Slovinsko na kole

Rubrika: 2024, Cestování s dětmi, Cykloexpedice

Datum výpravy: 1. - 16. 7. 2024

Účastníci: Markéta, Luděk, Šárka

Ujeté kilometry: 863 km

Slovinsko pro nás bylo vždycky opomíjenou zemí, sloužilo vlastně jen jako tranzit na (pro nás) mnohem zajímavější a divočejší – zkrátka ten pravý – Balkán. Slovinsko byla civilizace už před dvaceti lety, tedy nuda, nejvíc západ ze všech zemí bývalé Jugošky, první v EU, první přijali euro… Přejeli jsme ho dvakrát, od jihu k severu a později od severu k jihu, zašli si do jeskyní, objeli jezera – ale žádné zvláštní kouzlo jsme neobjevili. Nebylo pro nás tak přitažlivé, jako třeba Srbsko nebo Bosna, což pochopí jen ten, kdo to cítí stejně. Takové chudší Rakousko, ale celkově nic extra.

Jenže temné algoritmy sociálních sítí, jakoby tušily, po čem toužím, mi začaly předhazovat obrázky modrozelených řek a jezer a vysokých štítů skalnatých hor. Soutěsky, vodopády, kostelíky. Bylo to pochopitelně tím, že Slovinsko v posledních letech vešlo do módy, ale já si při pohledu na tu nádheru uvědomila, že jsme tam sice byli už dvakrát, ale pořádně ho vlastně neznáme. Nebyli jsme nikdy například v hlavním městě, vynechali jsme pramen Soči, protože jsme o něm nevěděli, stejně jako spoustu dalších míst. A protože jsem po loňském Pobaltí chtěla tento rok zase spíš někam do hor, navrhla jsem rodině na letošní cyklodovolenou výlet po Slovinsku. No, rodině… už od loňska jsme trochu tušili, že už to nebude jako dřív. Protivnost některých členů během minulé cesty (nebudu jmenovat) způsobila nechuť vzít je i letos, ale on člověk (rodič) na ten opruz zase zapomene a (zejména matka) chce mít svá kuřátka kolem sebe, čili jsme navrhli cestu zkrátit ze tří týdnů na dva, abychom ji zatraktivnili pro obě děti. Dcera (v té době 15 let) chtěla jet celkem ochotně, ale synek (17) si domluvil na celé léto brigádu v Praze, nastoupit měl druhý týden v červenci. Nabízeli jsme mu, ať si nástup vyjedná ještě o týden později a jede s námi. Připravila jsem dvě varianty trasy. První trasa kratší, pro případ, že s námi pojede i Víťa; to by byl pevně daný návrat v neděli večer, aby od pondělí mohl pracovat. Druhá varianta o trochu delší. Šárka se totiž nevinně zeptala: „Slovinsko má moře?“ Což jsem si vyložila tak, že k moři chce, tak jsem ho naklikala do trasy. (Že to tak nemyslela, jsem se dozvěděla až později 🙂 ) Trasa druhá byla tedy delší s tím, že den dva navíc nevadí. Víťa nakonec dal přednost práci, už mu bylo blbé termín nástupu měnit, což mi zase z pohledu zaměstnavatele přišlo seriózní. Takže první cesta jen ve třech…

Stany jsme vzali dva, jako vždycky, jeden klučičí, druhý holčičí. Taťka tam ale měl být sám, a aby ušetřil váhu, rozhodl se, že si vezme jen podlážku, tyčky a plachtu, vnitřní ložnici nechá doma. Realita: ušetřil kilo váhy a od druhé nebo třetí noci, kdy se kvůli komárům nevyspal, nadával a na spaní se netěšil. V Ljubljaně jsme tedy zašli do Decathlonu, kde si koupil přídavnou moskytiéru a měl klid. Ale to předbíhám.

Další novinkou bylo moje nové kolo! A protože jsem o jeho pořízení před rokem sepsala ne úplně krátký článek pro časopis Cykloturistika, dovolím si jej předložit i sem:

Jízdní kolo! Vlastně mi nikdy moc nezáleželo, na čem jezdím, kolo bylo jen dopravní prostředek. Že ale může být zároveň prostředkem k plnění snů, na to jsem přišla později. A i na to, že kolo je kamarád, který se nemění, když vyjde z módy nebo když se něco porouchá. Jsem už dost stará, tak mi jich životem už prošlo několik, stejně jako kamarádů. A podobně jako lidé, přicházela i kola ke mně tak nějak sama. Jak život plynul… Když přišel čas, rozloučili jsme se. Nelze se obklopovat všemi starými věcmi, které dosloužily, stejně jako nelze zůstat v kontaktu se všemi lidmi, které jsme někdy v životě potkali. Přesto si je pamatuji všechny, všechny společné zážitky. Chvíle strávené na jízdním kole patří totiž k nejhezčím v mém životě.

Moje první kolo, na které jsem si našetřila z brigád při studiu, byl fialový dámský Favorit. Pár let po revoluci se stále ještě vyráběly, už se ale na ně nestály fronty a nepsaly pořadníky. Odvezla jsem si ho tehdy z obchodu, tak jak tam stál, vybavený na jízdu rovnou z výroby; blatníky, zvonek a světýlko napájené dynamem. Pod sedlem se dokonce houpala kožená brašnička s nářadím, dneska úsměvné retro. V té době jsem na žádné dálkové trasy nejezdila a ani neplánovala jezdit, kolo mi sloužilo jen na ježdění do školy. Jednou mne napadlo, že bych mohla jet navštívit rodiče, kteří trávili dovolenou v kempu na Slapech. Padesát kilometrů pro mne byla tehdy nepředstavitelná vzdálenost. Nachystala jsem si pořádnou svačinu na celý den a vyrazila brzy ráno – jaké pak bylo překvapení, když jsem se na Živohošti objevila už krátce po poledni. Nikdy jsem nebyla žádná sportovkyně. Mnozí cykloturisté už odmala toužili poznávat svět, utíkali od rodičů a ukrajovali tajně první kilometry na tátově kole, mě tohle bohužel nepotkalo. Z tělocviku jsem mívala dvojky, byla jsem spíš na matematiku. Ani zeměpis mě příliš neoslovil. Za minulého režimu se cestovat nikam daleko stejně nesmělo, svět jsem měla omezený na pár míst, kam jsme jezdili pod stan s rodiči. Absolutně netuším, kde se ve mně vzala záliba v kempování. Když bylo hezky, dalo se to vydržet, ale jakmile začalo pršet, nebavilo mě to. Všechno navlhlé, nebylo kam si sednout a kde sušit věci. Typické městské dítě.

První pravý cykločundr, kdy vše potřebné jsme si vezli v brašnách na nosiči, jsem zažila asi v jednadvaceti letech. To jsem se krátce nachomýtla k vedení dívčího skautského oddílu. Spolu s klučičí částí (přeci jen co kdybychom píchly nebo potřebovaly něco opravit) se vyrazilo na tři dny kamsi za Beroun. Postranní kapsy jsem si půjčila, vše ostatní se na nosič nějak „přivázalo“. Byla jsem pyšná, že jsem během víkendu ujela 170 kilometrů, ale vážnější následky to na mě nezanechalo. Toužila jsem spíš chodit pěšky a po kopcích.

Ovšem člověk míní, život mění. Chodila jsem tehdy běhat, každý den na Vítkov a zpět. Jednou mě oslovil jakýsi kluk na kole, jestli nechci s ním a jeho kamarády jezdit ven. Měl tehdy na mysli ježdění na těžko v partě, o víkendech po Česku, o prázdninách někam dál. Fialový Favorit se třemi převody brzy přestal stačit. Horská kola tehdy nebyla už úplnou novinkou, ale já jsem předpokládala, že jsou jen na ježdění po horách, když se tak jmenují. Ale pak se jednou takové kolo, starší a lehce ojeté, objevilo u mne před domem, prý: „Vyzkoušej a uvidíš.“ Byla jsem nadšená. Silné pneumatiky v terénu držely, jak jsem dosud neznala, navíc trojtác a šestikolečko znamenaly revoluci! V létě roku 1999 přišla první opravdová „expedice“. Na kolech jsme během čtyř týdnů objeli celé Slovensko a rok na to si dali ještě větší sousto. V práci jsem nahlásila 5 týdnů dovolené – cíl totiž byla francouzsko-italská Riviéra. Přejeli jsme Alpy a zabrzdili až v Saint Tropez před četnickou stanicí. Zpátky domů do Prahy jsme přijeli hubení, opálení a sebevědomí až na půdu, na tachometru svítilo 3 000 kilometrů.

Cestování na kole se mi zarylo hlouběji, než jsem si byla ochotná připustit. Najít muže, co bude kolo nejen vlastnit, ale co víc – bude ochotný si je obtěžkat bágly, byl můj tehdejší životní cíl. A povedlo se. I když jsem ho před první společnou třítýdenní cestou na Podkarpatí a do Rumunska upozornila, že budeme jen kamarádi, ať s ničím víc nepočítá, dopadlo to úplně jinak. Od té cesty letos uplynulo třiadvacet let, které jsme spolu strávili nejen na cestách, ale i jako partneři v životě, časem manželé.

18 let jsem jezdila stále na tom starém bezejmenném horákovi. Dvaceti šesti palcová kola ale pomalu vycházela z módy a nahrazovaly je devětadvacítky. I můj muž na ně přešel, ačkoliv to byla spíš náhoda, protože zdědil trekové kolo po mém tátovi. Občas se zmínil o tom, jestli nechci též kolo vyměnit. A tak jsem jednou vlezla pokusně do obchodu s jízdními koly. „Chcete letošní nebo loňskej model?“ zeptal se mě prodavač. Vůbec jsem nevěděla, co na to odpovědět a tak jsem z prodejny zase rychle vycouvala a chuť koupit si bicykl nový mě na čas přešla. Potom si moje máma pořídila elektrokolo a zbyl po ní pěkný zánovní trek s dámským rámem. Nechala jsem se přesvědčit, že to s ním zkusím. A tak to moje stříbrné kolo, co se mnou „objelo svět“ (co do počtu kilometrů), odešlo do věčných cyklostezek.

Na kole od mámy jsem jezdila pět let. Pět krásných sezon, Balkán, Kavkaz, Kyrgyzstán. Můj muž mezitím vyměnil tátova modrého Authora Stratose za expediční Surly Ogre, protože když mu na tom starém rámu během dvou let 3x praskla přední vidlice, což se samozřejmě pokaždé stalo na cestě, dala jsem mu nůž na krk, že pokud si nepořídí nový stroj, nikam s ním už nepojedu (to jsem trochu kecala, ale pravda je taková, že ani jeho ty věčné závady nebavily). Nicméně s tělesnou konstrukcí skoro 190 cm a 100 kilo neměl výběr jednoduchý. Nakonec si kolo nechal postavit a seřídit kamarádem, co také trochu jezdí, a tak ví, co je na dálkových cestách potřeba. „Kup si taky nové,“ navrhl mi jednou, „je velká inflace, peníze ztrácí hodnotu.“ A tak jsem stála před rozhodnutím, koupit si nové kolo. Nebylo to tak jednoduché, vždyť to staré ještě jezdilo. Smysl mělo jedině pořídit si stejný typ, jako má muž, abychom měli vzájemně kompatibilní rozměry plášťů a duší. Když už jsem se konečně rozhoupala, přestaly se však tyto rámy vyrábět. Brala jsem to jako jasné znamení a dál jezdila na tom starém a říkala si, že když zvládlo to, co zvládlo, nové nepotřebuji. Na náročnější cesty se už asi nevydáme. Netrvalo ale dlouho a na trhu se objevila nová série, navíc v docela pěkné barvě. Opět jsem byla na začátku. Fakt to nové kolo potřebuji? Není to zbytečný rozmar? Ve věku, kdy už i o něco mladší kamarádky přecházejí na elektropohon? Nic takového, řekla jsem si a rám nakonec objednala.

„Vy jste na jednu stranu hrozně skromný, na druhou ale strašně náročný,“ řekl nám kdysi prodavač v Lanškrouně, kam jsme dlouhá léta kola vozili do servisu. Připravit bicykl na několik tisíc kilometrů dlouhou cestu není totiž jen tak. Požadavky máme oproti běžným uživatelům natož závodníkům dosti odlišné. Je třeba úplně fuk, jestli jde o loňský nebo letošní model. U kola na dálkové ježdění nezáleží ani na hmotnosti, to už víc záleží na tom, co pak naložíme do brašen. Komponenty proto požadujeme kvalitní, ale robustnější, bez ohledu na váhu. Na co deset rychlostí na pastorku, když reálně používám tři – při jízdě s brašnami řadím rovnou o několik stupňů. Řetěz musí vydržet, těžko ho v terénu budeme po 500 kilometrech měnit, jak se doporučuje. Potřebujeme fortelné špice (dráty) a kvalitní pláště s autoventilkem. Kolo by mělo být pohodlné, když na něm člověk tráví několik týdnů nebo měsíců, takže pořádné sedlo je základ. Další z důležitých věcí je zrcátko – vždycky po návratu z cest mám tendence zrak podvědomě stáčet doleva dolů, místo abych se podívala za sebe. Do výbavy kromě nosiče patří blatníky a stojánek – tedy přesně ty zdánlivé zbytečnosti, z nichž zastáncům moderního ultralight trendu vstávají vlasy hrůzou. My dálkaři ale víme své. Takové kolo se zákonitě musí stát kamarádem. Kamarádem, kterého se jen tak nezbavím. Rozbité nebo opotřebované komponenty se vymění a jede se dál. Co se vzhledu týče, jsme trochu jako Honza Vlasák. Filozofie jednoho z našich největších cyklocestovatelů je taková, že kolo by mělo vypadat co nejobyčejněji, ba co nejodpudivěji, aby odradilo případné zloděje.

Občas, když někam došlapeme, zadívám se na těch pár svařených trubek a pomyslím si – je vůbec možné, že mě něco tak prostého uvezlo tisíc kilometrů? Neuvěřitelný vynález, neuvěřitelný stroj.

PS: To staré červené po mámě ještě opravíme a někomu věnujeme, možná si jej vezme dcera.

*****
No a ještě jedna věc, ke které mě Luděk donutil, poněvadž po tom sám toužil, ale prý na to nemá a to je Rohloff. A tak mám převodovku v ceně možná vyšší než je hodnota našeho auta (15 let staré Berlingo) 🙂 a v naší rodině nezvykle nejmodernější a nejdražší stroj.

Také děkuji Zuzce Klímové za konzultaci ohledně velikosti rámu, Ivošovi Waignerovi za cenné rady ohledně provozu a fungování Rohloff a Petrovi Novákovi ala CykloNovák za kompletaci celého bicyklu podle našich výmyslů. Petr sám taky trochu natěžko jezdí a tak ví, co je na dálkových cestách potřeba. Na kole už mám ujeto přes 3000 km a zatím spokojenost. Sice přechod z dámského rámu zase na klasiku trochu bolel (musela jsem se např. odnaučit zlozvyk seskakovat při dobržďování ) ale kolo je robustní, cítím se na něm bezpečně a jistě i na terénních a kamenitých cestách, které upřímně úplně nemiluji. I Luděk uznal, že jsem zrychlila, dolů z kopců se to nebojím pustit. A závidí mi pláště, které jsou bezvadné. Ale co je pro mne jako ženu hlavní, barva se mi líbí, kolo působí docela obyčejně a nenápadně a to mi vyhovuje.

*****

Na cestu jsme se vydali 1. července 2024 autem. Já to tak mám nejradši, protože nejsem limitovaná žádným pevně daným časem. V případě vlaku mívám už tak silný předodjezdový stres ještě silnější. Před odjezdem někam autem jdu klidně spát, protože vlastně o nic nejde, no a co, že vyjedeme o hodinu později, nebo se pro něco zapomenutého budeme vracet. Benzín stojí plus mínus pořád stejně, i když natankujeme až v den odjezdu. (Narážím na nesmyslné rozdíly v cenách včasných jízdenek, povinných rezervací kol ve vlacích apod.)

Cesta je v pohodě zvládnutelná za jeden den, pokud si zaplatíte rakouskou dálniční známku. Parkování jsme si vyhlédli už doma, malá obec Rateče v severozápadním cípu Slovinska, kousek od hranic s Itálií. Všude v okolí jsou parkoviště placená, v Rateče nikoli. Plán byl dorazit někdy v podvečer, napakovat kola a na nocleh už na nich kousek popojet. Realita: Cestou přes poslední sedlo Wurzen Pass (1072 m) se silně rozpršelo a vypadalo to, že nepřestane až do rána. Než bychom vše naložili na kola, byli bychom kompletně durch. Z auta se člověku do deště prostě nechce 🙂 a tak jsme výjezd odložili na ráno.

Zaběhla jsem do malého krámku pro nějaké jídlo na večeři a snídani, poslala kamarádům fotku jejich oblíbeného tekutého jogurtu, protože se letos vydávali již podruhé do deštivého Norska, tak aby trochu záviděli, a pak jsme autem objížděli okolí a hledali, kde přenocujeme. Nocování v přírodě s autem nemám ráda, přijde mi to hovadské a humpolácké zajíždět do lesa a na louky, ale nadávat na druhé nemůžu, když to – byť opravdu výjimečně – děláme taky. Luděk s Šárkou že si postaví stan, mně přišlo zbytečné mít mokré stany dva, tak jsem zůstala ve voze a poprvé v životě v něm spala. Nebylo to pohodlné a překvapila mne zima, auto skoro vůbec tepelně neizolovalo, jak jsem si myslela, že bude. Ráno ale už bylo hezky, a hezky mělo být i celých následujících 14 dní. Neuvěřitelné, že jsme za celou dobu nemuseli ani jednou vytahovat pláštěnky.

Ranní výsadek proběhl podle plánů a my jsme chvíli po deváté hodině vyrazili na čtrnáctidenní cestu na kolech.

Dát si průsmyk Vršič (1611 m) hned první den nebyl úplně dobrej nápad, ale holt to tak vyšlo. Chtěla jsem hory, měla jsem hory. Návrat na tohle sedlo po 22 letech, tehdy jsme jej jeli od jihu a poslední den, nyní od severu a první den. Přišlo mi to horší, nebo jsme jen tehdy byli mladší? 800 metrů převýšení na 11 kilometrech. Masakr. Na prvních 5 kilometrech nastoupáte 200 metrů, to ještě šlo, nejhorší je ta druhá půlka. Mně to ale vůbec nejelo hned od začátku. A jakmile začala první z celkem pětadvaceti serpentin, měla jsem dost. Nechápala jsem, co se děje. Nohy absolutně nespolupracovaly. V jednu chvíli se mi i trochu zatočila hlava, až jsem musela sesednout a odpočívat. Rodina se podle hlášení z vysílaček pohybovala o 100 výškových metrů přede mnou a problémy žádné nepociťovali. Já jsem byla totálně v háji a nechápala, co se děje. Pravda, neměla jsem toho letos najeto moc, ale něco málo jo. Nebo že by to bylo o tom, že mi nedávno na věku naskočila číslice 5? Jako že by kondice takhle rychle šla dolů? Nebo je to něco jiného, o čem zatím nevím? Ano, takhle vážné jsem měla myšlenky při pokusu vyjet Vršič. Přece to nevzdám, říkala jsem si a dál střídala jízdu s tlačením kola. Do 1200 metrů k chatě Kuča na Gozdu jsem se dostala, ani nevím jak. Bylo pár minut po poledni, Luděk s Šárkou už seděli vevnitř. Svěřila jsem se s potížemi při výjezdu, ale jim to nijak náročné nepřišlo.

Po jídle mi to najednou došlo – já měla obyčejný hlad! Prostě jsme se ráno nasnídali jen lehce, co zbylo z večeře, s tím, že si někde dáme kávu. Jenže v Kranjské Goře nám všechny kavárny přišly příliš snobské a turistické a pak najednou konec a dál už nic nebylo. Jen cesta vzhůru do hor. A energie došla brzy. Po jídle jsem zbytek sedla zdolala – nechci říci jako hračku, ale jelo to podstatně lépe. Resp. jelo to a to mi v tuhle chvíli ke štěstí stačilo. Nemusela jsem odpočívat co 20-30 výškových metrů, zvládala jsem dávat pauzy až po padesáti. Sklon cesty je tak prudký, že proti i za mnou jedoucí auta nebo motorky musí jet skoro stejnou rychlostí, všichni jeli opatrně a předjížděli s respektem. Nikdo zbytečně nemachroval, netroubil ani netúroval motor. Neměla jsem tedy důvod nadávat.

Otázka, zda jsou zatáčky na Vršič stále ještě vydlaždičkované, mi byla zodpovězena (ano, jsou) a asi v půl třetí jsme byli nahoře. Něco jsme pofotili, pokochali se a pak se přioblékli a raději hned jeli pryč. Lidí a aut tam bylo neskutečně mnoho, z toho dobrá polovina s českou espézetkou.

Z Vršiče jsme prudce sjeli zase do 800 metrů, kde nás čekala odbočka k prameni řeky Soči. Nejprve 100 výškových metrů na kole a pak pěšky. Zejména závěr je skoro horolezecký, myslela jsem si, že to nedám a málem jsem to vzdala, ale vyhecovali mě, za což jsem byla ráda, přišla bych o hodně. Zbytek dne jsme už jenom jeli z kopce, i když už to byla jen asi hodina, než přišel čas hledat nocleh.

Soča se nádherně modrala, ale na plácek někde u ní jsme měli smůlu. Spali jsme na louce. První den 52 kilometrů a 1000 výškových metrů. Slovinsko nebude o kilometrech, ale o tom druhém.

Posnídali jsme v Bovci burek a jogurt, jak to na Balkáně máme rádi. Oslovil nás u toho pán, prý nedávno oslavil 90 let. Každé ráno se prochází takhle po městečku a za pár týdnů se dokonce chystá se svým synem do země, odkud pocházejí jeho rodiče – do Česka. Nasávali jsme honem ten horský vzduch Julských Alp, ať jsme také tak vitální jako on.

Prý je sjezd za odměnu…

Tak jednak jsme cestou „dolů“ nastoupali 700 výškových metrů (protože Slovinsko a protože jsme museli vymést každej vodopád cestou). Nejprve to byl vodopád Virje, pak vodopád Boka, za jehož fotku dostala Šárka 1. místo ve školní fotosoutěži. A nakonec ještě vodopád Kozjak, tem byl asi nejparádnější, i když byl vstup k němu placený.

A mezitím řeka Soča. „Už chápu, proč se řeky kreslí modrou barvou,“ řekla Šárka.

Soutěsku Tolminská korita jsme vzdali, už by to bylo časově hodně velké zdržení (ke každému vodopádu se muselo zajet a jít kousek pěšky), a také se nám nechtělo za vstup platit. Důvod třetí: co s koly? A pak nám paní v pokladně poradila, že když popojedeme na kole ještě asi půl kilometru, tu soutěsku uvidíme shora – a to také nebylo špatné. A zadarmo.

Sjezdem jsme se odměňovali tak dlouho, až jsme sjeli do 200 m n. m. (Most na Soči) a před námi kopec zase do 1200. Prvních 500 metrů pohoda, sklon slušný. Jenže pak mi došlo, že už jsme tuhle cestu přes Čepovan a Lokve jeli, v roce 2012 s dětmi ve vozíku a že to byl masakr. Na 4 km 400 výškových, po makadamu. Jen debil by tohle jel znova, nadávala jsem si. Ale když jsme to tehdy dali i s vozíkem, dáme to dneska taky. Děti tenkrát byly na tento úsek vysazeny z vozíku a šly pěšky. Ale novinka! Bez asfaltu to byly jen 3 kilometry, pak už měla silnice nový asfaltový povrch, odhadem ne víc jak rok starý. Julské Alpy byly za námi a i dnes, stejně jako před lety, jsem obdivovala výhled na ně.

Luděk a jeho skvělý instinkt na noclehy

Po menší hádce, kdy jsme poblíž Čepovanu měli problém najít nocleh a on že 50 m od silnice (kde nikdo nejezdil) spát nebude, zvolil random nějakou odbočku do lesa, načež tam objevil parádní loveckou chajdu. Spolkla jsem v duchu všechny výčitky, proč jsme museli kola vláčet do prudkého kopce lesní cestou a musela vzdát hold jeho instinktu. Chatka byla zamčená, ale měla zvláštní patérko s jakýmisi stolky, které jsme identifikovali jako posedy pro myslivce. Kola jsme vytahali nahoru a patro obsadili. Postavily jsme si se Šárkou vnitřní stan, protože komáři. Luděk si ulehl jen tak a jak jsem psala, od této druhé noci svého rozhodnutí nevzít si stan celý, litoval. Vychytávka to byla skvělá ještě i proto, že v noci pršelo.

Lokve – osada o pár domech, křižovatka, nic. Měli jsme chuť na kafe, hospoda měla otevírat v 11, bylo asi půl, nechtělo se nám čekat, cestou byly kreslený další dva příbory, asi po kilometru. Jenže ty zjevně nefungovaly už řadu let, a když jsme tam dojeli, z chuti na kafe už byl hlad. Chvíli jsme řešili, jestli se ten kilometr nevrátit, protože dál už nemělo být vůbec nic (až do Predjamy 42 km), i když hrozilo, že ta hospoda taky nemusí být otevřená. Ale riskli jsme to a vrátili se. A opravdu, hospoda neotevřela, na co taky tady v té prd… Ale zdálo se nám, že někdo vevnitř chodí, tak jsme obcházeli kolem dokola a když bylo deset minut po jedenácté, opovážila jsem se zaťukat. Načež vylezl pán a: „Co je? Je napsáno otevírám v 11, tak otevírám.“ Že už bylo dávno po a restaurace vypadala jako nefunkční, jsem raději pomlčela. Objednali jsme si polévku a dostali mísu vynikajícího vývaru jak někde u babičky, mňam. Po zbytek cesty dál nebylo nic, ani hospoda, ani obchod, tak jsme si pochvalovali, jak jsme dobře udělali, že jsme se vrátili, i když to skoro nikdy neděláme.

Schwalbe pláště

Schwalbe pláště jsou výborný, ale mají jednu zásadní nevýhodu. Člověk přestane vnímat lepení defektů jako běžnou součást cykloputování a ztratí všechny instinkty s tím spojené. Takže když Šárce pod Predjamským hradem „pukla guma“ těsně u ventilku, Luděk s hrůzou zjistil, že náhradní duše zůstaly doma. Lepení teda měl, ale tahle díra byla nezalepitelná. Pořád to někde ucházelo, takže další pokus, záplata přes záplatu, nafouknout, vyfouknout a tak pořád dokola. Lepidlo docházelo, nasranost s každým dalším neúspěchem narůstala, nepomohlo ani nosit čepovaná piva z nedalekých stánků – jedno za 4 eura, ale co už. Netroufla jsem si ani naznačit, kolik je hodin a že jsme chtěli jít na prohlídku hradu.

Jako poslední jsme vyzkoušeli metodu – do záplaty vystřihnout kulatou dírku a přes ventilek ji přetáhnout. To jakžtakž drželo, tak jsme mohli jet dál. Jen bohužel na ten Predjamský hrad nedošlo, zavíral v šest hodin.

Predjamský hrad je pro nás další retro záležitost. Po 22 letech, tehdy to byla naše druhá společná cesta do Chorvatska a Slovinska přes Bosnu a Hercegovinu. Hrad vypadá pořád stejně, schválně jsem tu fotku z tehdy dohledala.

Další den jsme pokračovali stylem, že Luděk Šárčino kolo dohušťoval co 5 kilometrů. Bohužel to byla zrovna oblast, kdy jsme za celý den nenarazili na obchod s potravinami, natož s díly na kolo Konečně jsme v poledne dojeli k nějakým obchoďákům, ale duše neprodávali nikde. Zkusmo jsme oslovili několik zaparkovaných aut a karavanů s jízdními koly, že kdyby měli rezervní duši, odkoupíme ji. Všichni oslovení děsně ochotní, ale rezervu si nepřibalil ani jeden. Pak tam přijel týpek s naloženým kolem, Crosso bágly (made in Poland) jako my, tak jsme na něj šli s polštinou, ale byl to domorodec – Slovinec. Kola měl 28 a ještě se starým typem ventilků, ale jednu duši nám věnoval. Chtěli jsme ji zaplatit, ale nechtěl nic, že si prý není jistý, jestli je duše dobrá. Už na první pohled byla teda dost jetá s asi deseti záplatami, ale lepší než nic. Navíc mi byla zodpovězena otázka, kterou si kladu od Kyrgyzstánu – jestli jde duše velikosti 28 použít na kolo 26 palců. Jde! Jen nesmí ucházet. Tady ta totiž ucházela taky, jen o dost méně než ta naše, tlak do odpoledne ale vydržel, to jsme už byli v Terstu, kde jsme rezervu konečně koupili, a příběh měl šťastný konec.

Celý zbytek dovolené se již nenesl v žádném dramatickém duchu. Žádné další defekty ani nic jiného. Až na jeden incident, který se přihodil na úpatí Julských Alp, kam jsme se při našem kolečku opětovně vrátili, bych mohla cestu až do konce popsat v několika větách, vlastně jen sepsat seznam navštívených míst, přidat fotky a tím bych měla hotovo. Jenže když jsem se jednou vydala do boje s podrobnějším popisem, měla bych v něm tedy asi pokračovat… Uvidíme, jak mi to půjde.

Příjezd do Terstu (Itálie) byl velkolepý, po bývalé železnici vedené ve skále z dob, kdy se ještě k moři jezdilo vlakem. Trasa se jmenuje Ciclopedonale Giordano Cottur. Asi 13 kilometrů mírně z kopce po jemné šotolince, nejefektivnější úsek vede tunely provrtanými skrz skalní masiv Val Rosandra, ze 400 nadmořských metrů na nulu.

Dojet z domova na kole k moři je pokaždé velkolepé. Za život se mi to povedlo přesně 3x. Jednou na francouzskou riviéru, jednou k Baltu a naposled do Benátek. I když moře jako takové příliš neprožívám, tyhle pocity se neokoukají. Jenže když k moři dojedete tak, že si 1000 kilometrů pomůžete autem, není to tak úplně ono. Je to trochu podvod. Navíc moře v Terstském zálivu jako moře skoro nevypadá. Není to nekonečný obzor, protože vidíte na protější břeh. A Terst samotný? Obří přístav, město, fabriky. Lehátka rozložená přímo na pobřežní promenádě zavází na cyklostezce, všude plno betonu a asfaltu. Opravdu tohle někoho baví? K hezčímu moři bychom museli jet Istrií víc na jih, ale na to nemáme ani čas, ani chuť. Je červenec, hrozí, že se upečeme. Málem jsme se upekli i tak a to jsme lízli z Istrie jen severní část.

Po úspěšném nákupu nové duše pro Šárku jsme zašli do Mekáče. Šárka tam nechtěla, že to je nezdravé, což měla sice pravdu, ale měli tam klimatizaci, dobíjení a prostě tak nějak jsme tam šli najisto a ze setrvačnosti 🙂 Kde jsou ty časy, kdy děcka na McDonaldy přemlouvaly nás, nyní musíme přemlouvat my je.

Dojet k moři na kole je super, ale co tam? Voda je mokrá a slaná, přes den horko a večer se blbě hledají noclehy. V podvečer jsme se tedy v tom moři aspoň vykoupali, aby se neřeklo a po 25 italských kilometrech přejeli zase do Slovinska. Odpočinkový den dle Zigáčkových: 90 km a 660 nastoupaných metrů.

Už asi třetím rokem sbíráme kopečky do aplikace Horobraní. Dřív jsme s dětmi hledali kešky, ale postupně nás to přestalo bavit. Hledání zdržovalo a poklady často byly ukradené nebo zničené. Až jsme jednou vyzkoušeli Horobraní. Zalogovat kopec trvá jen pár vteřin a musíte na něj skutečně dojít, nelze logovat z tepla domova. Nejprve šlo sbírat jen vrcholky české a slovenské, postupně přibývaly i další země Evropy. Měli jsme tak alespoň nějakou motivaci zdolat pár pobřežních kopců. No, kopců… nejmenší měří 28 metrů. Ale taková cifra se u nás nepodaří.

Cestou na další minikopec Ronek (116 m) jsme našli nocleh. Vypadalo to jako solidní plácek, ale byla to nějaká promenáda, po níž se lidé procházeli na západ slunce. Hlavně proboha, ať sem nechodí i na východ, doufala jsem, že jim dojde, že bude vycházet na opačné straně a tuto instagramovou módu půjdou honit jinam. Z lodí na vodě hulákala celou noc hlasitá diskotéka. Nechápu, že pobyt u moře někdo absolvuje dobrovolně.

Šárka (tč. 15 let) už vloni v Pobaltí převzala komplet vaření a přípravu večeře. Vůbec jsem se nezlobila, už jsem se na cestách něco navařila, a velice ráda jí to předala. Má občas zajímavé nápady, zatímco já bych vařila furt to samé, ona vymýšlela novinky. Já jsem večer stavěla stan a myla nádobí.

Ráno za Strunjanem se před námi tyčil hřeben hor, ne moc vysoký, ale od nuly se nikomu nechce ani do blbých 150 metrů. Čím je člověk níž, tím je to horší. Luděk si předem trasu nenastudoval a tak byl mile překvapen, když nás další bývalá železnice místo do kopce přivedla do tunelu, z něhož nás po 500 metrech vyplivla v Portoroži.

Jeden kopec hladce projetý, ale čekaly nás další. A protože jsme stále byli víceméně na nule, bylo jasné, že to půjde příští dny hodně ztuha… Před námi bylo Chorvatsko a trasa severem Istrijského poloostrova.

Kousek jsme se svezli po bývalé železnici Parenzana, o které jsem hodně četla. Mohli jsme se na ni napojit už v Sečovlje, ale silnice vedla kolem nějakých kopečků a ty dostaly přednost. V mapě jsem se snažila odtušit, který úsek Parenzany bude nejhezčí, hlavně aby tam byly tunely a mosty; nakonec jsme se napojili až za Grožnjanem.
Už po pár stech metrech však bylo jasné, že je to sice pěkné, ale trochu otravné. Pro srovnání: 25 km po kamenech šlo vzít o dost kratší cestou po asfaltové silnici. Takže celá trasa fakt jen pro nadšence, nám to jako ukázka stačilo.

Motovun – ikonické město, zdola jsme ho s Luďkem viděli už podruhé, ale v tom horku nikdo nahoru nechtěl. Omlouvali jsme si to tím, že jsme z blbé strany a šlapali bychom od nuly a že nahoře ani není vrcholek do Horobraní. Jenže ti kamarádi, kterým jsme první den posílali provokativní foto tekutého jogurtu, se letos inspirovali a vyrazili také do Slovinska. Přímo z Motovunu nám od nich přišel pohled, tak jsem musela uznat, že jsou lepší.

Na Istrii se nacházejí i další pěkná městečka, ale v tom horku nás příliš nezajímala, mávli jsme rukou, že je stejně nejhezčí vždycky ten pohled na ně, než se šplhat prudce do jejich centra. Byli jsme rádi, když plán naklikaný doma na počítači zavelel otočit řídítka kol směrem na sever.

Buzet, poslední chorvatské město s pěkným hradem. Město v kotli obklopené ze tří stran horami a večer na krku. Nevyšlo to vůbec dobře. Jak jsem stará, tak jsem blbá. Už doma mi bylo divné, proč se ta žlutá silnice na mapě tak zvláštně klikatí v obřích sinusoidách, nyní mne čekal střet s realitou: vždyť to jsou serpentiny! Převýšení 700 metrů se prostě nějak zdolat musí. Chtěla jsem od moře do hor, měla jsem je mít.

„Co teď budeme dělat?“ zeptala jsem se, když jsem konečně muže a dceru dohnala. Stáli jsme uprostřed města a nad námi se tyčila pevnost.
„Pojedeme dál,“ udivil se Luděk, proč řeším takovou jasnou věc.
„Nemáme jídlo a další civilizace bude až za hodně dlouho,“ upozornila jsem ho na fakt, který zcela jistě nevzal v úvahu, protože mapu dopředu příliš nestuduje.
„Tak nakoupíme,“ pronesl opět samozřejmě. Stále mu to nedocházelo. Nápad jsem měla sice já, ale bylo nutné ho nějak sdělit ostatním. Nejlépe tak, aby to byl nápad tatínkův.

„Viděls ten sráz, to chceš to jídlo na večeři, snídani a na celý další den tahat s sebou? A kde tam chceš spát?“ napověděla jsem mu. Stále to ještě mohl navrhnout on.

Pokrčil rameny: „Co tedy chceš?“

Už jsem to samozřejmě měla dávno vymyšlené, jen jsem za nic na světě nechtěla přiznat, že ten kopec teď večer už prostě nechci jet; ačkoliv denní kilometráž ukazovala pouhých 69 km a 600 výškových metrů a normálně bychom ještě něco málo ujeli. Hned za městem se však kopec zvedal opravdu hodně zprudka a vrstevnice nahusto tam nedávaly příliš fantazie pro vymýšlení noclehu.

„Nakoupíme jen něco na dnešní večeři a snídani a na nocleh zajedeme jen kousek za město. (Rozhodnutí, kterým směrem, jsem měla v plánu mu velkoryse přenechat.) Ráno se sem vrátíme, dáme si někde kafe, dokoupíme zásoby a pojedeme dál.“

Nakonec souhlasili oba.
Celý další den se opravdu nesl ve znamení silniček s minimem provozu, bez měst, hospod a obchodů. Jen ty výškový metry! Ale s každým dalším jsme doufali v ochlazení. „Jak se to říká, co sto metrů, to stupeň dolů?“ uklidňovali jsme se navzájem. Tím, že bydlíme v 560 nadmořských metrech, považujeme výšku kolem 500 m n. m. za „základ“. Vesničky, kterými jsme projížděli, byly opuštěné, jen s pár domky a pěknými kostelíky. Slovinské hranice jsme se zpočátku jen dotkli, zaujal nás plot s ostnatým drátem po celé délce a nádherné travnaté hory všude okolo. V obci Vodice jsme se vydali po makadamové cestě do sedla Velika vrata (760 m), kde se onen plot nacházel také. Brána naštěstí byla otevřená a tak jsme se po 86 chorvatských kilometrech vrátili zase do Slovinska. Přespali jsme ve starém jabloňovém sadu a ve městě Ilirská Bistrice jakoby ucítili závan pravého Balkánu, který máme rádi… Dali jsme si ke svačině burek a kafe a pokračovali dál na sever.
Do deníčku jsem si napsala k dalším dnům toto: Když ony se ty kopce doma na počítači naklikají vždycky tak jednoduše! A pak skončí asfalt, před námi několik stovek výškových metrů a pocit, že tohle nemám šanci vyjet, že je to nad moje síly. Ale zatím to nějak ještě šlo, i se zásobami jídla vždycky na 1-2 dny, protože těch obchodů a hospod tady moc není.
I když jsme byli asi 70 kilometrů od hlavního města, cesty byly makadamové. Pravda, pohybovali jsme se v horách a nejeli po hlavní. Život na makadamové cestě však není jednoduchý. Řítí se klaďák plný dřeva, musíme uhnout a pak minutu dýchat rozvířený prach. Hospody žádné, vaříme si obědy sami. Když je z čeho.
Černiško jezero zarostlé rákosím a za ním poslední úsek bez civilizace. I tlustá bílá silnice na mapě je v reálu makadamová. Dolenja Vas nečekaný brod řekou Vas, Luděk jede první. I když míjí varovnou ceduli „Pozor drsi“, zradu žádnou nečeká. Jeho pláště jsou však poměrně úzké a kloužou, najednou se řítí k zemi. Ošklivě vypadající pád odneslo naštěstí jen zrcátko. Do báglů nenateklo.

Rakov Škocjan, zapomenutý přírodní skvost, přístupný jen po makadamové cestě, bez vstupného. Jakoby tři Macochy vedle sebe spojené jeskyní s podzemní říčkou a vše překlenuje skalní most. Nutnost sestoupit desítky metrů dolů, netušíme kolik. „Podle toho, jak ten pán heká, to bude asi hodně,“ dumala jsem nahlas, protože zdola někdo zrovna vycházel a kamení se jim sypalo pod botami. „Jo, je to hluboké,“ řekl pán česky. Zastyděla jsem se, ale příhodě jsme se nakonec všichni zasmáli. Však jsme hekali a funěli také, když jsme později ze dna propasti vylézali. Jen nám bylo připomenuto, že jsme ve Slovinsku, které je v poslední době mezi Čechy hodně populární a tudíž si musíme dávat na pusu raději pozor.

Přiznám se, že už jsem se do civilizace docela těšila. Zase na chvíli mít takový ten režim, zajít si dopoledne někde na kávu. V poledne si dát oběd. A odpoledne třeba zastavit na pivko nebo si koupit v obchůdku nanuk. Zkrátka nemuset řešit, kolik zásob nakoupit, kde bude další obchod, jestli bude otevřený, kde dobijeme telefony a kde si uvaříme oběd, aby tam byla voda nejen na vaření, ale i na umytí kastrolu. Před Ljubljanou se mi to konečně splnilo, dopolední káva, u ní naplánovaná prohlídka města, počínaje obědem. Náhodou jsme při příjezdu do centra objevili takovou tu samoobslužnou prádelnu. Přestože jsme jeli jen na dva týdny a s praním nepočítali, nakonec jsme se shodli, že mít čisté a voňavé prádlo by nebylo od věci, každý něco přihodil a pračka se naplnila. V mezičase, než se vypralo a usušilo, jsme si v podniku hned naproti dali oběd a po něm se vydali na rychloprohlídku hlavního města Slovinska. Projeli jsme jej podle plánu, a shledali ho jako malé, ale milé město, s náměstími, hradem a mosty přes řeku Ljubljanku. Určitě by se tam dal strávit delší čas, ale nám to takto stačilo.

Bylo horko a předpověď ukazovala, že vedra budou v dalších dnech zesilovat. Musíme před nimi prchnout někam do hor. Co jsem to říkala ráno? Že chci civilizaci, hospůdky a obchůdky? A teď chci do hor a hodně vysoko. Stejně byly v plánu…

V Ljubljaně jsme ale potřebovali vyřešit ještě jednu věc, a to navštívit Decathlon. Jak jsem na začátku psala, Luděk vyrazil kvůli úspoře váhy jen se stanem bez vnitřní ložnice a v podstatě tak spal jen pod něčím jako tarp. Jenže už od druhé nebo třetí noci měl problém. Ne že by bylo ve Slovinsku nějak moc komárů, ale on mu stačil i jeden nebo dva, co večer nalétli pod plachtu, což nebylo vůbec pracné vzhledem k proluce podél stanu. Po něm bohužel komáři šíleně jdou, rozčiluje ho i jejich bzukot. I kdyby jeden pod plachtou jenom poletoval, je zle. Několik nocí se vůbec nevyspal. Zkrátka, rozhodnutí vzít si jen plachtu bez vnitřního stanu bylo špatné, a protože jsme byli přibližně teprve v půlce cesty, ještě se nabízela šance to nějak vymyslet a vylepšit. Napadlo mne koupit moskytiéru. Na webu Decathlonu jsme si ověřili, že je prodávají, jak pro jednu, tak i pro dvě osoby, a mají je skladem. Do Decathlonu nesmím chodit, miluju to tam, prodávají tam pěkné věci za dobrou cenu a koupila bych všechno. A tak jsme kromě moskytiéry odešly se Šárkou s novými přilbami. Staré jsme tam nechaly ležet na popelnici, zasloužily by si sice nějaké slavnostnější rozloučení, ale co už.

Bylo už pozdní odpoledne a potřebovali jsme se kvůli noclehu dostat z dosahu hlavního města, pryč od hluku silnic a železnice. Směrem na Kamnik vede pěkná cyklostezka údolím, ale krajina totálně průhledná, nikde strom, natož lesy. Každá odbočka vede k nějakému domu a na každé místo je z nějakého domu vidět. Luděk navrhoval odbočit a „kousek“ poodjet, ale známe jeho kousky, to bychom mohli ujíždět i několik kilometrů a to se mi vůbec nechtělo. Raději jet dopředu, ono to nějak dopadne.

Už jsme měli na tachometru přes 80 kilometrů, když jsme vjeli do Kamniku, což bylo špatně. Za Kamnikem totiž zase měl být kraj obchůdků a civilizace prostý. Nákup na celý další den bylo tedy nutno vyřešit večer. Za Kamnikem se cesta navíc vnořila do úzké soutěsky a v soutěskách se noclehy hledají blbě. V údolí řeky Črne to bylo hodně špatné, horší než před Kamnikem. Obří lom, jakési staré silnice, které nikam nevedly, protože končily srázem a před námi 350 výškových metrů serpentin. „Já už nechci jet 350 metrů, to nám zabere něco přes hodinu a už toho mám plné zuby.“

Nakonec jsme našli opravdu hodně nouzové místo, jen pouhých pár metrů od nějakých domů. Už byla skoro tma, když jsme stavěli stany. A to Luděk plánoval, jak si bude ve svém obydlí před spaním hezky instalovat moskytiéru – nakonec na to nějak přišel, ale bývalo by lepší na to vidět než šmodrchat ten beztvarý muchel s čelovkou. Ráno jsme byli překvapení a pochopili jsme – ocitli jsme v místech, kde v roce 2023 řádily povodně. Proto ty useknuté silnice a zákazy vjezdu na ně – nicméně neuplynul ani rok a spousta cest už byla opravených, to jsme zase zírali.

Kamnicko-Savinjské Alpy na severu Slovinska jako takové leží bohužel trochu ve stínu těch Julských. A tak jsme se je vydali prozkoumat. Veliká a Malá Planina, náhorní pastevecké plošiny se spoustou dřevěných salaší, se nachází v nadmořské výšce 1.550 m. Stoupat jsme začali hned zrána, podle očekávání nikde nic nebylo, tedy žádné kafíčko, nic co by kopec oddálilo. Nejprve stoupačka do Podlomu, kde se mi málem podlomila kolena před cedulí, že je odbočka doleva přes sedlo Volovljek neprůjezdná. Sen o Velké Planině se začal rozplývat. Bylo to jedno z míst, kam jsem se chtěla podívat za každou cenu. Představa, že to budeme muset objet přes Luče, tedy že ze současných už docela příjemných a snesitelných 900 m n. m. zase klesneme do 400, se mi vůbec nelíbila. Rodina nevěděla, kam mám v plánu je vytáhnout, a až se to dozvědí, souhlasit rozhodně nebudou. Oni nevědí, o co by přišli, klidně by Planinu vynechali, než něco objíždět a zajíždět si. Oddechla jsem si, když nám řidič protijedoucího auta potvrdil, že je silnice na kole sjízdná. Pro auta tedy byla sjízdná taky, ale kvůli provádění oprav a bagru v cestě musela auta okolo, projet mohli jen místní.

Takže změna plánu nemusela být. Vyjeli jsme do sedla Volovljek (1020 m), kde jsme smutně koukali na zavřenou chatu, otevírala až za dvě hodiny, což se nám čekat nechtělo. Nechápali jsme, bylo léto, lidi kolem jezdili, zastavil by se každý.

Ze sedla to byly dva kilometry po asfaltu na parkoviště, kam se ještě smělo auty (a dál ne) a když skončil asfalt, zbývalo asi 350 výškových metrů po kamenité cestě. Podle mapy jsme odhadli, která z cest by mohla být nejlépe sjízdná, vedla přes Malou Planinu, tak jak se mi to líbilo asi nejvíc. Střídavě jsme jeli, střídavě kola tlačili a pomalu se dostávali do vyšších nadmořských výšek. Místy to bylo dost prudký, nadávala jsem, ale zároveň věděla, že to bude stát za to. Objevily se dřevěné domky, v Černé Hoře těmto letním obydlím pastevců říkali katuny, tady netuším, jak se jim říká. Asi ve 1400 metrech se cesta zmírnila a docela i narovnala, konečně se zase dalo jet. Krávy tu měly úžasnou pastvu s výhledem. „Prosím, udělejte mi fotku s těma krávama. Nebo mi aspoň zapózujte vy.“ Nic, rodinka na mé touhy po instagramových snímcích kašle. „Zapózuj si sama, udělej si selfíčko, trhni si nohou.“ Ach jo, to mám za to, že jim chci ukázat taková pěkná místa!

Domžalski dom, horská chata v 1534 metrech. Pauza na oběd, už jsme měli hlad. Dali jsme si nějaké jejich jídlo, klobásu se zelím. Cenově přijatelné. Venku se trochu honily mraky. Hlavně, ať nezačne bouřka, modlila jsem se. Zbýval poslední kilometr a 50 výškových metrů. Cesta kreslená jako slušná byla v reálu kamenitá horská pěšina, museli jsme tlačit, ale myslím, že to nikomu nevadilo. Konečně jsme tam byli, Veliká Planina, cca 1550 m n.m.

Atmosféra neskutečná, asi sto dřevěných chatek, mezi nimi se procházely krávy a turisté. Cyklisté žádní, cyklisty zatím neobjeveno. A neskutečné výhledy na tmavé štíty hor. Mraky se přes ně přelévaly, ale bouřka naštěstí nehrozila. Sedli jsme si u jedné salaše, kafe dělali turecké a bylo to zatím to nejlepší a největší kafe ve Slovinsku. Věděla jsem, že už bych si ho takhle odpoledne dávat neměla, ale stálo mi to za to. Za odměnu, že nám to vyšlo a vyjeli jsme sem, měli jsme i štěstí na počasí. Naše zaparkovaná kola zaujala jednu krávu a tak Šárce olízla novou helmu!

Bylo nám tam dobře, nasávali jsme atmosféru a já si představovala, jak tam bydlím. Klidně bych na planině zůstala déle, třeba i přes noc, ale to by asi neprošlo, na to bylo místo příliš turistické. Museli jsme pokračovat. Vzali jsme to tentokrát po západní straně planiny, ale byla to také bída. Po 4,5 kilometrech jsme se napojili na cestu, po které jsme sem přijeli. Na asfalt jsme to nějak seskákali, když už člověk ví, co ho čeká, je to jednodušší. Během chvilky jsme byli dole a sjížděli už po asfaltu do Luče. Myslela jsem, že si tam dáme svačinku, ale Luděk zavelel, že počkáme až do Solčavy, což bylo nějakých devět kilometrů. Jenže silnice začala mírně stoupat, nic dramatického, a mně zase začala docházet energie nebo co to bylo. Začala se mi zase trochu točit hlava, prostě takový ten divný pocit, který nikdy nevím, co znamená, a tak jsem jen houkla do vysílačky, že mi není dobře, načež se Luděk vrátil a doprovodil mě. V Solčavě jsem do sebe kopla celou vánočku Olz a pomohlo to.

Jenže za Solčavou začal masakr. Silnice pokračovala do dalšího prudkého kopce, což na večer nevycházelo vůbec dobře. Museli jsme dole v Solčavě nakoupit na další den (opět celý zítřejší den neměla být žádná civilizace) a nabrat vodu. Bágly tak notně ztěžkly a jelo se ztuha. Navíc s nejistou vidinou, kolik toho ten večer ujedeme, kde v těch příkrých stráních najdeme dva plácky na naše stany. Až nahoru to mělo být 600 výškových, to celé na pouhých 8 kilometrech a představa, že tam budeme muset, mě děsila. Po 1,5 km, kdy jsme nastoupali 150 výškových metrů, se objevilo nad cestou malé dřevěné pódium. Visela tam sice notně opršelá cedule, že kdo chce, může si někam zavolat a pódium si za úplatu pronajmout na piknik. Jako bylo to moc pěkné místo, kousek v lese tekl potok s malým vodopádem, ale jako podnikatelský záměr fakt divný. Platit za to, že si sednu někde v trávě na louce, na dřevěnou terásku o rozměru 2×1,5 metru? Byla už skoro tma, věděli jsme, že tu musíme zůstat, že nic lepšího v těch srázech nenajdeme. Mělo to tam však jeden zásadní problém – nebyl tam ani kousek rovného místa pro Luďkův stan. Se Šárkou si postavíme náš maličký Jurek na to pódium, to přibližně vycházelo, ale Luděk obcházel okolí dobrou čtvrt hodinu a nic. Nakonec vyprojektoval, že když si jedno jakžtakž místečko vypodloží senem a listím, jeden člověk si tam lehne. Ten večer jsme nesvítili, večeřeli jsme potmě, abychom nebyli z údolí ani ze silnice vidět. Na 53 kilometrů nastoupáno 1331 výškových metrů, měla jsem toho dost.

A jak další den ten kopec pokračoval? Příšerné! Jmenovalo se to Solčavská panoramatická silnice, takový honosný název ta cesta měla, jenže v reálu ten asfalt skončil a dál se jelo po makadamu. Šplhali jsme do 1250 m, do obce Podolševa, kde kromě kostelíka a parádních výhledů na Kamnicko-Savinjské Alpy nic nebylo, hospoda otevírala až za obligátní dvě hodiny. Čekat jsme nečekali, oběd jsme si poodjeli uvařit sami.

Během odpoledne jsme zdolali další dvě sedla, první bylo Pavličovo sedlo (1338 m), kde se nachází hranice slovinsko-rakouská, ale v reálu to i navzdory ceduli sedlo ještě nebylo. Těšili jsme se na sjezd, ale silnice nás táhla skoro až do 1400. Nadávala jsem jak špaček, ale když se objevily výhledy, okamžitě jsem jim to odpustila, a byla totálně paf! Nechápala jsem, proč všichni baží po přecpaném Vršiči (my upřímně taky), když tady jsou výhledy minimálně srovnatelné a prudké to bylo taky dost. A aut, motorek a kol minimum!

Jak byl prudký výjezd, tak sjezd byl ještě prudší, navíc dno měl v 860 metrech. Napojili jsme se na hlavní a stoupali na sedlo druhé, na Jezerski vrch (1218 m). Stoupání bylo velmi pozvolné, serpentiny táhlé a díky tomu nekonečné. Tady už bylo aut a motorek víc a nahoře chata s restaurací. Paní nabízela vývar, dali jsme si ho, měli jsme už docela hlad. Nechala nás vybrat, které knedlíčky do polívky chceme, měla navařené asi tři druhy a všechny nás nechala ochutnat, cenově to ale nakonec bylo pěkně mastné, za pivo, dvě koly a tři polívky jako za lepší oběd se vším všudy. Jako ukázka Rakouska nám tato třináctikilometrová vložka stačila a my vjeli zpátky do Slovinska. Měli jsme před sebou 4 poslední dny. Kvůli mizerné silnici nad Solčavou jsme tento den ujeli pouhých 40 kilometrů, nastoupali jsme ale 1121 metrů. Takové bylo a je Slovinsko! Stan jsme postavili na louce vedle městečka Zgornje Jezersko a doufali, že si tam aspoň ráno zajedeme na kafe.

Sjezd z hor (Zgornje Jezersko) zpět do údolí k řece Sávě byl přesně takový ten táhlý a nekonečně dlouhý sjezd, kdy klesáte jenom zvolna a přejete si, aby to nikdy neskončilo. Jenže zároveň se děsíte, na kolik že to tímto tempem sjedete, protože je víc jak jasné, že to zase budete muset šlapat nahoru. Vlastně ani nevím, kdy jsem z těchto důvodů přestala mít sjezdy ráda a preferuji jízdu do kopce 🙂 Asi poté, co jsme si pořídili tachometr s výškoměrem a zestárli natolik, že ty výškové metry řešíme víc než dřív.

Bylo tomu přesně tak. Město Kranj leží pod 400 metry nad mořem a tak nás po
bezvadném obědě – Opravdu to menu bramborová kaše, kuřecí řízek a špenát myslí vážně? Jakože jo. A lepší jídlo jsem dlouho nejedla! – čekalo 500 výškových metrů nahoru na kopec Jamnik (831 m). Proč tam? Prostě proto. Pro výhled, pro bodík do Horobraní, pro krásné místo, pro fotku kostelíku s pozadím vzdálených hor. A pak hned zase dolů. Vítejte v našem světě!

Krajina dřevěných seníků. Okukovala jsem je se závistí a přemlouvala Luďka, že jeden takový postaví doma, hned co přijedeme. Jen jsme potřebovali znát odpověď na základní otázku – jestli se používají jenom na sušení nebo i na uskladnění sena již usušeného. Nebo slouží pouze jako efektní prvek v krajině?

Nad horami a údolím Sávy se rozzuřila bouřka; užuž to vypadalo, že budeme muset vyndat poprvé za celou cestu pláštěnky, ale stal se nějaký zázrak a bouřka se nám vyhnula. Možná ji zmátlo naše podivné kličkování po Slovinsku. Bylo totiž náročné spojit do jedné trasy všechny body, které jsem ve Slovinsku chtěla vidět. Nejprve jsem si je vypsala, potom naklikala a nakonec se snažila je co nejoptimálněji propojit. Aby okruh nebyl moc dlouhý, abychom neztráceli zbytečně výšku, nevraceli se mnoho kilometrů atp. Byla to nakonec docela fuška spíš pro AI než pro člověka, ale nakonec jsem, to nějak zvládla. Ač upřímně, děsila jsem se, že rodinka začne remcat, proč takhle divně kličkujeme a budou chtít trasu nějak předělávat, takže celý tak pracně vytvořený plán klekne. Naštěstí ale víceméně celou trasu jeli bez řečí a nechávali se překvapovat. A že těch překvapení před námi ještě bylo!

Bledské a sousední Bohinjské jezero byly pro nás s Luďkem retro záležitosti, ale chtěla jsem, aby je viděla i Šárka. Pravda, čekala jsem větší WAU v Bledu – na břehu, kdy poprvé uvidí efektní skálu s hradem a ostrůvek s kostelíkem. Pravda ale je, že wau byl spíš ten cirkus všude kolem, kavárny a korzující davy. Sousední Bohinjské, kam jsme přijeli po nové cyklostezce, bylo také v obklopení lidí, ale my jsme mířili až na jeho konec (8 km tzv. naslepo neboli tam a zpět), protože byl v plánu další vodopád. Kola jsme nechali u chaty Koča pri Savici. Nebáli jsme se o ně, kdo by v roce 2024 kradl klasické bicykly bez motoru. Zaplatili jsme vstupné, a vydali se pěšky jeden kilometr a 120 výškových metrů. Vodopád Savica se dvěma rameny jsem uviděla poprvé a tady to bylo to správné wau. Zpět v Bohinji mne rodinka překvapila, neboť zaregistrovali, že je 13. červenec, tedy můj svátek a pozvali mne na zmrzlinu. A pak mne čekalo zase vymýšlení a nákup jídla na dva dny, bo zase neměla být civilizace.

Stan jsme rozbili na louce nedaleko Srednja vas v Bohinju, po ujetých 57 km a vyjetých 571 metrech, což byl zdánlivě odpočinkový den, ale spíš šlo o to, že všechny ty zacházky k vodopádům a jiným zajímavostem docela zdržují. Zítra mělo být co do metrů daleko hůře.

Srednja vas v Bohinju. Čekalo nás 850 výškových po kamenité šotolině (tedy, to jsme ještě nevěděli, nicméně podle mapy bylo víc jak jasné, že to asfalt nebude) a já se koukala, kde bych na chvíli píchla mobil do zásuvky. Používám ho převážně jen na mapy, jinak ho mám přes den na letadlo, ale mapy spolu s GPS žerou víc než zapnutá SIMka. Minuli jsme penzion, kde jsem zahlédla ceduli „Domača kafa 2 eura“. Šla jsem se zeptat, protože znáte to o té líné hubě… Dobře jsem udělala, bylo to sice takové oficinální jen napůl, asi pouze pro ubytované nebo pro ty nelíné huby, ale nemělo to chybu. Jednak káva výborná, pravá do džezvy, jednak telefony dobity na sto procent, to má člověk (a nemusí to být zrovna mládežník) hned lepší náladu 🙂

Asfalt skončil (nikoli neočekávaně) hnedka za vsí, cesta byla kamenitá, ale sklon ušel. Po 8 kilometrech a skoro 600 v.m., což zabralo tradiční dvě hodiny (dlouhodobým sledováním vychází naše tempo stoupání průměrně 300 v.m. za hodinu) jsme za sebou měli víc než půlku. Minuli jsme nějakou chatu, o které jsme nevěděli, jestli funguje a zajíždět se nám k ní nechtělo, protože jsme se dohodli, že si oběd dneska uvaříme sami a měli jsme tedy suroviny nakoupeny. Kousek nad odbočkou k chatě jsme nalezli parádní místo – pro tento účel jako stvořené. Dřevená kaplička Marije Kraljice miru s výhledem na Triglav, nedaleko (asi 20 metrů) tekl vydatný pramen. Nádherný travnatý plácek s lavičkami. (Detaily zdánlivě nedůležité, ale pro další děj nezbytné, proto je zmiňuji.) Vytáhli jsme náš vařič dřívkáč a začali chystat jídlo. Kolem se trousilo docela dost turistů, vedla tudy turistická trasa z hor a připojovala se na naši „silnici“ sjízdnou i pro terénní auta. Všichni se zastavovali buď u kapličky nebo zůstali jen u pramene, kde se srocovali, svačili a koukali do mapy, co dál. Možná to zase tak ideální místo nebylo, ale vaření už bylo v plném proudu. Najednou se z davu jeden člověk vydal přímo k nám:
„Promiň, kámo, ale jsme v národním parku a ten oheň bys tu dělat neměl,“ začal anglicky.
„To není oheň, to je vařič,“ pokoušeli jsme se mu vysvětlit. Upřímně, ani jsme si nevšimli, kdy jsme hranici NP překonali.
„Já vidím oheň,“ nedal si vymluvit.
„Ten oheň hoří v nádobě!“ pobízeli jsme ho k bližšímu prozkoumání naší kuchyně.
„Ber to jen jako upozornění.“ Choval se slušně a tak jsme také slušně reagovali.
„OK, v pohodě. Až uvaříme, vše uklidíme a pojedeme pryč.“

„Tak já nevím, ale když budu vařit na plynu nebo na lihu, to jako oheň není?“ uvažovala jsem nahlas. Jako chápu, že dřívkáč není nejčistší vaření, občas z těla vařiče vypadne oharek nebo trošku popela, ale tady mi to přišlo jako megabezpečné místo. Nízká travička, nedaleko tekoucí voda, všude přehledno, vidět daleko, nejbližší stromy několik metrů.
„Na rozdíl od plynu dřívkáč kouří,“ připustil Luděk „a tím na sebe poutá pozornost.“

Shora od hor přicházeli další lidé, teď to byla dvojice, on a ona se středními batohy a připevněnými horolezeckými helmami. Tak pětatřicet let.
Ona se k nám okamžitě hrnula: „Hej, co ten oheň, to si snad děláš srandu? Tady je národní park!“ Byla o poznání ráznější, než ten mladík předtím. Již jsme oběd dodělávali, stačilo blbých pět minut a bylo by po všem.
„To je vařič, ne volný oheň,“ argumentovala jsem stejně.

Žena na nic nečekala, vytáhla mobil, začala nás fotit a pak i natáčet a u toho v jednom kuse ječela, že na nás zavolá horskou službu, správu národního parku a snad i policii. Snažila jsem se jídlo rychle dokončit, ne že bych se jí bála, ale o nepříjemnost jsem taky nestála. Jenže skoro ve 1200 metrech těstoviny jako na potvoru ne a ne změknout.

Po chvíli mě už začala štvát. „Mě si klidně natáčej, ale přestaň natáčet moje nezletilý dítě, nemáš k tomu můj souhlas!“ (Jako ne že bych byla matka slepice bazírující na právech svých dětí, ale umím se jí naoko stát).

Ženská, když viděla, že si z ní nic neděláme a vaření pokračuje, začala být ještě agresivnější. Stačilo málo a málem se na Luďka vrhla. Ten měl co dělat, aby se udržel, protože nechtěl konflikt eskalovat, a jen se bránil. Její partner nebo manžel stál opodál a tiše zíral. Bylo mi ho skoro líto a tak jsem si neodpustila závěrečnou tečku: „To je vaše manželka nebo přítelkyně? Potom gratuluji, výborná volba.“

Protože já bych se styděla mít někoho takového vedle sebe. Někoho, kdo prudí lidi na potkání. Kdo je agresivní a první co, tak vyhrožuje policií.

Každopádně jsme po sobě vše okamžitě uklidili – ne že bychom to jinak neudělali, ale tady po nás nezbyla ani tříska, ani smítečko popela.

Příhoda se mnou rezonovala pěkně dlouho. Ty bláho, tak já dostanu vynadáno za prohřešky v přírodě. Já, která neodhodím ani toaleťák , když se utřu po čurání a vozím s sebou všechno jak debil vyhodit do první popelnice.

Jedli jsme a nic se nedělo. Žádná policie ani horská služba nepřijížděla, tak jsme vyrazili dál. Zbývalo už jen zhruba 200 výškových metrů a pak jsme najednou na všechno, co se stalo, zapomněli. Protože jsme zůstali stát s otevřenou pusou. I když jsem to viděla na fotkách na internetu, realitě se nic nevyrovnalo. Jmenovalo se to Planina Zajamniky, louka ve výšce 1350 metrů s pásem chaloupek, a výhledy na Julské Alpy a dolů na Bohinsjké jezero. „Sem se asi přestěhuji,“ vzdychala jsem nádherou, a v duchu si vybírala chatičku.

A to bylo všechno, proč jsme sem jeli těch 850 výškových metrů po kamenech. Na asfalt už to ale nebylo daleko a pak následoval super sjezd do Krnice, odkud nás čekala další zajížďka, k místu Pokluška sutjeska.

Jeli jsme k ní, co se dalo na kole, ale pak přišel bod, odkud už se do soutěsky muselo pěšky. Mapa ukazovala asi kilometr tam a to samé zpátky, moc se nám nechtělo tady nechávat kola, protože nikde nikdo a my nevěděli, jaký to bude terén (byla to kamenitá cesta docela prudce do kopce). Vymysleli jsme, že půjdeme na etapy. Hotová bojovka, jak v tom filmu o tatínkovi a polepšovně. První vyrazím já, po 20 minutách za mnou vyrazí Šárka a po dalších 20 minutách tatínek. Zatímco půjde poslední, já už se budu vracet a kola tak nezůstanou dlouho osamělá, max 20 minut, vypočítali jsme.

Nebylo to nakonec nijak super, pár děr ve stropě jeskyně a pak dřevěné schodiště a ochoz docela vysoko podél skalního bloku. Na závěr úzký průchod, další dřevěné schodiště, a to bylo celé. Nebylo to špatné, bylo to zadarmo, ale nic co by člověk nezažil třeba v Českém ráji. „Nejzajímavější“ z celé soutěsky byla holka s klukem, dva mladí, kteří se s koly (elektro pochopitelně) pokoušeli soutěskou „projet“, spíš tedy kola protlačit a přenést. Ptali se, jak je dlouhá a jak to vypadá dál, protože jsem měla na hlavě přilbu a tušili ve mně spřízněnou duši. Ale co jsem jim měla říci, když byli teprve na začátku. Že to bude masakr?! Jako doma mě taky lákalo zkusit to projet, člověku se prostě nechce tam a zpět, ale jsem stará a rozumná a podobného vláčení kol už mám plné zuby. Co jsem jim měla říci? Že je čekají prudké schody, a pak velké kameny, v délce asi jednoho kilometru. Baterky jim tady fakt nepomůžou, prostě horská stezka, asi jako Tatry. Sorry jako, možná kdybyste neměli elektrokola, tak vám pomůžu, ale v tomhle jsem nekompromisní.

Když jsme se všichni tři sešli u kol a vzájemně se informovali o postupu těch dvou, sedli jsme na kola a rychle makali do Zgornje Gorje, abychom stihli otevřenou soutěsku Vintgar. Dneska toho bylo na programu opravdu hodně. Vintgar je placená, a upřímně, předražená procházka v půjčených helmičkách po lávkách podél vody. Ta voda byla sice nádherně modrá jako někde v bazénu, ale ta cena byla fakt nehorázná. Tak nehorázná, že se Luděk šprajcnul, ať jdeme samy, že na nás počká. Nevadilo mi to, aspoň hlídal kola. Já to vidět chtěla, i když jsem pak musela uznat, že to bylo zbytečné, ale znáte to, kdybych tam nešla, litovala bych, že jsem o něco přišla. Průchod soutěskou po lávkách byl jednosměrný a zpátky se nějak, turisto, dostaň. Nerada brblám nad tím, že je něco předražené a že za komunistů bylo líp, ale tohle za to fakt nestálo. Kdyby byl v ceně aspoň lístek kyvadlovkou zpátky, to bych to považovala za adekvátní, ale autobus se platil zvlášť. My s Šárkou jsme, jako mnoho dalších, zvolily návrat zpátky na parkoviště pěšky. (Cenu si už nepamatuji, účtenku jsem nedohledala, ale aktuální vstupné je 15 euro dospělý, 5 euro děti).

Protože už byl večer, přespali jsme na louce nedaleko, měli jsme to all inclusive se sušákem na ranní pověšení stanů. Tachometr ukázal jen 43 km ale nastoupaných 1035 m. Prostě ty soutěsky a makadám zdržely, průměrka 8,75 km/hod. Nic čím bych se mohla chlubit 🙂

Ráno, cestou na toaletu, mne překvapil výhled. Mžourala jsem, jestli se mi to nezdá, ale fakt to byl hrad nad Bledem. Zvláštní země, tohle Slovinsko, vše je tak blízko. Ale možná za to mohlo jen to moje kličkování.

Před námi byl poslední den. On to tedy poslední být neměl, ale pěkně popořadě…

Nejprve jsme zamířili k železničnímu tunelu skrz pohoří Karavanky, který někde uvnitř překonává rakousko-slovinskou hranici. Je skoro 8 km dlouhý a je to jedno z míst, kudy se za komunistů prchalo z Jugošky na západ. Tunel si můžete vybavit např. ze seriálu z devadesátek Konec velkých prázdnin. Scénu jak se rodina procházející tunelem uprostřed noci střetne s vlakem, je jedna z těch, co nikdy nezapomenu a děsí mne dodnes. Tehdy jezdilo prý až 80 vlaků denně, my čekali snad půl hodiny a nic. Jen jsme si u toho čekání zapřemýšleli, jak je možné, že dneska někdo může říci, že jsme se „tehdy“ měli líp.

Vodopád Peričnik byl velká pecka na závěr. Znamenal sice zajížďku 5 km, ale nakonec to byl asi nejpůsobivější zážitek. A zadarmo! Mohutná masa vody padala v ohromném proudu, stoupnout si pod ni by se rovnalo jisté smrti. Navíc se dalo projít po cestě za vodopádem, což je něco, co jsem dosud znala jen z fotek kamarádů z Norska. V horkém dni byla taková procházka osvěžující.

A pak už jsme jen obdivovali štíty Julských Alp z cyklostezky údolím Sávy Dolinky, která vedla po tělese bývalé železnice. Bylo krásné počasí, řeka měla modrou barvu a my se blížili k Rateče a tedy i k autu.

A teď jde o to, jestli to přiznám. Rozhodla jsem se, že jo.
V plánu bylo vyjet ještě na Manghart, resp. silnicí pod něj, do nějakých 2000 metrů. Jenom tak, protože to měla být pěkná horská silnice s tunely, s omezeným vjezdem aut. Přes 40 km tam a to samé zpět jsem měla naplánováno na závěr celé akce, kdy už jsme měli něco v nohách. Vycházelo to docela dobře, bylo brzy odpoledne, ještě bychom kus popojeli, a na další den by toho nebylo tolik. Navíc bychom si nepotřebné věci mohli odložit v autě a kola tak trochu odlehčit. Jenže jak jsme se blížili k autu, tak to začalo.

Luděk by prý jel, ale stylem: „Přespíme na našem místě a ráno tam pojedeme nalehko. Všechny věci necháme v autě.“
Já: „Bylo by to 80 km a 2000 výškových za jeden den. Tolik já určitě nedám.“
Luděk: „Natěžko se stanem tam nejedu!“
Šárka: „Já už nechci na žádnej Manghart, já už chci domů!“
Já: Přemýšlím. Dilema. V duchu uznávám, že už toho mám taky dost a lenost se začíná ozývat. Proč bychom tam vlastně měli jet? Nakonec rezignuji a přizpůsobuji se ostatním. Stejně se celá trasa opět odjela podle mě, musí mi to stačit. „OK, naložíme kola a pojedeme domů.“

Tím, že jsme vyrazili odpoledne, jsme získali víc času a nemuseli si tedy kupovat novou rakouskou dálniční známku, neboť ta minulá už propadla. Jeli jsme po menších silničkách, a cestou přespali ve stanu. Dodneška nevím, jak by to dopadlo, kdybych na Manghartu trvala. Bylo mi to trochu líto, ale vím, že jsem tehdy už také cítila únavu. Tím, že jsme míjeli auto, nás domov nějak přitáhl, a můžu si nalhávat, že nejet kolem, vyjeli bychom tam. Ale je to jedno. Byl tady konec úspěšné cesty a za sebe mohu říci snad už jen pár slov na úplný závěr.

Slovinsko pro nás bylo vždycky opomíjenou zemí, sloužilo vlastně jen jako tranzit na (pro nás) mnohem zajímavější a divočejší – zkrátka ten pravý – Balkán. Přesto jsem ráda, že jsme mu dali šanci ho víc poznat. Ohledně tepajícího Balkánu jsem názor nezměnila, krajina je tam ale opravdu úžasná. Tak modrozelené řeky nemá snad žádná jiná země – v Evropě určitě ne. Vysoké skalnaté hory, dech se tajil jen při pohledu k jejich vrcholkům, žlaby s loňským sněhem, kam bych se nechtěla dostat. Zelené louky, sušáky na seno a kostelíky na těch nejneuvěřitelnějších místech. A víte co? Vždycky, když jsem si myslela, že už jsme to nejlepší viděli, a že už nám nic hezčího nenaservíruje, pokaždé nás dostalo nějakou další peckou. Na závěr jsem si normálně řekla: „Dost! Stačilo, jedeme domů.“ I krásy se člověk nasytí a přesytí a musí mít čas a prostor ji také vstřebat.

Jízda na kole? Za 14 dní 863 km a 12.500 výškových metrů. Každý den nastoupaná skoro tisícovka. V prudkých sjezdech žádný odpočinek. V prudkých výjezdech myšlenky akorát na to, kdy už bude konec, kde všude mi teče pot a jestli máme dost jídla, protože obchod bude možná až další den. Nevydržela bych déle takové tempo. Rakouská alpská údolí a silničky se jevily od pohledu proti Slovinsku táhlé a cyklisticky přívětivé. A kopečky doma najednou úplně zplacatěly 🙂 Slovinsko je poslední roky v módě, ale většina lidí zem projede autem. Absolutně jsem jim nezáviděla. Když vystoupili, vždycky voněli a byli čistí, nezpocení, ale tvářili se hrozně znuděně. Došli si na vodopád a pak zase nasedli do auťáku a jeli na další místo. S některými jsme se tam potkali znovu – nebyli o moc rychlejší. Občas, jak říkal Luděk, to bylo jak při cestě u nás na Suchák – čeština slyšet ze všech stran. Slovinsko je zkrátka hodně v kurzu, já tuhle cestovatelskou módu bohužel nesleduji, tak mě to trochu zaskočilo, ale většina Čechů byla milá a příjemná a hlásili se k nám!