Slovenské Rudohoří je rozlohou největší pohoří na Slovensku. 140 km na délku a 40 km na šířku. Ohromná zelená plocha zhruba mezi Zvolenem a Košicemi. Skládá se z několika samostatných horských podcelků, z těch nejznámějších jsou to Volovské vrchy, Muráňská planina, Veporské a Stolické vrchy a Poľana. Nejvyšším bodem je 1476 metrů vysoká Stolica. Kopec je jen o 16 metrů nižší než Praděd, a že jsou Jeseníky z našeho pohledu už pěkné hory! Jenže z pohledu Slováků jde o pohoří méně významné.
Přejít Rudohoří celé na jeden zátah zabere hodně času (natož celou trasu Cesta hrdinov SNP od Dukly po Devín!!!), a ten nemáme, to si může dovolit asi jen málokdo. Potkali jsme ale takové poutníky, stejně tak jako lidi, kteří pohoří přecházeli na etapy, každý rok během týdne projdou kousek, další rok navážou tam, kde přestali. My jsme se rozhodli pro jiný postup, ne tak důkladný, spíš průřezový… Začneme daleko na východě ve Volovských vrších a z každé horské oblasti projdeme – podle nás – to nejzajímavější. Pokud se nám někde bude více líbit, můžeme se tam vrátit… Při přesunech mezi pohořími využijeme stopování, autobus, ale i vlak. Samozřejmě, nástupy na hřebeny a sestupy jsou zdlouhavé a únavné (často po cestách-necestách), ale bude to mít své výhody – nemusíme nést jídlo na celou dobu, při sestupech si v civilizaci můžeme potraviny dokoupit.
Pozn.: Vzhledem k omezeným prodejním dobám a sortimentu vesnických prodejen jsme nakonec všechno základní jídlo měli s sebou, dokupovali jsme jen 2x chléb (v Telgártu a Tisovci), za což mohl můj strach, že nebude co jíst a ve vesnicích v horách nic neseženeme 🙂 Pokud byla možnost, najedli jsme se v restauraci nebo na horské chatě, čímž jsme šetřili zásoby jídla v batohu. V rámci úspory váhy jsme s sebou neměli vařič, pokud jsme vařili, tak jedině na ohni. Úplně se to ale neosvědčilo, oheň jsme často museli rozdělat jen kvůli přípravě jídla (např. přes den) a ne všude to bylo vhodné.
Jedenáct dní jsme putovali krásnou a opuštěnou krajinou takřka sami a nachodili jsme 200 km. Rudohoří nepatří k nejnavštěvovanějším koutům země, lidí jsme potkávali opravdu minimum. Počasí jsme zažili různorodé, koncem srpna už byly dny i noci chladnější, párkrát pršelo a i zabouřilo. Na noc u kostelíku Panny Marie Sněžné nad Úhornou, kdy jsem na vlastní oči viděla, jak blesk sjel do země pár set metrů od nás, asi jen tak nezapomenu. Stejně jako asi nezapomenu na noc na kouzelném tábořišti u Třech studní nebo na nocleh v útulnách v sedle Burda či pod Klenovským Veporom. U druhé zmíněné útulny jsme večer strávili s bývalými významnými aktivisty slovenského hnutí Greenpeace a dozvěděli se mnoho zajímavého ze zákulisí slovenské politiky. Nocleh v garáži u chaty pod Hrbem nebo v retro hotelu v Detve asi také jen tak nezapomeneme – z jednoho z nich si totiž Luděk odnesl pokousání štěnicemi 🙂
Rudohoří bývalo synonymum pro nekonečný les, cestopisy z dřívější doby se hemží blouděním, špatným značením, neexistencí horských chat – zkrátka oblast spíš pro dobrodružnější povahy. Řekla bych, že stále vše trvá. Přestože jsme si vybrali ty nejprofláklejší lokality, jako jsou nejvyšší partie zmíněných horských celků a hřebenové trasy, lidi jsme potkávali opravdu jen zřídkakdy. Na tábořištích nebo útulnách jsme většinou byli sami. Nicméně, vše už není jako dřív. S blouděním často pomůžou mapy v mobilu, s přesnou lokalizací se člověk jen tak neztratí. A už vůbec se neztratí mezi stromy. Jestliže dřív bývalo Rudohoří pokryté lesy, dnešní návštěvník uvidí jen holé planiny a pahýly. Tam kde se dřív proháněl vítr v korunách stromů, nyní útočí nemilosrdně a turista před ním nemá žádnou ochranu. Někdo namítne, že stromy brání výhledům, a nyní lze konečně v Rudohoří už i něco vidět. Ale jsou to pohledy leckdy zoufalé. Polomy, vývraty, odlesněné nikoli celé stráně nebo hory, zde jsou odlesněná celá pohoří! A přes to, co z těch jistě nádherných stromů zbylo, jsou ty výhledy spíš smutné než ohromující. Snad jedině Veporské vrchy a Poľana jsou ještě zalesněné jako dřív, vše ostatní už často připomíná příslovečnou měsíční krajinu.
