Dnes je 28. 03. 2024 - svátek má Soňa

Východní Nízké Tatry, Oravská Magura a Oravské Beskydy

Rubrika: 2019

Datum výpravy: 20. - 28. 8. 2019

Účastníci: Markéta, Luděk

aneb nad Tatrou sa blýská… a nejen tam.

1. část Nízké Tatry východ

Letos nám vyšlo přesně 9 dní volna bez dětí. “Nedáme si Nízký Tatry?” navrhuji svému partnerovi. To by totiž vycházelo tak akorát i s cestou tam a zpět. Neřekl NE hned, takže to chvíli vypadalo nadějně. Jenže Luděk nerad chodí tam, kam chodí všichni. Takže odpověď zněla následovně: “Jedině tu východní část. A ještě tak zbude čas na něco dalšího.” Věděla jsem, že má pravdu. V srpnu jsou pro nás vhodnější méně frekventovaná pohoří.

Hned jsem zabořila hlavu do map. Vzpomněla jsem si, že jsem nedávno na Trekingu četla článek o útulně Líška. Fajn, tam bychom mohli začít. Aspoň nám to na nocleh nevyjde na Ramžu, kde bude lidí jistě přetlak, uvažovala jsem dál. V Nízkých Tatrách totiž možno nocovat jen na povolených, resp. milostivě vyhrazených místech.

V pondělí 19. srpna jsme poslali děti vlakem do Prahy, v úterý pak vyrazili my – na opačnou stranu. Vlakem do Brezna (s přestupem v Bánské Bystrici), odtud pak autobusem do Braväcova. V půl čtvrté jsme byli na místě. Turistický ukazatel ukazoval 617 m n. m. Na Líšku to bylo 5 km a 800 výškových metrů, podle toho rozcestníku dvě a půl hodinky. Odhadli jsme to na delší dobu, jsme natěžko, je první den, ale na jedno pivko si čas najdeme. Tím spíš, že další bude nejdřív až na Andrejcové. Tj. pozítří. Ale Luďka raději nestraším…

Stoupali jsme překvapivě docela svižně. Letos jsme na kole jezdili pět týdnů po Gruzii a Arménii, často na tamních cestách museli bicykly tlačit, trénovali jsme tedy neplánovaně i na pěší turistiku. V šest hodin jsme dorazili na místo, a to jsme za sebou už měli i odbočku provedenou za účelem průzkumu vodního zdroje u chaty. Jsme jako ve snách. Maličká útulna je v bezvadném stavu, uvnitř vše krásné a čisté, a hlavně nikde nikdo. Hned u útulny se nachází ohniště, kousek v lese kadibudka a hlavně ty výhledy! Poznávám pár kopců Slovenského Rudohoří, kde jsme putovali vloni. “Hele, tamhle je Poľana a Klenovský Vepor,” nadšeně volám po svém parťákovi, ale ten šel radši na dřevo. Zažehli jsme oheň, uvařili večeři a čaj. A pozorovali jsme okolí s obavami, zda ještě někdo náhodou nedorazí. Doufali jsme, tak asi jako každý na podobném místě, že chatičku budeme mít sami pro sebe. Slunce už zapadlo, pravděpodobnost dalších nocležníků klesala, tím spíš, že se útulna nenachází na hlavním hřebeni. Proto jsme postavu na kraji lesa zaznamenali s nevolí. A ona možná také, zaváhání bylo patrné i na dálku. Ještě byla šance, že byl dotyčný jen na borůvkách, ale nebylo tomu tak. Za pár minut si už u nás batoh shazoval kluk doprovázený psem. Mírné zklamání ze spolunocležníka se však nekonalo! Lepšího člověka jsme si nemohli přát. Skoro nemluvil, v tichosti si uvařil svoje jídlo a spát se odebral spolu s námi. My jsme si vlezli nahoru, mladík se psem si spaní rozložili dole. Mohli jsme sice spát venku ve stanu, ale lákalo nás vyzkoušet měkké matrace a pohodlí útulny. Jen ten čaj jsme večer už pít neměli! Ven jsem za noc musela snad pětkrát! Slézání po krátkém žebříku nebylo zrovna nejpohodlnější a asi jsme tím našeho kolegu i trochu rušili.

Jak se kluk večer v tichosti zjevil, stejně tiše odešel ráno. Vracel se dolů k autu a pokračoval na Muráňskou planinu. My mířili na hlavní hřeben a po něm dál na východ. Úzká pěšina značená červenou barvou zarůstá maliním a nálety. K dispozici se nabízely zralé borůvky a maliny a díky masivnímu odlesnění i parádní výhledy. Nebe však bylo zatažené podivným oparem. Putování nebylo nijak náročné, většina vrcholů se podcházela, trasa nevede vyloženě po hřebeni. Potkali jsme první turisty – šlo o nocležníky z Ramži. Po chvíli jsme i my došli k této vyhlášené útulně. Dovnitř jsme jenom nahlédli, je to opravdu skromná útulna s palandami, kamna rozebraná. Možná v chladných dnech a v nouzi, ale jinak nevidím důvod nocovat uvnitř. U srubu stály nádoby na odpadky a opodál i kadibudka. Svědčila o čilém ruchu, ještě chvíli a začne přetékat. Ale mnohem lepší než podpapíráky a vlhčené ubrousky poházené všude kolem v lese. Pokračujeme dál. Potkáváme další lidi, pro změnu ty, kteří nocovali na sedle Priehyba, což je další z povolených míst. Tohle je pro Nízké Tatry specifické. Jdete po hřebeni a lidi potkáváte v pravidelných intervalech podle toho, jak vyrážejí z místa noclehu. Teď to byl táta a tři dcery. Vybavení jako stan prý s sebou vůbec neměli, přespali tam v tom v jednoduchém přístřešku na lavicích a stole.

