Rubrika:
2023
Datum výpravy: 19. - 21. 9. 2023
Účastníci: Markéta, Luděk
Ujeté kilometry: 135 km
Šárka odjela na adapťák s novou třídou na gymnáziu a my jsme měli tři dny volno. Ještě v úterý dopoledne jsme ale na sebe koukali a čekali, s čím ten druhý přijde. U oběda jsem to nevydržela: “Hele, a co si vyjet do těch Sovích hor? Budu o nich psát článek a potřebovala bych nějaké aktuální fotky.” (Přeci jen naše poslední návštěva proběhla v roce 2012.) A tak jsme trhli rekord v balení a odjezdu – v půl čtvrté jsme už vykládali kola na parkovišti za Klodzkem. Byla to taková víkendová výprava uprostřed týdne – od úterního odpoledne do čtvrtečního večera 🙂 (protože Šárku bylo pak nutno vyzvednout).
Výlet to byl parádní, podhůří Sovích hor i poctivě zdolaná hřebenovka nabízí mnoho zajímavých míst pro toulání, jen s těmi fotkami to dopadlo podle známého úsloví: “Chcete slyšet upřímný smích? Svěřte svoje plány Bohu!” 🙂 Totiž, byla jsem líná přetáhnout si je hned po návratu do počítače, takže když jsme o měsíc později letěli s dětmi do Athén, ještě stále dlely na SD kartě ve fotoaparátu. Ta se ale během pobytu v Řecku nějak poškodila, počítač ji neviděl a fotky prostě nebyly 🙁
Trvalo půl roku, než jsem se dostala k psaní článku. Což o to, text napsat je jedna věc, horší bylo, že jsem k dispozici měla jen trochu marné fotky z mobilu. Víťovi se za použití dostupných programů na záchranu dat najít nic nepodařilo. Dlouho jsem váhala, ale protože na poškozené SD kartě zůstaly i fotky z prvních dvou dní v Athénách, rozhodla jsem se oslovit firmu Data112. A dobře jsem udělala, fotografie mi za rozumnou cenu z SD karty zachránili.
A speciálně pro Jarmilu zde kopíruji text článku:
Soví hory – z tajemného podzemí do tisíce metrů nad mořem
Text: Markéta Zigáčková
Foto: Autorka a Luděk Zigáček
Polské Soví hory (Góry Sowie) ačkoliv leží nedaleko českých hranic, jsme objevili úplnou náhodou. V roce 2009, kdy jsme se s dětmi ve vozíku vraceli od Baltu domů, se nám postavily do cesty jako první překážka v jinak rovinatém Polsku. Tehdy jsme nevnímali, že jde o nějaké celistvé pohoří, prostě jsme si pomysleli, že se hradbou tmavých lesů jen tak přehoupneme a už budeme skoro doma. Jindy jsme se zase toulali zvlněným polským příhraničím a zaujalo nás, co se to bělá na tom nejvyšším vrcholku poměrně výrazného hřebene. Nakoukli jsme do mapy a zjistili, že se neznámé pohoří nazývá Soví hory. Od té doby jsme do nich zavítali na našich toulkách několikrát, když jsem vybírala fotky pro tento článek, musela jsem sáhnout celkem do šesti adresářů.
Hřeben Sovích hor se táhne rovnoběžně s Broumovskými stěnami, zhruba od Walbrzychu až k řece Nyse Klodské. Jejich nejvyšším bodem a zároveň jedinou tisícovkou je vrchol příznačně nazvaný Velká Sova (1015 metrů). U nás i na Slovensku bývá zvykem hřebenovky značit červenou turistickou značkou, nejinak je tomu i u Sovích hor. Koneckonců Poláci používají značení téměř totožné jako to naše. Hřebenová trasa je zde však po celé délce zároveň značená i jako cyklotrasa a takové zjištění velice láká k tomu hřeben na kole přejet. Když si trasu naklikáte do mapy, vyjde číslo necelých 40 km, což se může zdát docela málo. Nenechte se ale zmást. Tyhle kilometry zadarmo rozhodně nebudou a cyklotrasu zaznačil někdo, kdo má o cestě vhodné pro jízdní kolo specifické představy. Jak už jsme se přesvědčili mnohokrát, polské cyklotrasy často bývají pouze pro toho, kdo miluje terén. Kamenité lesní cesty, prudké sjezdy a ještě prudší výjezdy. Přejezd celého hřebene Sovích hor je docela náročný počin, rodiny s malými dětmi nebo starší lidé na elektrokolech, ať si cestu raději rozmyslí nebo ať se připraví na tlačení. Ale i varianta zůstat jenom v podhůří má co do sebe, protože na prozkoumání jejich největšího tajemství, je stejně nutné z hřebene sjet.
Projekt Riese (neboli polsky Olbrzym) patří k největším záhadám druhé světové války. Obrovské podzemní prostory vybudované právě v Sovích horách vzbuzují řadu otázek, především pak jednu zásadní – k čemu to celé mělo sloužit. Adolf Hitler zde chtěl vybudovat něco unikátního a ohromného, ale jeho dílo nebylo nikdy dokončeno. Názory se různí, možností je totiž celá řada. Štoly a rozsáhlé podzemní haly mohly sloužit jako plánované Hitlerovo sídlo, skrýš pro válečnou kořist a v neposlední řadě varianta nejpravděpodobnější – tajná podzemní továrna na rakety V2, dokonce se spekuluje i o výrobě atomové bomby. Pro tuto možnost hovoří několik faktů: objevení ložisek uranu v blízkém Walbrzychu, najmutí více než 20 tisíc vězňů z blízkých i vzdálenějších koncentračních táborů na práci (kopání a betonování vykopaných prostor, aby byly odolné vůči bombardování), naprosté utajení veškerých prací (prý se dokonce po okolí sázely vzrostlé stromy, aby ani ze vzduchu nebylo nic vidět), ale zejména to, že se tam do posledních okamžiků 2. světové války opravdu pilně pracovalo. Nacisté podzemní prostory v Sovích horách opustili až 9. května 1945, narychlo vše za sebou podminovali a tím řadu štol znepřístupnili. A co nestačili zničit oni, to dokonali sovětští vojáci, kteří tyto prostory po válce obsadili. Jestli se tajemství podzemního města v Sovích horách lidé dozvědí po odtajnění válečných dokumentů, není ale vůbec jisté.
Dnes jsou tři ze sedmi podzemních areálů zpřístupněné pro veřejnost. Jde o komplexy Wlodarz, Rzeczka a Osowka. Zakoupíte si vstupenku, nasadíte helmu a úzkými vraty proniknete spolu s dalšími účastníky do nitra skály. Chodby a sály spoře osvětlují zářivky, panuje zde chlad a ze stropu kape voda. Slovům polského průvodce lze relativně lehce porozumět, ale i tak jsme maličko zklamaní. Věděli jsme, že o podzemních městech nikdo nic pořádně neví, ale pro porovnání – když procházíte podzemím tvrzí Bouda, Hůrka nebo Hanička, dozvíte se toho podstatně víc. Zde je výklad založen na spekulacích, přesto se pokoušíme vžít do kůže těch, kteří zde v nelidských podmínkách pracovali a díky náročné práci předčasně ukončili svůj život. Jak jsme pak rádi, když zmrzlí vycházíme ven ohřát se do slunného dne. A že se píše rok 2024 a my žijeme v míru a můžeme si jezdit na kole, kde chceme.
Pro návštěvu Sovích hor, pokud chcete vidět i zmíněné podzemní komplexy (doporučuji vybrat si určitě alespoň jeden, protože bez nich není poznání oblasti kompletní) je nutné vyhradit si minimálně tři dny. Musíte počítat s tím, že v podzemí strávíte několik hodin. Pokud máte času víc, můžete výlet spojit například s návštěvou nedalekého zámku Ksiaž, jež má být s podzemím v Sovích horách propojen a podle jedné z teorií měl právě on být tím Hitlerovým hlavním stanem. O tomto zámku jsem ale psala v předchozím článku o Piastovských hradech.
Kdybych měla doporučit konkrétní trasu nebo okruh, pak bych volila začátek v Klodzku. Město je dobře dostupné vlakem z Česka a stojí za to mu nějaký čas věnovat. Leží na řece Kladská Nisa, která pramení na úpatí hory Klepáč (polsky Trójmorski Wierch), známé též jako rozvodí tří moří. Kladská Nisa je právě tou řekou, která spadá do úmoří Baltského moře. Historicky i kulturně bylo celé Kladsko vždy považováno za součást českých zemí, a to až do poloviny 18. století, kdy jej získalo Prusko. Nad městem se tyčí pevnost, jejíž největší zajímavostí je podzemní labyrint. Dvouhodinová prohlídka uteče jako nic, průvodci zařazují zábavné interaktivní prvky a vrátíte se doslova nabušení informacemi z historie a uchvácení výhledem na celé město. A pak už se konečně vydáme z Klodzka pryč, severozápadním směrem. Na rozjezd se budeme zatím držet podhůřím, ale nebojte, vidět je tam toho také dost. A jak už to tak bývá, cesta přes boční hřebínky bývá kolikrát náročnější než samotné hory.
Poutní Vambeřice
První větší zastávka, která stojí za to, jsou Vambeřice (polsky Wambierzyce). Zvolili jsme si trasu přes obec Suszyna, u níž mapa slibovala ikonku rozhledny. Výhledy byly úchvatné, od Králického Sněžníku po polské Stolové hory, ale Vambeřice, ač pouhých 5 kilometrů vzdálené, ještě vidět nejsou. Ukrývají se v dolíku, a pokud se nevyšplháte na nějaký z okolních kopců, uvidíte monumentální baziliku navštívení panny Marie teprve, až budete stát těšně pod ní. Jde o významné poutní místo, snad až z 13. století. O poutích do Vambeřic psala například Božena Němcová nebo Antonín Špinler, oba ve svých knihách zmiňovali několikadenní putování „s procesím do Vambeřic”. Já jsem si úplně prvně myslela, že jde o starý název pro město Vamberk – a jak jsem pak byla překvapená, že Vambeřice opravdu existují, jen leží trochu jinde a jejich příběh je víc než zajímavý. Přezdívá se jim slezský Jeruzalém a skoro všechny kopce okolo se honosí biblickými názvy (Tábor, Sion, Oreb, Olivetská hora). Potok, který Vambeřicemi protéká, se jmenuje Cedron. Ve Vambeřicích chvíli posečkejte, doporučují projít si i zdejší kalvárii přímo naproti bazilice, jen kola budete muset nechat dole a schody zdolat pěšky. Nabídne se ale onen zmíněný pohled shůry, například z místa, kde odpočívají staré zvony. Tradice poutí už zanikla, zanikly i dávné poutní stezky, připomínají je jen křížky a sochy, které byly postaveny v průběhu tří století. Poslední poutníci po stezce prošli v roce 1947. Po vítězném únoru byly hranice uzavřeny a cesty a meze mezi poli rozorány pro účely kolektivizace. V roce 2002 ale prý proběhl pokus májové putování po Vambeřické cestě z Broumova a Police nad Metují obnovit. Tak uvidíme, dočká-li se i tato pouť návratu své zašlé slávy, v poslední době jsou dálková putování čím dál populárnější.
Rozhledny země Kladské
Na další zastávku to už bude trochu víc do kopce. Už jsme si zvykli, že je Polsko silně katolická země, takže nás nepřekvapí nedaleká hora nazvaná Všech svatých (Góra Wszystkich Świętych , 648 metrů), na jejímž předvrcholu stojí malebný kostel. Kouzelnější je ale kamenná rozhledna na samotném vrcholku. Kouzelné je i samotné místo, kde rozhledna stojí. Místo je vhodné pro strávení prvního noclehu, máte-li s sebou vybavení pro táboření, nachází se zde ohniště a přístřešek. Z rozhledny můžete poprvé spatřit lesnatý hřeben Sovích hor s masivem Velké Sovy.
O pár kilometrů severněji se na 647 metrů vysoké hoře Svaté Anny nachází další rozhledna. Výhled z ní je maličko jiný, na obzoru česko-polské Javoří hory s Ruprechtickým Špičákem, napravo polské Soví hory. Všechny zmíněné rozhledy jsou přístupné volně a zdarma.
Podzemní města Wlodarz, Rzeczka a Osowka
Nyní si od kopečků trochu odpočineme, čeká nás totiž první podzemní návštěva. Vstup do nejrozsáhlejšího a asi i nejvíc dostavěného podzemního města Osowka, ukrývají malá nenápadná vrátka. Sály uvnitř skály jsou však překvapivě ohromné, vysoké a vybetonované. Zde poprvé si člověk položí onu otázku: K čemu to vše mělo sloužit? Komplex Osowka zahrnuje i nemalé množství nadzemních budov, jejichž průzkumem si lze zkrátit čekání na prohlídku. Řada objektů ukrytých v lese a spousta podivných děr vedoucích kamsi do podzemí. Údajně se zde natáčel i nějaký horor.
Nyní bych poznávání dalšího podzemí odložila a pohodlnou cestou podél řeky Bystřice s možnou návštěvou lázeňského města Jedlina Zdroj, výběžek Sovích hor objela směrem na sever. Cestou si můžete odskočit na prohlídku čtyři kilometry vzdáleného hradu Grodno. Částečně zřícený hrad je velmi citlivě rekonstruován, takže si připadáte, že jste se přesunuli v čase o několik století zpátky. I on je součástí Piastovské stezky, je vlastně jejím oficiálním začátkem, ale pro případ, že jste se zaměřili pouze na Soví hory, jeho prohlídku vřele doporučuji.
K podzemnímu objektu Wlodarz je od severu snazší přístup. Úprava okolí areálu je stylová a je vidět, že se o Wlodarz stará parta nadšenců. V kantýně si objednáte polévku nebo guláš a naberou vám je uvařené z polní kuchyně. Po jídle vyfasujete helmy a na dvě hodiny zmizíte v útrobách hory Wlodarz. Část podzemních prostor je dnes zatopená, takže kus prohlídky se absolvuje na vratké lodičce. Průvodce loďku posouvá ručně pomocí lana zavěšeného pod stropem a my míříme v přítmí kamsi dál do hloubi skály.
Po prohlídce Wlodarze zbývá poslední podzemí a to Rzeczka. Pokud toho ještě nemáte dost, uvnitř tohoto objektu se mimo jiné nachází výstavka dobových předmětů a stavebních fragmentů, které se podařilo nalézt. Před vchodem zaujmou ztvrdlé pytle s cementem, které tu zbyly po betonování podzemních prostor. Můj muž se tehdy přiznal, že má prý také jeden takový ve stodole, jen ne tak archivní. Po návštěvě všech tří podzemních prostor budete mít v hlavě zmatek, ale věřte, že na mnoho případných otázek na účely objektu Rzeczka (potažmo celého komplexu Riese) by nedali zasvěcenou odpověď ani samotní badatelé v Polsku, natož místní průvodci.
Vzhůru na nejvyšší Velkou Sovu
Po návštěvě posledního z podzemích měst už zůstaneme na povrchu, a mířit budeme naopak k výšinám – čeká nás nejvyšší hora Sovích hor nazvaná Velká Sova (Wielka Sowa, 1015 m n.m.), kde už více než sto let stojí krásná kamenná rozhledna, která se může pochlubit vskutku jedinečným výhledem. Místní říkají, že je vidět od Sněžky do Sněžky a mají na mysli Sněžku v Krkonoších a Králický Sněžník. Pozor ale, rozhledna má omezenou otevírací dobu, takže si dejte pozor a návštěvu dobře naplánujte. Přijít totiž o výhled do kraje, který ze tří čtvrtin tvoří hory a směrem na sever se budete marně pokoušet dohlédnout až k Baltskému moři, by byla velká škoda. Dobytí Sovy doporučujeme ze sedla Przelecz Sokola, kdy do 751 nadmořských metrů dojedete po pohodlné asfaltce. Vlastně po zpevněné cestě lze dojet až do Schroniska Orzeł, ale ten poslední prudký úsek po betonových dlaždicích se bude jednat spíš o tlačení než o jízdu. Polská schroniska jsou turistické chaty, kde je možné se občerstvit nebo i přenocovat. Kvalita ubytování bývá různá, od pohodlných pokojíčků s vlastní koupelnou po společné noclehárny s palandami. Zaručuji ale, že atmosféra vždycky stojí za to. Z posezení před chatou Orzel je dokonalý výhled. Cest směrem Velká Sova odsud vede mnoho a různobarevných, ve značení zde panuje trochu chaos, ale připravte se, že žádná z cest není lepší ani horší. Všechny vedou do kopce a jsou kamenité, kola tedy budete skoro celou dobu tlačit. Malý kousek pod vrcholkem se ukrývají ruiny dávné chaty. My jsme na tomto místě již dvakrát tábořili a zažili krásný nocleh uprostřed hor s ohýnkem.
Na Velké Sově už stojíte na zmíněné hřebenovce, ale zrovna první metry sjezdu patří k těm nejhorším, kdy budete nadávat a říkat si, jestli tohle někdo s tím kolem myslel vážně. Nebo si možná řeknete, že to je konečně to ono – vždyť každý máme jiné preference stran sjízdných tras. Po hřebenové trase minete několik moc pěkných lesních přístřešků, tedy možností bivakování je zde spousta. V sedle Jugowska (801 m n.m.) lze odbočit k dalšímu schronisku Zygmuntówka. Nepodívala jsem se dobře do mapy, očekávala jsem, že k chatě budeme stoupat a jaké bylo naše překvapení, že se musí 70 metrů klesnout, a pak zase vystoupat zpátky. Zvažovali jsme zajížďku, přeci jenom jsme byli natěžko a člověk je rád za každý metr, který stoupat nemusí, ale stálo to za to! Stařičká chata s pravou horskou atmosférou. Po kafi a žurku, husté polévce s klobásou a vajíčkem, jsme si však řekli už dost. Dost bylo trápení se na hřebeni (a ještě bude) a zvolili mírnější cestu úbočím po modré turistické. Přišli jsme o vrcholek Kalenica s rozhlednou, ale tak třeba ještě není našim výletům do Sovích hor konec. Zvažte to sami. Pak jsme se už hřebenovky drželi zase poctivě, střídavě jeli, střídavě kola tlačili. Cesta vede lesem s minimálními výhledy a už se nezdá tolik atraktivní. Doporučuji ale vytrvat, protože to nejlepší čeká na konec. Asi čtyři kilometry před závěrečným sjezdem do sedla Przełęcz Srebrna se objeví singletraily Enduro Srebrna Góra. Jestli je máte rádi, můžete si na nich zařádit, nám však bohatě stačí lesní cesty. Potkali jsme několik aut s vlekem, která vyvážela cyklisty i s koly k vrcholku Gołębia (810 m), odkud sjezdy začínají. Přišlo nám to nečestné a nesportovní.
Nedobytná pevnost Srebrna Góra
Z lesa jsme se vynořili na sedle Srebrna (568 m n.m.), nad níž se tyčí ohromná napoleonská pevnost Twierdza Srebrna Góra. Jde o největší pevnost tohoto typu v Evropě a něco podobného jsme dosud neviděli. Je zabudována v kopci a má tvar pětiúhelníku, obezděná tlustými cihlovými zdmi ze všech stran. Zdi jsou schované pod hlínou a zarostlé travou, takže zespodu není možné odhadnout skutečnou velikost pevnosti. Donjon (neboli jádro pevnosti) byl svým vybavením (vlastní pekárna, pivovar, stáje, studna, sklady potravin a střelného prachu) schopen odolávat až 12 měsíců obléhání. V posádce bylo za válečného stavu 2500 mužů, žít zde ale mohlo až pět tisíc vojáků. Měla chránit Prusko před rakouskými armádami postupujícími od Náchoda. Pevnost byla dlouho obléhána, ale dobyta nebyla. Nicméně v době obléhání došlo k uzavření míru, takže zůstává otázkou, zda by dříve nebo později dobyta byla nebo ne. Říká se ale, že by byla nedobytná i ve druhé světové válce, tedy samozřejmě kdyby nebyly nálety letadel. Jedině z nebe by jejím obyvatelům hrozilo nebezpečí.
Prohlídka je hodně obsáhlá a trvá asi hodinu a půl. Luděk rozumí polštině lépe než já, tak mi občas něco z výkladu musel přeložit. Na protějším kopci se nachází další pevnost, Fort Ostróg, odkud je alespoň nějaký pohled na Stříbrnou horu. Nejhezčí pohled totiž musí být z ptačí perspektivy, ten nám ale není umožněn.
Tady Soví hory oficiálně končí a dál začínají hory Bardské. Kdo nemá terénů plné zuby, může se po hřebeni vydat dál do města Bardo, které je známé soutěskou řeky Nysy Klodské (takzvaný Przełom Bardzki, oblíbený zejména vodáky) a bazilikou Navštívení Panny Marie. Zde je možné nasednout na vlak, ale pokud máte zaparkované auto v Klodzku, tak už to nemáte daleko. A nebo se vydejte dál na východ, do polského podhůří Rychlebských hor, o kterém bych ráda psala zase někdy příště. Je toho hodně, co může Polsko nabídnout a je v kurzu!
Nahrávání ...
