Tak jsme doma. Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Rubrika: Aktuality

Zdravíme všechny příznivce ePastorku a dovolujeme si oznámit, že jsme včera v poledne došlapali zdraví, živí a v pořádku zpátky do Těchonína.

Máme v nohách našlapáno 2.930 kilometrů. Musím ale, alespoň za sebe přiznat, že to byla jedna z našich nejnáročnějších cest (hlavně psychicky).

Když jsme tuto cestu plánovali, počítali jsme s tím, že potřebujeme pohodový terén, cyklostezky a rovinky, neboť letos na kolech vyjely už obě naše děti, jak Šárka, tak Víťa. Dneska už vím, že dokud seděly děti ve vozíku, byly tam v bezpečí. Kam se hrabou balkánské kopce, blití v Moldávii, vedra v Albánii nebo bloudění v Srbsku. Uhlídat na silnicích, ale i cyklostezkách (neboť narazit se dá do všeho – ať žijou závory apod.:-) dvě děti je záležitost, při které jsme si mnohokrát sáhli hodně hluboko (až jsem začala uvažovat, jestli přeci jenom nejsem ustrašená matka, která sice vezme děti na šestitýdenní cestu na kole, ale pak se o ně každým okamžikem bojí). A to i přesto, že je Víťa zase o rok starší než byl vloni (a pravou a levou stranu už zvládá spolehlivě) a Šárka jela ještě lépe, než Víťa vloni.

Přesto se nám podařilo cestu zdárně dokončit, a co víc, ujet ještě o nějakých 600 km nad plán víc.

Když nás přesně před šesti týdny, tedy 9. 6. 2014, naši přátelé vysazovali u Saint-Nazaire nedaleko Nantes (ve Francii u Atlantiku), doufali jsme, že dojedeme alespoň do Vídně. Projeli jsme celou Francii podél řek Loiry a Doubs, následně přejeli do Německa k prameni Dunaje a tento následovali až ke slovenským hranicím. Když jsme pak do Vídně dojeli o celých 8 dní dříve, než jsme si mysleli, cestu jsme si prodloužili ještě o Slovensko (Váh) a Čechy a podél Bečvy, Moravy, Moravské Sázavy, Tiché Orlice a Těchonínského potoka (ten je nejhorší!:-) došlapali od Atlantiku po svých až domů.

Nebyly to ale jenom řeky, podél kterých jsme se poflakovali. Do cesty se nám postavilo několik pohoří, které jsme přejeli: Morvan, Schwarzwald, Malé Karpaty, Javorníky…

A nemyslete si, nějak jsme se nehnali. Ve Francii jsme navštívili (i vevnitř) snad každý zámek, který se nám postavil do cesty, vychutnávali jsme si stezky podél plavebních kanálů, víme už, kde všude pramení Dunaj, jaká je vyhlídka z nejvyšší katedrály na světě a obřího vídeňského kola… a spoustu dalších zážitků. Nebudu ale předbíhat…

Děti si samy z celé cesty ukroutily nemalý díl – Víťa (7 let) našlapal celých 2500 km a Šárka (5 let, šest jí bude až koncem srpna) solidních 1560 km (a to jsme jí týden před odjezdem koupili větší kolo, na které neuměla zpočátku sama nasednout). Zbytek si jeden nebo druhý odseděli ve vozíku (který jel pro jistotu ještě s námi celou cestu) nebo jeli zapojení pomocí Follow me. Věřím, že se mi brzy podaří sepsat nějaké delší povídání o celé cestě, včetně zpracování fotek.