Dnes je 01. 08. 2021 - svátek má Oskar

Kavkazská Odysea aneb Gruzie, Arménie a Náhorní Karabach na kole s dětmi

Rubrika: 2019, Cestování s dětmi, Cykloexpedice

Datum výpravy: 15. 6. - 30. 7. 2019

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Ujeté kilometry: 2346 km

Pocity, které se mi honily hlavou, když se po dvoudenní plavbě přes Černé moře na temném pozadí objevila světla města, mě samotnou překvapovaly. Byly dvě hodiny po půlnoci. Stáli jsme na palubě, čerstvý vánek ochlazoval naše vzrušené tváře a vzduch tak zvláštně voněl. “Welcome to Batumi” hlásal otáčející se svítící nápis na věži poblíž přístavu. Tak jsme přece jenom tady! Těšila jsem se moc, ale zároveň se na mysl vkrádaly obavy. Bude to letos o mnoho náročnější než jindy. Samé hory, špatné cesty, divocí řidiči, toulaví psi. K tomu naše děti v tom blbém předpubertálním věku.

Ještě jsme ani nezačali, a já myslela na to, abychom to už měli za sebou. Nepřehnali jsme to? Neukousli jsme si příliš velké sousto, když chceme s desetiletou a dvanáctiletým putovat několik týdnů na kolech po Kavkaze?

Východní Evropa, Balkán, země bývalého Sovětského svazu – to je to, co máme rádi, co nás přitahuje. Návštěvu Gruzie a Arménie jsme plánovali dlouho, jen jsme čekali, až děti trochu povyrostou, aby zdejší kopce zvládly. V roce 2016 nás od návštěvy odradil krátký, ale intenzivní konflikt na hranici s Náhorním Karabachem. Tak jsme se vydali přes Bělorusko do Ruska. Rok na to jsme zvolili rumunské hory a další rok zamířili na západ Evropy a do Alp. Kopce by tedy problém být neměl. Tak čeho jsem se tolik bála? Hlavní obavy jsem měla tři: divocí řidiči, toulaví psi, a… alkohol.

Jeden kamarád z Poznaně, který byl v Gruzii také na kolech s celou rodinou, mě moc neuklidnil: “Gruzínci jsou ještě daleko horší řidiči než Poláci.”

Vím o čem mluvil! Bydlíme pár kilometrů od polských hranic a jsme tam jako doma.

Po přečtení Ziburovy knihy “Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii” mě chuť na návštěvu docela přešla. Získala jsem pocit, že střízliví nemáme šanci Gruzií projet. Ne že bych byla zapřisáhlý abstinent nebo tak něco, ale Ziburovy historky už na mě byly moc. Země popisovaná v knize byla chlastem doslova nasáklá. Vodka, čača, vše teklo proudem a příšernou kocovinu jsem cítila jenom z pouhého obracení stránek.

Jedno se ale musí nechat. O co víc mě autor odradil od Gruzie, o to víc mě nalákal na Arménii a Náhorní Karabach. Taky jsem si říkala, že jakožto rodina s dětmi nejspíš nebudeme mít tolik šancí účastnit se bujarých pitek jako osaměle putující mladík, který nevynechal jedinou příležitost k napití vymlouvaje se na jakousi povinnost a místní zvyky.

“Kdyžtak řeknu, že beru léky,” dušoval se Luděk, který má tu svou alkoholovou toleranci přeci jen o něco vyšší než já (ale o dost nižší než zmíněný cestovatel).

“Nebo já zahraju tak protivnou hysterku, že každého přejde chuť nalévat dalších sto gramů,” navrhla jsem a debata tím byla ukončena.

Poslední, čeho jsme se báli, byli divocí psi. Projeli jsme Balkán, byli jsme v Rumunsku – to vše jsou regiony, kde o toulavé psy není nouze. Víme, jak umí vystartovat po jedoucím cyklistovi. Jak se vynoří zcela nečekaně, nebo naopak – jak zdánlivě letargického vořecha dokážou  nohy rytmicky šlapající do pedálů dohnat k nepříčetnosti. Zažili jsme s nimi nejedno setkání, nejednu nepříjemnou situaci. Víme sice, co na ně zabírá, tušíme co dělat a co naopak nedělat. Nicméně, jely s námi děti a ty obavy byly o to silnější…

Loď se však neúprosně přibližovala ke břehu, nedbala na obavy jedné pasažérky. Už se nedalo nic dělat, už jsme byli příliš blízko. I přes tmu šlo rozeznat auta a palmy… a kdyby nebyla hluboká noc, možná i nějaké lidi. Bylo to vzrušující! Nastal čas vzbudit děti a opustit pohodlnou kajutu. Na dlouhou dobu poslední střecha nad hlavou a plná penze. Od teď nás čeká už jenom stan, stravování všelijaké a posun jedině vlastní silou. Vždyť to TAKHLE přece máme rádi, ne?

Cesta  nákladním trajektem přes Černé moře byl úžasný zážitek. Přišlo nám to jako zajímavější způsob než mnohem obvyklejší letadlo. (A taky o něco levnější.) Pokud máte čas, vřele doporučujeme. Kolikrát za život se člověku poštěstí někam daleko se plavit! Kdy navíc můžete zažít čtyřicet hodin totálně offline! Loď ještě úplně nepřirazila k břehu, a já už se těšila, až zase poplujeme zpátky 🙂

*******************************************

Než jsme prošli pasovou kontrolou, rozednilo se. Naše kola jsme v podpalubí nalezli zdánlivě ve stejném stavu, v jakém jsme je v Oděse zanechali. Po bližším ohledání chyběly dvě vysílačky. Už jsme stáli venku, už bylo pozdě na stížnosti a případné hledání pachatelů. Holt poučení pro příště – měli jsme si je vzít s sebou do kajuty. Musíme si zvyknou, že s dětmi nebudeme ve spojení. Škoda nebyla velká, jen pár stovek, ale bez speciálního napájení z baterií budou zloději stejně k ničemu. Trochu nepříjemný zážitek na začátek, ale co už naděláme. Druhý zážitek čekal za malý moment.

Z přístavu je to do centra města slabý kilometr, ani ne. Vrávorali jsme na našich kolech, jak je to pokaždé, když vyrazíme po delší době s předními bágly. Naše jízda nenechala klidnými několik čoklů odpočívajících pod mostem. Se zuřivým štěkotem po nás vystartovali. Samozřejmě že šli po posledním, a to byl Víťa. Přesně to, čeho jsme se obávali.

Welcome to Batumi! Welcome to Gruzja!

Ale od teď už jenom samá pozitiva.

Batumi se přezdívá Las Vegas černomořského pobřeží a opravdu je na co se dívat. Normálně bychom městem jenom projeli, ale teď jsme potřebovali zařídit spoustu věcí. Vybrat peníze z bankomatu. Koupit SIM kartu. Zajít s dětmi do zdejšího McDonaldu (další bude až za několik týdnů v Tbilisi)

Bylo však ještě brzy, vše zavřené. Projížděli jsme ranním městem, které se probouzelo jen velmi pomalu, po pobřežních cyklostezkách. Vypadaly jako někde na Západě. Vzhlíželi jsme k výškovým budovám. “Vidíš, Víťo, a ty ses bál, že tady budou jenom samé chýše.” Stačilo však zajet o pár ulic dál – výstavní Las Vegas se rázem změnilo na divokou Albánii, možná ještě na něco “horšího”. Jako pokaždé v nějaké nové zemi – chvíli jsme si na ten mumraj a chaos museli zvykat, zorientovat se ve spleti obchodů, tržišť, aut, maršrůtek a chodců a naučit se zvláštnosti provozu – jako že tady byl hodně specifický! Po takřka probdělé noci (připlouvali jsme chvíli po půlnoci) jsme byli silně otupělí, pohyby vykonávali automaticky. Jako mátohy jsme zaparkovali přímo na pláži. Luděk s dětmi se šli osvěžit (a probrat) do chladného Černého moře, mně se na pár minut povedlo usnout na lavičce vedle kol. Trochu jsme se vzpamatovali a vrhli se za povinnostmi.

Peníze jsme už měli, SIMku taky. Konečně otevřeli i ten McDonald. Usadili jsme se ve futuristické skleněné budově (zdejší mekáč je prý nejvíc “cool” na světě) a připojili se na wifi. Po dvou dnech jsme se spojili se světem, zjistili, co je nového (nic zvláštního) a ohlásili se rodičům a kamarádům, že jsme v pořádku.

Z Batumi přes Malý Kavkaz

Startovní výška pro přejezd Malého Kavkazu 0 (čti: nula) metrů nad mořem není vůbec výhodná. Hned za městem totiž začínají hory a silnice vede do průsmyku Goderdzi (2025 metrů nad mořem). Stoupání je dlouhé skoro 120 kilometrů a asfalt končí po 85 km v městečku Khulo (cca 800 m n. m.)

Těsně za pobřežními hotely a moderními výškovými budovami čeká úplně jiný svět. Ta pravá Gruzie! Chvíli trvalo, než jsme si na ten chaos, troubení a domácí zvířata úplně všude zvykli. Auta nás objížděla velkým obloukem, každé troubilo a osazenstvo zuřivě mávalo. Jednak jsme si připadali vítaní, ale hlavně – důležité bylo, že jsme viditelní! Myslím, že jsme byli s našimi koly a reflexními vestami nepřehlédnutelní. A to bylo dobře!

Jakmile jsme opustili Batumi, rozprostřely se kolem nás hory. Stoupání ale nebylo nějak dramatické. Do Khula, kde měl podle všeho skončit asfalt, to bylo asi 80 kilometrů. Na 80 kilometrech nastoupat 800 metrů – o nic nejde. Jenže nenechte se zmást. Brzy jsme zjistili, že Kavkaz nejsou Alpy. Silnička sice vedla podél řeky, ale neustále se vlnila nahoru a dolů. Těch nastoupaných metrů bylo nakonec mnohem víc. Jelo se ale příjemně. Aut ubývalo, a všude kolem nás se tyčily hory. Nebyly zatím ještě nikterak vysoké, ale bylo se na co dívat.

Do Khula jsme dojeli další den kus po poledni. Úsek bez asfaltu je dlouhý necelých 50 kilometrů a abych řekla pravdu, měla jsem z toho docela obavy. Deště a bouřky na denním pořádku, řeka z hor zbarvená do hněda od bahna – jak asi bude celý úsek vypadat, přemýšleli jsme. Nemuseli jsme však přemýšlet dlouho. Zrovna jsme si dávali něco ke svačině před jedním z obchůdků v centru, když vedle nás přibrzdil kluk na totálně zabahněném horském kole. Od bláta byl úplně celý, od hlavy až k patě. Vůbec nás nepřekvapilo, že šlo o Čecha. Jel nalehko, styl malý batůžek a kreditka. Informace jsme tak měli doslova z první ruky: “Bahno tam trochu je, ale projet se to dá. ” To nám stačilo. Hlavně že to není takové to lepivé, co se nabalí pod brzdy a nejde pak vůbec jet. Znovu jsem pořádně mrkla na jeho kolo a na něj. Blatníky nejsou někdy úplně marná součást výbavy, pomyslela jsem si, ale nahlas to nejspíš nevyslovila. Pro tyhle cyklisty jsou blatníky, stojánek, zpětné zrcátko apod. – sprostá slova 🙂 V Khulo jsme si museli i nakoupit pořádné zásoby, netušili jsme, jak to s obchody v horách bude dál vypadat. Kluk sice říkal, že nějaké obchody cestou viděl, ale nezastavoval v nich.

Druhou noc, která nás v Adžárii (tak se zdejší oblast jmenuje) zastihla, nás nad ránem probudily zpěvy z minaretu. Adžárové se považují za samostatný národ, a v podstatě jedině tady, poblíž hranic s Tureckem, lze v jinak křesťanské Gruzii spatřit štíhlé věže minaretů.

Za Khulem opravdu asfalt skončil a silnice navíc ještě o nějakých 100 výškových metrů klesla. Do sedla tak čekalo 30 km a minimálně 1300 výškových metrů. Mluvím o silnici, ale šlo o prašnou kamenitou cesta, místy díky neustálým dešťům bahnitou. Jeli jsme dost pomalu, často kola museli tlačit. Ve vesnici Riketi se stalo, že jsme najednou měli psa. Svačili jsme, s někým si tam povídali, když tu k nám jeden přišel a strčil mi čumák na klín. Podrbala jsem ho a už byl náš. Když jsme se rozjeli, vydal se za námi.

Nejprve jsem ho zaháněla, protože jsem si myslela, že v té vesnici někomu patří. (Měla jsem v živé paměti, že jsme tímto způsobem doma přišli o několik koček, kdy se zvědavé kotě přišlo pomazlit s turisty jdoucími kolem našeho domu, a pak šlo naivně s nimi. “My jsme mysleli, že se kočka umí vrátit domů,” řekli nám tehdá jedni. Velká kočka možná, malé kotě nikoli.)

Ale tenhle pes se nás vytrvale držel. Házela jsem po něm kameny, nejprve jen naoko, pak i doopravdy. Vždycky se jen přikrčil a když jsme se rozjeli, vydal se zase za námi. V té době už měl své jméno, byla to fenka a děti jí říkaly Riki, podle té vesnice, kde se k nám přidala. A tak jsem přijala fakt, že jde s námi. Naše tempo bylo fakt pomalé, Riki vždycky kousek popoběhla a pak na nás shora koukala. Děti najednou jakoby nevnímaly kopec, neřešily, že stoupáme po kamenech místo po asfaltu. Stále se po Riki rozhlížely a nemluvily o ničem jiném. Jejímu kouzlu jsem nakonec podlehla i já.

Odpoledne jsme dorazili na sedlo. Uvítali jsme malý skromný bufet a nacpávali si břicha pečeným kuřetem. Riki pochopitelně dostala kosti. Majitelka bufetu nám řekla, že ji zná. Je to prý tulačka, která často doprovází turisty. S jedněmi dojde na sedlo, s jinými se pokaždé vrací zpět. Doufala jsem, že tak to bude i teď, jenže Riki s námi šla dál, i za sedlo. Sjezd byl stejně pomalý jako výjezd, kvalita cesty byla kavkazská, tedy strašná. Začalo pršet, ale Riki to nevadilo, trpělivě počkala, až nasadíme pláštěnky a znovu se rozjedeme. Když jsme projížděli kolem stáda krav, došlo ke střetu s jinými psy, ale víceméně zbytečně. Chtěla nás ochránit před kravami a vytrvale na ně štěkala, až přihnala pastevecké psy. Držela se nás pořád. Počkala, až překonáme několik brodů. Na prvních dvou si Víťa pokaždé zouval boty a nasazoval kroksy. Neskutečně to zdržovalo, oddechla jsem si, když ho to konečně přestalo bavit a bral to jako my – vodou. Ono to uschne.

Po několika prudkých serpentinách se povrch silnice změnil na asfalt. Zrovna byl večer a vedle se objevil lesíček a za ním spasená loučka jako stvořená pro náš tábor. Zase se rozpršelo. “Jenom upozorňuji, že Riki do žádného stanu nepůjde!” varovala jsem preventivně. Riki ale o žádný stan nestála. Byla to odolná a skromná kavkazská fenka, zvyklá trávit noci venku. Lehla si vedle kol. Šárka ale nedala jinak než že ji alespoň na noc přikryje svojí pláštěnkou.

Další den s námi ještě chvíli běžela, už jsme si na sebe zvykli. Přijeli jsme do Adigeni. Po třech dnech v horách jsme se těšili na městečko. Malovala jsem si kavárnu, dortíček – jenže jsem nejspíš zapomněla, že nejsme v Německu, ale v Gruzii. Brzy jsme byli uvedeni do reality. Na předměstí štěkalo několik psů, pak tam byla lékárna a dva podniky, co vypadaly při dobré vůli jako obchody. Riki nikde, zarazili ji ti psi. “Jedeme dál do centra, tohle se mi moc nelíbí!” zavelel Luděk, ale po pár stech metrech město skončilo. Čuměli jsme do mobilu do mapy – aha to bylo jako všechno. Vracet se nám vůbec nechtělo. Jenže jsme nesnídali, a další (větší) město leželo 27 km daleko, takže děti už byly trochu naprdnuté (hladový Víťa je nesnesitelný), navíc zmizela Riki. Děti se pořád  ohlížely, kde je, a já byla ráda, že se to vyřešilo. Zůstane tady nejspíš s nimi, těšila jsem se. Ale chyba lávky! Za městem najednou u silnice stojí pes – a ona to je Riki a čeká tam na nás. Oběhla tu štěkající smečku z kraje města, někudy se prosmekla kolem domů, nadběhla si a najednou stála před námi.  Jak mohla vědět, kudy z města vyjedeme? (Ne že by tam bylo víc možností, ale stejně.) Nadšení z opětovného shledání – hlad rázem zapomenut.

A pak se objevila benzínka s malým občerstvením. “Prosím PĚT porcí párků a chleba,” objednala jsem automaticky.

Riki byla neskutečně chytrá, ale bohužel taky blbá. Kdyby běžela vedle nás nebo za námi na pravé straně silnice! Ona ale běžela střídavě napravo, pak ji něco zaujalo nalevo, a tak neustále přebíhala. Jednou takhle málem skončila pod koly kamionu. “A mám toho dost. Mně stačí, že se děsím, že něco sejme děti! Já se nebudu klepat hrůzou, že něco sejme ještě toho psa! Fakt to nechci vidět!” Museli jsme uvažovat prakticky. Aut přibývalo a nás čekal další stát –  Arménie. Pustili by nás se psem přes hranice? Asi těžko. Přišel čas se rozloučit. Doufáme, že se chytila nějakých dalších dobrých lidí, že se vrátila do oblíbených hor a že se jí daří dobře. Často na ni vzpomínám.

Už tenkrát jsem si říkala – teoreticky samozřejmě, bo žádného psa nechceme – že kdybychom si nějakého přivezli domů, dokázal by si zvyknout na jedno místo, jeden domov a jednoho pána? Místo svobody a potulek po kavkazských horách by nám třeba hlídal slepice? Každý den jistota plného žaludku, ale zároveň omezené vycházky. Byl by takový pes spokojený?

Jenže je ale vůbec šťastný tam, kde žije teď? Netouží naopak po lidské společnosti, bezpečném pelechu a misce žrádla? Riki o lidskou smečku, alespoň na krátkou dobu, stála. Nebyla jediný pes, který nás doprovázel. Ale o tom zase až jindy…

*******************************************

Město Akhaltsikhe (jehož jméno nejsem zaboha schopná si zapamatovat, a ani teď ho zpaměti nenapíšu) bylo po čtyřech dnech první pořádnější město. Jako první jsme využili služeb myčky aut a omyli si kola wapkou. Ne že bychom tolik dbali na čistotu, ale bahno docela ničí ráfky a brzdy. Potom následovala prohlídka zdejší monumentální pevnosti. Město leží v tisíci nadmořských metrech, což nás těšilo, protože to byla lepší startovní pozice – v dalších dnech jsme se měli pohybovat ve výšce přes dva tisíce metrů. Ještě jsme se občas rozhlíželi po Riki, ale do toho velkého města za námi už nešla a ani nás v něm neměla šanci najít.

Zajížďka na skalní město Vardzia, vytesané ve 12. století do skalní stěny nad řekou Kura, tvoří milou povinnost. Bez něho by návštěva jižní Gruzie nebyla úplná. Obydlí skýtala svého času úkryt až pro 50 tisíc lidí a fungovala jako klášter ale i jako ochrana před nájezdy. Součástí komplexu byl kostel, existovala v něm pekárna, stáje, knihovna i rozvod vody. Stavbu poničilo silné zemětřesení, která v této lokalitě nebývají neobvyklá, při němž došlo mimo jiné ke stržení přední stěny. Ale i tak se do dnešního dne dochovalo asi 750 místností a nohy nás po prohlídce, při které jsme běhali po kamenných schodech nahoru a dolů, bolely dostatečně, a tak bychom Vardzii v původním rozsahu nejspíš nezvládli 🙂

Z údolí, v němž Vardzie leží, je nutno vyškrábat se zhruba 500 výškových metrů. Je možné vrátit se po stejné cestě zpět (cca 15 km) a stoupat pohodlně po asfaltu. A nebo je možné vyšplhat se skalní stěnou, na niž jsme shlíželi z oken skalních bytů. Silnička se tam v serpentinách kroutila v prudkém svahu. Netušili jsme, jaké kvality bude, mapy ji vyznačují bíle (tedy žádný asfalt), ale odbočka asfaltová byla, tak jsme doufali, že třeba budeme překvapeni. Každopádně z ní určitě budou fantastické výhledy na areál skalních bytů, a to rozhodlo. Převýšení 500 metrů na osmi kilometrech není zase tolik.

Asfalt na křižovatce voněl novotou – jenže… skončil asi po půl kilometru a začala klasická stará kameňačka. Objeli jsme dopravní značky s vykřičníky, žádnou zradu jsme nečekali – a vrhli se na to! Stoupání bylo docela prudké, ale brzy se začaly otevírat jedinečné výhledy. A nejezdila vůbec žádná auta. Luděk ujel a pokaždé nám zamával z patra horní serpentiny. Měl náskok asi 50 metrů.

Kopec jsme zdolávali každý svým tempem. Když se nedalo jet, šli jsme pěšky a kola tlačili. Silnička se kroutila jako v Alpách. Kochala jsem se, fotila a výška mezitím přibývala – vrcholky okolních kopců byly jakoby porostlé tmavě zeleným mechem, jen je pohladit.

Už zbývalo posledních 100 výškových metrů, už jsme se radovali z vítězství – když tu se z vysílačky ozval Luděk a říkal cosi o nějakém závalu. Moc jsem mu nerozuměla, ale po další zákrutě jsme měli jasno. Silnice mizela pod horou navaleného kamení. Aha, tak proto tu nikdo nejezdil, uvědomila jsem si skutečnost, proč jsme na silničce byli za celou dobu úplně sami.

Stojí tu zaparkovaná dodávka a vidím Luďka, jak se vrací z průzkumu. “Dá se to přejít,” zahlásil. “Je to docela dlouhé (asi 100 metrů), ale není to neřešitelné.” To muselo být řešitelné! Fakt se nám VŮBEC NECHTĚLO vracet se 450 výškových metrů zpátky dolů a celé to objíždět.

Přes kameny závalu přecházelo stádo krav. “Kde projdou krávy, projdeme taky,” vzpomněla jsem si na heslo z Rumunska. Odstrojili jsme kola a postupně přenesli všechny bágly a pak společnými silami i bicykly. Na druhou stranu závalu shora přijelo auto. Posádka přešla pěšky a na druhé straně nasedli do zaparkované dodávky. “Už to tu je takhle asi měsíc,” dozvěděli jsme se.

Zprovoznit tuhle silničku asi nebude prioritou správy a údržby gruzínských silnic.

Užili jsme si poslední pohled do údolí a pak se přehoupla hrana kaňonu a před námi se objevila náhorní planina obklopená horami. Jenže když jsem se rozhlídla pořádně, za námi se formovala bouřka a vpravo další. To jsem fakt vidět nechtěla. Nad horami se to černalo a do nejbližší obce 5 kilometrů! Uháněli jsme, co to po té polňačce dalo. Schovat se nebylo kde, fakt nevím, co bychom dělali, kdyby se bouřka nasunula nad nás. Ta se však naštěstí držela vrcholků hor, tak jsme na nic nečekali a rychle přejeli dalších 5 km do další obce – do Okami. To se už začalo mračit i nad horami před námi a já začala stávkovat: “Dál nejedu.” Pauzu jsme ale potřebovali všichni. Prý je v Okami magazín, říkali nám v předchozí vesnici, ale žádný jsme zaboha nemohli najít. Projížděli jsme vesnicí tam a zpět, až nás konečně někdo nasměroval do zahrady rodinného domku. Vlastně, na co tady značit obchod, že? Místní vědí, kde je a nikdo cizí sem nezajíždí.

Skromný obchůdek provozovali Arméni, a ač jsme stále byli v Gruzii, hned po nákupu jsme byli svědky arménské pohostinnosti. Koupili jsme si nanuky a nějaké trvanlivé sušenky, oni nám k tomu automaticky donesli čaj a domácí buchtu. Hej, počkejte – my VÁM chtěli udělat kšeft, pomyslela jsem si. Byli to moc milí lidé, sesedla se kolem nás celá rodinka. S dcerou jsme si ihned vyměnili kontakty na fejsbuku… no však to znáte, jak to chodí.

Koukala jsem s obavami na zamračené nebe, ale jak už to tak bývá, na pár minut se zvedl vítr, spadlo pár kapek, a to bylo vše. Rozloučili jsme se tedy a pokračovali dál. Jen jsme však z vesnice vyjeli, ohlédla jsem se – a to jsem neměla dělat! Nad horami čekala další vlna – ovšem mraky tentokrát mnohem tmavší. A další obec 8 kilometrů daleko, cesta navíc mírně stoupala opět po těch bezlesích pláních. Jak jsem je nenáviděla! Cestu lemovaly nízké dráty elektrického vedení, ale jinak nic, co by sloužilo jako ochrana cyklistů před bleskem – na těch travnatých pláních jsme vyčnívali a byli jednoduchým cílem. Uháněli jsme, co to dá, ale nijak rychle to nešlo. Snažili jsme se rychle dojet za obzor, doufajíce, že se tam cesta zlomí, ale ty pláně byly nekonečné. Přemýšlela jsem, co budeme dělat, až bouřka přijde, protože o jejím postupu nebylo pochyb. Už jsem se viděla, jak leháme do trávy vedle cesty; nic jiného by nám nejspíš nezbylo. Další obzor a další nekonečná dálava před námi. “Ku*va!” Fakt jsem byla sprostá. Byl to nějaký optický klam. Už jsme viděli domky, zdály se blízko, ale vzdálenost k nim byla ještě poměrně velká. Bouřka se sunula naštěstí jen velmi pomalu, ale už se blýskalo napravo od nás. Poslední kilometr před začátkem obce stály v jednom místě na silnici traktory a něco se tam kopalo. Kolem shromážděno několik lidí – hned jsem měla větší pocit bezpečí, když jsme tam nebyli sami. A potom jsme už konečně vjeli mezi první domky, to už jsme věděli, že jsme zachráněni. Napětí a stres konečně mohly opadnout. Po půl kilometru jsme se na křižovatce napojili na asfaltovou silnici a stála tam benzínka. Akorát, když jsme zapadli pod střechu, začalo pršet a blýskat se nad obcí. Čekali jsme docela dlouho, než bouřka odezněla. Den rychle utekl, už byl večer a s ním potřeba najít nocleh. Měli jsme vytipované, že dojedeme až za město Akhalkalaki, k místu, kde řeku překlenuje železniční vagón místo mostu, známý obrázek z Gruzie, ale k onomu mostu to bylo ještě 12 kilometrů. Už jsme toho měli po dnešku plné zuby, navíc všude mokro, bláto, těžké nevábno. Kravky si to vyšlapovaly po děravém asfaltu, a voda s močůvkou rozstřikovala všude kolem. Kola včera omytá už zase zešedla pod nánosem špíny. Navíc v 1800 metrech začala být docela kosa. Byl to takový ten večer, kdy se mi představa, že stavíme stany někde na blátě nebo v promáčené vysoké trávě, vůbec nelíbila.

Luděk kdesi zahlédl fotbalové hřiště. Jak poznal, že to je hřiště, netuším, ale vydal se tam dobrovolně na průzkum. Do lepivého bahna zapadl téměř okamžitě, ledva sjel z asfaltu. Dojel však k jakémusi domu, z něhož vyběhla paní a srdečně ho zvala na nocleh. Když ale zjistila, že je nás víc, a do malého domku by nás všechny nenaskládala, neposlala nás pryč, ale naopak přišla s ještě lepším nápadem. Prý vlastní budoucí obchod, a můžeme přespat v něm. Vrátili jsme se zpět na silnici. Budova tedy krámek vůbec nepřipomínala, sice se cosi rekonstruovalo, ale proces chátrání probíhal zjevně rychlejším tempem. Byli jsme v Gruzii asi pátý den a teprve jsme si na některé zdejší aspekty zvykali. Ale uvnitř bylo relativně sucho (rozuměj: v místech kde nezatékalo střechou), mohli jsme si vzít kola s sebou dovnitř a navečer ještě paní přinesla čerstvě nadojené teplé kravské mléko a nalila nám ho do porcelánových hrnečků. Jak málo stačí ke štěstí! Ze slušnosti jsme se zeptali, co jsme dlužní, ale paní mávla rukou. Roztáhli jsme plachty a na ně položili karimatky. Na záchod se chodilo za obchod – stála tam kadibudka – v ještě horším stavu než budova, ale kam jít jinam. No, než se prodírat kopřivami, bylo lepší na malou zajít přímo k silnici. Nebe se na noc vyjasnilo, teplota klesala, ale nám bylo dobře. Měli jsme dům!

Další den jsme na křižovatce s ohromnou směrovkou odbočili směr Arménie. O co větší a monstróznější byla cedule, o to horší byla cesta. Ale věděli jsme, v jakém stavu bude, tak nás to nezaskočilo. Po pravé straně jsme měli železnici ještě z dob Sovětského svazu, která vede až do Turecka. Tady v těch výškách nás koleje docela překvapily.

Až do Ninotsmindy vede pěkný asfalt, silnička stoupá jenom mírně – vše se tedy zdálo ideální. Až na mračna, která se opět začala nad horami formovat. Samozřejmě, že přímo před námi. A opět široko daleko nikde nic, nezbývalo než se posunovat dál. Naštěstí jsme to tentokrát stihli do města. Na jediné křižovatce (doleva směr Tbilisi, rovně do Arménie) jsme objevili perfektní bistro, a po obědě se to, co celé dopoledne hrozilo, konečně přihnalo. Když se spustily kroupy, schovali jsme se pod střechu benzínové pumpy. Sledovali jsme zoufalou snahu aut lepších a dražších značek naštosovat se do bezpečí pod střechu. Padající kroupy utvořily souvislou vrstvu. Kdepak, na Kavkaz jedině obouchaný žigul, ten je nesmrtelný, tomu žádný kroupy neublíží.

Druhá vlna bouřky přišla, až když jsme vyjeli za město. To už jsme překročili neviditelnou vrstevnici s číslem dva tisíce a silnice dál stoupala. Hodinu jsme čekali v budově dávného kolchozu, když však pršet nepřestávalo a ze zchátralé železobetonové střechy už nám začalo kapat na hlavy, museli jsme úkryt opustit a pokračovat dál. Asfalt skončil, tuším, v Orlovce, ale silnice dál se mohutně budovala – prý tudy budou jednou Arméni jezdit do Gruzie k moři. Úsek bez asfaltu měřil asi 15 kilometrů, a přeháňky střídalo sluníčko.

Objeli jsme poslední louži gruzínské silnice a po 320 kilometrech stáli na arménské hranici.

S Johnem do Jerevanu…

Arménie leží v pohoří Malý Kavkaz, takže většinu jejího území tvoří hory. Vlastně jsem dřív o Arménii nevěděla skoro nic, jen že je to jedna ze zemí bývalého SSSR. Arménie byla první zemí na světě, která přijala křesťanství jako státní náboženství (v roce 301, což je o 500 let dříve než se na cestu vydali Cyril s Metodějem). Nejzajímavějšími památkami jsou kláštery, které právě tuto dobu raného křesťanství pamatují. Nejvýznamnější z nich jsou dokonce zapsané na seznam UNESCO.

Moc jsem se těšila, až budeme jeden klášter po druhém objíždět, teď jsme ale stáli na hranicích a naše potřeby byly mnohem přízemnější. Navečer v nové zemi, bez peněz a bez jídla. Ještě jsem si nezvykla na to, že musíme vozit víc zásob než jinde, obchody jsou tady sporadické a už vůbec nejsou nějak skvěle zásobené. V první vesnici sice obchůdek byl, ale my neměli pro změnu arménské peníze. Na hranicích se obvykle vyskytují směnárny, ale ne tak mezi Arménií a Gruzií. A o tom, že by se ve zdejších magazínech dalo platit kartou, jsme si mohli nechat jenom zdát.

“Určitě nám prodají ještě za lari,” mínil Luděk a měl pravdu. Líná huba, holé neštěstí. Prodavač si od nás gruzínské peníze vzal celkem ochotně – a ještě nám vrátil arménské dramy.

A teď zbývalo vyřešit, kde budeme spát. Nadmořská výška stále přes dva tisíce metrů a k tomu všude kolem jen ty travnaté pláně. Na nocleh máme rádi, když nejsme úplně na očích, ale tady je na očích úplně všechno. Museli bychom zajet až daleko za obzor, abychom nebyli vidět a přiznám se, že se nám nechtělo z asfaltu na blátivé odbočky sjíždět. V zoufalství jsme zajeli do vsi Ghazanchi. Nikdy to neděláme, většinou nocujeme od civilizace dál, ale změna je život. Napadlo nás zkusit třeba školu, hřiště, zkrátka navázat kontakt s domorodci.

V areálu školy to z nějakého záhadného důvodu možné nebylo. Dodržují zde režim ještě ze sovětských časů (škola i v sobotu a prázdniny tři měsíce, od června do srpna), takže školní rok už dávno skončil, ale nebyl kdo by nás pustil za zamčený plot. Zato jsme objevili příjemný a velice dobře (na místní poměry) zásobený obchůdek. A pak už to nějak jelo samo. Nejprve se na nás nalepila skupina děcek, pak i nějací dospělí a nakonec jsme stavěli stany na zahradě jedné babky přímo uprostřed vesnice. Nepustila nás ovšem hlavním vchodem, kola jsme museli doslova přervat přes příkop a kamennou zídku, a bylo to tam trochu z kopce, ale darovanému koni na zuby nekoukej. Taky jsem nevěděla, kam si mám odskočit, tak jsem holt musela počkat do tmy. Místní děti nás tam ještě dlouho očumovaly, našim dětem to bylo docela nepříjemné a styděly se, ale když jsem se vžila do jejich situace, chápala jsem je. Člověk se na to musí pokusit podívat jejich očima. Už to nejsou malé děti, které reagují bezprostředně a s nadšením se do všeho vrhají. Náctiletí už vnímají sami sebe a začínají řešit, co si o nich kdo myslí. Ale chápu i ta malá arméňata, kterým naše přítomnost zpestřila jeden vesnický prázdninový večer.

Ráno nás vzbudilo hlasité halekání, po chvilce mi došlo, že patří nám. Paní se ptala, jak se nám spalo a zvala nás na kávu. Rychle jsme se sbalili (každodenní ranní otázku kam s “ním” jsem tady byla nucena odložit) a přesunuli se k domu. Brzy jsme pochopili, že pozvání na kávu znamenalo i pozvání na snídani. Káva byla servírována v roztomilých porcelánových hrníčkách, a k snídani chléb s máslem, sýr a marmeláda. Vše stoprocentně domácí. Poprvé jsme se tak mohli setkat s tradičním arménským chlebem, nazvaným lavaš. Ten už působil víc asijsky než evropsky. Za nic na světě nemůžu najít nic, k čemu bych ho mohla přirovnat, snad jedině k rovnoměrně natrhaným kusům plátěného prostěradla 🙂 Těsto bylo tenčí než tortilla a na stole ležel složený do obdélníků. Před konzumací jej bylo možné namazat nebo na něj cokoliv poskládat a – a pak zarolovat. Setkali jsme se s lavašem plněným mletým masem, zeleninou, sýrem, nebo klidně i párkem. To nám bylo nejbližší, to nám připomínalo český párek v rohlíku.

Po snídani nás paní po svém hospodářství provedla. Tohle miluju! Ta obyčejná vesnická hospodářství mi přijdou fascinující, obdivuji tvrdou každodenní práci a hluboce se skláním před tím, že dokážou i ve 21. století být víceméně soběstační. Proto mám ráda tyhle země, život zde mi přijde ještě takový opravdový, ne naoko, ne pro turisty, a už vůbec ne pro lajky (ty fejsbukové), na to nemá nikdo čas. Tamní obchody jsou tak bídně zásobené proto, že lidi mají vše domácí, nakupovat nepotřebují takřka nic. I ten lavaš byl doma upečený. Však ono se to brzy změní, jedna dvě generace a bude… Nejvíc nás zajímalo topení. Ve výšce přes dva tisíce metrů musí zimy být kruté. Na pozemcích u každého domu se sušily naskládané pyramidy dobytčího hnoje. Jiné topení zde prakticky neexistuje, stromy v okolí nerostou, dřevo není. Měli jsme možnost shlédnout pícku na sušená hovínka (dnešní chleba se na něm samozřejmě pekl také) a zařízení, které je pěkně tvaruje. Pak už přišel čas rozloučit se, za vše poděkovat a zase pokračovat dál.

Silnice se neustále vlnila nahoru dolů, výšku jsme si v podstatě po každém sjezdu pořád drželi stejnou. Luděk zastavil, aby vyřídil telefonát, a já s Šárkou jela napřed. Po pár kilometrech jsme na kluky počkaly a když nás pak dojeli, nebyli dva, ale tři. A tak jsme poznali Johna. John byl mladík něco přes dvacet a pocházel z Koreje. Jeho skutečné jméno bylo jiné, ale asi by se blbě vyslovovalo, tak se představoval jako John. Jel na kole kolem světa, přes celá záda měl vytetovanou mapu s obrysy států a vždycky, když nějakou zemi projel, nechal si ji vybarvit. Po arménských silnicích nejezdilo mnoho aut, takže jsme měli prostor jet vedle sebe a povídat si. John do světa vyrazit opravdu natěžko (později jsme pochopili) a jeho tempo nebylo závratné – vlastně odpovídalo našemu. Nejvíc nadšený z něho byl náš Víťa – koneckonců k němu měl i nejblíž věkem, ale i podobnou úrovní angličtiny. Zírala jsem, jak Víťa odpovídá na Johnovy otázky, a jak se ho dokonce na něco i sám ptá! Měli navíc stejný vkus na počítačové hry, na filmové hrdiny, na hudbu, znáte to… prostě dnešní mládež 🙂

Jenže když jsme přijeli do Gyumri, John tam měl v plánu přespat v hostelu, přestože nám tvrdil, že nejradši ze všeho kempuje. Zkrátka už dneska dál jet nechtěl. My taková zařízení nevyhledáváme a končit se nám v brzkém odpoledni ještě nechtělo, tak nezbylo než se rozloučit a popřát si šťastnou cestu. Nepředpokládali jsme, že bychom se ještě někdy potkali. Směrem na Jerevan z Gyumri vedou dvě silnice, my jsme si vybrali tu delší, blíž ke hranicím s Tureckem. Jednak nám přišlo, že bude zajímavější a jednak jsme na ní tušili méně aut.

Silnička vedla docela pohodově podél kolejí, takže skoro rovinka. Opět se přihnaly bouřky, ale už to nestálo za řeč. Elektrifikovaná trať a vedle ní stožáry vysokého napětí budily dojmem dobrého hromosvodu, tak jsem se tolik nebála. Vlevo z mraků vykoukla Mount Aragats, nejvyšší hora Arménie (4.090 metrů), ale já koukala dopředu v očekávání jiné velehory. Na tu bylo ale ještě příliš brzy.

Druhou arménskou noc jsme strávili v obklopení travnatých plání – už jsme si na ně zvykli, jenom jsme zajeli za nevysoký kopeček, abychom nebyli vyloženě na očích autům z hlavní silnice, a kousek od kolejí (Luděk: “Za celé odpoledne jsem žádný vlak neviděl, ty koleje nejspíš nebudou v provozu.”) jsme začali stavět stany. Jen jsme vypnuli poslední šňůru (protože bouřky pořád hrozily), s ohromným hukotem kolem nás projel nákladní vlak.

Větší problém ale nastal s přípravou večeře. Říkala jsem už, že používáme vařič takzvaný dřívkáč, kde se spalují maličké kousky dřeva? Luděk ho vyrobil už před lety, když jsme se chystali s děckama na Balkán, a já si tehdy ťukala na čelo, protože jsme měli v plánu i Albánii, a tam žádné lesy takměř nejsou. Jenže kam se hrabe Albánie na Malý Kavkaz! Proti němu je to země plná lesů 🙂 K provozu vařiče stačí třeba jen jeden suchý keřík nebo úlomky větviček pod stromy, tady však žádný keřík nerostl, natož strom. Široko daleko jenom samá tráva.

Tak jsme šli spát bez večeře, no. Pro jednou se nic nestalo. A ráno nás vzbudil pastevec se stádem ovcí – pásl je na protějším kopci. Miluji takováhle rána!

Celý další den se profil krajiny mírně svažoval – jeli jsme zkrátka celý den z kopce. Byl to také jediný den, kdy jsme ujeli sto kilometrů. S ubývající nadmořskou výškou však přibývala teplota. Z těch příjemných horských teplot se udělalo horko jako prase. Krajina navíc připomínala poušť nebo povrch měsíce, z celé dopolední etapy dlouhé 50 kilometrů mám vyfocené jenom tři fotky. Prostě takový ten den, kdy se jenom jede, abychom se někam posunuli. Cestu nám však zpříjemnili lidé, kteří zastavili auto těsně před námi, celá rodinka vyběhla ven jako bychom se znali roky a náhodou se potkali tady v Arménii. V rukách drželi košík meruněk, a že si je máme někam přesypat. Neměli jsme kam, tak jsme otevřeli řídítkové brašničky, doslova je nám tam nacpali. Pak ještě vyfotit společné selfíčko, a ahoj, mějte se hezky… Snad jsme ani poděkovat nestačili, a auto zmizelo v oblacích prachu. Byli jsme z toho paf. Meruňky byly výborné, chutnaly sladce, už dlouho jsem nejedla tak dobré. Ale další dny se z toho stal železný zvyk. Někdy auto zastavilo, někdy ani to ne. Jen zpomalilo, a ruka s igelitkou se vysunula z okénka: “Davajtě, vazmítě aprikosy.” Řidič často ani nezastavil.

A po pár dnech….

“Né, prosím, další aprikosy už ne. Já už z nich měl ráno průjem,” hlásil Víťa, když kolem projíždějící auto začalo zase zpomalovat…

Arménská jaderná elektrárna je prý nejnebezpečnější na světě. Vím to díky nedávnému článku na idnes. Příběhy atomových elektráren jsou teď v kurzu, mimo jiné díky novému seriálu o Černobylu. Zdejší elektrárna má však už novější typ reaktoru, nicméně její nebezpečí údajně tkví v tom, že se nachází v tektonicky aktivní oblasti.

Jediná arménská jaderná elektrárna Metsamor byla postavena v 70. letech se dvěma bloky VVER – starší typ. Když v roce 1988 došlo nedaleko ke katastrofálnímu zemětřesení (25 tisíc obětí), raději ji odstavili, i když nebyla poškozena. Zásobování Arménie elektřinou mělo být řešeno jinak, ale v té době se už rozpadal Sovětský svaz, začínala válka o Náhorní Karabach a Arménie se po osamostatnění v roce 1991 ocitla bez energie. Po třech nesnesitelných zimách, kdy se dodávky energie domácnostem často omezovaly na 1 hodinu denně, bylo v roce 1995 přistoupeno ke znovu zprovoznění elektrárny. Dnes dodává 40 % energie. Zatímco kritici upozorňují na nebezpečí plynoucí z umístění elektrárny v tektonicky aktivní oblasti (a navíc třicet kilometrů od hlavního města), jeho příznivci, včetně vládních představitelů, tvrdí, že byl záměrně vystavěn na stabilním čedičovém bloku a postupně zabezpečen. EU nabídla finance za vypnutí. Češi pomáhají s modernizací (jsou to podobné reaktory jako mají Jaslovské Bohunice).

My jsme kolem elektrárny projížděli v pozdním odpoledni. Panovalo dusno a horko, tak jsme zapadli do malého bufetu k chlazeným nápojům a tupě zírali na obrazovku, kde se střídaly jakési hudební klipy. Víťa celý den pokukoval za sebe, doufal, že nás dožene John. “Víťo, toho už nepotkáme,” vysvětlovali jsme mu. “Včera odpoledne jsme ujeli ještě 30 kilometrů, máme tedy docela velký náskok. A dneska už máme skoro 70, to by musel ujet stovku, a to nejspíš neujede…” Když v tom se můj pohled z obří obrazovky stočil ven. K benzínce právě zajížděl tmavovlasý kluk se známým kolem. “Hele, kdo je tu, John! To snad není možné!” Nakonec zvolil stejnou cestu jako my a naše kola zaparkovaná na pumpě byla nepřehlédnutelná. V duchu jsem se mu omlouvala, že jsem jeho tempo podcenila. Pokračovali jsme opět ve třech. Silnice se na dohled hlavního města změnila na čtyřproudovku a zaplnila se auty. John jel poslední a se svým širokým rozchodem nám vlastně jakoby kryl záda. Na báglech si vezl tlustý klacek – prý na psy.

I když už jeho denní kilometráž ten den dávno překročila stovku, odbočil s námi do Vagharšapatu a trpělivě obcházel všechny budovy zdejšího areálu, zapsaného na seznam UNESCO. Ečmiadzinská katedrála (tak se město nazývalo v letech 1945 – 1995) je údajně nejstarší katedrála na světě, nicméně v době naší přítomnosti byla pod lešením. Ukrývá prý takové památky, jako je kopí, kterým byl probodnut Ježíš Kristus (sem ale bylo převezeno z kláštera Geghard) a nebo kus dřeva z Noemovy Archy. A propos, když jsme u toho Noema…Spíš než po památkách jsem pokukovala po hoře se zasněženým vrcholkem, která se vynořila z mlžného oparu. Zjevila se nejprve jen obrysem, pak obrys nabýval na barvách – a nebylo pochyb, že to je opravdu on – bájný Ararat! Až se tajil dech.Nedala jsem jinak, než že s výhledem na tuhle horu musíme dneska nocovat. Za každou cenu!

S noclehem to ale vypadalo beznadějně. Už jsme byli na předměstí Jerevanu, užuž to vypadlo, že nás město spolkne, ale pak jsme to náhodně lupli na odbočku a podél rezavé trubky jerevanského vodovodu uhnuli ještě do přírody. Sice se tam v blízkosti nacházelo letiště, ale letadla přes noc nelétala. Vzduch se po nezbytné večerní bouřce nádherně projasnil a Ararat s ledovou čepicí byl nádherně zřetelný. A ráno přistávající letadla s velehorou na pozadí utvářela efektní podívanou. John s námi strávil noc ve svém stanu. Když si večer z báglů vyndal skládací židličku, pochopili jsme, proč jede tolik naložený. Další den jsme se už ale definitivně rozloučili. Plánoval v hlavním městě strávit několik dní, během kterých za ním měli přiletět další kamarádi. Tak jsme ho aspoň ještě pozvali na kafe a na pivo a slíbili si, že zůstaneme v kontaktu. Ale znáte to, jak to chodí…

Arménské kláštery

V Jerevanu jsme strávili asi půl dne. Nebyli jsme úplně dokonale připraveni, co v metropoli Arménie vidět, ale pravda je, že nám ke štěstí docela stačilo se tam pouze vyskytovat. Na městě považuji za zajímavé několik prvků – první z nich je nadmořská výška. Většina měst se rozkládá v údolích řek – Jerevan leží na úpatí hory. Nejnižší výška je tady 990 metrů, tedy jako kdyby město začínalo na “našem” Suchém vrchu a táhlo se až do výšky přes 1400 metrů.

Druhý je výhled na Ararat. Kamarádi, kteří byli v Arménii na kolech před několika lety, přiletěli do Jerevanu, ale hora se jim skrývala za hustým smogem. Její siluetu spatřili až při odletu. My měli štěstí vidět ho několik dní docela zřetelně. Nicméně pro Armény je tento pohled na “svoji” posvátnou, leč bohužel nedostupnou, horu spíše skličující.

Třetí je fakt, že ač je Jerevan jedno z nejstarších měst, údajně starší než Řím, mnoho historických památek se do dnešní doby nedochovalo. Mohlo za to několik ničivých zemětřesení v minulosti. Ve městě dnes žije něco přes 1 milion obyvatel, což je třetina obyvatel celé země.

No a poslední věc, která nejvíc zajímá naše děti, leč jsme je bohužel museli zklamat: V celé Arménii není ANI JEDEN McDonald! Jedině KFC, což jim muselo stačit. Nebylo to prý úplně ono, ale lepší než nic. Takže konečně nějaká odměna pro ně 🙂

Po jídle jsme se konečně vydali poznávat krásy Jerevanu. Projeli jsme se po kruhovém Náměstí Republiky, navštívili moderní betonové Kaskády s parkem plným soch a moderního umění a na závěr si vyšlápli kopec k památníku Matka Arménie, odkud je jednak nádherný panoramatický výhled na celé město z cca 1140 m s oběma Araraty na pozadí, jednak se uvnitř nachází malé válečné muzeum (II. sv. válka a boje o Náhorní Karabach) a před památníkem hoří věčný oheň. Dozvěděli jsme se, že zde do roku 1967 na podstavci stál a na město shlížel J. V. Stalin.

Ararat měří 5137 m, sousední (Malý) 3897 m. Jedná se o vyhaslou sopku, a jak všichni vědí, údajné místo přistání Noemovy archy. Hora Ararat dnes sice leží na území Turecka, stále je však posvátnou horou pro všechny Armény, kteří byli z východního Turecka vyhnáni (nebo byli přímo vyvražděni) v letech 1915–1921, tedy v době událostí nechvalně známých jako arménská genocida. O život údajně přišlo až 1,5 mil. obyvatel a uznání těchto zmařených životů coby obětí cíleného vyvražďování nikoli jako “normálních obětí ” války se dodnes řeší na vysokých politických místech. Málokterý národ jako Arméni má tak pohnutou historii, každý den jsme ale naráželi na usměvavé, nápomocné a pohostinné lidi. Kdybych měla vše popisovat, byl by můj text mnohem delší.

V podvečer jsme Jerevan opustili, bohužel špatnou výpadovkou. Vůbec nechápu, jak je to v 21. století s mapou a GPS v mobilu možné, ale na ulicích nebyly absolutně žádné směrovky, a nám se nechtělo na každé křižovatce zastavovat a čumět do displejů, těšili jsme se až z té záplavy aut vypadneme. To se nám ale vymstilo, byli jsme totiž úplně blbě. Na jihu místo na východě! Měl to být mnohem výhodnější směr pro dobytí kláštera Geghard, a já se teď bála, že ho Luděk bude díky tomu chtít vynechat.

O arménských klášterech jsem se už zmiňovala, konečně na ně došla řada. Nicméně zapomněla jsem dodat, že se nacházejí většinou na tak odlehlých místech a hodně vysoko, že se k nim člověku ve čtyřicetistupňových vedrech snad ani nechce. Znáte to, doma u počítače se to plánuje. Jenže vynecháte tohle, pak tamto… to jsme sem vůbec nemuseli jezdit.

Luděk se ale nijak nebránil – naopak jsem to byla já, kdo později maličko skuhral. Ztratili jsme totiž dost blbě i nadmořskou výšku, takže jsme se z tisíce metrů museli škrábat do 1750 m. “Zpátky to bude z kopečka,” utěšovali jsme se. Ale bylo to 30 km tam a 30 km po stejné cestě zpět a mě tak napadlo: “Hele, co kdybychom si stopli nějaký gruzavik, ušetřili bychom si půl dne cesty.” Udělala jsem na svého parťáka oči, samozřejmě stranou, aby to neslyšely děti. Ale jak zle se na mě podíval! “Autem? No to snad nemyslíš vážně!” Takže nezbylo než zatnout zuby a šlapat do pedálů.

Navečer jsme dojeli do nenápadného sedla, v němž ale končí asfalt. Vlastně dost možná silnici kdysi pokrýval, ale silnice je stržená a po nově vedené serpentině projedou jen místní stroje značky Lada. Na krajinu, která se však za průsmykem otevřela, jsem jenom zírala. Něco takového jsem ještě neviděla. Jako kdybychom jeli pouští! Zlatavý písek s ostrůvky keříčků -jako kůže rysa, napadlo mě. Zapadající slunce později skály zbarvilo z oranžova do růžova. Spali jsme s výhledem na Ararat, už podruhé.

Krátce po poledni jsme konečně dorazili k Geghardu. Ve 4. století částečně vytesán do skály zde vysoko v horách odolával zemětřesení a nájezdům Arabů a Mongolů. Na samém konci údolí, kdy už si říkáte, že cesta dál vést nemůže, se na poslední chvíli objeví. A taky že žádná sjízdná cesta dál nevede, zpátky se musí po stejné trase. Vstup do kláštera je volný, místní se od turistů poznají tak, že při východu z hlavní kaple couvají – jak jim velí zdejší církev, protože se ke Kristovi nemohou obrátit zády. Geghard znamená v překladu klášter kopí. Po nějakou dobu zde totiž byla uložena část kopí, jímž byl na kříži probodnut Ježíš Kristus. Arméni tvrdí, že je pravý. Kdo četl pozorně, tak si možná pamatuje, kde je tento relikt uložen dnes. Návštěva kláštera je i pro nevěřící silným zážitkem. Nás, co se celý život potácíme někde na půli cesty, ale i toho největšího realistu paprsek světla pronikající někudy skrz temné zdi klášterní budovy musí přimět zastavit se a – snad i… uvěřit.

No a potom zase těch 30 km zpátky, přehoupnout se přes hřbet rysa (150 výškových metrů), jak jsem osobně těch několik serpentin pojmenovala, cvaknout dalších tisíc dalších fotek s Araratem na pozadí, oddechnout si, že je šichta za námi – a večer ulehnout v meruňkovém sadu. Pochopitelně už sklizeném…

A další den, další klášter, Khor Virap. Leží v nížině – a zajížďka k němu není delší než pár kilometrů. Ikonický obrázek utváří mohutná hora Ararat na pozadí za ním. Máme štěstí na krásné počasí a jasné nebe. V klášteře ale z prohlídky kobky, kde byl 13 let vězněn Řehoř Osvětitel, až mrazí. To on se převážně zasloužil o to, že Arménie v roce 301 přijala křesťanství jako státní náboženství. Přežití věrozvěsta Řehoře v hluboké kobce s hady a štíry po dobu 13 let a následné uzdravení krále bylo ve své době bráno jako zázrak. Řehoř prý přežil možná díky tomu, že mu jakási vdova nosila jídlo, ale už to bylo považováno v té době za zázrak. Král Trdat, který do té doby považoval křesťanství za velkou hrozbu, vážně onemocněl. Králova sestra měla sny, že se král uzdraví, když propustí Řehoře. A tak se stalo. Trdat se poté nechal pokřtít a Arménie jako první uznala křesťanství (15 let předtím, než bylo uznáno v Římě). Je to už strašně dávná historie, ale nedá se nic dělat, prostě tu na člověka z těch kamenných zdí dýchne.

Pokračujeme dál arménskou nížinou. Tedy, z hlediska Arménie znamená těch 800 nadmořských metrů nížinu. A jak je úrodná. Prý až 40 % zemědělské produkce pochází odsud. V obci Yeraskh však sranda končí. Mají tu legrační kruhový objezd s jedním možným výjezdem východním směrem. Ten druhý, jižní, míří do nepřístupné ázerbájdžánské exklávy Nachičevan. Yeraskh působí dojmem zašlé slávy, skoro jako ospalá westernová města na divokém západě. Pár domů, dvě hospody…

Stoupání začíná poměrně dost zostra. Silnice je kvalitní, a protože vede těsně podél “nepřátelské” hranice, je lemovaná valem s vojenskými pozorovatelnami. Pomalu nabíráme ztracenou výšku, silnice se zakousla do hor, jejichž barva opět připomíná spíš poušť a kamení.

Měli jsme za sebou prvních asi 500 metrů převýšení a rozhodně jsme chtěli ještě do večera zdolat další, nicméně osud nás zavál do vísky Tigranashen, protože jsme už neměli co pít. Kopec a horko v araratské nížině nás doslova vysály. Paní, která nám vodu doplňovala, byla zároveň majitelka maličkého krámku (velikosti maringotky), který kvůli nám speciálně odemkla, tak jsme ještě doplnili něco trvanlivých zásob a chystali se pokračovat dál. Když vtom zničehonic zadul tak silný poryv větru, že se až sloupy elektrického vedení začaly ohýbat a já jen s obavami čekala, kdy spadnou. Pravda, vytvořené byly z kmenů stromů. Byly nejspíš ale na takové fukeře zvyklé, protože se sice hrozivě kývaly, ale držely. Horší bylo, co s námi. Protože jednak v takovém větru fakt nešlo jet na kolech dál, ale hlavně, kde bychom v něm stavěli stan v těch bezlesých horách. A když ani Luděk neřekl své obvyklé “čeho se bojíš?” bylo jasné, že musíme nocleh vyřešit nejlépe zde ve vsi, to znamená teď hned. Na okraji vesničky stály jakési ruiny. “Viděl bych to někde u těch zdí, tam bude závětří.” Vydali jsme se tím směrem a brzy jsme přišli na to, že to, co se nám zdálky zdálo jako ruiny, byly obydlené domy. Z jednoho vyběhla asi dvacetiletá holka. “Dobrý den, bylo by, prosím, možné, si tamhle na té louce, za plotem, postavit stan a jednu noc přenocovat?”

Problém. Nepůjde to. Pozemek není jejich, ale souseda. “Ale jestli netrváte na té loučce, klidně můžete přespat na naší zahradě.” A to se neodmítá. V silném větru jsme se snažili ukotvit vlající plachty našich dvou stanů a rychle je zatížit spacáky, a když už jsme měli skoro hotovo, holčina přinesla na tácu čtyři hrnečky čaje. Poděkovali jsme, přišel vhod. A po čaji prý máme přijít dovnitř. To se také neodmítá. Oblékli jsme se do svátečního (no, dobře, to jsem si vymyslela:-)) a šli na návštěvu. Neomítnutý dům byl maličký a čítal dvě místnosti. První obstarala funkci chodby a kuchyně dohromady, a měla jen hliněnou podlahu. Druhá tvořila ložnici a obývák v jednom, celému pokoji vévodila obří televize. Omítka hliněná, podlaha betonová, v části s postelemi dřevěná. Všude čisto, zameteno, ale docela syrovo. “Bydlíme tu už patnáct let, je to maličký domek, ale máme ho rádi,” chlubila se majitelka, kterou jsme konečně spatřili. Mohla být stejně stará jako my. A ta holka, co nám přinesla čaj, byla její nejstarší dcera. Další dcera, dvanáctiletá, kmitala v kuchyni a chystala občerstvení. Výchova dívek po arménsku. Stůl byl za chvíli plný. Opečené brambory, rajčata, sýr, jakési placky a chléb. Skromné, ale výborné.

“Co myslíš, Šari, zvládla by ses takhle postarat o hosty?” zeptala jsem se svojí dcery. A pak přišla ještě jedna paní, kamarádka ze vsi. Tohle jsou nádherné okamžiky spojené s cestováním. Viseli jsme jim pohledem doslova na rtech, zajímalo náš všechno z jejich života. Paní domu pracuje jako kuchařka v místní škole (Byli jsme překvapení: tady je škola? Ano, a docela velká), její manžel, s nímž má dohromady čtyři děti, pracuje v Karabachu a domů jezdí jen jednou za čas. “A jak v zimě?” narazila jsem na nadmořskou výšku 1400 metrů a dveře do domu, které připomínaly dveře do saloonu z filmu – vstup do domu chránily jen napůl. “Sněhu tu přes zimu moc nemíváme,” dozvěděli jsme se od těch úžasných a skromných lidí. Proč mám pokaždé pocit, že tihle lidé, co v životě nebyli za hranicemi své země, mají v sobě jakousi životní moudrost a dokážou v tom svém světě být šťastní a spokojení, možná ještě šťastnější než my se všemi našimi vymoženostmi a pamlsky.

Ovšem, pokaždé když na ně vzpomínám, musím myslet i na tu venkovní kadibudku s dveřmi vlajícími na jednom pantu – aspoň tohle by si opravit mohli.

S lidmi jsme se bavili jedině rusky. Otázku “govoritě po rusky” netřeba nikomu pokládat, prostě jsme začali automaticky rusky mluvit my na ně, nebo oni na nás. Máme štěstí, že jsme ještě ruštinu na škole zažili, já si ji dokonce z lenosti zvolila jako druhý povinný jazyk na VŠE. Je tu ovšem jeden důležitý aspekt, na který je nutno vzít zřetel. Jejich ruština je samozřejmě o dost lepší než naše. A bohužel, stará dobrá panslovanština, se kterou se v pohodě domluvíte od Běloruska po Balkán, tady nefunguje. Tady vám nějakým takovým jako “já bydláju” nikdo rozumět nebude. Arménština a ruština jsou dva úplně jiné jazyky, a tak musíte rusky hovořit čistě a používat správná a hlavně přesná slova. Což občas byl trochu problém, ale zvykali jsme si.

Arménská krajina je dramatická a fascinující; každý den, nebo často i každý půlden jsme měli kolem sebe úplně jiný obrázek. Vyprahlou polopoušť vystřídaly hory, potom hluboké kaňony, a když jsme odbočili ke klášteru Noravank (zajížďka 8 km a 500 výškových metrů) do červena zbarvené skály. A propos Noravank. Je nejmladší ze všech klášterů (13. století), ale stojí na tak nádherném místě, obklopen doslova rudými skalami, že se to plahočení za ním, v odpoledním horku, vyplatilo. Za Noravankem potom cestu podél řeky lemují kopce roztodivných tvarů. V údolí řeky Arpy jsme našli nejkrásnější arménský nocleh. Travička, řeka, ohniště a lavičky. A vařená vajíčka ke snídani.

A další den, ještě nebylo ani poledne, přišel další zlom. Silnice překonala magickou hranici dvou tisíc nadmořských metrů a my se ocitli ve světě zelených hor – jako bychom se přenesli do rumunských Karpat. Jejich vrcholky zdobila sněhová pole. Relativní pusto a prázdno jen občas narušilo nějaké projíždějící auto. Jezdily tu kamiony s íránskými espézetkami a my si připadali jako drsní cestovatelé. Nacházeli jsme se na dávné hedvábné stezce. Sedlo Vorotan měří 2344 metrů, a vyznačují ho dva ohromné monumenty. Užili jsme si odsud poslední pohled na Ararat. Jeden by i slzu uronil, doprovázel nás několik dní. Už se nejspíš neuvidíme, loučila jsem se a děti si ťukaly na čelo. Za sedlem silnice klesla do 2100, to máme rádi, když neklesneme hluboko. Krajina místo Rumunska připomínala pro změnu Norsko. K zeleným horám se zbytky sněhu totiž přibyla modrá hladina jezera. A šeredně se ochladilo.

Arménie mě uchvátila. Neviděla jsem ještě tak zvláštní krajinu, tak pestrou paletu barev. Od žluté, přes hnědou, červenou až po zelenou. Zbytky sněhu v šedých žlebech vrcholků hor, modré hladiny jezer a fialové koberce divokých květin na lukách, které spásají stáda ovcí a krav. Večer a ráno bývá na silnicích rušno, to když se stáda přemisťují. Bíle kvetly bolševníky velkolepé. Nádherné květiny, které jsou zde doma, se s pozadím velehorských štítů vyjímají opravdu skvostně. Nedivím se, že kterýsi car zatoužil pěstovat je i ve svých zahradách. A černé, opravdu černé tam byly noci. Bez veřejného osvětlení, bez světel měst.

Zorats Karer – arménský Stonehenge? Archeologové nevědí, na co kameny s kulatými otvory kdysi sloužily. Tuší však, že jde možná o observatoř z doby 5000 let př. n. l nebo o hřbitov z doby bronzové a železné. Nabízí se i méně romantické, zato praktické účely, jako je uvazování dobytka či rozlišení hrobů pro ženy a muže…

Potkali jsme tam dva kluky na kolech – jeden jel na klasickém, druhý na ležatém. Přijeli sem až z Francie. Po vlastní ose! Museli jsme si sebekriticky přiznat, že jsme zde byli celkem za žabaře. Je to lokalita oblíbená opravdovými světoběžníky. Většina kolegů cykloturistů, které jsme potkali, do Gruzie nebo Arménie totiž přijela po vlastní ose, tedy přes Rusko nebo Turecko. Pravda, nikdo z nich s sebou neměl školou povinné děti. Vlastně jsme tam s dětmi žádné cyklisty nepotkali.

Kláštery se možná zdají být jeden jako druhý, ale nenechte se zmást. Každý má jinou historii a nejpůsobivější je jejich umístění. Vorotnavank je asi z roku 1000 a oproti těm předchozím stojí opuštěný, stranou zájmu na skalním ostrohu nad roklí, kterou vytvořila řeka stejného jména, tedy Vorotan.

Termální prameny Vorotan přinesly zklamání. Byla to velká zajížďka, ale podobně jako skoro všechno zde z dob budování socialismu – jejich sláva zašla ještě dřív, než mohly vůbec vejít ve známost. Objevili jsme dva bazény, v tom jednom se koupala rodinka z Jerevanu, ten druhý byl plný odpadků. Na pozadí hotýlek, který zchátral ještě dřív než byl dostavěn.

A potom – přece nebudeme vracet až do Sisianu po stejné trase, střihneme to rovnou nahoru, z Vaghatinu vede silnice. Je to “jen” 500 výškových metrů na 7 kilometrech. Že já na to vždycky skočím! Sesednout z kola a tlačit jsme museli hned za posledními domy. Jet se nedalo, zkratka byla šíleně prudká a kamenitá. Ale když už jsme se dali na boj, přece to nevzdáme. Vždycky jsem krátký úsek kolo potlačila a pak rozsvítila mobil s otázkou, kam se posunul modrý puntík na mapě. No nic moc, měla bych ty intervaly prodloužit. Stáli jsme asi v půlce kopce a zdola přihrčel UAZ, takové to klasické vozítko sovětských zemí. “Nechcete svézt?” ozvalo se z okénka. Jasně že chci, ale… hrdost mi to jaksi… nedovolí. “Tamhle vepředu je můj muž, to on je tady šéf. Jestli bude souhlasit…” Takhle fikaně jsem svoje ego chtěla obelstít. Když by Luděk naložení kol povolil, bylo by to jiné. Už by to nebyla moje vlastní iniciativa. Sledovala jsem to s napětím a telepaticky vysílala pokyny. Auto u Luďka opravdu na moment zastavilo, ale po chvilce se zase odpíchlo, kola se na kamenitém povrchu protočila, ale zabrala velice rychle. “To je stroj, panečku!” A tak bez nás zmizelo v oblacích prachu. “Tak nic no,” polkla jsem hořkost v ústech, když jsem se vydýchávala po dalším úseku.

Moc jsme toho ten den neujeli. Ani ne 60 kilometrů. V Arménii se musíte přestat nervovat z toho, že plány (zejména ty na počet ujetých kilometrů) tak úplně nevycházejí. Teprve pak si zemi můžete užít se vším všudy. Nakonec by asi časově vyšlo lépe se vrátit po silnici. To je klasika. Jenže “kdyby člověk věděl” by byla nuda. Občas to nějaké koření chce, ať je na co vzpomínat.

Chladný byl nocleh ve 2100 metrech s výhledem na arménské nekonečno. Na skalnaté hory a travnaté pláně. A na údolí, na jehož dně jsme stáli předchozí poledne.

Klášter Tatev z 9. století je další povinnou zastávkou. Stojí na skalním ostrohu, 500 metrů nad údolím řeky Vorotan. Mám pochopitelně na mysli druhou stranu údolí, než tu kde jsme stáli my. Existují v podstatě dvě reálné cesty, jak se k němu dostat. Buď po svých v úžasných serpentinách sjet až na úroveň řeky (500 výškových metrů) a pak to samé nahoru. A pak znovu, jenom v opačném pořadí, při cestě nazpátek. Druhá možnost je zdejší lanovka. Není to jen tak nějaká lanovka, jmenuje se Wings of Tatev. Takzvaná létající tramvaj je se svými 5,7 kilometry nejdelší visutou lanovku na světě. Bez jediného sloupu překonává hluboké údolí. Kabinka se kymácí na ocelovém laně nad propastí, což je pro mne opravdu výzva, ale vzít to spodem se mi vážně moc nechce. Sice už je dneska silnice po celé délce asfaltová, ale tohle ostatním (hlavně dětem) udělat nemůžu. Zvolili jsme cestu lanovkou. Nejlepší by bylo přeletět údolí i s koly, a vracet se po svých, to ale možné není. Mají to příliš moderně organizované. Samé závory, turnikety a čárové kódy. A tak čekám s ostatními asi dvaceti cestujícími, až se zavřou dveře a lanovka se rozjede. Příjemný hlas vypráví o historii celé oblasti a já počítám, jaká je asi pravděpodobnost, že se kabina utrhne zrovna dneska, v tuto minutu… Lidi zaječeli nadšením, když se kabinka přehoupla přes hranu kaňonu a čekal ji nejatraktivnější úsek bez podpěrného sloupu. Já se z oken nedívala a tak mi nevadilo, že visíme tři sta metrů nad zemí. “Ty si dej hadr přes hlavu,” poradil mi kamarád, který zná můj strach z výšek a otevřených prostor a byla to dobrá rada 🙂

Tatev je úžasný, není to jen klášter, jde spíš malé městečko, jehož součástí byl i mlýn nebo pivovar, protože zde v dávných dobách žilo až tisíc obyvatel, ale když jsme si kupovali jízdenku, museli jsme si rezervovat přesný čas zpáteční jízdy. A jestli vám můžu doporučit, hodina a čtvrt je málo. Dejte si klidně dvě, ne-li víc. Abyste stihli dojít na vyhlídku, jinak si monumentálnost kláštera nebudete moci tak dobře vychutnat.

Náhorní Karabach

Tahle kapitola se mi nebude psát lehce. Neuplynuly ani dva roky – a kolik se toho změnilo!

Tak do toho!

U města Goris jsme pomalu dojeli k hranicím Ázerbájdžánu. Hřebeny Malého Kavkazu se začaly viditelně snižovat do nížiny u Kaspického moře. Tam odsud nemožno vstoupit, tuto oblast si tak necháme možná na jindy. Nezbývalo, než řídítka kol otočit k severu, kde se v mlžném oparu zvedaly vrcholky karabašských hor…

Poslední arménské město Goris. Nesnídali jsme, a naše mlsné huby zatoužily po pekárně, cukrárně, kavárně. Jenže to bychom nesměli být v Arménii. Museli jsme vzít zavděk bídným krámkem, chlebem, rybičkami z konzervy a rajčaty. Žádný lepší podnik jsme v dvacetitisícovém sídle neobjevili. Ze slunce a větru jsme měli rozpraskané rty, potřebovala jsem koupit nový jelení lůj. Víte, jak se to řekne rusky? Naproti potravinám, před kterými jsme seděli na papírových kartonech a snídali, byla parfumerie. Překvapivě dobře zásobená, pestrobarevné lahvičky s všemožnými zkrášlujícími přípravky zaplnily všechny regály, leč fungoval pouze pultový prodej. Ukazovala jsem rukama, co bych potřebovala, prodavač se snažil, snesl mi všechny možné barvy rtěnek a já pořád kroutila hlavou. Jak jen to sdělit, aby pochopil? “Na zdorovje, nět dlja krasoty.” Pořád nic. Zavolal dokonce domů manželce, ta za chvíli přiběhla, a pak se to konečně povedlo – odkudsi vylovili maličkou krabičku, já zaplatila a bylo 🙂 Na té krabičce bylo napsáno gubnaja pomada 🙂 Tak takhle se to řekne rusky, kdybyste to někdy potřebovali. Nebo také balzam dlja gub 🙂

Pak už jsme se jenom přehoupli přes kopec (cca 500 výškových) a byli TAM. Republika Arcach (Arcašská republika) řekne něco jen málokomu, ale Náhorní Karabach byl v dobách nedávných územím nechvalně proslulým, a situace je nově znovu dost nepřehledná, nicméně návštěva tehdy byla normálně možná. Zapadlo to jako dílek do puzzle poznání celé Arménie.

Nezávislou republiku Arcach skoro nikdo neuznal (kromě států s podobným statusem), leč nezdá se, že by to tehdy někomu vadilo. Území de facto ovládané Armény, ale oficiálně se stále pořád jedná o ázerbájdžánské území. K tehdejší “linii příměří”, křehké hranici s Ázerbájdžánem, se turistům nedoporučovalo přibližovat, toto doporučení jsme každopádně respektovali. Naše výprava vedla jen po bezpečných trasách. Provoz aut byl slabý, každý druhý řidič zatroubil a zamával. Vyzařovala z nich radost, že turisté navštívili jejich zemi. Jen občas kolem nás projelo auto s vojáky, či sem tam u silnice cedule varovala před minami. Ale to považujeme za běžné na mnoha místech na Balkáně.

Arcašané se nás ptali, jak se nám tu líbí. “Je tu krásně,” odpovídali jsme popravdě. Už jenom ten velkolepý příjezd! Nekonečně dlouho jsme klesali na dno hlubokého kaňonu k hraničnímu punktu. Z několika cestopisů jsem se dočetla, že o víza je nutné zažádat v hlavním městě Stěpanakertu. V roce 2019 se však vydávala zdarma, přímo na hranici, po vyplnění příslušné žádosti. Vše probíhalo v neuvěřitelně přátelské atmosféře. Bylo skoro poledne, slunce pražilo a náčelník si ťukal naše nacionále do počítače nekonečně dlouho. Po chvíli k nám však vzhlédl a pronesl: “Klidně běžte čekat do stínu. Jo a kdybyste něco potřebovali, tamhle je krámek.” Akutně jsme potřebovali nanuky a pivo 🙂 Třeba byl s tou prodavačkou domluvený a dohazoval jí kunčafty 🙂 Peníze jsme nepotřebovali, v Arcachu platil arménský dram.

Vízum jsme posléze obdrželi formou jednoho malého papírku pro všechny. Byla to vlastně nálepka a bylo jen na nás, zda si ji do pasu nalepíme. Pokud bychom totiž někdy v budoucnu cestovali do Ázerbájdžánu, mohli bychom mít problémy.

Ze dna kaňonu jsme se museli zase vyšplhat zpátky do hor a bylo to dosti tvrdé. Z cca 850 metrů do 1800. První obyvatelé Arcachu, které jsme potkali, byly pěkné svině. Spokojeně se pásly vedle silnice, kouzelný to byl obrázek. Na rty se mi vloudil Jarek Nohavica. První lidi jsme potkali až ve městě Berdzor. Dneska se jmenuje Lačin a od něho je odvozený název pro takzvaný Lačinský koridor. Ten po válce z loňského roku, kdy došlo k výraznému zmenšení Arcašské republiky, spojuje tuto s Arménií a je pod kontrolou ruské armády.

Nebojte, nebudu se pouštět do většího politického rozboru, nebudu hodnotit ani soudit. Nepřísluší mi to. Týkaly se mě pouze ty dennodenní dětské spory typu: “Tys minule otevíral/a rybičky, teď je řada na mně!”, či: “Já teď dvakrát hlídal/a kola, tak dneska jdu do obchodu já a hlídat budeš zase dvakrát ty!”… a ani ty jsem nebyla schopná rozsoudit a spíš mě ubíjely (Nejradši bych všechno seřezala na jednu hromadu…. 🙂 Ale nechala jsem je, jen ať si to vyřeší sami, jak děti, tak Ázerové s Armény.)

V Berdzoru jsme se chtěli naobědvat. Zeptali jsme se domorodců na hospodu. Řekli nám, že tady je a naznačili směr. Nic jsme neviděli. Museli jsme se přeptat ještě několikrát, protože klasika – domek nebyl nijak označen. Místní vědí a někdo cizí? Co by tady dělal. “Tak co byste si dali?” zeptala se příjemná majitelka. Tohle nemáme moc rádi. “Nemáte menu?” zeptal se Luděk. Ceny je lepší si zjistit předem. “To nemám,” zakroutila hlavou, “ale udělám pro děti polévku a pro vás maso s domácími hranolkami.” A pak dodala: “Nebojte, drahé to nebude.” To nás uklidnila 🙂

Berdzor je docela významná křižovatka, ale myslíte, že tam měli nějaký ukazatel směru? Kdybychom se včas nepodívali do mapy, jeli bychom někam úplně jinam. Už jsme byli skoro 1200 metrů vysoko a o zbytečnou ztrátu výšku jsme fakt nestáli.

Vyprahlou krajinu vystřídaly LESY, chvílemi to tu připomínalo Karpaty. Jen ten kopec! Navíc už se blížil večer a pomalu bylo načase začít přemýšlet, kde přenocujeme. Stráně se strměly, absolutně nebylo kde by se dal postavit stan. Navíc naše strategie, kdy necháváme děti jet svým vlastním tempem tady znamenala, že Šárka jela kdesi vepředu jako utržená ze řetězu. V jedné serpentině, cca 1500 m vysoko se nám zalíbila jedna odbočka. Ale kde je Šárka? Proč na nás někde nepočkala? Neměla vysílačku, nebylo tedy jak ji zastavit. Jako blázen valila dál, začala jsem o ni mít trochu strach. V další zatáčce konečně stála u krajnice a já si oddechla. Pochopitelně se nám už nechtělo se vracet, takže jsme pokračovali. Už byly vidět domky vesničky Lisagor (sedlo, 1813 m), zbývala jedna zákruta, slunce už zapadlo a na spaní nikde nic vhodného. V poslední zákrutě jsme zkusili poslední šanci. Vydali jsem se s Luďkem na průzkum, jak to děláváme, každý na jednu stranu. Postavila jsem kolo na stojánek, bezmyšlenkovitě přeskočila jakousi prasklou červenou cedulku a vydala se vzhůru nádhernou loukou plnou barevných lučních květin. Na takové u nás už nikde člověk nenarazí. Ušla jsem asi sto, možná dvě stě metrů, a spatřila před sebou stařičký autobus. Jak z filmu Útěk do divočiny, nějak tak podobně vypadal, stál tam prostě jen tak na louce, obklopený travou. Užuž jsem se k němu chystala proklestit se, když v tom mě něco osvítilo! Když jsme poprvé vyráželi do Bosny (2002), základní pravidlo tehdy znělo – ani za nic nevstupovat na nespasené louky! Nebezpečí min místní eliminují tak, že do luk vyženou dobytek (ideálně krávy, ovce jsou příliš malé) a pokud po celý rok nedojde k žádnému incidentu, považují území za bezpečné. Rozhlédla jsem se kolem sebe – byl červenec a na téhle louce očividně nikdo nepásl ani nekosil dobrých pár let. Poslední ozbrojený konflikt proběhl 2016. A do prd…, tady nemám co dělat. Ve svých stopách jsem se vrátila zpátky, mávajíc na ostatní, hlavně ať nechodí za mnou. Nohou jsem kopla do zbytku červené cedulky. Na druhé straně se objevila tři písmena. Stálo tam MIN. Nebylo těžké domyslet si, co chybělo.

Luděk dopadl podobně. Prý: “Nic jsem neobjevil, jenom zákop pro tank.” Věřila jsem mu, byl na vojně.

Chtě nechtě jsme museli projet vsí, už se mezitím setmělo. Ve vesnické hospůdce přímo na sedle nás přivítali panákem vodky a odsouhlasili že u nedalekého minerálního pramene najdeme bezpečné plácky pro táboření. Stany jsme tam stavěli už za tmy. Minerálka byla mírně narezlá, železitá. Výborná.

1618 výškových metrů natěžko za jeden den byl náš rekord! Nejsem si ale jistá, zda ho chci překonávat.

Hlavní město Stěpanakert leží v nějakých 700 metrech, takže jsme do něj přijeli z kopečka. Dobře ale víme, že každý sjezd si zase budeme muset vyjet. Už se moc nedivím Ziburovi, že tu pěší, a později i cykloturistiku, po Gruzii a Arménii vzdal. Myslím, že nejsme – co se kopců týče – žádné lemry, horám se rozhodně nevyhýbáme, i s děckama jsme jich projeli dost, ale tady to byl fakt nářez… Někdy bych taky nejradši na nějaké auto mávla, bylo by to mnohem jednodušší 🙂

Do Stěpanakertu jsme přijeli kolem oběda, akorát včas. Naplánovali jsme si v hlavním městě tři úkoly. Sehnat SIM kartu, někde vyprat a oslavit Šárčin svátek, který měla už pár dní nazád.

SIMku jsme potřebovali hlavně kvůli datům. Neplánovali jsme v Karabachu pobýt dlouho, jenom asi tři dny, ale data jsme potřebovali. Arménský operátor zde nefungoval, bylo nutné pořídit místní. Na východě jsou data směšně levná, 5GB za pár korun, bohužel ale 3 nebo 4G síť fungovala jen v okolí hlavního města, zbytek země pokrytý nebyl.

Potom pračka. Praní na cestách neřeším ráda. Byli jsme už tři týdny z domova, vyprat to chtělo docela akutně. Na západě jsou k tomuto účely ideální samoobslužné pračkárny, zde na východě nic takového neexistuje. Ve Stěpanakertu jsme ale objevili něco této službě podobné. Naše představa, že obsluha čistírny nám prádlo vypere hned a že si pro něj přijdeme ještě týž den však vzala brzy za své. “Zdržíte se ve městě dlouho? Pozítří by to mohlo být,” sdělila nám slečna za okénkem. Snažili jsme se jí vysvětlit naši situaci, že pozítří budeme už dávno jinde. Po dlouhém dohadování pochopila, že jsme na kolech a vzala si celý igelitový pytel našich svršků a spodků a domluvili se, že přijdeme za dvě hodiny. Bohatě nám to stačilo na prohlídku městských památek, pohár v cukrárně (neuvěřitelné!!!) a sehnání SIM karty. Šárce je dneska dvanáct (tehdy jí bylo deset) a zatím ani jednou neslavila svátek doma, pokaždé někde na cestách 🙂 Stěpanakert budil dojmem normálního evropského města, stopy po válce tu byly dobře zahlazeny.

A jak to dopadlo s prádlem? Nevěděla jsem, jestli se nám smát nebo brečet. Co se týkalo spodního prádla, ponožek a tak, to nám čisté (leč polomokré) vydala v igelitové tašce. Trička a mikiny (ty naše sto let staré, vyšisované cestovní hadry!) nám předala – fakt nekecám a dodnes nad tím kroutím hlavou – jednotlivě zavěšené na drátěných ramínkách v igelitových obalech – jako se vydávají košile, div že je ještě nepřežehlila. Fakt mi její práce bylo líto, i když si za ni nechala docela dost zaplatit (řekla si o 500 Kč), ale jedno po druhém jsem to zase z těch igelitů vyndala a ramínka jí vrátila zpátky. Vše jsme naházeli do pytle, zapevnili pod gumicuk, a honem s tím prchali pryč.

Za Stěpanakertem stojí socha nazvaná “My jsme naše hory”, taktéž se jí říká “tatik u papik” (babička a dědeček). Je dnes takovým symbolem Arcachu. Drsný pohled soch značí nezlomného ducha zdejších obyvatel. My jsme tam na sluníčku rozložili to vyprané prádlo, že ho dusušíme. Najednou se tam přihnala drahá nazdobená auta, z nich vystoupilo spousta lidí, ženich, nevěsta v nádherných šatech… “Nezlobte se, jenom na pár minut, kdybyste šli někam stranou,” požádali nás, abychom se odklidili. Fotografové pobíhali, drony poletovaly, nikdo nestál o to mít na fotce naši toulavou rodinku 🙂 Raději jsme se sbalili a odjeli.

Takové jsou moje vzpomínky na tehdejší Karabach. Normální země, s normálními lidmi, kteří chtějí jenom normálně žít. Nic jiného. Je to málo nebo moc tohle chtít?

V okolí hlavního města se nachází několik prastarých klášterů, které dle místních dokazují osídlení Armény už před více než tisíci lety. Vybrali jsme si nejsnadněji dostupný Dadivank z 9. století stojící nad údolím řeky Tartar. Byl nádherný! Jako pokaždé jsme tam s dětmi zapálili dlouhé tenounké svíčky.

Arménské písmo používané i v Arcachu pochází z roku 405, aby si Arméni mohli přeložit Bibli do svojí řeči. Šárka se potají toto písmo učila, podle cedulí, na nichž byl vedle arménských obloučků i přepis do latinky. Sama si během cesty vytvořila převodní tabulku. Vůbec jsme to netušili, nechápu, jak to utajila. Vyšlo to najevo až když jsme jedno ráno stáli hladoví před jakýmsi podnikem s výlohami pokrytými černou folií, nad nimiž nápis vyvedený pouze v arménštině. Absolutně jsme netušili, jestli jde o obchod, hospodu, nebo něco úplně jiného? Než jsme stačili vyrazit na průzkum, Šárka se na nápis zadívala a pak jen tak mimochodem pronesla: “Těch posledních šest písmen znamená Market, ty předtím přečíst neumím.”

Normálně nám spadla brada.

(Nakonec to byl docela pěkný bufet, něco jako rychlé občerstvení.)

Poslední den jsme stoupali na pereval Sotk (2360 m n. m.), před kterým se ve vísce Nor Kharkhaput (cca 1550 m n. m.) nachází hraniční punkt. “Kam jste se to vydali, lidé dobří?” pozdravil nás usměvavý policista. Odebral nám papír, který jsme spolu s vízem při vstupu do Arcachu obdrželi, a hned se hrnul za řidičem gruzaviku. “Domluvím, aby vás s velikami hodil nahoru.” Nevěděli jsme, jestli můžeme uniformovanému strážci hranice odmítnout, ale riskli jsme to. Zavrtěli jsme hlavami: “Děkujeme, ale ne. Víte, nás by to tak nebavilo.”

Stoupání začalo hodně zprudka. Tachometr ukazoval deset i víc procent, ale výška rychle přibývala. Stačilo pár serpentin, a brzy jsme měli krásné výhledy na příhraniční třítisícovky. Trápilo mě jediné. Neměli jsme co jíst. Tedy ne že bych zapomněla nakoupit, to ne. Většinou je to naopak, mám obavy, že budeme trpět hlady a tak táhneme často i kila zásob, tentokrát jsme ty zásoby ale neměli kde udělat. Poslední obchod jsme viděli den předtím ráno, dál už žádný nebyl. Na mapě zakreslené vesničky buď neexistovaly, nebo šlo jen o pár domků. U hraniční kontroly maličký krámek sice byl, ale sortiment jen samé zobání: sladkosti a brambůrky. Vzala jsem tam pár Snickersek – musely nám jako záložní zdroj energie stačit. Podle mapy měla být v horách restaurace, tak jsme doufali, že se najíme tam. Ale jak už to tam v těch končinách bývá, restaurace byla dávno zrušená, nefungovala. Ještě jsme měli před sebou asi dvě stě výškových metrů, tedy celkem pohoda, ale hlad už se hlásil. Najednou jsme si všimli, že opodál stojí zaparkované auto a někdo na nás mává. Arménská rodinka, 5 osob, tam měli na kapotě vyrovnané jídlo a svačili. Volali na nás, ať jdeme jíst s nimi. Asi pětadvacetiletá slečna nás hned pobízela k jídlu. Vraceli se prý z každoročního výletu k hrobu jejího otce, který zemřel ve válce o Náhorní Karabach. Měli tam různé salámy, sýry, grilované kuře a nakrájenou zeleninu. Sliny se nám sbíhaly, ale nechtěli jsme se na to úplně vrhnout a sníst jim to, tak jsme jen tak uďobávali. Starý pán nás sledoval a mračil se. Pak té slečně cosi pošeptal. “Dědovi se nelíbí, že vůbec nejíte. Proč vlastně nejíte?” přeložila nám. Mluvila jak rusky, tak i anglicky. A tak jsme tedy začali pořádně jíst a děda se konečně začal usmívat. Zbytek jídla mám zabalili s sebou se slovy, že oni už to mají domů jenom kousek. Docela nás tehdy zachránili.

A pak jsme stoupali dál, kolem zlatého dolu. A já přemýšlela, jestli náhodou on nebyl důvodem celé té války o Náhorní Karabach, ale události o dva roky později mi potvrdily, že o zlato nešlo, jen o jakousi neobývanou pustinu.

Luděk měl zase potřebu poučit Víťu, který začínal mít tendence posuzovat lidi podle toho, jaké mají auto. Čím modernější, tím lepší. Ti lidé, co nás pohostili, měli docela šunku, nějakého starého Opela. “Vidíš, jaké měli obyčejné auto a jak to byli hodní lidé. Vsaď se, že někdo s nějakým super fárem by si nás ani nevšiml.” A pak – jako naschvál – kolem projel tmavý Lexus a zastavil. Z okénka s kouřovým sklem se vysunula ruka se dvěma nápoji a pytlíkem brambůrek: “Vazmítě, pažálsta.” A Víťa se rozesmál, a Luděk s ním. Tak to se povedlo 🙂

Na druhé straně za sedlem nákladní vlak odvážel vagóny naložené zlatým kovem. Ale zlato Arménů je hlavně v srdcích jejich lidí.

– – střih- –

Je konec září 2020. Sedím před televizní obrazovkou a nevěřím vlastním očím, co se děje. Ozbrojené síly Ázerbájdžánu a Arménie se střetly. Předmětem sporu bylo opět území Náhorního Karabachu, resp. neuznaná republika Arcach. Bohužel detailnější informace o bojích, aby člověk v záplavě těch korona-novinek pohledal. Skoro se nabízí teorie, že to bylo načasované schválně, ideální doba, kdy západní svět řeší úplně něco jiného! V době, kdy u nás děti opět přecházely na online výuku, kdy se zavíraly hospody a obchody, kdy jsme opět nasazovali náhubky – se daleko za mořem a horami zase střílelo. A nejen to! Bezpilotové letouny, drony – taková byla válka v roce 2020. Vyžádala si tisíce mrtvých vojáků a desítky obětí z řad civilistů. Ti narychlo opouštěli svoje domovy. Kam odcházeli, těžko říci, ale museli tušit, že se už nevrátí. Svoje domy totiž “pro jistotu”, aby je nepřítel neobsadil, zapalovali. Po silnicích, které jsme na obrázcích poznávali, projížděly vojenské kolony a tanky.

My jsme s těmi lidmi rok předtím mluvili. Čišelo z nich nadšení, že je válka pryč. Že jejich zemi začínají navštěvovat turisté. Určitě chtěli normálně žít, pracovat, hospodařit, bavit se. Slzy mi tekly, když jsem na nějakou reportáž narazila.

Třeba vám to dojde po milion pátý, lidi hloupí. A nebo po milion šestý.

 

Jezero Sevan a cesta na hranice Gruzie

Přehoupli jsme se přes pereval Sotk (2360 m n. m.) a začali mírně klesat. Ne ale hluboko. Před námi se rozprostřela hladina jezera Sevan, největšího jezera na Kavkaze. Na délku měří asi 80 km a nachází se v nadmořské výšce 1900 metrů. Silnice se po několika zatáčkách narovnala do přímky, a náklaďáky po ní svištěly jako blázen, pokaždé to s námi pěkně zamávalo. Při první příležitosti jsme tak raději odbočili na okružní cestu kolem jezera. Ani jsme nezajížděli do města, vypadalo to, že vesniček na severním břehu jezera bude dostatek. Ten večer jsme už nic neřešili, měli jsme za sebou 84 kilometrů (a 1448 nastoupaných metrů) a jídlo na večeři měli nabalené od té milé rodinky. Na první odbočce jsme to lupli k jezeru, na jehož břehu jsme nalezli nekonečně volných plácků. Postavili jsme stany a přestože zapadající slunce už mnoho tepla nedávalo, a na druhé straně jezera svítily zasněžené třítisícovky, vrhli jsme se do vody. Byla docela teplá. Po koupeli jsme stáli na břehu a pozorovali, jak vlnky něžně šplouchají o břeh. Široko daleko nikde nikdo, jen my, hory a jezero. Několik tisíc kilometrů od domova.

Sevan jsme měli celý následující den po levé ruce. Byl to den, kdy tachometr večer ukázal zatím nejméně najetých výškových metrů (pouhých 360). Žádná pohoda to ale nebyla. Silnice po severovýchodním pobřeží připomínala tankodrom. Mizerný záplatovaný asfalt střídal makadám s hlubokými výmoly. Nebylo se co divit, osídlení je na této straně velice řídké, což jsme zjistili velice brzy. Na mapě je sice zakresleno několik vesniček, ale v reálu každá leží tak jeden až dva kilometry od silnice. Lidé zrovna stáli na zastávce a čekali na maršrutku, protože ta až do obcí nezajíždí, a ani nám se nechtělo. Na otázku, jestli je v obci magazín, zakroutili pokaždé hlavou. Teprve až u Tsapatagh někdo přikývl. Potřebovali jsme si koupit něco na snídani, byl to obchod po asi třech dnech, s jídlem jsme byli už na nule, došlo i na železnou zásobu.

Obchůdek vyznačený i na mapách byl ale zavřený. Nějaký pán nám naznačil, že máme zazvonit. Tak jsme zazvonili. Během minutky se objevila postarší prodavačka a odemkla dveře, zpoza nichž na nás vykoukly zaprášené poloprázdné prázdné regály. “Chléb? Ten přivezou až ve dvanáct.” Tak dlouho jsme čekat nechtěli. Rozhlédla jsem se v přítmí obchodu, co by se hodilo na snídani. Půl kila trvanlivých vážených sušenek a dvě piksly “zguščenky” (Salko). Ujeli jsme na to dvacet kilometrů s jedním menším kopečkem, a stáli u dalšího obchodu. A protože další civilizace měla být až za více než 30 kilometrů, nebyl prostor pro vymýšlení, museli jsme tady poobědvat. Jenže kdybyste viděli ty obchody! Už mě vůbec nebavilo vymýšlet, co z těch pár konzerv se dá sníst. Luděk se zeptal na restauraci. Čekala jsem, že ho pošlou někam, ale jakýsi pán na něj mrknul a potom nás zavedl za roh, kde provozoval řeznictví. Uvnitř maso, ryby… “Tak co byste si dali? Připravím vám cokoliv…” nabízel. Moc jsem tomu nevěřila, všechno vypadalo docela pochybně, ale nakonec jsme kývli na šašlik a pstruhy. Asi dvacet metrů odtamtud se nacházela pláž s dřevěnými přístřešky, tak jsme si tam šli sednout. Koupat se tady bohužel nedalo, voda měla barvu jako hrachová polévka, a bohužel i takovou konzistenci…

Za chvilku pán přinesl v alobalu úhledně zabalené balíčky, k tomu spoustu zeleniny, chleba, příbory. A já na to jenom zírala, kde to skvělé jídlo vykouzlil a jak to, že na svůj podnik neměl nikde žádnou reklamu. Byla to tehdy první předzvěst výdejních hladových okének, fenoménu dnešní doby 🙂

Posledních 30 kilometrů kolem jezera mě už, přiznám se, nebavilo. Konec se zdál v nedohlednu a vůbec se nepřibližoval. Takže abychom se nenudili, najednou se přihnala bouřka. Po několika dnech klidného počasí zase bouřky! Pozorovali jsme s obavami, jak do vodní plochy šlehají blesky a snažili se to mastit, co to dalo. Už jsme před sebou viděli domy dalšího městečka nebo vesnice, vypadalo to jako něco většího, už jsme se do nějaké civilizace i trochu těšili. Ale najednou začalo pršet, do toho zároveň svítilo i sluníčko, prostě taková ta bouřka, co si s člověkem hraje, jak dlouho to vydrží jet bez pláštěnky. A protože jsme valili dál, voda nevoda, a do vesnice už to byly jen asi dva kilometry a hrozilo, že vyhrajeme, tak na nás oblaka pustily hustší kalibr ve formě krup. To už se vydržet nedalo, takže zastavit, otevřít bágly, najít pláštěnky a nasadit je. Bylo to tak, bouřka vyhrála a my prohráli. Asi minutu nebo dvě po nasazení pršet přestalo a bouřka si to vítězoslavně odkráčela provokovat jinam. A nám nezbyla než ty mokré pláštěnky připevnit na kola, a minimálně hodinu je nechat sušit.

To už taky bylo vidět, že ty věžáky nebudou žádné obytné budovy nebo hotely, jak se zdálo z dálky, protože na to byly příliš průhledné skrz naskrz. Opět jako většina věcí tady – zkrachovalo to ještě dřív, než to mohlo být dostavěné. Ale docela sympatická paní tam provozovala maličký krámek, uvařila nám kafe a posadila do takového přístřešku, kde měla i zásuvky, kam jsme s jejím souhlasem šoupli mobilní telefony na dobití. Povídali jsme si tam se španělským cyklistou, který kroužil kolem jezera a měl zájem jet se podívat i do Karabachu, tak jsme mu říkali, co a jak.

Na samém konci jezera stojí malý klášter Sevanavank. Zbudován byl na ostrově, z něhož se díky poklesu hladiny ve 20. století stal poloostrov. Zajížďka 10 km po hlavní silnici tak byla povinností, nicméně tento klášter nás spíš zklamal. I když klášter jako takový za to nemohl, ten byl roztomilý, s opět famózním umístěním nad jezerem. Mohlo za to jeho okolí. Na břehu tam totiž bujelo cosi, co doslova připomínalo lunapark. Všude najednou stánky, hlasitá hudba, vůně. Necítili jsme se tam ale vůbec dobře. Bylo možno zakoupit všechno možné, od popcornu po francouzskou bagetu snad. Ale nebylo to fér. Smutně jsme vzpomínali na ranní krámek, jaký to byl kontrast ke světu na protějším břehu. A jak jsme za něj byli ráno vděční. Dokonce ani děti nezatoužily po něčem zde nabízeném. Zašli jsme do monastýru, zahnali mlsnou a vrátili se do typicky arménského (tedy bídného) krámku na výpadovce, kde jsme na večeři koupili chleba a konzervu rybiček a na ráno deset vajíček.

Zbývalo vrátit se deset kilometrů a na břehu Sevanu už někde podruhé rozbít tábor. Těsně před odbočkou jsme chtěli nabrat vodu v něčem, co vypadalo jako kemp. Opodál grilovala parta mladíků. Když jsme popadli naše nádoby na vodu (pětilitrový kanystr a pár PET lahví), cosi na nás začali pokřikovat. Člověka středoevropského typu okamžitě napadne, že mu nadávají a vyhánějí ho. Kdepak! Opak byl pravdou. Ukázali nám sami od sebe, kde teče pramínek vody. Srdečně nás zvali na barbecue. Sliny se sbíhaly, vonělo to nádherně. Grilovaly se ryby, vedle čekalo maso. Začali nalévat vodku. Já zakroutila hlavou a ukazovala na děti, které na nás čekaly na silnici. Nedalo se ale nic dělat, ochutnat jsme museli. A dva kousky ryby nám s sebou, pro děti, byly zabaleny do arménského chleba.

“Hlavně zase neříkej, že tohle by se na Západě stát nemohlo!” narážel Víťa na hlášku, kterou Luděk používá velmi často.

– střih – možná mi to nebudete věřit, nemusíte, jestli nechcete –

Celé dopoledne píšu tenhle text. V poledne jdu Víťovi (který je doma na distanční výuce) nachystat oběd. Obědváme spolu. Od stolu vidíme ven. Víťa hlásí, že nějaký pes okukuje naše pasoucí se králíky. A už to vidím taky, jsou v kleci, nic jim neudělá. Spolu se psem jde několik postarších turistů k našemu domu, na náš pozemek a sedají si k našemu ohništi. (Co si to říkám, po každé cestě, že bych chtěla být lepší, neřešit malichernosti a někomu oplatit pohostinnost? Teď mám příležitost!) Spolknu myšlenky typu: nejsou trochu drzí? Jdu ven k nim. Nabízím kafe, pivo, úsměv.

“To jsi mě teda překvapila,” řekl mi Víťa posléze a znělo to pochvalně.

Se Sevanem jsme se rozloučili následující den – krajina připomínala pro změnu Nízké Tatry a po prudkém sešupu do Dilijanu jsme se pomalu loučili i s horami. Spadli jsme až do dvanácti set a při hrubém náhledu do mapy to vypadalo, že dál už pojedeme jenom podél řeky. Tak jak to, že zase šlapeme do kopce? Aha! Nedívala jsem se pořádně. Ještě nás čeká jedno sedlo, asi 1880 m. Vlastně mi to vůbec nevadilo. Nechtělo se mi do nížin, do měst, do vedra a mezi auta. Mám radši koukat se na zelené hory. I když je to větší dřina…

Ještě bych ráda napsala o jedné arménsko-gruzínské specialitce a to jsou prodavači podél cest. Já vím, to není nic neobvyklého, ale zdejší specifikum jsou jejich koncentrace. Soukromě jsme si je nazvali jako “oblast medů”, “oblast meruněk”… Prostě když se něco prodává, máte jistotu, že na stejný sortiment narazíte ještě po několik dlouhých kilometrů. Nesmíte ale váhat s tím, že si třeba med koupíte až zítra. Jakmile totiž oblast medů skončí, nemáte šanci nikde žádný koupit (a ty co prodávají v obchodě, jsou pěkně hnusné). Prostě musíte brát, co je. Hlavní silnice do Dilijanu byla oblastí vařených kukuřic. Pěkně žluťoučké se vařily v každé zatáčce. Malá kamínka, pár polínek dřeva, kastrol a sůl – a už se může vařit. Vybrali jsme si jednoho kluka, který měl svůj stoleček postavený nedaleko laviček se slunečníkem. Dobře jsme udělali. Kdybychom totiž ochutnávku odložili až za Dilijan, žádného prodejce kukuřice bychom tam už nepotkali. Na sedle nad Dilijanem totiž byla oblast mrkví… 🙂

Při sjezdu z toho poslední sedla stál u cesty malý bufet. Nalákaly nás nápisy Coffee a wifi. Rodinka u vedlejšího stolku zrovna obědvala a asi jim bylo divné, že my jsme si dali jenom pití, a tak čas od času naložili něco z jejich hostiny na talířek a přinesli to k našemu stolu. A majitel kavárničky nalil Luďkovi hruškovou pálenku a mně dvojku karabašského vína.

“Na to, abyste sem ještě někdy přijeli!” připil si s námi, jakoby četl myšlenky, které se mi zrovna honily hlavou. Víno bylo sladké a silné, asi jako celá Arménie. Ráda bych, ještě někdy, snad, ale kdo ví…

Poslední arménský den jako by se ale vše obrátilo. Kaňonem řeky Debed vede jeden z hlavních tahů na Gruzii, silnice je však v totálně dezolátním stavu. Jámy, louže, mizerný asfalt střídá ještě mizernější šotolina. Cesta se opravuje, ale protože silnici zavřít nelze (je zde jediná), děje se vše za hustého provozu. Na délce snad padesáti kilometrů polykáme prach, který víří projíždějící auta a náklaďáky, klopýtáme přes díry, jimž se nelze vyhnout. Někde je vyfrézováno, někde asfalt stržen úplně, tehdy skáčeme po uválcovaných ostrých kamenech.

Čekaly nás ještě dva kláštery, Sanahim a Haghpat, zapsané na seznam UNESCO. Oba se nacházejí na kopci vysoko nad řekou, převýšení přes 400 metrů. Ke každému zvlášť, pochopitelně. Sanahim lze navštívit lanovkou. Před pár lety, kdy v Arménii byli naši kamarádi Pavel s Mílou, lanovka, na rozdíl od té na Tatev, dokonce brala kola. Už jsme měli těch kopců docela plné zuby, těšili jsme se, že lanovkou si pomůžeme nahoru a dolů si kopec sjedeme. Už jsme se blížili k městečku Alaverdi, kabinka lanovky se pohupovala nad ním. Paráda, funguje to, těšila jsem se. Vůbec mi nebylo divné, že se zavěšená kabinka vůbec neposunovala. Lanovka sloužila k dopravě po městě, zejména pracovníkům místních měděných dolů, měla tedy fungovat zejména v době nástupu na šichty. Dostali jsme se dovnitř do areálu, na všem ležela vrstva prachu, ale visící oblečení vypadalo, jako že zaměstnanci mají jen polední pauzu. Zkontrolovali jsme hodinky s časy na ceduli – a rozhodli se ještě chvíli čekat. Luděk se s dětmi vydal na průzkum, ale když došli až do vyrabované strojovny, došlo jim, že lanovka už několik let nejezdí. A pak tam někde našli odhozenou jízdenku z roku 2015, a bylo vymalováno. Je těžké tady poznat, co ještě funguje a co už ne 🙂

Bohužel, k návštěvě kláštera po svých jsem nikoho z rodiny už nepřemluvila. Rozhodně ne obou dvou klášterů! Byl mi povolen jenom jeden z nich, prý mi to musí stačit. Zvolila jsem tedy ten druhý, Haghpat. Byl úžasný, ostatně jako všechny ostatní.

Následek šílené cesty na mapě značené jako Highway M-6 na sebe nenechal dlouho čekat. Zboku protržený plášť na Luďkově kole, byť kvalitní, tak zde vydržel pouhých 1000 km. Ještě že jsme vezli náhradní! Po zalepení duše jej Luděk nasadil na kolo a to usazoval zpět do ráfku. Snad už stokrát opakovaný proces. Nasazené kolo je však po pár minutách opět prázdné! Špatně zalepeno. Nadledvinky začínají pracovat, hladina adrenalinu vzrůstá. Procedura opakována po sto prvé, s větší razancí, kterou však lze vzhledem k popsanému pochopit a omluvit. Nicméně, neopatrnost způsobila stržení závitu na rychloupínáku. Což o to, náhradní máme, ale ne tento speciální s dvojím závitem kvůli vozíčku extrawheel. Vztek vrcholí; takový ten na vlastní blbost, který na nikoho jiného nejde svést, je nejhorší. Což o to, kolo se zalepí znovu, a pořádněji, ale vozíček už nejde nijak přidělat. Vezou se v něm stany a kanystr na vodu. Variant moc není, jedna z nich je stany si rozdělit na bágly a vozík hodit do příkopu (obrazně řečeno). A nebo se pokusit ho zachránit, přeci jen je to kamarád, dost toho s námi projel bez závad. A za tuhle nemůže.

Tak jo. Nějak jsme to zapevnili a jede se dál! Sice nakřivo, ale sto kilometrů do Tbilisi to snad vydrží, a tam musíme osu rychloupínáku sehnat.

Poslední arménský nocleh hledáme dlouho do večera. Už se setmělo, a za tmy nejezdíme rádi. Na svícení si tady řidiči moc nepotrpí a kdo ví, kolik promile mají v krvi. Oblast je úrodná, všude kolem jsou sady, vinice. No a v jednom sadu jsme už za tmy našli klidný plácek pro naše dva stany. Nikdo nás nerušil, jenom hubená šedivá kočička se na nás odkudsi přišla podívat a pomazlit se. Podělili jsme se s ní o večeři. A ráno se na nás ze stromů smály zralé broskve, jak jsme stavěli stan za tmy, nevšimli jsme si jich. Nekradli jsme ale, však on nám je někdo dá zadarmo, to jsem se nebála 🙂

Jenom trochu moruší jsme si nabrali, těch tu bylo nekonečně. A rovnou dva druhy na výběr. Ty zelenobílé jsem neznala. Luděk dostal chuť na pálenku z nich, nazývají ji tady “Tut”. A to byla také hezká historka. Už si fakt nevzpomenu, která z těch posledních vesniček to byla, museli jsme z hlavní odbočit a maličko do kopce. Mně se tam moc nechtělo, ale Luděk trval na tom, že si tam dáme kafe a sežene ten tut. Pravda byla, že náš domácí kalvádos, co s sebou vozíme jako dezinfekci, nám už došel. A tak jsem ho tedy následovala. Kafe nám vousatá prodavačka malého krámku ochotně uvařila. A když se Luděk zeptal na pálenku, tak se nejprve rozhlédla po krámku a když viděla, že jsme tam jediní zákazníci, odklidila několik krabic a dek a sáhla kamsi hluboko dolů a vytáhla skleněnou lahev naplněnou průsvitnou tekutinou. “Paráda,” zajásal Luděk. Černou ekonomiku má on rád. Zaplatili jsme požadovaný obnos a tut si po ochutnání přelili do plastu.

Kdybychom měli navigaci, tak by nám řekla: “Na kruhovém objezdu sjeďte druhým výjezdem,” protože ten vedl do Gruzie, a pak už zazvonil zvonec a arménské pohádky byl konec.

Pro toho, kdo má rád čísla, tak po Arménii jsme najezdili 937 kilometrů, 205 po Náhorním Karabachu.

Hlavní město Gruzie

Na gymplu jsem občas chodila domů k jedné kamarádce. Její otec, tehdy profesor na VŠCHT, nás pokaždé s oblibou z něčeho zkoušel. Nešlo ale jen o otázky z chemie, téma bylo často úplně jiné, třeba zeměpis. My si chtěly povídat o klucích nebo tak, ale místo toho jsme musely dát dohromady třeba všechny osmitisícovky. Jindy po nás zase chtěl vyjmenovat všechny státy USA nebo (tehdy zrovna rozpadajícího se) Sovětského svazu – u toho ovšem včetně jejich hlavních měst. Pan S. je, bohužel, už dávno po smrti, ale na ty chvíle u nich v kuchyni ráda vzpomínám. A kdo ví, tehdy to pro nás byly jen jakési abstraktní názvy, které jsme lovily z hlavy a odříkávaly jako básničku, ale třeba mi něco z toho v hlavě utkvělo a do dnešního dne zůstalo. Touha přeměňovat názvy z atlasu ve skutečnost.

Občas přemýšlím, že začnu, podobně jako on, zkoušet kamarády našich dětí – vždyť se říká, že co se v mládí naučíš… 🙂

Už je to tak. Gruzie byla, stejně jako Arménie, do roku 1991 součástí Sovětského svazu a jak jsem popisovala ve druhém díle rozhovor s někdejšími vojáky, je nutné si uvědomit, že ti “Rusáci”, co u nás ještě nedávno “dočasně” pobývali, nebyli jen čistokrevní Rusové. Byli to také Ukrajinci, Bělorusové, ale i Gruzínci nebo Kazaši. To jen pro pořádek.

Každopádně název gruzínského hlavního města, Tbilisi, pro nás bylo dosud jen neznámé tajemné jméno. A to se teď mělo změnit.

Do Gruzie jsme se těšili hlavně na jejich kuchyni. Arménská etapa byla poměrně hladová, dlouho nám trvalo zvyknout si nakupovat a vozit zásoby jídla kvůli velice řídkým obchodům.

Pro děti jsme měli připravené překvapení. Na mapě přímo v centru Marneuli vyskočila ikonka jejich nejoblíbenější restaurace, totiž McDonaldu, no a tak jsme se těšili, že budou skákat nadšením. Koneckonců, tak trochu jsme se těšili i my, co si budeme povídat, arménský chleba byl výborný, ale když ho jíte týdny, často samotný, také se přejí. A člověka občas chytne mlsná na nějaký ten globální hamburger s hranolkami.

Ale zpět do Marneuli. Městečko skoro jak na západě. Kruhový objezd, Spar… a už vidíme i to žluté emko. Jenže se nám zdá trochu zašedlé, už z dálky bylo zřejmé, že je něco špatně. No jo, je to jasné. Špinavá okna výlohy, prázdná místnost, pokladní pulty odstavené v rohu. Restaurace buď ještě nefunguje, nebo už nefunguje. Nedá se nic dělat – zítra v Tbilisi se snad dočkáme. Zatím nám musí stačit pravá gruzínská restaurace.

A ta byla nakonec lepší jak všechny fastfoody! Jednak je gruzínská kuchyně velice pestrá (oblíbili jsme si zejména chačapuri – sýrový koláč, plněné taštičky chinkali, šašliky, různé druhy salátů…) a jednak je pro našince cenově velice příznivá. I když restaurace vypadala luxusně, jako třeba ta v Marneuli, kde každý stůl stál v samostatné kóji, oběd pro čtyřčlennou rodinu nás často vyšel třeba jen na 200 korun. No a to úplně nejgeniálnější na jejich stravování bylo to, že po objednávce byl před každého z nás položen prázdný talíř s příborem, a jídla se následně servírovala doprostřed stolu. Mohli jsme si tak elegantním způsobem vzájemně ochutnávat menu toho druhého, a navíc odpadala trapnost objednat si například jen dvě nebo tři porce, pokud jsme neměli velký hlad nebo se báli, že děcka nesnědí svoji porci celou. Součástí každého jídla byl i nakrájený chléb, takže neexistovalo, že bychom neodcházeli nacpaní až k prasknutí.

Co ale bylo horší, tak že se v Marneuli připojil další, ještě hlavnější, tah od Arménie a silnice dál na Tbilisi se stala šíleně frekventovanou. Mezi auty jsme se cítili totálně bezbranní, vztek střídala bezmoc u toho jejich závodění a bezohledného předjíždění. Nebyla bohužel možnost jet jinudy. “Gruzínští řidiči jsou geniální, neviděli jsme za celou dobu ani jednu nehodu,” říkala mi jedna kamarádka, když jsem se jí před naším odjezdem zeptala, jak vnímala v Gruzii provoz aut. Nebyli tam ale na kole, nýbrž pěšky a maršrutkami.

“Mami, prosím tě, vždyť se nic nestalo,” uklidňovaly mě děti, když jsem se už asi posté rozčílila nad autem, co nás lízlo na vzdálenost jenom pouhých pár centimetrů. “Když voni ani nezpomalej, kreténi!” ulevovala jsem si. (Jo, sprostá i před dětmi, ale vždyť už tahle slova stejnak znaj odjinud 🙂 )

Závěr dne pak pocit zoufalství umocnilo, když k tomu všemu ještě přišla bouřka. Všude kolem nás se zase rozprostíraly ty nekonečné pláně bez lesů. Poslední a vlastně i jediná šance na nocleh před metropolí byla vesnice nalevo od silnice. Zabočili jsme tam, že nabereme vodu a okoukneme terén. Dojeli jsme až na samý konec. “Nebude vadit, když si tamhle u hřbitova postavíme stan?” zeptali jsme se statné hospodyně, která na nás koukala přes plot. Jenom se pousmála: “Jestli se nebojíte…” Víc než hřbitova se bojím té bouřky, pomyslela jsem si a mrkla na nebe, které ozařoval jeden blesk za druhým. “Pokud chcete, sousedi vedle si koupili dům, ale nežijí tam. Já jim zavolám.” Přikývli jsme. Znělo to zajímavě.

Ale luxus žádný nečekejte, byla to rozestavěná ruina, paní neměla klíče od branky, tak jsme museli prolézt dírou v plotě, kola přenosit přes příkop. Byli jsme jejich první hosté, k dispozici hliněná podlaha nebo zahrada, ale zpod betonové střechy verandy se ty blesky na nebi jevily jako nádherné přírodní divadlo. Jak málo někdy stačí ke štěstí. U sousedů za rohem chrochtalo prasátko a odněkud se vynořil starý pes a lehl si k nám. Kadibudka byla funkční a dokonce jsme z nitra domu vyhrabali jednu starou židli. A máme všechno, co potřebujeme, pomyslela jsem si, včetně toho hafana.

V dálce už svítily paneláky hlavního města – trochu rozdíl tenhle venkov v porovnání se satelitními městečky u Prahy… 🙂

A ráno… “Dáte si kafe a čaj?” hulákala ta včerejší hospodyně od svého domu, když už jsme měli sbaleno a chystali se odjet. Spěchali jsme do velkoměsta, ale něco nám říkalo, že bychom odmítnout neměli, malé zdržení nevadí. Čaj a káva tady znamená že je na stole ještě chléb, domácí zavařenina, sýr, máslo a vajíčka. Stejně to do města na snídaňové menu bylo ještě spousta kilometrů.

Ve městě jsme měli víc povinností než zábavy. Shánět náhradní díly, opravovat, byla to nutnost před další cestou do hor. Luděk trval na tom, že musíme sehnat náhradu za zlomený rychloupínák. Vzal si do hlavy, že místo něho koupí tenkou závitovou tyč – a s tímto požadavkem oslovoval kolemjdoucí muže, aby mu poradili, kde něco takového může sehnat. Většinou to pochopili správně, ale ty obchůdky ve stylu železářství byly většinou takový zoufalý mix všeho a ničeho, že jsme to brzy vzdali. Navíc jsme se už dost přiblížili centru a dopolední špička vzrůstala. “Něco jsem zahlédl, otočka!” zavelel už asi potřetí Luděk, a celá naše karavana se otáčela, přejížděla na druhou stranu, motala se pod koly aut, mezi chodci a porušila u toho asi sto padesát dopravních předpisů. Mnohokrát jsem se musela rukama omlouvat! Kupodivu to ale všichni brali sportovně, nikdo na nás netroubil, nikdo nervózně netúroval motor, ani nezvedal oči v sloup natož prostředníček.

A obchod zase nic. Už jsem toho začínala mít dost. “Tohle nemá cenu, zkusíme najít cykloservis,” hulákala jsem na svého muže.

V parku na nábřeží se neuvěřitelné stalo skutkem. Půjčovna kol a malý servis. Bohužel, ani rychloupínák, ani osmadvacítka plášť na skladě nebyla. Nevadí, koupili jsme aspoň náhradní brzdové špalky a poprosili prodavače o pohlídání našich kol, páč jsme se rozhodli rychloprohlídku města udělat bez nich. Lanovkou nahoru na kopec, z něhož byla parádní vyhlídka na starobylé město v údolí řeky Mktvari, které se zde rozkládá snad už od pátého století.

Dolů na město tady “pro změnu” shlíží dvacetimetrová hliníková Matka Gruzie neboli Kartlis Deda, jež v jedné ruce drží kalich s vínem pro přivítání těch, kteří sem přicházejí v míru, a v ruce druhé meč pro ty, kdož chtějí vstoupit s nepřátelskými úmysly. My jsme vstoupili do tohoto města snad s úmysly přátelskými, nicméně nějak dlouho jsme se zde zdržovat neplánovali.

Pěšky jsme se přes pevnost Narikala dostali zpět ke kolům. Další zastávkou byl futuristický most Míru, kterému prý místní přezdívají Always Ultra, jakože vypadá jako dámská vložka, nebo nevím proč.

Děti se pak konečně dočkaly obědu v mekáči, to už jsme byli pár kilometrů za centrem. Jenže nejdůležitější věc – a to náhradní díly – nám pořád chyběly. Luděk zobrazil na mapě v telefonu všechny cykloservisy ve městě a všechny byly tak daleko, že představa, že se ulicemi budeme prodírat tentokrát za odpolední špičky, mě přiměla k nápadu, že se do servisu vydá Luděk metrem a my na něj počkáme v klidu u kafe. Nápad byl schválen a tak se Luděk projel tbiliským metrem. Uspěl však jenom pouze na padesát procent. V ruce držel něco, co by snad jako požadovaný upínák mohlo fungovat, ale neměli jsme plášť. Znovu někam metrem se mu už nechtělo, další vytipovaný obchod se nenacházel u žádné stanice. Nezbylo než zkusit poslední možnost.

Znamenalo to opět sjet k řece a na druhou stranu vyjet do kopce. Města vystavěná v údolí řek mají sice parádní atmosféru, ale na kole se v nich pohybuje blbě. Když jsme začali od řeky stoupat, ušlo Luďkovi kolo, pochopitelně zadní. Nový plášť jsme vážně potřebovali. “Já tam zajedu s Šárkou,” houkla jsme na něj, “zatím to opravte.” Myslela jsem si, že tím něco vyřeším a ušetřím čas. S Šárkou jsme objevily zajímavé čtvrti a pěkná náměstí a dokonce na pár místech tam vedly i cyklostezky, ale musela jsem na každé křižovatce zastavovat, a v mobilu hledat cestu. Konečně jsme vjely do té správné uličky. Na první pohled za výlohou solidní zboží. “Dobrý den, potřebovala bych plášť 28 palců, ten nejlepší co máte. Ideálně Schwalbe.” Prodavač zašel do skladu a donesl podpultový Continental. “Tenhle je nejlepší, co tu máme.” “Míříme do Svanetie, vydrží to?” Zamumlal něco, čemu jsem dobře nerozuměla, něco jako že na cesty ve Svanetii není žádný plášť dobrý, ale to jsem raději přeslechla 🙂 Každopádně servis byl parádní, a Luďkovi jsem ho později vylíčila v superlativech, že se tam chtěl také zajet podívat, tak jsme se vystřídali a čas žádný nakonec neušetřili 🙂 A co myslíte – nakonec tam sehnal i ten rychloupínák – ten chlapík mu tam ten druhý závit prostě vyříznul, takže jsme měli jeden funkční a ještě jeden rezervní – což byla paráda. “U nás v Jablonným bych sehnal vše na pár metrech,” povzdechl si Luděk.

Konečně jsme tak mohli město opustit, sice zase po brutálně hlavní čtyřproudovce, která se slila do dvouproudovky, ale když jsme minuli ceduli Tbilisi, spadl mi kámen se srdce. Bylo půl osmé večer… Auta se kolem nás míhala, připomínala rojení vos. Ale takové skutečně Tbilisi je, město aut. “Tak tohle už nikdy víc!” shodli jsme se. To radši čtyři neplánovaná horská sedla…

Večer jsem si zapnula telefon a přišla mi zpráva od kamarády Jirky, kterému jsem se svěřovala se svými obavami z průjezdu Tbilisi. Ptal se mě, jestli nejde to šílené město nějak objet. A já mu, celá šťastná, mohla odpovědět, že už ho máme za sebou.

Z Tbilisi do Kutaisi

Trasa z Tbilisi do druhého největšího gruzínského města byla vcelku obyčejná. Nedělo se nic, co by stálo za velké psaní. Každé ráno jsme sbalili stan, nasedli na kola, někde se naobědvali… a večer stany zase postavili na jiném místě. Prostě tak, jak se to na cyklovandrech dělá  

Po průjezdu hlavním městem nás zastihlo deštivé ráno. Mělo být nejspíš předzvěstí počasí na zbytek našeho putování. Kavkazské republiky leží přibližně na 40. rovnoběžce, tedy v měřítku Evropy na úrovni Albánie či severního Řecka, nenechte se ale zmást! Arménie je velmi hornatou zemí, na velké části území se běžně pohybujete ve výšce 2000 metrů, a klima tomu odpovídalo. I v létě nám noční teploty občas klesaly pod 5°C. Gruzie byla zase deštivá. Fakt, že se prakticky od hladiny Černého moře zvedají velehory, zaručuje dostatek srážek po celý rok. Skoro denně nás potkala nějaká bouřka, výjimka nebyl ani celodenní déšť. Díky tomu je ale zdejší krajina nádherně zelená a svěží.

Mtskheta (už zase ty nezapamatovatelné názvy!) je jedním z nejstarších měst v Gruzii a leží na soutoku řek Aragvi a Kura. Jde o duchovní centrum celé země, mimochodem druhé země na světě, která přijala křesťanství jako státní náboženství (r. 337).

Seděli jsme na zemi pod stříškou na hlavním náměstí před katedrálou Sveticchoveli, všechny stánky byly ještě zavřené a snídali chléb, salám a hořčici. Pozorovali jsme, jak se centrum městečka pomalu probouzí k životu. Uvnitř katedrály zrovna probíhala bohoslužba – takto naplněný kostel lze vidět snad jedině v Polsku.

Naše další cesta Gruzií vedla podél řeky Kuri a byla vcelku obyčejná. Jeli jsme spíš podhůřím a nížinami, žádné výškové rekordy jsme tyto dny nepřekonávali. První zastávkou bylo skalní město Uplistsikhe z 6. století před naším letopočtem. Vybudováno na skalním výběžku nad řekou, opravdu nádherné místo. V dobách největší slávy v něm údajně žilo až 5 tisíc obyvatel a až do 13. století bylo nedobytné. Proč – to jsme se dozvěděli až na samý závěr prohlídky – kdy východ z “města” vedl skrz fikaně ukrytý skalní tunel.

Další zastávkou bylo město Gori, známé svým rodákem Josifem Vissarionovičem Džugašvili, alias Stalinem. Uprostřed města se nachází kontroverzní muzeum vedle jeho rodného domu, maličké chaloupce zastřešené jakýmsi sarkofágem, aby odolal větru, dešti. Gruzínci jsou na svého nejslavnějšího rodáka stále hrdí, muzeum mapuje celý jeho život na dvou patrech. Odvrácené stránce kultu jeho osobnosti, jako byly gulagy a vyvražďování nepohodlných, je v muzeu věnován jenom zlomek celého prostoru, v podstatě jen okrajová zmínka, snad jenom aby se neřeklo. Město celé jako by bylo Stalinovo skanzenem, napříč vede Stalinova třída protínající Stalinovo náměstí, jenom ta socha před radnicí byla v roce 2010 odstraněna.

Součástí expozice muzea je i Stalinův osobní obrněný železniční vagón, kterým cestoval (mimo jiné) na Jaltskou konferenci v roce 1945, protože se údajně bál létat letadlem.

 V Gori jsme provedli velkou rodinnou poradu. Původní trasa směřovala na sever, přes Chiaturu, inspirována našimi kamarády Pavlem a Mílou. Město vyhlášené svými lanovkami, které jsou součástí MHD. Jenže stav lanovek v arménském Alaverdi nám nasadil brouka do hlavy – co když budou lanovky v Chiatuře v podobném stavu? Má vůbec cenu tam jezdit?

Ne že by tu ale bylo víc možností. Po hlavní E60 podél řeky se nám nechtělo jet ani omylem, zbývala možnost třetí, silnička podél kolejí do Kharagauli. Bylo jasné, že cesta zakreslená na mapě žlutou barvou nemusí být asfaltová, ale vedla podél kolejí a tak nehrozilo nějaké velké převýšení. Lákalo nás zkusit trasu, kterou se běžně “nejezdí”.

Ale ať nejsme Herodesové, dali jsme dětem vybrat. Buď 50 kilometrů po makadámu a za odměnu neplánovaný Mekáč v Kutaisi, nebo po asfaltu, McDonaldů ovšem nula. Oba měli jasno okamžitě. Varianta číslo jedna byla jasnou volbou.

Tři kiláky po hlavní mezi auty nás přesvědčily, že jsme zvolili dobře. Přečkali jsme na benzínce silnou přeháňku, nakoupili zásoby a vyrazili. Asfalt skončil hned za posledními domy, následovala cesta přes Suramský průsmyk (945 m) a pak pád… po kamenité cestě plné sviní 🙂 Jak těch kamenných, tak živých. Ještě že jsem se předem nedívala do mapy. Pád byl totiž až skoro na dno. Zvyklí na čtyřmístné cifry na výškoměru jsme zírali na ty dvoumístné. Kousek za Kutaisi jsme se dostali až pod 100 nadmořských metrů!

Těsně před odjezdem jsem (myslím že na Hedvábné stezce) narazila na diskusi, kde si pár lidí notovalo, jak je ta celá slavná Gruzie hrozně zklamala. V hlavním městě narazili na taxikáře, který je ošidil a ti lidi tady prý vůbec nejsou tak pohostinní, jak se všude píše. Tak já nevím. Mám pocit, že se taxikáři pokusí turistu natáhnout v každém hlavním městě, že je to takříkajíc běžná praxe (neříkám, že správná, ale posuzovat podle toho národ?) A ta pohostinnost? Záleží co onen batůžkář čekal. Že si z něho místní sednou na zadek, že ho tu budou hostit, že si bude spát a jíst zadarmo? A pak byl zklamaný, že se to nedělo. Vůbec nechápu, že je někdo schopný něco takového vyplodit.

A propos, vzkazuji mu, že Gruzínci pohostinní jsou. Furt nás na něco zvali. Na kafe, čaj, víno… “Davajtě, zachadite v gosti, prosto němnožko otdychajtě….”

Jednou jsme jenom během jednoho dne dostali:

– 2 broskve

– dvoulitrovku domácího vína

– domácí kečup

– 5 kg letních jablek

– tabulku čokolády

– 1.5 litru domácí pálenky čača.

Nutno dodat, že vzhledem k povaze našeho cestování byly některé dary spíš danajské

Kutaisi působilo, na rozdíl od Tbilisi, poklidným až skoro ospalým dojmem. Pro nás bylo město zajímavé jednak McDonaldem, jednak katedrálou Bagrati, která byla v roce 2010 zapsána na seznam UNESCO, ale díky údajně nevhodné rekonstrukci z něho byla po pár letech zase vyjmuta. Pěkná rebelka teda!

S tou čačou, což je skoro národní nápoj, pálenka z hroznů, se to mělo tak. To jsme prostě večer v nějaké vísce požádali o vodu. “A čaču chočeš?” zeptal se domorodec v pruhované tělňašce a legračním kloboučku. “Počemu nět,” přikývl Luděk, protože těch příležitostí okoštovat místní alkohol nebylo tolik. (Navzdory mým obavám, ale tak je to vždycky.) Předpokládal, že pán přinese panáka na ochutnání – ale on se za chvíli objevil s obřím, dobře třílitrovým, skleněným demižonem a myslel smrtelně vážně, že nám jej daruje.

“Počkej, to nemyslíš vážně. Kam to naložím?” tvářil se bezradně Luděk a ukázal na bágly. Chlapík pochopil. Neurazil se, že odmítáme jeho dar, zmizel v domě a přinesl několik plastových lahví od Coly, kam hodlal celý demižon přelít. Včas jsme ho zastavili. Vzali jsme si pouze jednu. Ještě jsme měli skoro celou lahev arménského tutu a před sebou už jenom poslední týden. Měl být zatraceně hornatý, takže každé kilo by bylo znát.

Ale ten večer jsme se zrovna utábořili na hřbitově, protože jinde fakt nebylo kde, tak jsme si aspoň měli čím připít na kuráž 🙂 A na hezké sny 🙂

Další den v Kutausi. Před McDonaldem nás podle vlajek oslovili krajané, dokonce ze Šumperka. Slovo dalo slovo, další den měli odlétat domů a prý nám darovaný alkohol zkusí doručit do vlasti. Bohužel jsme ale někde vytrousili lísteček s telefonním číslem, tak to byla přesně ukázka toho, když se řekne “Lehce nabyl, lehce pozbyl.”

Uvědomila jsem si, že moc nepíšu o dětech, tak přidám pár perliček z cestování s nimi:

1. Šárka se mi hrabala v řídítkové brašničce a narazila na tampony (ano, přesně na tyhle) a vyvalila oči: “Ty špunty do uší sis koupila nějaké obrovské, ne?!”

2.”Dobrý den, je tady magazín?”

“Copak byste potřebovali?”

“Što nibuď na závtrak.” (snídaně, pro neruštináře)

“Na zítra neee, na teď přece!” vložila se do debaty Šárka.

3. Rozhovor u vesnického krámku. Prodavač se zlatými zuby nám uvařil kafe a pak přišla na řadu obligátní otázka: “To jsou tvoje děti, vy jste rodina?”

“Ano, moje děti.”

“Jenom dvě máš, další ne?”

“Ne, to stačí.”

Pán to okomentoval s jiskrou v oku: “Ahá, takže zavód užé zakryt!”

4. “Šárko, na tý hlavní mi nesmíš ujíždět. Musíš jet těsně přede mnou!” Ta se však na mě podívala a s rošťáckým výrazem mě pěkně setřela: “Tak si mě musíš dohnat.” A takhle to začíná, přestanu jí stačit na kole, a později už ve všem.

Pršelo tam tehdy asi jako tady letošní jaro. A tamější bahno se umělo nechutně dobře nalepit na kola, obalit brzdy a vlézt pod blatníky. Na Gruzii budu mít vzpomínky jako na zatraceně blátivou zemi. A to nás to nejhorší teprve ještě čekalo… Průjezd Velkým Kavkazem do Svanetie… Tak zase příště…

Podél řeky Tskhenistsqali a seznámení s Velkým Kavkazem

Když už se na to sedlo dáte, tak už ho budete muset dojet, napsal mi kamarád Pavel, poté co jsem se mu svěřila s obavami, jak 2620 metrů vysoký průsmyk Zagari zvládneme. On ho, spolu s Mílou, zdolal v květnu v roce 2011, kdy samotné sedlo bylo ještě pod sněhem.

Říkáte si možná nad mapou, proč jsme vůbec tu divnou zajížďku dělali. Proč jsme prostě jenom pohodlně nedojeli ten kousek k moři, tam sebou někde neflákli a konec zvonec. Že byste se na nějakou horskou stezku mohli vyprdnout, zbytečný trápení nás i dětí. Jenže my to tak máme rádi. Rádi se týráme. Tak nás to prostě baví. A tuto v podstatě jedinou možnou průjezdnou silnici Velkým Kavkazem jsme chtěli vyzkoušet. Otestovat, zda to zvládneme.

Pavel měl pravdu v tom, že cesta údolím je dlouhá a rozmyslet se někde ke konci, znamenalo vracet se i sto kilometrů. Měla jsem načtené všechny možné internetové cestopisy, nakoukané fotky a shlédnutá videa. Jak cyklistů, tak motorkářů. Všude byla vidět úzká kamenitá polňačka zarostlá z obou stran vysokou travou. Nebo ji lemovaly břidlicové skály, ze kterých se hlavně po dešti prý rády ulamují ostré kameny. Široko daleko žádná civilizace, žádné možnosti dokoupení zásob nebo občerstvení.

A hlavně, když už se na to sedlo dáme, budeme ho muset dojet 🙂

Nedivte se mi, že jsem byla plná obav, jestli to není přeci jen velké sousto pro nás. Seděli jsme před posledním krámkem za městečkem Tskaltubo. Zde ještě šlo odbočit a obávaný úsek vynechat. Svačili jsme tam na obrubníku, jak je naším oblíbeným zvykem, když tu se z protisměru zjevil obáglovaný cyklista. Starší pán, oblečený v červeném tričku a zelených šortkách – žluté Ortliebky vpředu i vzadu dodávaly vzezření… “Jé, ten vypadá jak papoušek,” vypískl někdo z nás, ale brzy jsme toho zalitovali. Pán k nám totiž okamžitě zamířil a spustil vesele češtinou něco jako, kde se tady bereme a tak. Spadla nám brada. Mimo jiné i tím, že přišel doslova jako na zavolanou, jako kdyby se tu zjevil anděl. Měl za sebou průjezd horami z Ušguli, tedy v opačném směru. Mohli jsme ho vyzpovídat, jak celá cesta vypadala. A taky že jsme ho nepustili dál, než nám vše dopodrobna vylíčil.

“Do Mele to budete mít po asfaltu. Pak je šotolina, ale pořád dobře sjízdná. Ale za tou poslední osadou už je ta cesta samej balvan,” dozvěděli jsme se. Informace o asfaltu do Mele nás mile potěšila. Počítali jsem s ním totiž jenom do Lentekhi. Takhle jsme měli 35 kilometrů a 600 výškových metrů k dobru – a to se počítá! “Takže myslíte, že to zvládneme?” ptala jsem se s respektem. Pán pokrčil rameny.

“A ty kameny tam jsou jak velký, asi takhle?” ukázala jsem na krajnici silnice. “No, to větší,” pokýval hlavou.

“A jak je to s obchody?” zajímali jsme se dál. “Něco jsem viděl, ale nejlepší bude nakoupit si v Lentekhi.” S tím jsme počítali. S čím jsme ale nepočítali, že asfalt začne až 15 kilometrů za Ušguli, ale to už pojedeme z kopce, to nám radost nezkazí. “Tak šťastnou cestu!” rozloučili jsme se s milým pánem a vydali se každý svojí cestou. My do kopce. Ale ještě ne do toho správného…

Ještě bylo nutno přejet jeden horský hřeben, silnice se vyšplhala naprosto zbytečně do 540 nadmořských metrů, aby potom zase spadla k řece a my mohli začít opět skoro od nuly. Na začátku stoupání stál vedle silnice maličký krámek, a od něho na mě mávali dva pánové. A protože tady je potřeba využít každou příležitost, navíc od poslední pauzy už to bylo zase přes deset kilometrů, zastavila jsem a počkala na Luďka s dětmi.

Shora najednou přijížděl další cykloturista. Safra, tady je provoz, říkali jsme si. Mladík na kole byl odněkud ze Španělska, a i on sem přijel přes sedlo z Ušguli. Byl velmi komunikativní, bohužel vybaven jenom angličtinou. A tak nastala paradoxní situace, kdy my s našimi velmi průměrnými jazykovými znalostmi AJ a Rj jsme působili jako tlumočníci mezi gruzínskými strejdy a oním mladíkem. Poprvé v životě jsem si připadala jako polyglot.

” Jak skončí asfalt, začne plachaja daroga,” sdělil nám jeden ze strejců. “A ze Tsany potom už to je daroga očeň plachaja.”

No a když jsme pak stoupali dál, ani jsme si nevšimli, že je nás zase o jednoho víc. Kde se k nám přidal, netušíme, prostě jsme najednou zase měli psa. Šel za námi a nechal se drbat. Byl to sympaťák, a po zkušenosti s Riki jsme ho už neodháněli. Pojmenovali jsme ho Kuri, podle té poslední vesnice. Psí společnost byla po delší době zase příjemné zpestření.

Stejně jako Riki, i Kuri s námi přenocoval, večer dojedl těstoviny a ráno posnídal kus chleba (jako zákusek si dopřál krajíc s nutellou, poté co si jej Víťa namazaný na vteřinu odložil na karimatku) a ráno od našeho tábořiště odháněl zvědavé krávy. Zajímavý byl také jeho styl, jakým nás následoval. Při běhu po silnici se držel středové vodící čáry, jako by si hrál na autíčko na autodráze. Aut naštěstí po této cestě mnoho nejezdilo, přesto se Kuri během dopoledne vytratil stejně jak nenápadně se k nám přidal. Možná objevil něco zajímavějšího, možná usoudil, že jeho ochranu už nepotřebujeme, nebo zkrátka jenom zhodnotil, že na asfaltu podél řeky našemu tempu nestačí. A tak jsme po asi třiceti kilometrech byli zase jenom čtyři.

Silnice od Kutaisi připomínala paní kněžnu, co pletla pro knížepána svetr a Cipísek jí hlídal klubko. Tu, co vždycky jedno oko upletla a dvě vypárala… Tady to bylo podobné. Vždycky jsme deset metrů vystoupali a dvacet sjeli. Tímto tempem se nám zdálo skoro až nemožné vyjet hodně přes dva tisíce. Nadmořská výška přibývala velmi pomalu.

Konečně jsme byli v Lentekhi, ve zmíněném posledním městečku (cca 750 m n. m.). Kolem se strměly svěže zelené zalesněné stráně. Zatím jsme si připadali jako v Karpatech. Bylo potřeba nakoupit “zásoby do hor” na minimálně 2-3 dny. Za tímto účelem by se hodil nějaký supermarket, jenže to bychom nesměli být na Kavkaze. Museli jsme vzít zavděk maličkým obchůdkem s omezeným sortimentem. Tak co nakoupit? V hlavě jsem měla seznam, ale bylo nutno jet stylem, co obchod dá. Pečivo, Nutellu, těstoviny, rýži, masovou konzervu, rybičky – prodavačka kolem nás skákala a nosila na pult, až jsem byla se stavem zásob jakžtakž spokojená. S notně zatíženými brašnami jsme se vydali dál.

I když to zatím žádná divočina nebyla. Do Mele to bylo opravdu stále po asfaltu, a cestou jsme narazili na další minimálně tři obchůdky. Mohli jsme si tedy dopřát pivo, nanuky nebo Colu nad plán. Hory kolem nás začaly skalnatět a přibývalo dobytka na cestách. V Mele potom asfalt opravdu skončil. Ještě byl v obci jeden malý obchůdek, možná i hospůdka, ale zrovna ten úplně poslední jsme blbě minuli, protože jsme se nedomluvili a Šárka valila furt dál. Bohužel neměla vysílačku (ukradli ji na lodi), tak jsme jí neměli jak dát vědět, aby počkala. Za Mele jsme konečně vjeli do divočiny. Asfalt skončil a začala ona “plachaja daroga”. To už jsme ale byli 1300 m vysoko. Po deštích bylo všude bahno a louže, přejížděli jsme brody… Sundali jsme ponožky a mokré nohy přestali řešit. Nad námi zlověstně se nakláněly břidlicové skály, ale nepadalo nic. Za posledním domem zároveň zmizel i mobilní signál, který jsme v Gruzii zatím měli všudypřítomný v kvalitě 4G. A objevili se další psi, bohužel takové prašivé potvory, zaháněli jsme je. Jeden z nich, vytrvalý a jednooký nás doprovázel až do Tsany.

Do osady Tsana (cca 1750 m n. m) opravdu šlo ještě jakžtakž jet. Pak se cesta změnila na “dorogu očeň plachuju” a jet už nešlo vůbec, pouze tlačit. Na skaliscích hor se objevily zbytky sněhu a v trávě vedle nás vyrostly bolševníky. Tsana není trvale obývanou osadou, jenom prý od jara do podzimu. Dali jsme si závazek, že dojedeme alespoň do devatenácti set (opět jsme přestali uvažovat v kilometrech, ale ve výškových metrech), abychom toho na další den neměli tolik. U cesty najednou stál malý bufet. Netušili jsme pro koho, při tom provozu pár aut a cyklistů za den. Luděk ale od té doby, co jsme v Mele přejeli tu poslední možnost piva, brblal a nemohl to Šárce zapomenout, jak po tomto moku toužil. Ochotný za něj zaplatit i zdejší vysokohorskou přirážku. Nebe se mezitím zlověstně zatáhlo a začalo hřmět. Paní v bufetu začala mluvit cosi o guesthousu v osadě. Luděk zavrtěl hlavou a připomněl náš plán dojet do 1950. Tedy ještě 200 metrů. Nešlo o trhání rekordů, ale o to, abychom na zítřek měli rozumné množství výškových metrů, aby nás těsně pod sedlem nebo na něm nechytla bouřka, které se tady opakují s železnou každodenní pravidelností.

Tak jsme vyjeli raději hned. V cca 1800 metrech na mapě svítila ikonka stanu, ale byl to fejk. Žádný kemp se tam nevyskytoval, všude jenom ta vysoká tráva, kterou nikdo nespásal ani nekosil, a bolševníky. Jeli jsme dál, tedy jeli… šli pěšky a kola tlačili. Když v tom se spustila očekávaná bouřka, pravá Kavkazská. Během minuty se naplnily všechny boční potůčky vodou, ze skal padaly vodopády – okolí se změnilo na syrové, nevlídné. V potok se změnila i naše cesta. Ochladilo se. Nikde nebylo možné odbočit a utábořit se, všude se tyčily ty bílé obří kytky, tráva do pasu a bodláky. Byla to nádhera, ale moc jsme to nevnímali. V 1950 měl být pramen, k němu jsme upínali svoje snažení, tam někde přespíme stůj co stůj. Byla nám zima, tak jsme valili dál, nekoukali dopředu ani dozadu, když v tom jsem si všimla, že nemáme Víťu. Vyslala jsem Luďka s Šárkou napřed a čekala jsem na něj, u toho jsem klepala kosu. Pršet už přestalo, ale převlékat se nemělo smysl, raději jsem mu šla naproti. Konečně jsem ho uviděla, chudák, skoro brečel, na té úzké tmavé cestě se skoro bál. Chytila jsem se za nos, moje chyba. Omluvila jsem se, že jsme mu ujeli. Ale měl bys trochu přidat, hledáme už místo na spaní. Náročný den. 51 km a 1290 výškových metrů. Průměrka 8 km/hodinu.

Konečně plánované místo, trubka hned u cesty, ale máme smůlu, pramen vyschl. Začalo znovu bouřit, nedalo se nic vymýšlet, nebylo na co čekat. Museli jsme postavit tábor. Neměli jsme vodu. Luďka trápil žaludek, potřeboval se napít. Pokusil se prodrat skrz bolševníky k řece, kde se mu podařilo přefiltrovat asi litr tekutiny. Já se vydala hledat jiný přístup k potoku nebo plácek pro stan v opuštěných ruinách osady Koruldashi. Kdysi dávno horolezecká základna a také se zde těžil arsen. Divné místo, dobře že jsem nic nenašla.

Znovu začalo pršet. Rychle jsme postavili stan nouzově mezi bolševníky, a s výhledem na ledovec. Mezi horami se každý hrom násobil ozvěnou, bylo to až zlověstné. Spát jsme šli bez večeře. Nebyl kdo by ji udělal, nebylo z čeho.

Prý “MY do žádného guesthusu nepůjdeme. My jsme přece drsňáci, co nic takového nepotřebují.”

Velký Kavkaz nám ukázal, co proto. Jsme si mysleli, že přejet ho bude hračka.

Průsmyk Zagari (2623 m) – Ušguli – Mestie

Ráno uprostřed hor nás přivítalo sluncem, oblaky a takovým tím těžkým hutným vzduchem, jaký bývá v období bouřek. Hned po snídani jsme pokračovali ve stoupání. Zbývalo nám posledních 700 výškových metrů. Po cestě, která byla samý šutr, a po které se jet, až na malé úseky, nedalo. Z pohledů na okolí se nám až tajil dech. Okolo nás strmé stráně, nad nimi skály se zbytky sněhu a pak až úplně v dálce šedivý splaz ledovce. Majestátnost těch hor budila respekt. Tam už můžou jen někteří, jen vyvolení. My si troufli nahlédnout do světa velehor jenom klíčovou dírkou.

Tři hodiny nám stoupání trvalo, tři hodiny jsme měli Velký Kavkaz jenom sami pro sebe.

Ze celou dobu jsme skoro nikoho nepotkali, na výčet by nám stačila jedna ruka. Jeden pěší turista z Německa s obřím báglem, jedna motorka a dva teréňáky 4×4 s nápisem Expedice. Zaslechla jsem gruzínské děti, jak těmhle autům říkají četýre iks četýre, od té doby jim neřekneme jinak 🙂 Zastavili u nás, jestli něco nepotřebujeme. Požádali jsme je o vodu, té jsme měli nedostatek.

Přehoupli jsme se přes hranu kopce a ocitli se na jakémsi mezipatře a před námi se rozprostřel nový pohled. Výškoměr ukazoval 2200 metrů. Už jsme tušili, kam silnice vede, kde se nachází sedlo. Louky porostlé pestrobarevnými květy s zářezy divoce tekoucích potoků – a nad tím vším, když mraky na chvíli uhnuly, se strměla šedobílá skaliska

Louky zarostlé, divoké.  Nikde se nepase. Roste si to tady jenom tak pro sebe, pro radost snad divokým včelám, nebo těžko říci pro koho, každopádně příroda tady člověka nepotřebuje. Dokonalá nádhera. Nejvíc mě fascinují monumentální bolševníky. Velkolepé květiny, které jsou zde doma, se s pozadím velehorských štítů vyjímají opravdu skvostně. Nedivím se, že kterýsi car zatoužil pěstovat je i ve svých zahradách. Jenže patří sem, sem kde je všechno ohromné a ohromující. Lidem škodí, jejich šťávy jsou jedovaté. Můžu to potvrdit – asi měsíc trvalo, než zmizel puchýř na levém malíčku, když jsem jeden stvol omylem při stavbě stanu přišlápla.

Mraky se začaly pomalu stahovat kolem vrcholků těch čtyřtisícových hor. Zbýval poslední výšvih, v poslední zákrutě stráň porostlá rododendrony, mými nejoblíbenějšími keři – musí to být nádhera, když kvetou. Poslední pohled na údolí dolů pod námi a pak už cílová rovinka…

Konečně jsme stáli na perevalu, který nebyl nijak označený, ale nešlo se splést. Euforie, endorfiny, ale i úleva, že máme to nejnáročnější za sebou, byly znát i na dětech. Zdaleka jsme však ještě neměli vyhráno. Cesta dolů totiž pokračuje v té samé kvalitě, v jaké vedla nahoru. Jenom není tak prudká a kamenitá. A když nejsou kameny, tak aspoň bláto. Ale to už se dá vydržet – když je to z kopce.

Prý se tohle sedlo jezdí spíš obráceně, že prý je to lepší ze směru od Mestie. Jaký je můj názor? Asi takhle – nevím jak vám, ale mně pokaždé, každé sedlo přijde ze strany sjezdu horší 🙂  Když pojedete od Mestie, je to sjízdnější, v podstatě skoro celou dobu nebudete muset slézt ze sedla. Jen vám pak nesmí vadit, že kolo povedete a půjdete pěšky z kopce. Tohle ať si rozmyslí každý jak je libo – nemyslím, že by nějaký směr byl lepší, je to úplně jedno. Údajně by cesta přes Zagari pereval za dva roky měla být vyasfaltovaná (rozuměj: za dva roky od roku 2019, čili letos), takže kdo ví, dost možná to brzy bude díky tomu totální brnkačka.

Po osmi kilometrech kodrcání z kopce, kdy nevíte, jestli se máte dívat dopředu, ohlížet se za sebe dozadu, a nebo se rozhlížet kolem sebe, se před námi objevily kamenné věže – typické pro oblast Svanetie. Byli jsme v Ušguli. Ve výšce 2100 metrů jde údajně o nejvýše trvale osídlenou vesnice v Evropě.

To slovo údajně je zde schválně. Na hranice mezi Evropou a Asií panují zrovna v oblasti Kavkazu docela odlišné názory. Existuje několik teorií, jedna věc je hranice politická, druhá geografická. Až po Kaspické moře mají geografové s rozdělením Evropy a Asie jasno, pak už je to složitější. Vede hranice nížinou severně od Kavkazu mezi Kaspickým a Azovským mořem? Nebo po hlavním hřebenu Kavkazu? Podle této teorie by tedy nejvyšší evropská hora byl ruský Elbrus. Nabízí se i varianta hranice jižně od Velkého Kavkazu, údolím řek mezi Černým a Kaspickým mořem. Byli jsme tedy stále ještě v Evropě nebo už v Asii? Já si připadala celou dobu evropsky, ale myšlenka, že nejvyšší horou Evropy není Mont Blanc, mi příliš nesedí 🙂 Tak to jen tak na okraj. Zpět do Ušguli…

Budu-li mluvit za sebe a za Luďka (děti byly v pohodě), do Ušguli jsme dorazili krátce po poledni vyřízení jak žádost. Byli jsme na cestě po Kavkaze 31 dní bez odpočinku, tachometr se zastavil přesně na čísle 2000 a výškoměr ukazoval 26.000 nastoupaných metrů. Do toho Luďka už několik dní trápily žaludeční potíže. Hned u cesty stál šikovně malý hotýlek s restaurací, kde jsme si prostě nemohli nedat oběd a také jsme chtěli nasát zdejší atmosféru. No dobře, také jsme se tady po dvou dnech připojili k internetu 🙂

V tomto hotýlku nocoval ten cyklista z Česka, kterého jsme potkali na začátku cesty do Svanetie, a protože ani my jsme to už nechtěli dneska dál hrotit, zeptali jsme se na nocleh. Bohužel měli plně obsazeno, byl totiž pátek, čili víkendový nápor…  

Ale nebylo třeba se obávat – při zoomování mapy se objevila ikonka postýlky snad v každém druhém domě, fakt nepřeháním. Někteří z nich jsou i na bookingu. Stačilo zajít do libovolné uličky a uspěli jsme hned u prvního gueshousu. Všude to bylo stejné – dole bydleli místní, nahoře měli pokojíky pro hosty (zde tři) se společnou koupelnou a kuchyňkou. Kluci padli za vlast, postel po pěti týdnech spaní ve stanu! Luděk usnul, Víťa se ponořil do online světa, jedinou Šárku jsem zlákala na krátkou vycházku k monastýru nad vsí. Stály jsme tam v obklopení zelených hor, za nimiž vyčuhovala nejvyšší gruzínská hora Šchara (alespoň myslím, že to byla ona). Pod námi žilo Ušguli svým životem, tedy převážně pastevectvím. Ušguli tvoří seskupení čtyř vesnic a díky svým kamenným věžím bylo zapsáno na seznam UNESCO. Oblast je to tak  odlehlá, že si každá rodina stavěla svoji obrannou věž, nemohli se spolehnout při nájezdech na obranu vojska.

Dnes v Ušguli žije asi 70 rodin, a zajímavě se snoubí turistický ruch s běžným životem. Zatím ještě převažuje ten domorodý, turistu od místního poznáte hned – podle outdoorového oblečení a vybavení.

Po zbytek odpoledne jsme odpočívali a já prala. Luďka pořád trápil žaludek. Večer jsme zarezervovali lístky na zpáteční trajekt. Už to  nebylo daleko, a po přejetí sedla jsme dokázali lépe odhadnout čas, který potřebujeme na zbývající trasu do Batumi. Čekalo nás ještě šest dní…

Tři dny nám zabral “sjezd” z hor podél řeky Ingury. Svanetie je region opravdu odlehlý.

A deštivý. Den, kdy jsme nocovali v Ušguli, bouřka nepřišla. Zato další dny…  

Na asfalt to bylo ještě opravdu avizovaných 15 km a vzít si na ně čistě vyprané oblečení byla velká chyba. Ohromné kaluže se rozprostíraly přes celou šíři vozovky, věčně jsme nějaké objížděli, a když to nešlo, tak holt i projížděli. Byla sobota, do vsi mířily desítky terénních aut s turisty, občas některý řidič počkal až louži zdoláme, několik z nich ale netrpělivě a bezohledně vodu, v níž se bahno mísilo s kravskými lejny, projelo. Nahnědlá tekutina stříkala všude okolo, pochopitelně i na nás.

Cesta “dolů” je vedena tak šikovně, že při sjezdu podél řeky nastoupáte 2000 metrů. V podstatě si při cestě dolů to sedlo vyjedete nahoru ještě jednou. Na Kavkaze si zkrátka cyklista neodpočine, silnice se vlní jako horská dráha. Však to také horská dráha je, výhledy na čtyř a pětitisícovky umocňují velehorskou atmosféru. Těšili jsme se na asfalt, ale silnici z většiny tvořily betonové panely, už značně zubem času nahlodané. Z Bogreshi je nutno překonat 500 výškových metrů, neboť silnice vede sousedním údolím. Míjeli jsme spoustu samot s typickými obrannými věžemi z kamene. “A jediné Ušguli je v unesku,” brblaly děti, bylo jim líto věžiček, kterých si nikdo nevšímal, protože nejsou na seznamu. Mestie už nám po tom všem přišla příliš zápaďácká, na místní poměry vyumělkovaná a turistická, tedy obyčejná. Konečně jsme v ní ale zase narazili na oblíbený chleba puri za 1 lari.

Gruzie a Kavkaz nás uchvátily, jedna věc mi ale vadila silně, a to byly odpadky. Bohužel to musím napsat, ale neexistuje snad metr čtvereční, aby na něm neležela pohozená plastová láhev, plechovka, igelitový sáček nebo kus papíru. Hledání místa na spaní se tak neslo v duchu najít rovné a tiché místo, ale i co nejméně zaneřáděné.

Samostatnou kapitolou byla místní WC – třeba u restaurací nebo i u obydlí. Nebylo neobvyklé, že je měli postavené tak, že exkrementy padaly do řeky, která protékala přímo pod mísou. Přišlo mi to tak šílené, že jsem to ani jednou nevyfotila. U řek jsme spali často, ale mytí v nich jsme brzy zavrhli.

Po silnici se pohybovalo spousta domácího zvířectva, ostatně jako všude, nicméně extrém byla kráva ležící v tunelu. Prostě si tam jen tak ležela – venku asi moc pálilo slunce nebo nevím, co ji přimělo k tomu trávit čas uprostřed 300 metrů dlouhé tmavé roury.

Na začátku této cesty jsem měla tři hlavní obavy. Psi, alkohol a… řidiči.

Jeden kamarád z Poznaně, který byl v Gruzii také na kolech s celou rodinou, mě moc neuklidnil: “Gruzínci jsou ještě daleko horší řidiči než Poláci.”

“Auta jsou ale jen na hlavních. My preferujeme takový ty prašný silnice v horách, tam nejezdí skoro nikdo,” dodal.

Obvolávala jsem i další kamarády. Marcí navštívila Gruzii s manželem, pohybovali se ale maršrutkami a pěšky, protože byla v pátém měsíci. Zajímalo mě, jak vnímá provoz v porovnání s Balkánem. “Hele, je to asi horší, divočejší, zběsilejší,” řekla mi tehdy.  Ale dodala: “Ti řidiči tam jsou ale geniální. Neviděli jsme za celou dobu ani jednu nehodu, a od cyklistů dodržují velký odstup.”

O geniálních řidičích jsem si po dobu čtyř  a půl týdne myslela své. Nadávala jsem, vztyčovala “fakáče” (to slovo mám od dětí), vždycky když nás někdo minul na centimetry. Prý geniální, vysmívala jsem se jim v duchu. Větší hovada jsem neviděla!

Došlo mi to až cestou z Mestie. Auta sice jezdí zběsile rychle, předjíždí se na všech možných i nemožných místech, v pravotočivé zatáčce, v kaluži, ale…  fakt jsem si nemyslela, že to řeknu, nicméně… slíbila jsem to tam v duchu.

Oni fakt geniální jsou!

Protože: tolik zvířat na silnici jsem ještě nikde neviděla. Prasata, krávy, husy… objevují se na těch nejnečekanějších místech, za zatáčkou, v tunelu. Ve vsích skáčou na auta psi, řidiči musejí mít oči opravdu na šťopkách, vytrénovaný dokonalý postřeh. Zde opravdu nelze nevěnovat se řízení.

A ještě jedna věc se týká tamního provozu, neumím ji nijak pojmenovat, ale jde o to, že za celých pět neděl jsem neslyšela jedinkrát zvuk nervózního zatroubení, neviděla ani jednou náznak msty či vychovávání druhých, jaké u nás bývají zvykem ve formě problikávání, a bohužel i vybržďování.

A že jsme toho na cestách viděli dost. Dodávka zaparkovaná v pravotočivé zastávce uprostřed vsi, řidič z ní vesele prodával ovoce a zeleninu. Zákazníci parkovali hned za ním, nebo vedle něj, co na tom, že zkomplikovali průjezd spoustě dalších 🙂 Zírala jsem a nechápala. Jednak, jak může někdo tak blbě zastavit, ale mnohem víc jsem koukala, jak to, že to nikomu nevadí. Nikdo netroubil, nikdo si neťukal na čelo ani ostentativně netúroval motor. Všichni prodejce objížděli jako nejsamozřejmější věc.

A víte co? Mně se to nakonec strašně líbilo. Ta tolerance lidskosti. Co já vím, třeba měl ten prodavač nějaký svůj důvod, že zaparkoval zrovna tam. Každému z nás se to někdy stane, že potřebuje auto na chvilku postavit na blikačky, každý jsme někdy zaparkovali “blbě” nebo třeba omylem vjeli do jednosměrky. Poslední, co v tu chvíli řidič potřebuje, aby ti okolojedoucí dávali najevo, co si o něm myslí. Člověk to ví sám dost dobře 🙂

V Gruzii jakoby všichni věděli, že každý dělá někdy chyby, že každému se občas stane, že někoho druhého trochu omezí. A protože každý někdy potřebuje, aby nad jeho pokleskem bylo přimhouřeno oko, tolerují a neřeší chyby a poklesky toho druhého – vždyť v tomto rozsahu opravdu nejde o nic zásadního. Výsledek je, že jsou všichni v naprosté pohodě. Nikdo se nerozčiluje, nikdo nikoho nevychovává, nikdo se nemstí. Já bych řekla, že v konečném důsledku je pak provoz možná i bezpečnější. Už druhý rok se tento přístup učím a musím říci, že mě to baví. Je úžasně osvobozující. Hlavně v době, kdy se přišlo s novinkou týkající se nás, cyklistů, kdy by řidiči měli dávat při předjíždění odstup 1,5 metru. Místo toho, aby si všichni přiznali, že to je důležitá věc dávat na druhého pozor, se vymýšlejí důvody, proč to nebude fungovat.

Nemyslete si ale, že by byl provoz v Gruzii nebo Arménii bez nehod úplně. Pomníčky u silnice se tam vyskytují a není jich zrovna málo. Divili jsme se, jak monumentální hroby se tam staví  – oplocené, s lavičkou, stolečkem… Jednoho podvečera jsme pochopili, když u pangejtu zastavilo auto, z něho vystoupil kluk, v ruce bochník chleba a dvě lahve vína a mířil k pomníčku. Prostě tam šel, možná za kamarádem, možná za bratrem, posedět a popít.

Bohužel je to tak. V autě může člověk zabíjet… A cyklisté, byť vypadají třeba nafoukaně, jedou roztažení či kdo ví jak špatní ještě jsou a je potřeba jim ukázat, zač je toho pumpička, ve střetu s karoserií či nárazníkem jsou mnohem slabší a křehčí.

Poslední večer ještě v horách jsme se utábořili tábořili na začátku přehrady na řece Inguri. Jen co jsme postavili stany, přišla silná bouřka. Nebála jsem se, kolem nás se stále ještě tyčily dvoutisícové hory, ale ta buřina byla frontální a přinesla ochlazení a deště na několik následujících dní.

Při závěrečném sjezdu před Jvari jsme potkali mladý pár z Čech s naloženými koly. Plánovali projet stejnou trasu přes Zagari pereval, jen opačným směrem. Mohli jsme zase někomu my posloužit informacemi, byla jsem ráda, že můžeme službu o průjezdnosti  sedla oplatit. Měli za sebou teprve ani ne třicet kilometrů, večer předtím přiletěli letadlem, a nočním vlakem přejeli do Zugdidi. Působili jako zjevení, mladí, krásně čisťouncí, voňaví a svěží. Proti nám, unaveným a zdevastovaným gruzínskými horami. Jsem zvědavá, v jakém stavu je hory na druhé straně vyplivly 🙂  

“Až mi bude nejhůř, vzpomenu si, že to projela tady ta malá holka,” ukázala ta sympatická cyklistka na naší Šárku, která se shodou okolností jmenovala stejně jako ona, dokonce měly obě holky stejné bágly, přikryté nemlich tou samou pláštěnkou. Skoro jako kdyby došlo k nějaké zvláštní časoprostorové smyčce. Jako kdybychom se zacyklili v čase a jako kdyby naše Šárka potkala samu sebe o deset let později, už bez nás se svým partnerem. Myslím na ně, zda sedlo zvládli, předpověď počasí měli hodně špatnou. Stejnou jako my, jenže nám už toho k dosažení cíle mnoho nezbývalo, navíc jenom samá pozitiva a sociální jistoty. Oběd ve Jvari. Večeře v Zugdidi v McDonaldu. A pak moře…

Znáte to? Chceš-li slyšet upřímný smích, svěř se bohu se svými plány…

Za Zugdidi jsme ztopořili stany na spasené loučce, za námi tekl potůček a výškoměr ukazoval padesát metrů, na kopečky jsme se už jenom zdálky dívali. Za normálních podmínek by šlo o krásný nocleh. Jenže lilo doslova jako z konve, celou noc, a hádejte, kdo musel 3x ze stanu ven s řídkým případem hustého běhání, nebo jak se to říká. Normálně jsem se modlila, abych nemusela počtvrté, bo už nebylo kam. Ono se sice říká, že kdo neměl sračku, nebyl v Gruzii, ale já bych brala jiný důkaz, tohle bych si klidně i odpustila.

Do přístavního města Poti mířil spolu s námi nekonečný proud kamionů, nákladních a osobních aut. Jiná cesta v těchto místech k moři nevede. Strach mi svíral už tak bolavý zadek, když jsme se v reflexních vestách posunovali silnicí bez krajnice, lemovanou vzrostlými stromy jak někde na Vysočině. Auťáky nás míjely na milimetry, vzduchový vír s námi pokaždé zacloumal. Odpočítávala jsem kilometry, ať už to máme za sebou. Do škaredého města jsme ani nezajížděli, stočili jsme se po obchvatu a v konečně prořídlejším provozu vyhlíželi, kudy na tu vysněnou pláž. Nebe bylo zatažené, poprchávalo, všechno působilo nevlídně, sychravě, spíš podzimně než červencově. Byl večer, spíš potřeba najít nocleh než touha po koupeli, zavedla naše kola na pobřeží. Doufala jsem v nějaký zázrak, stany jsme měli mokré ještě z předchozí noci, usušit je přes den nebylo kdy a kde. Představa, že je mezi kapkami deště znovu rozkládáme, mě pranic nelákala. Písek na pláži měl skutečně černou barvu, moře dodrželo svého jména. No a nakonec se ten zázrak přeci jenom stal, i když správně po Gruzínsku. Před námi se zjevil pěkný apartmánek, přímo na pláži, do vody kousek, hučení vln zdarma… 🙂 Vlastně jich tam stálo v řadě snad patnáct nebo dvacet, v různém stádiu rozestavěnosti a zároveň už i rozkladu. Dlouho jsme je objížděli a vybírali ten nejlepší. Aby měl střechu, aby do něj nefoukalo a aby v něm nebyl bordel. Nepřišli jsme na to k čemu měly (nebo k čemu budou) tyto domečky sloužit. Disponovaly vždycky dvěma místnostmi s vchody na opačných stranách. Jako WC? Potom tesař zapomněl na díry pro trubky. Převlékárny? Proč tolik moc a v pravidelných intervalech? Budoucí stánky s občerstvením či kasy pro placený vstup na pláž? Těžko říci. Nic jiného nás nenapadlo… Nicméně za ty peníze nám apartmánek posloužil výborně. Vybrali jsme si ten nejlepší, omítnutý, ale i tak byl docela syrový. Hlavně jsme ale spali v suchu! Ještě než jsme usnuli, do sousedního pokoje vlezli nějací mladí – raději jsem je včas taktně upozornila, že tady nejsou sami.

Pršelo i další den. Malovala jsem si, jak ty poslední dny pojedeme na pohodu, jak si vždycky odpoledne postavíme stan někde na pláži, ale předpověď předpovídala déšť až do odjezdu lodi. Bylo mi to líto hlavně kvůli dětem, jim jsme chtěli po tom všem dopřát moře. My s Luďkem nejsme ani jeden typ na pobyt na pláži, jenomže děti a koupání… znáte to… Ale přáno nám nebylo. Zbývalo asi sedmdesát kilometrů. Počasí bylo tropické. Nikdy jsem v tropech sice nebyla, jen jsem o té skoro stoprocentní vlhkosti slyšela. Představit jsem si ji ovšem neuměla. Po těchto dnech to už konečně dokážu. Všude kolem nás bujela zelená vegetace, zdejší deště jí svědčily. Nemělo smysl to natahovat, ještě týž den jsme to, se dvěma nevýznamnými kopečky, natáhli až do Batumi.

Pamatujete, jak moc jsem se těšila, až to budeme mít celé za sebou? Až zvládneme všechny ty náročné hory a projedeme všechna ta města plná zběsilého provozu? No a najednou to bylo tady! Z posledního kopce na riviéře jsme shlíželi na město, jehož siluety nám byly povědomé, i když jsme ho viděli před pěti týdny, v pošmourném a kalném ránu, nevyspalí z nočního vylodění. Zdálo se na dosah ruky, jen posledních pár kilometrů. Mělo by mě napadnout něco světoborného, něco slavnostního, ale necítila jsem nic. Úleva, pocit vítězství nebo dokonce pýcha? Marně jsem to mezi šňůrou aut hledala.

Najednou jsme je uviděli. Jednoho za osmnáct, druhého za dvacet. Bratři Smithové, dvojčata z Austrálie. Na kole sem přijeli až z Číny a pokračovali do Portugalska. Jakýmsi zázrakem jeden uměl trochu česky, snad že v Čechách nějaký čas studoval či tak něco. Navíc si vedl nádherně malovaný deníček, druhý Jiří Bouda. “We go only around Gruzia and Armenia,” pípli jsme nesměle, když nám popsali, kde všude byli oni a přišla řada na nás. “Říkali nám, že v Tádžikistánu budou hory. Ale to bylo prd proti tomu, co přišlo v Arménii. A tys to celé projela na tomhle kole!?” podivoval se nad Šárkou Benjamin nebo Aaron. “Já si říkal, že už jsem vás někde viděl. Zahlédl jsem vás v Ušguli,” řekl ten druhý. “Z oken maršrutky,” dodal posléze. “My jsme si tam s koly netroufli.”

V tom mi to došlo! Lidí, co někam cestují, je dneska tolik! V Gruzii, stále populárnější destinaci, potkáte cestovatele takřka denně. I když se na chvíli zastavíme, sdělíme si, odkud, kam, jak dlouho a kolik kilometrů, stejně nám všechny ty cizí cesty a příběhy za chvíli splynou a člověk na ně zapomene. Občas člověk zalituje, že mu už není dvacet. Že už se nejspíš nikdy nevydá na cestu z Číny do Portugalska, ani naopak. Jenže o tom to není. Nic není takové, jaké se zdá, zejména když s druhým spojíme životy jenom na pár chvilek, nemůžeme ho poznat. Možná mu chvíli zazávidíme, ale co víme, jaká je skutečnost. Touha putovat světem může znamenat i neschopnost usadit se – a nemusí být vždycky takový život lepší. Vzpomínám na nejhezčí setkání s těmi nejobyčejnějšími lidmi, co třeba po celý život nevystrčili nos ze svojí rodné vsi; přesto v sobě měli moudrost, laskavost a krásu.   

Netřeba se s nikým srovnávat. Je krásné přečíst si nebo podívat se na fotky z cest jiných. Inspirovat se, pobavit, potěšit. A tím by to mělo skončit. Sledování životů druhých byl fenomén minulé doby, je bohužel i té dnešní, jen v jiné formě. Nevede k věznění či represím, ale obě strany to dělají zcela dobrovolně, a až čas ukáže, jak moc je to zhoubné, návykové a bohužel i trochu úchylné. Takže bacha. Aby pro samou zvědavost, co ti ostatní, člověku neproklouzl vlastní život mezi prsty. Místo sledování druhých vyrazit a žít životy své, psát své příběhy a podnikat vlastní cesty… Co na tom, že se mohou zdát, oproti těm jiným, nezajímavé. Zdání totiž klame.

Poslední dny

V Batumi jsme si na dvě noci pronajali pěkný apartmán (tentokrát skutečný). Důkladně jsme se vydrbali, odblešili a odvšivili, abychom mohli mezi lidi 🙂 Město jsme, skrápěni deštěm, další den prošli pěšky. Dětem jsme dopřáli McDonald. Vyřídili jsme si lodní lístky v kanceláři. Při tom jsme opět byli za machry, když jsme pomohli krajanům, kteří chtěli lodí plout do Oděsy se psem. Dnešní mladí, chudáci, nepřečtou v azbuce ani písmeno. Poslední den se počasí uklidnilo a vysvitlo sluníčko. Sbalili jsme se, rozloučili se s našimi domácími, naložili padárok od nich (co jiného než dvoulitrovku domácího vína), a natěšení šupajdili k moři! Měli jsme celý den na to, abychom se vykoupali, ale smůla – vlála červená vlajka – a koupání bylo zakázané. Vlny se valily jedna přes druhou, lidem dosahovaly až nad pás. Byla jsem z toho smutná. Jako vždycky, když odjíždím od moře, hodila jsem do něho kamínek. Abychom se zase někdy setkali. “Hele, ty moře jedno, ty děti nechat vykoupat si teda mohlo. Po tom všem si to zasloužily!” zlobila jsem se na moře, ale to jen hučelo a přinášelo další přívaly, byla jsem mu se svými výčitkami totálně ukradená.

A tak jsme se otočili a křižovali městem. Utratit poslední lari, nakoupit suvenýry a dárečky. V sedmnáct hodin se, přesně dle pokynu, přesunout do přístavu. Už jsme ale byli znalí, už nás nezaskočily ani dvě hodiny čekání, než se otevřela brána, pak zdlouhavé procedury – zkrátka to, že do kajuty jsme se dostali až za tmy. Na nic jsme nečekali, už jsme byli zkušení námořníci, poslali jsme poslední zprávy kamarádům a rodičům, mobily vypnuli, oželeli nevyčerpaná data, převlékli se a šli na kutě. Někdy v noci, byly asi tři hodiny, mě vzbudilo slabé trhnutí. Odrazili jsme od břehu. Okna naší kajuty  vedla na příď. Přístavní světla mizela vzadu za lodí a před námi bylo jenom černé a širé moře, nedalo se tušit, kde končí hladina a začíná obloha. Maličko jsem se zachvěla při představě plavby do té černočerné tmy, ale pak jsem všechny zlé myšlenky zahnala a vrátila se zpět pod peřinu.

Naše Kavkazská Odysea se tímto stávala  minulostí. Čtyřicet hodin trvala plavba, odpočívali jsme, kochali se pohledem na zdánlivě nekonečnou modrou hladinu, sledovali delfíny, v pravidelných intervalech docházeli na snídani, oběd a večeři, při nichž jsme rychle nabírali zpátky ztracená kila a s napětím očekávali, tedy až následující den, kdy se na obzoru objeví pevnina. Nebylo ani dvanáct hodin a Ukrajina byla na dohled. Ještě jsme dostali bohatý oběd  a potom už zbývalo opravdu úplně posledních 11 kilometrů na kole k autu na parkovišti v Čornomorsku. Naše Berlingo tam na nás čekalo v bezpečí placeného parkoviště, odpočívalo před 1500 kilometrů dlouhou cestou domů. Vyrazili jsme raději ještě toho odpoledne.

Ještě doma jsme plánovali, jak si cestu autem zpátky prodloužíme a zpestříme o Rumunsko nebo Moldavsko, ale teď nás to vůbec nelákalo. Víte, nás to cestování autem vůbec nebaví, nebylo by to zasloužené. Navíc domov po šesti týdnech tak nějak táhnul, viděli jsme toho už dost.

Z cesty zmíním snad jedině dva nepříjemné zážitky. První byla hnusná dopravní nehoda, které jsme byli svědkem kousek za Lvovem (zápěstí ruky s prsty na silnici bylo ještě to pěknější, o tom druhém, co zahlédl Luděk, nemám ani sílu psát). Pěkně to s námi na zbytek cesty přes Polsko otřáslo. Druhý zážitek byl přejezd hranic mezi Ukrajinou a Polskem, a o tom se mi také ani nechce moc psát, jak jsme byli znechuceni.  Ale musím. Když jsme na Ukrajinsko-Polskou hranici přijeli, fronta se nezdála být velká, těšili jsme se na hladký průjezd. Omyl. Nakonec jsme tam strávili tři hodiny! Pohraniční policie každé auto, ale opravdu každé(!) zastavila, posádku donutila vystoupit a zavazadla vyndat a otevřít. Chodili kolem aut se psy, nedbali na to, že je skoro půlnoc, nebrali ohledy na rodiny s dětmi. Všichni museli ven z aut, svítili dovnitř baterkami, sem tam někomu zaveleli zajet stranou na důkladnější prohlídku. A co bylo nejhorší,  k lidem se chovali jako k póvlu, nadřazeně. Jenom štěkali pokyny. Konečně jsme byli na řadě my. Nejprve důkladně studovali naše pasy. Zajímalo je, kde jsme byli. Kolik benzínu máme v nádrži. Děsila jsem se chvíle, kdy budeme muset i my auto vykrámovat – to bychom museli nejdřív sundat bicykly ze zadního nosiče. Pohraničníci obcházeli naše auto, nevěděli, jak se k nám postavit. Jeden z nich zalezl dovnitř, štrachal mezi cyklistickými brašnami naházenými vzadu,  jednu Luďka donutil vybalit. Když to důkladně uleželé zasmrádlé prádlo na příslušníka vyhřezlo, raději mávnul rukou a nechal nás jet. Hodinu k dobru nám vrátili při vstupu zpátky do našeho časového pásma, ale říkali jsme si, že si příště dobře rozmyslíme, než zase autem překročíme hranice EU. V hlavě jsem po zbytek cesty sepisovala stížnost, ale brzy jsem toho nechala – komu ji posílat?

Protože myšlenky už byly jiné. Domov, kočičky, slepice, babička, řízky… a zbytek léta.

Děkuji za pozornost.

A na úplný závěr praktické informace, co jsem psala pro časopis Cykloturistika, tak kdyby to někoho zajímalo…

jazyky

Oficiálně gruzínština a arménština, prakticky se ale domluvíte všude rusky. V Arménii ještě mnohem lépe než v Gruzii, kde je ruština již lehce na ústupu a domluvíte se tak spíš jen s lidmi středního a staršího věku. Angličtinu ale zatím využijete jen minimálně, její znalost je spíše sporadická a nejvíc ji ovládají školou povinné děti. Specifické je gruzínské a arménské písmo. Většina nápisů je ale přepsána i do latinky, nicméně hodí se alespoň základní znalost azbuky.

doprava tam

Naprostá většina cestovatelů se do zemí dostane letecky, nás ale zaujala možnost dopravit se přes Černé moře lodí z Oděsy (resp. přístavního města Čornomorsk) trajektem ukrajinské lodní společnosti UkrFerry (http://www.ukrferry.com/). Plavbu je možné rezervovat a zaplatit přes internet, ale nutné se těsně před naloděním osobně dostavit pro papírovou podobu lodních lístků do kanceláře společnosti poblíž přístavu. Plavba trvá 40 hodin, v ceně je pohodlná kajuta a plná penze. Tuto variantu ale doporučuji pouze těm, kteří mají dostatek času. Časy odplutí lodí jsou totiž orientační, naše loď se na startu například zpozdila o 8 hodin, což znamenalo připlutí v nepříjemnou noční hodinu. Na lodi po celou dobu není GSM signál ani wifi.

cestovní formality

Do Arménie a Gruzie lze běžně cestovat bez víza, vízum je ale nutné do republiky Arcach. V době naší návštěvy jsme vízum po vyplnění formuláře na hraničním přechodu obdrželi zdarma ve formě nálepky do pasu – tuto nálepku jsme si ale do pasu lepit nemuseli. Pokud bychom totiž někdy v budoucnu cestovali do Ázerbájdžánu, mohli bychom mít problémy, díky tomu, že je Arcach de iure stále ještě ázerbájdžánským územím, byť jde de facto o samostatnou republiku.

cykloturistika

Nutno se obrnit velkou trpělivostí, připravit na špatné cesty, minimální značení (dobře poslouží mapy.cz) a způsob řízení domorodců. Jízda na lokálních silnicích však není možná vysokou rychlostí. Na cestách se vyskytují výmoly, a všude se pohybuje spousta domácích zvířat – krávy, ovce, prasata, husy, psi… Řidiči tak musejí mít oči doslova na stopkách. Hodí se náhradní plášť na kolo, protože na kamenitých cestách může lehce dojít ke zničení a náhradní se sežene jen v hlavním městě a to ještě mizerné kvality. Kolo v zakavkazských republikách není vůbec obvyklým dopravním prostředkem, v podstatě jediní cyklisté, které uvidíte, budou cestovatelé. Nutno ale přiznat, že jsme tam byli celkem za žabaře. Většina kolegů cykloturistů, které jsme potkali, do Gruzie nebo Arménie přijela po vlastní ose, tedy přes Rusko nebo Turecko. Pravda, nikdo z nich s sebou neměl školou povinné děti. Vlastně jsme tam ani s dětmi žádné cyklisty nepotkali.

počasí             

Kavkazské republiky leží přibližně na 40. rovnoběžce, tedy v měřítku Evropy na úrovni Albánie či severního Řecka. Nenechte se ale zmást! Arménie, která se rozkládá na malém Kavkaze, je velmi hornatou zemí. V hlavním městě Jerevanu budete mít pocit, že jste v nížině, ale město leží v 990 nadmořských metrech. Na velké části území se běžně pohybujete ve výšce 2000 metrů, kde i v létě občas noční teploty klesaly pod 5°C. Gruzie byla navíc ještě deštivá. Fakt, že se prakticky od hladiny Černého moře zvedají velehory, zaručuje dostatek srážek po celý rok. Skoro denně nás potkala nějaká bouřka, výjimka nebyl ani celodenní déšť. Díky tomu je ale krajina nádherně zelená a svěží.

ubytování

Ubytovací služby jsme nevyužívali, bez problémů lze tábořit kdekoliv ve volné přírodě. Bohužel ale jedna skutečnost mě osobně nemile překvapila a hledání místa pro táboření znepříjemňovala. Všude po zemi se válely odpadky. Byly oblasti, kde jsem měla pocit, že neexistuje snad metr čtvereční, aby na něm neležela plastová láhev, plechovka, igelitový sáček nebo papír. V Ušguli na Velkém Kavkaze jsme jednou přespali v guesthousu. Některá ubytování byla i na booking.com, ale nejsem si jistá, nakolik mají obsazenost aktualizovanou. Nad kvalitou nutno přimhouřit oko vzhledem k místním podmínkám. Lidé jsou obecně velmi pohostinní, snadno se k nim dostanete i domů. Nechtěli jsme toho ale zneužívat, přeci jenom jejich životní úroveň je mnohem nižší než naše. Možná je to jiné, když jede člověk sám nebo ve dvou. To se do jejich domků ještě jakžtakž vejdete, my jsme ale byli čtyři…

rizika

V zemích Kavkazu hrozí běžná cestovatelská rizika, která se dramaticky neliší od jiných východoevropských zemí. Pozor nutno dát na toulavé psy a způsob řízení místních obyvatel (velká rychlost, předjíždění za každou cenu i v nepřehledných úsecích, zvířata na silnici), nicméně na horských cestách je provoz minimální a nakonec jsme museli konstatovat, že řídí sice “jako blázni”, ale postřeh musejí mít neskutečný. Já ještě měla obavy z přemíry alkoholu, nakonec se nás ale historky, jak je neslušné kalíšek odmítnout, načež následovala doslova vodková smršť, netýkaly. Myslím, že na Kavkaze se nepije o nic víc než například na Slovensku.

Před cestou je vhodné sledovat aktuální doporučení MZV, občas v příhraničních regionech mohou vznikat lokální konflikty, nicméně v době naší návštěvy byl všude klid – na to jsme si dali pozor. Poslední ozbrojený konflikt proběhl v roce 2016 a následně 2020.

měna a ceny

Arménský dram (platí i v Arcachu) a gruzínský lari. Ceny jsou nižší než u nás.

strava

Zejména gruzínská kuchyně nás uchvátila svojí pestrostí. Několik typů chačapuri (sýrový koláč), plněné taštičky chinkali, šašliky, různé druhy salátů… Na restaurace nebo bufety narazíte poměrně často a jídla jsou pro našince cenově velice příznivá. Oběd pro čtyřčlennou rodinu nás často vyšel třeba jen na 200 Kč. Senzační na jejich stravování bylo to, že po objednávce byl před každého z nás položen prázdný talíř s příborem, a jídla se následně servírovala doprostřed stolu. Mohli jsme si tak elegantním způsobem vzájemně ochutnávat menu toho druhého, a navíc odpadala trapnost objednat si například jen dvě nebo tři porce, pokud jsme neměli velký hlad. Vynikající byl gruzínský chléb puri a arménský lavash, které jsou na automaticky součástí každého jídla.

Restaurace typu McDonald nebo KFC jsou zatím pouze jen ve větších městech, jako je Jerevan, Tbilisi, Batumi nebo Kutaisi. V Arménii v době naší návštěvy nebyl McDonald ani jediný.

Obchodů je dostatek a bývají otevřené skoro pořád, jsou ale zásobovány spíše podprůměrně, tedy jen těmi nejzákladnějšími a trvanlivějšími potravinami, kdy se vychází z toho, že mléko a zeleninu má každý vlastní. Kartou se dá platit opravdu jen minimálně.

mobilní internet

Až na pár míst v horách byla většina země pokrytá kvalitním 3G nebo 4G signálem. Vyplatilo se pořídit si místní datovou SIM kartu. V Arcachu však jediný tamní operátor fungoval jenom v okolí hlavního města.

Shrnutí

Arménie, spolu s Arcachem, pro mne byla jasným vítězem. Je ideální zemí, pokud máte rádi historii, kopce, pokud přimhouříte oči nad horšími cestami, pokud vám nevadí bordel, ruiny a postsovětský devastát, pokud se domluvíte rusky a strpíte chudší vesnické obchody a ne úplně bezchybné služby. Když se přestanete nervovat z toho, že vaše plány (zejména ty na počet ujetých kilometrů) tak úplně nevycházejí, potom budete – stejně jako já – uchváceni.

 A názor dětí?

Na Víťovi vyzvídala babička hned po příjezdu, jestli cesta nebyla příliš náročná. “Babi, těžký to bylo. Ale bylo to zvládnutelný,” odpověděl. Šárky jsem se zase já zeptala, kam by chtěla příště. Zda opět hory nebo raději rovinky? “Asi spíš hory,” vylezlo z ní po chvíli. “Ale nějaký normální. Takový, kde vyjedeš nahoru a pak si užiješ sjezd. Ne že zase jedeš hned nahoru.”

Video z cesty ZDE.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2019, Cestování s dětmi, Cykloexpedice s lokalitami , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU