Dnes je 28. 03. 2024 - svátek má Soňa

Na kole do Benátek a zpět – s dětmi!

Rubrika: 2015, Cestování s dětmi, Cykloexpedice

Datum výpravy: 11.6. - 19.7. 2015

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Ujeté kilometry: 2754

Konečně je tady den odjezdu. Cestovní horečka vrcholí. Zběsile pobíháme po domě, do naplněných brašen přidáváme poslední drobnosti a horečně přemýšlíme, na co jsme zapomněli. Do toho zvoní jedna známá. Naše brašnami ověšená kola, připravená před domem ke startu, nemohla přehlédnout.

– Kam vyrážíte takhle nabalení?

– Do Benátek.

– Do těch nad Jizerou, máte na mysli, že?

– Ne, do těch italských.

– I s dětma? (Dětská kola s malými bágly stojí hned vedle těch našich.)

– Pochopitelně.

– A oni to zvládnou?

– Budou muset. Vymyslely si to totiž.

Na nápad dojet s dětmi na kole do Itálie přišel náš synek už někdy na podzim. Prý by se chtěl podívat do Benátek, do města, které je vystavěno přímo na moři, kde nejsou ulice, ale kanály s vodou a kde se místo aut jezdí na lodičkách. Absolutně netušíme, kde to vzal. Ovšem myšlenka zkusit přejet Alpy a dojet k moři nás nadchla. Vloni jsme s dětmi putovali pohodově podél řek Loira a Dunaj, na letošek jsme dostali chuť na něco náročnějšího. Bylo jasné, že s dětmi starými šest a osm let se musíme stále ještě zuby nehty držet cyklostezek, ale věděli jsme, že nějaké kopce bychom zvládnout mohli. Cesta k italskému moři a zpět se jevila jako ideální cíl a tak jsme rozjeli plánování a přípravu.

Nejnáročnější se ukázala příprava dětských kol. Chtěli jsme, aby oba dva přesedlali na větší kolo, než měli vloni. Jednak kvůli průměru kol, jednak kvůli převodům. Přeci jenom – chceme jet přes hory, tak aby se jim jelo dobře. Chtěli jsme, aby starší Víťa jel už na čtyřiadvacítce s trojtácem vepředu, a aby mladší Šárka převzala jeho dvacítku s šestikolečkem. Jenže – obě naše děti jsou menšího vzrůstu než jejich vrstevníci, čili byla otázka, zda na jaře na větší kola dosáhnou. Snažili jsme se celou zimu Víťu dobře krmit, očima ho popotahovali, aby vyrostl a skoro každý měsíc chodili do cykloobchodu zkoušet, jestli už na tu čtyřiadvacítku dosáhne. Někdy začátkem dubna však bylo jasné, že nedosáhne. Co teď? Na dvacítku velký, na čtyřiadvacítku malý. Ještě se dělají dvaadvacítky. Vyrábí je jen jedna firma. Voláme kamarádovi, který provozuje servis kol a eshop. „To nekupuj, jsou to mrdky,“ kalí naše nadšení svérázný Petr. Slibuje ale sehnat nízký rám a vystrojit kvalitní bicykl se čtyřiadvacítkami koly. Jak slíbil, tak splnil. PPL přivezlo během pár dní nový stroj, který Víťovi perfektně padl (jen se musel otočit představec, aby měl řidítka blíž) a ještě do léta a do odjezdu jsme stihli dva víkendové zkušební výlety:

http://www.epastorek.cz/cestovani-s-detmi/z-bratislavy-podel-gabcikova-do-lipotu/

http://www.epastorek.cz/cestovani-s-detmi/nizky-jesenik-bruntalsko-na-kole/

Den odjezdu do Benátek jsme stanovili na čtvrtek 11.6.2015. Děti ve škole vyfasovaly předčasně vysvědčení a poté jsme na šest týdnů zamknuli barák, zapnuli alarm a vyrazili. Poprvé v životě tak vyrážíme na dovolenou na kole rovnou od dveří domova. Osmiletý Víťa pojede celou trasu sám, šestiletou Šárku ještě občas tatínek popotáhne zapřaženou za svým kolem tažným zařízením. A letos, po šesti letech a šesti větších expedicích, poprvé necháváme doma dětský vozíček. Pro Šárku máme Follow me, a pro Víťu, kdyby bylo nejhůř, házím do brašen prádelní šňůru. Je to spíš ale jen pocitové, protože nevím, kdo by takovou váhu utáhl a tak doufáme, že celou trasu zvládne. Denní dávky stanovujeme zhruba na 70 kilometrů, v horách míň, v rovinkách klidně i víc. Děti si vezou v malých báglech každý svoje spacáky, já kromě brašen táhnu ještě přídavný vozíček Extrawheel.

Trasa je stanovená jen zhruba, protože je nám jasné, že se může měnit. Nejprve budeme směřovat na Pasov, pak podél Innu. Uděláme si zajížďku do Solné komory, do Salzburku a ke Krimmelským vodopádům, odkud se přes průsmyk dostaneme zpět k Innu. Tam se napojíme se na Via Claudia Augusta, která nás dovede až do Verony. Tam už zamíříme nejkratší cestou k moři. Pokud vše dobře půjde, Benátky dobudeme z ostrova Lido di Venezia nebo poloostrova Lido di Jesolo lodí. Při zpáteční cestě přes Alpy využijeme zase cyklostezek a to v pořadí: Alpe Adria – Drávská – Murská. Konec necháváme otevřený – dojedeme buď někam na vlak (tipujeme to na Linz) nebo máme v pohotovosti kamarády se sedmimístným Caddy Maxi, ochotné dojet pro nás kamkoliv. Těšíme se moc a doufáme, že všechno dobře dopadne.

Den 1 – 4. Vysočinou…

První kilometry vedou po stokrát projeté cestě do Letohradu. Zastavili jsme na náměstí a kluci jdou do domácích potřeb koupit větší kastrol. Jak děti rostou, přestává nám náš starý stačit. Než se vrátili, stihnul se kolem našich kol utvořit chumel lidí:

– Kam jedete takhle naložení?

– Ále, do Itálie, do Benátek… (Proč se tvářit skromně, že?)

– I s těma dětma?

– Jasně že jo! (Miluju tyhle otázky! Ještě se měli zeptat, jestli jsou to naše děti, jak se nám to často stávalo v Rumunsku, když je ještě vozili ve vozíku. J )

– Tak to jste dobří!

– Nejsme, ještě jsme nic neujeli, vyrazili jsme před hodinou a máme za sebou teprve 18 kilometrů.

– I tak, klobouk dolů!

Míříme na Vysočinu. Za Vysokým Mýtem začaly nemilosrdné kopce. Stoupání střídá sjezd a bez odpočinku hned zase do kopce. „Jak já se už těším do Alp, tam si odpočineme.“ Trasu jsme neplánovali nikterak pečlivě – prostě jsme nabrali ten nejkratší směr na Sezimovo Ústí, kde máme domluvenou mezistanici u příbuzných. „Za tři čtyři dny jsme u vás, jako na kole,“ slibujeme do telefonu. Třetí den však naše cesta málem předčasně skončila. Blížíme se k Želivu a zatraceně spěcháme, protože utíkáme před bouřkou. Chytila nás mezi vesničkami, slejvák jako z konve, blesky lítají doslova nad našimi hlavami a schovka nikde. Ještě že už jsme minuli vjezdovou ceduli a sjíždíme prudký kopec do centra obce. Jedu poslední, děti kousek přede mnou. Najednou se mi zdá, že se Šárka nějak rychle vzdaluje a za chvíli slyším, jak začala brečet. Pouštím brzdy a zkouším ji dojet. Úzká silnice se stáčí doprava v bezmála pravém úhlu. A Šárka se tam řítí šílenou rychlostí, auta v protisměru… Úplně ve mně zatrnulo. Náš anděl strážný má s námi někdy hodně práce. I v té rychlosti Šárka zatáčku naštěstí vybrala a za ní se sklon zmírňuje a následuje rovinka. Tam na nás už od autobusové zastávky mává Luděk.

– Tatínku, mně to kolo vůbec nebrzdilo! stěžuje si ubrečená dcerka

– Ty bláho, já už viděla, jak nezatočí a sejme ji nějaké auto jedoucí zezdola.

Jsme promoklí do poslední nitky, ale to teď nevnímáme. Úplně se klepu při představě, co se mohlo stát. Luděk překontroloval a dotáhl povolené brzdy, převlékli jsme se a jdeme to rozdejchat do hospody na večeři.

–  Pojďte na jahody, láká nás paní z jednoho domku na návsi jihočeské vesničky. Koupila jsem letos pěkné sazenice, urodila se jich spousta a vnoučata na mě už kašlou, vypráví, a mezitím plní Šárčin košíček na předních řidítkách červenými plody.

– Děkujeme!

– Nemáte zač, přijeďte za rok zase!

I další dny se nesly ve znamení silných odpoledních bouřek. K Luďkovu bratrovi jsme dorazili pěkně zdevastovaní. Naplnili jsme pračku, stan postavili na maličké zahrádce a vrhli se k připravenému grilu. Blesky a silný déšť nám však naši večeři chtěly překazit a my museli uprchnout do bezpečí domu. Jaká pohoda trávit nečas pod střechou. Od zítřka už se zase musíme spolehnout jen sami na sebe. Bouřka s sebou přinesla studenou frontu, po následující dny jsme sluníčko viděli spíš sporadicky. Na řadu přišly pláštěnky.

Den 5 – 7. Přes Šumavu k Dunaji

Ze Sezimova Ústí míříme na Hlubokou a do Českého Krumlova, ukázat dětem skvosty mezi památkami i u nás. Podél Vltavy vede kousek pěkná cyklostezka. V Bavorovicích sedíme večer na pivku. Když už se zvedáme k odjezdu, jede kolem kluk na kole. Zastavuje u nás. „Nejste Vy Zigáčkovi?“ Prvotní šok – z těch dvou knížek, rozšířených spíš jen mezi komunitou podobných bláznů a z pár blogů nemůžeme být přeci tak známí, aby nás poznávali lidi na ulici?! Vyšlo ale najevo, že jde o jistého Petra K., se kterým se známe virtuálně. Petr se před lety chystal na Balkán, našel naše webové stránky, oslovil nás a vyměnili jsme si pár emailů. V životě jsme se neviděli, až teď! Jaká náhoda! Jedeme spolu až na kraj Budějic, je o čem povídat.

V Krumlově jsme se propletli nádvořím zámku plném japonských turistů. Taktak jsme se vyhnuli výprasku selfie tyčí, turisti s nimi šermovali ostošest. Fotí si vše – nejen zámek, ale i nás!

Měla jsem pocit, že když jsme přejeli Vysočinu, jen tak něco nás už nerozhází. Ovšem kopec nad Hořicemi na Šumavě překonal všechna naše očekávání. Nezbylo, než slézt z kola a několik kilometrů tlačit. Výhledy shora však stály za to! Za zády Kleť a před námi hladina jihočeského moře – Lipna, jak se zrcadlí v zapadajícím slunci. Podél Studené Vltavy pokračujeme až do Stožce.

Po šesti dnech a čtyřech stech kilometrech jsme na hranicích. V posledním penzionu jsme si nechali uvařit kafe a vyřizujeme poslední resty, které se vyřídit dají. Na české síti jsme zavolali babičkám, poslali emaily a pak překročili hranice. Hraniční přechod Nové údolí – Haidmühle jsme si nevybrali náhodou. Kousíček za hranicemi totiž začíná cyklostezka, která vede po tělese bývalé železnice a je pojmenovaná po rakouském spisovateli a milovníkovi šumavské přírody Adalbertu Stifterovi a to Adalbert Stifter Geh und Radweg. Je tak první z dálkových zahraničních cyklostezek, po kterých pojedeme.

Stezka se kroutí kopcovitou krajinou a už jen málo připomíná, že zde až do roku 1976 jezdily vlaky. Sklon této šotolinové cesty je více než příjemný. Úvodní dva kilometry vedou mírně do kopce, pak už jen z kopce. Ovšem to „do“ a „z“ kopce je nutné brát s ohledem na lokomotivy, stoupání nebo klesání je rovnoměrné a nepřesáhne 2%. A kolem cesty lány lesních jahod! Je nám líto, když stezka ve Waldkirchenu končí a my musíme na silnici. Po šumavské idylce rovnou mezi auta v odpolední špičce a do prudkého kopce! Jestli jsme si mysleli, že k Dunaji to ze Šumavy bude jenom z kopečka, tak jsme se pěkně spletli! Čekalo nás několik nepříjemných stoupání a potom prudký sjezd do údolí Dunaje. Zde u Pasova jsou stráně kolem nejdelšího evropského veletoku velice strmé.

Den 8 – 9 Římská cyklostezka – od Dunaje k jezerům Solné komory

„Jé, tady to znám, tady jsme byli vloni,“ zareagoval Víťa na příjezd k evropskému veletoku, podél něhož jsme vloni putovali více než 14 dní. A hned vzpomínáme, jak jsme na nábřeží tehdy svačili a jak jsme pak nemohli v údolí najít nocleh.

Město Pasov, německy Passau, leží na soutoku tří řek (Dunaj, Inn a Ilz). Podél Dunaje jsme do Pasova přijeli před rokem, dnes nás ale zajímá řeka Inn. Vede podél ní známá Innská cyklostezka, a kdybychom se jí chtěli držet, pohodlně bychom dojeli až do Innsbrucku. My jsme se ale rozhodli pro malou odbočku k jezerům Solné komory a tak Inn u Bad Füssing opouštíme, abychom se k němu o pár dní později, před Innsbruckem, opět napojili.

Solná komora je prý jednou z nejhezčích oblastí Rakouska; popis na všech internetových stránkách doprovázejí téměř kýčovité obrázky modrozelených jezer lemovaných strmými štíty vápencových Alp, to vše pod blankytně modrou oblohou. To nesmíme vynechat! Původní plán byl projet si stezku Solnou komorou při cestě nazpátek, ale správně jsme usoudili, že cestou zpět by se nám už nemuselo chtít dělat si zajížďku. Proto jsme se rozhodli prokličkovat kolem jezer cestou tam. Innská stezka je navíc za Pasovem, kdy řeka už opustila alpské údolí a široká se líně sune k Dunaji, poměrně nezáživná.

Přejeli jsme Inn a vjeli do Rakouska. Dlouho jsme hledali ceduli, že přijíždíme do jiného státu, hlavně kvůli dětem, aby zažily ten pocit, že vjíždí na svém putování do další země. Ten pocit, když na kole překonáváte hranice států.

Pro cestu k jezerům Solné komory jsme využili římskou cyklotrasu, jež vede po stopách, které zde v minulosti zanechali staří Římané. Přiznám se, že nás staří Římané zanechávali poměrně chladnými, protože stopy se omezovaly v podstatě jen na pár německy psaných cedulí, a víc nás zajímalo to, že se zatáhlo a začalo vytrvale pršet. Stezka nás prováděla po příjemných silničkách takřka bez provozu, ale také s nulovou možností se před deštěm schovat. Opět tedy došlo na pláštěnky. Pro nás je jízda v dešti protivná, pro děti to byla zábava. Soutěžily, komu se vepředu v pláštěnce utvořil větší bazének, ale když si vodu vzápětí vylily na boty, sranda skončila. „Maminko, tatínku, já mám mokrý boty a je mi zima.“

Den 9 – 12 cyklostezka Solnou komorou – v dešti nejkrásnější oblastí Rakouska

Devátý den byl významným dnem. Od rána pošmourno a poprchávalo, zpod pláštěnek jsme se snažili z mraků vykoukat, zda se netrhají a nebude svítit sluníčko. Kdepak. V jednu chvíli se však můj pohled zastavil! Je to možné, není to možné?! A po chvíli už není pochyb. „Támhle to černé vzadu – to nejsou mraky, to jsou hory! Jsme v Alpách!“ A v dálce pod námi je vidět modrošedá hladina prvního jezera Attersee. Radost nezná mezí. I kdybychom už neujeli víc, tak jenom ten pocit, že děti vlastní silou od nás dojely do Alp, tedy 550 kilometrů, za to stál! Na počest dojetí na úpatí Alp jsme vybalili čokoládu z pravého alpského mléka (táhneme ji s sebou pochopitelně z domova). Nevydržela ani minutu.

Cyklostezka Solnou komorou, neboli Salzkammergutradweg, je cca 350 kilometrů dlouhá osmička (křížení v Bad Ischl) se začátkem a koncem v Salzburku. Při pohledu do mapy jsme zjistili, že když se napojíme nad Attersee a budeme pokračovat po směru hodinových ručiček, nejzajímavější úseky této stezky nemineme. Když jsme doma při plánování trasy koukali na modrá kolečka jezer na mapě, předpokládali jsme, že v této vyhlášené oblasti bude koupání v jezerech zpoplatněné, a že asi bude i problém zde najít nějaké volné tábořiště. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme hned první den našli travnatou plážičku na břehu Traunsee, kde nejenže jsme se vykoupali, ale dokonce jsme tam i přenocovali a nikdo nás nepřišel vyhnat. Na další dny to s koupáním za nás vyřešilo počasí. K vytrvalému dešti se navíc ochladilo, teploměr na pěší zóně ve městě Bad Ischl ukazoval v pravé poledne 10°C, na cachtání v modrozelených vodách místních jezer tak nebylo ani pomyšlení. A to jsme hned další noc nalezli kouzelný plácek přímo nad Hallstättersee. Při ranním pohledu ze stanu nás zarazila bílá pokrývka vrcholků okolních hor. 21. červen, první letní den, nám čerstvý sníh přichystal jako prima dárek. Na tento den jsme navíc měli naplánovanou prohlídku Hallstattského solného dolu a ledové jeskyně. Počasí vyloženě vhodné na to lézt do studeného podzemí!

Abychom ušetřili pár kilometrů, vezeme se přes Halštatské jezero na lodičce. Hallstatt, zapsaný na seznam UNESCO, je právem označovaný jako nejmalebnější město v srdci Solné komory. Aby se městečko vtěsnalo do úzkého pásu mezi horu a jezero, jsou dřevěné domky doslova nalepené na skalní masív, jiné jsou částečně postavené na kůlech zapuštěných v jezeře. Už jenom kvůli Hallstattu stojí za to se sem vydat!

A není to jen městečko, co nás zde uchvátilo. Okolí Hallstattu bylo osídleno již tisíce let před naším letopočtem, ačkoliv bylo takřka nemožné se sem dostat. Lidé tu vysoko v horách těžili sůl a dodávali ji do celé Evropy. Nad Hallstattem se sůl těží dodnes, a jestli chcete znát odpověď na otázku, jak se solná ložiska do nitra hory dostala, vydejte se na prohlídku solného dolu. Prohlídka je zaměřena spíš na zážitky (jeden z nich je jízda po dřevěných skluzavkách spojujících patra dolu s měřením rychlosti, další například jízda improvizovaným vláčkem z hory ven), ale nakonec se i dozvídáme, že zdejší sůl pochází z vyschlého moře, a sem vysoko do hor se dostala díky vzedmutí zemského povrchu na konci prvohor. Po prohlídce se ještě kocháme vyhlídkou vystrčenou vysoko nad jezerem, a z níž je fantastický pohled na Hallstatt a okolní hory, ale dešťové kapky nás rychle zahnaly zpět do lanovky. Přejeli jsme pár kilometrů do sousedního  Obertraunu, odkud nás lanovka Dachstein Krippensteinbahn vyváží vysoko do hor, kde se nedaleko mezistanice lanovky na Krippenstein (kam si můžete ještě vyjet na známou vyhlídku „5 prstů“, což v dnešním zamračeném a deštivém dni opravdu nemá smysl) nacházejí dvě jeskyně: Mamutí a Ledová. Vzhledem k pozdní odpolední hodině nám zbyl čas jen na jednu z nich. Vybrali jsme jednohlasně jeskyni ledovou a návštěvy nelitovali.

Z Obertraunu jsme se vydali podél řeky Traun k dalším jezerům. Kvalita stezky však šla hodně dolů a poté, co jsme se několik kilometrů trápili na prudkém stoupání po šotolinových cestách, jsme se v lázeňském městečku Bad Aussee rozhodli kolečko Solnou komorou zakončit a začali se pomalu vracet. Znamenalo to vynechat Grundlsee, ale usoudili jsme, že jezer v horách jsme už viděli dost a ani nás ty zajížďky v deštivém počasí příliš nebavily. I tak nás čekal ještě výjezd do 855 m n.m., odkud následovalo nepříjemné klesání po kamenité cestě zpět do Bad Ischl, z nějž už je stezka příjemně asfaltová a lemuje jezera Wolfgangsee a Mondsee.

Vnímání Salzkammergutradweg máme bohužel zakalené nepříznivým počasím. Obrázky s modrou oblohou jako z katalogu – o tom jsme si mohli jenom nechat zdát, a nechte si je zdát i Vy. Plánujete-li cestu do této oblasti, počítejte, že jedete do Alp, a v nich, zejména v těch Rakouských, je zima a déšť v létě na denním pořádku, výjimkou nejsou ani souvislé deště trvající několik dní! Ale nešlo jen o počasí. Možná, když je něco příliš vychvalované a člověk se natěší, může se stát, že očekávání je vyšší než realita. Z cyklotrasy jsme byli spíš zklamaní. Celkový dojem totiž kazilo množství aut v oblasti. I když jedete z velké části po komunikaci určené jen pro cyklisty, vede z valné většiny tato stezka jen pár metrů od rušné hlavní silnice. Na ní se míhá jedno auto za druhým, takže máte pocit, jako když jedete v Praze těsně vedle magistrály, skoro ani neslyšíte vlastního slova. Krásnou přírodu a pohledy na okolní hory si tak vůbec nevychutnáte. Výjimkou je snad jen okolí Halštatu, kde je doprava svedena do tunelu a do samotného města je vjez autům zakázán.

Den 13 – 15 Ze Salzburgu po Tauernské stezce – první alpské sedlo

Do Salzburku přijíždíme třináctý den cesty. Máme za sebou skoro 800 kilometrů a posledních několik dní nám pořád leje. Stan je navlhlý, karimatky nasáklé vodou a suché oblečení dochází. Brašny jsou plné letního oblečení (šatičky a tílečka – jedeme přece na jih, ne). Každý večer však stanujeme v přírodě, ještě není tak zle, abychom zaťukali na dveře nějakého muškáty ozdobeného penzionu a žádali o nocleh v teple a suchu. Dost možná by nás hnali, když by viděli, jak z nás kape voda a odpadává jehličí. V Salzburgu jsme si nechali udělat společnou fotku s námi a hradem Hohensalzburg, symbolem města a vydáváme se po Tauernské cyklostezce dál.

Tauernradweg (ze Salzburku ke Krimmelským vodopádům) je možné absolvovat ve dvou verzích, podél řeky Saalach nebo Saalzach. My jsme si vybrali řeku Salzach, už ani nevím proč. Stanujeme asi metr od cyklostezky, kde byl jediný relativně suchý plácek. Vyloženě se těšíme na noc ve studeném a mokrém stanu, který jsme po postavení museli vytřít ručníkem. „A dost. Jestli bude pršet i zítra, jdeme spát do hotelu!“ Večeři vaříme přímo na stezce, stejně po ní nikdo nejezdí. Až za dlouhý čas po našem zabydlení se po ní jde pán na procházku se psem. „Dobrý den, co bude k večeři,“ ptá se zvesela. Odklopili jsme pokličku a vznášíme dotaz na předpověď počasí. Ještě zítra má prý být všelijak, pak je to už příznivější. Rakušáci nás mile překvapili. Jeden by řekl, že se budou ošklíbat nad naším kočovným způsobem cestování a oni nám zatím fandí! Není to tak, že chceme ušetřit za každou cenu za ubytování, je v tom spíš touha po volnosti a překonání pohodlnosti. Touha po dobrodružství. Nalezení pěkného místa na nocleh je pro nás vždy odměna na konci každého dne.