Les se střídal s planinami, z cestopisů z dřívějších dob si pamatuji zmínky o špatně značené cestě, polomech a častém bloudění. Dnes jsou stromy již odklizené, přes cestu jich zbylo jen minimálně, cesta je pohodlná. Na Havraní polaně jsme si namazali chleby k obědu a pak se terén začal zvedat do nadmořských výšek přes 1600 metrů. Velká nádhera, jen výhledy kazil opar a houstnoucí mračna. Dá se říci, že jsme toho mnoho neviděli. Kdybych neznala předpověď, tipovala bych, že odpoledne přijdou bouřky. Ale předpověď o nich nemluvila. Minuli jsme pár míst, kde se očividně vesele bivakovalo. Krásné loučky, ohniště. Paráda, měla jsem z toho dobrý pocit. Možná je tahle východní část hřebene přece jen trochu svobodnější. Jen ty mraky se mi nelíbily. Kupily se a tmavly. Na Zadnej holi jsme do nich vešli úplně. Mladá dvojice, se kterou jsme se málem srazili, nás překvapila. “Jdeme z Andrejcovej, ale dost na pohodu, nespěcháme,” smáli se. Byly asi čtyři hodiny odpoledne. Pohlédla jsem na nebe, a pomyslela si: jestli chtějí dojít na Ramžu, měli by trochu pohnout kostrou.

Před Kolesárovou se ozval první hrom. A do prčic! Bouřek se já bojím, tím spíš na hřebeni hor. “Dál nejdu!” začala jsem stávkovat. “Neblbni! Poslední kopeček, pak klesáme.” Vyštrachali jsme v batohu pláštěnky a dali je do pohotovosti. Luděk naladil aplikaci Blitzortung. “Je to v pohodě, bouří naproti v Rudohoří.” Na chvíli mě to uklidnilo, ale nebe bylo jednolitě šedé, nebylo vidět než na pár metrů a nešlo tak postup bouřky vůbec odhadnout. Oddechla jsem si, když jsme vrcholovou skalku (1508 m) podešli (doslova přeběhli) a začali klesat do sedla Priehyba (1190 m). Hluboké sedlo mi dávalo pocit bezpečí.

Už zdálky však bylo vidět, že je zdejší přístřešek plně obsazen. Několik mužů sedělo kolem stolu a chystali si jídlo. Po chvíli jsme se zorientovali – šlo o dvě samostatné skupinky. Všichni však na dnešek spali na Andrejcové. “Večer jsme to trochu přehnali s Borovičkou,” vysvětlovali překotně, asi jsem se dívala hodně nechápavě, vždyť to sem bylo něco málo přes dvě hodiny cesty. Ti mladší zde plánovali zůstat, dva starší muži se chtěli odebrat dál a dojít až na Ramžu. “Hele, nedojdeme taky na Andrejcovou?” chytaly mě roupy. Cedule ukazovala dvě hodiny (a mapa 6 km). Cítila jsem se příjemně rozejitá, bouřka se nad Rudohořím rozpadla a to místo tady se mi vůbec nelíbilo. No dobře, trochu jsem i před těma chlapama machrovala. Luděk se zpočátku nezdál proti. “Pivo by bodlo!”

Vtom z ničeho nic zahřmělo a zatraceně blízko! “Aha! Tak to nikam nejdu!” Odhodlání mě rázem opustilo a bylo po dilematu i po machrování. Bylo nutno poohlédnout se po místě na spaní. “Na! My jich máme dost a po včerejšku ani nemám chuť,” podal Luďkovi plechovku Šariše jeden z kluků. Asi vypadal, že po něm hodně touží. Já zatím našla pár metrů nad přístřeškem pěkný plácek, dokonce s ohništěm. I když pořád hřmělo a dokonce začalo lehce poprchávat, zažehli jsme oheň. Plácek naštěstí byl kryt stromy a díky ohni jsme se zde začali cítit příjemněji. Kluci se najednou začali pakovat. Jeden z nich objevil asi půl kilometru stranou loveckou chatu, na jejíž verandě se údajně dá přespat. A safra, že jsme na to nepřišli dřív, říkala jsem si. V sedle jsme osaměli. Bouřka začala houstnout, jen jsme si uvařili večeři, museli jsme zalézt do stanu. Zuřila nakonec celou noc, točila se nad námi, jakoby nám vládce Nízkých Tater chtěl ukázat, co proto. Asi abychom si o sobě tolik nemysleli. Už se rozednívalo a pořád se ještě odněkud ozývalo dunivé hřmění. Teprve ráno nastal klid. Byl to však onen příslovečný klid před další bouří.

Hned po snídani nás čekalo výživné stoupání na Velkou Vápenici – 500 výškových metrů. Stoupalo se ale pohodově, sklon tak akorát, aby výška rychle přibývala. Zdržovaly nás jen výhledy a focení. Nízké mraky se válely v údolí, další oblačnost však byla nad námi. “Neříkej mi, že to není paráda chodit po horách, když není azuro,” pochvaloval si Luděk. Na samém vrcholku (1691 m) jsme potkali dvě dvojice turistů. Jedni plánovali přejít hřeben celý, až do Donoval, ti druzí vyrazili jen na jednu noc, kdy přespali na útulně Andrejcová. V malých batozích měli sbalené jen spacáky. Přemýšlela jsem, co by dělali, kdyby chata byla plně obsazená. Zjistila jsem, že je to dnes snad nějaký trend. Lidi bez stanů a karimatek spoléhající na útulny a přístřešky jsme potkávali každý den. Se stany a plnou výbavou jsme byli v menšině.

Dost jsem o tom za chůze přemýšlela, nemám na to zatím úplně jasný názor, ale spíš se kloním k tomu, že je mi tenhle přístup spíš nesympatický. Protože sice útulny by měly sloužit k tomu, aby v nich lidé přespali, ale pokud stojí na hřebeni zrovna Nízkých Tater, kde je v létě frekvence lidí dost vysoká, jak to asi pak dopadá. Pokud jsem turista bez vybavení, co musím dělat? Spěchat, abych urvala místo v útulně. Jenže co když po mně přijde dalších dvacet lidí a já se musím smrsknout? Napadá mě spousta dalších otázek. Můžu v útulně přespat, i když mám vybavení na spaní venku, jako je stan, karimatka, plachta? Nebo na to mají nárok jen ti, kdo si nenesou stan? Kdo vůbec určuje, kdo má právo spát vevnitř? Dobrá, potkávali jsme většinou mladší ročníky, uznávám, že takoví jsou skladnější, snáze se přitulí. Ale proč někdo, kdo je línej ten stan táhnout, byl měl mít v útulně přednost? Je to odvaha nebo hazardérství, frajeřina nebo vypočítavost, že si nenesou plnou výbavu? Je určitě paráda putovat s lehkým batůžkem, bez stanu, karimatky. Ale mě to utvrdilo jedině v tom, že je lepší výbavu si táhnout, ne lehoučký maličký batoh, ale plachta a karimatka dává člověku svobodu nocovat kdekoliv. O tom, že nocovat kdekoliv na spoustě míst nemůžu, ale musím jít tam, kam všichni, polemizovat nebudu. Byla to naše volba jít do hor, kde jsou takto daná pravidla. Vidíte, že jsme je respektovali. Ale když jsme “zamlada” chodili do Slovenských hor, žádné podobné útulny neexistovaly, nebo možná existovaly, ale nevědělo se o nich. Táhli jsme pokaždé všechny věci na přespání venku, jedině když se náhodou našla použitelná “salaš”, tak se přespalo v ní.

Úvahy byly přerušeny, dorazili jsme na Andrejcovou. Díky mlze jsme ji málem přešli. Kecám, nepřešli bychom ji, směrovky nedovolily zabloudit, ale vidět zdálky fakt nebyla. Bylo přesně 11 hodin. Je zde možnost občerstvení, ale správce měl zrovna plné ruce práce se sekáním trávy kolem chaty, obsluhovala nás jeho kolegyně. Hned jsme si naporoučeli všechny vymoženosti jako kafe, pivo a polévku s chlebem. Překvapilo mě, že pití mělo cenu danou, ale polévka byla za dobrovolný příspěvek. Smysl toho jsem nepochopila. Prohlédli jsme si ubytovací část – takhle prázdná působila sympaticky a útulně, na obří palandě pro asi 20 lidí spala teď ve dne jenom místní kočka. Kamínka stála v rohu. Podle fotek odsud mají být krásné výhledy na Vysoké Tatry, dnes se bohužel nekonaly. Všude kolem jenom hustý mlíko.

Chystali jsme se nahodit batohy a pokračovat, když tu zahřmělo. “Slyšel jsi to? To je nějaká blbost, ne?” Je teprve půl jedné, to se mi asi jen zdá, říkala jsem si, ale když zahřmělo podruhé, sen to nebyl. Luděk zapnul mobil, ještě že internet zde fungoval v kvalitě 4G.

“Ty jo, podívej na to, ta bouřka letí jako kometa! Jakou rychlostí se přihnala od Bratislavy. Ale nás se netýká, jde to na Vysoké Tatry!” Tenkrát jsme to ještě tušit nemohli, dozvěděli jsme se to až o pár hodin později. Až poté, co jsme sami silnou bouřku prožili na vrcholku Královy hole. Byla to ta smrtící bouřka, která zabila několik turistů ve Vysokých a Západních Tatrách. Můžu potvrdit, že přišla fakt nečekaně rychle. Navzdory předpovědím a v nečekaný čas! Nesledovala jsem sice předpověď pro Vysoké Tatry, ale pro ty Nízké na tyto dny meteorologové bouřky nepředvídali. Předpověď byla aktualizovaná až na základě situace.

Takže jsme vyrazili. Cesta vedla po hřebeni, po němž se válely mraky. Výhledy opět skoro nulové, Královu hoľu zakrývala hustá oblaka. Jako bych to tušila, na bouřky já mám totiž čuch, jsem zvažovala, zda nezůstat v sedle před stoupáním na masiv Královej hole. Jenže polorozpadlá salaš nepůsobila zrovna útulným dojmem a turistické přístřešky zde nově postavené jsem nechápala už vůbec – šlo spíš jenom o lavičky s asi 20 cm stříškou. V horách fakt praktické! Začali jsme stoupat do mlhy, šlo se pohodlně. Nebylo aspoň vedro, nepotili jsme se. Louky pomalu přecházely v souvislé suťovisko. Šla jsem prvně v běžeckých keckách místo tradičních pohorek, ale poradily si skvěle i v nerovném kamenitém terénu. Vrcholky jsme v mlze jenom tušili. Přešli jsme kopec Bartková (1790 m), když znova začalo hřmět. Přímo za našimi zády. A do prdele! Tady už jde sranda stranou. Cesta dál stoupala po holých hřebenech. Musí to tu být krásné za normálního počasí. Mírně jsme klesli a pak zase stoupali na vyšší Orlovou. Doslova jsme utíkali s bouřkou za zadkem.

Proti nám se z mlhy vynořilo několik pěšáků. “Ahoj, vy se nebojíte bouřek?” oslovila jsem je, abych trochu ulevila stresu. “Jaké bouřky, žádná nebude,” divil se první kluk. Za ním jdou holky, koukám všichni mají za zádech maličké batohy, opět víc jak jasné, že míří na Andrejcovou. Z mlhy se vynořují další a další kamarádi, je jich dobře patnáct. No, to jsem zvědavá, jak se tam vměstnáte, pomyslela jsem si. Opět úvahy na tohle téma – aspoň jsem nemyslela na počasí. Rozhodně to nebyli jediní turisté ten den. Plus další přijdou z druhého směru. No, radši si nepředstavovat, jak do zaplněné útulny večer přijde 15 lidí, kteří se “musí” vejít, protože nemají nic na přespání venku. Ještě dokážu pochopit, že jde bez výbavy sama holka, která by venku nespala tak jako tak. Ale parta patnácti děcek? Je to sobecké nebo já už jsem stará?

Každopádně ten pocit, že tu nejsme sami, i když jsem jim záviděla, že jdou z kopce. Za chvíli budou v lese, v bezpečí. My jsme stále stoupali, teď pro změnu na vrchol Stredná hoľa (1876 m). Nikde nic, jenom pár kamenů. Došli jsme stádo ovcí doprovázené bačou. V jedné ruce držel mobil z něhož mu vyhrávala hudba, opíral se o deštník a kolem pobíhal pes. “Dobrý den, vy se nebojíte bouřky?” ptám se a doufám, že mi poradí nějaký fígl. A taky že jo. “Nebojím! Když přijde, vypnu mobil a schovám se pod nějaký kameň,” pronesl razantně. A cesta vedla dál do kopce. Ze Stredné hole to mělo být 45 minut (2,5 km) na holi Královu. Z mraků nešlo postup bouřky analyzovat, jediný nástroj byla aplikace blitzortung v mobilu. Podle něj bouřka zuřila kousek za námi a naším směrem skoro nepostupovala, nebo jen velmi pomalu. Doufala jsem, že to stihneme. Blesky za našimi zády vidět nebyly, abych si spočítala vzdálenost. “Klíd, je pořád tak 10 km daleko,” utěšoval mě Luděk.

Dobře, uznávám, že za další dění si trochu můžeme sami, že to byla naše blbost, protože za bouřky se má z hřebene sejít. Ale když už se člověk jednou sem vyškrabe, nechce se mu zase scházet. Navíc sejít kam? Hřebeny jsou tady široké a ploché, daleko a hluboko k nějakým stromům. Bouřky jsou na horách běžné a do poslední chvíle se dá doufat, že nebude přímo nad námi. Tahle navíc vznikla opět nad Rudohořím na protější straně údolí.

Doslova jsme běželi. Pak se najednou setmělo a začalo krápat. Vytáhli jsme pláštěnky a Luděk mobil raději vypnul. Stále nebylo nic vidět, netušili jsme absolutně, jak daleko to ještě máme. Najednou se mraky rozestoupily a objevil se vysílač. Mohl být tak 300 – 400 metrů před námi. Ještě jeden kamenitý vrcholek, cesta vedla přes něj. Vtom blesk uhodil přímo do špičky vysílače. Rána, co následovala, nebyla ohlušující, bylo to spíš jenom prasknutí. “Honem, musíme odsud!” zavelel Luděk a uhnul z hřebenové pěšiny doleva na travnaté úbočí. Vnímala jsem tlukot srdce a ucítila mokro v botách, jak se do nich během několika vteřin nahrnula voda z mokrého terénu všude kolem. Podešli jsme kamennou skalku a dole pod námi jsem zahlédla svodidla silnice. Luděk šel rychleji, byl asi padesát metrů přede mnou. Myslela jsem, že chce sejít co nejníž, ale on naopak a pro mě nelogicky mířil vzhůru k objektu na vrcholku. Nevěděla jsem, co mám dělat. Podvědomě mě to táhlo dolů nebo se někde skrčit, schoulit. Opět další blesk uhodil do vysílače. “Dělej!” otočil se a zařval na mě. Já tam stála jak přibitá. Vytáhla jsem foťák zavěšený na krku, udělala dva snímky, ať máme na památku, a vydala se za ním. Blesk, který prý uhodil do budovy pod vysílačem, jsem naštěstí neviděla. Viděla jsem Luďka, jak podběhl pod lany fixujícími věž a otevírá dveře do budovy. Přemýšlela jsem, jak moc je bezpečné stát pod těmi dráty, jak velké je ochranné pole kolem tak vysokého hromosvodu. Přemýšlela a modlila se. Pak jsem zavřela oči, kotvící lana podběhla a do nouzové místnosti doslova vpadla. Voda ze mě crčela a adrenalin odkapával. “Tak to byl mazec!” byla jediná slova, kterých jsem byla schopná. Teprve teď jsem si všimla, že v miniaturní místnůstce, která je tady milostivě vyhrazena pro turisty v nouzi, nejsme sami. Na lavici seděli dva starší poláci s batohy. Přišli sem ještě před bouřkou, byli na tom tedy lépe. Ale i my jsme na tom navzdory všemu byli skvěle. Od nich jsme se dozvěděli vše o té nešťastné bouři a mrtvých na Giewontu, někdo známý jim to před chvíli zatelefonoval. A detaily jsme si přečetli večer na internetu. Vytáhli jsme z batohu svačinu, suché oblečení a lokli jsme si společně slivovice. Byly čtyři hodiny odpoledne. Asi hodinu nám trvalo, než jsme se vzpamatovali. Hodinu trvalo, než jsme prohlásili bouřku za ukončenou. Poláci vyrazili směr Andrejcová, my se ještě chvíli kochali vrcholovými výhledy. Bouřka odešla směrem na Slovenský Ráj a zanechala po sobě pročištěný vzduch. Z mraků začaly vystupovat okolní hory a byla to nádhera.

Pomalu jsme se vydali na sestup. V mělkém sedle, kde stála maringotka možná toho pastevce, zastihla bouřka rodinu s dětmi. Nezbylo jim než se schovat doslova pod maringotkou. Scházeli jsme dolů a už nám bylo hej. Dívala jsem se na kopce na východ od Telgártu a říkala si, že příště musíme někam tam. Teď ale ze středního Slovenska odjedeme. Tahle bouřková činnost tady jen tak neustane. Po silnici jsme sešli do Predného sedla, kde stojí Chata pod Kráľovou hoľou. Věděli jsme, že je na chatě možnost přespat. Ani jeden jsme po tom zážitku neměli chuť stavět stan. Ještě jsme ani nedošli k chatě, když nebe nad Královou hoľou začalo zase houstnout a při prvním hromu jsme věděli, že na chatě přespíme za každou cenu.

23 euro s raňajkou za noc na palandě pro 6 osob se nám zdála maličko vyšší, ale byli jsme v situaci, kdy se to vyplatilo. I když jsme neměli rezervaci, v chatě nocovali dnes pouze dva lidé (a majitelka se synem). Abychom ušetřili a snížili váhu batohu, aspoň jsme si uvařili večeři ze svých zásob na terase před chatou. A potom horká sprcha, v chatě bylo zatopeno a boty (alespoň ty moje) do rána usušeny. Další den sestup po modré, žluté a zelené do Telgártu. A na jeden stop až do Popradu.

2. část Oravská Magura – utajená hřebenovka

Ale kam dál? Včera jsme se dohodli, že na Oravu. Bouřky zuřily jen na středním Slovensku, na Oravě zdál se klid. Na nádraží v Poprad jsme v malé sámošce dokoupili čerstvé pečivo a pak se vláčkem přesunuli do Dolného Kubína. Ve čtvrt na pět odpoledne jsme vyrazili po žluté turistické směr chata na Kubínskej holi. Je to 7 km a trasa vede z dobré půlky po asfaltové silnici, doufali jsme, že nás někdo kousek sveze. Nikdo však ten večer nahoru už nejel. Hřeben Oravské Magury převyšuje údolí o dobrých 900 metrů, my z toho dnes chtěli ukrojit nějakých 650. Očima upřenýma k vrcholku, který se díky sjezdovce dobře identifikuje, jsem hledala chatu. Zdá se mi to, že se mraky nad ním nějak začínají stahovat, nebo se mi to nezdá? A jako už posté – tušení mě nezklamalo. Během pár minut se ozval první hrom. “Ukaž!” velím Luďkovi a hledám na jeho mobilním přístroji stránku s blesky. Proč mě vůbec nepřekvapuje, že jediné blesky dnes na Slovensku jsou tady na Oravě. Potichu šlapeme k úpatí hory. V údolí navíc v lese se nebojím. Bouřka ale trvala jen kratičkou chvíli, byla taková dá se říci na uvítanou. Abychom nevyšli ze cviku, abych věděla, že před ní neunikneme.

Stoupání probíhalo svižně, zdržovalo nás jen focení a výhledy na Oravu. Za chvíli stojíme před chatou. Je tady klídek. Dali jsme si večeři a domluvili postavení stanu u chaty. “Hej! Klidně si postavte tam u tej búdy, len prosím oheň nerozdělavajtě. Ale kdybyste chtěli, pokoj mám volný taky,” nenuceně nás informovala sympatická paní. “Víte, když už ten stan táhneme,” omlouvám se a abychom se nějak revanšovali za bezplatné místo pro stan, ptáme se, kdy budou mít ráno otevřeno, abychom si dali kafe. “Hned jak vstanu, tak vám odemknu,” vyrazila nám doslova dech. “Sem bychom mohli zajet v zimě na lyže,” říkali jsme si.

Ráno stoupáme po žluté na vrcholky kopců. Údolí po obou stranách hřebene se topí v inverzi, na horách je slunečno. Jestli se zase odpoledne něco přižene, tak honem, ať něco ujdeme… Prozkoumali jsme opuštěné dřevěné chatky na nejvyšším vrcholu Minčolu (1394 m), zamávali Velkému Choči, který vypadal jako ostrov vynořený z mračného nebe a pak uhnuli na modrou. Vede lesem bez výhledů. V bahně se skví první stopy medvědů. Hlasitě se snažíme si povídat, žádné lidi jsme od rána ještě nepotkali.

Vyšli jsme z lesa na nádherné louce – jmenuje se to tu Vasiľovská hoľa. Cestou jsme potkali první lidi – šlo ale jenom o houbaře. Na Príslopci se hlavní hřeben pohoří stáčí k západu, my ale máme v plánu uhnout na opačnou stranu – k východu. Když jsem před odjezdem hledala na internetu cestopisy na téma Oravská Magura (kvůli pramenům vody a místům na spaní), našla jsem zmínku o hřebínku, který je v zimě ideální na běžky. Nebylo tam sice napsáno nic konkrétního, ale nebylo složité v mapě najít, o který hřeben jde. Lesy se měly střídat s loukami, na lukách kapličky a hlavně nikde nikdo. Napadlo mě, že s mapami v mobilu a modrou tečkou GPS polohy nebude problém tento hřeben projít i bez značení. Jaké však bylo naše překvapení, když na Príslopci doprava odbočovala zelená turistická značka (PS: při psaní tohoto textu už je zelená trasa na mapě vyznačená.) Na cedulce však připsali, že je cesta (asi z důvodu ochrany přírody) zavřená od 1. 3. do 15.5. Moc jsme tomu nerozuměli, ale protože byl srpen, vydali jsme se směle dál. Nečekalo nás zatím nic zvláštního. Běžná lesní cesta, vyjeté koleje svědčily o čilém provozu, snad jen na kolo bych tuto pasáž pro hluboké kaluže nedoporučila. Brzy jsme ale vyšli z lesa na velkou louku. Hřebenová trasa se před námi mírně svažovala a objevil se skvělý výhled. Napravo na hlavní hřeben Oravské Magury (který jsme vynechali), po levé ruce v dálce se daly tušit Pilsko a Babí hora. Za námi vyčuhoval skalnatý fatranský Velký Rozsutec. Nádherná krajina, jakou mám ráda, trochu jsem si připadala jako někde ukrajinské polonině. Jenom obláčky, které se nad horami kupily, mě lehce znervózňovaly. Počítali jsme, že hřeben dlouhý asi 10 km přeběhneme rychle. Cesta se zase zanořila do lesa a zdála se nekonečnou. Věčně jsme obcházeli kaluže a kroutili hlavami nad tím, proč sem může těžká lesní technika, ale turista ne. Pochybuji, že to v tu inkriminovanou dobu někdo respektuje. V bahnitých úsecích otisknuty četné medvědí stopy, jak ty velké, tak roztomilé maličké.

V sedle Kaňova jama jsme zase z lesa vyšli. Stojí tu první kaplička, sedánek, ohniště, vzorně posekáno, zkrátka krásné tábořiště, ale bez vody. O dva kilometry dál další kaplička Sv. Anna a také krásné místo. Třetí kaplička Panny Marie sedmibolestné po 1,5 kilometru – s přístřeškem a lavičkami pro pořádání sešlostí. Kdyby zde byla voda, asi bychom tu zůstali, ale vzhledem k tomu, že mraky hutněly a mně při pohledu na ně hutněla krev v žilách, na nocleh na otevřeném hřebeni, byť pod boží ochranou, nebylo ani pomyšlení. Nad Fatrou a Oravskými Beskydami to už bouřilo, lépe jsem se cítila, když jsme kousek sešli a lesní cestou se blížili do obce Krušetnica. Hřeben už tady beztak pomalu končil, zbývaly 4 kilometry po zelené do obce Lokca.

3. část Oravské Beskydy – nejen nad Tatrou sa blýská

Původní představa, že před obcí někde postavíme stan, ale vzala za své. Bylo ještě docela brzy, teprve čtyři hodiny. Kdybychom se ještě dnes přesunuli na Oravu, budeme mít pár kiláků k dobru, myslela jsem si. Přitáhlo nás také volání civilizace. V penzionu Pohoda jsme si dali pozdní oběd (nebo dřívější večeři) a na dva stopy se dostali do pohraničního sedla Glinka. Bylo sedm hodin, a akorát tady skončila bouřka. Nebe už se modralo, ale voda ještě odkapávala ze stromů. Vydali jsme se po rozbahněné modré značce směr Bačówka na Krawcówém Wierchu. Zde jsem poprvé zalitovala, že nemám pohorky, protože jsem musela dávat zatraceně dobrý pozor, kam šlapu. V kožených botách bych vše přešla a pod nohy se nemusela dívat. V látkových keckách snadno hrozilo, že se nahnědlá tekutina dostane dovnitř. Chvíli před osmou jsme se vynořili na louce u malého schroniska. Typická trojúhelníkovitá stavba polských chat! Přitahovala nás svou přívětivostí. Z komína se kouřilo, okna svítila, a na pozadí načervenalé nebe po západu slunce. Romantika jako blázen. Poláci umí stavět chaty na kouzelných místech s horskou atmosférou.

Stan jsme postavili na louce poblíž lesa. Ráno jsme chtěli v chatě posnídat, ale vstali jsme příliš brzy, okénko ještě nebylo otevřeno. Zásob jsme měli dost, jen nás honila mlsná. Pokračovali jsme po modré značce typickou beskydskou hřebenovkou, tj. po spádnici přímo nahoru a dolů, přesně kopírujíc hranici. Lesem, loučkami, mezi modrými hořci. Zvažovali jsme zacházku k dalším polským chatám Hala Lipowska nebo Rysianka, ale už nevím proč jsme to nakonec zamítli a mířili dál. Na kótě Trzy Kopce (1216 m) jsme se spojili s červenou a úzká cesta se změnila na široký chodník. Také přibylo turistů, hlavně z Polska, zdravili jsme se automaticky Cześć!. Přehoupli jsme se přes několik vrcholků a začali klesat ke schronisku na Hali Miziowej. Mraky opět hutněly a před námi trčelo majestátní Pilsko. Jen co jsme došli k chatě, ozval se od jeho vrcholku první hrom. Divila jsem se, kolik lidí před bouřkou stoupá vzhůru. Mě tam dneska nikdo nedostane, stejně jsme tam už byli. Déšť však čekal, až se najíme (žurek a nalešniki) a vyrazíme dál. Čekal ještě, až seběhneme do sedla Hliny (804 m). Nevím, čím jsme si takovou ohleduplnost zasloužili.

Už jsme dokonce mysleli, že dneska vyvázneme, ale sotva jsme došli k budově celnice, spustil se hustý slejvák, a blesky práskaly všude kolem, sedlo nesedlo. Plán byl pokračovat dál po žluté. Ujít ještě dost kilometrů, aby to vyšlo další den na dobytí Babí hory. Luděk však byl jiného názoru. “Co tady chceš dělat v tom nečase?” houknul a začal mávat na projíždějící auta. Nebyla jsem z toho nadšená. Civilizaci jsme nepotřebovali, zásob jsme měli dost a pochybovala jsem, že nám v té slotě někdo zastaví. Ale zastavil. Za chvíli jsme čuměli jak puci v Oravské Polhoře na to teplo a úplně suchou silnici. Bouřka zuřila jen nad horami. Přemýšleli jsme, co dál. Moc to nevycházelo. Babí hora zela přímo nad námi, mohli bychom ji dobýt v pohodě hned zítra. Já ale toužila vylézt na ni po žluté trase, nazvané Perć Akademików, která vede z Polska. Měla to být jedna z nejhezčích cest v Beskydech, a jediná místy zajištěná řetězy. Ne že bych zajištěné cesty vyhledávala, to spíš naopak, ale ono ani o ferratu v pravém slova smyslu nejde. Ale měla to být jedna z perel letošního vandru a nechtěla jsem se jí vzdát. Jenže pokud přijde zítra odpoledne zase stejná bouřka, jakože přijde, nemáme šanci. A pak jsme vymysleli, že to nebudeme hrotit. Času máme zatím dost. Dáme si zítra odpočinkový den. Přejdeme přes Malou Babí horu na schronisko Markowe Szczawiny, kde jsme kdysi přespávali s dětmi, a Babí horu po žluté dáme až další den. Zbytek hřebene už vede lesem, tedy v případě bouřky bude relativně bezpečný.

Vydali jsme se hledat dnešní nocleh. U minerálního pramene Slaná voda to na spaní nebylo, protože voda není na pití vhodná. Má sice léčivé účinky, ale jen při vnějším užití. Přenocovali jsme o kousek dál, v přístřešku u obory s divočáky na kraji obce. Když jsem pak viděla v lese krásné místo i s ohništěm, zalitovala jsem trochu. V obci moc klid nebyl. Další den nám cesta pěkně utekla, až moc rychle. I když jsme nijak nespěchali, v půl dvanácté jsme stáli na Malé Babí hoře (1517 m) a řešili, co dál. Ta velká Babí hora byla doslova na dosah ruky. Stačilo klesnout pár desítek metrů do mělkého sedla… Já ale trvala na žluté, což znamenalo sestup 360 výškových metrů a následně 570 nahoru. Něco málo přes 4 km, ale záležitost i s obědem na pár hodin. A jako na potvoru to zrovna dneska na bouřku nevypadalo.

Zdání však klame a počasí v horách se mění velmi rychle. Sestoupili jsme k chatě, od níž sice na vrcholky hor nebylo vidět, ale když jsme naladili místní wifi, první křížky blesků značící výboje se začaly objevovat. “Kašlem na to!” Objednali jsme si dvou lůžkový pokoj (poslední volný) a po zbytek dne odpočívali a užívali si luxusu chaty. Sledovala jsem bedlivě situaci stran bouřek, ale nebylo to tak dramatické jako předchozí dny. Dnešní bouřka byla výjimečně opravdu slabá. V hlavě mi tak vrtalo, že jsme to možná měli zkusit, ale na druhou stranu, asi bych si to neužila.

Ráno ještě před sedmou jsme opouštěli chatu. Zdaleka jsme nebyli první a už vůbec ne jediní. Poláci jsou národem turistů. Ale byli jsme jediní, kdo se vydal po polské žluté akademické stezce. Jestli to nebude stát za to, tak mě Luděk přetrhne, pomyslela jsem si. Necelý kilometr po rovině a pak to začalo. Chodník dlážděný z kamenů zbudovaný v roce 1925 se kroutil vzhůru, objevily se schody a první výhledy! Po chvíli došlo na pár kovových stupů a asi dvě místa zajištěná lany, ale v suchu zvládnutelné úplně v pohodě. Přes 500 výškových metrů nám zabralo hodinu a půl pohodovým tempem s focením a kocháním. V podstatě tak, jak to dole ukazoval směrovník. Před půl devátou jsme stáli na vrcholku Babí hory, královny Beskyd. V žádném případě jsme tam ale nebyli sami. Přicházeli první turisté, jestli ze sedla Krowiarki nebo odkud, netuším. Výhled nebyl dokonalý, maličko ho kazil opar a Oravu zakrývala inverze, ale oproti minule, kdy jsme se sem s dětmi vyškrábali v lijáku a větru, to bylo nebe a dudy.

Čekal nás sestup 700 m na 5 km do sedla Krowiarki (1010 m). Proti nám šly v protisměru doslova davy jednodenních turistů. Chodník dokonale vydlážděný, však také poláci vybírají za vstup do Narodovego parku Babiogorského poplatek 6 zlotých (děti a vojsko polovic) . Chápu, že eroze po tolika lidských šlápotách je neúprosná a horské přírodě asi nesvědčí, ale nešlo se po tom chodníku vůbec dobře, nohy z těch kamenů bolely jako čert.

V půl jedenácté jsme na sedle výběrčímu v budce nepřiznali, odkud jsme přišli, čímž jsme se placení vyhnuli (na chatě nikdo nevybíral). Koupili jsme si akorát kafe a balené pečivo na svačinu a vydali se na další pochod. Doufali jsme, že v druhé části hřebenovky, stranou národního parku, bude chodit lidí méně. A nespletli jsme se. Směrem schronisko na Hali Krupowej už nešel nikdo, v protisměru jsme potkali turisty dva. Pravda, trasa nebyla ničím výjimečná. Lesní pěšinka se na kopci Cyl Hali Śmietanowej (1298 m) stočila k východu, zavedla nás na o něco málo vyšší Policu (1369 m) a začala zvolna klesat. Už bylo načase! Už jsem začala být mírně řečeno nervózní. Mraky totiž přímo nad námi už zase houstly, tmavly a vzduch těžknul – zkrátka bouřka byla opět na spadnutí! A to nebylo ještě ani půl druhé!!! Šli jsme přímo po hřebeni, ale za výhledy jsme vděčili polomům a kůrovcem napadeným stromům. Bohužel. Babí hora na nás vykukovala zdálky. Obešli jsme pomník leteckému neštěstí a spěchali dál. Tedy, já spěchala. Na Halu Krupowou do sedla Kucałowa Przełęcz (1148 m) to bylo ještě přes dva kilometry. Ty každodenní bouřky už mi začaly lézt na nervy. Proč na ně máme takovou smůlu? Je konec srpna, to už většinou počasí nabírá podzimní ráz, tedy bývá stabilnější, bez bouřek. Ale na druhou stranu, měli jsme štěstí, smůlu měli ti na Giewontu minulý týden.

První hrom se ozval pod Jasnou Górou, asi 500 m od chaty. Udeřilo tak blízko, že jsme přidali jsme do kroku a mazali do bezpečí. Hala Krupowa je krásné místo, loučka najednou vykoukne uprostřed lesů a horské schronisko stojí na kraji. Štěstí a čas byl na naší straně. Déšť čekal, až vpadneme dovnitř. Objednali jsme si oblíbený žurek a nalešniki s jagodami (pozor, jde o borůvky!) a sedli si na verandu. Práskalo to všude kolem i slejvák se spustil slušný. Hodiny ukazovaly přesně dvě hodiny! Ty bouřky trhají rekordy, se mi zdá. Zuřila hodinu, dvě… Vždycky, když se zdálo, že už je po všem, vznikl nový mrak a začalo to nanovo. Nic nám nechybělo, ale řešili jsme, co s načatým večerem. Původně jsme chtěli pokračovat po hřebeni dál, ale ten už se tu stejně pomalu svažoval a končil a asi by nás na něm nic závratně krásného nečekalo (znáte tu bajku o kyselých hroznech, že?) Další den jsme už hned zrána potřebovali přiblížit se někam vlak. Bylo jasné, že dnes už toho mnoho neujdeme. Atmosféra sympatické chaty nás navíc chytla natolik, že jsme se rozhodli tady zůstat na noc. Domluvili jsme si za malý příspěvek stanování na plácku poblíž budovy, v ceně byla sprcha. Využili jsme pauzu mezi dvěma vlnami bouřky k vycházce na kilometr vzdálený vrcholek Okraglica, kde stojí Kaplica Matki Bożej Opiekunki Turystów, neboli symbolický hřbitov. Bylo to nádherné místo, kde jsme si uvědomili, že je někdy nutné ze svých plánů ustoupit a před horami a všemi rozmary počasí sklonit hlavu.

Vrátili jsme se k chatě, postavili náš plátěný domeček, zažehli oheň v přístřešku (zde to bylo povoleno) a u popíjení slivovice pozorovali po bouřce z oparu vynořující se vzdálené siluety Vysokých Tater. Do chaty se pomalu začali trousit turisté na noc. Nejprve osamělá holka, později tatínek se dvěma dětmi. Nebyli jsme sice nikde v divočině, ale bylo nám tu dobře. Tohle byla pravá turistická chata, dostupná pouze pro ty, kdo dojdou pěšky. Spát jsme šli se slepicemi, takže ráno ještě před šestou už Luděk zažehl oheň a opekl na něm poslední zbývající chleba. Vyrazili jsme za kuropění. Copak Luděk, ten je ranní ptáče, vyrážel by takto často, já jsem větší spáč…

Z chaty jsme to fikaně nevzali nejkratší cestou, ale šli jsme po cestě, kde jsme si říkali, že by někdo mohl jet třeba se dřevem (z lesa už se ozývala motorová pila) a tudíž nás svézt. Ale smůla, nejel nikdo. Museli jsme si to odšlapat sami a pak ještě kus po silnici, než nám zastavila odvážná paní. Na asi tři stopy jsme se dostali na Slovensko do Trstené, odkud už jsme domů pokračovali vlakem. Doma jsem pak sledovala, jak bouřková činnost na Slovensku pokračuje až do konce srpna. Díky tomu mi aspoň nebylo líto, že je náš vandr už u konce.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2019 s lokalitami , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU