Dnes je 28. 03. 2024 - svátek má Soňa

Balkán 2012 aneb na kole všemi státy bývalé Jugoslávie

Rubrika: 2012, Cestování s dětmi, Cykloexpedice

Datum výpravy: 23.5. – 4.7. 2012

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Ujeté kilometry: 3.323 km

Nechci číst text, chci přejít rovnou na fotky.

Po loňské, skoro sedmitýdenní cestě na kole s vozíkem a dětmi po Balkáně, jsme se tam zatoužili ještě jednou vrátit. Jednak je to na dlouho asi poslední taková cesta (děti vozíku pomalu ale jistě odrůstají, letos naposledy v něm sedí oba dva) a jednak nám tam zůstalo ještě mnoho nepoznaného. Ale hlavně, kdo nás zná, tak chápe, že nikam jinam prostě ani jet nemůžeme. Od loňského návratu tak bylo v podstatě rozhodnuto, cesta v roce 2012 bude směřovat zase na Balkánský poloostrov.

Trasu jsme plánovali jednoduše – prostě jsme jen pospojovali místa na mapě, která ještě neznáme. Pak jsme to „hodili” do stroje a vyšlo nám to zhruba kolem 2.500 km. To je na šest týdnů akorát. Už víme, kolik asi denně ujedeme a co si můžeme v Balkánských kopcích dovolit. Zhruba týdenní rezerva je více než dostatečná, trasu buď zakončíme v maďarském Szegedu na nádraží, nebo dojedeme po svých někam dál.

Tentokrát jsme cestu chtěli uskutečnit výhradně vlastními silami, tj. žádní kamarádi a jejich auta, hezky pěkně vlakem a zbytek na kole. Směrem na jih bohužel ale vlaky, které přepravují kola, nejezdí… nejdále se přímým vlakem dostanete do rakouského Villachu. Ale odtud už je to do Slovinska co by kamenem dohodil a do Chorvatska, co by na kole dojel. To nám musí stačit. Místo úmorné cesty na jih po nebezpečné Jadranské magistrále se projedeme po ostrůvcích a až dojedeme do severní Albánie, otočíme se zpátky k severu.
Pěkně nám to vyšlo, pokud vše dopadne podle plánu, projedeme všechny státy bývalé Jugoslávie, krásné země a kdysi významné a respektované evropské velmoci, dnes ochromené občanskou válkou a rozpadlou na malé státečky, které toužily po své samostatnosti. Pěkně si projedeme místa, kde to ještě neznáme, jenom párkrát se s nějakou trasou z minulých let potkáme.

Vyrážíme 23. května 2012 ve složení: táta Luděk, máma Markéta a děti Víťa (5 let) a Šárka (necelé 4 roky). Termín ještě o pár dní posouváme kvůli zápisu do školky. Barák nám stejně jako vloni bude hlídat kamarádka Veronika s malou Žofií a psy Fíkem a Dorinkou. Pár dní před odjezdem jako vždy probíhá nervozita: balíme, připravujeme a zajišťujeme internetový obchod, aby fungoval i v době naší nepřítomnosti. Není to jednoduché, ale už to máme za ta léta nacvičené.

Rakousko, Itálie, Slovinsko

Na 33 kilometrů dlouhou trasu do Ústí nad Orlicí vyrážíme se čtyřhodinovou časovou rezervou. Cestu sice známe jako svoje boty, ale nejednou se nám stalo, že jsme cestou píchli, či nás zastihla bouřka a my více než půl hodiny museli čekat pod střechou, než průtrž mračen přestane. Nic takového se ale tentokrát nestalo, na nádraží jsme včas. Kupujeme jízdenky na vlak a místenky na kola až do Villachu. Jenže zjišťujeme, že jak jsme staří, tak jsme blbí. Klikáme furt někde na internetu a nenapadlo nás u toho, že kdybychom si jízdenku koupili předem online, mohli jsme na jízdném výrazně ušetřit, a to klidně i polovinu. No jo, teď už se nedá nic dělat, ale je to informace pro příště…

V Brně přestupujeme na rychlík Vindobona, kde je nutná rezervace místa pro jízdní kola. Tu máme, ale naše naložená kola + vozík zaberou celou jednu plošinu pro pět kol. Ještě že je teprve před sezónou a navíc všední den, a tak jsme ve vlaku jediní cyklisté. Vlak je německý, tedy moderní a čistý. Část z šestihodinové jízdy trávíme v jídelním voze, část natažení na pohodlných sedačkách v kupé. Za Vídní vjíždíme do Alp, začíná pršet a nebe čas od času prozáří modrý záblesk právě probíhající bouřky. Ve vlaku je sice bezpečno, ale poměrně chladno. Klimatizace jede na plný koule, až si říkám, jestli se lidi nezbláznili. Je konec května, podvečer v horách, venku za oknem odhadem nějakých 16-17°C a kupé se chladí jako bychom jeli někde v tropech. Průvodčí na náš dotaz na ztlumení odpovídá zavrtěním hlavy – teplota je nastavená pro celý vlak. Choulíme se do teplých mikin, a protože vlak má do cílového Villachu dorazit až po půl jedenácté v noci, necháváme děti spát.

Konečná Villach, vystupovat. Je 22:40, budíme děti a opouštíme vlak. Než jsme se přesunuli před nádraží, je po jedenácté. Děti to vzbuzení a vůbec celé vylodění zvládly výborně. Chceme rychle přejet jenom někam za město, postavit stan a spát. Není to tak jednoduché, noční orientace v neznámém městě je slabší, ale nakonec stanujeme na výpadovce naším směrem v nějakém lesoparku. Ráno kolem nás běhají ranní běžci, pejskaři venčí svoje chlupaté miláčky a my vstáváme.

Úplnou náhodou jsme natrefili na cyklostezku podél řeky Gail. Není to sice asfalt, ale potěší i pěkná šotolinka. Po třiceti kilometrech Rakousko opouštíme a přejíždíme do Itálie. Ale ani tady se dlouho nezdržujeme, po dvaceti kilometrech přejíždíme do Slovinska. Tedy vůbec to pro začátek nebylo snadné, během těch dvaceti kilometrů jsme museli vystoupat na 1.156 metrů vysoké sedlo Predel (kde se zmíněná italsko-slovinská hranice nachází) a to nám dalo první den dovolené pěkně zabrat. Nohy ještě ztuhlé a nepříliš zvyklé šlapání na naloženém kole v prudkých serpentinách úpěly, ale zvládli jsme to. Na průsmyku jsme si chvilku odpočali, prohlédli si zdejší vojenskou pevnost a na zchátralé nepoužívané celnici jsme si zahráli na celníky a cestující. Pak se chystáme ke sjezdu. Už od Tarvisia nám okolní kopce dávají tušit, že jsme v Alpách; od Predelu směrem dolů to pocítíte na vlastní kůži. Sjezd přes vesnice Strmec (výstižný název) a Log pod Mangartom prověří brzdy Vašeho kola! Cestou, podaří-li se vám zastavit, máte možnost prohlédnout si ještě jednu napoleonskou pevnost s unikátní skalní studnou. A pak jste za chvilku dole. Nepokazí-li Vám výhledy (jako nám) právě přihnavší se přeháňka, odvezete si i jedinečné fotky. No nevadí, nebudeme čekat, až se nebe umoudří a mraky ustoupí, pokračujeme dál. V Bovci se napojujeme na cestu podél krásné a modré řeky Soči, tady to už známe, v roce 2003 jsme tudy projížděli při zdolávání průsmyku Vršič. Teď se ale Julským Alpám vzdalujeme. Po dalším noclehu v údolí Soči ráno zjišťujeme, že mnohahodinová cesta klimatizovaným vlakem nezůstane bez následků. Víťa kašle, Šárce teče nudle a Luděk se necítí ve své kůži. Snad to rozjezdíme, na cestě přeci nikdy nejsme nemocní, propagovala jsem onehdy, po letitých zkušenostech, starý a známý fakt.

Soči se držíme až do Mostu na Soči, pak ji opouštíme. Přejíždíme jakési kopečky, pěšky se šplháme do výšky přes 1100 metrů po makadamové silnici se 16 % sklonem, aspoň že nahoře jsou nádherné výhledy směrem zpátky: skalnaté štíty Julských Alp, místy ještě pokryté sněhem, se strmí k nebi. Počasí se, zdá se, vylepšuje. Co jsme si vyjeli, to jsme si na druhé straně podobně prudkými serpentinami sjeli. Nocujeme před Ajdovščinou, ráno už kašlou všichni tři. Víťa má navíc skelné oči; odhaduji, že má teplotu. Teploměr však zůstal zapomenutý doma. Ale co, děda v „Básnících” taky dokud nevěděl, jaký má tlak, byl zdravý. Jedeme dál.

Podél dálnice mírně stoupáme, moje nohy si zatím ještě nezvykly, i 6-7% kopec mi dělá docela problémy. Jo vlastně, já to ještě nenapsala – letos jedu zase se třetím kolem, vozíčkem Extrawheel zapojeným za moje kolo a pro odlehčení Luďka (protože dětičky jsou zase o pár kilo těžší než vloni), vezu i náš skoro pětikilový stan. Větší zatížení než jindy je tedy zatraceně znát. Konečně vidíme odbočku na Škocjanské Jame, ohromné jeskyně zapsané na seznamu UNESCO. V roce 2003 jsme je nějak záhadně minuli, tentokrát tudy jedeme vyloženě kvůli nim a tak si dáváme sakra pozor, abychom odbočili správně! Na prohlídku spolu s námi jde dalších více než sto návštěvníků, je to docela masovka, ani vstupné nebylo, jak se říká, za hubičku, ale počítali jsme s tím a nerozházelo nás to. Jenom ten dav lidí nás šokoval. Jeskyně jsou však nepopsatelné – viděli jsme už řadu různých jeskyní u nás i v zahraničí, ale oproti Škocjanu to vše byly jen malé jeskyňky. Řeka Reka zde vytvořila opravdu unikátní dílo, ohromné sály, dómy a propasti a celá exkurze vyústila na dně 200 metrů hluboké Škocjanské Jamy, ze které nás po krátké procházce vyváží moderní lanovka.

Chorvatsko

Na kole směřujeme dál na jih k moři. Krajina se mírně narovnala a také se oteplilo. Děti pořád kašlou, ale jedeme dál. Dostávají Stoptusin a ve vozíku mají teploučko. Za Jelšane opouštíme po 191 kilometrech Slovinsko a vjíždíme do Chorvatska. Po skoro prázdné silnici přijíždíme do Rijeky – to je pohoda, když kousek vedle vede dálnice a po staré cestě skoro nic nejezdí! Průjezd Rijekou je ovšem peklo. Obecně nebývá v pobřežních městech těžká orientace, ale Rijeka je tak obrovská, že člověk vždycky jenom moře na moment zahlédne a pak se zase ztratí ve spleti ulic a domů. V jednu chvíli jsme dokonce skončili v útrobách šíleného tunelu, asi jako kdybychom projížděli pražským tunelem Mrázovka. Prchali jsme z něho (jako) o život. V dálce jsme už také zahlédli ostrov Krk a most na něj, jenomže příjezd k němu není vůbec jednoduchý. Na mapě jsou vedle sebe zakresleny malá silnice a nová dálnice, v reálu však dálnice končí u městečka Bakar a dál je teprve ve výstavbě. Ať žijou nadčasové mapy! Dálnice se tedy napojuje na známou Jadranskou magistrálu. Pro nás to znamená asi 16 kilometrů v brutálním provozu, auto za autem narvané turisty jedoucími k moři (ačkoliv je teprve konec května), každé třetí auto české. Jediná výhoda této kolony je, že auta jedou poměrně pomalu.

Konečně odbočka na ostrov Krk, většina aut pokračuje dál k jihu. Uf, oddechli jsme si. Krčský most spojující ostrov Krk s chorvatským pobřežím je velmi svérázná stavba. Byl otevřen v roce 1980 a jsou to v podstatě dva oblouky spojené na malém ostrůvku Sveti Marko. Auta za přejezd platí nemalý poplatek, cyklisté projíždí zadarmo. To potěší!

Na Krku ovšem panuje úplně jiná atmosféra, daleko je bláznivá Rijeka s šíleným provozem, daleko je dovolenkové běsnění plážových hotelů a ohromných komplexů. Zajíždíme do Omišalje, kouzelného ospalého městečka. Nějak jsme v té šílené Rijece zapomněli nakoupit, proto nevečeříme jako správní Češi paštiky, ale cpeme se jídlem v restauraci a nasáváme zdejší poklidnou atmosféru. S plnými žaludky přejíždíme úzkou asfaltkou k vesnici Rudine, kde má být krápníková jeskyně Biserujka. Teď večer už je pochopitelně zavřená a tak táboříme nedaleko a na prohlídku jdeme až ráno. Jeskyně na ostrově je opravdu unikátní, je sice malá, ale krásně krápníkově vyzdobená. Nemáme ovšem co na snídani, proto vaříme z nedotknutelné železné zásoby bramborovou kaši se sójovým masem a doufáme, že dopoledne nakoupíme v nějakém přímořském městečku.

Záliv Soline s léčivým bahnem je sice turistické letovisko, nicméně krámek tu není žádný. S kručícím žaludkem se vydáváme do kopců ostrova Krk. Zachránila nás až sámoška v dalším kouzelném městečku Dobrinj. Zásoby děláme raději poněkud větší. Víc se na Krku nezdržujeme. Sjíždíme do přístavu, odkud zanedlouho odplouváme na ostrov Rab. Čekání jsme si zpříjemnili rozhovorem se dvěma cyklocestovateli. Trajekt si děti užívají, běhají po palubě, koukají z okýnek. Je to pro ně prostě úplně nové prostředí a prima atrakce. My plavbu využíváme k dobití všech našich baterií a vpodvečer úspěšně připlouváme do městečka Lopar na Rabu. Zde nás čeká poměrně krátká trasa, pouze přejezd do městečka Rab a pokračování dalším trajektem na ostrov Pag. Přesto na Rabu trávíme jednu noc. Dlouho nemůžeme najít vhodné místo: ostrov je malý a hustě zastavěný. Ale přece jen jsme na odbočce k lomu našli rovné místo s výhledem na zátoky a blízké ostrůvky. Uklidili jsme kameny v místě pro stan, rozjeli vařič dřívkáč a dali jsme si PET sprchu. Ráno děti připravily k snídani na karimatky papírové prostírání, které zabavily při večeři v restauraci na Krku. Snídaně jako z hotelu! V informačním centru v přístavu Rab nás však čeká nemilé překvapení – trajekt pluje až zítra (aneb když někdo přehlídne malá písmenka o jiných termínech plavby v sezóně a mimosezóně). Přemýšlíme co dělat dál – čekat do zítřka se nám opravdu nechce a pokud chceme na Pag (jako že chceme!), tak jiná cesta než lodí není. Proto se ptáme taxikáře s malou bárkou, kolik by stál odvoz na Pag. Požaduje v přepočtu asi tisíc korun. Nemáme jinou možnost, pročež souhlasíme. Svalnatý námořník začal velmi ochotně nakládat naše kola a vozíček na palubu malé lodičky pro 12 osob, když se tu znenadání objevil naložený cyklista – kluk ze včerejška – a že by taky rád na Pag. Do lodě se ještě vejde a o náklady se s námi rád podělí. Prima! Plavba trvá asi hodinu a patří k zajímavým zážitkům. Děti uklidňují hysterickou maminu a mají legraci z toho, že se na loďce necítí bezpečně. To je pravda, oddechla jsem si, až když jsme zase stáli na pevné zemi. Kopec, kterým musíme vystoupat od moře má 20%! Kolega cyklista se s námi rozloučil a vydal se dál sám. Je poledne, začíná vedro a prastaré olivovníky u cesty žádný stín bohužel neposkytují. Jedeme úzkým výběžkem, v jednu chvíli vidíme moře na pravé straně, v jinou chvíli zase na levé. Krajina na Pagu je kamenitá, místní obyvatelé zde vystavěli spoustu ohrádek a pokoušeli se o zemědělství. Na první pohled tu nic neroste, skaliska jsou zdánlivě holá. Při bližším prozkoumání si ale všímáme, že je kamenitá půda plná kytiček jako dokonalá skalka!

Krásná je vyhlídka na záliv a město Pag. Vrcholky pohoří Velebit vykukují nad ostrovem – vypadá to, že jsou součástí zdejší krajiny, ale mezi nimi a ostrovem je asi tříkilometrová mořská úžina. Okolí je zajímavé na koukání, nikoliv však na hledání noclehu. Všude jsou jen samé šutry a ani kousíček travnatého plácku. Na kamenitém podkladu se nám bude špatně spát, proto jedeme až skoro do tmy. Táboříme nakonec na betonu v malé zátoce – jsme docela na očích, proto se ptáme zdejších rybářů – nemají však žádný problém s tím, že si zde postavíme stan a přenocujeme.

Po Pažském mostě opouštíme ostrov Pag a krajina se začíná zelenat. My však ještě než zajedeme dál od moře do vnitrozemí, máme jednu povinnou zastávku. Jako dítě jsem milovala Mayovky, hltala jsem hlavně ty s Old Shatterhandem a Vinetouem. Režisér Harald Reinl si vybral pro jejich zfilmování právě chorvatskou přírodu. Nedaleko odsud, nad modrozelenou řekou Zrmanja stálo pueblo Apačů. V tom filmu se řeka sice jmenovala Rio Pecos, ale jinak je její hladina ještě azurovější a kaňon ještě úchvatnější než byl v televizi. „Třikrát se obrací Rio Pecos a pak stojí na jejím levém břehu kůl. Když Old Shatterhand dostihne kůlu, je volný a jeho přátelé též….” Z filmových vzpomínek mě vytrhuje hrčení motoru auta – holandská rodinka s karavanem sem dojela za podobným účelem jako my. Chvíli si povídáme, ale potom… „nad Velebitem se blýská …”, proto prcháme do městečka Obrovac. Nejen před bouřkou, ale hlavně za nákupem proviantu prudce sjíždíme do centra až na úroveň řeky Zrmanja. Řeka je sice stále krásně modrozelená, ale kdo by tušil, že o pár kilometrů dál proti proudu vytvořila takovou nádhernou scenérii.

Nakoupeno, žaludky naplněny a od řeky musíme zase nahoru. Po levé ruce máme pás pohoří Velebit. V roce 2002 jej přejížděli po makadamové cestě přes sedlo Mali Alan. Dneska vede pod Velebitem dálnice a právě pod Malým Alanem je provrtán dálniční tunel. Přesto je celý krasový masiv Velebitu impozantní záležitost, zejména vápencové štíty skalní skupiny Tulove Grede (známé opět z filmů o Vinetouovi), nedaleko nichž jsme před deseti lety nocovali. Zvolna stoupáme silnicí vinoucí se úbočím a výhledy do údolí Zrmanje jsou úchvatné. Přejíždíme nevysoké sedélko, a sjíždíme do Gračacu. Město jako takové nás nezajímá, ale nedaleko za ním se nachází Cerovačke špilje neboli Cerovacké jeskyně. Mají to být jedny z nejhezčích jeskyní v Chorvatsku, bohužel po válce byly dlouho zavřeny a pro turisty jsou nově otevřeny až od roku 2006. Protože už je ale večer, návštěvu musíme nechat na zítra. Táboříme na parkovišti přímo pod jeskyněmi, jsme v nadmořské výšce kolem 600 metrů a v noci je pěkná zima. Děti však, zdá se, konečně kašlat přestávají. Za to mě po studené noci začíná bolet v krku. Snad to rozjezdím.

Ráno s balením nepospícháme, protože první prohlídka začíná až v 9 hodin, když tu přijíždí na parkoviště policejní auto. Tak to je výborný, hlavou mi proběhnou všechny ty výstrahy o zákazu volného nocování v Chorvatsku a podobné. Pomalu se loučíme s nemalou částí našich chorvatských kun… Jenže než si v duchu vymyslíme rychle řadu výmluv a strategii jednání, policie provádí po parkovišti otočku a odjíždí pryč. Bereme to jako povolení k táboření! Nebo nás jenom možná někdo udal a oni se jeli podívat, co to zde bylo za pobudy.
Po prohlídce jeskyní (ze kterých je turistům, jak už to tak bývá, zpřístupněna jenom krátká část, a které rozhodně nejsou o nic hezčí než kterákoliv jeskyně Moravského krasu) odjíždíme směrem na Knin. Spolu s námi míří do Kninu i železniční koleje. Překonáváme společně s nimi sedlo 850 m. n. m. Před sedmi lety jsme se tudy vraceli ze Splitu vlakem Jadran Expres. Krajina je velmi zajímavá – okolní kopce napravo ještě patří k pohoří Velebit, nalevo vzhlížíme k vrcholkům Dinárského pohoří. Oblast je minimálně osídlená. Na mapě sice máme zakreslené vesnice, ale ve skutečnosti znamená taková „vesnice” třeba jen jeden statek a autobusovou zastávku. U jednoho takového statku jsme zastavili, protože zase hrozí bouřka. Náhodou tu měli zrovna ceduli „domácí sýr na prodej”, tak jsme si koupili celou cihlu. Odkoupili jsme od domácích ještě pár krajíčků chleba, protože ten, co jsme koupili včera v Obrovacu, zmizel rychleji, než jsme čekali a vyřešili tím oběd.

Po bouřce pokračujeme. Ráz vesnic se „trochu změnil”. Nyní lze vidět ve vesnicích více domů, ale většina z nich je opuštěných, s vymlácenými okny a s dolíky po kulkách na fasádě. S největší pravděpodobností jde o domy po Srbech, kteří byli ze svých domů vyhnáni v roce 1995. Až z toho jde na člověka tíseň, domy jsou většinou stavebně úplně v pořádku a těžko říci, proč v nich dnes nikdo nebydlí. V jednom takovém stavení přečkáváme další buřinu. V sutinách vnitřního vybavení nalézáme pár zajímavých artefaktů zbylých po zdejších obyvatelích – staré jugoslávské peníze, jakási lejstra a školní sešit psaný cyrilicí. Z toho usuzujeme, že tu žili Srbové.

O kousek dál se zase setkáváme s řekou Zrmajna, dokonce s jejím pramenem. Řeka pramení u malého města nazvaného Zrmanja Vrelo, ale nezajíždíme k němu. Raději si dopřáváme burek v Kninu a Luděk s Víťou dobývají zdejší rozlehlou pevnost s fantastickým výhledem, na které bylo v roce 1995 podepsáno příměří.

Další den nás čeká jiná chorvatská perla – národní park Krka. Chceme tam být co nejrychleji, proto volíme zkratku. Asfaltová silnička se ale zanedlouho mění na makadam a cedule s červenými lebkami a nápisem „NEPRILAZITE” vedle cesty na dobré náladě nepřidají. Doufáme, že tím mají na mysli, aby se člověk nevzdaloval od cesty; ta totiž vypadá docela používaně. Krajina kolem je v délce i šířce několika kilometrů rovná jako stůl, ideální pro průchod vojenské fronty. Bílé pásky s černým nápisem „MINE” visí na keřích lemujících cestu. Já se z toho zblázním, my projíždíme nefalšovaným minovým polem. A to všechno jenom pár kilometrů od známých a navštěvovaných vodopádů. Proboha, proč zrovna teď potřebuju na velkou?

Konečně asfaltová silnice a první domy! Rovnou krajinu přeťala řeka Česma, serpentýnami klesáme o 150 výškových metrů dolů, abychom po mostku přejeli koryto vyschlé říčky, a poté šplháme zase 150 výškových metrů vzhůru. Sluníčko začíná pořádně připékat.

Před Lozovacem (kde se nachází jeden ze vstupů k vodopádům Krka) začíná provoz houstnout. Odbočujeme k vchodu do národního parku a očekáváme sjezd k řece, až skoro na hladinu moře. Jaké je však naše překvapení, když kola můžeme (nebo spíš musíme) zanechat zde a v ceně vstupenky máme cestu k vodopádům pohodlně autobusem. Motá se tu spousta lidí, přesto necháváme kola a vozíček pod dohledem slečen z informací a první klimatizovaný autobus je náš. Za skly autobusu zanedlouho poprvé spatříme azurově modrou a klidnou hladinu řeky Krka, ale je to jen klid před bouří. O pár set metrů dál se již řeka tříští do nespočtu peřejí, vodopádů a kaskád, aby se potom za městečkem Skradin, už zase klidná, vzorně vlila do Jaderského moře. Podobně jako před lety na Plitvicích, i zde chodíme po dřevěných chodníčcích v příjemném prostředí s křišťálově čistou vodou. Peřeje a vodopády jsou úchvatné, foťák fotí a natáčí videa, ale mám-li být upřímná, zmiňovaná Plitvická jezera na nás udělala větší dojem. Vodopády Krka jsou kouzelné a v řece je možné se i vykoupat, přesto jsme to možná čekali o trochu monumentálnější. Národní park Krka však nejsou jen tyto vodopády. Návštěvu si lze prodloužit – můžete se plavit po řece na lodičce a navštívit klášter na ostrově Visovac nebo doplout k dalším vodopádům. My se však vracíme autobusem k našim kolům. Přeci jen jsme trochu zariskovali a ponechali je se vším všudy nahoře u pokladen neuzamčené. Děti nás přemluvily k točené zmrzlině. Na můj rozbolavěný krk asi nic dobrého, ale kdo by odolal, když je takové vedro.

Jenže následující den už vím, že jsem to neměla dělat – v krku to bolí jako čert. A protože mi jinak nic není, pokračujeme v jízdě krasovou pustinou k řece Cetině. A spolu s ní provádíme i otočku a míříme do Omiše. Cetina je rájem raftařů, nocujeme přímo na jejím břehu v místech, kde se čluny dávají na vodu a kde splutí začínají. V noci vstávám a vážu si kolem krku Priessnitzův zábal. Vůbec to ale nepomohlo.

Ráno pokračujeme kaňonem dál směrem k městu Omiš. Na tento kaňon jsme slyšeli samou chválu, ale jsme trochu zklamaní – viděli jsme už desítky hezčích soutěsek. Teprve před samotným závěrem, kdy si řeka musela vyhlodat cestu horským hřbetem, přijde to nejhezčí. A ještě hezčí je možná pohled z letadla, ale ten nám není dopřán. Potom se proplétáme úzkými uličkami malebného přímořského letoviska, jež bylo kdysi dávno obávanou pirátskou základnou. Však se do dnešního dne na okolních kopcích dochovalo několik pevností. Dneska na turistu zákoutí a úzké uličky centra Omiše dýchnou příjemnou atmosférou a nepřelidněností. Ovšem to je jistě otázka období – je začátek června a za pár týdnů to tu možná bude vypadat jinak.

Doposud se nám dařilo úspěšně se jadranské magistrále vyhnout (až na pár kilometrů před mostem na Krk), ale nyní nás po ní čeká 25 kilometrů do Splitu. Moc se na to netěšíme – tu se schválně zastavíme na koblížek, kousek dál zase na krátké vykoupání. Do studeného moře však vlezly jenom děti – a byli tak jediní z naší rodiny, kdo se za celou dovolenou v moři vykoupal!

Úsek z Omiše do Splitu nakonec není tak děsný, jak jsme se obávali. Celá cesta vlastně vede pořád osídlenou oblastí s omezenou rychlostí a jede se bez jakéhokoliv převýšení. Takže za chvilku vjíždíme do druhého největšího chorvatského města, do Splitu. Už jsme tu před pár lety byli, ale do odjezdu odpoledního trajektu na Korčulu zbývají asi tři hodiny, tak se zakoupenými lodními lístky v kapse bloumáme uličkami historického centra Splitu. Objíždíme dokola Diokleciánův palác a poté se pokoušíme na tržišti nakoupit nějaké mlsání na loď. Poplujeme asi tři hodiny, tak ať se děti nenudí.

Trajekt je moderní a klimatizovaný. Pokouším se odpočívat v měkoučkém křesle, ale sesednutím z kola a vypadnutím z rytmu šlapání se mi přihoršuje. Když nás obří tlama vypustila na Korčule v přístavu Vela Luka, je už skoro tma. Monotónně šlapeme kamsi do kopce (kam jinam od moře!) a zoufale hledáme nocleh. Ještě že tu jsou terásky s olivovníky. Škrábeme se až na ten nejvrchnější, jen aby v noci nepřišla bouřka. Házím do sebe Brufen, další probdělou noc díky bolavému krku bych pravděpodobně nezvládla.

Korčula je hornatý ostrov, projíždíme jej po jakési páteřní silnici spojující západ s východem. Šplháme se až do výšky přes 500 metrů nad mořem, ale štěstí na počasí nemáme. Zataženo, fouká a poprchává. Mraky a mlha se valí přes cestu jako na hřebenovce někde v Krkonoších. Skoro se nám nechce věřit, že je tady takové počasí na počátku června možné. Po obědě v Pupnatu však mraky začínají prohrávat souboj s ostrým chorvatským sluncem, pomalu se rozpouštějí a na nebi zase začíná převládat blankyt. Sjíždíme do historického města Korčula, ležící na oválném poloostrově, ze všech stran opevněném hradbami. Za hradbami se nachází staré město, které je opravdu historicky cenné a až kýčovitě malebné. Naproti městu Korčula se již zvedají strmé svahy poloostrova Pelješac, kam přejíždíme dalším, už posledním, trajektem. Plavba sice byla krátká (asi půlhodinová), ale moře je po dopoledním větru pěkně rozbouřené. V Orebiči se tak v hnědé a divoké vodě nikdo nekoupe.

Hlavní silnice vede prostředkem Pelješace, my z ní však ve vesnici Podstup uhýbáme na menší silničku, která vede úbočím strmého hřbetu. Od kamarádů máme tuto cestu doporučenou. Nikdy po ní sice nejeli až do Trsteniku, ale prý by to mělo být průjezdné. A to bychom nebyli my, kdybychom na naší cestě něco podobného nechtěli prozkoumat. Pelješac je známý pěstováním vína a oliv, takže táboříme zase na terásce v olivovém háječku. Ráno nás sice „vyhmátl” údajný majitel pozemku, ale po ujištění, že všechny odpadky odvezeme s sebou a že nepozná, že tam někdo tábořil (což je pro nás samozřejmost), nedělá z naší přítomnosti vědu.

Asfaltová silnička s úžasnými výhledy na vinicemi porostlé kopce a moře však končí ve vesnici Podobuče. Stojíme na malém rozcestí – nalevo se nám to nezdá, tak vjíždíme do zákazu vjezdu a slepé ulice v jednom. Stezka vede mezi domky a postupně se zužuje, až končí kamennými schody. Tak to jsme namydlení! Ještě než stihneme zmatkovat, objeví se ve vchodu zralými citróny obrostlého domu člověk a mluví na nás česky. To, že v téhle poslední „prdeli” potkáme začátkem června českého turistu, se nám snad jenom zdá. Říká, že jsme měli jet po té cestě doleva, ale pokud vyvláčíme kola pár desítek metrů po těch schodech, budeme na té samé cestě. Nemám šanci ani chvilku přemýšlet. Luděk už popadl svoje kolo a táhne ho do schodů. Děti jdou pěšky, já tlačím vozíček a potom se oba vracíme pro moje kolo. Uf, konečně jsme na silnici.

No, silnicí mám na mysli pískovou cestu, která se vine traverzem podobně jako ta asfaltka včera, akorát že místy je mnohem prudší, ale lepší než se vracet. Ten česky mluvící kluk taky tvrdil, že to prý průjezdné je, tak uvidíme. Kouzelnou silničkou vedoucí po úbočí kopců vyrůstajících přímo z moře se probojováváme dál, počasí je stále takové proměnlivé, občas se přižene přeháňka, ale nic dramatického. Je teplo! Děti jdou pěšky, užíváme si výhledy na moře a okolní kopce. Křižovatka nás zaskočila jako sníh silničáře v lednu. Co teď? Mapa mlčí, naše stezka na ní vůbec není. Logika velí dát se do kopce. Jdu s dětmi napřed, Luděk musí do keříků s ruličkou. Jenže jede auto – obětavě tedy přerušil svojí činnost v půlce a běží se ptát na správnou cestu.

Ještě že tak udělal, musíme se vrátit a vydat se tou druhou cestou. Vůbec mi to nevadí. Po kilometru jsme na asfaltu a dál mírným klesáním přijíždíme až do malebného Trsteniku, dokonce nová silnice vede podél pobřeží až do Žuljany. Tady se od moře odpoutáváme a vnitrozemím poloostrova přejíždíme do Stonu. Zde se nachází jedna z největších přímořských pevností, jaká kdy byla postavena. Mohutné hradby se šplhají vysoko po úbočí kopců k pevnosti nahoře a jsou vidět už zdálky. Jejich délka prý byla až 7 kilometrů a lze po nich dojít až do sousedního Malého Stonu.

Za Malým Stonem opouštíme Pelješac. Objíždíme zátoku, kde se chovají mušle a opět vjíždíme na jadranskou magistrálu. Dát se doprava, dojeli bychom do Dubrovniku, my se však vydáváme doleva a míříme do Bosny a Hercegoviny. Nejprve jen na zkoušku, musíme totiž profrčet krátkým tranzitním územím přes prázdninové bosenské město Neum, protože cíp Bosny a Hercegoviny zde zasahuje na pár kilometrů k pobřeží a objet to jinudy není možné. Poté se zase na pár kilometrů vracíme do Chorvatska. Přestože jsme od moře už několik kilometrů daleko, nadmořská výška je stále jen pár metrů. Řeka Neretva tu totiž při ústí do Jadranu vytváří širokou říční deltu. Celé území je protkané desítkami říčních ramen, kanálů a jezírek a je docela problematické v takovém terénu najít nocleh. Když konečně máme plácek, jsme doslova terčem komářích náletů. Ráno proto místo okamžitě opouštíme a snídani vaříme jako správní bezdomovci na betonovém plácku za obchoďákem. A zanedlouho na to už Chorvatsko opouštíme. Najeli jsme po něm na kole přesně 701 kilometrů.

Bosna a Hercegovina

Do Bosny vjíždíme kousek za Metkovičem. Je takové to krásné letní ráno: sluníčko svítí, nebe jako vymetené; předzvěst toho, že zamračené a deštivé počasí z předchozích dní je u konce, pomalu ustávají také všechny kašle a bolesti v krku. Že bychom si po skoro 14 dnech začali konečně dovolenou pořádně užívat?

Řeka Neretva, podél které jedeme, je více než 200 kilometrů dlouhá. Na své pouti vytváří velmi krásný kaňon a protéká mimo jiné pod starým mostem historického města Mostar. A protože tam to už trochu známe z minulých návštěv Balkánu, stočíme nyní řídítka našich kol k východu a Neretvu opustíme. Ráda bych si ale předtím ještě udělala krátkou zajížďku do Počitelje. Luděk nechápe, proč nás ženu po poměrně frekventované silnici další tři kilometry s tím, že stejnou cestou se budeme vracet, ale poté, co spatříme siluetu středověkého hradu na svahu strmého kopce vysoko nad řekou, zajížďky v žádném případě nelitujeme. Na hrad na kopci jdou opět jenom kluci, my se Šárkou dole ve stánku kupujeme pohledy a píšeme zprávy domů. Městečko Počitelj je opravdu malebné, lze tu kromě hradu vidět i několik mešit, hodinovou věž, turecké lázně a staré kamenné domy. Město bylo v 90. letech minulého století dosti poničeno, obnova všeho probíhá velmi zvolna. A protože v Počitelji nebylo kde sehnat bosenské peníze, zajíždíme ještě do města Čapljina. V bance jsme po asi hodinové obstrukci za eura vyfasovali „mařeny” (pozn.: jde o konvertibilní marky) a s mařenami jsme se vrhli do první „buregdžinice” na sváču. Pak už konečně opouštíme řeku Neretvu. A protože jsme jen nějakých pár desítek metrů nad mořem, naše další cesta vede do kopce. Jde to ztuha, děti v tom bufetu nějak ztěžkly! Možná za to může psychika, kopec není nějak ukrutný, ale když ho zdoláme a jsme stále jen nějakých 200 metrů nad mořem, žádný dobyvatelský pocit nám to nepřináší. Taková dřina a jsme stále v nížině. Odměnou je nám ale přeci jenom trochu těch výhledů: zde na historický Počitelj nad zákrutou azurové Neretvy, na pozadí se zvedají skalnaté štíty bosenských hor, jejichž vrcholky převyšují dva tisíce nadmořských metrů.

Už asi druhý nebo třetí den mám při jízdě na kole pocit, jakoby něco nebylo v pořádku. Nyní ten pocit zesiluje. Čekám tedy na hlavního technika výpravy, který jedním mrknutím identifikuje prasklý přední nosič. O pár kilometrů dále čtveřice kluků provozuje autoservis a venku před opravnou zrovna něco svařují. Velmi ochotně nám prasklou konstrukci nosiče zavařili „céóčkem” a ani nechtěli peníze. Samozřejmě, že dostali na pár piv. Doufáme, že máme tímto všechny větší technické problémy letošní cesty odbaveny.

Při prudkém sjezdu dolů se nám vůbec nechtělo zastavovat, ale „keška” nás u Radimje nasměrovala k zajímavé nekropoli – bílé náhrobky členů staré bosenské církve pochází až z 13. století. O dva kilometry dále se nachází Stolac, další turecké město Bosny a Hercegoviny se starým hradem. Atmosféra tohoto města je přesně taková, jak to máme rádi – úzké uličky, kamenné domy, krámky, kavárničky a všude vládne takový ten správný balkánský mumraj. I když to není nutné (pivo si můžeme koupit někde v obchodě a vodu načepovat zdarma kdekoliv), usedáme do pohodlných křesílek kafé-baru v centru, necháme si pití přinést a užíváme si zdejší atmosféru.

A dobře jsme udělali, že jsme si odpočali. Kopec, jaký nás čekal za Stolacem, jsme už dlouho nezažili. Na několika kilometrech překonáváme více než 500 výškových metrů, to vše za hnusného horka. Ani výhledy za moc nestojí. Okolní krajina porostlá jen travou a nízkými keříky je však od slunce spálená skoro až do černa. Bílé lebky na červené tabulce s nápisem „Mine” dokreslují ponurost celého okolí. O kousek dál veliká cedule s mapou informuje o nebezpečných zaminovaných oblastech.

Min se nebojíme, zatím nemáme v plánu tady někde hledat nocležiště, ale ten kopec je nechutný. Vozovka protíná hranici Republiky Srbské, jedné ze dvou „podrepublik” Bosny a Hercegoviny. V místech, kde se stoupání láme a silnice začíná zvolna klesat, stojí u cesty malá restauračka. Přichází jako na zavolanou, po náročném stoupání nám došly síly a začínal se ozývat hlad. Taky děti se z vozíčku ozývají, že chtějí do hospůdky. Jsou na to naučené, ale na druhou stranu potřebují zpestření na dlouhém cestování. Na jídelním lístku mají pouze vařené telecí, jehněčí či kůzlečí maso, ale nakonec jsme se dohodli na jejich místní specialitě – směsi ze všech tří druhů mas s bramborami, chlebem a horou zeleniny. Zmizelo to v nás jako nic. Dumáme nad tím, jak se tady v té pustině tento podnik uživí.

Do vesnice Ljubinje přijíždíme v devět večer. Místní krámek je ještě otevřený – výhoda cestování na Balkáně. Dokupujeme nějaké zásoby a hledáme nocleh. Nacházíme jej až za tmy, ale plácek je luxusní. Spasená travička v kamenné ohrádce slouží pravděpodobně jako pastvina, ale ráno zjišťujeme, že je zde i skládka odpadu, což ve tmě nebylo vidět. Krávy se pasou na odpadcích, z tlamy jim čouhají papírové kartony. Kamarádi přivezli podobné obrázky až z Indie, my tak daleko jezdit nemusíme. Z toho je mi vždycky na brečení – tak krásnou přírodu tady na Balkáně mají a vůbec si toho neváží. Odpadky se jim válejí přímo u domů a spousta smetišť ve volné přírodě patří k místnímu koloritu.
Pokračujeme vápencovou pustinou. Silnice klikatě obtáčí kopce porostlé nízkými keříky, jen občas se ve svahu krčí pár červených střech. Sjíždíme na krasové Popovo polje, které zde vytvořila řeka Trebišnjica. Před válkou to byla úrodná oblast, po válce území mnoho obyvatel opustilo, protože z Popova polje se stalo pole minové. I přes náletové rostliny jsou na mnoha místech patrné siluety původních políček, občas roste ještě osamělý stromek vinné révy či nějaký jiný pozůstatek po někdejším zemědělském ráji. O pár kilometrů dále je ale vidět, že na některých místech se obyvatelé odvážili na Popovo polje vstoupit a zakládají políčka znovu. Půda ležící mnoho let ladem tak znovu začíná ožívat.

Jeskyně Vjetrenica je prý největší a nejzajímavější jeskyní Bosny a Hercegoviny. Pro obyčejného návštěvníka je zvláštní zejména tím, že ve vstupních prostorách fouká poměrně silný vítr. Na prohlídku jdeme se žlutými helmičkami – strop jeskyně je na několika místech snížený, tak se ochrana hlavy hodí. V jeskyni žije celá řada živočichů. O spoustě z nich vůbec nevíme, ale v jednom jezírku paní průvodkyně zašátrala ručkou a za chvíli se zjevila bílá čovječja ribica, taková ani ryba ani had, endemit zdejšího dinárského krasu.

Po prohlídce využíváme vydatného zdroje vody z hadice a pácháme zde kompletní hygienu a nějaké praní. Jeskyně leží hned vedle úzké silničky, která vede po tělese staré úzkokolejné železnice. Vozovka široká pouhé tři metry by byla ideální cyklostezka. Odkud nebo kam až tato silnice vede, informace nemáme, my po ní pojedeme jen asi třicet kilometrů do Trebinje. A je to úžasný zážitek. V podstatě jako vlakem, tedy bez jakéhokoliv výraznějšího převýšení projíždíme nádhernou krasovou krajinou. Kolem nás se zvedají vysoké hory a my to vše máme pohodlně a bez námahy. Přemýšlíme nad tím, jak stará je asi tato trať a jak dlouho se po ní místo vlaku prohání auta. Občas mineme stavbu, ve které poznáváme nádražní budovu či jen malou zastávku s názvem obce. Před některými budovami se plácek rozšiřuje, kdysi dávno tu pravděpodobně bylo nádraží. Cedule varující před nebezpečím min jsou však bohužel i tady.
Na nejasném rozcestí se ptáme na cestu do Trebinje. A než jsme se nadáli, sedíme na stinném dvorku u piva a domácí malinovky. Taková setkání se nezapomínají. Před Trebinje opouští asfaltová vozovka těleso železnice a napojujeme se na hlavní silnici od Dubrovníku. Dávná železniční trať je ale stále výrazně patrná a podle místních by měla vést až do Černé hory. Dozvídáme se, že byla zrušená přibližně před 30 lety. Místy vidíme jen zarostlé těleso, které je občas přerušeno starým rezavým mostem. Přímo v Trebinje stojí u budovy starého nádraží parní lokomotiva připomínající, že to není tak dávno, co bylo město spojeno se světem i železnicí. Trebinje ležící na řece Trebišnje je zajímavé město, kde se ale už původní turecký charakter mísí s evropským. Nad městem stojí zbytky pevnosti a pravoslavný kostel, ale řeku překlenuje nádherný Arslanagičev most, který je opravdu perlou tureckého stavitelství.
Z Trebinje se vydáváme směrem k černohorské hranici. Silnice lemuje Trebinjské jezero, odněkud se přidala i naše známá úzkokolejná železnice. Důkazem jsou zarostlé tunely, které jsou provrtány skrz skály kousek nad silnicí. Kdyby celé těleso v délce několika desítek kilometrů někdo vyasfaltoval, vznikla by úžasná cyklostezka – to by byl magnet pro turisty!

K snídani si na dřívkáči vaříme domácí vajíčka. Chtěli jsme je koupit, ale babička nám je vnutila zadarmo (pro děti!). Hranice Černé hory leží v nadmořské výšce 1.034 metrů. Železnice tuto nadmořskou výšku překonává spolu s námi, ale kudy vede, vidět není. Objevuje se znovu teprve až když sjíždíme do Nikšiče. Podle mapy stažené z internetu vede trať na sever do Bilece a pak teprve směřuje do Černé hory. Musí nějak obejít horský masiv. My ho ale neobcházíme a vydáváme se vzhůru po serpentinách.

Černá hora

Jak Bosna, tak Černá hora patří k zemím, které jsme více prozkoumávali při minulých návštěvách, nyní jí máme spíše něco jako tranzitní zemi. Ale při tom průjezdu bychom rádi navštívili jednu zajímavost, a tou je klášter Ostrog. Za Nikšičem přejíždíme historický Carev Most a potom po uzounké asfaltce stoupáme do kopců. Nebylo tu vůbec žádné značení, nejsme si tedy vůbec jistí, zda jedeme dobře. Není se ani koho zeptat. Když silnice začíná klesat, začínáme být značně nejistí. Jestli to mineme, tak mě klepne. Konečně jede auto, zastavujeme jej a ptáme se na cestu. Ano, jedeme správně, ale cesta ke klášteru je prý ještě hodně dlouhá. Konečně se otvírá pohled na hluboké údolí a my zjišťujeme, že jsme docela vysoko. Skály nalevo od nás jsou však ještě výš. Zaostřujeme na ně svůj zrak a skoro až úplně nahoře se bělá budova do skály vsazeného monastýru. Pane jo, to je dálka a hlavně jak je to vysoko? Mám chuť otočit se a dobytí kláštera ležícího v nadmořské výšce 900 metrů vzdát. Pro Luďka je to naopak výzva. S těžkým nákladem v závěsu se tak vydáváme po nekonečné asfaltce vzhůru. Nevím, jak to udělali. Když už se zdá, že je monastýr na dosah, jsou to k němu ještě tři kilometry prudkého stoupání, které jdu skoro celé pěšky. Rozhlížím se u toho, kde přenocujeme, blíží se totiž večer. Napadá nás i možnost noclehu v klášteře, ale když k němu konečně dorážíme, zjišťujeme, že to nebude možné. Dnešní den se konala nějaká pouť a stovky lidí si zrovna chystají ustlat na matrace nachystané na nádvoří před klášterem. Všude panuje poměrně čilý ruch a není tu díky tomu vůbec klid vychutnat si atmosféru tohoto místa. Nakonec táboříme na louce pod klášterem. Za tmy je zajímavě nasvícen a ráno nás budí melodií z reproduktorů. Je to mnohem krásnější než zůstávat nahoře s davem lidí.

Ráno se nám nechce vracet se na hlavní silnici, proto zkoušíme novou cestu do Danilovgradu. Vede úbočím kopců, poměrně ostře nahoru a hned zase dolů. Po pár kilometrech toho máme plné zuby a zdálky smutně koukáme na hlavní silnici, která vede pořád mírně z kopce.

Odpočíváme ve stínu nedaleko kavárny. Jak tak tupě zírám na naše kola, všimla jsem si podivné tmavé čárky na Luďkově zadním brzdovém kotouči. Není to prasklina? Je! To snad není možné! Co teď? Kotouč je přichycen pomocí šroubů, které jdou povolit jen speciálním klíčem ve tvaru jakési kytičky, a ten samozřejmě nemáme. Majitel restaurace nás posílá ke svému švagrovi přes ulici – má prý rozbrusku. Luděk se tam se zadním kolem vydává a za chvíli je kotouč dole. Nový ovšem nemáme, jedině v 15 kilometrů vzdálené Podgorici. Jenže je sobota dopoledne, co tam asi seženeme. Navíc máme v živé paměti, jak jsme vloni přesně v tomto městě sháněli kotoučové destičky; nakonec jsme sice uspěli, ale byly šíleně předražené.

Nemáme však jinou možnost, Luděk nasedá na téměř nebrzdící kolo a vydáváme se dál. Silnice je tak nová, že je zrovna ve sjezdu do Danilovgradu ještě ve výstavbě. Proplétáme se mezi náklaďáky a vozy stavební techniky po kamenité a místy pěkně rozryté vozovce, o asfaltu si můžeme nechat zdát. Polykáme prach a smrad a pěkně u toho nadáváme.

V Podgorici se už vyznáme – míříme do od loňska známého cykloservisu v centru města, který provozují stejně neochotní kluci jako vloni. Letos jsou však o něco ochotnější, proto černohorské hlavní město opouštíme s novým kotoučem. V brašnách ale navíc přibyla ještě jedna obyčejná brzda, pro případ, že by kotouč znovu praskl, namontoval by Luděk obyčejné V-brake. Přeci jenom, jeho kolo je díky bagáži a vozíku s dětmi opravdu extrémně zatíženo a ty kotoučovky si pořizoval právě pro jejich údajně lepší brzdný účinek. Tušit dopředu ty problémy s nimi, tak by dál používal normální špalkové brzdy. A že byla sobota odpoledne? Na Balkáně něco jako víkendy či omezená otvírací doba skoro neexistuje – copak jsem už zapomněla, jak jsme jednou v Srbsku koupili nový plášť v 9 hodin večer?

Albánie

Černou Horu opouštíme po pouhých 131 kilometrech přejezdem do Albánie. Hned za hranicí se silnice změnila z asfaltové na prašnou a objevily se mercedesy. Po cestě s výhledem na Skadarské jezero přijíždíme do Shkodëru. Město je typicky Albánské. Hned na předměstí uhýbáme doleva a vydáváme se pár kilometrů po cestě, po které se běžně jezdí do národního parku Theth. Tam si s vozíčkem opravdu netroufáme, a i když nepochybujeme, že bychom to zvládli, náš cíl je prozatím vesnička Ura e Mesit. Řeku zde překlenuje více než sto metrů dlouhý kamenný most s třinácti oblouky. Vypadá famózně, řeka je azurově modrá a pozadí se strmými štíty Albánských Alp celý obrázek dokonale dokresluje. Naše zklamání ale maličko bylo, když jsme zjistili, že most pochází z roku 1768 – vypadá totiž mnohem starší. Přesto se zajížďka vyplatila, velkým zážitkem byl mimo jiné průjezd nefalšovaným dobytčím trhem v Hot i Ri. Ale to se, podobně jako atmosféru rušného Shkodëru nedá popsat. Město prostě žije po albánsku, lidé jsou v ulicích, v přízemí každého domu jsou malé krámky a bistra, ale všemožné zboží se prodává i volně na ulicích. Z každého rohu se ozývají rytmy albánské hudby. Hlava z toho všeho jde kolem, vybíráme si jeden podnik, usedáme do pohodlných křesel a objednáváme si smažené masové kuličky se zeleninou. U toho se snažíme nasát zdejší atmosféru, je to svět tolik odlišný od poklidných pěších zón a náměstíček v centrech našich středoevropských měst. Zde jsou všechny posezení před kavárničkami obsazené hosty (většinou mají jedno mini kafe na celé dopoledne) a ti co nesedí, korzují, neustále se s někým zdraví a živě diskutují. Přestože máme na cestách raději klidnější místa a velkým městům se snažíme vyhýbat, Shkodër je fascinující. Albánci jsou temperamentní jižanský národ a milují děti. Pokaždé se vrhají na ty naše a často mají potřebu dát jim nějaký mls.

Další cesta je poměrně náročná. Zpočátku se to nezdá, jenže v Albánii není vše tak, jak vypadá na mapě. Do Vau i Dejës to bylo po rovince, teprve až za tímto zaprášeným městečkem ležícím na řece Drině vjíždíme do hor. Je už dávno po poledni, a podle mapy to do Komani, odkud zítra ráno odplouvá trajekt po přehradě Koman do Fierze, nemůže být více než 10-15 kilometrů. Proto si dopřáváme pauzu. Jenže prodavač zeleniny tvrdí, že to je 32 kilometrů. Uklidňujeme se, že to je nesmysl, protože domorodci zpravidla neznají nic, co je vzdáleno více než pět kilometrů od domova. Jenže když to samé tvrdí i policista, tak znejistíme.

Po vydupání prudkého, několik kilometrů dlouhého kopce nad Vau i Dejës se však dozvídáme krutou pravdu. Modrá šipka s nápisem Koman 32 kilometrů není bohužel fata morgána, ale tvrdá realita. Sen o tom, že za nějakou hodinku-dvě budeme na místě, se rozplývá. Pokračujeme po albánském způsobu – tj. silnice (aspoň že je asfaltová) obkružuje všechny kopce, a vede při tom střídavě nahoru a dolů. Scenérie jsou nádherné, ale s osmdesáti kilometry na tachometru a s vidinou noclehu až za velmi dlouho si je moc neužívám. Noříme se do nitra divokých hor, ale po levé straně máme stále tyrkysově zbarvenou hladinu přehradní nádrže. Co si vyjedeme, to si vzápětí sjedeme dolů, nadmořská výška nepřibývá. Na tachometru už dávno naskočila devadesátka a pomalu se blíží stovka. Mám dost a do toho přišel defekt. Není divu na takových cestách. Rozebíráme kolo v prachu a kamení a lepíme. Konečně se dole pod námi objevila osada. Je to Komani! Podle kamarádů tu někde má být jednoduchý hotel, asi bych se dneska nebránila noclehu v posteli, ale nakonec jej nehledáme. Dokoupili jsme zásoby v malém krámku a odebrali se na kutě na plácek nedaleko školy, krytí jsme jakousi kamennou ohrádkou.

Jezero Komani patří k soustavě přehrad na řece Drině, která vznikla v 70 letech minulého století a stala se významným dodavatelem elektřiny pro severní Albánii. Vodní nádrž však zatopila cestu a údolím není možné projet dále – jedině po vodě. Trajekt do Fierze odplouvá každé ráno v 10 hodin a plavba patří k albánským turistickým atrakcím. Nespěcháme s balením a klidně snídáme. Najednou se tu objevil malý klučina a anglicky nám povídá, že bychom si měli pospíšit, že loď už je nachystaná k odplutí. Asi věděl, že do přístavu trajektu (albánky se trajekt řekne „traged”) jsou to ještě dva kilometry, z nichž polovina je do prudkého kopce. Stresujeme hned po ránu – jestli nám to ujede, co tady budeme do zítřka dělat?

V malém skromném přístavišti už vidíme, jakou lodí poplujeme. Někdo navařil horní polovinu autobusu včetně sedadel a kabiny pro řidiče s volantem na rybářskou bárku – a loď je hotová. Všechna sedadla jsou už skoro obsazená (většinou mladými muži oblečenými do bílých triček a moderních džínsů) a ti teď pozorují, jak se marně snažíme naše kola a vozíky naložit po úzkém můstku na plavidlo. Jsem už docela naštvaná, česky na ně řvu, jestli by mi mohli pomoci. Docvaklo jim to poměrně rychle a zanedlouho jsou naše kola opřená o bok autobusu. Ještě natankovat naftu z dodávky a odplouváme. Plavba je opravdu zážitek – pohledy na rozeklané skály a modrozelenou hladinu vody jsou opravdu úchvatné. Mezi cestujícími je několik turistů, z toho dva naši krajané, většinou jde ale o místní, pro něž je plavba zážitek asi tak jako pro Pražáka cesta metrem z Jižního města do práce. Naše dětičky si oblíbila mladá albánská holka a skoro celou cestu si s nimi hraje a neustále je „pusinkuje”. Občas loďka přirazí ke skalnatému srázu, kde někdo nový naskočí nebo naopak vyskočí na břeh. Úzká pěšina se vine kamsi vysoko, náklad naložit na osla a pěšky nahoru – žádné obydlí ale nevidíme. Jak tady někdo může žít? A co třeba děti, jak a kam chodí do školy? Albánské rodiny mívají velký počet dětí…

Kolem poledne se vyloďujeme nedaleko Fierze. Po prašné silnici se vydáváme do města, turisté mají v plánu návštěvu údolí Valbone a přilehlých hor. Při vjezdu mezi špinavé patrové domy se najednou ozývá podivný zvuk z dětského vozíčku. To nebylo pěkné! V předtuše nejhoršího se jdeme podívat – a do prdele! Vozík je prasklý na dvou místech! Jednak nevydržela hliníková objímka držící oj a prasklá je i jedna z trubek konstrukce vozíku. Zatížení vozíku je sice velké (děti dohromady váží nějakých 32 kilo), ale není to ještě na hranici nosnosti; jenže ty albánské cesty… Děti vystupují a pěšky jdeme pár set metrů do centra městečka. No, městečka – to je silné slovo, je tu jen pár domů, hospoda a dva krámky, kde nemají ani chleba. Smutně sedíme na schodech hospody a asi hodinu rozmýšlíme, co dál. Tohle je konec, s touhle závadou se jet dál nedá, tohle je opravdu průser. Jsme přesně v polovině „expedice”, v nejvzdálenějším bodě a na výběr moc možností nemáme: i kdyby se Luděk autobusem vydal do Tirany, albánského hlavního města, podobný vozíček tam nesežene. Nebo zavolat do Azubu a požádat je o zaslání náhradních dílů či nového vozíku do téhle díry, možná by to za ty peníze a pár dní čekání stálo. A co to zkusit opravit, prosím vás, paní, nevíte o nějakém autoservisu tady? Ano, tady tou ulicí, hned vedle pekárny. Cože, pekárna? Tak proto neměli v obchodě chleba.

Autodílnu však nalézáme zamčenou. Na Balkáně ale žijí akční lidé, kteří většinou hned vědí, co mají dělat. Paní z paneláku naproti asi tuší, že máme problém a volá na nás, že majitele sežene. Asi za patnáct minut přichází kluk. Zatím netuší, že na něm visí záchrana naší další cesty. Přestože neumíme albánsky a on zase neumí jinou řeč, nějak si s Luďkem rozumí. Úkol je jednoduchý – zprovoznit vozíček. Kluk jedná velice rychle a prakticky: odkudsi vytáhl ocelovou trubičku, kterou chlapi vyztužili tu stávající zlomenou a objímka – jaké štěstí v neštěstí – se na vozíku nachází ještě jedna – úplně stejná, jen na opačné straně (pro provoz v zemích, kde se jezdí vlevo). Zbývá tedy jenom celý vozíček rozebrat, prohodit objímky a opravenou trubku dát na druhou stranu, která není tolik namáhaná. Vypadá to nadějně, oprava zdá se drží. Dvě desetieurovky za takovou pomoc jsou jako plivnutí, ale kluk se to zdráhá přijmout; vyloženě mu je musíme vnutit.

Konečně jedeme dál. Na křižovatce odbočujeme doprava na Kosovo, doleva bychom dojeli do úchvatného údolí Valbone a hor Prokletije. Opuštěnou silnicí pod horami pozvolna stoupáme ke kosovským hranicím a v podvečer se po 134 kilometrech loučíme s Albánií.

Kosovo

Samostatné Kosovo navštěvujeme vlastně poprvé – když jsme tu byli minule (2005), bylo ještě součástí Srbska (ale fakticky bez jakéhokoli srbského vlivu). V únoru roku 2008 však Kosovo vyhlásilo na Srbsku nezávislost a stalo se tak další zemí bývalé Jugoslávie. Kosovo Pole si lze jednoduše představit jako placku obklopenou kolem dokola vysokými horami, teď začátkem června ještě pokrytými sněhem. Hned na první pohled jsme zjistili, že se tu od roku 2005 událo mnoho změn – zejména ubylo aut KFOR, UNFOR a dalších FOR. Ve městě Djakovica se nově dláždí náměstí a vztyčuje socha Matky Terezy (z vesnice nedaleko Dakovice totiž pravděpodobně pocházela její matka). Ve městě panuje čilý ruch, ale jsme rádi, když jsme nalezli výpadovku a jsme skoro za městem. Najednou před námi brzdí auto, vyskakuje z něho jakýsi chlapík a mluví na nás česky. Zahlédl českou vlajku na našich kolech a zve nás na kafe do podniku jeho otce – nepříliš rádi se vracíme zpátky do centra města, ale lákavá je možnost promluvit s někým o zdejších poměrech česky. Gony odešel jako mladý kluk, tedy ještě před válkou do Čech, kde se usadil a oženil. Oblast jeho podnikání u nás je typická – herny, automaty a zlatnictví. Finančně podporuje svojí rodinu žijící zde. Nakonec vůbec nelitujeme zdržení – dlouho si povídáme o historii Kosova, Srbska, o poměrech tady a v Čechách. Loučíme se a v hlavě máme spoustu dojmů, ale hlavně dalších otázek – jedno je však jisté – čím víc jezdíme do zemí na Balkáně a čím více mluvíme s místními lidmi, tím méně zdejší národnostní problematice rozumíme. Ale jedno je jisté, Srb nebo Albánec, Bosňan, Chorvat nebo Muslim – obyčejní lidé jsou přívětiví všude a hlavně – pokud je nějaký ambiciózní politik neštve proti sobě, dokáží vedle sebe žít docela mírumilovně.

Směřujeme na Prizren, je to asi nejhezčí ze všech kosovských měst. Má zachovalé historické centrum s několika mešitami, kamennými mosty a tureckými lázněmi. S Víťou se šplháme na hrad nad městem, ze kterého už bohužel zůstaly jen kamenné zdi, ale výhled na celé město sevřené horami je úžasný.

Na průjezd horami Šar Planina jsem se těšila, mělo to patřit k vrcholným zážitkům celé cesty. Teď ale hrozí, že celou trasu projedeme za tmy a z okolních kopců uvidíme jenom siluety. Stoupáme totiž do sedla Prevalac a za nic na světě nemůžeme najít nocleh. Nakonec ale nacházíme pod silnicí malý, ale docela rovný plácek a tak zbylou etapu do 1200 metrů vysokého sedla zdoláváme další den za světla. O výhled na okolní hory s mohutnými sněhovými poli by byla škoda přijít. O tom, že na sedle jsou restaurace a kolotoče, jsme věděli, čili nám to dojem nemůže zkazit. V euforii dokonce dopřádáme dětem pár jízd na vrzající miniaturní horské dráze a sobě dopolední kafe. Všude vlají albánské a kosovské vlajky. Poté nás už čeká jen fantastický sjezd do města Štrpce obývaného Srby. V grilu se jim otáčí kuřátka. Tomu nelze odolat. A o pár kilometrů dále mají krásné koupaliště a v tomto vedru taky neodoláváme. V moři jsme se nekoupali, tak si to tady vynahrazujeme. Blížíme se k hraničnímu přechodu, kde po 142 kilometrech Kosovo opouštíme a vjíždíme do Makedonie. Ještě se ale s tímto malým a problematickým státečkem úplně neloučíme, ještě jednou budeme mít na této trase tu čest…

Makedonie

Makedonie patří k našim zamilovaným zemím. Projeli jsme jí pořádně vloni, letos máme v plánu jenom dva cíle – prvním z nich je kaňon Matka nedaleko hlavního města Skopje. Už jsme si zvykli, že po Makedonii se dá poměrně pohodlně jezdit po dálnicích, proto neváháme ani minutu a vydáváme se k Matce po obchvatu. I v ranní špičce je dálnice skoro prázdná. Sjíždíme už nevím na kterém „exitu” a po směrovkách se vydáváme k jezeru. Už jsme se setkali s tím, že jezero po makedonsku znamená i uměle vybudovanou přehradu – zde, asi dvacet kilometrů západně od Skopje, vytváří modrozelená řeka Treska hluboký kaňon zvaný Matka. Můžete se zde projít po cestě vytesané v kolmé skále, absolvovat plavbu k netopýří jeskyni a vyvěračce nebo vyrazit na pěší túru k několika monastýrům. Procházkou a plavbou jsme v kaňonu strávili asi dvě hodiny. Plavba na lodičce děti uchvátila. V jeskyni nám půjčili helmy a ukázalo se, že měly platnost. Luděk se svými bezmála 190 cm by se vrátil s hlavou pěkně omlácenou o skály v nízkých chodbičkách.

Hlavní město Skopje bohužel nemůžeme nikudy objet, musíme tedy skrz centrum půlmilionového města. Od roku 2004, kdy jsme městem také projížděli, zaznamenáváme řadu změn – zejména v novém městě vyrostla řada nových budov a kompletně celá náměstí s ohromnými sochami a vodotrysky. Nás však už při minulé návštěvě chytla za srdce zejména stará turecká část zvaná čaršija, proto po kamenném mostě přejíždíme řeku Vardar a rázem se ocitáme v Orientu. Zde, v dlážděných uličkách lemovaných řemeslnými dílnami a krámky se nezměnilo naštěstí nic. Stejně tak jako tržiště nacházející se hned vedle dává zapomenout, že jsme stále ještě v Evropě. Pevnost Kale, kam se jdou po obědě podívat Víťa s Luďkem je však bohužel pro rekonstrukci zavřená.

Skopje opouštíme jak jinak než po dálnici. Zpočátku si libujeme, jaká to je vychytávka ty makedonské dálnice (široká krajnice a skoro nulový provoz), když najednou a bez varování, kousek za odbočkou na Kumanovo, pohodová krajnice skončila a dál vedou pro každý směr jen dva pruhy a těsně za bílou čárou už roste tráva. A do prčic! No, sranda to není, ale nemáme jinou možnost než doklepat těch deset kilometrů až do Kumanova, kde je sjezd. S jedním kolem v příkopu a s prosbou všem svatým, aby nás něco nesmetlo, se posunujeme dálnicí. Bohatší o několik šedivých vlasů v podvečer konečně sjíždíme z dálnice. Bože, díky, my fakt máme víc štěstí než rozumu.
Ale vyhráno ještě nemáme, další šedivé vlasy přibyly po nočním přejezdu po hlavní silnici M2. Konečně odbočka a konečně nocleh!

Poslední den v Makedonii se nudit nebudeme – ve vsi Staro Nagoričane míjíme kostel svatého Jiří ve vsi s freskami ze 14. století, ale v plánu máme ještě něco lepšího – na vrcholu kopce v nadmořské výšce nepatrně převyšující 1000 metrů objevili historici teprve před pár lety observatoř z doby 2000 let před naším letopočtem. Makedonské Kokino se významem řadí k takovým památkám, jako je např. Stonehenge, Abú Simbel apod. Vyjížďka na něj ale zadarmo rozhodně není. Asi patnáctikilometrová zajížďka však uspokojí zejména milovníky záhadných míst. Hned zpočátku je jasné, který kopec je ten správný, ale cesta se zdá nekonečná. Asfaltová silnička však vede až těsně pod vrchol, jenom na poslední necelý kilometr odkládáme kola do křoví a jdeme pěšky. I kdyby zde žádná prehistorická observatoř nebyla, výhled je fantastický. Přesto jsem ráda, že máme tenhle kopec za sebou. Loučíme se s Makedonií, po které jsme najeli 156 kilometrů a malým hraničním přechodem za Pelince vjíždíme do Srbska.

Srbsko

V podvečer vjíždíme z Makedonie do Srbska. Hraniční přechod je to velmi pohodový. Nikdo tu nejezdí a tak si krátce povídáme s pohraničníky. Míjíme udržovaný monastýr Prohor Pčinski a nocujeme na spasené loučce nedaleko potoka. Následující den přijíždíme na okraj města Bujanovac. Je cítit napětí ve vzduchu, projíždějí se tu vojenská vozidla v plné zbroji… Město je sice srbské, ale většina obyvatel jsou Albánci. Odtud dál míříme na hranici s Kosovem. Někomu se naše přejíždění mezi státy může zdát nepochopitelné, ale je to kvůli tomu, že pokud má naše trasa po Kosovu vést do Srbska, musíme do Kosova také ze Srbska vjet. Zkopírováno z webu MZV: Z Kosova nelze vycestovat přes Srbsko, pokud cestovatel také do Kosova přes Srbsko nevstoupil. Srbská vláda považuje všechny vstupy do Kosova z třetích zemí za ilegální. Pokud tedy cestovatel vstoupí do Kosova přes letiště v Prištině, z Makedonie, z Albánie nebo z Černé Hory a bude chtít Kosovo opustit po zemi přes Srbsko, nebude na území Srbska vpuštěn, pokud policisté na hranici v cestovním pasu objeví razítko těchto zemí (pozdějšího data než srbské razítko).

Kosovo

Řeka Binačka Morava nás mírným stoupáním vyvedla na Kosovo Pole, dokonce vidíme opět na pohoří Šar Planina, neomylně poznáváme špičatou více než dva tisíce metrů vysokou horu Ljuboten. Kosovo je opravdu maličká země, rozlohou naprosto stejné jako Jihočeský kraj.

Gnjilane je obyčejné, ne nějak extra hezké kosovské město. Jenom ho projíždíme a po zbrusu nové asfaltové silnici (kterou ani nemáme na mapě) míříme do vesničky Gadimë. Má se zde nacházet veřejnosti přístupná jeskyně. Blíží se večer a tak doufáme, že bychom u jeskyně, jak je naším oblíbeným zvykem, přenocovali a mohli bychom tak jít hned na první ranní prohlídku. Jenže v Gadimë žádné směrovky na jeskyni nejsou, nezbývá tedy, než se zeptat v obchodě. A protože jsme udělali v místním koloniálu docela slušný kšeft, posílá prodavač jednoho ze svých kamarádů na kole s námi, aby nám jeskyni ukázal. Na jednu stranu to vítáme, ale na druhou stranu nechceme, aby někdo věděl, že u jeskyně chceme nocovat. Jaké je ale naše překvapení, když kluk na silničním kole jede hlavní silnicí lemovanou domy a vůbec nikam neuhýbá. Po asi třech kilometrech jsme v šoku úplně – jeskyně se nachází přímo v centru vesnice – všude kolem jsou domy, auta, lidi – no prostě žádné romantické místo někde v přírodě, jak jsme zvyklí. To na nocleh není. Loučíme se s naším průvodcem a jsme z toho zklamaní. Přemýšlíme, jestli máme jet přenocovat někam za vesnici a ráno se vrátit na prohlídku nebo se na jeskyni vykašlat. Je to ale jediná kosovská jeskyně a jako taková by nám neměla uniknout. Je asi půl sedmé večer, rozhodnout se musíme rychle. Najednou jsem si všimla, že jsou v budce vedle vchodu do jeskyně otevřené dveře a uvnitř sedí dva kluci. A během minuty zažíváme další překvapení – na prohlídku můžeme jít klidně i teď večer. Asi dvacetiletý mladík neřeší, že jsme jenom čtyři, bere klíče, baterku a pak všichni mizíme v mramorové jeskyni. Zde se koná překvapení číslo tři – jeskyně je opravdu jedinečná. Stěny jsou z hnědorůžově zbarveného mramoru a vyrůstá z nich ohromné množství krápníků. Jeskyně hravě strčí do kapsy leckteré své kolegyně z Čech: má, podobně jako Punkevní jeskyně, nikdy nespojící se stalaktit a stalagmit nazvaný Romeo a Julie, má vzácné aragonity – na které si skoro můžete sáhnout a ne jako v těch Zbrašovských, kde jich je vidět jen pár a ještě jen díky zrcadlu. Většina krápníkových útvarů má ovšem přísně vlastenecké názvy – záclony nazvané Kosovská vlajka připomínají tvar kosovské republiky, jiný je zase hlava Skanderbega, albánského národního hrdiny, a aby toho nebylo málo, tak maličké krápníky připomínající prsty vztyčené do vítězného „véčka“ jim prý srbská policie zlámala. Ale bereme to s rezervou, legendy a příběhy do jeskyní patří.

Následující den míříme po Kosově poli do Prištiny, kosovského hlavního města. Město jako takové není vůbec zajímavé. V budovatelském nadšení byla zničena velká část starého města, osmanské domy, kostely i mešity nahradila socialistická architektura, paneláky a průmyslová zóna. Nebýt milého setkání s lingvistou a filozofem v jedné osobě, s nímž jsme strávili příjemnou hodinu u snídaně povídáním v češtině o kosovské či albánské historii, neudělala by na nás Priština absolutně žádný dojem.

Asi pět kilometrů od Prištiny se nachází středověká kamenná věž. Památník Gazimestan připomíná bitvu na Kosově poli, jež se zde odehrála roku 1389. Na kdysi českým kontingentem ostře střeženou 25 m vysokou věž vede sto schodů a z vrcholku je vidět na místo, kde se bitva mezi srbskými a tureckými vojsky odehrála. V roce 1953 zde byl vybudován památník jako projev úcty srbskému národu. Dnes vstup do věže střeží dvojice policistů: jeden Srb a jeden Albánec. Zapsali si z pasu naše iniciály do ohromné knihy a pak nás vpustili do objektu památníku. Rozhled je opravdu velkolepý – a dojem udělá zejména pohled na dvě mohutně čoudící tepelné elektrárny Kosovo A a Kosovo B. Tyto dvě elektrárny pokryjí 98% veškeré spotřeby elektrické energie v zemi. Elektrárny silně zamořují svými zplodinami nejbližší okolí, překračují všechny možné emisní limity, ale ještě nejmíň pět let prý takto čudit budou, než se postaví nové Kosovo C.

Kosovská Mitrovica je město v severním Kosovu. Na rozdíl od většiny měst v Kosovu (kde má naprostá většina obyvatel albánskou národnost), je situace v Mitrovici, kde vedle sebe žijí Srbové a Albánci, složitější. Městem protéká řeka Ibar, jež je rozděluje na dvě části – v severní části žijí Srbové, v jižní Albánci. Jedeme od jihu, tedy projíždíme nejprve albánskou částí. Město působí úplně normálním, moderním a kupodivu i čistým dojmem. Nic nenasvědčuje tomu, že zde panuje ostré napětí mezi obyvateli. Najednou před sebou vidíme most a na něm barikádu ze sutě a kamení. Policista nám překvapivě a s úsměvem rukou pokynul, že můžeme volně přejet po chodníku. Rychle tedy most přejíždíme, Luděk natáčí video a já se rozhlížím, kdy odněkud přiskočí nějaký maskovaný voják a foťák mu vytrhne z ruky. Všude je ale klid. Těsně za mostem stojí zelený vojenský stan, ale působí opuštěně. Ve stínu stromů se krčí auto s nápisem KFOR a všude vlají srbské vlajky. Místní Srbové nezávislé Kosovo neuznali a nadále považují celou oblast za srbské území. Důkazem toho je například to, že když vejdeme do „burkárny“ na polední burek, všichni zde platí dináry, jako by se nechumelilo. Neměli jsme jinou možnost, zaplatili jsme eurem, ale nazpátek jsme dostali srbské platidlo. Místní dávají najevo nesouhlas s oddělením Kosova také tím, že z aut sundali poznávací značky a jezdí bez nich, případně používají srbské KM (Kosovská Mitrovica).

Na špičaté hoře nad městem se tyčí zbytky byzantské pevnosti Zvenčan, rozhodli jsme se jí s Víťou dobýt, ale došli jsme sotva k úpatí kopce, zpocení šíleným vedrem, když nás paní varovala před velkým množstvím zmijí. V sandálech a kraťasech opravdu nechceme riskovat, vracíme se tedy zpátky. Luděk s Šárkou mezi tím popíjejí chlazené nápoje v hospůdce na křižovatce a to, že jsme výstup vzdali, je vůbec nepřekvapuje.

Pokračujeme údolím proti proudu řeky Ibar. Silnici lemují billboardy s nápisem „Ovo je Serbia“ (This is Serbia), na několika místech je dokonce přehrazena dřevěným špalkem nebo kameny, u toho budka – něco jako občanská stráž, ale když stavíme odpoledne v  dědině Sačanica, zažíváme jedno řady z příjemných posezení se skvělými místními lidmi. V maličkém krámku si kupujeme chleba, máslo, rajčata a tekutý jogurt a večeříme na židlích u přineseného stolečku jako lidi. Majitel pustil dětem v televizi kreslené pohádky a my si tak nerušeně můžeme povídat až do večera. Posloucháme vše zase z druhé strany, hlava se zamotává ještě víc. Odjíždíme až v podvečer, nabíráme vodu a spoléháme na to, že někde za vsí rozbijeme náš tábor. Jenže údolíčko je poměrně osídlené, všude někdo bydlí, jedna vesnice střídá druhou, zoufalství. Začíná se stmívat a hrozí, že za tmy se bude nocleh hledat mnohem hůř. Zkoušíme každou odbočku, ale je to pokaždé jenom ztráta času. Už je skoro tma, zapínáme světla a upínáme naděje na prudkou cestu nahoru kamsi do lesa – ale ouha, jsou tu taky domy. Před jedním domkem je travnatý plácek, Luděk jedná rychle: zavolal na majitele a za chvíli máme nocleh. Patrový dům obývá mladý kluk, Slaviša. Zrovna se koukal v televizi na fotbal, Srbové jsou zapálení příznivci fotbalu. Trávu pokosil kosou, abychom stan stavěli jo pohodlně. Nabízí sprchu, ale po dnešních 102 kilometrech padáme polomrtví do spacáku; bude-li ještě zítra tak přívětivý, jako teď večer, využijeme jeho koupelnu ráno.

Ale i druhý den se Slaviša ukazuje jako prima hostitel. Je vzhůru od brzkého rána, podobně jako Luděk, a přišel si prohlédnout za denního světla, co se mu to před domem utábořilo za cikánskou rodinku. Do práce dneska kupodivu nepospíchá, jen si odskočil do vesnice pro chleba. Nechal nám otevřený dům, umožnil přístup do koupelny a zapůjčil svůj notebook s přístupem do wifi sítě na zahradě. Posíláme zprávy domů, jdeme postupně osprchovat sebe a děti a potom si vyměňujeme emailové adresy a slibujeme, že pošleme fotky.

Na Srbskou hranici to z vesničky Dren není daleko. Tedy, mám na mysli samozřejmě oficiální hraniční přechod, podle Srbů zde žijících, i podle Slaviši, jsme v Srbsku už dávno. Hranice je hlídaná KFOR vojáky a hraniční procedury provádí UNMIK. Když viděli českou vlajku, zavolali našeho krajana – mladého kluka. Je překvapený, že tady vidí české turisty, tím spíš že jde o rodinu s malými dětmi, a hned nás informuje:

–          To jste docela odvážní s těmi dětmi se vydat sem, před pár dny se v Mitrovici střílelo a občas se sem vydají Srbové a hraniční přechod vypálí.

–          Aha, to tady asi máte náročnou službu, jak dlouho tu jsi?

–          Jsem tady už půl roku a celkem to mám na dva roky.

–          No a co potom?

–          Potom? Rád bych do Afghánistánu, tady je nuda.

Je vidět, že vše není tak horké a lidi rádi zveličují. Tou nudou myslel, že se nějaký incident zde stane tak jednou – dvakrát do roka. S těmi Srby, kteří čas od času zničí tento hraniční přechod mají zakázáno bojovat a musejí v těchto situacích prostě celnici opustit. O kus dál je srbská celnice a tam celníci hledali a nakonec nalezli žádané razítko – vstup do Kosova ze Srbska – a pouští nás dál.

Srbsko

V Srbsku jsme na kolech byli už dvakrát – v letech 2004 a 2005 a vždy jsme tu strávili několik dní. Srbsko neoplývá turistickými bombami, krajina je na severu rovinatá, ale od Bělehradu se směrem k jihu začínají zvedat kopečky. Jejich vrcholy sice hranici dvou tisíc metrů překonávají jen ve východní části země, při hranici s Bulharskem, ale jsou příjemně zelené a zalesněné. Při cestě od jihu je to takový přechod mezi vyprahlou krajinou jižního Balkánu a našimi zelenými lesy. Pomalu se tak už začínáme těšit domů.

Těsně za hranicí však končí pohoda podél řeky. Ten kdo trasu plánoval (my), nám v těchto místech naplánoval přejezd pohoří Kopaonik. Vyšplhat se musíme až do 1.800 metrů nad mořem, čili máme před sebou převýšení skoro 1.300 metrů. Silnice začala bez varování stoupat hned pěkně zostra. Díky 8 – 10 % stoupání máme za chvíli jako na dlani celou cestu, kterou jsme od rána absolvovali. Notně zoomujeme, abychom vyfotili rozlehlou základnu srbských vojáků nedaleko hraničního přechodu. Slunce začíná nepěkně připalovat a stoupání je čím dál náročnější. 10-12% kopec už nedám, dlouhé úseky slézám a kolo tlačím. Nikde ani troška stínu, chabé osvěžení poskytují lány lesních jahod podél silnice. První pivo je až v 900 nadmořských metrech, v Šipačině. Děti mají samozřejmě rády jakékoliv rozptýlení a vítají odpočinek s posezením u obchůdku. A zase vědí (a trochu se naučily s tím počítat), že nepřijdou zkrátka a od místních něco dobrého dostanou. A ani tady nebyla výjimka. Když chceme platit, majitel jen mávl rukou. Platit? Ništo!  Ovde je Serbia. Nechávám Luďka a děti ještě chvíli odpočívat a vydávám se napřed – ještě nejsme ani v půlce. Okolní zelené kopce si vůbec nedokážu vychutnat, tenhle kopec se zdá, že bude nad moje síly.

S přibývající nadmořskou výškou se postupně ochlazuje, nebo je to tím, že se blíží večer? Stoupání je nekonečné. Konečně se zdají ale útrapy u konce – objevily se sjezdovky, horské hotely a apartmány. Takový ten cirkus evropského standardu. Kolem půl osmé večer GPS ukazuje nadmořskou výšku 1805 metrů – nejvyšší bod celé cesty. Pocit je to slavnostní, ale vůbec se nám tu nelíbí. Okolí kazí ohyzdné stavby obřích hotelových komplexů, které jsou postaveny v takovém rádoby romantickém stylu – všude balkonky, věžičky a různé stříšky. Raději jedeme hledat nocleh. Dnes jsme díky náročnému stoupání najeli jen 44 kilometrů, ale uklidňuje nás to, že šlo o poslední velký kopec, který jsme museli zdolat a samozřejmě se těšíme na sjezd. Nocujeme u nějaké horské chatky s krásným výhledem asi v 1600 m n. m. Další den sjíždíme pod hory Kopaoniku, silnice se vlní mezi překrásnými kopečky nahoru a dolů – louky svěže voní čerstvě pokoseným senem a všude kvete spousta květin. Je tu nádherně!

Kousek před městem Kuršumlija míjíme zajímavou stavbu – v roce 1986 se tu začala stavět přehrada. Údolí je vybydlené, hráz vystavěná – ale přehrada nikdy nebyla napuštěna. Cedule informující o staviteli a investorovi je už notně prorezavělá.

V Kuršumliji stáčíme řídítka k jihu – v lesích srbského pohoří Radan totiž leží Davolja Varoš (česky: Ďáblova města), unikátní pyramidy, které kandidovaly při hlasování o sedm přírodních divů světa. Do areálu dojíždíme klasicky v půl sedmé večer po pohodlné asfaltové silnici a doufáme, že zde i někde přenocujeme. Jsou tu stánky, parkoviště a pokladna – vše už zavřené. Necháváme kola v lese opřená o strom a vydáváme se na prohlídku – aspoň nemusíme platit vstupné. Stoupáme lesem podél rezavého potoka. O kousek dál nacházíme i jeho pramen – Crveno vrelo. V malém jezírku jsou poházeny mince od turistů. Následující věty, pronesené v ten samý okamžik, krásně ukazují odlišnou povahu našich dětí:

Víťa: – jé, tady někdo naházel penízky, to bychom tam mohli taky nějaké hodit …

Šárka: – jé, tady někdo naházel penízky, to bychom si mohli nějaké vzít …

Neházíme, ani nebereme. Pokračujeme dál. Les se pomalu rozestupuje a my se ocitáme ve zvláštní rokli – všude kolem nás se tyčí oranžové pilíře, některé mají na špičce černý kámen. Podobné pajduláky jsme viděli vloni v makedonské Kuklici, též můžou připomínat bulharské Melnické pyramidy. Zde jsou ale zase trochu jiné. Po dřevěných schůdkách je možné obejít celou rokli a nakouknout i do sousední, kde je podobných útvarů méně. Nakonec nocujeme na verandě jedné z chatek nedaleko parkoviště. Po 92 kilometrech a po prohlídce Ďáblových měst se nám už nikam odjíždět nechce.

Ráno odjíždíme brzy. Po asfaltové cestě se noříme mezi svahy pohoří Radan. V poslední vsi Dobri Do mají otevřený krámek – nakupujeme z omezeného sortimentu, co se dá, a svačíme. Podle mapy teď na pár kilometrů opustíme asfalt, ale neočekáváme nic dramatického. Kamenitá silnička je zpočátku docela slušně sjízdná. Po počátečním náročném stoupání vede po vrcholcích kopců, občas po ní projede auto, kde se vždy u řidiče ujišťujeme, že jedeme dobře (ptáme se na konkrétní vesnici a odpovědí nám vždy je: ale jo, dostanete se tudy…).  Z jednoho auta dokonce vybíhá paní, otevírá kufr a cpe nám do rukou domácí rajčata, chleba a pečené sladké bochánky. Se slovy „co bych vám ještě dala“ pak smutně kouká do kufru auta, protože už nám dala vše, co měla. Na náš dotaz proč by nám ještě něco dávala, odpovídá bezelstně a samozřejmě „Ovde je Serbia“. Když nám toho dala tolik, tak asi věděla, co nás čeká – no zpětně si říkáme, že bychom raději uvítali, kdyby nám řekla, že jedeme špatně a máme se vrátit, než celé to zásobování, protože cestu nám poradili špatně. Kvalita povrchu se pomalu ale jistě zhoršuje. Po pár kilometrech tlačení kola po šutrovce hrubšího zrna se ocitáme v bezejmenných osadách, nikde nikdo, jenom pasoucí se prasata. Začínáme tušit, že tu nemáme co dělat, ale stejně stále pokračujeme dál. Co kdybychom náhodou byli dobře. A vrátit se? To ani náhodou – to nemáme ve zvyku.

Konečně nějaký obydlený dům – asi devadesátiletá stařenka ukazuje na náš dotaz kamsi na hřebeny hor hor „jej, to je daleká cesta, přes planinu“ a v ten moment je jasné, že jsme někde blbě odbočili. Ale kde? Pětistovka mapa je pro tyto terény nepoužitelná. Pokračuje ale dál, třeba se přes tu planinu nějak probijeme, vracet bychom se museli 15 kilometrů po kamenech. Jenže hned na dalším rozcestí jsme namydlení – doleva je to kamenitý, doprava bahnitý. Orientační smysl volí doprava, ale cesta se po kilometru ztrácí v louce, až úplně končí u dřevěných vrátek. Tak to je konec. Luděk přelézá ohradu a jde k domu – třeba bude obydlený.

Za chvíli sedíme u kafe se Zoranem a jeho ženou, jejich 3 děti spí po obědě vevnitř v domě. No, v domě – to je hodně silné slovo – chaloupka hlínou oplácaná jako kdybychom se vrátili o 100 let zpátky. V horách tu žijí ještě se svými příbuznými (ti mají „kůču“ někde vedle) a život tu rozhodně není jednoduchý. Možná právě proto Zoran chápe, co je teď potřeba. Aniž bychom řekli slovo s prosbou o pomoc (zeptali jsme se pouze, kudy dál), nakládá naše kola a vozík s dětmi na vlečku, tu zapojuje za traktůrek a vydává se s námi na sedm kilometrů dlouho cestu lesem po cestách-necestách, kde bychom stoprocentně zabloudili hned na prvním rozcestí. Peníze žádné nechce, přesto jsme vnutili 1000 dinárů (asi dvě stovky) jeho manželce a další peníze necháváme na sedadle traktůrku, když nás na druhé straně kopců vysadil. Vyhráno ale zatím nemáme, na asfalt je to ještě 5 kilometrů po pěkně hnusné lesní cestě, ale chválabohu, nejsou už žádná rozcestí. Jak jen jsme mohli takhle zabloudit? Neříkala jsem po přejezdu Kopaoniku, že ty nejhorší kopce máme už za sebou? Prdlajs!

Zaprášení a špinaví sjíždíme z hor konečně do rovinek. Míříme na Niš, třetí největší srbské město. Táhne nás z několika důvodů. Jednak je ve městě celá řada památek – je to jedno z nejstarších měst na Balkáně, stojí v něm Nišská pevnost a Luďka zajímá Ćele Kula, věž postavená Turky z lebek srbských bojovníků, zabitých v 19. století při srbském povstání proti Osmanské říši. Ale kromě toho doufáme, že bychom mohli ve městě potkat prádelnu. Letošní dovolenou zatím nocujeme pouze venku, ani jednou jsme nespali v kempu nebo hotýlku. Počasí tomu přálo, ale nebyla tak možnost nějakého většího praní. Jenom kvůli vypranému prádlu se nám nechce platit za ubytování, když to není jinak nutné, ale prádla je po 4 lidech a třech týdnech hodně na šmrdlání někde v potoce. Prádelnu „Easy wash“ jsme nalezli poměrně snadno díky radě prodavače v second handu. Špinavých svršků a spodků byla plná sedmikilová pračka!  Za dvě-tři hodinky si máme pro vyprané oblečení přijet. S poloprázdnými bágly nasedáme na kola a chystáme se objet památky Niše, jenže ještě musíme prohodit pár slov s kolemjdoucím pánem, jež je prý také cyklista a vzít si od něho zakoupenou velkou lahev Fanty a dvě malé pro děti. Po prohlídce Niše se vracíme k prádelně. Paní stihla strčit vyprané prádlo ještě na pár minut do sušičky, takže je krásně suché a voňavé. Za službu platíme i se spropitným asi sto korun. Venku na nás už čeká Miroslav – onen pán, který nám před odjezdem do města koupil limonády. Trvá na tom, že musíme spát u něho – v domě vedle prádelny. Miroslav pracuje jako anesteziolog v Nišské nemocnici, jeho žena je pediatr. Trávíme u nich večer u domácího burku a malinové šťávy a příjemně u toho debatujeme. Miroslav je srbský nacionalista a jeho názory by byly rozbuškou v Kosovu a Albánii, ale je zajímavé zase slyšet někoho z druhé strany. Hlavu nám to už více zamotat nemůže – je nám totiž jasné, že ten, kdo se na Balkáně nenarodil a kdo zde nežije, nemůže zdejší situaci nikdy pořádně pochopit.

Ve sprše smýváme prach a pot z Radanských kopců, ale jinak se v Miroslavově domě dobře nespí. Odvykli jsme hluku města, je nám horko a taký nám v místnosti hučí myčka nádobí. Ráno snídáme kafe a burek od večera a poté nás čeká povinný výlet s Miroslavem – zavolal do nemocnice, že přijede později, a autem nás veze kousíček za město do místa zvaného Mediana, rodiště římského císaře Konstantina Velikého, jež uzákonil křesťanství. A my, jakožto Slované, prostě nemůžeme z Niše odjet, aniž bychom jeho „rodnou kůču“ navštívili, operace počká. Poté se vracíme zase do centra Niše, kde ještě na cestu fasujeme spoustu proviantu – nesnědený burek, lahev malinového sirupu a sklenici medu – prý na srdce. Z rukou lékaře se to prostě nedá odmítnout. Na závěr přihodil Luďkovi oranžovou vestu, takže od této chvíle jezdí Luděk jako popelář. (Setkání s Miroslavem bylo jedno z nejhezčích setkání letošní cesty – a potvrzuje, jací Srbové jsou – přátelští a pohostinní. Po příjezdu jsme jim poslali fotky a na vánoce jsme od nich obdrželi odpověď.)

Další trasa po Srbsku vede nepříliš náročným terénem. Kopečky se snižují a od města Knjaževac už jedeme víceméně po rovince. Pár dní po sobě se nám tak daří ujet i více než 100 kilometrů denně. Za Negotinem se setkáváme s Dunajem. Řeka zde protéká národním parkem Djerdap, který je nahuštěn zajímavostmi. Za tureckou pevností Fetislam vjíždíme do úzkého údolí. Dunaj je zde svírán vysokými skalnatými kopci a vytváří hlubokou rokli. Silnice vede po obou stranách, ale za řekou je Rumunsko. Soutěska je též známá pod názvem Železná vrata. Silnice však nevede spořádaně podél vody, stoupá nahoru a poté zase klesá dolů, projíždí desítkou tunelů, což baví naše děti. Koupeme se v Dunaji, shlížíme na obří tvář rumunského vojevůdce Decebala, jež je vytesaná do strmé skály na protějším břehu, navštěvujeme Lepenski Vir, archeologické naleziště z 6. století před naším letopočtem a jako bonbónek na závěr průjezdu soutěskami máme ohromnou pevnost Golubac – dle Luďka turisticky nejlépe dosažitelný hrad – silnice totiž prochází přímo jeho středem. Řeka Dunaj způsobila také větší koncentraci cyklistů – báglíkářů – denně jsme jich potkávali více než za celou cestu dohromady. Rovinatý terén podél řeky láká.

Kopečky na druhém břehu řeky ukrývají české vesnice rumunského Banátu, ale málokdo ví, že Banát je historický název území, které patří částečně i do dnešního Srbska a Maďarska. A i tady jsou české vesnice, jednu z nich teď jedeme zrovna navštívit. Za vesnicí Ram (kde se nachází také pěkná pevnost) přejíždíme přívozem přes Dunaj do Banátské Palanky a odtud do vesnice s příznačným názvem „Češko selo“. Přibližně od roku 1850 tam žije početná česká komunita a jako jedni z prvních tu v roce 2005 pojmenovali ulici po Václavu Havlovi. Je to sice prašná cesta, ale žádná lepší v Českém selu není. Úplnou náhodou jsme natrefili na místního starostu. Asi hodinu sedíme u nich na dvoře, popíjíme kopřivovou šťávu a zobeme křížaly a ořechy. Nechceme však zdržovat od práce, necháváme si ještě ukázat zdejší školu a muzeum, vybudované za finanční pomoci z České republiky, a pak vesnici opouštíme směrem na Vršac. Na špičatém kopci se nad městem vypíná hrad, ale není vůle se na něj šplhat, ačkoliv je Vršac poslední kopec na trase přes nekonečné roviny srbské Vojvodiny.

Vojvodina

Vojvodina je území na severu Srbska. Do roku 1990 byla autonomní, separatistické tendence se tu ale stále objevují. Oblast je národnostně velmi rozmanitá – kromě Srbů Vojvodinu obývají početné skupiny Maďarů, Slováků, Chorvatů a další. Vojvodina je díky svému charakteru hlavním zemědělským krajem Srbska. Už několikrát jsme projížděli autem po „autoputu“ ze Subotice do Nového Sadu. Desítky kilometrů kolem dokola v krajině rovné jako stůl tam člověk nevidí nic jiného než pole, a do oka můžou padnout akorát tak obří sila trčící na obzoru a věžičky vesnických kostelů. Pokaždé jsem si říkala, že přejíždět tohle na kole musí být za trest. A teď stojíme na začátku Vojvodinské oblasti, za sebou máme jako ostrov Vršac, poslední kopec, který vidíme ještě následující půlden. Svým způsobem jsme ale za roviny docela rádi, protože si trochu oddechneme. Přece jen jsme za sebou nechali Balkán se samými horami.

Trasu přes Vojvodinu nijak zvlášť neřešíme – volíme co nejpřímější směr, nikde se příliš nezdržujeme, není ani důvod. Jednotlivé úseky jsou jeden jako druhý, střídají se obilná pole s kukuřičnými, ani fotit není co. Několik dní po sobě máme večer na tachometru více než sto kilometrů – musíme, jinak tu Vojvodinu nikdy nepřejedeme. I když – svoje kouzlo to tady určitě má – pohodová jízda, příjemní lidé a krásné letní počasí. Jediná nevýhoda je, že se není kam schovat před pražícím sluncem.

Konečně je ale na obzoru změna – blížíme se k Maďarsku. Moc se netěšíme – Srbsko a zejména Srbové nám přirostli k srdci. Ale nic netrvá věčně. Městečko Kanjiža leží jen pár kilometrů před maďarskými hranicemi, cedule jsou tu už v maďarštině a přímo v centru se nachází bazén s termální vodou – první vlaštovka toho, co nás čeká v Maďarsku. Cachtání v teplé vodě, to je něco pro děti. Odteď musíme do každého termálu, který potkáme.

Do Maďarska přejíždíme po 924 srbských kilometrech po dálnici nedaleko Szegedu. Ne že bychom si tolik oblíbili dálniční cyklistiku, ale nějak se nám nepodařilo trefit starou cestu.

Maďarsko

Trasu přes Maďarsko jsme neměli nijak vymyšlenou. Plán byl dojet na kolech do Szegedu, kde bylo možné nastoupit na vlak. Nyní máme ještě skoro týden čas, v Szegedském parčíku tak dumáme nad mapou a vymýšlíme, kudy pojedeme dál. Možností je celá řada – nakonec se rozhodujeme pro směr na Košice. Západní polovinu Maďarska včetně Balatonu a Budapešti máme projetou z minulých let, teď pojedeme východní částí, i když nečekáme, že to bude nějak překvapivé. Na staré mapě jsou u některých měst zakresleny modré vaničky s teplotou v °C – jde o značku termálních lázní. A protože jsme si během letošní cesty koupání moc neužili, pojmeme přejezd Maďarska jako termální turistiku.

První termální koupaliště máme hned následující den v městečku Csongrád. Po loňské nepříjemné zkušenosti ze Sárváru, kde jsme se otočili na patě po té, co nám zakázali vstup do areálu s koly, jsme se na koupel dopředu raději moc netěšili, ale po chvíli dohadování, že naše kola ověšená bágly a vozík zaparkujeme u plotu, kde nikomu překážet nebudou, kupujeme vstupenky a za chvíli hurá do vody. Více než 30° teplá voda v parném dni mnoho ochlazení nepřináší, ale relax je to parádní. Děti si to užívají dvojnásob, protože jsou tu skluzavky, umělé proudy, vodotrysky. A i přes dvouhodinovou cachtací pauzu máme večer na tachometru 95 kilometrů, takže nějaký posun přes Maďarsko je znát a spokojení jsme všichni.

I v Szolnoku parkujeme kola uvnitř areálu a koupeme se, jezdíme na skluzavkách – prostě to co dělají „normální“ lidi celou dovolenou. Přes Maďarskou pustu je jízda sice fyzicky nenáročná, ale po psychické stránce už nás ty roviny nudí. Kukuřičná pole tu střídají slunečnice, ty jsou alespoň hezké na pohled. Počasí je stále slunečné, mraky jsme neviděli už kolik dní. Z Čech dostáváme zprávy o prudkých bouřkách, ale tady na jihu se nás to naštěstí netýká.

Další den už od rána netrpělivě mžourám před sebe – jako námořník, který se těší na pevninu a vyhlíží nad mořem pás kopců. Pro nás tím mořem byly srbská Vojvodina a maďarská pusta. Konečně se po obědě z oparu na obzoru vynořily kopečky. Nejprve pohoří Mátra a poté i pohoří Bükk. Mátra je lákavá, ale musíme sebekriticky přiznat, že únava je znát a přejezd Bükku nám bude stačit.

Město Eger leží na úpatí pohoříčka Bükk a je takovou jeho vstupní branou. Po dlouhé době máme na odpoledním programu památky: nejprve se vytočit úzkým schodištěm na zdejší minaret (zbyl tu z doby, kdy město obsadili Turci), vydupat kopeček na Egerský hrad (s nádherným výhledem na náměstí s bazilikou) a nakoupit nějaké zásoby na přejezd Bükku.

Po cyklostezce se noříme mezi hory a poté ještě během odpoledne jako nic zdoláváme obávané stoupání. V podstatě jsme celé hory přejeli během chvilky, další den už jenom sjíždíme na druhé straně směrem do Miskolce. Ten si ale necháváme na později. Deset kilometrů od centra města leží totiž vyhlášené termální lázně Miskolctapolca. Jde o skutečnou raritu – lázně jsou vybudovány ve skále v opravdových jeskyních. Po chvíli dohadování si smíme i tady vzít kola s sebou do areálu a potom nás čeká skutečná bomba. Vstupné je sice o něco vyšší než jinde, ale můžeme si zakoupit vstupenku na 4 hodiny (zatímco jinde to bylo vždy na celý den) a navíc lze platit kartou. Peněz ale nelitujeme a ty čtyři hodiny nám nakonec uběhly jako nic. V pravé poledne jsme rádi za jeskyní koupele – podzemní prostory jsou pospojované kanály, můstky a chodbičkami, každá jeskyně má svou výzdobu, je tu i umělý vodopád a další. Prostě nádhera! Po koupání jsme jak praštění palicí, hodiny v teplé vodě udělají své. Děti byly v bazénech plné energie a teď si oba rádi sedli do vozíku a odpočívají.

Za Miskolcem začíná cikánská oblast, která pokračuje prakticky až na Slovensko. Nevidíme jediné obdělávané pole, i louky jsou zarostlé. Tady se asi nikomu nechce dřít na poli nebo pást dobytek.

Slovensko

Přejezd Maďarska nám na celkovém skóre přidal 423 kilometrů. Konečně jsme na Slovensku, což je poslední země naší letošní dovolené. Nacházíme se nedaleko Turně nad Bodvou, kousek od nás se zvedá Turnianský hradný vrch. Bez dlouhého rozmýšlení parkujeme před motorestem Pod hradom. V osvědčené restauraci máme jako uvítací oběd výbornou pálivou rybí polévku a kachnu s knedlou a kapustou. Na Slovensku jsme zkrátka jako doma. I děti si všimly, že po dlouhé době lidem rozumí. Abychom nemuseli jet do Košic po hlavní, volíme vedlejšky, díky čemuž si ještě střihneme pěkné bloudění po kopcích mezi vesničkami Janik a Buzica a dostáváme se zpět na hranici s Maďarskem. Ale co, kam spěcháme, v hospodách mají čapovanou kofolu a Zlatého Bažanta – co kdybychom si výlet ještě prodloužili? Ale už se oba shodujeme, že letos nám to stačilo a zítra rádi nasedneme na vlak a dovolenou zakončíme. Směřujeme tedy na Košice. Ve Velké Idě projíždíme exkluzivní cikánskou osadou, kde jsou slumy v několika řadách a které efekt dodávala ještě blízkost železáren US Steel a v Šace, tedy již na předměstí Košic, dáváme poslední pivo a kofolu. Před hospodou nás oslovil Jozef – jezdí prý taky natěžko na kole, má děti velké asi tak jako jsou ty naše, a nabízí nám nocleh na zahrádce nedaleko města. Jsme za to velmi rádi – nocleh bychom tu asi dneska hledali blbě. Na jeho zahrádce je příjemně. Stavíme stan, myjeme se vodou ze studně a mažeme chleba s paštikou k poslední večeři.

Poslední den je ve znamení přesunu do Košic (18 km) a poté několikahodinová jízda vlakem do České Třebové. Část z toho trávíme v jídelním voze, část povalováním se v kupé. Na kole už dneska nikam nemusíme. V podzemní garáži nově zrekonstruovaného nádraží v České Třebové stojí auto babičky z Prahy, babička sama nás očekává netrpělivě na peróně. Kola nakládáme na nosič a odvážíme se autem. Vůbec se za to nezlobíme, aspoň jsme doma včas. Dobro došli do Těchonína.

Zdolané převýšení: 28,174 km

A pro ty, co dočetli naše hlody (pardon blogy) poctivě až do konce, je tu jako bonus odkaz na pár videí:

Trajekt Komani-Fierze (Albánie): http://youtu.be/GI9iMqSoVFI

Video z Kosovské Mitrovice: http://youtu.be/k4m2rxINNb4

Bloudění v Srbsku: http://youtu.be/KLAy6e8KeNU

Jízda na traktůrku v Srbsku: http://youtu.be/mnusCf5GFo8

A na úplný závěr – video střípky jako průřez celou dovolenou: http://youtu.be/gtTHcMj3RpI

Děkujeme za pozornost.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice 2012, Cestování s dětmi, Cykloexpedice s lokalitami , , , , , , , , , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU