Rubrika:
2025
Datum výpravy: 15. - 18. 7. 2025
Účastníci: Markéta, Luděk
Ujeté kilometry: 225
Do Brd jsme vyráželi mnohokrát, tedy do těch v blízkosti Prahy (část Hřebeny) a hlavně v mládí. Mám na ně vzpomínky, napsala jsem před časem krátký článek pro jedno číslo Cykloturistiky na Brdy tematicky zaměřené, nakopírovala jsem ho sem. Do těch vzdálenějších (pravých) Brd se tehdy nesmělo, vojenský prostor byl zrušen až v roce 2016. Projet ale Brdskou hřebenovku celou – od Příbrami do Prahy – a tím Brdy pro sebe zcelet – byl můj sen. A k tomu navštívit i Atom muzeum JAVOR 51. Jenže takováto akce vyžadovala pár dní a jak už to tak bývá, přednost dostávaly jiné lokality. Až tohle léto… Zatím jsme pořádně nikde nebyli, větší cestu v kuse jsme plánovali na srpen, ale co s načatým červencem, proč nevyjet na pouhých pár dní (úterý – pátek) a proč ne zrovna na Brdy? Začneme v Příbrami a dojedeme až do Prahy. Zkusíme se zastavit u Pavla a Míly, budou-li doma. Nejnáročnější bylo naplánovat, aby nám vyšla návštěva zmíněného muzea (někdejšího skladu jaderných hlavic), které se pro veřejnosti otevíralo v létě roku 2025 pouze o středách a sobotách. Prohlídky jsou organizované a začínaly v 11 hodin. Chtělo to tedy přespat někde poblíž, abychom dorazili přesně. Přespali jsme na posečené loučce pod Dubovou horou (bod č. 19). Další nocleh na parádním místě poblíž Hostomic a třetí nocleh u Platilů na zahradě 🙂 Těm jsme zavolali ze Skalky, poutního místa nad Mníškem pod Brdy, až jsme měli jistotu, že jsme do večera schopní k nim dojet. Naštěstí byli doma a přestože Pavel stáčel med, čas si na nás udělali. Poslední den jsme od nich už přejeli jenom do Klánovic, ty jsme si vytipovali úplně náhodně, abychom nemuseli jet na kolech do centra Prahy a kupovat si drahou jízdenku tarifních zón P a 0.
Fotek je podstatně méně než jindy 🙁 Fotila jsem na mobil a když jsem o něj vlastní blbostí bohužel koncem roku přišla, neměla jsem fotky ještě stažené do počítače. Jsou tedy jenom od Luďka, který nefotí vůbec systematicky. A teď už onen zmíněný článek pro Cykloturistiku a pak 40 fotografií.
Vzpomínky na Brdy
Kluci v kanadách, holky v kožených kotníčkových botách. Maskáčové kalhoty, zelené košile. Nemohla jsem z nich spustit oči. Trampové, vandráci, kotlíkáři. Voněli ohněm a dálkami. Bylo mi šestnáct a toužila jsem patřit mezi ně. Každou neděli se scházeli na Karlově mostě a já je obdivovala. Zpočátku jenom zpovzdálí. Po čase jsem se osmělila a oslovila holku s krosnou. Měla přes ni přehozený starý vatovaný kabát. Jarní slunce už sice hřálo silně, ale kdo ví, jaké panují tam venku noci.
„Na Brdech,“ odpověděla ta dívka na otázku, kde o víkendu byli. Ohromilo mě to. Přikývla jsem, ačkoliv jsem neměla ani ponětí, kde nějaké Brdy leží. Ve škole jsme se o nich neučili. Hlavně ať na mě nic nepozná, pomyslela jsem si.
Čím víc jsem mezi trampy chodila, tím víc jsem o nich slýchala. Hluboké lesy a v nich osady a tábořiště, kde u ohňů do noci hrála kytara. Kde vznikala přátelství na život a na smrt. Kde se děly historky, co se do smrti nezapomínají. Alespoň tak se mi to tehdy zdálo. Jak úžasně to všechno znělo!
Jednou jsem v knihkupectví uviděla mapu. Tenkrát ještě nebylo samozřejmostí, aby si turista v obchodě jednoduše vybral mapu oblasti, jaká se mu hodila. Tahle však koukala z regálu přímo na mě. Jmenovala se Brdy-Hřebeny. Po večerech jsem si v ní četla a snila, podobně jako mnozí listují barevnými katalogy cestovních kanceláří. Netoužila jsem po cizokrajných destinacích, zvučných jménech zahraničních měst. Ani po palmách, plážích, ledovcových horách a strmých štítech. Já chtěla vidět Brdy!
Jednoho dne jsem se konečně dočkala. Má touha byla vyslyšena a sen se proměnil v realitu. A ne jednou. Utíkali jsme z města pravidelně, na Brdech strávili spoustu víkendů, podnikli mnoho cest. Poznala jsem na vlastní kůži všechna ta místa z mojí mapy. A nakonec jsem i já, s největší samozřejmostí, pronášela: „Byli jsme na Brdech, a vy?“
Takové tehdy Brdy měly kouzlo.
Moje mapa končila horou Plešivec. Netušili jsme, že tyhle naše Brdy, i když se táhly zdánlivě donekonečna, až na předměstí Prahy, jsou ve skutečnosti jen malou částí většího celku, vlastně obyčejným předhůřím, jakýmsi výběžkem těch opravdových Brd. Ty nám však tehdy byly utajeny, nepřístupny.
A přece nám to nevadilo. Člověku stačí málo ke štěstí, když je mu šestnáct let. Podobně jako málo mu stačí k neštěstí.
Vyšla jsem si znovu do Brd, po několika letech. Vystoupila z vlaku v Řevnicích, prošla náměstím, les začínal kousek za ním. Nic se nezměnilo. Přejít silnici, poslední známku civilizace a pak už jenom divočina. Překročila jsem potok, z něhož jsme mnohokrát nabírali vodu na pití. Vystoupala kopec na Babku. Kolikrát jsme tu pod skalním převisem jenom nocovali? Posadila jsem se a koukala do dáli. Brdské lesy se nezměnily. Dál šuměly svoji píseň a bylo jim jedno, jestli se pod jejich korunami procházejí trampové, houbaři nebo projíždějí cyklisté. Šla jsem dál, směrem ku hlavnímu městu. Na hřebenových planinách dozrávaly borůvky, z mechu sem tam vykoukl hnědý klobouček hříbku. Ticho občas rozčísl jen ptačí zpěv. Vždyť je to jenom obyčejný les, nechtělo se mi věřit, opravdu jsem po něm kdysi tolik toužila?
Stačilo pár let, a kouzlo bylo fuč. Nebo nebylo a já ho už neviděla? Svět je mnohem větší, krásnější a zajímavější než jedny maličké a nevýznamné Brdy. O tom prostě žádná! Přijde ale doba, kdy dospějeme k tomu, že už se celý vidět prostě nestihne.
Pak se to kouzlo znovu objeví.
Nahrávání ...
