Aneb tři týdny po červené 🙂
Když jsme v roce 2021 projížděli na kole bulharská sedla Staré Planiny, koukala jsem z nich do dálky a představovala si, že dálkovou turistickou trasu Kom-Emine, která tam vede přes celé pohoří, půjdeme někdy pěšky a snila, jaké by to bylo. Zároveň jsem ale tušila, že tyhle sny prostě sny zůstanou, že 600 km pěšky neujdeme a že i kdyby ano, Luděk do toho se mnou nepůjde, protože ho nějaké oficiální treky příliš nelákají.
Ale pak přišly narozeniny, kulaté, a s nimi souřadnicová hra, jejímž výsledkem bylo něco jako poukaz nebo voucher – zkrátka dostala jsem tuhle cestu jako dárek, když po tom prý tolik toužím. Čímž jsem si v tu chvíli už vůbec jistá nebyla :-), znáte to, jak Bůh plní přání, ale Luděk říkal, že jestli něco takového zkusit, tak co nejdřív, bo stáří, nemoce a hekání a naříkání je v dohledu.
A tak jsme prvního srpna odletěli do Varny… Zpátečního jsme nepořizovali nic, říkali jsme si, co když se za týden vrátíme, že jsme to nedali.
Směr jsme si vybrali záměrně opačný. Normálně se chodí z vrchu Kom k moři na mys Emine, my jsme nechtěli hned rovnou nerozchození vpadnout do dvoutisícovek, raději začít pozvolnějšími kopečky, 300m, 500m a tak. Navíc jsme nechtěli být součástí nějaké bubliny, jsme spíš individualisté, introverti… Občas jsem si ale připadala, že jdu jako ZE Santiaga, nikoli DO…. Bulhaři prostě chodí zásadně jedině směr k moři, od moře chodí jen Češi nebo Poláci, a to ještě jen asi 1 % všech turistů. Zkrátka jsme tou dobou byli jediní (někdo naším směrem šel prý 10 dní před námi, za námi netuším) a užívali si to. Ono v těch horách obecně moc lidí nechodí, a kom-eminejců jsme potkávali v průměru tak max 5 denně. Aspoň jsme měli čerstvé info o vodě, chatách a tak.
Měsíc volna, děti tohle dobrodružství odmítly, s tím, že se nějak už o sebe postarají, ale milion obav, tohle byla jedna z nich, další se týkaly vedra, bouřek v horách… Ale někdy je nejlepší to prostě zkusit, že to nějak dopadne. Načteno jsme něco měli, ale ono informací o tomto treku ještě (naštěstí) moc není. Pomalu ale jistě, rychlostí v průměru 25 km/den jsme se posunovali Bulharskem a ono to šlo. Až jsme se jednoho dne probudili a byl tu den poslední, den kdy jsme vylezli na HORU a předali jí kámen od moře – bo všichni nosí kameny k moři a chudák Kom (2015 m) se tak zmenšuje. Že se měla od moře nést mušle, jsme se dozvěděli až druhý den, to už se nám pro ni vracet nechtělo 🙂
Trvalo nám to 23 dní, což považujeme za slušný výkon, v našem věku a také s tím, že jsme šli natěžko, tj. stan, vařič a všechno s sebou. 90 % lidí chodí nalehko, spí po chatách, pak to ujdou i za 11 nebo 14 dní, ale je to o tom, že zdaleka ne všechny chaty fungují, takže když je úsek 55 km bez ničeho, tak oni prostě jdou 55 km (nebo si zavolají ze sedla taxi). Což je pro mne nepředstavitelné (obojí), raději stan, pohoda a soběstačnost. Natěžko se vším jsme potkali lidí jen pár.
K počasí – bylo horko, ale trochu i bouřky. Předpovědi se dost měnily, dvakrát jsem se málem rozbrečela, třeba když jsme před sebou měli nejvyšší úsek (2000 m n.m.+) asi 100 km dlouhý a předpověď ukázala blesky po čtyři dny. Naštěstí po dvou dnech zběsilého úprku (abychom už byli odpoledne, než to vypukne, v nějaké chatě) po těch nejexponovanějších místech hřebene se předpověď změnila a další dva dny nás počasí nechalo v klidu tento horský úsek dokončit.
Deníček jsem si nevedla, jen každý den stručnou statistiku ujitých km, potkaných lidí /vše v protisměru/ a poznámku, kde jsme nocovali.
1.den 2.8.
19,5 km
4x Bulhaři v Emoně (cíl)
2.den 3.8.
2 (holka a pak starší pán, co to celé ušel za 17 dní) +2 etapoví (táta s dcerou)
Grupa 30 Bulharů a Němců s podporou auta
2 nalehko bez stanu
odpol.v Kozičino ještě 2 asi komeminejci (nemluvili jsme s nimi)
27 km (46.5)
3.den 4.8.
2 holky v kloboucích natěžko
2×1 muž nalehko po chatách, ten poslední 10+1 den
26 km (72.5)
Přístřešek u nefunkční češmy. Přišly krávy
4.den pondělí 5.8.
Grupa 30 lidí nalehko, asi CK, pak v Planinice 2 s batůžky po hotelích (17 dní), 2 chlapíci úplně nalehko
Zatím samí BG
2x pěší muž (natěžko, prý nějaký Američan jako jediný jde v protisměru, cca 10 dní před námi) a žena
7x cyklisté večer
28.6 km (101.1)
Rozcestí, voda jen kape
5.den úterý 6.8.
ráno 3 jednotlivci, 2muži, 1 žena start Riishki prochod,nalehko
Pak vopruz děsnej
28.2 km (129.3)
6.den středa 7.8.
0 lidí
odpočinkových 21.4 km (150.7)
Posledno noc bez plachty – rosa!
7.den čtvrtek 8.8.
Večer dva nalehko s podporou auta, ale ušli za den 55 km z chaty Čumerná
27.4 km (171)
Nocleh u stromů. Luděk měl hrb pod sebou. Ležel na chlebu – ráno úplně placatý 🙁
8.den pátek 9.8.
Dopoledne 1 osamělý, v poledne 3 holky Rakousko
23.4 km (201.5)
Nocleh v lese na hřebeni, skoro 1100 m n. m., v noci 2 bouřky, ale naštěstí dál.
9.den sobota 10.8.
7x cyklisti s batůžky
Za chatou Čumerna 2×2 mladí sympaťáci
Už jsme radili ohledně úseku kolem Rishki prochod a paní řekla, že doufá, že dojde na Emine, že to je pořád daleko
1 kluk večer, tlumočil pánovi z chaty, ten se kvůli nám vrátil a uvařil večeři
terasa chaty Bukovec s kocourem
23.4 km (224.9)
10.den neděle 11.8.
1x Polák – se stanem
1x Němka, asi taky natěžko
nocleh u chaty Gramaliva (nefunkční)
25.4 (250.3)
11. Den pondělí 12.8.
Vyrážíme 6:45!!!
Nákup vlakem Plačkovci a zpět
17.1 km (267.4)
nocleh u chaty Blgarka
12. Den uterý 13.8.
3x Bulhaři, 1 měl stan, jeden byl starší než my!
27 km + 2 km zacházka Buzludža (296.4)
noc u potůčku v dolině 5 km za Šipka
13.den středa 14.8.
už jen výletníci nebo kratší trasy, K-E možná 1, ale neptali jsme se
Nocleh u chaty Mazalat, 18.5 km (314.9)
Večer zapnuli generátor el.!!!!
14.den čtvrtek 15.8.
Ráno možná 3, viděli jsme zdálky
2 cca našeho věku se stanem
23.8 km (338.7), Marinka zaslon
15.den pátek 16.8.
Botev, expon. hřeben a bouřky
Jen samí krátkodobí výletníci
Na cestě v lese 2 km před Dermenkou, 24.7 km (363.4)
16.den sobota 17.8.
Ráno 1 rychlo, navečer Češi, ale jen 8 denní přechod části Staré Planiny
25 km (388,5), kaple Svatá trojice nad chatou Echo
17.den neděle 18.8.
3 chlapi spali vedle naší kaple ve stanu – nevíme ale, co šli
Odpol. dva Češi, jen týden
21.4 km (409.8), Pette čučura
18.den pondělí 19.8.
Ráno 2 holky Kom-Emine, ale na etapy, nyní jdou jen část z Kašany (Zlatica pereval)
1x cyklista Kom-Emine
26 km (435.8)
Loven dom veranda
19.den úterý
8.4 km do Mirkova + 16 = 24.4 (460.2)
Na tur. spalnje ve Vitinja pass
spolunocležník 1 chlápek, co jde úsek Murgaš- Kotel
20.den středa 21.8.
3 co jdou jen část 10 dní a odpoledne dva, co to jdou potřetí, resp.třetí pokus, plán 50-55 denně
V pět hodin 1 běžec co běží na Vitinju
Nad pramenem Mečulica, 29 km (489.2)
21.den čtvrtek 22.8.
0 lidí
U chaty Trastena, 26.3 km (515.5)
22.den pátek
Navečer 2 Němci natěžko! Zatleskali nám, máme před sebou poslední den, oni za sebou první.
v lese nad chatou Probojnica, 25.8 km (541.3)
Filtrování vody – poprvé
23. Sobota 24.8.
Ráno 1x cyklista bikepack
Den D. – na Kom 23.7 (565 km) + 6 = 29.7 (571)
Noc v serpentýně pod chatou Kom
24.den neděle 25.8.
Sestup po asfaltu
16 km na nádraží
587 km
+5 km most přes Dunaj (592)
(+ cca 5 km na start = skoro 600 km)
Nádherný zážitek to byl, děkuji za jedinečný dárek!
Cesta TAM. Letěli jsme odpoledne z Prahy do Varny.
Zaplatili jsme si jedno odbavené zavazadlo. Za ten klid, kdy jsme do něj dali vše, co jsme chtěli, nejen hůlky a stanové tyčky, ale třeba i nůž, velký opalovací krém, slivovici, nám těch pár stovek stálo. Na letiště jsme si vzali folii, dva batohy jsme spojili do sebe.
Ne, létat jsem se nepřestala bát, jen jsem se to nějak naučila překonávat.
Přiletěli jsme navečer asi v šest. Ještě bychom se dostali za město, ale byla potřeba zařídit nějaké věci: nakoupit a vybrat peníze. Na celé trase nikde není bankomat a karty na chatách neberou.
Takže jsme ve Varně strávili jednu noc s tím, že cca 80 km přesun do vísky Emone na start pořešíme další den. Guesthouse Amazonia.
Měli tam pěkné papoušky, jinak ubytování děsný
Varna trochu jinak.
Kousek od riviéry cikánské slumy.
Ranní cesta na autobusové nádraží. Jediná možnost autobusu je do Obzoru.
Z Obzoru do Emony už žádná veřejná doprava nejezdí. Je to cca 17 km a taxíka až tam jsme sháněli marně. Věděli jsme, že cesta není asfaltová, ale nijak děsivá nebyla.
Přesto tento taxikář odmítl s námi jet až do Emony, prý aby si nezničil svoje staré auto. Zavezl nás do místa, kde skončil asfalt. Bylo to ještě 6 km pěšky.
Stopovali jsme, ale marně. Vyhlídka nad mysem Emine.
Tak jsme tady, cesta může začít!
O hospůdce v Emoně jsme věděli,
V hospodě údajně neměli pitnou vodu, prodávali jen balenou po 2,5 LV a ještě nás strašili, že 36 km voda nebude. Koupili jsme si každý 1,5 l s tím, že to nějak dopadne. A dopadlo! Na kraji vesnice nám tihle dva milí lidé vodu doslova vnutili, několik litrů, až jsme je museli upozonit, že jí tolik zase neuneseme.
Výhled na zdánlivě nekonečnou hladinu Černého moře byl báječný.
Musí být skvělé k moři dojít, my ale šli od něho.
Bylo teplo, stanovali jsme bez plachty, doslova pár metrů od cesty. Vodu jsme samozřejmě potkali, 11 km od Emony, v místě, kde se stezka napojila na hlavní silnici, byl kousek směrem dolů vydatný pramen.
Lidí ve vsi vidět moc nebylo, spíš zvířat, ale asi by se tam také voda sehnat dala.
Kopec Edelvajs byl v této části výrazným orientačním bodem.
Sbírali jsme kopce do Horobraní, bulharské kóty do něj byly přidány teprve nedávno, takže většinou se jednalo o prvovýstupy
Pohled dopředu. Tohle byly okamžiky, kdy jsem nasazovala sluchátka a poslouchala audioknihy
V srpnu už byla krajina sluncem spálená a suchá
Pro většinu Komeminejců místo posledního noclehu, mají před sebou posledních 40 km. Pro nás první vesnice s obchodem.
Čekání na otevření obchodu, prodavač měl siestu do 16 hodin. Ty lahve nejsou po nás :-)
Zásoby jsme sice měli, nesli jsme si komplet jídlo na 6 dní, ale zároveň jsme chtěli, aby nám vydrželo co nejdéle (něco jako expediční stravu v bulharských vesnicích ani na této trase fakt neseženete), takže jsme využívali každou možnost k nějakému nákupu či občerstvení.
Vesnice Kozičino byla hodně opuštěná, ale aspoň jsme se zbavili odpadků
Kopec Edelvajs a moře stále na dohled.
Nadmořská výška 400-500 metrů.
K hledání vody jsme využívali mapy.cz a oficiální stránky Kom-Emine, kde bývalo sem tam uvedeno, zda je zdroj vody (tzv. češma) funkční či nikoliv
Vařili jsme na dřívkáči, Luděk vyrobil odlehčenou verzi. Váhově to vyšlo cca stejně jako plyn, ale nemuseli jsme ve Varně shánět kartuše a doufat, že nám vystačí.
Muslimské vesnice ve východním Bulharsku. Tahle modlitebna stála na kraji obce Sini Rid (kam jsme odbočili za vidinou obchůdku a kávy) a asi by šla v nějakém nečase použít pro nocleh
Nudný úsek po asfaltu, mířili jsme k těm kopcům na obzoru.
Sredna Mahala a doping na další trasu. 17 km ujitých do oběda.
Ze Sredne Mahaly do Dobre Poljany, kde byla restaurace. Sice nevařili, ale aspoň pití přišlo vhod a mohli jsme si z obchodu jídlo donést.
Cedule pro Komeminejce jdoucí ve správném směru, že je zde první šance uvidět moře. Pro nás naopak poslední. Pro zajímavost: pro ty, co jdou směrem opačným, žádná cedule o prvním spatření hory Kom není.
Voda jen kapala a auta jezdila, přístřešek u hlavní silnice na spaní nevhodný.
Zato tam tekla domácí rakije :-)
Třetí nocleh u nefunkční češmy.
Voda v češmě netekla, ale tuto informaci jsme měli od protijdoucího, tak jsme si vodu přinesli svoji.
Sestup do vsi Daskotna na 100 m n. m., ale ty kopce před námi už mají 600-700.
Tudy jezdí vlaky z Varny do Burgasu
5 km po asfaltu do obce Planinica. Potom nás čeká 80 km lesem, bez civilizace, jen s jednou hospodou v místě, kde stezka překračuje silnici. Jak v Daskotně, tak Planinici spousta obchůdků a bufetů
Obchodů byl dostatek, ale sortiment omezený. Ještě jsme ale hlavně žili ze zásob z domova.
4. nocleh, voda u nedaleké studánky jen kapala. Chatka zavřená, ale travička byla fajn.
Zaslon Hazim po 2 km, kde voda tekla, tak jsme si uvařili snídani. Večer předtím jsme toho po 29 km měli dost. Místo ale nebylo nějak pěkné, takové studené a neutěšené.
Vnitřek Zaslonu, jako nouzovka asi dobrý.
Další přístřešek po cestě
Směrovky ukazovaly i naším směrem. Za sedlem Riški prohod začíná obávaný úsek.
Lampionky máme doma jako okrasné, tady to byl plevel v lese.
Úsek byl asi obávaný pro to, že byl zarostlý trním a ostružinami.
Moje nohy, když jsem byla líná vzít si dlouhé (nebo jsem je nechtěla mít roztrhané?)
Komplex budov lesního hospodářství Elešnica. Nikde nikdo, voda tam tekla z kohoutku u jedné z budov
5. nocleh, 130 km. Luděk nejprve betonovým pláckem pohrdl, nakonec byl rád, že si může zout boty a chodit bos
Hospoda přesně po 55 km - to prostě nejde vynechat. Bistro Baboj je vyhlášená zastávka. Další bude až za 25 km v Kotli.
6. nocleh, 150 km. Poslední noc bez plachty. Další noci jsem už bez plachty odmítla spát, vše bylo totiž ráno mokré. Jeden z mála dnů, kdy jsem si vzala na sebe péřovku, jinak jsem ji měla jen jako polštář.
Blížíme se ke Kotli. Kotel jsme znali z kol, věděli jsme, že jde o cikánov.
Krajina kolem Kotle už vypadala horsky.
Kotel - jediné město na trase. V nohách 165 km, před námi 345 km bez možnosti nakoupit si. Budou sice chaty, ale první až po 55 km. Ti, co jdou nalehko, "musí" těch 55 km zvládnout za 1 den. Připomnělo nám to střední Slovensko, samé záložny a zastavárny :-)
Na oběd jsme si zašli do stejného bistra, jako tehdy.
Náměstí v Kotli. Museli udělat inventuru zásob a v maličkých krámcích je doplnit tak, aby nám vystačily na 4 dny (100 km) do Krastece, kde jsme měli v plánu zásobovací odbočku.
Značení začalo být trochu lepší a objevila se i jiná barva než červená
Cekal nás docela dlouhý úsek bez vody, češmy tady byly vyschlé.
V prameni asi 6 km nad Kotlem jsme nabrali všechny lahve. Další voda po 22 km, až další den v poledne.
Připomínalo mi to ukrajinské poloniny.
Ten den jsme podle zápisků ušli 27,4 km a byli jsme docela hotoví. Nechápali jsme, jak někteří ušli 55 km na jeden zátah (byť nalehko) protože cestou nebyla jiná možnost.
Cestou byla spousta fajn přístřešků, ale voda nikde. Jana by z úseků lesem šílela, nám to vyhovovalo (stín a chládek)
A sem tam byly i pěkné výhledy
Když nebylo co fotit, fotila jsem si stromy :-)
Konečně voda, kousek od sedla Sliven-Stara reka. Ti ne tak výkonní (co neujdou 55 km za den) si ze sedla sjednávali odvoz taxikem do nějaké dědiny na nocleh a ráno zase přijeli. Ne že by voda nějak skvěle tekla, ale na oběd to stačilo.
Holky z Rakouska těch 55 km plánovaly dát. Jinými slovy, do oběda za sebou měly 27 km a před sebou 28. Jako bylo to lákavé dojít večer na chatu, ale pro mne bylo 27 km (po dopoledních 15 km) nereálných.
8. nocleh (201 km je nouzový) Spali jsme v lese v cca 1100 metrech hned u cesty. V noci dvě bouřky, naštěstí dál, tak jsem se bála jenom maličko.
Nahoru a dolů, jako u nás v Beskydech. Občas les, občas výhled.
Tak trochu jako na Slovensku
Další pěkný přístřešek cestou, dokonce tam prý někde tekla voda (nezkoušeli jsme, psali 300 m)
Druhá parta cyklistů, co jsme potkali. Moc jsme to nechápali... museli víc tlačit, než jet
Ač to bylo na chatu Čumerna (první chata na trase!) pouhých 4,2 km (ale 300 výškových!), uvařili jsme si oběd zde - hlad je hlad.
Stromy sežraly prastaré značení
Chata Čumerna v 1380 metrech. První staroplaninská chata, od tohoto okamžiku jsme měli nějakou potkat víceméně každý den.
Jejich kvalita však bývala velmi různorodá. Tady jsme si dali první fazolovou polévku (bob čorba) a dobili telefony
Zajímavá cedule, kde je při bouřce bezpečno (nikde :-) ) Zatím jsme šli lesem, tak jsem se bouřek moc nebála.
Nás se týkala ta horní cedule, ještě jsme nebyli ani v půlce. Ale už mi jedna paní v protisměru řekla, že oni to na Emine mají ještě daleko.
Lékárnička. Vzala jsem si asi 2x náplast na puchýře. Šla jsem v keckách Topo terraventure (nových) a Luděk v pohorkách.
7 km od Čumerné je chata Bukovec. Když jsme k ní ale přicházeli, potkali jsme na silničním sedle kluka v protisměru, který nám řekl, že majitel chaty Bukovec zrovna plánoval odjet. A co se nestalo, najednou jel kolem. Když mu kluk řekl, že jsme měli v plánu u chaty nocovat, otočil se a těch 3/4 kilometru se kvůli nám vrátil.
Uvařil nám večeři, prodal pivko, otevřel sociálky a zase odjel.
9. nocleh, 225 km. Stan jsme si postavili na terase a kromě kocoura jsme tam byli sami.
Ta budova vzadu jsou zmíněné sociálky, tedy WC a sprchy (tekla jen studená). Byly tam i pokojíky s postelemi, ale zase tak drzí nejsme...
Objevili jsme úžasnou věc - skvělou možnost zásobování. Na vybraných chatách byla k dispozici skříňka s žitným chlebem (zataveným), konzervami s paštikou a čínskými polévkami.
Rádi bychom za takovu službu i zaplatili, ale bylo to zdarma, díky nějakým sponzorům.
A nakrájeli chléb Turista :-) trvanlivý a hutný
Ten den se šlo cca 23 km do další chaty lesem. Nebylo co fotit, tak jen občas nějaké ty prastaré cedule
Kom-Emine je součástí ještě dálkovější trasy - jedni lidi se nás ptali, jestli to jdeme celé až k Atlantiku - asi jsme tak vypadali :-)
Zaslon Karaivanovo horiště. Bohužel tam nebyla voda, tak jsme si to jen vyfotili.
Luděk to vyfotil i zevnitř, poté co odhalil, jak se dovnitř dostat
Jak jsem psala, fotit nebylo co
Měli jsme za sebou poměrně hnusný úsek, zarostlý, kdy i s mapami.cz a místním značením jsme trošku bloudili. Proto pěkný nový přístřešek s nedalekým vydatným zdrojem vody přišel vhod.
Vede tudy jedna z nejvýznamnějších silnic v Bulharsku. Spát jsme tam nechtěli, raději jsme se vydali 2 km (a 150 v. m.) k další chatě, i když jsme věděli, že nefunguje.
Nefunkční chata Gramadliva. V té době jsme si navykli spát poblíž chat, byl tam totiž jistý zdroj vody.
10. nocleh, 250 km. Trochu bordýlek kolem, ale plácek pěkný a nikde nikdo.
Směrovky vždycky ukazovaly k další chatě, ale že by tam byla uvedená nějaká vzdálenost, to ne. Nicméně chata Buzludža byla známým místem...
Potřebovali jsme za dopoledne ujít 12 km v hodně zvlněném terénu
Ostružiny byly super, pokud nám zrovna nedrásaly nohy, poskytovaly fajn občerstvení.
Ohlédnutí zpátky. Toto vidí ti, co to jdou správným směrem.
Nádraží Krastec. Luděk už doma vymyslel zajímavou variantu. V místě, kde hřeben protínala železnice, sjedeme 2 zastávky do městečka Plačkovci, nakoupíme si, najíme se, a pak se nějakým odpolední vlakem zase vrátíme.
Jak naplánoval, tak se i stalo :-)
Jízdu vlakem jsme si užívali :-)
Měli jsme asi 4 hodiny času
Městečko to nebylo největší, bylo spíš docela malé, ale hospůdka byla fajn
Studená polévka Tarator v těch vedrech bodla. I nějaké zásoby jsme pořídili, byť bylo jasné, že budeme improvizovat a spíš se spoléhat na jídla na chatách.
Jízdní řády v Bulharsku v 21. století. Na tom papírku bylo připsáno upozornění, že rozpis není platný a že máme někam volat. Naštěstí vlaky jezdily tak, jak bylo zjištěno na internetu.
Z nádraží jsme to už měli jen 5,5 km k chatě Blgarka.
Chata Blgarka, u které jsme v roce 2021 s dětmi spali, byla tehdy totální ruina.
Dnes asi nejpřívětivější chata. Zopákli jsme si stanování u ní.
Strašně příjemný chatař. Poskytl nám i pračku (za pár leva), tak jsme si po 11 dnech vyprali. Jen tam pán dal tolik aviváže, že jsem pak po dva dny "voněla" jako takoví ti sváteční výletníci :-)
Skvělé že něco vstalo z popela, většinou je to v Bulharsku naopak.
Tehdy jsme touto cestou na kole sjížděli. Je značená jako CYKLOtrasa!!!
Větrníky už co by kamenem dohodil! Čeká nás cca 150 km vysokohorskou částí Staré Planiny.
Konečně vyšší hory a krajina, kterou známe z kola
Na Malém Bedeku. Měli jsme za sebou cca 275 km, tedy něco jako půlka...
Normálně jsme byli dojatí! Doma jsem snila, kéž bychom došli aspoň sem.
Tehdy jsem přesně tady koukala tím směrem a přemýšlela, jaké by to bylo dojít k moři.
Tak trochu jiný pohyb po horách :-(
Před námi Buzludža, památník Šipka a dvoutisícovky. Jde do tuhého, velké hory čekají...
Tyto chaty ovšem z popela nevstaly
Na Buzludžu to byla zacházka 2 km, ale bahoty jsme ukryli do křoví a symbolicky jsme k ní došli
Ohlédnutí na kopce, ze kterých jsme sem došli.
Buzludža je ikonou, ale stále hlídanou
Chata Buzludža, jedna z těch horších. Dali jsme si tu něco jako oběd...
Maso z polívky nežrala ani zdejší kočka. Tento den se povedlo snídat, obědvat i večeřet na nějaké chatě (šetřili jsme zásoby)
Ikonický obrázek ze Staré Planiny. 9 km na sedlo Šipka
Po 2 km jsme toho asfaltu a vedra (i když se šlo ve stínu) začali mít plné zuby a normálně jsme se shodli, že budeme stopovat. Že tenhle úsek (7 km) máme vlastně "splněný" (na kole v roce 2021) a hike your own hike. Jenže, jak říkali v Mrazíkovi - tvůj osud tě nemine :-) - NIKDO nám nezastavil...
... a tak jsme museli po svých...
Průsmyk Šipka (1195 m). V podvečer bylo na sedle už skoro vše zavřené, otevřený byl jen hotel a restaurace Šipka. Tak jsme si došli na pivko a salát.
Na památníku jsme byli tehdy s dětmi, letos jsme ho vynechali.
Sestup k místu plánovaného noclehu
Každodenní realita, naštěstí zrovna tady byl potůček. Zdroj pitné vody jsme ovšem navzdory zakreslení v mapě nenašli.
12. nocleh u potůčku, asi metr od cesty. Nikdo tam neprošel (296 km)
Večerní partičky žolíků, Luděk mě solidně drtil
Ty vzdálenější hory nás čekají
Chata Uzana. Ty stany tam měli asi pro ubytované, bylo tam spousta dětí, ale kafe nám uvařili
Barvičky přibývaly, nás se ale stále týkala jen červená
Je to tu zatím takové neobjevené
Chata Partyzánská píseň, jedna z těch sympatických a moderních. Po 10 kilometrech brzký obídek, ale když další šance bude až večer...
Z úseku lesem zase vzhůru k vyšším polohám, toto je ohlédnutí zpátky, co už máme za sebou.
V tom dolíku za Luďkem tekl výborný zdroj vody a já se tu dala do řeči s jakousi holčinou, co šla nocovat na chatu Mazalat. Byla mladší a nalehko, ale po operaci kolene, nicméně jsme po těch 2 týdnech pochodu už byli docela rychlí, tak jsme jí utekli.
Vstupujeme do Národního parku, tedy noclehy POUZE u chat nebo na chatách.
Tak trochu jako Nízké Tatry.
Cata Mazalat v 1520 m. Dnes jen 18,5 km, protože další voda a možnost noclehu je až za 10 km. Trochu jsme přemýšleli, že těch 10 km a 440 v.m. ještě ten den dáme, ale nakonec jsme to (rozumně) vzdali.
Chata byla sympatická, ale za nocleh ve stanu u chaty chtěli zaplatit víc než na Blgarce. OK, ale voda na sprchování není, a i ta pitná je tu jen placená :-( V tom došla ta holka, co jsme ji potkali přes den a očividně to tu znala a poradila mi, kde vodu naberu. A tak jsme "kradli" vodu. Dobře, že tak, protože ji později vypnuli :-(
13. nocleh u chaty (10 leva), 315 km. A zapnuli generátor :-) Trochu jsme zalitovali, že jsme nešli dál, ale je fakt, že by to bylo na nás už hodně.
Vstáváme s východem slunce. Naštěstí vycházelo den ode dne později a později :-)
Zpívající skály prý při větru vydávají zvuky. Bohužel (nebo naštěstí?) bylo ten den úplné bezvětří.
V mapě jsou tady v tom místě zakreslené žebříky, ale v reálu tady byl jen tento jeden maličko exponovanější úsek, jinak to byla chyba.
Terén naprosto nenáročný a první skoro dvoutisícovka Rusovanec (1975 m)
První pohled na nejvyšší horu Staré Planiny (Botev, 2376 m). Tady se trasa zlomila a vedla zase dolů, do údolí řeky Taža (kde byl ten původně zvažovaný nocleh)
Chata Taža, jedna z těch sympatických. Vyšlo nám to na oběd.
Přezůvky na chatách - přezouvá se i do jídelny. Docela super věc, nohy si odpočinuly a člověk nenadělal bordel v chatě.
Dali jsme si bob (fazolovou polévku) a chatař se zajímal, zda máme co k večeři, že by nám ji nabalil s sebou. Udělala jsem tu chybu, že jsem se podívala na internet a zjistila, že počínaje zítřkem po následující 4 dny jsou v předpovědi odpolední bouřky. Vyšlo to úplně ideálně :-((( Čekalo nás 100 km nejvyšších hor, což byly přesně ty 4 dny!!! :-((( Sem myslela, že mě klepne, protože 2 týdny jsme šli v nižších polohách bez bouřek a jen co vylezem do těch nejvyšších partií, bouřky musí být. Prostě je fakt přitahuju :-(
Na každé chatě kočka - fotila jsem je pro Šárku
Výstup skoro 800 v.m. od chaty
Vzali jsme to oklikou, abychom se nemuseli prodírat jalovcem
Ta předpověď mi vzala náladu. Přemýšlela jsem, co dělat, ale čekat někde 4 dny fakt nemělo cenu.
Začalo se zatahovat a ani okolí nebylo nijak krásné, bojovali tu s erozí
Zaslon Marinka (2070 m). Tady jsme měli v plánu přespat. S napětím jsme sledovali lidi, co scházeli z Botevu, ale byla to samá děcka asi na táboře na jednodenním výletě, pořádný turista naštěstí žádný. Ale pod Botevem a i na něm byly další možnosti noclehu, tak jsme doufali, že zde budeme sami.
Vnitřel byl totiž naprosto luxusní
Navečer se tam objevil autem nějaký přírodovědec (prý zkoumá kamzíky) a že mu máme držet postel. Nevypadali jsme ale moc nadšeně ze spolunocležníka a i on vypadal zaskočeně, že nás vidí, čili to dopadlo tak, že nakonec na noc nepřijel.
Turecká kadibudka s výhledem u zaslonu Marinka
Ráno nebylo kam jinam jít :-) Ale nikde nikdo
Výstup na Botev jsme zahájili brzy ráno, i ovce ještě spaly v ohradě. Tento den měly v 16 hodin začít bouřky a trvat 4 dny :-/
Botev, nejvyšší vrchol Staré Planiny (2376 m) a zároveň nejvyšší bod celého Kom-Emine. Odsud už jen z kopce :-)
Turistická útulna Botev. Dali jsme si kávičku a Colu a šupajdili dál
Hřebínek, co nás čeká. Sestup 330 m a pak skoro to samé zase nahoru.
Mysleli jsme si, že si dáme "desiatu" neboli nějakou svačinku, protože dál už možnost nebyla, ale "vyhnali" nás. Prý snídaně byly jen pro ubytované (a nic nezbylo) a oběd ještě nemají uvařený.
Ještě nás pán upozornil, že mají odpoledne přijít bouřky. Vypadalo to tam sympaticky, ale zpětně hodnotím kladně, že jsme se tam nerozseděli....
Po 300 m sestupu zase 120 m výstup.
Hřebínek byl tady ještě mírný, ale já už viděla v každém mraku bouřku :-))))
Krávy byly zatím v pohodě, tak já taky :-)
Na horách bylo víc krav a koňů než lidí
Na zemi nasráno, že občas nebylo kam šlápnout. Dost jsem chápala to přezouvání na chatách :-)
Začal závod s časem. Bylo poledne, na chatu, ač pouhých 8 km, psali 5 hodin!!! Ve 4 měly začít bouřky. Chleba a salám k obědu jsme zhltli skoro v běhu.
Tady už jsme těm 5 hodinám začínali věřit.
Za "normální" předpovědi by to bylo krásné. Luděk říkal, co blbnu, že ještě nic nezačalo, ale mně stačí jen ta předpověď :-(
Roháče jsou těžší a exponovanější, tady jsem se nebála, lano v podstatě jen pomáhalo, ale bylo protivné, že to člověk nešel svým tempem, že jsme "museli" skoro běžet :-(
Z výstupu na horu Kupena (2168 m) byl nádherný pohled na projitý úsek, v dálce koukal Botev. Ještě že jsem tehdy nevěděla, že ta tragická událost ani ne měsíc zpátky, kdy blesk zabil otce a dceru, (přežil jen syn) se stala právě na této hoře!
A jsme tu, Kupena. 2168 m. Něco se rojilo
Sestup z Kupeny je též jištěný. Před námi Ambarica a pak už sestup k chatě. 5,7 km do bezpečí
Malý Kupen se naštěstí podchází, pod námi je vidět maličké pleso. Prý snad jediné pleso na Staré Planině
A ještě jedno ohlédnutí pod Malým Kupenem. Taky bylo blbý, že už nám docela dávno došla voda.
Posledních 230 výškových (a jsme zachránění). Luděk se fikaně zeptal pastevce (cikána), jestli tu někde není pramen.
Pramen nebyl, ale pastevec sáhl mezi kameny a vytáhl PETku plnou vody - normálně v nás dvou zahučela na ex. Když to chlapík viděl, smál a vytáhl druhou. Prý má on sám vody dost.
Ohlédnutí z úbočí Malé Ambarice
Ta rodinka si tam na vrcholku normálně kempovala a hráli karty. Už hřmělo! Když jsem se té paní zeptala, jestli se nebojí, tak prý vůbec. Tak nevím, jestli byla tak blbá (pardon) nebo odvážná.
Jako mohli by si vlézt do toho domečku (maličká útulnička přímo na vrcholku), což je prý Farradayova klec, ale věř tomu při bouřce na 2166 m vysoké hoře.
2 km k chatě a před námi už bouřilo :-( Terén stále otevřený.
Nebouřilo nad námi a mezi stromy jsem se začala cítit lépe.
Chata Dobrila, sympatická, na místní poměry luxusní. Normálně, nechápu to, ale sedli jsme si ke stolu a spustil se liják!
Bulharská kuchyně nemá chybu, saláty byly v těch vedrech osvěžující a hranolky s balkánským sýrem zajímavá kombinace.
Po jídle jsme si omyli špinavé nohy a počkali, až přestane pršet, a šli dál. Noclehem na (nebo u chaty) jsme pohrdli, vždyť jsme měli v nohách teprve jen 18 km. A že možná dojdeme až na chatu Dermenka (8,7 km)
Hahaha, ledva jsme vyšli, došlo nám, že bouřky ještě neřekly poslední slovo. Byli jsme sice v lese, ale stále cca 1750 m vysoko a přímo na hřebeni a jeden hrom zahřměl těsně po úderu blesku :-(
Měli jsme cestou vyhlédnutý jakýsi "zaslon", ale byla to nepoužitelná pastevecká bouda, zabordelená a zavšivená, že jsme raději šli dál.
Terén byl stále otevřený a Dermenka (nekonečně) daleko... (to bílé na té hoře vzadu napravo)
... až jsme museli nouzově postavit stan přímo na cestě :-) 15. nocleh, 363 km.
Ani tady ráno neměli co nám nabídnout, jedině balené croisanty. Tak jsme si dali jen kafe a snídani snědli svoji. A ještě nás sprdli, že sedíme na místě pro zaměstnance. Neměli by ale zaměstnanci náhodou přes dopoledne pracovat? No prostě, některé chaty byly "divné" .
Raději jsme mazali dál, protože i dnes měly být odpoledne bouřky. Před námi další část hřebene s horou Vežen (2198 m)
Tady jsme si dali svačinku ve formě kjufte nebo kebabče (zaboha si nezapamatuji, které je které, ale jde jen o tvar) ...
Ohlédnutí zpět na včerejší kopečky, je vidět typická silueta Kupeny.
Ani na tento památník jsme už nešli (to už by bylo potřetí :-) )
Tady už jsme začali věřit, že to možná dáme celé
Na průsmyku nic nebylo, kromě pár stánků se sýry a medem. Obojí jsme si koupili. Dalo by se dostopovat do města, ale zásob jsme měli dost.
Trasa některé kopce podcházela, šlo o takzvanou letní cestu. A i krávy byly v pohodě, hrozící bouřka je netrápila.
Zimní cesta naopak vedla přímo po hřebeni. Pohled zpět k památníku nad Trojanem.
Chata sice na dohled, ale byly to ještě nekonečné 2 km. Nicméně jsem byla maličko klidnější, když se šlo úbočím.
Kůň, co překážel v cestě. Jenže, jak mu naznačit, aby uhnul :-)
Mraky už se začaly stahovat. Vůbec jsem těm lidem, co šli zpět do průsmyku, nezáviděla. Do chaty už to bylo blíž, než k autu na průsmyk.
Chata Kozí stěna (1560 m) Konečně!
Také zvlášní chata, když jste si něco chtěli koupit, muselo se ťukat na zavřené okénko :-)
Ale zase na takovýchto chatách není problém jen tak sedět a konzumovat své, nebo nic nekonzumovat. Navíc zrovna zde byla skříňka "maršrut za družbata" se zásobami pro Komeminejce. Horší bylo, že zde nebyl signál a tak nešlo sledovat vývoj bouřek.
Počasí nejisté, ale rozhodli jsme se, že to na chatu Echo (6 km) nějak "přeběhneme".
Letní trasa zpočátku hřeben podcházela.
Normálně jsme tu kapličku drsně obsadili :-) 16. nocleh, 389 km.
Noc v kapličce byl asi zázrak. Ráno jsem koukla na předpověď a ona byla změněná. Dva dny jasno, bez bouřek, bouřky až zase třetí den. A víte co, to už může být zase úplně jinak.
Hned jsem měla lepší náladu, protože navíc mezi chatou Echo a sedlem Zlatica (kde vysokohorská část Staré Planiny končí) není žádná další chata. Jediné možnosti jsou: ujít to na jeden zátah (40 km), přenocovat na hřebeni (1900 m+) nebo sestoupit (zbytečně) 500 metrů k nějaké chatě (což by pro nás asi nejvíc přicházelo do úvahy)
Výstup na horu Vežen. Poslední hora 2100+ metrů
Poslední hora 2100+ metrů
Náhorní planina s nefunkční chatou Planinarski izvori. Vlevo možná trochu pršelo, ale věřila jsem (urputně) předpovědi :-) I když jsme tento den ušli jen 21 km, nemá smysl jít dál, nebude tam voda.
Obývali ji jen krávy a koně a podle toho to tam také vypadalo. Škoda.
Ohlédnutí při výstupu na Tetevenskou Babu.
Moje nejmilejší triko vzalo za své.
Už jsem byla jak ten kluk, co jsme ho potkali ten úplně první den, když došel Kom-Emine v roztrhané košili :-)
Poslední úsek hřebene centrální Staré Planiny. Dnes bouřit nemělo, tak pohoda.
Chata Kašana, skromná, ale velice sympatická. Odešla nám powerbanka. Prostě nešla nabít, tak jsme ji tam nechali, bo zbytečná zátěž. Jen jsme poslední dny bohužel museli víc plánovat dobíjení, chat už totiž mělo ubývat (hehe, to je věta jak do diktátu z češtiny :-))
I Zlatický průsmyk (1385 m n.m.) známe z cesty v roce 2021 na kole.
Kolem chaty Murgana jsme jen prošli. Další den mají zase být bouřky, dokonce hned od rána :-( A protože potřebujeme nakoupit, využijeme den k sestupu do údolí.
18. nocleh, 436 km. Ráno někdo dusal a funěl (že by nějaký běžec, říkali jsme si) ale byli to koně!
Jediný úsek hřebene, který jsme vynechali, ale celý den lilo a bouřilo a bylo tak bezpečnější zůstat v údolí. 2 zastávky jsme popojeli vlakem a pak došli zpět na hřeben. Kilometrově to vyšlo nastejno.
Navečer jsme došli do průsmyku Vitinja (965 m), kde měla být turistická noclehárna. Normálně bychom šli do stanu, ale čekal nás úsek 55 km (2 dny) úplně bez chat, potřebovali jsme tedy ráno odejít s nabitými telefony (měli jsme ověřeno, že dva dny v režim letadlo vydrží).
A recenze o tomto ubytovacím zařízení hovořily velice kladně
Byla to naše první placená noc pod střechou na Kom-Emine a druhá noc pod střechou (první byla v zaslonu Marinka). Měli tam i pračku, což jsme využili.
Spolu s námi tam nocoval už jen jeden chlapík, co šel úsek Murgaš-Kotel. Provozovatel ným uvařil večeři a řekl, co si máme dát ke snídani a odjel. Ráno prý musí do práce (do zlatého dolu). Pokud si něco dáme z lednice (pivko, limo a tak), peníze mu tam máme nechat. Prostě neuvěřitelný přístup. 19. nocleh, 460 km.
Horu Murgaš (1686 m) trasa obchází. Na úbočí se ale nachází funkční chata, kam chodí spát ti, co neujdou 55 km na jeden zátah. My jsme měli stan, tak nám to bylo jedno, jen jsme řešili, kde nabrat vodu. Ale podle mapy nějaké možnosti měly být.
Tak jsme si ten úsek rozdělili na pohodové dva dny, jen jsme museli šetřit energii mobilů (používány pouze na mapy). Zase jsem fotila zažrané značky.
Vlevo ta travnatá hora je Murgaš, ale my ho podejdeme.
20. Nocleh (489 km) na hřebeni v sedýlku, asi 1 km tam byl pramen
První pohled na horu KOM! Na tento okamžik jsme se těšili skoro 3 týdny! Je TAM!!!! Nyní jsme už začali věřit, že to dáme, i když to bylo stále ještě nějakých 66 km a stát se mohlo cokoliv.
Pohled na opačnou stranu hřebene, hora Vitoša a pod ní hlavní město Sofie.
Odpočítávání začalo :-) Už jen 58 km...
Po dvou dnech bez chat (55km) jsme došli na chat Trastenaya. Denní dávku 26 km jsme měli "hotovou" již odpoledne a tak jsme trochu přemýšleli, zda jít dál do údolí, ale tam už byla vesnice a po pár kilometrech silnice, tak nás to nelákalo.
Zajímavé ale bylo, že asi nebyl myšlen na nocleh, protože "nábytek" byl jen gauč a stůl.
Vyrazili jsme bez snídaně, že si ji dáme po 3,5 km sestupu ve vesnici Lakatnik, ale obchod byl zrušený. Namazali jsme si tedy žitný chléb a šli dál...
Pěšky 5 km po silnici, stopování jsme odolali. V Gara Lakatniku jsou obchody jisté.
Kafe po Bulharsku nám nevyhovovalo. Když se to doplnilo o mléko, objem se zvětšil. Nakoupili jsme si na poslední dva dny (40+ km), i když chat měl už zase být dostatek.
Tady jsme si dali oběd, 3 km od Lakatniku se nachází vyhlášená "smažalna"
Chata Probojnica je nově otvřená, sympatická. Dali jsme si tam jen pití a oblíbený ovčárský salát (šopák s vařeným vajíčkem) a šli dál, abychom toho na poslední den neměli moc.
22. nocleh přímo na cestě, 541 km. Udělali jsme chybu, les byl bídný, plácky žádné, voda jen z potoka. Opět jsme nouzově nocovali přímo na cestě a poprvé jsme vytáhli filtr na vodu. Večer kolem nás prošli dva Němci (kluk a holka). Potěšili jsme je informací o nedaleké chatě a oni nám zatleskali, že jsme těsně před cílem.
Slavnostní den! Zpět nad hranicí lesa, zde cca 1650 m n.m.
Posledních 17 km. Kom trčí uprostřed vzadu. Počasí by mělo vydržet...
Banda Poláků, turistky v protisměru sotva uskakovaly :-(
Petrochanský průsmyk. Restaurace plná cyklistů. Oběd a posledních 11 km.
Schovali jsme si batohy do jalovce a na poslední 2 km nahoru si vzali jen to nejnutnější (vodu a mobily). Sice nás batohy doprovázely celou cestu, ale každý, kdo někdy šel natěžko, chápe pocit jej odložit :-)
Ohlédnutí zpět. Co se mi honilo hlavou? Jaké by to bylo jít tímto směrem, k moři...
Závěrečné foto na HOŘE. Ten modrý batůžek patřil nějakému jednodennímu turistovi, který nás fotil. Nechápal, proč tam tak blbneme, tak jsme mu řekli, odkud jsme přišli.
Srbská Stará Planina by také stála za to, v dáli Midžur, nejvyšší hora Srbska. V cestě ale stojí hranice, takže pokračovat nelze.
Všichni nosí kámen z hory KOM, který na konci hážou do moře. Mně přišlo líto, že se Kom časem zmenší, tak jsme naopak vzali "kámen" u moře, že ho Komu vrátíme. Někdy druhý den mi jedna slečna prozradila, že se cestou OD moře nosí mušle, leč vracet jsem se už nechtěla :-)
No jo, ale tím to nekončí, ještě musíme sestoupit. 2 km k batohům a pak 3 km k chatám Starý a Nový Kom. A nejen to... proto nakonec celá trasa měřila skoro 600 km.
Plán byl dojít k nové chatě Kom, kde jsme si nabrali vodu a že někde v okolí přespíme. Jenže byla sobota a všude rámus, tak jsme sešli po silnici do první serpentýny s tím, že noc strávíme ještě v horách. Dolů do civilizace se nám zatím vůbec nechtělo.
Nohy po 600 km stále špinavé :-)
23. nocleh v serpentině pod novou chatou Kom. Ráno jsme došli na silnici, že po snídani začneme stopovat. Ale ono nejezdilo směrem domů vůbec NIC! Tak jsme se rozhodli pomalu jít pěšky a říkali si, že jsme udělali chybu a měli to zkusit ještě večer. Protože když sem tam dolů někdo jel, úplně nás ignoroval.
Takže jsme nakonec došli pěšky po silnici až do Berkovice :-)
V Berkovici jsme si sedli na kafe a ovocný mléčný koktejl a začali (ano, až teprve tady) plánovat cestu domů.
Letenky ze Sofie byly příliš drahé, tak po zvážení mnoha jiných variant /noční bus, vlak přes Srbsko/ jsme si odsouhlasili Luďkovu variantu vlakem přes Rumunsko.
Znamenalo to cestovat 2,5 dne, ale měli jsme čas, přechod jsme dokončili o něco dříve, než jsme doufali. Bulharské vlaky byly děsné.
Plán byl dojet vlakem (1x přestup) do Vidinu a tam se "nějak" dostat do Rumunska.
Evropská unie, 21. století
Autobusy z Vidinu do Rumunska žádné nejezdily, a pěšky to bylo 12 km, tak jsme si domluvili taxíka.
Přes most ale jet nechtěl, vymlouval se na mýto (to bychom mu uhradili), tak nás vysadil u cyklostezky s tím, že most přes Dunaj přejdeme pěšky.
Nakonec to hodilo 5 km :-)
V Rumunsku jsme pak museli kousek stopem, ale když nám turek v kamionu půjčil papír a tužku, šlo to úplně samo.
Večer jsme se už ubytovali v hotýlku s výhledem na Dunaj v Drobeta Turnu Severin.
Potřebovali jsme se pořádně umýt před další cestou vlakem přes Rumunsko :-)
Luďkův byznys tady vyloženě kvete :-)
Měli jsme v plánu jet přímým vlakem Bukurešť - Budapešť
Čekal nás noční pochod Budapeští, protože do poslední chvíle nebylo jisté, na které nádraží (Keleti nebo Nyugati) náš zpoždění zatoulaný vlak nasměrují a tak jsem si rezervovala nocleh samozřejmě u toho druhého. Další den cesta vlakem z Budapešti s přestupem v Brně a Ústí už proběhla normálně, taktéž návrat domů. Děkuji, že jste si fotky prošli a došli s námi až sem :-)
Nahrávání ...
