Rubrika:
2025
Datum výpravy: 25. 6. - 5. 7. 2025
Účastníci: Markéta, Jana
Když před pěti lety přišla Jana o manžela, tak jediná věc stojí na této smutné události za zmínku, smím-li to tak říci, že jsem získala kamarádku. Parťačku na hory jsem si vždycky přála mít. Ne že by chodit po horách s mužem bylo špatné, to vůbec ne, ale jít dvě holky je trochu jiné. Chodit úplně sama je ještě o level výš, na to zatím úplně nemám, ale jít nějaký delší (myšleno v mém případě delší než víkend) přechod jen s kamarádkou mě vždycky lákalo. Dvě holky samy v horách pro mne bylo symbolem dobrodružství a výzvy. Když mi Jana nabídla, zda bych se k ní nechtěla přidat na přechod Dolomit po trase Alta Via 1, nebyla otázka, zda do toho půjdu, ale jak to udělat, abych doma dostala volno 🙂
O této trase jsem už přečetla několik článků, obdivovala horská panoramata na fotkách a snila, že se tam jednou taky vydáme. Zároveň jsem ale tušila, že tohle asi bude navěky patřit do kategorie „sen“, protože Luďka na Dolomity nenalákám, jsou na něj moc zápaďácké a zprofanované. Upřímně, toho jsem se také trochu bála, ale zase destinace ideální na výlet pro dvě holky. S Janou jsme doposud chodily jen víkendovky, delší trasu jsme společně prošly na Šumavě, ale tam s námi šli ještě Luděk a Šárka. Otázka, zda spolu vydržíme týden putovat po horách se tak nabízela k vyzkoušení 🙂 Jana měla v práci domluvené dva týdny dovolené, na AV1 stačí týden, tak měla v plánu si předtím projít ještě část Karnské hřebenovky. Já si netroufala požádat doma o dva týdny volna, navíc s nejistotou, zda s Janou vydržíme aspoň ten jeden týden :-), takže jsem přislíbila účast jen na AV1. Jana si tedy rezervovala chaty na Karnischer Höhenweg, protože tam se stanovat nesmí, a domluvily jsme si setkání v Lienzu.
„Byla bych ráda, kdybychom měly každá svůj stan,“ napsala mi Jana pár týdnů před akcí, a dodala, že její stan je maličký – dvě bychom se tam vešly jen taktak, a v případě horšího počasí bychom se tam asi utloukly. My sice větší stan doma máme a vzít bych jej mohla, ale tím, že Jana vyrážela o týden dřív hrozilo, že kdyby se něco na poslední chvíli přihodilo a já nepřijela, byla by Jana bez stanu namydlená. Zároveň ale stany, co máme doma, nejsou zrovna ultralight a tak jsem opět oživila myšlenku koupit nám s Luďkem stan nový, lehký. Zabrousila jsem tak po čase do nějakých novinek v této oblasti a objevila Durston X-Mid 2, který je dostatečně velký pro 2 osoby (kdy minimálně jedna z nich má rozměry Luďka), je dvouplášťový a staví se na trekové hole. To mě lákalo vyzkoušet, hole nosím a ušetřená váha není zanedbatelná. Stan jsme cvičně postavili doma, abych s tím v Dolomitech nebojovala, což se ukázalo docela strategické. Jednak jsme k postavení potřebovali videonávod :-), jednak hned první noc v Itálii nás chytla bouřka a kroupy 🙂
Jana měla najité nejvýhodnější spojení a to přímý vlak Vídeň – Lienz v 8:24. Udělala jsem to tedy stejně jako ona: navečer přijet do Vídně a tam přenocovat v hostelu poblíž nádraží. Ve čtvrtek 26. 6. jsme se tak podle plánu ve 14 hodin setkaly na nádraží a společně pak pokračovaly dalším vlakem do Toblachu (Dobbiaco), odkud jel autobus k jezeru Lago di Braies, kde Alta Via 1 oficiálně začíná. Jana na celou trasu připravila skvělý itinerář, naplánovala denní etapy, vytipovala místa na spaní, zaznamenala chaty a prameny, včetně jednoho noclehu v kempu, cca v polovině, kde je možnost dokoupení zásob v menším krámku.Trasa měří asi 120 kilometrů (my jsme ušly 122 km) a ačkoliv jsou Dolomity vyhlášené svými ferratami, AV1 je vedená tak, že na ní není jištěná cesta ani jedna. Tedy, úsek jištěný ferratami na oficiální trase jeden je, v samém závěru (nebo na začátku, záleží odkud trasu jdete), ale existují dvě varianty. My jsme zvolily, stejně jako většina, vynechání hory Monte Schiara. Tím se ušetří asi 10 km a hlavně nutnost tahat veškeré vybavení kvůli tomuto jednomu úseku, nehledě na to, že třeba já se na těchto cestách neumím pohybovat a tak je ani nevyhledávám. Dva nebo tři úseky jištěné krašími řetězy na AV1 naleznete, ale nestojí za řeč, tedy když jsem to prošla já, projde je každý. Stejně jako úseky vedoucí po úbočí, kde se „leze“ a občas cesta hledá mezi velkými balvany, po suti, která neúprosně sjíždí dolů a likviduje značené trasy. Poprvé v životě jsem tak měla možnost jít po cestě „značené“ kamennými mohylkami, tzv. mužiky. Většina trasy je pohodově schůdná, jen pár úseků nebylo příjemných, hlavně ty, kde jsme cestu musely hledat a kde se muselo počítat s tempem 2 kilometry/hodinu.
Co se lidí týče, Dolomity mě příjemně překvapily. Kromě několika málo vyhlášených míst (chat) a několika silničních sedel, to docela šlo, rozhodně jsem čekala větší nával a davy. Možná za to mohlo to, že na přelomu června a července nebyla ještě úplně ta nejhlavnější sezóna, ale za sebe musím říci, že to termín byl skvělý. Počasí vyšlo parádně, dvě noční bouřky a jedna denní, Dolomity byly rozkvetlé – opravdu nádhera. Byla jsem poprvé na pěších túrách v Alpách a nevím, zda někde ještě najdu hezčí krajinu. S nocováním jsme si hlavu příliš nelámaly, míst bylo dost. Dočetly jsme se, že to sice není povolené, ale prý se to toleruje (naštěstí jsme nedostaly možnost si ověřit, jak moc se to toleruje nebo ne). Osobně si myslím, že se stanem chodíme beztak hlavně jen my Češi, většina ostatních národů spává po chatách, takže dokud to nenabere nějaký obludný rozměr a turisté se budou chovat v přírodě slušně, tolerovat se to bude dál. Asi 2x jsme se zeptaly v chatě, zda je nocleh v jejím okolí možný, v jedné chatě nás paní poslala na konkrétní místo, v té druhé nás poslali od chaty dál (hlavně nesmíme být z chaty vidět, rangeři chodí na kontroly – prý!). U té první chaty jsme na vedlejší loučce měly spolunocležníky (partičku Čechů), jinak jsme našly plácky, kde jsme spaly samy. K tomu jedna noc v kempu, jedna v bivakovací chatce a tři noclehy úplně nadivoko (dva u jezer, jeden v kosodřevině).
Suma sumárum – nádhera to byla, hned bych se do Dolomit vrátila! Jana se ukázala jako výborná parťačka, klapalo nám to spolu a tak doufám, že ještě něco podnikneme! Když jsem se vrátila domů, Šárka byla na soustředění ve Slovinsku, Víťa jezdil na brigádu a Luděk měl doma na návštěvě Radka z Prahy. Panovala tam skvělá chlapská symbióza (bordel, pivo a tak 🙂 ), že jsem měla pocit, že překážím a sto chutí se otočit a odjet 😀 Kluci se tvářili, že by jim to zase ani tolik nevadilo 🙂 A to z původně avizovaného týdne bylo nakonec deset dní, protože jsem odjížděla ve středu a vrátila se v sobotu.
PS: Fotky jsou z naprosté většiny od Jany z fotoaparátu.
Do Vídně jsem přijela večerním vlakem
Nocleh v hostelu nedaleko nádraží v dámském pokoji
Ranní vlak do Lienzu. Veselá historka - Jana neměla v horách poslední dva dny signál, takže zprávu o tom, že jsem vyrazila a jedu za ní, si přečetla (a odpověděla mi) až když jsem byla na cestě. Že byla moje zpráva nedoručená, mě znepokojilo jenom maličko.
Setkání v Lienzu, selfíčko na památku a poslat domů.
Na nádraží rychlý nákup chleba a dobití telefonu, protože v mém vlaku zásuvky nefungovaly. Vlak do Toblachu jel asi za hodinu.
Autobusem k Lago di Braies. V sezóně se musí jízdenky rezervovat přes internet.
Lago di Braies (1 494 m n. m.) Startovní bod Alta Via 1.
Záchody u Lago di Braies. Obě jsme vyčetly v nějakém cestopise, že někdo u jezera nocoval, tak jsme se měly v plánu tam zašít také... Bylo sice teprve půl páté, ale jednak nás čekalo 900 výškových metrů nahoru bez další možnosti noclehu, jednak na dnešní večer hrozily silné bouřky.
Stanování v lese u Lago di Braies (1 500 m n. m.) Stan se mi povedlo postavit!
Bouřky přišly, dokonce i kroupy, o kterých Jana nevěděla :-) Nový stan prošel zatěžkávací zkouškou úspěšně.
Turistické značení u Lago di Braies. Občas si člověk připadal jako v Egonově království - všechny trasy vedly po červené :-) Alta Via byla v terénu značená jen sporadicky, člověk musel vycházet z trasy na mapy.cz
Ráno u Lago di Braies. Zatím mlhy po noční bouřce, ale předpověď byla dobrá.
Vrcholy nad Lago di Braies pomalu vystupovaly z mraků (podobně jako my pomalu stoupaly vzhůru) a ukazovala se ta nádhera kolem nás.
Máme za sebou cca 250 výškových metrů.
Výhled k Lago di Braies hluboko pod námi
Maličko náročnější místo na turistickém chodníku
V cca 2070 metrech se objevilo jakési patérko, kde by se mezi kameny možná místo na dva stany našlo, ale upřímně, v té včerejší bouřce bych tady fakt být nechtěla
Stoupání do sedla Forcella Sora Forno (2388 metrů) - ta pěšinka napravo
Stoupání do sedla Forcella Sora Forno zajištěné řetězy. Nahoru a za sucha úplně v klidu.
Stezka do sedla Forcella Sora Forno - závěrečné metry
Výhledy ze sedla Forcella Sora Forno (2388 metrů). Pod námi Rifugio Biella (2 225 m n. m.)
Vrcholy nad náhorní plošinou mezi chatami Biela a Sennes - po té cestě půjdeme. Jenom jsme chvíli seděly a kochaly se. Sluply jsme každá nějakou tatranku, do chaty jsme nešly, za 3 km měla být další, tam že si dáme oběd.
Vrcholy nad náhorní plošinou mezi chatami Biela a Sennes
Výhled přes Rifugio Sennes - tam sestupujeme!
Po dobrém obídku (seznámení s dolomitskými cenami! - dalo se to, ale většinou jsme si dávaly to nejlevnějí jídlo za cca 11-16 eur) jsme nabraly vodu z pramene u chaty. Prameny byly spolehlivě skoro u každé chaty.
Pastviny u Rifugio Sennes (2 126 m n. m.)
Výhled přes planinu u Rifugio Fodara Vedla, což byla další chata, dovnitř jsme nešly.
Výhled k Rifugio Pederü - nechutný sestup 350 metrů na 1,8 km.
Rifugio Pederü (1 548 m n. m.), odpočinek a další dobití telefonů :-)
Výhled od Rifugio Pederü na pokračování trasy, cesta vede napravo
Stoupání nad Rifugio Pederü (vlevo zásobovací cesta, vpravo pěší stezka)
Výhled k Rifugio Pederü (vlevo pěší stezka, vpravo zásobovací cesta)
Stanování u Lago Piciodel (1 830 m n. m.) Mělo tam být jezero podle mapy, v reálu trochu vyschlo, a louky zůstaly pomáčené. Plácek jsme ale našly a dokonce se šlo i vykoupat. Schované za kosodřevinou jsme večer z cesty zaslechly češtinu.
Krajina nad Lago Piciodel. Vlevo teče potok, o kterém jsem podle mapy odtušila, že "Půjdeme podél potůčku, tam určitě najdeme nějaký plácek." Nemohla jsem se více splést :-)
Náhorní planina u Rifugio Lavarella po asi 3 km. Na výběr na ranní kávu dvě chaty :-)
Vybraly jsme náhodně Rifugio Lavarella (2 042 m n. m.)
Rifugio Lavarella – zásuvky k nabíjení elektrokol. Mohly jsme si tu jen dobít telefony, ale bylo nám to blbé, tak jsme si sedly ke kávě (já) a jinému pití (Jana). Zeptaly jsme se na možnost nějakého jídla, ale zrovna probíhaly snídaně pro ubytované, tak jsme měly smůlu.
Náhorní planina u Rifugio Lavarella, napravo další chata (Rifugio Fanes), tam jsme nešly.
Sedlo Ju de Limo (2172 m)
Lago di Limo. Dva lidi tu stanovali, asi to byli ti dva češi ze včera.
Výhled k salaši Gran Fanes (měli zavřeno, otevírali až později odpoledne)
Výhled k sedlu Jù dal'Ega, kam jdeme
Kvetoucí Dolomity - pěnišníky
Kvetoucí Dolomity - pěnišníky
Jany "oblíbená" činnost - sušení stanu :-) Udělaly jsme si tu kratičkou pauzu, než stany uschnou. Kolem procházela nějaká větší skupina a usoudila, že je to tu nějaké vyhlášené místo na sezení, tak si tam kecli taky a začali svačit a hlavně žvanit.
Jižní výhled ze sedla Jù dal'Ega, nalevo je vidět výstupová trasa do sedla Forcella di Lago (2486 m) - ta úzká škvíra nalevo. Za ním se nachází jezero Lech de Lagació, kde byl plánován nocleh. Protože jsme se trochu obávaly náročného sestupu ze sedla k jezeru a protože jsme měly hodně času a ten den už neměla být žádná hospoda, zvolily jsme si delší trasu se sestupem do údolí k Capanna Alpina
Údolí Grande Piano u Col de Locia
Výhled z Col de Locia přes údolí Sciaré - byl tu bod do Horobraní!
Restaurace Capanna Alpina (1 730 m n. m.)
Oběd v restauraci Capanna Alpina – omeleta se slaninou je jistota
Cestou byly chaty dokonce dvě, toto je Rifugio Scotoni (1 985 m n. m.)
Občerstvení na Rifugio Scotoni – zasloužený rádler po velmi prudkém stoupání
Markéta si zasloužila ovocný pohár a Colu
Chovaly tu lamy a ty byly zrovna legračně ostříhané
Výhled od Rifugio Scotoni – vlevo je serpentýnová stezka k Lech de Lagació
Výhled na louky u Rifugio Scotoni ze stezky k Lech de Lagació.
Horské chodníky tu byly skoro dokonalé. Serpentiny v prudkém svahu tak akorát, aby se člověl příliš nezadýchal.
Lech de Lagació (2 180 m n. m.) – červená tečka je můj předčasně postavený stan, jenže nebyl zde jiný úkryt před sluncem.
Ocitly jsme se tu brzy, asi ve tři hodiny, jenže před námi byla kamenitá část Dolomit a my se obávaly, že bychom tam lepší místo nenašly. Nakonec asi našly, protože nás tu minuli ti dva češi a my jejich stan pak druhý den ráno viděly v takovém dolíčku po asi 2 km a 350 v. m.
Můj stan - pokus o reklamní foto - ten "kamínek" napravo nahoře mne znervózňoval, doufala jsem, že zrovna dneska se nerozhodne sjet dolů :-)
Lech de Lagació - teplá voda s kousavými rybičkami, nocuje tu skoro každý, ale plácků tu moc není. Nad jezerem je vidět ten sestup, který jsme obešly.
Vstávaly jsme brzy, v 7:30 jsme už pochodovaly vzhůru, než nás sežehne slunce.
Stoupání do sedla Lagazuoi
Kameny všude, noclehy nikde. Jdeme po těch červenobílých cákancích.
Výhled z Forcella Travenanzes k Passo di Falzarego. Sestup do frekventovaného silničního sedla.
Výhled přes sedlo Gallina k Monte Averau (2 649 m n. m.), kam půjdeme po pauze v sedle.
Passo di Falzarego (2 105 m n. m.)- kafe, pití, panini, dobití telefonu, WC...
Výhled k Rifugio Lagazuoi a Forcella Travenanzes, je vidět náš sestup.
Rozkvetlé stráně u Lago de Limedes
Výhled k Monte Averau ze stezky do sedla Averau
Náročnější úsek, nahoru v pohodě, dolů bych to jít nechtěla
Výhled k vrcholům nad sedlem Falzarego ze stoupání do sedla Averau
Výhled z Forcella Averau - Neskutečná rozloha Dolomit a to je jen malá část Alp
Stezka po úbočí Averau k Passo Giau - jedna z mála "rovinek" :-)
Výhled na Monte Nuvolau s Rifugio Nuvolau – první chatu v oblasti Ampezzo. Trasa tam naštěstí nevede :-)
Rifugio Averau (2 413 m n. m.) - zatím asi největší koncentrace lidí (poledne + neděle)
Oběd na Rifugio Averau - drahá a ne moc příjemná chata
Prach nad údolím Boite po sesuvu půdy - to jsme ještě nevěděly, co se tam děje, večer jsem o nějaké informace požádala Luďka
Cinque Torri – skalní útvar skládající se z pěti věží, které původně tvořily jeden velký balvan
Rifugio Scoiattoli a skalní útvar Cinque Torri pod masivem Tofana - reálně je to docela maličké :-)
Rifugio Scoiattoli a masiv Tofana. Šílená koncentrace lidí, do chaty jsme nešly.
Stezka mezi zákopy z první světové války u Cinque Torri - kousek jsme si prošly.
Pozůstatky z první světové války u Cinque Torri
Pozůstatky z první světové války u Cinque Torri
Zákop u Cinque Torri vybudovaný za první světové války
Sestup 500 výškových metrů do sedla Ponte de Ru Curto – prach nad údolím Boite po sesuvu půdy se tam držel celý den
Výhled při sestupu od Rifugio Cinque Torri do sedla Ponte de Ru Curto
Cason de Formin – chatka na travnaté planině s pramenem. Chatka je zamčená, ale plácky ušly. Byl zde plánován nocleh, ale Jana navrhla, že bychom popošly cca 2,5 km (a 200 v. m. ) k chatě u jezera Lago Federa, protože na zítřek hlásí na odpoledne bouřky, tak abychom toho měly na zítra méně. Souhlasila jsem, bylo navíc ještě poměrně brzy.
Výhled na Cortinu d'Ampezzo ze stoupání k Lago Federa. V údolí se prášilo po těch sesuvech, které stále probíhaly.
Rifugio Croda da Lago (1 901 m n. m.) u jezera zepředu
Rifugio Croda da Lago zezadu - čím víc jsme šly na jih, tím byly chaty zanedbanější, ubývalo muškátů a zde dokonce měli turecké záchody :-)
Dobíjení opět možné bez útraty, ale daly jsme si panini, tím spíš, že nám příjemná paní doporučila loučku asi 500 m od chaty ke stanování
Nalevo od té chatky u lesa jsme spaly, napravo vede úbočím cesta dál
Nocleh na parádní loučce u lesíka, nalevo asi 100 m od nás tábořila partička Čechů. Potůček byl vyschlý.
Večeře :-) Stravovaly jsme se tak, že na snídaně jsme si vařily kaše, obědy nám vyšly většinou do nějaké chaty a večeře byly studené, chleba s nutelou nebo paštikou.
Z cesty nad Rifugio Croda da Lago, napravo hora Punta Sorapis (3205 m), odkud padalo kamení - dokonce i v noci byl slyšet rachot
Cima Ambrizzola nad Rifugio Croda da Lago
Stezka po úbočí Becco di Mezzodì - ten zelený kopeček byl v Horobraní!!!
Markétin výstup na Col Duro kvůli Horobraní
Jana mezitím čekala a kochala se. Dnes odpoledne mají přijít bouřky, nějaká mračka už se tvořila i teď dopoledne.
Nevyužívaná salaš Malga Prendera - na nocleh fakt jen v nouzi.
Monte Pelmo (3 168 m n. m.)
Sedlo Ambrizzola a vrchol Becco di Mezzodì nad salaší Malga Prendera
Využily jsme díry v mracích a na slunci usušily stany. Dobře jsme udělaly, po zbytek dne už nebyla možnost.
Monte Antelao (3 264 m n. m.) – druhá nejvyšší hora Dolomit
Rifugio Città di Fiume - zastávka na kávu
Monte Crot a Rifugio Città di Fiume (1 917 m n. m.)
Jak jsem již zmínila, čím víc na jih, tím méně Tyrolska a víc "Balkánu" :-)
Stezka suťoviskem na úbočí Monte Pelmo
Stezka lesem na úbočí Monte Pelmo - sestup do kempu Palafavera (1519 m)
Rifugio Pelmo vedle kempu, bylo brzy, chvíli po 14. hodině, ale vzhledem k tomu, že další trasa vedla zase do více než dvou tisíc, nemělo kvůli kazícímu se počasí smysl pokračovat.
Nabídka v Rifugio Pelmo vedle kempu
Krušovicím jsme odolaly, daly jsme si řízek :-)
Během pozdějšího oběda v Rifugio Pelmo se rozpršelo
Zaplatily jsme noc v kempu a nechaly si ukázat plácky pro stany. Nebyly nic extra, na kamínkách a na WC daleko, tak jsme seděly v dešti u umývárek a přemýšlely, co dál. Jana by se klidně roztáhla na noc i zde, mně to bylo blbé, asi by mě lidi rušili :-) Objevily jsme ale sušárnu bot (používají ji jen v zimě) a Jana se šla zeptat na možnost noclehu tam.
Vrátila se s tím, že v sušárně ne-e, ale že v kempu mají společenskou chatku a v ní přespat klidně můžeme.
Okamžitě jsme se tam zabydlely :-) Pokecaly jsme se dvěma staršími turisty z Austrálie, které jsem oslovila ve chvíli, kdy se ti dva bavili spolu a já identifikovala ruštinu! Byli to dávní (80. léta) emigranti z Moskvy a díky shodným názorům na politiku a propagandu jsme si měli co říci. Jen ta moje angličtina je bídná, ruština ještě horší.
Foceno 5:59 při cestě na WC v kempu. Tam někam do těch kopců dneska míříme
Zahřívací ranní výstup 600 výškových :-)
Máme půlku za sebou, pasou se tu ovečku a končí tu "pěkná" cesta
Převlékám se kvůli slunci do dlouhého rukávu a oslíkům se naše výbava líbí
Výhled k Rifugio Col dei Baldi - tam někde vede alternativní trasa AV1 pro ty, co nešli spát do kempu
Stezka k Rifugio Adolfo Sonino al Coldai - už jen 300 v. m. k chatě
Zásobovací lanovka k Rifugio Adolfo Sonino al Coldai
Horní stanice zásobovací lanovky
Coldai Express – přeprava zásob na 150 metrech mezi stanicí zásobovací lanovky a chatou
Rifugio Adolfo Sonino al Coldai (2 135 m n. m.)
Týpek typický Talián převážel zásoby šílenou rychlostí, člověk nestačil uskakovat :-)
Lago di Coldai, kousek nad chatou. Zde by byla možnost noclehu, kdybychom nespaly v kempu, ale budu se opakovat, v té bouřce bych tu nechtěla být ani za zlatý prase!
Mák alpský, fascinující kytka
Výhled na horskou skupinu Sella
Sestup na Pian della Lòra
Ojedinělé značení Alta Via 1
Rozlehlá planina Pian della Lòra. Nekonečně noclehů a dokonce tu i tekl potůček.
Výhled při sestupu k Rifugio Mario Vazzoler
Rifugio Mario Vazzoler (1 714 m n. m.)
Na odpoledne předvídali další bouřky a protože na chatě nebyl signál, šla jsem se zeptat personálu. Mladík se zamyslel a odpověděl: "Dneska budou bouřky, ale nejdřív až tak za 2-3 hodiny. A nebudou tak silné jako včera." Poděkovala jsem - a když jsem vyšla z chaty - zahřmělo :-(
Oběd na Rifugio Mario Vazzoler
Sestup od Rifugio Mario Vazzoler - hřmění se nepřibližovalo, tak jsme se vydaly dál.
V tom skalním kotli jsme neměly přehled o postupu mraků. Ale cesta vedla z kopce, tak mi to nevadilo.
Pian delle Taie – rovinka na stany by tu byla, je ale brzo a je u zásobovací cesty k chatě, tak jsme postupovaly dál z kopce.
Výhled údolím Corpassa z nejnižšího bodu celé Alta Via 1 (1 410 m n. m.), kde nás zastihla dvouhodinová bouřka
Zpočátku sranda, pak nás to přestávalo bavit a nakonec jsme se nemohly rozhodnout, co dál. Ve hře byly dvě varianty: buď se vrátíme cca 1 km a 180 v.m. na ten plácek o dvě fotky zpět, nebo půjdeme dál, kde měla po cca 4 km a 500 v.m. být bivakovací chatka. Ty 4 km ale měly trvat 2 hodiny a bylo už po páté hodině.
Nakonec jsme se rozhodly jít dál. Trasa vedla suťovisky a začala jsem chápat ty dvě hodiny...
Trasa suťovisky po dvouhodinové bouřce
Asi nejnáročnějsí úsek celé trasy, cestu jsme musely hledat
Jediné štěstí bylo, že se bouřka rozplynula a udělal se docela hezký večer
Tady jsme vylezly do takového sedélka a když jsem viděla, co nás čeká dál, málem jsem se rozbrečela, ještě 1,5km po té kamenité cestě. Ale vzhledem k tomu, že jsem si musela "odskočit" zalogovat Pala del Camp (2083 m), asi to tak hrozné nebylo :-)
Ve čtvrt na osm se před námi objevila Casera del Camp (1 874 m n. m.) – luxusní bivakovací chata na bývalé pastvině. Sestupovaly jsme a Jana neveřila, že bude otevřeno, já zase nevěřila, že tam budeme samy.
Casera del Camp – luxusní bivakovací chata o dvou patrech a nekolika místnostech
Casera del Camp – podkroví bivakovací chaty - otevřely jsme si okenice a nikdo tam už nedorazil.
Ráno po sedmé jsme chatu zavřely a pokračovaly
Trasa vedla podobným terénem jako včera. Náročný postup dál, mezi obřími kameny, občas za pomoci rukou...
Na mapě to vypadalo jako rovinka v rámci jedné vrstevnice :-)
Rifugio Carestiato (1 834 m n. m.) - odměna po 3 km. Sice probíhal ranní úklid, tak jsme musely ven, ale kafe uvařili...
Jana měla před pár dny narozeniny a tady byla konečně přiležitost maličko to oslavit
Zavalená zásobovací cesta k Rifugio Carestiato
Vrchol Sass del Duran nad Passo Duran. My jsme sestupovaly do sedla.
Rifugio Passo Duran C.Tomè (1 602 m n. m.) Sedlem procházela silnice, trasa po ní vedla 1,7 km. V chatě jsme si dopřály krátkou zastávku (panini), i když jsme ušly jen 2,5 km od předchozí chaty :-)
Stezka na úbočí Cima del Costone - už zase vzhůru do kopce a zase úbočím mezi šutry
Výhled přes město Agordo k horské skupině Pale. Krása, ale koukaly jsme na to skoro celý den...
Výhled k vrcholu Castello Di Moschesin. Pěšinka za kopcem konečně uhne a my uvidíme něco jiného
Stezka po úbočí vrcholu Castello Di Moschesin
Malga Moschesin – přístupný pastevecký bivak
Nebyl zdaleka tak pěkný, jako ta chatka, kde jsme spaly na dnešek. Tohle by se dalo použít jen v nouzi.
Stezka nad údolím Pramper
Stezka nad údolím Pramper
Výhled přes Casera di Pramperet - dole jsme zamýšlely nocovat, ale odradil nás sestup 80 v.m. Navíc nám v chatě řekli, že je tu NP a byly bychom vidět.
Rifugio Sommariva al Pramperet (1 857 m n. m.) U chaty super plácek, ale stanovat se tam nesmí. Nocleh v chatě nám nenabídli. Máme prý jít aspoň 300 m od chaty, ideálně, ať nejsme vidět. Rangeři prý chodí.
Tenhle plácek jsme si vyhlédly cestou sem, musely jsme se vrátit 1 km.
Stoupání do sedla Forcella De Zita Sud (2351 m). Večer předtím jsme na chatě potkaly dvě holky z Čech. Šlo opravdu o holky, tedy věk kolem 20 let. Na chatu se neplánovaně z trasy vrátily, protože je tam prý jeden blbý vzdušný úsek. Jedna tvrdila, že to bylo docela v pohodě, druhá to prostě nedala. Jak to popisovaly, docela mne to vystrašilo, nemám podobné úseky vůbec ráda. A vracet se 500 výškových metrů by se mi teda nechtělo.
Vyrazily jsme opět brzy ráno, já tedy s obavami. Jana tolik obavy neměla, spíš se asi bála, co já :-) A já s napětím vyhlížela, kdy to přijde.
Šla jsem napřed, Janu zdržovalo focení. Měly jsme dohodu, že jakmile k tomu náročnému úseku dojdu, zastavím a počkám. Dáme si svačinku, složíme trekové hol, abychom měly volné ruce, a... nějak to zvládneme.
Já si fotila kytičky - tohle si pamatuji, že pěstovala babička na chatě :-)
A tak jsem šla a šla pořád nahoru a v jednom místě se mi to zdálo trochu těžší, ale pořád dobrý. Byl tam ale pěkný plácek na sezení, tak jsem na Janu počkala...
Když jsme se pak zvedly na další cestu, čekal mě šok - před námi už byla jenom pěkná a pohodlná cesta do sedla. Obávané Forcella De Zita Sud (2 351 m n. m.) bylo zdoláno, ani jsem si nevšimla jak :-) Ale rozhodně to nezlehčuji nebo ze sebe nedělám machra, naopak. Shodly jsme se na tom, že té holce ze včera to mohlo přijít těžké díky únavě a horku (šly to odpoledne) nebo třeba podcenění hladu.
Před námi byl brutální sestup o 760 metrů na 3 km :-( Poslední sněhulák letošní zimy :-)
Sestup byl zpočátku po patýrkách...
... pád dolů - k chatě Rifugio Pian de Fontana
Cesta se vine v serpentýnách, občas jištěná řetězy
Sestup je fakt nechutný, ale louka byla nádherně rozkvetlá
Další skalničky - tady jsou doma
Rifugio Pian de Fontana (1 632 m n. m.)
Výhled na sestup z Forcella De Zita Sud k Rifugio Pian de Fontana. To už jsme na dalším sedle, z něhož je vidět chata a ten svah nad ní, který jsme scházely
Výhled na Cima Nerville při sestupu k Rifugio Furio Bianchet
Sestup k Rifugio Furio Bianchet
Tam dole uprostřed je vidět chata, kolem které vede sestupová (alternativní = bez ferrat) trasa AV1
Rifugio Furio Bianchet (1 250 m n. m.), daly jsme si oběd.
Ohlížely jsme se smutně, protože už nás čekal jen sestup. Chvíli jsme zvažovaly ještě nocleh někce "venku", ale bylo teprve půl třetí, tak jsme šly dál...
Sedmikilometrový sestup po zásobovací cestě od Rifugio Furio Bianchet k autobusové zastávce La Pissa. Jediné plus pro sestup bylo, že na večer hlásili opět bouřky, kterých jsme se už nemusely obávat.
Poslední výškové metry sestupu k silnici Agordo – Belluno na zastávku La Pissa
A zazvonil znovec a naší túře byl konec
Příjezd na zastávku Belluno-Antole, autobusy jezdily cca každou hodinu.
Ubytování Dolomiti Nice1 – rezervaci noclehu jsme na Bookingu vyklikly hodinu před příchodem, dříve nebyl signál
Na terase jsme si usušily navlhlé stany - na trávě to nešlo, jezdila tam automatická sekačka. Jana mezitím plánovala spojení domů.
Palazzo dei Rettori na Piazza del Duomo v Bellunu. V městečku jsme měly asi hodinu na přestup a Jana prý: "Mám tu naklikanou asi 2,5 km trasu městem." Co jsem měla dělat, jasně že jsem šla taky :-))))
A jak že jsme cestovaly domů? Vlakem z Belluna do Trevisa a odtud přímým vlakem Venezia - Vídeň. Ve Vídni nemělo smysl se zdržovat, skočily jsme na vlak do Brna, s přestupem v Břeclavi. U Jany jsem přespala, abychom si to dopověděly :-) a v sobotu kolem poledne jsem dorazila dom.
Nahrávání ...
