Rubrika:
2024
Datum výpravy: 11. - 13. 10. 2024
Účastníci: Markéta, Jana
Od půlky září jsme doma věnovali veškerý čas stavbě – oprava konstrukcí a podlah po zatečení vody (prasklá hadička od WC v patře, což se stalo se v červnu, kdy jsme na jednu noc odjeli pryč, na oslavu narozenin babičky z Prahy). Stavba se protahovala, světlo na konci tunelu nevidno. Když se v půlce října najednou objevil docela hezký víkend, já řekla DOST! Prostě jsem někam potřebovala vypadnout. Vypadnou oba, to nepřicházelo v úvahu, staveniště nešlo úplně opustit, ale „Klidně jeď sama,“ navrhl mi Luděk.
Napsala jsem Janě z Brna, co má v plánu, jestli by se mnou někam nešla nebo jestli bych se případně nemohla k ní přidat. Jana volno měla, ale coby zaměstnaný člověk mohla odjet až v pátek po práci. Nebyl problém se přizpůsobit. Dopravila jsem se do Brna a společně jsme vyrazily na přechod Bílých Karpat. Dlouho jsem v tom krásném kraji nebyla. Logistika byla složitější kvůli omezenějším možnostem noclehů na hřebeni, ale nakonec jsme to vymyslely moc pěkně a docela si i mákly.
Pátek: autem do Uherského Hradiště, odtud vlakem a busem do Vyškovce. Na chatu pod Vyškovcem to bylo něco málo přes tři kilometry, došly jsme tam už za tmy.
Sobota: bezmála 29 km do obce Vápenky.
Neděle: Ráno autobusem do Velké nad Veličkou a pak 28 km do Strážnice.
Na sobotní kilometráž jsem se dopředu dívala, zdálo se mi to OK na celý den, když jsme navíc šly nalehko, ale na tu nedělní ne. Proto mne překvapilo, že Jana naklikala i na neděli 28 km, ale zároveň mě potěšilo, že jsme to zvládly, přeci jen, od léta už nějaký čas uplynul a nabytá fyzička odešla do kopru. Ale naštěstí ne úplně, ještě nejsme žádné lemry 🙂
Do Brna jsme díky dlouhé trase dojely až večer, ale měla jsem povoleno u Jany přespat a domů jet až v pondělí ráno 🙂 Svěží a připravená na další šichtu a nervy 🙂 v podobě jednání se stavbyvedoucím a pojišťovnou. Vše ale nakonec dobře dopadlo. I víkend. Počasí bylo v sobotu krásné, v neděli už se trochu zatáhlo, a dokonce přišla asi půlhodinová přeháňka, ale já byla spokojená 🙂
Fotky jsou od Jany.
Kouzelné nádraží ve slováckém stylu
Autobusem do Vyškovce a pak 3 km pěšky na chatu. Cestou jedno z nejpruších stoupání, co jsem v ČR na silnici zažila. Pochopila jsem, proč se autobus otáčí u obecního úřadu :-)
Horská chata Vyškovec. Taková ještě ta pravá horská chata.
Sestup z Mikulčina vrchu do Lopenického sedla.
Rozhledna na 911 m vysokém Velkém Lopeníku
Nahoru šla jen Jana, mně bylo líto dát 50 Kč za rozhled, který bych si neužila :-) Zde výhled k Mikulčině vrchu, odkud jsme přišly.
Severní partie Bílých Karpat (v dáli Vršatecká bradla)
Výhled k Velké Javořině, kam jsme mířily. Všimněte si toho kopečku s vysílaček nalevo, tam jsme také zašly.
Markéta pod rozhlednou už je tradice :-)
Sestup z Lopeníku. Zelené značky jsme se držely hodně dlouho.
Před výstupem na nejvyšší horu je nutný sestup do 350 metrů :-)
Restaurace v obci Květná. Vyšlo nám to na oběd.
Výstup 600 výškových metrů po zelené
Trochu tu popadaly stromy, asi po zářijových deštích
Když už jsme byly skoro na hřebeni, cestou dolů šla partička mladých, oblečených spíš do města než do hor. Varovali nás, že je před námi veliký polom. Nakonec to byl jen tento jeden úsek. Řekla bych, že oni to dolů měli horší.
Bývalý vojenský vysílač na vrcholku Jelenec (925 m). Jana prý kdysi byla nahoře, ale dnes nešla. A já pro podobné srandy nejsem dobrý parťák.
Jelenec je třetí nejvyšší vrchol Bílých Karpat. Nahoře ještě stojí jakási zdevastované chatka.
Ohlédnutí od Holubyho chaty, kde cesta vychází z lesa, na Jelenec
Holubyho chata leží na Slovensku. Zajít na nějaké menší občerstvení bylo milou povinností :-)
Vysílač Velká Javořina patří Slovensku.
Asi nejznámější pohled a asi nejčastěji navštěvovaný úsek Bílých Karpat. Slunce začalo zapadat, ale Jana sama navrhla prodloužit si trasu po hřebenovce přes Durdu a začít sestupovat až na Kašpariskově vrchu.
Rekreační středisko Vápenky - v hlavním objektu měli nějakou oslavu a paní sama od sebe konstatovala, že volný pokoj sice mají, ale moc bychom se nevyspaly. Za 610 Kč na osobu nám pronajala chatku s krbem.
Což absolutně nemělo chybu. Oheň se mi podařil rozdělat až na několikáté, protože chyběly třísky, ale teplo přišlo vhod.
To je ona, naše chatička, až pro 8 osob.
Abychom se nemusely vracet zpátky na hřeben, Jana vymyslela posun autobusem. Jediný mínus to mělo, že jel v 8:05 ráno :-)
Velká nad Veličkou, počasí už bylo zamračené, vyloženě podzimní.
Výstup po zelené na kótu Léšť (421 m). Dnes si projdeme nižší část pohoří.
Hřeben Bílých Karpat, který jsme vynechaly.
Větrný mlýn Kuželov, takzvaný Kuželovský větrák
U tří kamenů jsme se napojily na červeně značenou hřebenovku.
Solitérní stromy na hřebenových loukách za vrchem Kobyla. V dálce roviny Dolnomoravského úvalu, místy tam asi lehce pršelo.
Bělokarpatské louky jsou na jaře plné orchideí
Na nás zbyly jen podzimní ocúny
Sestup po zelené po loukách mezi stromy
Vodní nádrž Lučina. Bylo tu nakresleno několik bufetů, ale v provozu žádný. Nevadí.
Rozhledna Travičná byla otevřena až po obědě.
Radějov - hospoda byla nejen že otevřená, ale...
... měli i víkendové hotovky a za docela rozumnou cenu!
Akorát to vyšlo, že asi půlhodinová dešťová fronta přišla, když jsme vylezly z hospody ven. Trasa ale vedla lesem a stromy tu vodu trochu zastavily.
Rozhledna na Holém vrchu (388 m). Fronta odešla dál na východ, před námi už bylo jasno. Na tuhle rozhlednu jsem vylezla! :-)
Podzimní zbarvení letos přicházelo velice pozvolna a opatrně
Jana se mnou musela absolvovat výstupy na všechny vrcholky cestou, ale zrovna na Žerotín (322 m) by šla tak jako tak.
Na jeho vrcholku totiž stojí velice netradiční kaple
A tady už výhled do roviny na Strážnici, na obzoru napravo tuším že to jsou Chřiby
Vinice a na obzoru Pálava
Kaplička sv. Urbana. Očistily jsme boty, protože až do Strážnice to už bylo po asfaltu.
Vlakem jsme přejely do Uherského Hradiště, kde na nás čekalo Jany auto.
Nahrávání ...
