Rubrika:
2017, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 11. - 16. 4. 2017
Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka
Chočské vrchy údajně nepatří k nejznámějším pohořím Slovenska. Možná je to pravda. Když jsme před nějakými 20 – 25 (uf, uf!) lety začínali na slovenské hory vyrážet s partou kamarádů, táhly nás jiné cíle. Ale Velký Choč (1611 metrů) byl nepřehlédnutelný. Byla to taková symbolická hora. Pokaždé, když jsme se vlakem nebo autostopem prosmýkli údolím Váhu, stál tam! S typickým výrůstkem na svém úbočí, vysoký a osamělý ve své majestátnosti. Jako by nás vítal! A já věděla, že jsme zase na Slovensku! Dalo se na něj spolehnout, ať už jsme vyráželi do Nízkých Tater, Roháčů nebo Slovenského ráje, museli jsme kolem něho projet. Vidět byl z Malé i Velké Fatry. Tak proč jsme jej tenkrát opomíjeli?
Nevím. Ale mnohokrát jsem od té doby prstem na mapě procházela všechny výstupové trasy a přemýšlela, která asi bude nejhezčí. A jak to udělat, aby se prošly i ostatní zajímavosti Chočských vrchů. Ať jsem počítala, jak jsem počítala, vždycky to chtělo aspoň tři dny, jenže kde je vzít? A když už se nějaké naskytly, dostalo přednost něco jiného.
Letos o velikonocích to konečně vypadalo nadějně! I když se z velikonoc vracíme pokaždé už v neděli večer (kvůli vesnické koledě), vycházelo to dobře – přesně ty tři dny, které potřebujeme! Chočské vrchy budou ideální. Nejsou moc vysoko, aby tam ještě ležel sníh, ale jsou zároveň příjemně atraktivním cílem velikonočních prázdnin.
Jen jsme nakonec zavrhli výlet jako putovní. Chočské vrchy netvoří jeden souvislý hřeben, musí se několikrát scházet do údolí, a když jsme ubytování sháněli na poslední chvíli, bylo výhodnější a mnohem snazší najít jedno místo, kde budeme po celou dobu, než shánět ubytování vždycky na jednu noc, pokaždé jinde. Chočské vrchy sice nepatří k nejnavštěvovanějším koutům Slovenska, nicméně na jejich úpatí vyvěrají teplé termální prameny, které umožnily vznik různých akvaparků a termálních koupališť, a spousta lidí se rozhodla využít velikonoční volno právě k vyválení se ve zdejších lázních. A tak jsme byli vůbec rádi, že jsme náhodou sehnali ubytování u paní Sonji.
Počasí výletům příliš nepřálo. Po skoro letních dnech z konce března se ochladilo, hory pokryl čerstvý sníh a předpověď slibovala další várku. Nezalekli jsme se, a nakonec jsme dobře udělali. Vše vyšlo podle plánu, dokonce i s bonusovým dnem, zdolání Šípské Fatry. Nakonec jsme si totiž k výletu přidali jeden den a na Slovensko odjeli už v úterý. Důvod byl tento: České dráhy se rozhodly na velikonoce zdražit jízdné o 30 %, resp. zrušily akční jízdenky v tomto období, takže jsme je poslali do háje a jeli Leo Expresem a zpátky Regiojetem. A protože na středu byl Leo už vyprodaný, jeli jsme prostě o den dřív. Raději jsme tak zaplatili noc navíc příjemné paní za ubytování, než dát zbytečnou tisícovku Českým drahám.
Výlety jsme podnikli následující:
– Velký Choč
– Liptovský hrad a Kalameny
– Prosiecká dolina (Kvačanskou už jsme procházeli a projížděli několikrát)
– Šípská Fatra (Do roku 1978 byla součástí Chočských vrchů, pak někdo rozhodl, že je geologicky víc podobná Velké Fatře, a Chočské vrchy přišly o jednu svou část. Nám je jedno, do jakého pohoří se řadí, výlet stál za to.)
A když dneska koukám z okna, jak venku chumelí jak někdy v lednu, přihodím polínko do krbových kamen a říkám si, že jsme ještě na počasí měli docela štěstí. Dneska bychom na Velký Choč nevylezli.
Nahrávání ...