„Je to všechno byznys, kácí se a nemusí se tolik. Oni řeknou, že je potřeba to vykácet, že je tam lýkožrout, ale jestli tam ten brouk skutečně je, to už nikdo nekontroluje. A cena dřeva neklesá, jde totiž na drcení do celulózek. Tolik bioplynových elektráren vyrostlo v posledních letech, a je zajímavé, kolik politiků vlastní jejich akcie!“ tvrdila paní Ľubica.
„Kácení je přirozená obnova. Musí se to nechat být. Nesází se nic, roste to samo. Teď tam třeba převažují jeřabiny, to je strom tak na dvacet let. Pak je vystřídá tvrdé dřevo,“ řekl nám správce národního parku na Muránské planině.
Rudohoří neoplývá nějakou velkolepou horskou krajinou, z výhledů se vám dech většinou tajit nebude (zato krátit při šlapání do kopců ano!), ale nám se tam líbilo. Pocit divočiny v středoevropském měřítku. Uvidíte hory všude okolo, kam až oko dohlédne! Budete toužit jít po nich dál, přejít je celé. Hřebínky naskládané tak ladně jeden vedle druhého, pohledem se potěšíte, nutí vás to sednout, vydechnout a rozjímat. Tohle dokážou jedině Karpaty! Je to krajina pro ty, co se neradi vyhýbají na chodnících se stovkami dalších turistů, pro ty, co se neradi tísní na nějakým orgánem milostivě povolených a vyhrazených nocovištích s dalšími spáči, je to krajina pro ty, co mají rádi kopečky, přírodu, lesy a louky, co jsou spíš duší trampové. Pokud chcete zažít hory bez lidí a osamělé noclehy uprostřed lesa – jeďte tam. Co nejdřív! Dokud tam ještě těch pár lesů je.
Cesta vlakem trvala skoro celý den, část z této doby jsme tak strávili příjemně v jídelním voze :-)
Nechtěli jsme vyrážet z Košic, kdoví, jestli bychom se z nich do večera vůbec vymotali. Veľká Lodina nám jako počáteční bod našeho putování přišla vhodnější.
Nocleh jsme naplánovali na sedle Repy, takže nás čekaly jen vcelku pohodové 4 km (a 500 výškových metrů nahoru). Nabrali jsme vodu, později už by nemusela být...
... jsme došli až do sedla, kde jsme strávili první noc vandru. Ani jsme stan nestavěli, využili jsme zdejší přístřešek.
Nikde nikdo, i to značení je takové stoleté :-)
Ráno měníme barvu značky z modré na zelenou a uháníme vstříc Volovským vrchům. Brzy se objevily výhledy na jejich nejvyšší partie.
Míjíme chatu Jahodná, resp. nemíjíme. Na oběd je ještě brzy, tak si dáváme aspoň kafe a kofolu.
Na chatu Predná Holica nazvanou také Lajoška přicházíme kolem poledne, takže jsme si tu objednali smažák a tím vyřešili oběd.
Hřebenovka je pohodová, jde se dobře. Kojšovská hoľa (nejvyšší bod této části Volovských vrchů) je už kousek.
Přecházíme pár sjezdovek zdejšího skiareálu
Na vrcholu sídlí meteorologická a radarová stanice Slovenského hydrometeorologického ústavu, která sleduje povětrnostní podmínky.
Výhled východním směrem, v dáli hřeben Slanských vrchů
Vrcholová kniha na 1246 metrů vysoké Kojšovské hoľe, nejvyšší hora celých Volovských vrchů je Zlatý stôl (1322 m)
Památník hrdinům SNP a výhled směrem na jih k Slovenskému krasu, snad až do Maďarska
Výhled od chaty Erika. Zde jsme potkali dva Němce, kteří přešli celou trasu SNP, resp. zatím měli v nohách úsek z Bratislavy až sem... Doporučili nám tábořit na Třech studních.
Vzhledem k tomu, že krajina vypadala takto nějak (nic rovného, travnatého, všude haldy větví po odvezených stromech), museli jsme pokračovat dál tak jako tak...
Krajina Volovských vrchů. Hory všude okolo. Budete toužit jít po nich dál, přejít je celé. Tento den jsme ušli přes 30 kilometrů...
Vlevo to trochu bouřilo, ale vybouřilo se to nad Slovenským krasem, k nám to nedošlo.
Poblíž rozcestí Tři studně byla studánka jen jedna, ale stačilo to...
Asi 250 metrů od pramene se nachází parádní tábořiště.
Přišli jsme tam a normálně jsme čuměli!
Celý přístřešek jsme měli sami pro sebe. Ihned jsme zažehli oheň...
Opravu luxusní místo, děkujeme všem, co se tady o to starají!
Hřeben vypadá asi takto. Chvíli les, chvíli polom. To nejhorší je už odvezené, zbyly tu jen větve, které shnijou samy. Značka občas je, občas cestu hledáme s mobilem v ruce. Z té správné se totiž sejde vcelku snadno, po těžbě dřeva tu je cest nepočítaně.
Po pěti ranních kilometrech jsme stanuli na vrchu Kloptaň (1154 m), kde stojí malá dřevěná rozhledna a miniaturní útulna.
Výhled na pokračování Volovských vrchů
Výhled ze směru odkud jsme přišli
Protože na večer hlásili silné bouřky, sestoupili jsme z hřebene ke Smolnické pile a pokusili se dostopovat do obce Úhorná (bus nejel)
Což se nám podařilo a dokonce tu měli i hospodu a v ní halušky!!!! Nakupovat zatím nebylo potřeba, ani si nevzpomínám, jestli tam vůbec obchod byl.
Kostel Panny Marie Sněžné nad Úhornou. Na dnešní večer stále předpovídají pro tuto oblast silné bouřky, hledáme tudíž nocleh někde v bezpečí a tady se nám to líbí.
Nad horami už se stahují mraky...
Přímo u kostela jsme objevili zastřešený boční vchod. Já si lehla přímo na beton, Luděk nebyl líný a vytvořil si takovýto pelech :-) (Ráno seno opět uklidil)
Výhled od noclehu. Když se pak spustila bouřka, zhruba tam, jak začínají ty první smrky, byl pěkně vidět blesk, jak sjel do země. A pak že bouchne vždy do nejvyššího místa. Rudohoří je od slova ruda (těžilo se zde) a kdo ví, co zdejší podzemí ještě ukrývá. Těžko pak odhadnout, která místa budou blesky přitahovat...
Okolí kostelíka, za ním je hřeben, na který ráno míříme
Daší část Volovských vrchů. Zde jsou odlesněny celé hory! Na ten kopec vlevo vzadu jdeme...
Výhledy do podhůří, po noční bouřce je zataženo.
Poznali jsme hrad Krásna Hôrka, kde jsme byli kdysi dávno s Pavlem na kolech a s Víťou jako miminko pěšky
Ještě je tady co těžit :-(
Vrch Skalisko (1293 m), nebo také Volovec. Od snídaně máme v nohách přes 10 kilometrů.
Za jasného počasí zde musí být výhled opravdu parádní.
My máme po včerejší bouřce stále zataženo.
Ale není to ještě úplně nejhorší, už jsme zažili horší "výhledy" :-), jen fotit to moc nejde.
Sešli jsme k chatě Volovec , což je taková skromná chatka, ale se silnou horskou atmosférou.
Dali jsme si tu pití a ochutnali zdejší guláš...
Abychom se nemuseli vracet zpět na hřeben po stejné trase, volíme žlutý traverz do sedla Volovec.
a tím končí naše putování Volovskými vrchy. Ze sedla Volovec jsme sešli po zelené do Henclové a stopli auto do Nálepkova, odkud jsme se další den plánovali přesunout vlakem do Telgártu.
Vlak jel brzy ráno, a my chtěli spát někde poblíž nádraží. Nenašli jsme tam ale žádné vhodné místo, navíc v okolí stálo několik cikánských slumů, pročež jsme vzali zavděk turistickou ubytovnou v ceně 10 euro/osobu. Ta byla oplocená a ostře střežená...
... hned vedle se totiž nacházelo toto :-)
Probudili jsme se do deštivého rána a tak jsme byli snad i rádi, že jsme spali pod střechou a nemuseli tak balit mokrý stan. Podle předpovědi mělo pršet celý den...
Vlak jsme pro přesun zvolili z toho důvodu, že jsme si chtěli projet tzv. Telgártskou sľučku, což je otočka o 360°, kterou vlak udělá, když překonává 31 metrů vysoké převýšení do sedla Besník. Telgártský a Chmarošský viadukt jsme viděli několikrát, když jsme tímto krajem putovali na kole, projet si ale tunel vlakem, byl zážitek! V Telgártu z vlaku v deštivém dni kromě nás vystoupili ještě tři turisté, a ti zamířili na opačnou stranu, na Královu hoľu.
Včera večer v Nálepkovu jsme už otevřený obchod nesehnali, byla totiž sobota večer. Teď je neděle, ale telgártský COOP naštěstí funguje. Dokoupili jsme chleba a buřty (na později) a posnídali jsme...
A vydali se vstříc Stolickým vrchům. A přeci těch 5 km po silnici nepůjdeme pěšky, navíc v dešti. Zkoušíme stopovat!
A povedlo se! My jednou to mistrovství světa ve stopování fakt musíme zkusit, protože jestli někdo zastavil tomuhle?! A ještě bylo pánovi líto, že nás veze takový kousek... :-)
Po cyklotrase míříme do sedla Severná lúka. Počasí opravdu přeje horským túrám :-) Tím spíš, že je na dnešní den naplánována nejvyšší hora celého Rudohoří :-(
Měla jsem vyhlédnutou loveckou chatku, na jejíž verandě by se mohlo dát spát (s tím, že bychom si tam nechali batohy a na Stolici se vydali nalehko) ale chatka byla obsazená a tak jsme změnili plány a nahoru se vydali i s batohy.
Ve Slánském sedle stojí malý přístřešek, kde jsme si říkali, že by se také dalo přenocovat, ale celé je to tu neutěšené, prší a fouká vítr, vše je mokré... jdeme dál...
Batohy jsme si nechali až kousek za sedlem Harová, a posledních 500 metrů na 1476 m vysokou Stolici se vydali bez nich... Vidět nebylo nic, vrchol jsme dobyli jen pro tu formu :-)
Cestou rostla spousta borůvek!
Pokračujeme dál po modré...
... ale nikdo tudy nechodí, čili jestliže jsem dosud měla suché boty, po průchodu tímto už byly komplet durch. Luďkovy byly durch už od Stolice, tak jsme si aspoň nezáviděli :-)
Hrob padlých hrdinov SNP poblíž Faltenova sedla.
Konečně přestalo pršet a nás čekal zase sestup. Cesta byla zničená od lesní techniky, ale před námi byly pěkné výhledy na Muráňskou planinu.
Muránský hrad a chata Zámok. Na hradě jsme byli s dětmi vloni v říjnu, čili ho pro letošek vynecháme...
U lovecké chaty Anka se nám to zalíbilo
Bylo tady povoleno zakládat oheň...
... tak jsme ho založili.. a sušili boty a opekli si ty buřty (v opačném pořadí pochopitelně :-)) ... a pak si vedle chaty postavili stan, protože veranda měla jen betonovou podlahu a byla docela kosa.
Ráno bylo konečně jasno a my přes osamělá obydlí (lazy) sešli do Revúce
Tam jsme stihli akorát rychlé kafe a fakt luxusní dortík (byl tak luxusní, že jsem ho ani nestihla vyfotit, jak rychle jsem ho snědla :-) )
A už nás veze bus do Tisovce. Vůbec to tady jezdí na samé dobré adresy, že?
Napadlo nás přespat v nové útulně v sedle Burda, ale abychom se z Tisovce dostali během odpoledne na sedlo, musíme zvolit nejrychlejší cestu a tou je cyklotrasa (i tak je to 13km). A můžeme doufat, že cestou někoho stopneme.
A taky že jo! Sice jen asi 3 km, ale stopnout Tatrovku na cestě, kde nic nejezdí, také není špatné :-) Bylo to ale poslední přiblížení autem, od této chvíle už jenom půjdeme po horách...
Krajinka, touhle cestou jsme jeli už 2x na kole, takže to tu dobře známe
Teď poprvé tady jdeme pěšky
V jednom místě je tu zkratka, po zelené kolem chatek
Sedlo Burda, cca 1000 metrů vysoké
Tohle mne překvapilo. Po všech těch omezeních a přikázaných bivakovacích místech na Velké a Malé Fatře (která většinou stojí za prd), jsem na toto koukala jako na zjevení. Bivakovat je tedy v NP Muráňská planina teoreticky povolené skoro kdekoliv! Wau! Pokrokové nařízení. Nicméně je mi jasné, že je to možné jen v horách, kde nikdo nechodí, tedy přesně tady.
I nad sedlem Burda se mohutně kácí. Pamatujeme tyhle stráně ještě zalesněné...
Vloni jsme si všimli, že je tu nově postavená jakási útulna, jen už nebyl čas to blíže prozkoumat. Jde v postatě o jakousi jednoduchou chatku - útulnu, kde "není nic" (elektřina tu není, voda teče venku) a spí se na půdičce na dřevěné podlaze za 4 eura na osobu. Je možné si tady dát něco málo k jídlu a pití. Správci jsou sympatičtí lidé ve věku těsně kolem důchodu.
Též je možné postavit si venku stan, ale rozhodli jsme se je podpořit a přenocovat vevnitř. Byli jsme tam se správci sami, nikdo další ten večer už nedorazil.
Vnitřek útulny. Po pravdě, neumím si představit tady nocovat ve více lidech - vše (i pouhý krok) bylo v dřevěné chajdě slyšet!
Ráno jdeme nejprve na pramen Rimavy a poté na Fabovu hoľu (1439 m), což je nejvyšší hora Veporských vrchů, jak praví Wikipedie. Nějak tomu tady přestávám rozumět, myslela jsem, že jsme stále na Muráňské planině a že je Fabovka nejvyšším bodem Muráně :-)
Ale je to jedno, v jakém pohoří přesně zrovna jsme, je tady krásně :-)
Výhledy na východní část Nízkých Tater s Královou hoľou, nalevo od nich vyčuhují Vysoké Tatry.
Podobné výhledy jsme měli mít předevčírem ze Stolice! No jo no, není každý den posvícení.
Muránská planina a za ní Stolické vrchy.... Někde vlevo dole sedlo Burda.
Vrchol Fabovy hoľe, smutný obrázek :-(
Torza stromů, vše zarostlé.... :-(
Kudy? Tudy! Rovnou za nosem!
Moc lidí sem fakt nechodí, ještě že dnes není mokro...
Červená turistická... V dáli už je vidět Klenovský Vepor, do večera pod něj dojdeme
Sedlo Zbojská. V hospodě jsme si dali oběd a pak přecházíme do Veporských vrchů.
Na 725 metrů vysoké sedlo vede ozubená dráha!
V rozhledně Zbojská nás uvítala tato trojice, až jsem se lekla :-)
Asi zbojník, když sedlo Zbojská
Cesta lesem může být životu nebezpečná :-)
A už je před námi Klenovský Vepor, 1338 m. Dnešní den - vcelku pohodových 22 km
Útulňa Pod Vartou, měli jsme tip na nocleh od Pavla a Míly
Pod chatičkou je i pramen
Je tu ještě jedna chata, lovecká, zamčená ... To ještě netušíme, že je obsazená... Zažehli jsme oheň, když tu se odněkud z lesa vynořili dva lidé. Měli tu loveckou chatu na týden pronajatou. Nakonec jsme s nimi strávili příjemný večer.
Původně jsme chtěli spát venku, ale navečer se dost ochladilo, tak jsme vzali zavděk útulnou. Kupodivu tam bylo i relativně čisto. Nikdo další nepřišel, a až na toho plcha tu byl celou noc nádherný klid.
Výhled z Klenovského Veporu (1338 m)
Je tu i malé tábořiště, přímo na vrcholu. No jo no, s mým strachem z bouřek nepoužitelné :-)
Krajinka - Veporské vrchy se nám líbily asi nejvíc
Kaplička sv. Anny ve vísce Kysuca
Táboříme v údolí Kamenistého potoka
A ráno se vydáváme neznačenou (ale zpevněnou) cestou zpátky nahoru na hřeben
Tak cesta tu je, akorát už tady hodně dlouho nikdo nešel :-)
A v mezičase na ní vyrostly vánoční stromečky :-)
Hřebenová louka s výhledem na Poľanu
Hřebenová louka s výhledem na Poľanu
Ohlédnutí za Klenovským Veprom
Hřebenovka - na konci kopec Zákluky (1012 m)
Vrchol Zákluky, za ním Poľana
Luděk. Omlouvám se za tolik stejných fotek, ale je to jedno z nejhezčích míst celého vandru
Před námi je sestup do údolí a pak zase zpátky nahoru, na ten divný kopec vzadu půjdeme zítra, je to hřeben nazvaný Ľubietovský Vepor, tvořený vrcholy Hrb a Vepor.
Sestupujeme. Od rána jsme nikoho nepotkali...
Pramínek. Konečně jsme taky potkali první lidi dnes - ale radost jsem z nich neměla. Byli to lesáci a prý, jestli se nebojíme medvědů, že je tu běžně vídají i z auta...
A ještě kousek dál, u památníku SNP je pěkné tábořišťátko. Ale vzhledem k tomu, že máme na zítra na plánu pokořit skoro celou Poľanu, po chvíli váhání se rozhodujeme a jdeme dál.
Chata pod Hrbom- byli jsme zvědaví, zda funguje nebo ne. Informace na netu byly takové hodně rozporuplné.
Paní se netvářila nijak přívětivě, ale nějaké občerstvení (pivo a sušenky) nám prodala...
Chata stojí opravdu přímo pod horou Hrb (1255 m) a v době, kdy jsme tam byli, byl možný jedině pronájem celého objektu.
Pak nám nabídla za 5 euro přenocování v takové hodně nouzové místnosti, vodu nám donesla v konvi... No, moc podnikatelsky se nezachovala, chata byla úplně prázdná a za pokojík vevnitř bychom zaplatili víc...
Ráno vyrážíme brzy, čeká nás přechod celé Poľany. Je to sice jen nějakých 20 km, ale kdo ví, jak bude cesta vypadat.
Za půl hodinky už na chatu koukáme z výšky 1255 m (z hory Hrb)
Někdo tady přímo na hřebeni vyměřil střed Slovenska
Jedna z vyhlídek na vrcholu... Měly by být vidět Nízké Tatry a Velká Fatra, ale siluety jen tušíme
Luděk shlíží do slovenské doliny
Už nemáme chleba, takže si vaříme kaši ke snídani (u chaty se oheň rozdělat nedal)
Vrcholové partie Poľany před námi
Vyhlídek moc není, ale když jsou, stojí za to! V dáli Klenovský Vepor a daší kopečky Veporských vrchů.
Hřebínky naskládané tak ladně jeden vedle druhého, pohledem se potěšíte, nutí vás to sednout, vydechnout a rozjímat. Tohle dokážou jedině Karpaty!
Cestou jsou polomy, ale dost v pohodě
Poľana je stratovulkán, jedna z největších vyhaslých sopek v Evropě. Odhaduje se, že kdysi mohla celá sopka měřit až 4 kilometry! Zbytek po ní má nyní průměr asi 6 km a z vyhlídky Katruška lze celý vulkán přehlédnout. Při troše představivosti je ten kruh vidět...
Nejvyšším vrcholem pohoří Poľana je Poľana (1458 m)
Mají tu věnce z čerstvých květin, nedávno se slavilo 74. výročí SNP
Jediní méďové, které jsme za celou cestu potkali - a že jich tu na Poľaně žije dost -)
Horský hotel Poľana - chvíli jsme zvažovali, že bychom tu zůstali přes noc, ale vzhledem k tomu, že jsme se další den potřebovali dostat domů...
... jsme další nocleh s horskou atmosféru už oželeli a seběhli po žluté na rozcestí Bystré-Vrátka. Vůbec jsme neřešili, jestli do Detvy něco pojede, prostě jsme si řekli, že to kdyžtak zkusíme stopem. A bus nám jel přesně za pět minut po příchodu na zastávku! Jak říkal Luděk, takhle by to nenaplánoval ani Jára Krejčí! :-)
Ubytovali jsme se v hotelu Detva, v posledním patře s výhledem. Doma se Luďkovi rozjelo zvláštní pokousání, tři body poblíž sebe. Identifikovali jsme to jako od štěnic. Muselo to být buď odsud z hotelu, nebo z noce předtím v garáži u chaty Hrb. Zlatý spaní ve stanu!! :-)