Další den je opravdu lépe. Jen co jsme přijeli pod hrad Werfen, začalo svítit sluníčko. Rozhodli jsme se, že vybalíme, co se dá a půjdeme na prohlídku, věci nám mezitím uschnout. Jenže ouha, když jsme se vydali koupit vstupenky, sluníčko zakryl černý mrak a začalo zase pršet. Nálada na hrad opadla, přesunuli jsme se raději pod střechu pizzerie v centru městečka. Mrak se mezitím ale odsunul a slunce začalo pražit jako divé. Jako by nám chtělo vynahradit to, že nás doposud zanedbávalo! Stan i karimatky jsme rozložili na náměstí na zem. Během pár minut bylo vše dokonale suché.

Tauernská cyklostezka je parádní. Řeka tu teče sevřená v úzkém údolí a stezka ji těsně kopíruje. Jen asi na dvou místech je potřeba výrazněji šlápnout do pedálů, což ale nestojí ani za řeč. Výhledy na okolní hory jedinečné. Pomalu nastoupáváme výšku a kousek před Kaprunem se nám otevírá široké údolí v nadmořské výšce zhruba 780 metrů. Kousek odsud je Zell am See, kde se napojuje druhá větev Tauernské cyklostezky a kdo si troufá, může se odsud vydat známou Großglocknerhochalpenstrasse. Počasí nám nezvykle přeje, od rána svítí sluníčko a my máme konečně ty kýčovité pohledy na strmé štíty Vysokých Taur. Do dáli bělostně září Kaprunský ledovec, sledujeme jej dalekohledem. I v parném létě je možné nahoře lyžovat, ale necháváme si zajít chuť. Chladu a zimy máme dost, užíváme si teplého dne. „Maminko, měla jsi pravdu, že se v Alpách pojede dobře!“

Skoro neznatelně stoupáme širokým údolím, až je tu najednou konec a údolí je zakončeno hradbou hor. Zezdola jako by nic nenasvědčovalo tomu, že jsme jen malý kousek od jedněch z největších evropských vodopádů. Musíme zaplatit 3 eura vstupné (větší děti 1 E, menší zdarma) a pak již pěšky stoupáme upravenou pěšinou podél třech kaskád padající vody. Máme štěstí, po nedávných deštích je proud opravdu mohutný.

U Krimmelských vodopádů také oficiálně končí Tauernská cyklostezka. Když chceme pokračovat dál, do údolí Zilleru a Innu vede cesta přes Gerlos pass. Jde do tuhého – máme před sebou první alpské sedlo. Nebojím se toho, podle mapy má mít 1530 metrů, což při startovní výšce 1100 z toho dělá vyjížďku jako u nás z Jablonného na Suchý vrch. Serpentiny se kroutí vzhůru kopcem, děti šlapou statečně, hodně odpočíváme a užíváme si vyhlídky na vodopády z dálky, ale když tachometr ukazuje výšku 1530 a stoupání stále nekončí, začínáme být mírně řečeno nervózní. Míjí nás spousta motorkářů, ukazují vztyčeným palcem na děti, že jsou dobré, ale hluk a smrad z jejich strojů mi leze na nervy. Konečně jsme nahoře, cedule nakonec ukazuje 1628 m n. m., o 100 metrů výš, než jsme čekali. Nálada slavnostní. Pogratulovali jsme dětem ke zdolání jejich prvního alpského sedla a Luděk jim pro jistotu zkontroloval brzdy, než jsme se vydali dál.

Odměnou za zdolání každého sedla bývá sjezd. S dětmi si jej tolik neužíváme, protože na ně musíme neustále dávat pozor, ale dole, u řeky Ziller je radost ze sjezdu neskutečná. „To bylo boží. Já chci ještě.“ „Jo jo, to si budete muset znovu nějaký průsmyk vyjet.“ Na Zillertálské cyklostezce také slavíme 1000. kilometr od výjezdu z domova. Statistika je neúprosná, z 15 dnů nám 11 dní pršelo.

Den 16 – 18 Podél Innu na hranice Itálie – druhé alpské sedlo

Ještě máme jeden průsmyk před sebou, Reschenpass na hranicích Rakouska a Itálie. Dostaneme se tam po cyklotrase Via Claudia Augusta. Ta vede po stopách staré římské obchodní stezky z německého Donauwörthu až do Itálie, kde se v Trentu rozděluje. Jedna její větev vede do Benátek, druhá do Ostiglie. Ačkoliv by se nabízelo držet se té první větve, máme to vymyšlené jinak. O tom ale až později. Zatím jsme se napojili na stezku podél řeky Inn a projeli Innsbruckem. Říční údolí je tady široké, hory vzdálené, stezka kopíruje dálnici. Nepříliš záživný úsek. Teprve za Landeckem to začne být zajímavé. Řeka je dravější, jak ji horská úbočí těsněji svírají. Poslední vlna bouřek, které nás chytla těsně za Innsbruckem, přinesla krásné letní počasí s modrou oblohou. Nádherné dny. Denní dávky 70 kilometrů bez problémů zvládáme, nejednou se nám podařilo najet i víc. Osmiletý Víťa má zatím denní rekord 92 kilometrů a touží překonat stovku. Uvidíme, zda se mu to podaří.

Za Pfunds však idylka skončila. Stezka nás vyplivla na poměrně frekventovanou silnici. Skály se sevřely ještě těsněji, řeka se tu musela prodrat hlubokou soutěskou. Bohužel víc než kolem sebe musíme koukat na cestu před sebe a hlavně do zpětných zrcátek. Aut tady jezdí opravdu hodně. Když se údolí rozestoupilo, objevila se švýcarská hranice. Nastal čas loučení se s Innem. Čeká nás druhé, a poslední alpské sedlo. A je to hned pěkně zostra do kopce. Jedenáct serpentin s rozumným sklonem a jsme v lyžařském středisku Nauders. Městečko leží v malém dolíku, takže jsme bohužel ztratili asi 100 výškových metrů, které bylo nutno opět nastoupat do 1504 metrů vysokého Reschenpass. Na něm se loučíme s Rakouskem a vjíždíme do Itálie. A opět ten skvělý pocit, když na kole přejíždíte hranici států! Náš cíl už je blizoučko. I když to s tou Itálií není zatím tak horké…

Den 19 – 21 ráj podél řeky Adige

Vjeli jsme totiž do jižního Tyrolska. Celá oblast po staletí patřila k rakouskému území, k Itálii byla připojena až po první světové válce. Dodnes tu mluví převážná většina obyvatel německy a na cedulích jsou vidět názvy obcí jak v původním německém jazyce, tak i v novém, italském. I podle všudypřítomných muškátů a nečekanému klidu v ulicích měst si jako v Itálii prvních pár dní vůbec nepřipadáme.

Ale jinak si připadáme jako v ráji. Ihned za průsmykem Reschenpass se modrá hladina rozlehlé přehradní nádrže Reschensee (Lago di Resia), a pohled na přehradu je doplněn pozadím vysokých sněhem pokrytých hor. Na hranicích jsme okamžitě vjeli na cyklostezku lemovanou bílými pruhy a ohraničenou dřevěným zábradlím. V tuto chvíli jsme ještě netušili, že to takto bude vypadat po celých 300 kilometrů až do Verony.

Zvlněnou stezkou jsme objeli přehradu, která je známá hlavně obrázkem vyčnívající věže zatopeného kostela a následoval prudký sešup do údolí řeky Adige. Jestli je někde cyklistický ráj, pak je to údolí Alto Adige. Oblast je známá pěstováním jablek. Každý, kdo jezdí do Itálie tzv. na jabka, jezdí sem. Ta ještě v červnu bohužel nejsou zralá, ale projíždět tudy na konci léta, musí být silnější zážitek. Užíváme si jízdu doslova po cyklodálnici, kolem nás se míhají ovocné sady táhnoucí se donekonečna a nad tím vším špičaté hory se zbytky sněhu. Stezka kopíruje řeku a ani se nám nechce vjíždět do center měst, která jistě budou zajímavá, ale usuzujeme, že památky jsou všude podobné. A tak se nám stalo, že jsme asi 150 kilometrů nenarazili na žádný obchod. Když jsme zjistili, že máme brašny prázdné a žaludky hladové, nezbylo nic jiného, než ze stezky odbočit do nějakého městečka a najít obchod.

Třicátého června má svátek naše Šárinka. Jak už to tak bývá, když se jeden narodí do cykloturistické rodiny, neslavila zatím ani jediný svátek doma. Ten úplně první, to jsme byli na cestě po Odra-Nisa, druhý někde v Moldávii, další na Balkáně… a ani letos není výjimka. A protože lijáky a zimu jsme nechali v alpách rakouských, dopřáváme dětem pár hodin odpočinku a cachtání se na koupališti v Meranu.

A pak zase frčíme po stezce. Obrázek je stejný už kolikátý den, jen čím víc se blížíme k moři, tím ubývá jablek a přibývá vinné révy. Z úbočí kopců podél cesty na nás shlíží obranné hrady a vysoko nad nimi se strmí vrcholky Alp. Zelenomodrá Adige nás spolehlivě provádí skrz hory. Toto jsou dny, kdy si přeji, aby údolí a cesta nikdy neskončily.

A přeci jenom pár šrámů má cyklostezka podél Adige. Našimi nepřáteli jsou vedro, protivítr a cyklisti, kterým přezdíváme průměrkáři. Díky nim není možné rozcapit se po celé šíři stezky a povídat si s dětmi. Zákonitě se chvíli nedíváme do zpětných zrcátek a hned je za námi nějaký nervózní silničář, který šíleně spěchá. Vždy se uhneme a omluvíme se, ale mohli by si pořídit aspoň zvonek, aby nás na svou přítomnost upozornili. Jen občas někdo zpomalí a dá se s námi do řeči. Zeptá se odkud a kam jedeme, pochválí děti a pak se s ďábelským zrychlením vzdálí. No a ten protivítr? Mysleli jsme, jak na to vyzrajeme, když podél Adige pojedeme z kopce. A zatím závidíme těm, co jedou proti nám, tedy do kopce. Fouká jim totiž silně do zad.

Čtvrtý den podél Adige se chvíli před polednem hory na obzoru rozestoupily a obzor za tím byl prázdný. Vjeli jsme do Pádské nížiny. Divný pohled, skoro tři týdny jsme byli zvyklí být obklopeni horami a najednou nemáme kolem sebe nic. Vjíždíme do Verony. Pár měst jsme vynechali, Veronu určitě vynechat nechceme. V historickém centru je hlava na hlavě, občas musíme slézt z kola a popojít pěšky. Viděli jsme hrad, amfiteátr a další budovy – Verona má opravdu jedinečnou atmosféru. Jenom ten dům se známým balkónem známým ze Shakespearova románu Romeo a Julie se nám najít nepodařilo. Ani jsme se o to moc nesnažili, vzhledem k tomu, že stejně nejde o skutečný balkón, neboť je celý příběh vymyšlený. A kdo ví, jak to i se  samotným Shakespearem bylo doopravdy.

Den 22 – 24 K moři

Za Veronou už naším směrem žádná pohodlná cyklostezka nevede, trasu jsme tedy naplánovali od oka po těch nejmenších silničkách přímo k moři směr Chioggia. Spolu s námi k moři pospíchá i řeka Adige, ale jet po hrázi těsně podél ní je jen pro drsné bikery. Raději se držíme silnice. Zavedla nás do nádherného středověkého města Montagnana. Do dnešního dne se zachovalo historické jádro a hlavně zachovalé opevnění po celém obvodu města. Zde jsme také poprvé využili veřejnou prádelnu. Jak snadné! Konec šmrdlání prádla ve studené vodě na záchodcích nebo v potocích či řekách. Pračka spolykala sedm kilo našich špinavých spodků a svršků a za tři čtvrtě hodiny bylo vše voňavé a čisté. Prádlo jsme pak rozložili na židla a stolky patřící blízké pizzerii a šli tam na oběd. Nikomu to prádlo nevadilo, naopak byli na nás velmi milí a ochotní.

No, abych ale byla upřímná, zase tak jednoduché to s tím praním nebylo. Jak už jsem se zmínila, pereme takto poprvé a návod tu visí jenom v italštině. Copak s pračkou, s tím si chlapi poradí, ale nejsem si jistá, jak je to s práškem na praní. Vedle praček je automat, něco jako na prezervativy, ale proč by se prezervativy prodávaly v prádelně?! „Aha, takže půjde nejspíš o ty prací prostředky,“ uvažuji logicky. Házím předepsané jedno euro a ještě padesát centů, a pak mačkám tlačítko s nápisem SPORT. Ať dopřeju našemu outdoorovému vybavení jen to nejlepší. Vypadává krabička, a když ji otevřu, nevěřím svým očím. Z krabičky na mě vykoukla igelitka. Což o to, pěkná, velká, bílá, pevná, žádný Tesco… Mohu si v ní vyprané prádlo odnést domů. No a jak to dopadlo s tím pracím práškem? Nezbylo než se pokusit přelouskat návod. V nějaké druhé nebo třetí větě bylo zřetelně pochopitelné, že detergenty tam pračka dává automaticky a je to v ceně. Takže jsme zase o něco chytřejší a na prádelnu v Montagnaně nám zbyla veselá vzpomínka a nejdražší igelitka na světě :-).

Cesta pádskou nížinou k moři se v parných dnech zdála být nekonečná. Při táboření na sever od nás vidíme v mlze vystupující pásmo Alpy, ale moře na dohled stále není. Teprve až třetí den po opuštění hor, kdy vedro začalo být nesnesitelné, přichází onen dlouho očekávaný obrázek – před námi se objevila pláž Lago di Veneta. „Tak děti, jsme u moře!“

Každé dítě miluje moře, má je rád i nejeden dospělý. Ale pocit, že jste k moři dojeli na kole – tomu se nemůže vyrovnat žádný letecký nebo autobusový zájezd. Kdepak, hezky pěkně po svých, tři a půl týdne, 1700 kilometrů – to si pak člověk panečku jinak užívá pohled na nekonečnou vodní hladinu, i slzičku musí zamáčknout. „Maminko, ještě ty mušličky, pro Markétku a Emu. Já jsem slíbila, že jim nasbírám a přivezu,“ vytrhuje mě Šárka ze snění. „Neboj, ještě je čas. Ještě si moře užijete.“

Chioggia, rybářské městečko je menší sestra Benátek. Taková ochutnávka, co nás bude zítra čekat. Vaporetto (něco jako vodní autobus) se tady prohánějí po vlnkách Benátského zálivu. I my jedním takovým jedeme i s koly na ostrovy Pellestrina a Lido di Venezia. Tyto protáhlé ostrůvky ve 14. století sloužily jako obrana Benátek proti nájezdu Janovanů. V dnešní době mají význam rekreační, z jedné strany jsou omývány nepříliš vábnou vodou v zálivu, ale ze strany druhé lákají bělostné pláže s průzračnou vodou Jaderského moře. Jako základnu pro dobytí našeho hlavního cíle jsme si vybrali letovisko Punta Sabionni, které leží na poloostrově Cavallino. Do Benátek se nesmí na kole a je to logické – návštěva s bicyklem by byla nemožná díky četným mostkům se schody. Potřebujeme tedy někde uschovat kola. Chtěli jsme se kvůli tomu poprvé za celou cestu ubytovat v kempu nedaleko přístavu, ale po zvážení ceny za nocleh a skutečnosti, že z kempu jsou to ještě dva kilometry na pláž, jsme se vydali hledat kemp jiný. Na mapě jsme měli zakreslený jeden vedle druhého, tak jsme si mysleli, že jen popojedeme k sousedům a bude. A bylo. Sousední kemp oplýval čtyřmi hvězdičkami, a slečna před vjezdovou bránou nás upozornila, že berou pouze na týdenní pobyty. Na cenu ani nemělo smysl se ptát.

Jaké však bylo naše překvapení, když jsme neobjevili žádný jiný kemp. Projezdili jsme okolí Punta Sabionni doslova křížem krážem a nic. Už se začalo stmívat, a když jsme projížděli celkem opuštěnou krajinou, připomínající spíš vesničky někde v Polabí než přímořské letovisko, v hlavě se nám začaly spřádat myšlenky na to, že bychom se na kemp vykašlali a přespali někde na louce. „Vrátíme se do města pro vodu a zapadneme do lesa.“ „Jenže dětem jsme slíbili koupel v moři, a jak to uděláme zítra s koly?“ „Uvidíme, nějak to dopadne.“ Slunce zmizelo za obzorem, musíme si pospíšit. Nemáme ani vodu, ani nocleh. Zato přichází trudomyslnost. Takhle jsem si to teda nepředstavovala. Malovala jsem si, jak se ubytujeme v kempu, dojdeme se vykoupat do moře a další den se projdeme po Benátkách. Navíc ani s tím noclehem to není slavný, všude jsou domy. Jedu poslední, otrávená – prostě ten pocit, že něco nevychází, jak si člověk naplánoval. Projíždíme zrovna kolem nějaké chatky, pán na zahradě seká trávu. Má sekačku posazenou dost nízko, slyším břinkot, a jéje, čepel nože nabrala šutr. To znám… Najednou vidím, jak kámen velikosti dětské pěsti letí přímo proti mně. Instinktivně skloním hlavu. Schytala to helma. Rána slušná.

Má se dát na první dojem. A opravdu. Jako první mě napadlo, že mi někdo nahoře chtěl sdělit, co blbnu. Máme za sebou 1700 kilometrů, jeli jsme v dešti, bouřce i ve vedru. Přejeli jsme roviny, překonali Alpy – a já tady šílím kvůli jednomu nepovedenýmu večeru.

Po chvíli mi došlo, co se vlastně stalo a rozklepala jsem se hrůzou. Dojela jsem rychle Luďka s dětmi a svůj zážitek jim sdělila. V helmě zeje několikacentimetrová prasklina – přilba mi pravděpodobně mi zachránila život. Jaká blbá náhoda! Teprve po delší době jsem si uvědomila, že jsem mohla pána požádat o příspěvek na novou helmu, ale to už jsme byli daleko. Myslím, že se dá mluvit o velkém štěstí! Potíže s noclehem se stávají prkotinou.

Na noc jsme zajeli do širokého neosídleného pásu lesa mezi pobřežím a vesnicí. Postavili jsme stan a došli se vykoupat do moře. V mělké teplé vodě se dalo koupat i za šera a všechny starosti rázem odplavaly. Zítra si užijeme Benátky a pak se vydáme na cestu domů.

Den 25 Den D – Benátky

Ráno jsme ze stanu vyklepali písek, z brašen vytáhli slušnější oblečení a vydali se do přístavu. Zjistili jsme, že jsou zde výtečně připravení na turisty s koly. Na parkovišti jsme naše bicykly se všemi věcmi nechali v uzamykatelné kleci za pouhých 5 euro. Když to porovnáme s cenou za kemp, vychází nám, že jsme ušetřili 43 euro. Ty jsme zanedlouho pochopitelně rozfofrovali v Benátkách. Ale když už jsme tady…

Asi nemá smysl popisovat jedno z nejznámějších evropských měst, které ročně navštíví 15 miliónů turistů. Kdo ví, kolik z nich sem dojede na kole. Naše návštěva je tak trochu jiná. Bez kol vypadáme stejně jako ostatní turisté v lodi, ale uvnitř cítíme napětí. Děti sledují čilý ruch mezi ostrůvky v Benátské laguně a vyhlíží cíl, od kterého je dělí už jen pár minut. Konečně jsme tady! Bloumáme pak nazdařbůh městem od Náměstí svatého Marka po Ponte di Rialto, obdivujeme benátské paláce, věže kostelů a mostky přes kanály. Nechali jsme na sebe působit atmosféru úzkých uliček, nakoukli do obchodů s typickými benátskými maskami a svezli se na gondole po Canale Grande. V odpoledních hodinách jsme opět lodí Benátky opustili.  Vyzvedli jsme si naše kola a jeli se do Lido di Jesolo vykoupat. Bilý písek a mělké a teplé moře! A taky mraky lidí, ale nevnímáme je. Když dojedete k moři na kole, je to moře jen Vaše! Tajně do něho hážu kamínek, to abychom se k němu zase někdy podívali. „Tak, moře, ahoj!“

Šárka nasbírala plnou krabičku mušliček a Víťa nabral do flaštičky na památku slanou mořskou vodu.

Den 26 –  28Alpe Adria

A je to tady. Chvíle, kdy musím přiznat, že jsme celou trasu Těchonín – Benátky – Těchonín neabsolvovali jen na kole. Potřebujeme se nějak dostat do Cervignano del Friuli, kde se napojíme na stezku Alpe-Adria, ale všechny silnice vedoucí k moři (i když po nich jedeme od moře) jsou plné aut. Řidiči spěchají, každý už se vidí na pláži ve vodorovné poloze. Nedávají už příliš pozor, jedou rychle a my máme strach. Necítíme se v tom hustém provozu bezpečně, proto jsme zamířili v San Dona di Piave na nádraží s tím, že se 60 kilometrů převezeme. Zakoupili jsme jízdenky, na peróně je označili a čekáme na vlak. Vyzbrojeni informací od kamarádů, že kola se v Itálii nakládají zpravidla do předních vagónů, stojíme na začátku nástupiště. Vlak přijel, ale na vagónu nikde nevidíme symbol kola a průvodčí nikde, tak jsme se naložili do prvního vagónu a byli rádi, že jsme rádi. Kdo někdy nakládal kola s bagáží do vlaku, ví své. My máme kola čtyři a nepřijel žádný nízkopodlažní vláček. Čekalo nás asi pět zastávek, slabá hodinka jízdy. Asi po tři čtvrtě hodiny dorazila průvodčí. Pěkně nepříjemná baba, bez pozdravu nás sprdla, že kola patří jinam. Na angličtinu nereagovala. Přepis italsko-českého rozhovoru vypadá asi takhle nějak:

– Tady nemáte s koly co dělat. Kola patří do posledního vagónu.

– Na příští zastávce si je přendáte.

– Jedeme jenom do Cervignana, za dvě zastávky vystoupíme.

– Ne, na další zastávce si kola přendáte do správného vagónu!

– To nemůžete myslet vážně. Máme 4 kola a bágly, umíte si představit, jakou to dá práci?

– To mě nezajímá, přemístíte se!

– Nepřemístíme!

– Já vám říkám, že přemístíte!

– Bude nám to trvat aspoň 10 minut. Vlak bude mít zbytečné zpoždění!

– Zavolám na Vás policii.

– Zavolejte!

Vytáčí číslo a za minutu opravdu přicházejí dva chlapíci vlakové ostrahy. Paní jim objasňuje problém. Zvedají oči v sloup, ale profesionálně stojí na její straně. Na další zastávce opravdu kola přemísťujeme. Domlouváme logistickou strategii. „Hlavně se nesmíme naráz ocitnout venku i s koly, to tak, aby nám zavřeli dveře před nosem a vlak frnknul. Když si to vymysleli, tak ať nám kola přenesou oni.“ Bafla jsem děti a sleduji, jak Luděk za pomoci vlakové policie zápasí s našimi těžkými stroji. Na přesun se přišel podívat i strojvůdce. Způsobili jsme opravdu několikaminutové zdržení, a dlužno dodat, že se moc nevyplatilo. Další zastávka bylo Cervignano, kde jsme vystoupili.

Cedulky cyklostezky Alpe-Adria jsme nalezli kousek za městem, ale po chvíli jsme je zase ztratili. Pak jsme je zase našli a zase ztratili a tak se to ještě několikrát opakovalo, než nám došlo, že většina lidí jede směrem Alpy – moře a cedulky jsou tedy hlavně v tom opačném směru, než jedeme my. Za Udine začala stezka navíc divně kličkovat, tak jsme se na ni vykašlali úplně a jeli si podle sebe směrem k horám. Jejich zprvu jen mlhavý opar postupně nabýval konkrétních obrysů, až nás modrošedá řeka Tagliamento zavedla do údolí přímo mezi kopce a pomalu jsme začali nabírat nadmořskou výšku. Uháníme po hlavní silnici, spěcháme do Resiutty. Zde je totiž důvod, pro který jsme si vybrali stezku Ciclovia Alpe Adria. Z dálkové cyklotrasy, která spojuje rakouský Salzburk s italským letoviskem Grado, však plánujeme jet jen asi 45 kilometrů dlouhou část. Ta však vynahradila všechny naše předchozí strasti a patřila k nejlepším úsekům celé trasy. Jízdu po zrušené železnici jsme už absolvovali mnohokrát, v různých podobách. Ta zdejší je však opravdu exkluzivní!

Perfektní asfalt, výrazné žluté lemování a středový pruh, konstantní dvouprocentní stoupání a co hlavně – ty nádherné scenérie okolo! Pontebbana, železnice jež spojovala Villach s Udine, nebyla zrušena úplně, jen byla v roce 2000 nahrazena dlouhým tunelem skrz masív Alp. Původní těleso zůstalo zachováno a od roku 2005 se na něm buduje cyklostezka. Ta je na některých místech ještě dodělávána a kdo ví, třeba se dočkáme i jejího prodloužení z Resiutty směrem k Udine.

Cesta horským údolím je bezkonkurenčně nejhezčím zážitkem celé cesty. Děti jsou jako u vytržení. Projíždíme skrz desítky tunelů (některé jsou i osvětlené), po původních viaduktech překonáváme řeku z jedné strany údolí na druhé a míjíme bývalé drážní domky. Samostatnou kapitolou jsou bývalá nádraží. Většinou jsou opuštěná, kromě Chiusaforte. Ze zdejší nádražní budovy vznikla cyklistická hospůdka se spoustou fotografií a informacemi o stavbě původní železnice, která byla uvedena do provozu v roce 1879. Užíváme si jízdu a skoro ani nevnímáme, že poměrně rychle nabíráme výšku. Než jsme se nadáli, jsme v nejvyšším bodě celé trati, Sella di Camporosso, 817 m n. m. Trať však pokračuje až do Tarvisia a ještě kousek za něj. Pomalu nastává čas loučit se s Itálií. Rozloučení bude stylové – nádhernou etapu slavíme pravou italskou zmrzlinou v Tarvisiu na náměstí a pak „Arrivederci, slunná Itálie“.

Den 29 –  31 Drávská cyklostezka

Rakousko nás přivítalo opět bouřkou a deštěm. Ukrytí pod širokým mostem lovíme v báglech pláštěnky a bundy. Sjeli jsme do Villachu a vyměnili Alpe-Adria radweg za Drauradweg. Tomu, kdo by měl pocit, že stezky střídáme častěji než ponožky, připomínám, že jedeme se dvěma dětmi ve věku šest a osm let, a potřebujeme co nejméně násilnou formou přejet už podruhé Alpy. V Salzburku jsme už byli a v cestě je tam navíc neprůjezdný hřeben, který se musí překonat vlakem. S tímto dopravním prostředkem jsme si už užili své, takže raději volíme objížďku po neznámé Drávské cyklostezce. A hned od prvních kilometrů nelitujeme! Drávská je totiž paráda. Málo lidí, stezka vede přímo u řeky, a byť není asfaltová, je pokryta velmi kvalitní šotolinou. Napravo od nás vykukují skalnaté vrcholky pohoří Karavanky, jež leží přímo na hranicích Rakouska a Slovinska. „A hele, tamhle ten černý mrak se mi ale vůbec nelíbí!“ Rychle stavíme stan a mizíme v něm. Celou noc to bouří kolem nás, podle satelitních snímků jsou prudké bouřky po celé Evropě. Ráno se nemůžeme na dálku připojit k našemu počítači doma. Provozujeme internetový obchod a potřebujeme pracovat, proto voláme známým a to, co se dozvídáme, nám dělá starosti. Přes Orlické hory se v noci přehnala vichřice, stromy popadaly na dráty a elektřina nejde po celém okolí. Počítač se další den podařilo nahodit, uf, jsme rádi. Už jsem se bála, že budeme muset celou akci zakončit a vrátit se domů. Pochybujeme, že by zákazníci s objednávkami vydrželi čekat 14 dní.

Během dne se z internetu dozvídáme další neveselou zprávu – bouřky na severovýchodě Itálie vyvracely stromy, ničily domy a přišel při nich o život jeden člověk. A nedaleko italských Benátek bylo pozorováno včera navečer dokonce tornádo. Slibuji, že už si nikdy nebudu stěžovat na špatné počasí! Měli jsme kliku, že už jsme z Itálie pryč!

Bouřky přinesly mírné ochlazení, což jsme docela uvítali. Drávská stezka se příjemně klikatila kolem řeky a najednou jsme stáli na hranicích se Slovinskem. Byli jsme zvědaví, jak budou cyklostezky vypadat v zemi, kterou řadíme spíš mezi „divočejší východní země“, byť je svým charakterem „nejzápadnější“ ze všech svých kolegyň z bývalé Jugoslávie. A ve svých úsudcích jsme se nemýlili. Samostatná cyklostezka vede jen do Dravogradu, do města ležícího čtyři kilometry od hranic. A sedmdesát kilometrů z Dravogradu do Mariboru vede po silnicích různé kvality, od asfaltu po nejhrubší šutrovku. Modrými cedulkami značená cesta se vlní podél řeky, nedá nám ani chvilku oddechu. Drávu vidíme v jednom okamžiku hluboko pod námi, v dalším momentě k ní sjíždíme, abychom se ihned začali šplhat zase kamsi vzhůru. Trpíme, zejména děti, ale už máme něco najeto, tak i leckdy osmnáctiprocentní stoupání zvládáme celkem s přehledem.

V Mariboru jsme si za odměnu dopřáli burek s tekutým jogurtem – pochoutku, kterou si často dáváme v balkánských státech a po které se nám stýskalo. A protože za Mariborem už Drávská stezka končí, vydáváme se na sever, abychom přejeli zpět do Rakouska a seznámili se s řekou Mur.

Den 32 –  33 Murská cyklostezka

Murská cyklostezka (Murradweg) měla být předposlední stezkou našeho putování. Plánovali jsme po ní putovat až za Judenburg, kde jsme chtěli zdolat skoro 1800 metrů vysoký Sölkpass a přehoupnout se do údolí Enže. Ennsradweg by bývala byla tou poslední stezkou se zakončením v Linci. Dojezd domů pak uskutečněn vlakem nebo autem s přáteli. Skutečnost však dopadla úplně jinak.

Po prohlídce historického Grazu (Štýrský Hradec) se na obzoru pomalu opět přibližují Alpy. Víťa začíná remcat jako první; prý se mu vůbec nechce do toho velkého průsmyku. A do toho začíná Luděk s tím, že už má toho Rakouska plné zuby, že jsou všechny ty říční cyklostezky na jedno brdo a že už se těší na české pivo. „Co kdybychom to otočili směrem do Čech, dojet do Benátek na kole a ještě zpátky, to by bylo!“ Pravda je, že mě lákalo alpské sedlo, které mělo být nejvyšší z našich zatím zdolaných. Pravda je ale i taková, že jsem se ho trochu obávala. A dojet na kole až domů, to je výzva! Necháváme si to projít hlavami, před dětmi zatím mlčíme; závěrečná debata se odehrává v Bruck an der Mur, ve městě ležícím na soutoku řek Mur a Mürz. Sedli jsme si k tomu na náměstí do kavárny a objednali si kávu a koblížky.

Zkoumáme mapu a nakonec vychází varianta dojezdu do Čech přes Mariazell. Vyměnili jsme řeku Mur za Mürz, jejímž údolím vede také pěkná cyklostezka a cestou k největšímu poutnímu místu Rakouska, do Mariazell, jsme museli překonat nelehké sedlo Seeberg v pohoří Hochschwab s nadmořskou výškou 1254 metrů. Stoupání doprovázené trvalým deštěm opravdu nebylo zadarmo!

Přímo pod bazilikou Narození Panny Marie začíná úžasná, více než 100 kilometrů dlouhá Traisentalradweg. Počáteční mírné stoupání krajinou voňavých lesů a luk je záhy vystřídáno dlouhým sjezdem k řece Dunaj. Z nadmořské výšky skoro atakující symbolickou hranici 1000 metrů klesáme až do pouhých 186 metrů! Alpy jsou za námi! A tentokrát docela bezbolestně! Sice nám opět skoro celé propršely, ale nevzdali jsme to. „Alpy teď nechci ani vidět,“ vyhrožuje Víťa!

Den 34 –  39 Dojezd do Čech a domů

Dětem jsme návrat domů po svých zatajili. Pořád si myslí, že přijedeme do nějakého města, kam pro nás přijedou kamarádi Michalkovi. Necháváme jim českou hranici jako překvapení. Nejsou zatím zběhlí v zeměpise, tak se jim nezdá divné, že přejíždíme Dunaj a že se krajina začíná podobat té naší. Údolí řeky Kamp je kraj vinic a Víťovi se zde podařilo konečně ujet vysněnou stovku. Už jsme to nečekali, v Alpách denní dávky málokdy přesáhly osmdesátku, ale kolem Dunaje byla poslední šance. „Dneska tu stovku ujedu,“ plánoval Víťa už od rána. A opravdu, v půl sedmé večer na tachometru naskočil stý kilometr denní ujeté vzdálenosti. A než jsme do večera našli nocleh, přibylo jich tam dalších pět a rekord byl na světě. Obáváme se, že tento zůstane dlouho nepřekonán!

Sice jsme si hezky naplánovali, že dojedem až domů do Čech, ale nepočítali jsme s technickými problémy. Defekty neřešíme, ty k cyklistice neodmyslitelně patří, ale počítat musíme Luďkovy prasklé špice, pochopitelně na zadním kole. Ať počítám, jak počítám, našli jsme celkem čtyři! Trasu tedy směřujeme do Znojma, kde se pokusíme najít servis na kola. A aby toho nebylo málo, v jednom prudkém stoupání mi bez varování prdlo lanko od přesmykače. Oprava naštěstí zabrala jen pár minut, lanko Luděk vezl náhradní s sebou.

V posledním Rakouském městě Retz děti zahlédly cedulku „Znojmo 18 kilometrů“. Začaly se na sebe uculovat a něco si tajně šeptat. Dojezd domů do Čech na kolách je prozrazen. Znojmo zní hezky česky a od rakouských názvů měst s hodně liší, takže i děti pochopily. A už je tady hranice a cedule Česká republika a radost veliká převeliká! Posíláme v esemeskách na všechny strany naše aktuální souřadnice a první kroky míří ne do servisu kol, ale do hospody na české pivo a české jídlo.

Ve Znojmě jsme přepadli první cykloobchod, na který jsme natrefili. „To je kolo a ne náklaďák!“ dostáváme vynadáno od zprvu nabručeného servismana. „Kam s tím jedete?“ „Už naštěstí jenom domů, ale potřebujeme to opravit, máme to ještě přes dvě stě kilometrů.“ Za půl hodiny je hotovo. „Co jsme dlužni?“ „Kupte radši dětem zmrzlinu. Já když můžu, rád pomůžu.“ Nevěříme svým uším, že za opravu nechce nic zaplatit. Poděkovali jsme a vydali se vstříc domovu.

„Kam jedete takhle naložený?“ ozývá se za mnou. Přejíždíme kopec Deblínek nad Znojmem a značně u toho funíme. „Ale, jedeme už domů.“

– „A kde jste byli?“

– „V Itálii, v Benátkách“. .“ (oproti začátku cesty už teď machrovat můžeme)

– „To si děláte srandu! I s těmi dětmi?“ (miluji tyhle otázky)

– „No jasně!“

– „A tam jste se dostali jak?“

– „Taky na kole…“

– „Kolik jste ujeli kilometrů?“

– „Zatím asi 2500.“

– … pád z kola…

 

A za chvíli sedíme u piva a debatujeme s partou cyklistů, kteří si po práci zajeli na cyklistickou vyjížďku spojenou s návštěvou vyhlášené hospůdky. Jeden z nich okukuje naše kola.

Ta holčička má na tachometru 60 kilometrů. Kolik ti je, holčičko, let?

– Šest a jmenuju se Šárka.

– Tak to, Šárko, klobouk dolů, obřadně smekává helmu jeden z nich.

– To nic není, to ona ujede i osmdesát.

 

Před Moravským Krumlovem nám ve výhledu dominuje osm chladících věží JE Dukovany. “Maminko, zase ten Metelín, jako když jsme jeli do Benátek,” vzpomněla si Šárka, že už jsme podobnou elektrárnu viděli.

Objíždíme Brno a cesta je v podobném znamení jako na samém začátku. V nelidském horku zdoláváme dvanáctiprocentní kopce, abychom je vzápětí stejně prudkým sjezdem sjeli. A odpoledne nás zdržela prudká bouřka. Dojedeme vůbec domů? Pod novou rozhlednou v Žernovníku je příjemná hospůdka. Trávíme v ní polední hic, kola zaparkovaná skoro až v lokále.

– „Asi před dvěma lety tu jel jeden podobně naloženej. Tvrdil, že jede kolem světa. Dal jsem mu utopence a rum. Pršelo a on spěchal k někomu na nocleh.“

– „Tak to byl určitě Šnek.“

– „Jó, tak nějak si říkal. Často na něj vzpomínám…“

Protože Šnekovu cestu sledujeme, informovali jsme majitele hospůdky, že se momentálně nachází v australském Sydney, kde se pokouší vydělat si na další cestu. (Pozn. autorky: Šnek se mezitím rozhodl cestu ukončit a domů se vrátil z důvodu nedostatku financí.)

Podél řeky Svitavy jsme dojeli do Svitav a odsud už to známe jako svý boty. Z rozhledny Mariánka nad Lanškrounem už vidíme skoro k nám domů: „Tamhle je Suchák!“ „A tamhle je bouřka, budeme mít co dělat, abychom dojeli domů zavčas.“

Za Jablonným, čtyři kilometry od domova, je už jasné, že nás bouřka nemine. Schováváme se pod chatrnou stříškou, když vidíme od Těchonína přijíždět auto pražské babičky. Ona jediná nás přijela přivítat a teď je nervózní, že prší a my ještě nejsme doma.

– Naložím aspoň ty děti do auta a odvezu je, vy si dojeďte, jak chcete!

– Ale mami, počkáme, až to přejde, chceme dojet všichni po svých! Takových deštíků jsme už zažili…

 

A opravdu. Pršet po pár minutách přestalo a my zdoláváme poslední kopec k nám. Jindy  nenáviděný, dnes tolik milý. Vracíme se totiž domů!

Komu to nestačilo, může ještě shlédnout cca patnáctiminutové video z cesty.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice 2015, Cestování s dětmi, Cykloexpedice s lokalitami , , , , , , , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU