Dnes je 09. 10. 2024 - svátek má Štefan / Sára

Cykloohře – podél Ohře od pramene k soutoku

Rubrika: 2015, Cestování s dětmi, Cykloexpedice

Datum výpravy: 6. - 11. 8. 2015

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Ujeté kilometry: 331 km

Někde jsem zaslechla stížnost, že v Čechách nemáme dálkové cyklotrasy jako například v Rakousku. Není to tak úplně pravda. Jasně, jsou to stezky v českém pojetí, ale jsou tu! Sice nekličkují mezi skalnatými štíty Alp, ale zrovna třeba řeka Ohře zakousnutá mezi Krušné a Doupovské hory nabízí příjemné putování s nádhernými výhledy. Klasická cyklostezka spojuje pouze Cheb a Karlovy Vary, zbytek se musí po silnicích nebo po polních či lesních cestách, ale ono ani v tom Rakousku to často nebývají stezky v tom pravém slova smyslu. Projeli jsme jich už dost na to, abychom mohli zhodnotit, že není všechno zlato, co se třpytí a ty české už zase tolik nezaostávají.

Sjet si na kole řeku Ohři od pramene mi leželo v hlavě už nějakou dobu. S nápadem přišel kdysi dávno Pavel, ale bylo to v době, kdy nás říční cyklostezky příliš nelákaly, a tak si Pavel s Mílou projeli Ohři bez nás (fotky třeba časem taky budou 🙂 ). Nám se ale ale mezitím změnily priority (děti) a dálkové cyklostezky se naopak staly vyhledávanými a žádoucími. A když jsem se navíc doslechla, že neustále probíhá výstavba cyklostezky podél Ohře, začalo se ozývat volání dálek. Jenže ta dálka – k Ohři je to od nás štreka skoro přes celou republiku, a není to žádná krátká řeka (je to třetí nejdelší česká řeka),  to chce aspoň pár dní si na ni vyhradit, ať počítám, jak počítám, i s cestou minimálně 6. Ale kde je vzít!?

Jsou prázdniny, léto vrcholí a škoda sedět doma. Předpověď sice hlásí mírné ochlazení a deštíky, to nás ale neodradí. Naopak, Luďkovi se nejprve v těch letošních pařácích nikam nechce, vyráží právě jen s vidinou toho ochlazení. K letním věcem tak přidáváme do brašen i pláštěnky a nějakou tu bundu (předpověď se nakonec ukázala lichou, celou cestu padaly teplotní rekordy a stačilo by nám bohatě jedno náhradní tričko a i stan byl zbytečný). Po zkušenosti z cesty do Benátek, kdy Šárka ujela skoro celou trasu sama, necháváme doma i tažné Follow me. Terén bude nenáročný.

Ohře pramení v Bavorsku, na úbočí hory Schneeberg, asi 30 km od českých hranic. Když podél Ohře, tak určitě celou, pěkně od pramene až k soutoku s Labem v Litoměřicích. K prameni se nejlépe přiblížíme vlakem do Marktredwitzu, kam jezdí motoráčky z Chebu. Do Chebu se pohodlně dostaneme rychlíkem z Prahy. No a do Prahy už to vlakem umíme 🙂 No a z těch cílových Litoměřic jezdí překvapivě přímé vlaky do Kolína – a to už jsme zase na trati směrem k nám do východních Čech. Vypadá to idylicky.

Neodradí nás ani povinná rezervace kol do rychlíků, na přestupy máme dost času, tak to snad stihneme. V rychlíku do Prahy sdílíme kupéčko s cyklistickou rodinou ze Švýcarska. Byli s vozíkem s ročním chlapečkem na cestě po České republice, navštívit přátele ve Svitavách. Hovorem nám cesta příjemně utekla, v Praze na hlaváku jsme si vzájemně pomohli s vykládáním kol a rozloučili se. Je čeká pár dní v hlavním městě a pak noční vlak domů, nás ještě cesta do Chebu a celý výlet podél Ohře. Ta naše další cesta vlakem už ovšem tak idylická není. Vlak je prázdný, i výraz poloprázdný je slabé slovo! Prostě v celém vagónu kromě nás sedí jen jeden člověk. Průvodčí trvají na odstrojení kol a pověšení na háky. My odmítáme s tím, že samozřejmě kdyby přistoupil někdo další, okamžitě mu místo uvolníme. Nikdo nikdy nebyl tak urputný. Vše končí hodně nepříjemnou hádkou, ve které se jedna z průvodčích pokusí zničit naše přes internet zakoupené a vytištěné jízdenky a obvinit nás z jízdy načerno. Ani se mi o tom nechce psát. Nakonec kapitulujeme, kola umisťujeme na háky a cesta dál získává hodně hořkou příchuť. Spravilo ji jedině to, že přípoj z Chebu do Marktredwitzu čekal na náš opožděný rychlík a za celou cestu v něm (asi 3 zastávky) naše kola nikomu ve vlaku nejen že nepřekážela, ale ani nás nikdo nepřišel zkasírovat, čili my tak ušetřili nemalý peníz za přeshraniční dopravu. Ten jsme však vzápětí utratili v obchoďáku za proviant, protože z domova jsme s sebou netáhli skoro nic.

Řeka Ohře pramení v nadmořské výšce 750 metrů, je tedy logické, že od nádraží musíme do kopce. K prameni je to ještě dobrých 30 kilometrů. A protože nám cesta vlakem zabrala skoro celý den, tak to po sedmnácti kilometrech zalamujeme v lesíku u silnice. V noci je vedro – možná jsme ani ty spacáky nemuseli brát. Les je suchý, skoro se až bojím ráno na dřívkáči vařit čaj.

Krajina je příjemně zvlněná, kopečky zasahují i k nám a pohoří se jmenuje Smrčiny. Hora Schneeberg je se svými 1053 metry jeho nejvyšším bodem. Je vidět už zdálky a možná by stála za zajížďku, my ale máme docela omezený čas vyhrazený jen pro řeku Ohři, a tak nám musí stačit sedýlko ve výšce přes 800 metrů, po němž konečně následuje sjezd k Egerquelle, neboli prameni řeky Ohře, která zde nese název Eger.

Pramen Ohře je asi nejlépe upraveným pramenem, který jsme doposud viděli. Dvanáct žulových kamenů s názvy měst, kterými řeka protéká. Nedaleko pramení i jiné německé řeky, nás ale momentálně zajímá jenom ta jedna.

Ptal se chlapec Ohře:
– Ohře, mluv, kampak spěcháš?
– Do Labe, bublá živě,
do Labe se musím vydat.

Když chlapec přišel k Labi,
byla odpověď obtížná.
Hřmí a hučí pořád to stejné:
– A já musím do německého moře!

I my se vydáváme spolu s mladou Ohří na cestu k Labi. Nejprve rychle sjíždíme po silnici do Weissenstadtu, kde si v Pizzerii dáváme oběd. Oprašujeme německá slovíčka – pizzu si objednat zvládneme, ale na pivko si počkáme až k nám! Však už to není daleko.

Cyklotrasa se ale řeky moc nedrží, navíc vede po silnicích, asi v podobném duchu, jako jsou stezky u nás, tak ji na pár kilometrů opouštíme a jedeme si, kudy chceme, a k Ohři, pardon k Egeru, se napojujeme až u Marktleuthenu. Je to pořád takový větší potok, jenž na své síle nabírá jen velmi pomalu. Zvolna si meandruje příjemně zvlněnou krajinou lesů, polí a luk. Značené cyklotrasy se už držíme zuby nehty, nevzdáváme se, ani když nás vede polními cestami a v lese přes polomy. Jak jsem to říkala o tom zlatu? Žízeň nás táhne do Čech, je vedro na padnutí! Hranici přejíždíme u Hohenbergu, kde začínají naše známé žluté cykloznačky. Do hospody daleko, tak čepujeme z podezřelého, ale upraveného pramene jakousi kyselku, a míříme po signálce do Pomezí nad Ohří. Vidíme koleje, po kterých jsme včera zadarmo přejeli do Německa a za chvíli už sedíme v hospůdce s výhledem na vodní nádrž Skalka. Ani se nechce věřit, že tolik vody je z té malé Ohře. Žízeň se přeměnila na hlad a po jídle uháníme do Chebu. Musíme kus po hlavní silnici, ale za hrází se odpojila cyklostezka a Cheb je naprosto úžasně průjezdný – kdybychom nechtěli, ani do centra nemusíme. Ale to my chceme! Zajet na náměstí a projet si Špalíček – alespoň takové Chebské minimum. A nebýt večer, zajedeme ještě na Chebský hrad.

Za Chebem začíná cykloráj! Asfaltová stezka č. 6 se vine mezi loukami a poli a jede to skvěle, takže se není čemu divit, že když večer stavíme stan, svítí na tachometru ujetých 86 kilometrů, což byl Šárčin nový rekord (na to, že jí je sedm let a jede s báglem to je docela dobré, ne?) Kdyby nebyl před námi Kynšperk nad Ohří a my se nebáli, že už u města nenajdeme nocleh, ujeli bychom možná ještě víc. Není ale kam spěchat.

Ráno nás stezka zavedla do nádherné javorové aleje u zámku Mostov, kde asi přespávají ti movitější cyklisti, a pak do Kynšperku. Ve městě jsme si chtěli koupit snídani, ale kromě předražené vietnamské večerky jsme nenašli žádný jiný obchod. Co naděláme, tak jsme holt podpořili šikmooké pracovité spoluobčany.

Za Kynšperkem už krajina získává ráz, který jí dává těžba hnědého uhlí. Elektrárny, komíny, trubky, jezera po vytěženém uhlí nám dělají společnost. V Sokolově si dáváme pauzu v cukrárně. Je to překvapivě příjemné město. A víte, že je v Sokolově i zámek?

A to už nás čeká další perla na Ohři – hrad Loket. Stezka k němu není asfaltová, ale šotolina je velmi dobře sjízdná i pro děti. Pozorujeme vodáky, jak zápasí s nízkým stavem vody.

V Lokti jsme krátce po poledni. Vyjíždíme až k hradu a rázem jsme v úplně jiném světě. Z klidu u řeky v turistickém centru a mezi davem lidí! Konají se zde zrovna nějaké slavnosti, máme štěstí na průvod masek, jenž míří k hradu. I my tam míříme, nejprve ale nezapomenout na oběd. Ceny v restauracích jsou přizpůsobené turistům, hlavně těm německy a rusky mluvícím. Co naděláme!

Luděk hlídá kola a chladí se ve stínu, já s dětmi procházím hrad od sklepení po věž. Je maličký a nejvíc nás, stejně jako před lety, zaujala věznice, mučírna a strašidelný drak.

Úsek Loket – Karlovy Vary patří k vyhlášeným úsekům na Ohři, jak mezi cyklisty, tak mezi vodáky. Bodejť by ne! Svatošské skály, chráněný přírodní útvar, jsou krásně vidět právě od řeky! A v místě, odkud je výhled nejhezčí, je možné si jej užít dokonce z terasy restaurace. Strategické místo, zastaví se tady snad každý!

Je podivné dusno, a to já vždycky neomylně poznám – vypadá to na bouřku. Nemám bouřky ráda, ale v údolí řeky se cítím bezpečně. Jenže údolí se rozestupuje a my vjíždíme na předměstí Karlových Varů. Už je slyšet hřmení a černý mrak se nasouvá nad nás. I ve městě je pohyb při bouřce snad bezpečný, uklidňuji se, přesto po očku koukám, kde bychom se mohli schovat. A jako na potvoru nic, jen bídná autobusová zastávka u dostihové dráhy. Už začíná kapat! Šipka stezky nás vede opět k řece a pod most! Tady zůstaneme, dál nejedu!

Stihli jsme to jen taktak. Začíná slejvák, pak kroupy a útočiště pod mostem se rozrostlo o dalšího cyklistu a vodáky taky s dětmi.  Je veselo, vodáci vytáhli a dali kolovat nějakou lahev, vypráví se historky, takové ty kdo kde byl, protože i oni kromě lodí jezdí prý také na kole. Najednou strašná rána a “blesk uhodil tamhle do protějšího břehu, viděl jsem to,” volá Víťa.

Za chvíli slyšíme sanitku a a pak k nám pod most přijíždí stříbrná policejní Oktávie. “To vy jste volali o pomoc?” “My ne, ale naproti se asi něco stalo, před chvílí tam uhodilo a byla slyšet sanitka.”

Za chvíli projíždí hasiči, pak ještě jednou policie… a pak už je po bouřce. Cyklista se vydává k domovu, vodáci dohnat kamarády. Další den otevírám idnes na mobilu, protože mám takové tušení, že se něco stalo. A taky že jo, nemusím hledat dlouho. Ta nedaleká rána blesku bohužel způsobila smrtelnou nehodu. Měli jsme štěstí v neštěstí! Tato bouřka byla tou dobou jediná miniaturní bouřka (neboli lokální, chcete-li) v České republice. Musela být zrovna nad námi. Ať mi ještě někdo chvilku tvrdí, že je můj strach z bouřek paranoický!

No nic, jsme pod mostem, přestalo bouřit i pršet a my vylézáme zpodmostu jako žížaly. Venku je ale boží nadělení! Na stezce popadané listí, větve i celé stromy. To než někdo odklidí! Bouře nás trochu  zdržela, proto se nemíníme ve Varech nějak déle zdržovat a pádíme pryč. Jsou dvě možnosti – cyklotrasa se tady od řeky odpoutává a vede přes vesničky a trochu i přes kopečky, což by tolik nevadilo, ale je večer a my potřebujeme najít nocleh, tak si myslíme, že se spíš budeme chytat dole u řeky. Proto se nám víc líbí varianta pokračovat podél řeky přímo do Kyselky. Nasadili jsme rychlé tempo, moc aut tady nejezdí a kousek od Varů už ani stopy po nějaké průtrži mračen. Za chvíli brzdíme v Kyselce. Noclehy cestou  bohužel žádné. Nevadí, v polorozpadlé, ale znovuožívající Kyselce čepujeme kyselku z oranžového pramene vysoko ve stráni a pokračujeme v hledání dál. Jenže to tu začalo být nějak osídlené, a když jsme se v Radošově spojili zase s naší cyklotrasou, skoro litujeme, že jsme se po ní nevydali, třeba bychom se tam chytili spíš.

A je to čím dál zoufalejší, samé vesnice a napravo kopce vojenského újezdu Hradiště, známého spíš pod názvem Doupovské vrchy. No nic, nedá se jinak, budeme muset tam. A tak se zapadajícím sluncem projíždíme vesnicí Jakubov a za ním narušujeme tento vojenský prostor a kousek za cedulí nalézáme plácek akorát tak pro náš stan. Noc je horká a plná divných zvuků. Unavená, po 76 kilometrech, nějak nemůžu usnout. Plná dojmů z prožité bouřky a nově i z obav z vojenského prostoru, zvířat a lidí v něm…

Ráno je ale krásně. Vracíme se na trasu a pokračujeme po proudu Ohře. Údolí je sevřeno  z jedné strany Krušnými horami (je vidět Klínovec!) a Doupovskými z druhé. Ještě několikrát míjíme na odbočkách cedule se zákazem vstupu do Vojenského újezdu. A taky se už objevují první hrady, resp. jejich zříceniny, kdysi dávno střežící údolí Ohře. Hauenštejn, Himlštejn, Šumburk… bohužel jsou většinou dosažitelné jedině pěšky.

Před Kláštercem s námi stezka trošku laškuje, místo abychom jeli pohodlně podél vody, musíme prudce do kopce po kamenitých polňačkách. Ale pak ty výhledy!

Kyselka v Klášterci je placená – tak si ji nechte, radši si zajedeme do Kadaně na pivo. Do královského města vjíždíme Žateckou bránou a stejně jako kdysi, i nyní obdivujeme zdejší náměstí s běloskvoucí radniční věží. Stejnou branou pak zase město opouštíme. Stezka nás nemilosrdně vyplivla na silnici a pak nás svedla na hráz Nechranické přehrady. A co by to bylo za léto a za prázdniny bez koupání! Odpoledne na přehradě nemá chybu! Voda je jako kafe, stánek s pivem a buřty poblíž a do cíle už mnoho kilometrů nezbývá. Není kam spěchat. Ba co víc, máme pocit, že už nám zdejší zdánlivě nepříliš zajímavá krajina nemá co nabídnout.

Ale to se pleteme! Třeba město Žatec, do kterého jsme zavítali vpodvečer, za návštěvu určitě stojí. A při vyjížďce si Luděk zavzpomínal na vojenská léta, která trávil ve zdejších kasárnách! Ještě stojí, město opouštíme kolem nich!

A za Žatcem je kraj chmelnic, co by to bylo za pivo bez chmele a Luděk pivo rád. Jen ty noclehy se tady blbě hledají, ale nakonec jsme plácek našli v březovém hájku. 72 kilometrů máme na tachometru a díky dopolední zvlněné krajině dneska zadarmo tedy nebyly.

Ráno opět parno a slunce. A v Lounech na náměstí mají vynikající ledovou tříšť, ještě že jsme si ji dali – ve zdejším vyprahlém kraji je o hospody nouze. Zachránil nás až hostinec U Šimonů v Levousech. Jednak tím, že měli otevřeno a jednak tím, že vařili. A po obědě se můžeme natáhnout a odpočívat. Parno je opravdu nesnesitelné. Teprve až odpoledne vyrážíme po silnici do Libochovic a dál po stezce lesem do Budyně nad Ohří, obě městečka ukrývají pěkné zámky. V tom budyňském se kdysi vdávala jedna moje kamarádka. Hrad Hazmburk na vysokém kopci byl ráno stěží na dohled, teď jej máme už co by kamenem dohodil. Tak třeba někdy příště…

Litoměřice 24 kilometrů – poprvé vidíme náš cíl. Jenže to až zítra, teď musíme někde přespat. Ale KDE? Nouze větší než jindy. Na obzoru silueta kopců Českého Středohoří, okolo nás jen pole a nic jiného. Bojíme se, že čím blíž k Litoměřicím, tím to bude jenom horší, tak kousek za Brozanama uhýbáme po polní cestě směrem k řece a dlouho hledáme v polosuchém lese rovný plácek. Poslední noc po 63 kilometrech, zítra už jedeme domů.

Stezka nás další den vede přímo skrz nechvalně proslulou Terezínskou pevností a za ní se zase od řeky odpoutává. Chceme vidět soutok s Labem, a tak se řeky držíme, co to jde. Kdybychom sem přijeli večer, našli bychom tu, kousek za městem, mnohem lepší noclehy. Ale tohle nikdy dopředu nevíme, o tom to celé je.

A konečně jsme tady, po 300 kilometrech je tu soutok Ohře s Labem. Nálada lehce slavnostní. Vzpomínáme na Ohři, jak se z malého potůčku v podhůří hor stala významným přítokem Evropského veletoku. Dál už spěchají obě řeky společně do severního moře. Na druhém břehu po Labské stezce uhánějí cyklisti, někteří i s bágly. A my jedeme domů. S jedním přestupem v Kolíně a bez konfliktů se pohodlně vezeme až domů do Těchonína. A máme dobrý pocit ze skvělého výletu a dalšího skalpu v podobě řeky Ohře do sbírky.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2015, Cestování s dětmi, Cykloexpedice s lokalitami , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU