Rubrika:
2024
Datum výpravy: 13. - 14. 5. 2024
Účastníci: Markéta, Luděk
Ujeté kilometry: 130 km
Kolo přítel člověka (nebo Kolo a já)
Vlastně jsem o něm nikdy nenapsala ani slovo. Jako by na něm nezáleželo. Jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Psala jsem o plánování výletů. O tom, co s sebou vozit a co ne. O počasí na cestách, o noclezích, o kopcích. O myšlenkách, které se při jízdě honí hlavou, o parťácích a parťačkách a přitom na něj jako bych úplně zapomněla. Na toho tichého společníka, co se mnou celou cestu pokaždé absolvuje. Koho že mám na mysli?
Jízdní kolo! Vlastně mi nikdy moc nezáleželo, na čem jezdím, kolo bylo jen dopravní prostředek. Že ale může být zároveň prostředkem k plnění snů, na to jsem přišla později. A i na to, že kolo je kamarád, který se nemění, když vyjde z módy nebo když se něco porouchá. Jsem už dost stará, tak mi jich životem už prošlo několik, stejně jako kamarádů. A podobně jako lidé, přicházela i kola ke mně tak nějak sama. Jak život plynul… Když přišel čas, rozloučili jsme se. Nelze se obklopovat všemi starými věcmi, které dosloužily, stejně jako nelze zůstat v kontaktu se všemi lidmi, které jsme někdy v životě potkali. Přesto si je pamatuji všechny, všechny společné zážitky. Chvíle strávené na jízdním kole patří totiž k nejhezčím v mém životě.
Moje první kolo, na které jsem si našetřila z brigád při studiu, byl fialový dámský Favorit. Pár let po revoluci se stále ještě vyráběly, už se ale na ně nestály fronty a nepsaly pořadníky. Odvezla jsem si ho tehdy z obchodu, tak jak tam stál, vybavený na jízdu rovnou z výroby; blatníky, zvonek a světýlko napájené dynamem. Pod sedlem se dokonce houpala kožená brašnička s nářadím, dneska úsměvné retro. V té době jsem na žádné dálkové trasy nejezdila a ani neplánovala jezdit, kolo mi sloužilo jen na ježdění do školy. Jednou mne napadlo, že bych mohla jet navštívit rodiče, kteří trávili dovolenou v kempu na Slapech. Padesát kilometrů pro mne byla tehdy nepředstavitelná vzdálenost. Nachystala jsem si pořádnou svačinu na celý den a vyrazila brzy ráno – jaké pak bylo překvapení, když jsem se na Živohošti objevila už krátce po poledni. Nikdy jsem nebyla žádná sportovkyně. Mnozí cykloturisté už odmala toužili poznávat svět, utíkali od rodičů a ukrajovali tajně první kilometry na tátově kole, mě tohle bohužel nepotkalo. Z tělocviku jsem mívala dvojky, byla jsem spíš na matematiku. Ani zeměpis mě příliš neoslovil. Za minulého režimu se cestovat nikam daleko stejně nesmělo, svět jsem měla omezený na pár míst, kam jsme jezdili pod stan s rodiči. Absolutně netuším, kde se ve mně vzala záliba v kempování. Když bylo hezky, dalo se to vydržet, ale jakmile začalo pršet, nebavilo mě to. Všechno navlhlé, nebylo kam si sednout a kde sušit věci. Typické městské dítě.
První pravý cykločundr, kdy vše potřebné jsme si vezli v brašnách na nosiči, jsem zažila asi v jednadvaceti letech. To jsem se krátce nachomýtla k vedení dívčího skautského oddílu. Spolu s klučičí částí (přeci jen co kdybychom píchly nebo potřebovaly něco opravit) se vyrazilo na tři dny kamsi za Beroun. Postranní kapsy jsem si půjčila, vše ostatní se na nosič nějak „přivázalo“. Byla jsem pyšná, že jsem během víkendu ujela 170 kilometrů, ale vážnější následky to na mě nezanechalo. Toužila jsem spíš chodit pěšky a po kopcích.
Ovšem člověk míní, život mění. Chodila jsem tehdy běhat, každý den na Vítkov a zpět. Jednou mě oslovil jakýsi kluk na kole, jestli nechci s ním a jeho kamarády jezdit ven. Měl tehdy na mysli ježdění na těžko v partě, o víkendech po Česku, o prázdninách někam dál. Fialový Favorit se třemi převody brzy přestal stačit. Horská kola tehdy nebyla už úplnou novinkou, ale já jsem předpokládala, že jsou jen na ježdění po horách, když se tak jmenují. Ale pak se jednou takové kolo, starší a lehce ojeté, objevilo u mne před domem, prý: „Vyzkoušej a uvidíš.“ Byla jsem nadšená. Silné pneumatiky v terénu držely, jak jsem dosud neznala, navíc trojtác a šestikolečko znamenaly revoluci! V létě roku 1999 přišla první opravdová „expedice“. Na kolech jsme během čtyř týdnů objeli celé Slovensko a rok na to si dali ještě větší sousto. V práci jsem nahlásila 5 týdnů dovolené – cíl totiž byla francouzsko-italská Riviéra. Přejeli jsme Alpy a zabrzdili až v Saint Tropez před četnickou stanicí. Zpátky domů do Prahy jsme přijeli hubení, opálení a sebevědomí až na půdu, na tachometru svítilo 3 000 kilometrů.
Cestování na kole se mi zarylo hlouběji, než jsem si byla ochotná připustit. Najít muže, co bude kolo nejen vlastnit, ale co víc – bude ochotný si je obtěžkat bágly, byl můj tehdejší životní cíl. A povedlo se. I když jsem ho před první společnou třítýdenní cestou na Podkarpatí a do Rumunska upozornila, že budeme jen kamarádi, ať s ničím víc nepočítá, dopadlo to úplně jinak. Od té cesty letos uplynulo třiadvacet let, které jsme spolu strávili nejen na cestách, ale i jako partneři v životě, časem manželé.
18 let jsem jezdila stále na tom starém bezejmenném horákovi. Dvaceti šesti palcová kola ale pomalu vycházela z módy a nahrazovaly je devětadvacítky. I můj muž na ně přešel, ačkoliv to byla spíš náhoda, protože zdědil trekové kolo po mém tátovi. Občas se zmínil o tom, jestli nechci též kolo vyměnit. A tak jsem jednou vlezla pokusně do obchodu s jízdními koly. „Chcete letošní nebo loňskej model?“ zeptal se mě prodavač. Vůbec jsem nevěděla, co na to odpovědět a tak jsem z prodejny zase rychle vycouvala a chuť koupit si bicykl nový mě na čas přešla. Potom si moje máma pořídila elektrokolo a zbyl po ní pěkný zánovní trek s dámským rámem. Nechala jsem se přesvědčit, že to s ním zkusím. A tak to moje stříbrné kolo, co se mnou „objelo svět“ (co do počtu kilometrů), odešlo do věčných cyklostezek.
Na kole od mámy jsem jezdila pět let. Pět krásných sezon, Balkán, Kavkaz, Kyrgyzstán. Můj muž mezitím vyměnil tátova modrého Authora Stratose za expediční Surly Ogre, protože když mu na tom starém rámu během dvou let 3x praskla přední vidlice, což se samozřejmě pokaždé stalo na cestě, dala jsem mu nůž na krk, že pokud si nepořídí nový stroj, nikam s ním už nepojedu (to jsem trochu kecala, ale pravda je taková, že ani jeho ty věčné závady nebavily). Nicméně s tělesnou konstrukcí skoro 190 cm a 100 kilo neměl výběr jednoduchý. Nakonec si kolo nechal postavit a seřídit kamarádem, co také trochu jezdí, a tak ví, co je na dálkových cestách potřeba. „Kup si taky nové,“ navrhl mi jednou, „je velká inflace, peníze ztrácí hodnotu.“ A tak jsem stála před rozhodnutím, koupit si nové kolo. Nebylo to tak jednoduché, vždyť to staré ještě jezdilo. Smysl mělo jedině pořídit si stejný typ, jako má muž, abychom měli vzájemně kompatibilní rozměry plášťů a duší. Když už jsem se konečně rozhoupala, přestaly se však tyto rámy vyrábět. Brala jsem to jako jasné znamení a dál jezdila na tom starém a říkala si, že když zvládlo to, co zvládlo, nové nepotřebuji. Na náročnější cesty se už asi nevydáme. Netrvalo ale dlouho a na trhu se objevila nová série, navíc v docela pěkné barvě. Opět jsem byla na začátku. Fakt to nové kolo potřebuji? Není to zbytečný rozmar? Ve věku, kdy už i o něco mladší kamarádky přecházejí na elektropohon? Nic takového, řekla jsem si a rám nakonec objednala.
„Vy jste na jednu stranu hrozně skromný, na druhou ale strašně náročný,“ řekl nám kdysi prodavač v Lanškrouně, kam jsme dlouhá léta kola vozili do servisu. Připravit bicykl na několik tisíc kilometrů dlouho cestu není totiž jen tak. Požadavky máme oproti běžným uživatelům natož závodníkům dosti odlišné. Je třeba úplně fuk, jestli jde o loňský nebo letošní model. U kola na dálkové ježdění nezáleží ani na hmotnosti, to už víc záleží na tom, co pak naložíme do brašen. Komponenty proto požadujeme kvalitní, ale robustnější, bez ohledu na váhu. Na co deset rychlostí na pastorku, když reálně používám tři – při jízdě s brašnami řadím rovnou o několik stupňů. Řetěz musí vydržet, těžko ho v terénu budeme po 500 kilometrech měnit, jak se doporučuje. Potřebujeme fortelné špice (dráty) a kvalitní pláště s autoventilkem. Kolo by mělo být pohodlné, když na něm člověk tráví několik týdnů nebo měsíců, takže pořádné sedlo je základ. Další z důležitých věcí je zrcátko – vždycky po návratu z cest mám tendence zrak podvědomě stáčet doleva dolů, místo abych se podívala za sebe. Do výbavy kromě nosiče patří blatníky a stojánek – tedy přesně ty zdánlivé zbytečnosti, z nichž zastáncům moderního ultralight trendu vstávají vlasy hrůzou. My dálkaři ale víme své. Takové kolo se zákonitě musí stát kamarádem. Kamarádem, kterého se jen tak nezbavím. Rozbité nebo opotřebované komponenty se vymění a jede se dál. Co se vzhledu týče, jsme trochu jako Honza Vlasák. Filozofie jednoho z našich největších cyklocestovatelů je taková, že kolo by mělo vypadat co nejobyčejněji, ba co nejodpudivěji, aby odradilo případné zloděje.
Občas, když někam došlapeme, zadívám se na těch pár svařených trubek a pomyslím si – je vůbec možné, že mě něco tak prostého uvezlo tisíc kilometrů? Neuvěřitelný vynález, neuvěřitelný stroj.
PS: To staré červené po mámě ještě opravíme a někomu věnujeme, možná si jej vezme dcera.
PS2: Článek byl napsán pro časopis Cykloturistika. Pro nové kolo jsem si chtěla dojet stylově, vlakem do Nových Hoštic, zpátky už na něm. Trasa od Opavy k nám není ale na jeden den, proto si Luděk do svých brašen naložil potřeby na táboření. Ohledně trasy jsme se ale nakonec rozhodli jinak. Když už se budeme pohybovat v tom pro nás vzdáleném kraji, nebudeme to hnát nejkratší cestou domů, ale naopak. A tak jsme to napnuli směr Olomouc, zdolali nějaké kopečky, strávili první letošní noc pod stanem a domů dojeli vlakem.
PS3: Díky Cyklonovák!
Nahrávání ...
