Dnes je 19. 08. 2018 - svátek má Ludvík

Hory severního Maďarska na kole

Rubrika: 2014

Datum výpravy: 24. - 29. 10. 2014

Účastníci: Markéta, Luděk

Ujeté kilometry: 338

Maďarsko a hory? říkáte si asi, ta Markéta se už dočista zbláznila.

Nebývalo zvykem, abychom koncem října jezdili ještě pod stan. Ale co děti chodí do školy, musíme využít každý volný den. Dva dny přidané ke svátku vzniku Československa se jmenují podzimní prázdniny. Celkem pět dní volna. Vloni jsme nechali děti u babičky v Praze a přejeli Krušné hory od Šluknovského výběžku. Poslední noc teplota klesla ke 2°C. Vydržet se to dalo, ale co si budeme nalhávat, kdyby bylo o pár stupňů víc, nezlobila bych se. Jenže, Ježíšek donesl zimní spacák do mínus 32°C a tak mi asi chtěl naznačit, že na bačkory a pléd přes kolena je ještě dost času! Ne že bych toužila spát v mínus třiceti pod stanem. (Tyhle teploty jsme zažili v zimě v Petrohradě a stačilo! Nezaizolovaný panelák se stěží vytopil na +12°C, ale i tak bylo doma o 40° víc než venku. Představa, že v těchhle mrazech lezeme do stanu… nic moc!) Ale i když bude „jenom” kolem nuly, teplý spacák poskytne dostatečný komfort.

Když přemýšlíme nad tím, kam na podzimní prázdniny letos, přichází Luděk s nápadem výletu do Maďarska. V hlavě mi to začíná šrotovat…

Vidím živě, jak jsme se v roce 2012 vraceli z Balkánu. Po týdnu rovinek, nejprve v srbské Vojvodině a posléze přes Maďarsko, se najednou v oparu před námi zjevil šedivý pás hor. Koukám do mapy – pohoří Mátra. Stěží přesahuje tisíc metrů nad mořem, ale když vezmu v potaz fakt, že na ně koukám z výšky pouhých sto metrů, působí jako velehory. Naše oči přitahuje jako magnet. V mapě se pohořím kroutí asfaltová silnička až na 1014 metrů vysoký Kékes, nejvyšší vrchol nejen pohoří Mátra, ale celého Maďarska. O zajížďce však přemýšlíme jenom chvilku. Máme za sebou šest týdnů putování po kopcích Balkánu, únava je znát. Mátru tedy míjíme, a vjíždíme do sousedního pohoří Bükk. Přesto se mi někde vzadu v hlavě usadila touhu Mátru navštívit. Znáte to. Jenže kdy budeme mít chuť a čas sem do těchto maďarských končin zajet, proto tento sen odkládám na neurčito.

Teď ale sedám k internetu, mapám a vyhledávači Google. Zhruba hodinu nevnímám okolí. Hele, to Maďarsko, to je výborný nápad, a rovnou Luďka seznamuji s přibližnou trasou a zajímavostmi, které nesmíme minout. Není jich málo a navíc, je to na jihu, bude tam tedy tepleji.

Děti necháváme u babičky a dědy v Herolticích, auto v České Třebové, odkud jedeme vlakem. Za zpáteční jízdenku pro nás, rezervaci a jízdní doklad na kolo platíme skoro 4 tisíce – kdybychom jeli autem, vyjde nás to možná levněji. Jen ať zkusí někdo jedno jediné slovíčko vznést, ať si sundáme bágly z kola, nebo kolo zavěsíme na hák! Naštěstí v tuto dobu jsme s koly ve vlaku jediní cestující, problém není ani u druhého vlaku z Budapešti. Na nádraží Budapešť – Keleti mě přestup naopak nadchnul. Nádraží není průjezdné, koleje jsou kusé – vlaky zajíždí a zase vyjíždí – čili pro přestup není potřeba žádných podchodů nebo nadchodů. Prostě si jen pěkně převedeme kola k jinému nástupišti.

Ve čtyři hodiny vystupujeme asi 120 kilometrů za Budapeští, v městečku Füzesabony. Je pod mrakem nebo se už pomalu stmívá? Rychle vybíráme v bankomatu forinty a honem z městečka pryč. Musíme překonat 15 kilometrů po hlavní, u které stanovat nechceme. Poté vjíždíme do chatové oblasti – to už je úplná tma. Někde do tmy problikne okno chatičky, jinde zaštěká pes. Osada se zdá nekonečná. Podle mapy je kousek před námi vesnice, raději neváháme a zajíždíme za jednu chatku. Je už zabedněná a připravená na zimu, majitelé snad nepřijedou. Ořechy, co neposbírali, nám křupou pod botou. Smutné je ale zjištění, že jsme si nevzali ani jednu čelovku. Však jsem ji ale do brašen dávala spolu s dalekohledem, jsem si tím jistá. Na sto procent. Jenže, není tu ani ten dalekohled. No, doma se ukáže, kam jsem ji dala. Už asi fakt blbnu.

Teplota 7°C není nejhorší, ale na sezení venku to není. Za svitu mobilu stavíme stan a večeříme uvnitř. Doprčic, lezu do stanu a ani si nesundám helmu. Ach jo.

Ráno je pět stupňů. Aspoň že nad nulou. Po snídani se vydáváme do vesničky Szomolya, u které se mají nacházet jakási skalní obydlí. Nevíme kde, ani jak se to přesně jmenuje – a s těmito informacemi se ptejte se Maďarů, když maďarsky umíte jen pár slov. Naštěstí jsme na návsi objevili omšelou ceduli i s mapkou a za chvíli už stoupáme po asfaltové silničce kamsi vzhůru podél do skal vykopaných vinných sklepů. Uklidňuje nás jedině to, že se nebudeme muset vracet zpátky – tímto směrem budeme pokračovat. Místní nás sice varují, že tam neprojedeme, ale je mi to divné, vždyť tuto zkratku mi navrhly samy Google mapy.

Skalní útvary Szomolya nás trochu zklamaly a je nám líto krásných noclehů všude okolo. Kdybychom včera ujeli ještě pár kilometrů – jenže kdo ví, zda bychom to tady v té tmě našli. Pěšky pak scházíme pod skály. Jde o jakési otvory vytesané do kamene, ale nikdo neví, proč je sem lidé dávno vyhloubili, a o účelu se může jenom spekulovat. Od skal je krásně vidět na pohoří Mátra, ale to nás čeká až zítra. Teď se potřebujeme dostat do Egeru, resp. do Novaje, protože je to tudy asi o 5 kilometrů kratší. Navedl nás tudy Google a nevidím důvod, proč bychom to neměli projet. Domorodci nás sice varovali, ale známe to … vždycky přehánějí. Silnička je zatím krásně asfaltová, vede vyvýšenými vinicemi, odkud vidíme minimálně do půlky Maďarska. Ještě tu zraje pozdní sběr, vím, že se to nemá, ale pár hrozinek ochutnáváme. Mňam, jsou slaďoučké.

Trest přichází takřka okamžitě. Asfaltka končí a před námi rozcestí tří bahnitých cest. Jako v pohádce. Vytahujeme mobil, žhavíme mapovou aplikaci a už to víme – jsme úplně blbě. Zpátky asi kilometr a tam odbočit. A už je nám taky jasné, že chlapi nekecali. Cesta je totálně rozbahněná, a kdyby jenom to – je rozťapaná od krav. Ale – přece se nebudeme vracet! To projedeme! Jenže to ještě netušíme, že nejde o hlínu, ale jíl. Po pár metrech jsou kola a boty totálně obalená, každý metr směrem dopředu dá spoustu námahy, zpátky se raději nedíváme. Klouže to, smrdí to, je mi do breku. První den, a takhle se zasviníme a zdržíme. Na třech kilometrech se trápíme snad hodinu. Že to není jenom voda, ale i močůvka od dobytka, na to raději moc nemyslím. Konečně vidíme první domky vesničky Novaj. Klackem vyšťouráme to nejhorší, zbytek časem snad odpadne.

Přejeli jsme pár kopečků a už sjíždíme do Egeru. Byli jsme tu předloni, tak ho letos jenom mineme okrajem, je to velké město. U silnice nás zaujala benzínka. Mají tam ruční myčku, ale 1 euro se nám platit nechce. Čepujeme vodu do PETky a zkoušíme očistit kola. Po chvíli: kolik že stojí ta wapka? Jedno euro na dvě minuty? To by šlo! Všechno jsme umýt nestihli, ale další euro se nám do automatu cpát nechce. Je to lepší než nic. Chtělo by to ale olej na řetěz. Jenže olejničku jsme nechali kde? Správně – doma! To snad ne.

Za slabou hodinku už je nám ale dobře. Ležíme v horké termální vodě lázní Egerszalók. O kus dál se tyčí zdejší solný kopec, maďarská obdoba tureckých Pamukkale. Z bazénu na něj sice nevidíme, ale náladu nám to nekazí. On to zase takový zázrak není. Kamarád říkal, že před pár lety tady byla jen ta bílá homole, pod ní se dalo koupat a kolem okolo jenom borový les, jinak nic. Dneska je před celou atrakcí nastrčenej příšernej wellnes hotel a dolů pod slaná bílá jezírka se můžou jít koupat jenom ti, co si zaplatí tučné vstupné. Ještě že nechali o kus dál termálko pro chudé. Celý areál se ale dá obejít (i s koly!) a na útvar nahlédnout shora. Moment, tady se mi něco nezdá… V jednom místě voda proudí z trubek na betonovou konstrukci. Takže celá slavná homole je podfuk – aby vysrážené minerály zformovaly mělká jezírka, je nutné jim trochu pomoci. Hezky to vypadá, to ano, ale…

Raději pokračujeme dál. Jsou tři hodiny, najeto máme ani ne čtyřicet kilometrů a za tři hodiny je tma. Bez čelovek už musíme mít v šest nalezené místo pro stan. Nevýhoda podzimních cyklotoulek.

Koukáme do mapy, jak pojedeme dál. Nabízí se hrad Sirok, měl by být na kopci za vesnicí – to by byl nocleh! Pomalu se přibližujeme k pohoří Mátra. Vypadá to mohutně, jak se ze současných 150 zvedá až do tisíce metrů. Za Verpelét míjíme nevysoký kopeček trčící z pole. Nahoře je zábradlí a spousta lidí, na malém parkovišti pod tím několik aut. To by mě tedy zajímalo, co tam je. Jdeme se podívat taky, ne? Parkujeme kola a za chvilku stojíme na vrcholu. Tam nevěříme svým očím – koukáme do kráteru bývalé sopky. Fakt paráda!

Po kratičké procházce raději pokračujeme, večer se blíží. Pohlcují nás kopce, ale do Siroku přijíždíme skoro po rovince. Hrad nad vesnicí je krásně nasvícený právě zapadajícím sluncem, ale soudě podle reflektorů, jen co slunce zapadne, budou jej osvětlovat uměle. K tomu několik vlajících vlajek – tam asi nebude dobré místo pro stan, romantická noc na zřícenině se konat nebude. Pohledem do mapy rychle hodnotíme situaci. Dál to je po hlavní s provozem, čili nakonec bereme vodu v modré pumpě a zařazujeme, jak se říká, jedna-jedna, a funíme kopec k hradu. Nějak to dopadne.

Stan stavíme na zarostlé pěšině až úplně nahoře, jen malý kousek od hradu. V létě bych takhle vysoko nikdo nespala, koncem října snad bouřka nehrozí, zejména když teplota pomalu klesá k bodu mrazu. Silueta Siroku a nejvyšších partií pohoří Mátra pomalu splývají s tmavnoucím okolím a my si na vařiči vaříme polévku k večeři. V plánu byl ohýnek, ale tady není kde a z čeho. Těšíme se alespoň na ranní pohled na hrad a okolní kopečky za ranního slunce.

Místo toho čučíme ráno ze stanu do husté mlhy. Na igelitu přes kola se mi něco nezdá. Jo, správně, námraza. Tachometr na kole ukazuje 0°C. Nějak nemáme chuť tady déle pobývat, pakujeme vše a sjíždíme zpět do vesnice. Dole Luděk tře zmrzlé prsty – zapomněl doma rukavice. Co dalšího ještě nemáme? Jdeme se ohřát (rozmrznout) do konzumu, ale věčně mezi regály chodit nemůžeme. Kupujeme si pečivo na snídani, ale kde to sníme? Balíme vše do brašen, třeba až ranní slunce ty mlhy rozpustí, udělá se hezky. Jsme přeci na jihu, v Maďarsku, představuji si snídani někde na sluncem ozářené loučce. Ale mlha se nezvedá, teplota také ne. A snídejte někde na lavičce v jednom stupni nad nulou.

Maďarská Büfé jsou zajímavé podniky. Mají je v každé vesnici, otevřeno od šesti ráno. Uvnitř teplo a pár vesničanů tam sedí u piva a panáčků. My si dáme kafe (jídlo nevaří) a zkoušíme levnou pálinku. Na to, abychom si začali mazat svoje chleby paštikou, jsme málo odrzlí. Rozmrzlí pokračujeme dál. Parádfürdő je lázeňské městečko na úpatí pohoří Mátra, toho času už připravené na zimní spánek. Tržiště se však zaplňuje stánkaři a otevřený bufet láká na svačinu. Konečně snídaně v teple.
Po snídani nás čeká převýšení stále více než 800 metrů. Od rána jsme sice ujeli skoro dvacet kilometrů směrem do hor, ale změna výšky zanedbatelná. Konečně to nabralo trochu spád. Po dvaceti sedmi kilometrech jsme 600 nad mořem, tedy skoro jako doma. Po dalších asi sedmi odbočujeme na asfaltku vedoucí na střechu Maďarska. Není to žádný med. Copak kopec, ten nestojí moc za řeč, ale proč mám pocit, že si dneska na Kékes vyjeli skoro všichni Maďaři. Míjí nás jednou auto za druhým – ještě že nejsme s dětmi. Ani na posledních čtyřech kilometrech provoz nikterak nepolevuje. Pravda, někdo nechá auto dole na parkovišti a dál jde pěšky, o to ale ti zbývající nabírají v zatáčkách na rychlosti. Konečně závora, parkoviště, vjezd aut dál zakázán. Poslední asi půlkilometr je bez aut. Zato davy lidí!

Na 1014 metrů vysoké hoře je to jako na Václaváku. Teda, až na tu sjezdovku a vlek. Stánky s blbostmi a na fotku u vrcholového kamene fronta. Tak uznávám, dá to práci sem autem vyjet, tolik zatáček. Když se konečně dostane i na nás a můžeme se cvaknout s kamenem v barvách maďarské vlajky, je mi pěkná zima. Vrchol halí mlha a my jsme zpocení ve čtyřech stupních nad nulou. Chce to se někde ohřát. Na rozhlednu nemá cenu chodit, není ani vidět, zato nás nalákala pěkná samoobslužná restaurace přímo pod televizní věží.

Teplo tedy vypadá jinak. Asi tu mají ještě letní sezónu, radiátory studené a než vystojíme s jídlem na tácu frontu u pokladny, máme to jako psí čumák. Ale něco vydržíme… A navíc, během jídla se mraky odsunují a konečně vidíme televizní věž a vedle ní kamennou rozhlednu. Na ochoz na vysílači se lze nechat za pár forintů vyvézt výtahem, tak neváháme. Takové štěstí, abychom viděli Vysoké Tatry, nemáme, přesto je ale výhled na tu dnešní mlhavou bídu solidní, vidíme alespoň krajinu v nejbližším okolí. A mimochodem, i další hřebínek s horou Galyatetõ podle mapy hodně převyšující 900 metrů, který ještě musíme přejet. Takže žádné, že z nejvyšší hory to bude jenom z kopce.

Z kopce to je asi 7 kilometrů, pak zase vzhůru. A zase ta auta. Konečně nás mobil navedl na pěknou lesní asfaltku a my odbočujeme. Nyní už jenom sjezd do Nemti. A auto cestou jen jedno – překvapení lesáci. V nížině se oteplilo na neuvěřitelných 10 stupňů. Míříme na sever. Přejeli jsme do pohoří Cserhát, které zasahuje až na Slovensko pod názvem Cerová vrchovina. Jestli jste v těchto končinách ještě nebyli, určitě stojí za návštěvu. Nyní nás ale hradní zříceniny na čedičových vrcholcích nechávají chladnými a míříme poklidným venkovem k vesničce Kazár, u které se nachází tzv. Bílá roklina, další zajímavost, kterou chceme vidět. Blíží se ale večer, nabíráme vodu a paní nás informuje, že je roklina vzdálená asi 4 kilometry. Moc se nám to nezdá, ale místním už radši věříme. Hned za vesnicí se objevily dřevěné směrovky. Poté, co jsme překonali další silně zabahněný úsek, ukazují strmě do kopce. Místečko hned vedle cesty vypadá k nocování pěkně jen do okamžiku, kdy do mechu zaboříme nohu. Začvachtá to a objeví se voda. Raději ustupujeme zpět do údolí. Nakonec nacházíme na kraji louky pěkné a suché místo a ještě za světla stavíme stan a sháníme dřevo na táborák. Což jde blbě, nejsou tu normální stromy, jenom jakési husté a trnité roští. Ale zakrátko ohýnek plápolá, vaříme čaj a cestou zakoupená vajíčka, a je nám dobře. Slunce už dávno zapadlo, teplota pomalu klesá k nule, nejvyšší čas zmizet ve stanu.

Ještě že jsem nemusela během noci ven. Luděk byl a tak ho ranní pohled ze stanu nepřekvapil. Chvíli tedy trvalo, než jsme omrzlý stan vůbec otevřeli a mohli ven nakouknout, ale to bílo kolem nás je neskutečné. Škrábu led z tachometru na kole, abych zjistila teplotu. -4°C. Bezva! Oheň moc hořet nechce, dřevo zbylé z večera je omrzlé. Než se nám ho podaří rozdělat, zahříváme se slivovicí. Její zásoby se povážlivě tenčí, a to máme před sebou ještě dvě noci. Nevím, jestli to dám. Mít teplý spacák je jedna věc, ale vylézt ráno z něho do mrazu a fungovat, je věc druhá.

Rozpékáme zmrzlé rohlíky a mažeme zmrzlým sýrem. Jsme ve stínu a ještě hodně dlouho budeme, slunce na nebi stoupá hodně pomalu. Riskujeme. Necháváme náš tábor rozbitý – stan, kola i doutnající oheň a doufáme, že případní návštěvníci pochopí, že nejsme daleko a vydáváme se najít bílou roklinu. Jdeme lesem snad několik kilometrů, pomalu u toho rozmrzáme, spíš ale vzteky. Kde to, sakra, je. Konečně se cesta zase láme a my už to vidíme. A opět jsme trochu zklamaní. Roklina je spíš roklinka a bílé skály nejsou bílé, ale žlutošedé. Navíc do rokliny můžeme nahlédnout jen na jednom místě, stezka se vzápětí odklání a pokračuje dál hustým lesem. Kdybychom chtěli nahlédnout na skály i na jiném místě, museli bychom se prodrat neproniknutelným pichlavým roštím. Cesta nás navádí zpět na naši louku, kde nalézáme tábořiště nedotčené a již zalité dopoledním sluncem. Rychle balíme, likvidujeme zbytky po ohni a vydáváme se na další cestu.
Pokračujeme dál zvlněnou krajinou pohoříčka Cserhát. Je krásný den, udělalo se i docela teplo, což znamená příjemných 12 stupňů. Přesto obědváme v teple pizzerie v městečku Pásztó a posilnění jídlem stoupáme do kopce k vesničce Hollókő. Jde o malou vesnici zapsanou na seznam UNESCO položenou na opravdu impozantním místě (samozřejmě, s přihlédnutím k tomu, že jsme v rovinatém Maďarsku) s pěknými domky a přilehlým hradem z 13. století. K němu podnikáme krátkou procházku. Hrad jako takový zrovna prochází rekonstrukcí, ale bohatě nám stačí na něj pohled z vyhlídky. Jeho umístění v zalesněných kopcích, na dohled od civilizace a s výhledem na Slovensko je fantastické. V dálce vidíme sněhem pokryté kopce. Odhadujeme, že půjde o Nízké Tatry.

Severomaďarská pohoří patří ještě do Karpatského oblouku a je to znát. Při sjezdu z Hollókő si připadám jako v Rumunsku. Přes několik nevýznamných hřebínků pokračujeme dál. Pomalu se zase blíží večer, ty dny jsou takhle na podzim nějak krátké. Zase hledáme nocleh, zase teplota klesá a hrozí noční mráz. Navíc vjíždíme do oblasti, kde je jedna vesnic za druhou a domy všude. Chceme někam, kde si uděláme ohýnek.

Hurá, našli jsme. Museli jsme odbočit ze silnice a projet až za pastviny. Jsme sice na dohled domům, ale nic lepšího nenajdeme. Opět rozděláváme oheň, vaříme večeři a zahříváme se slivovicí. Na ráno nám už skoro nezbývá. V noci přichází mlha a ta udržela teplotu kolem nuly. Je to hned znát, ale lezavá mlha v nás ráno nevzbuzuje pocit, že bychom tady chtěli snídat. Balíme a zkusíme najít zase nějaký ten ranní bufet. Ale nedaří se. Projížděné vesničky jsou hodně malé. V jedné větší nakupujeme v sámošce, ale vysedávat venku a snídat se nám opět v jednom stupni nad nulou nechce. Konečně v jedné vesnici má hospoda otevřeno. Je to sice opět jen nálevna, ale už máme tu drzost, že k objednanému čaji a kafi snídáme naši vánočku. Namáčkla jsem se na kachlová kamna a snažím se nasát trochu tepla. Venku mezitím vykouklo sluníčko a oteplilo se na sedm stupňů.

Opouštíme Cserhát a před námi je poslední hřeben, pohoří Börzsöny. Zvedá se opět takřka z nuly do výšky přesahující 900 metrů nad mořem. Na nejvyšší horu s rozhlednou nevede slušná cesta, a protože se nám nechce do dalšího trápení se bahnem, odkládáme tip na přechod Börzsöny na nějaký kratší vandr. Na jeho úpatí totiž staví rychlíky z Čech. Do vesnice Nógrád, ve které se nachází další hrad, jehož siluetu máme možnost vidět, už nezajíždíme. Máme nějaký čas navíc, takže Börzsöny přejedeme vzdálenějším průsmykem. V poslední vesnici před horami, Diósjenő, se sháníme po hospodě. Místní nás posílají do cukrárny, ale buď jsme tomu špatně rozuměli, nebo ji nenašli, ale nakonec si kupujeme pečivo a salám v malém krámku, a obědváme venku. Je totiž neuvěřitelné teplo, 16°C a tak se dá sedět venku na sluníčku. I Luděk před sluníčkem tentokrát neprchá do stínu.

Čtyři kilometry do kopce, a následně patnáct z kopce, tomu říkám profil trasy. V průsmyku kolem 550 metrů nad mořem krátce odpočíváme. Svítí sluníčko a je tady vyhlídka na skoro celou naši projetou trasu. Potom se vydáváme na dlouhý sjezd. Pochvalujeme si, že tu vůbec nejezdí auta. Na začátku lesa byla totiž nějaká cedule se slepou silnicí, ale dodatková tabulka byla v maďarštině. Kdo by to řešil, na kole se nás to určitě netýká. Najednou vidíme zradu! Potok kříží silnici, nedávno tu pravděpodobně stál silniční most, ale ten zničila loňská povodeň a teď tu žádný není, silnice končí srázem do potoka. Tak proto ta cedule a žádná auta. Luděk popadl své kolo a než jsem se vzpamatovala, je na druhém břehu. Tak ahoj, prý…
Pak si to ale rozmyslel, vrací se a bere i moje kolo. Po chvíli je silnice přerušena potokem znovu. Takže zase znovu přenést kola, ale po pár minutách už míjíme první domky a u nich auta, je nám jasné, že další překážka už nebude. Přidaly se k nám koleje úzkorozchodné železnice, která v létě vozí turisty z nedalekých Kemenců do lesů pohoří Börzsöny. Je zde i nějaké muzeum, ale areál vypadá zavřeně, tak pokračujeme dál.

Najíždíme na hlavní a stáčíme se k jihu. Zalesněný hřeben Börzsöny máme po levé ruce v celé své kráse. Mírně zvlněnou silnicí se blížíme do Létkés, kde náš přejezd Maďarska končí, a my vjedeme na Slovensko a budeme mířit na Štúrovo, odkud nám jede zítra vlak. Nemusíme sice spěchat, ale když to tak pěkně jede, proč to brzdit.

V malém krámku utrácíme poslední forinty. Chceme nějakou echt maďarskou klobásu, ale k dostání jsou jenom Kostelecké uzeniny. Konečně prodavačku jednu úplně vespodu našla. Na cedulce ověřuje, že je fakt maďarská. Ještě nějaké bonbony pro děti a jedeme. Neutratili jsme úplně všechno, ještě nám jich pár zbylo na příště. Přejíždíme řeku Ipeľ a jsme na Slovensku. Pokračujeme v odpoledním slunci a najednou se před námi objevuje silueta ostřihomské katedrály. Neskutečné dílo!

Je čtvrt na čtyři, máme tudíž spoustu času. Jdeme vyzkoumat, jak je to s tím zdejším termálkem. Na jedno doptání jsme u něho. „Zítra je otevřeno až od dvanácti”, zchladí nás vrátný hned u vjezdu do areálu koupaliště. „A dneska?” „Dneska výjimečně do desíti večer.” Jak to udělat? Když se teď půjdeme vykoupat, vyjde to akorát, že za tmy pojedeme někam za město hledat nocleh. „Tady je nějaká ubytovna,” ptá se Luděk. „Už je po sezóně,” informuje nás chlapík, „jedině tamhle v hotelu”. Jdeme se zeptat na cenu. „Dvě osoby, 40 euro”, vypálila recepční. „Se snídaní?” „Bez, ale v ceně je hotelový bazén”. „Chceme jít do termálka, na bazén kašleme, potřebujeme jen přespat.” Slečna pokrčila rameny, nějaké slevy nejsou v její režii. Jdeme se zeptat jinam. Představa, že pojedeme teď někam za město hledat místo pro stan, kde strávíme další mrazivou noc, se mi už moc nelíbí.

V centru na pěší zóně ladíme veřejnou wifi a booking. Penzion Korzo, pokoj 25 euro. To by šlo. A hele, vždyť je to tamhle ten vchod, sedíme pár metrů od něho. Je to geniálně umístěno. Přímo na hlavní pěší zóně, ale když vlezeme dovnitř, ocitneme se v klidném dvorku. Paní je taky moc milá. Kola si necháváme v altánku pod střechou a pak si bereme plavky a ručníky a pěšky míříme ke koupališti. Za 9 euro máme oba vstup do bazénů (jeden krytý, studenější, pro plavce a druhý venkovní, s horkou termální vodou) na čtyři hodiny. To nám bohatě stačí. Relax po promrzlých dnech v horoucí vodě je přesně to, co potřebujeme.

Po koupeli následuje večeře a potom procházka k řece. Je po sezóně a bazilika na druhém břehu už není nasvícená. Pak se přesunujeme do tepla penzionu. Teploměr ráno ukazuje 3°C. To jsme mohli klidně do stanu, míní Luděk. Já ti nevím, já toho měla dost, ale stejně mi v hlavě leží, že jsme vyměkli.

Dopoledne nás čekají poslední tři kilometry na vzdálené nádraží, kde nastoupíme na přímý vlak do České Třebové. Jede z Budapešti a má trochu zpoždění. Vzhledem k tomu, že nikde nebudeme přestupovat, nás to netrápí. V ceně drahé jízdenky je i místenka. Usazujeme se do kupé vyhrazeného pro cestující s koly a do Nových Zámků si povídáme s příjemnou spolucestující. Debatujeme na téma života na Slovensku, zejména nás zajímá, zda slaví 28. 10. jako státní svátek. Prý jedna politická strana má v programu z této události státní svátek udělat, ale jde spíš o populistický krok.

Za Bratislavou jdeme okusit jídelní vůz. Musíme projít celým vlakem, než se k němu dostaneme. Vzápětí se ale otáčíme na patě – guláš 330 korun, pivo 80, kafe 60 opravdu nejsou ceny, které bychom chtěli akceptovat. Vlak jede z Budapešti do Hamburku a v jídelním voze je prázdno. Dva cestující usrkávají minerálku, jídlo nemá nikdo. Nedivím se. Příjezdem do Třebové naše dovolená končí. Vyzvedáváme děti u babičky a další dny máme zase normální režim. O pár dní později se otepluje a i začátkem prosince neklesají noční teploty pod 6°C. To jsme si v tom Maďarsku ty mrazíky pěkně vyžrali. Jistota, že na jihu bude tepleji, holt neplatí vždycky.

PS: Čelovka ani dalekohled doma nevyplavaly, usoudili jsme tedy, že je musel někdo vytáhnout ve vlaku při cestě tam z řídítkové brašny. Jestli se to stalo v Čechách, na Slovensku nebo až v Maďarsku, těžko říci. Ještě že neukradl něco dražšího. Teplé rukavice, cestovní rádio, občanku a olejničku… to vše ale Luděk prostě doma zapomněl.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2014 s lokalitami , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK