Rubrika:
2023, Cestování s dětmi, Cykloexpedice
Datum výpravy: 1. - 26. 7. 2023
Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka
Ujeté kilometry: 2100 km
Úvod a vlastně rovnou i závěr 🙂
Takže tento rok to byly Litva, Lotyšsko a Estonsko. Já vím, žádná velká divočina, ale holt pokaždé to podle mě být nemůže, jednou se taky musím přizpůsobit přáním ostatních a toto bylo přání mého muže Luďka. S dětmi (Šárka 14 a Víťa 16 let) jsme se dohodli, že ještě letos s námi pojedou pod podmínkou (tu si kladl hlavně Víťa), že to zkrátíme. Tři týdny budou optimální, řekněme kompromis. Vrátili jsme se tak do doby, kdy jsme ještě chodili normálně práce a na kola v létě jezdili jen na tři týdny, tedy jak řekla kamarádka, vrátíme se mezi normální lidi.
S Luďkem jsme Pobaltím na kolech projížděli v roce 2003, byla to tehdy naše třetí společná cesta. Měla jsem tedy pocit, že mám tyto země odškrtnuté a necítila jsem nijak zvláštní potřebu navštívit je znovu, a to ani přesto, že se tato cesta uskutečnila ještě v době předfacebookové, tedy vyvstává otázka, zda se vůbec uskutečnila 🙂 Ale přišla jsem na pár důvodů, proč bychom se vrátit mohli (nebo měli?)
1. Tehdy jsme se z nějakého důvodu vyhýbali velkým městům (vynechali jsme například Rigu a Vilnius), nějaké resty tam tedy ještě zbyly.
2. Děti tam nebyly vůbec, a tak další země do sbírky (včetně sbírky zemí bývalého SSSR) si tedy přidaly.
3. Tehdy, v tom roce 2003, jsme měli pocit, že se pobaltské země budou rychle měnit směrem západní globalizace, takže v tom byla i určitá zvědavost, jaký bude rozdíl po dvaceti letech. Všechny tři státy jsou v EU, NATO, Schengenu, dokonce mají zavedené euro a zálohování PETek a plechovek.
Brzy jsme zjistili, že Pobaltí si ještě naštěstí uchovalo něco svého, něco co jinde v Evropě není. Jsou to takové detaily, ale při cestování, mám ráda, když si člověk v zahraničí připadá jako v zahraničí. Stačí mi málo, lehký nádech exotiky dodá například v obchodě dostupná gruzínská minerálka, sibiřské pelmeně a kvas. Nebo bolševníky rostoucí podél cesty. Rázem si připadám jako na opravdovém Východě. Ten jemný nádech té východní exotiky, jak to mám ráda, tam stále ještě cítit je.
– V první řadě nás překvapila ruština. Ta tam stále jede ve velkém. Nedělala jsem si přesnou statistiku, ale ve východní části zemí (blíže k hranicím Ruska a Běloruska) z deseti napříč všemi věkovými kategoriemi oslovených „Parůsky ili ingliš?“ to bylo tak 9:1 ve prospěch „Parůsky to búdět lučše“. Na západě už bylo víc pro „ingliš“, hlavně mezi mladšími, ale celkově tak 60:40 pro ruštinu, ačkoliv nápis v azbuce nikde neuvidíte, rusky se baví i lidi mezi sebou. Já mám ten jazyk ráda, jazyk za válku nemůže, takže nemám problém rusky mluvit.
– Cesty. Tehdy, v roce 2003, nás nemile překvapilo množství pískových cest. Jeli jsme tenkrát jen s autoatlasem, který nějaký asfalt nebo písek nerozlišoval, a tak jsme v prvním větším městě sháněli mapu, která by neasfaltové úseky odlišila. Marně. Ani dnes, po dvaceti letech, není situace o mnoho lepší a přehlednější. Nejlépe je na tom Estonsko. Tam je většina silnic asfaltových, žluté cesty jsou asfaltové spolehlivě, dokonce i některé bílé (podle mapy.cz). Také je tam vybudováno poměrně hodně cyklostezek, ne všechny ale na mapách jsou. Litva je na tom jakžtakž. Tam je znát, že některé pískové cesty byly v posledních letech vyasfaltované a na mapy.cz to víceméně odpovídá tomu, že žlutá cesta = asfalt, bílá cesta = písek nebo kamení. Úplně nejhůř je na tom Lotyšsko. Tam jsou spolehlivě asfaltové jen ty hlavní zelené silnice (oranžové taky, ale ne všude). Žluté cesty jsou víceméně písek a o bílých nemá cenu ani uvažovat, pokud se nechcete zadrbat dlouhé desítky kilometrů mezi ničím na debilní roletě. Všechny tři země jsou poměrně řídce osídlené, a vzdálenosti překvapivě velké, takže jestli chce člověk někam dojet, musí do toho šlápnout. Úplně běžný denní režim byl asi takovýto: ráno snídaně, po 15 km benzínka na kafe. Další pauza po cca 30 km na oběd, někdy jsme ale u oběda měli najeto i 50-60 km, protože dřív nebylo nic. Další něco (myšleno obchod, benzínka, město) za dalších 30-40 km, takže nákupy, pokud člověk nechce vláčet zásoby, je potřeba plánovat. Obchody ale bývají otevřené 8-21 hod., často i na vesnicích a i v neděli. Sem ještě ty západní móresy nedorazily.
– Ceny a peníze. Euro je výhodné, protože nemusíte pro každý stát shánět zvlášť peníze, jako jsme museli tehdy v roce 2003. Na druhou stranu, dneska ani není potřeba to euro mít, karty v Pobaltí berou všude, jakože fakt všude. Cenová hladina je vyšší než u nás, možná to souvisí s přechodem na euro, což si neumím, ani jakožto promovaný inženýr ekonomie vysvětlit, já totiž studovala v době, kdy euro ještě neexistovalo 🙂 Ale nemohli jsme to nijak extra řešit, jíst se musí, zvlášť když jedete s náctiletými, pro které je běžné dát si obědy klidně i dva. Hospody teda bylo potřeba občas hledat (v Lotyšsku je to Kafejnica, v Litvě Káviné) a ceny hlídat. Najedli jsme se od 4 euro za menu (polévka, jídlo, kompot k pití), ale vlezli jsme i někam, kde jenom jídlo stálo 10 a pivo 4. Takže takový obídek pro čtyřčlennou rodinu 16-40 euro.
– Zajímavým fenoménem Pobaltí je i to, že se prodává vše zabalené, i jednotlivé koblihy. Pravda je ale taková, že tam ve velkém jedou samoobslužné pokladny (zažili jsme, že kasa obsluhovaná pokladní nebyla v provozu ani jedna) a tohle ušetří práci i nám zákazníkům. Jinak co se týče nakupování, pro mne to v Pobaltí byl vždycky horor a noční můra. Protože takové obří sámošky, jako v Estonsku, jsem neviděla ani ve Francii. Mají tam sice všechno, seženete gruzínskej chleba i vařenou pohanku, ale toho času strávenýho uvnitř je mi teda fakt líto. Nehledě na to, jak jsme jako lidi rozežraný, když to porovnám s loňskými obchody v Kazachstánu nebo Kyrgyzstánu, to je tak nebetyčný rozdíl, jak moc málo tam lidem stačí. A dřív nám taky stačilo. Já vím, je to teď lepší, mít výběr a tak, ale opravdu potřebujeme až tolik? Opravdu se to všechno prodá a sní?
– Počasí. Je to sever, takže zatímco nám kamarádi posílali zprávy o rekordních vedrech doma, my na severu jsme oblékali mikiny a pláštěnky. Přesto nám počasí docela přálo, z tří týdnů nám propršel jen jeden celý den, jinak pršelo maximálně ve formě přeháněk. Co je ale na Pobaltí nepříjemné, je vítr. První týden jsme jeli s větrem do zad, další dva nám ale foukal proti. Předpověď počasí je tam naprosto nespolehlivá, nebo jsme měli špatné aplikace, ale koukali jsme do vícero a ani jedna to netrefila ani na hodinu dopředu. Je to tam hodně proměnlivé, jak říkal Víťa: „Počasí se mění co deset minut.“ Plánovala jsem během cesty dávat na facebook moje oblíbené reportáže psané na karimatce, ale když ujedete první den skoro stovku, druhý den přes, třetí den taky… Nevím jak vy, ale já na to večer fakt neměla náladu, natož ráno. Uvědomila jsem si, že pak moc přemýšlím, co napíšu, u každé fotky, abych ji vyfotila ještě jednou na mobil a do toho úvahy, že tohle je možná poslední větší cesta s celou rodinou a já ji nechci strávit s očima přilepenýma k mobilu a myšlenkami jinde. On totiž člověk neodolá a kouká i jinam, kam jedou a co zveřejňují ostatní a pak si méně užívá cestu svoji. Nehledě na to, že to jsou země EU, tedy platil tam náš domácí tarif, žádné výhodné místní SIMky s milionem gigabitů jsme nepořizovali, a facebook data děsně žere. A my ta data potřebovali hlavně na satelitní snímky a streetview kvůli silnicím:-)
– Kapitola sama pro sebe jsou zálohované PETky a plechovky. Tehdy jsem ještě doufala, že to k nám dorazí co nejpozději, teď už vím, že ne. Toho, kdo pro to zvedl ruku, bych poslala na exkurzi právě do Pobaltí. Nemusel by ho projíždět na kole, klidně by stačilo autem. Stačí jen pár dní pobývat v zemi, kde to zavedené mají a člověk najde minimálně deset důvodů, proč tohle NECHCE. Tak za prvé, povinnost vykupovat nemají všude, takže v hospodě si koupíte lahváč, na benzínce limonádu, deset centů vám sice přiúčtují, ale lahev už zpět nevezmou, tu si musíte odvézt do výkupu. Jako jde nad tím samozřejmě mávnout rukou, ale když je to krát čtyři (protože jsme 4 lidi), navíc v člověku se probudí kolenovrt a nechat jim to tam nechce, že?! Za druhé, PETky a plechovky se vykupují jedině nezmačkané, nesešlápnuté, s neponičenou etiketou, tak aby stroj načetl kód. Takže skladujete a vozíte spoustu zbytečného vzduchu. Za třetí, najít výkupnu je občas docela umění. Někdy je venku zvenčí obchodu, někdy vevnitř. A jak jsem psala, ty obchody mají rozlohu několika hektarů. A když ji najdete, nemusí zrovna rabotať, jednak mohou mít zavřeno nebo je automat porouchaný (zažili jsme oboje). Za další, nemusí se vykupovat všechny značky plechovek, některé obchody si vyhrazují vykupovat jen to, co sami prodávají. Na druhou stranu, co zase ale bylo pozitivní, některé značky byly co do Pobaltí globální, tedy lahev z Lotyšska jsme udali v Estonsku a naopak. Za další (nevím už, u kterého čísla momentálně jsem), když konečně najdete automat, který zrovna funguje, tak před vámi ve frontě stojí borec s autem plným pytlů a pustit vás před sebe s vašimi pěti kousky rozhodně teda nepustí. Pak se nám taky stalo, konkrétně v Lotyšsku, že v celé zemi nefungovalo vyplácení peněz. Takže automat sice obaly schrastil, vyplivnul lísteček s kódem, ale na pokladně vám peníze nevydali, protože nějaký celostátní výpadek… a hádejte se jak chcete, ty pokladní za to nemůžou. Normální obyvatel si zajde za týden nebo za dva, ale když jste v té zemi jen pár dní a chcete zpět jen to, co jste si předplatili, máte smůlu. Musela jsem se smát, když mi kamarád, co jel s rodinou do Pobaltí týden po nás (ale autem), poslal fotku pytle PETek a plechovek v kufru s komentářem, že má sto chutí (už po pár dnech) s tím prásknout do nejbližšího odpadkového koše. Úplně jsem mu rozuměla. A do toho si váš manžel vymyslí, že bude ty plechovky ještě sbírat po příkopech, protože každá je za deset centů a to tam přece nenechám ležet 🙂 Kdysi jsme je sbírali ve Švédsku, ale tam to bylo za jednu švédskou korunu, což byla tvrdá měna a jedna plechovka tak v ceně tří českých korun. Ale jo, jako zpestření nudných úseků, proč ne.
Spali jsme ve stanu nadivoko, koupali se v řekách a jezerech a vařili na dřívkáči. Ostatně tak jako vždycky. Tři týdny se na tamní krajinu ukázaly dostatečné, déle by mě to tam nebavilo. Hory a kopečky chyběly.
Z Litvy do Lotyšska
Tuto cestu jsem si poprvé ani nepsala žádný deníček, ani nic nenamlouvala do diktafonu, takže vzpomínky teď trochu lovím v paměti. A ono to nějak jde. Ty cyklodovolené poskytnou vždycky tak silné zážitky, že si je dokážu vybavit i po letech. Jedenáct měsíců v roce mi dny splynou do jednoho, ale za ten měsíc strávený na cestách si dokážu vybavit každičký okamžik i po delší době. Často takto s mužem vzpomínáme – pamatuješ, jak jsme tehdy… zasníme se a je to zpátky. Dokážeme si vzpomenout na každý konkrétní nocleh. Stačí fotka, pohled do mapy a je to zpátky.
Na start, do jižní Litvy, jsme se dopravili autem. Původní plán sice byl přejet přes Polsko vlakem, ale když jsme jízdenky, jak je naším zvykem, sháněli na poslední chvíli, bylo už plno, respektive vlaky jezdící přes Polsko neměly volnou kapacitu na přepravu kol. Když jsme zkoušeli klikat na jiné termíny, zjistili jsme, že bychom se nechytali ani nákupem půl roku dopředu – potřebné dálkové vlaky totiž disponovaly přesně jen třemi háky pro přepravu kol, což nám jaksi nestačilo. A když můj muž začal vymýšlet různé šílenosti typu, že dojedeme vlakem 100 km od hranic a to už přece přejedeme na kole jako nic, řekla jsem rázně, že nepřichází v úvahu. Chtěla jsem jet do Pobaltí, ne do Polska. Kilometráž byla už tak našlapaná. Kdyby to bylo jenom na mně, klidně bych si dovolenou protáhla o pár dní, ne tak ale naše děti. Ty řekly tři týdny a dost. A tak se prostě jelo autem. Má to svoje výhody, člověk je tak nějak víc v klidu, když ho nestresuje pevný čas odjezdu. Navíc nepotřebuje při návratu za několik týdnů trefit dojezd na minutu přesně. Asi už stárnu 🙂 Vlak jsme měli v plánu využít někde cestou, abychom si trochu zkrátili tu docela našponovanou plánovanou trasu. Protože jsem už věděla dle zkušeností, že k tomu, co doma naklikám do map, musím přidat 10 %. Už takhle mi to vycházelo na stovku na den…
Cesta přes Polsko byla dlouhá a nudná, ale díky dálnicím (zdarma) utekla docela rychle. Auto jsme nechali před poštou v městečku Simnas, které jsme si vyhlédli jako start, ničím jiným významné nebylo.
Hned první den nás mile překvapila poměrně zvlněná krajina a málo aut. Kamarádce, které náš plán ujet denně stovku připadal šílený, jsem už u oběda byla nucena napsat zprávu: Tak jsme ujeli 20 km a už sedíme u oběda 🙂 Nevím nevím, jak to s tou stovkou bude 🙂 Ale měli tam studený boršč, který jsme jako vynikající záležitost objevili před lety v Bělorusku nebo na Ukrajině. Když jsem tehdy pátrala po receptu, všude psali, že jde o litevské jídlo, což jsem mezitím stačila zapomenout. A tak jsme si ho tady užívali skoro každý den, v restauracích jej podávali s vařenými nebo opečenými (tedy teplými) bramborami.
Na úplném jihu Litvy byl naším prvním cílem Grūtas Park. Nadšenci do něj po revoluci svezli všechny stržené komunistické sochy. Být v bývalé zemi SSSR a nevidět ani jednoho Lenina? Neexistuje. Děti se vždycky hádají, kdo zůstane venku a bude hlídat kola, tady z důvodu poměrně mastného vstupného hlídali oba. Sochy Leninů a artefakty komunistické doby jim nic neříkají, Lenina viděli „živého“ v mauzoleu v Moskvě. Zde měli i malé muzeum, a v něm figurky, každý pár symbolizoval jednu z patnáctky bývalých svazových republik.
První den jsme to zapíchli po 90 km, u obce Puvočiai v něčem, co na mapě vypadalo jako kemp, ale v reálu to byl rozlehlý plácek zdarma přístupný. Uvařili jsme si pelmeně a připadali si jako v Rusku 🙂 Koukali jsme do map, že ta volná tábořiště se vyskytují po celé zemi a snili o tom, že by bylo fajn i další dny na nějaké narazit. 450 nastoupaných metrů nebyla sice žádná závratná hodnota, ale sloužila jako důkaz, že úplná rovinka to také nebyla.
Hned druhý den se nabízel první přesun vlakem z Marcynkonys do Trakaie, čímž bychom si ušetřili poměrně nezáživných 60 km. Když jsme zjistili, že vlak jede za hodinu a na nádraží je to 22 km, vypálili jsme jak o život. Další vlak jel až odpoledne, to už by nemělo žádný smysl na něj čekat. Takový sprint v té lehce zvlněné krajině už zažít nechci. Stihli jsme to dvě minuty před odjezdem, jen nám jaksi nedošlo, že minimálně 10 minut budeme potřebovat na nakládku, vlak totiž neměl žádné nízkopodlažní vagóny, ale dveře byly pořádně vysoko, holt abychom si to popovezení řádně zasloužili.
Vodní hrad Trakai, sídlo litevských knížat, je jedno z must see Litvy. Je velmi efektní, včetně efektního umístění na ostrůvku uprostřed jezera, ale jeho hodnotu trochu ho sráží to, že jej kompletně vystavěli znovu, obnova byla dokončena v devadesátých letech minulého století. Z Trakaie to není daleko do Vilniusu, litevského hlavního města. Měli jsme na něj jen odpoledne, ale stačilo to. Vilniusu je malý, ale docela roztomilý. Z Vilniusu jsem navrhla další přesun vlakem, jednak bychom si chytře ušetřili večerní výjezd z hlavního města, jednak se jednalo o dalších 80 km stejnou krajinou. Luděk trochu prskal, že už je těch vlakových přesunů na jeho vkus moc, ale měl to být na dlouhou dobu poslední, tak nakonec svolil a opět nakládal kola do vysokého vagónu. Utábořili jsme se za Švenčionėliai na břehu vodáky oblíbení řeky Žeimeny, tachometr na kole ukázal ujetých 74 km. Nějak se mi ten velkolepý plán denně 100 km začal hroutit hned druhý den 🙂 Ale trochu jsme si pomohli těmi vlaky, což ztrátu trochu zmenšovalo.
Když v Pobaltí začnou trochu kopce, udělají z toho hned národní park. NP Aukštaitijos se nevyznačuje nějak závratně krásnou krajinou, trochu jezera, lesíky a kopce, na kolo ale velice hezké a příjemné.
Díky vlakovým přesunům jsme se v podvečer třetího dne ocitli na hranici Litvy a Lotyšska. V poslední vesnici Turmantas jsme se pokusili vrátit všechny litevské PETky, jen nastal problém, že když je vrátíme všechny, do čeho pak nabereme vodu? Aneb kolenovrtství a život s vratnými PETkami v praxi 🙁 Holt jsme každý oželeli pár desítek centů, vodu jsme potřebovali. Následně jsme zjistili, že některé lahve koupené v Litvě vykoupí i v Lotyšsku. Hranici jsme plánovali překročit po polní cestě, díky Schengenu jsme nemuseli směřovat na frekventovanou hlavní. Domorodé babky nás dokonalou ruštinou poslaly nabrat si vodu ze studny a i spolu si tímto jazykem povídaly. „Vy jste Rusky?“ zeptali jsme se, protože jsme byli zvědaví. Bělorusko bylo vzdušnou čarou ani ne deset kilometrů. „My jsme tu všechno dohromady, Rusové, Poláci, Litevci,“ smály se a dál klevetily a mně se na mysl vkradla otázka, proč tyhle babky, co je jim jedno, kdo je kdo a společnou řeč si dokážou najít se všemi bez rozdílu, nejdou do politiky místo těch chlapů, co vyvolávají konflikty a války.
Ten den jsme poprvé ujeli 100 km a večer se utábořili těsně na hranici, za rybníčkem už bylo Lotyšsko. To nás přivítalo roletou na silnici značené v mapě žlutou (tedy lepší kvality) a totálně opuštěnými vesničkami. Víťa nadával, v jaké že prdeli jsme se to zase ocitli, ale ta roleta brzy otrávila všechny, s vidinou, že po ní pojedeme celých dvacet kilometrů až do města Daugavpilis. Ono totiž ten podklad není pevný, štěrk, kamínky nebo makadám je volně nasypaný. Chvíli jet jde, pak najednou vjedeme do vrstvy 20 cm písku. A tak jsme střídali levé a pravé strany silnice, podle toho, kde se povrch zdál více uježděný.
Ve městě jsme potřebovali v cykloservisu koupit náhradní lanko k přehazovačce nebo brzdám, už si to nepamatuji přesně. Ani jedno cyklista v Pobaltí příliš neopotřebuje, ale vyměnit to chtělo.
Původní plán jet z Daugavpilsu po vedlejších (bílých) silničkách jsme po zkušenostech s roletou na žlutých (lepších!) cestách přehodnotili a vydali se po super hlavní, zelené. Těm jsme se chtěli vyhnout, ale nakonec byla jízda úplně v klidu, skoro nic po ní ve východním opuštěném Lotyšsku nejezdilo.
To odpoledne nás stíhala jedna bouřka za druhou. Většinou jsme je přečkali na benzínkách, vycházely přesně po 15-20 kilometrech. S bouřkami v Pobaltí máme nepříjemnou zkušenost, v tom roce 2003 nás jedna chytla a byl to celkem ošklivý zážitek. Od té doby mám z bouřek v nížinách respekt, větší než v horách. Posuďte sami (můj tehdejší zápis z deníčku):
Před námi se nakupily černé mraky a my jedeme přímo do nich. Menší přeháňka by neškodila. Je hrozné dusno a zplodiny aut a kamionů ho jenom zhoršují. Provoz je teda dost hustej. Mraky se blíží a dokonce spadlo pár kapek. Předjíždím Luďka. Upevňuje vlajku, která málem vypadla z flaškovníku. V jedné sekundě se spouští liják, jako kdyby na nás někdo vychrstl kýbl vody. A začalo hřmět. Zajela jsem ke kraji, hodila jsem přes sebe a kolo pláštěnku a čekám na Luďka. Ten za chvíli přijel a je též oblečen do pláštěnky. Už moc neprší a bouřka je podle hromů daleko; zkusíme tedy kousek popojet. Sjíždíme z mírného kopečka, prolítáváme zatáčku a vyjíždíme menší dokopec. Luděk jede první, já kousek za ním. Spatřila jsem záblesk a hrom jen pár sekund po tom – neklamné znamení, že se bouřka přeci jenom rychle blíží. Široko daleko není nic, kde bychom se mohli schovat. Začínám se bát. A opět blesk a rána v ten samý okamžik. Tak to už je na mě hodně! Seskakuji z kola a vidím, že Luděk přede mnou dělá to samé. Co se děje? Strach z bouřky mám přeci jenom já?
Nechali jsme kola stát na silnici a přikrčili se vedle cesty mezi nízkými stromy. Z Luďka ihned vylezlo, že dostal šlehu od toho blesku. Muselo udeřit někde hodně blízko, do projíždějícího kamionu nebo do drátů elektrického vedení, které jsou pár metrů od nás. Díky dešti a vodě na silnici to potom probilo. Prý to byla docela šlupka. Ve svalech ji cítí ještě teď. Dostal samozřejmě jen nějaký okrajový výboj, ale na dostatečné vyděšení to stačilo.
V protisměru stojí holka s kolem. Má na sobě jen tričko a kraťasy a je zelenější a vyděšenější mnohem víc než Luděk. Musela to dostat taky. Hystericky na nás cosi pokřikuje a mává přitom na projíždějící auta. Nerozumíme jí, ale voláme na ní, ať se jde raději schovat, protože jsme přeci jen na kopečku a držení čehokoli kovového, včetně kola, je teď opravdu o život. Ona ale bezmyšlenkovitě nasedá na kolo a pomalu se posunuje dál. Když jede auto, slézá a stopuje. Nikdo ale nestaví. Ani se nedivím, protože lidi v teple auta nechápou a neví, co se jí stalo a že se bojí pokračovat dál na kole. My se krčíme vedle silnice. Nad námi se utvořila velká díra v mracích. Všimli jsme si cedule benzínka 800 m. Strašně se bojím, ale jedeme se tam schovat, protože se blíží další vlna bouřky.
Teď šlo taky několik vln bouřek a každou jsme přečkali na benzínce. Bylo jasné, že ani tento den neujedeme stanovený limit, ale nedalo se nic dělat. Večer se počasí zklidnilo, bylo ale nutné najít nějaké místo pro stany. Všude kolem hustý a nevábný les plný vody a komárů. Luděk se zahleděl do mapy: „Asi jeden a půl kilometrů odsud je v lese hřbitov a kostelík.“ Souhlasila jsem. Hřbitůvek, tam by mohla být aspoň posekaná tráva, pomyslela jsem si, a tak jsme odbočili. Jenže jak jsme se nořili hlouběji do toho lesa, ten tmavnul a stával se ještě víc nevábný, až skoro odporný. Z kilometru a něco byly nakonec kilometry dva, cesta úzká a na mě padala deprese. Komáři útočili, kola se propadala hluboko do písku a z naklánějících se větví na nás kapala voda. Pak se objevil padlej strom přes cestu, to už jsem byla zoufalá. Ale za ním zatáčka, malej kopeček a tam! Zázrak! Dřevěný kostelík na maličké mýtince ale co víc, byl otevřený! Neváhali jsme ani minutu, nikde nikdo nebyl, usídlili jsme se uvnitř. A co ty postavené stany? Jednak jsme je potřebovali usušit, jednak komáři nalítali i do kostelíka. Byl to takový ten okamžik, kdy se z naprosté beznaděje vyloupne štěstí. Jak málo stačí na cestách, ale o to víc si ho člověk váží.
Čtvrtý den ujeto 84 kilometrů. Další ztráta narostla 🙂
Z Lotyšska do Estonska
Později v Lotyšsku se vzdálenosti mezi „něčím“ ještě víc protáhly. Z pauz po 15-20 kilometrech se stávalo i 30, protože nebylo kde a hlavně proč zastavovat. Díky tomu se po několik dní ale povedlo tu naši vysněnou stovku překonat a mně vzrůstala naděje, že cestu zvládneme podle plánu. Bouřkové dny ustaly, udělalo se docela pěkně. V Rezekne jsme nabrali východní směr, ale ten jsme pak raději zase změnili na severní. Moskva byla, podle cedule, co by kamenem dohodil, a vítr navíc foukal příznivým směrem… A co kdyby nás to tam náhodou odválo… Ne že by mi jedna návštěva stačila, ale za současné situace tuto zemi opravdu jako turistický cíl raději vynechám.
Zajeli jsme si do Ludzy, kde stojí pěkný hrad. Opravdu moc pěkná zřícenina. Napojili jsme se na Eurovelo 11, což se poznalo jenom tak, že se sem tam vyskytla nějaká cedule s číslem. Jinak silnička jako každá jiná – žádní cyklisté po ní nejezdili. Nebo jsme aspoň neměli štěstí. Podél ostře střežené ruské hranice v Lotyšsku jsme jeli poměrně dlouho. Střežená byla mimo jiné díky tomu, že v těchto dnech zrovna probíhal summit NATO ve Vilniusu a očekávaly se nějaké provokace ze strany Ruska apod. Za obcí Kārsava jsme se k Rusku přiblížili na méně než 200 metrů. Strážní věže byly na mapě vyznačeny jako rozhledna, a tak Luděk k jedné zašel. Mezi námi, mně bylo jasné, jak to je, že jde o chybu nebo o špatný přenos dat z OSM, ale chlap je někdy jako děcko a má roupy 🙂 a raději jsem čekala v povzdálí.
Pohraničník ve věži byla pěkně zděšený, co tam jako dělá. Nevím, zda měl čas vysvětlit něco o symbolu rozhledny v mapě. Zkontrolovali mu doklady a pakovali ho okamžitě zpět. Pak jsme uhnuli víc do vnitrozemí, a na podobné provokace ho přešla chuť. Zato jsme dostali chuť na hrášek, hned vedle silnice ho rostlo celé pole. Mezi námi, loupež se nám pěkně vymstila. Břicho nás bolelo všechny, ale nejhůř jsem dopadla já. Více slov netřeba 🙂
Přes den jsme se pokaždé snažili najít nějakou hospůdku, dát si teplý oběd, dobít telefony a podobně. Vaření večeře pak probíhalo už tradičně na dřívkáči. Ne že bych to měla ráda, spíš naopak, jenže děti to večerní vaření milujou, máme už svoje oblíbená rodinná jídla, a tak jsem se pro ně vždycky přemohla. Letos za mě vaření už ale kompletně přebrala Šárka a tak jsem měla večer, po postavení stanu, což byl úkol, který jsem místo vaření vyfasovala, čas na odpočinek, strečink a tak.
Málem bychom si nevšimli, že jsme překonali hranici do Estonska. I zde používají jednotnou evropskou měnu, mobilní telefony se nám automaticky přepnuly na operátora nové země a plechovky a lahve jsme věděli, že jsou kompatibilní, nebylo tedy potřeba řešit vůbec nic. Krajina se tam ale pořádně zavlnila a asfalt zlepšil, přibyly i cyklostezky podél silnic.
Suur Munamägi je nejvyšší horou Estonska a také všech pobaltských států. S nadmořskou výškou 318 metrů a pěknou rozhlednou, dokonce s výtahem. Tak trochu rozdíl, vloni třítisícovky, letos třístovky, povzdechla jsem si v duchu. A to jsme ten den nastoupali pro Pobaltí rekordních 608 výškových metrů, přesto se mi po horách začalo stýskat.
Pro Estonsko jsme si stáhli aplikaci s volnými tábořišti a piknikovými místy. Jenže jak už to tak bývá, vyšlo nám to jen asi jednou nebo dvakrát večer na takové místo dojet. Hned první estonský nocleh ale zrovna klapnul. Vyznačené místo bylo přístupné jen pro pěší nebo cyklisty, pro auta ne. K dispozici krb a suchý záchod. Uvařili jsme si večeři na ohni v pláštěnkách, protože silně pršelo. A pak si četli o úmorných vedrech u nás doma.
V Čudském jezeře, pátém největším v Evropě, jsme se před dvaceti lety vykoupali, i když byla zima. Letos se nám nechtělo, a to svítilo slunce. Už holt stárneme 🙂 Ale že se nechtěly koupat i děti, tuto teorii o stáří zase vyvrací.
A pak jsme konečně potkali první cyklisty báglíkáře. Jeli zrovna naším směrem, a tak nám přišlo zvláštní, že jsme je dojeli. Ale stalo se. Hned si všimli pytle na Luďkově kole: „Jé, vy sbíráte taky?“ Hm a já si říkala, že padesát kiláků neležela žádná plechovka – oni nám je prostě vysbírali! Mimochodem, byli to Němci, mladí, pětatřicet jim mohlo být, víc ne. Měli Ortlieby a tak. Takže žádný, že chudí Češi dělají sbíráním odpadků po příkopech ostudu.
Další noclehy už na v aplikaci vyznačená místa nevycházely a tak jsme spali v lesích. Jestli máte depky z našich kůrovcem sežraných a vykácených kdysi lesů, jeďte do Estonska. Spravíte si náladu, fakt. Tady mají lesy ještě zdravé, husté a voňavé.
O zajížďce do Narvy jsme hodně přemýšleli. Tehdy (2003) jsme ji vynechali, teď nás návštěva tohoto pohraničního města, odkud se dalo kouknout do Ruska, lákalo. Jenže to znamenalo zajížďku 50 km tam a po úplně stejné silnici 50 km zpátky. Ale odhlasovali jsme si, že to z Narvy vezmeme vlakem rovnou až do Rakvere. Pro Víťu to prý byla nejlepší hodina celé cesty – rozuměj: dobíjení, wifina, sedím a jedu 🙂 A ještě jedna zajímavost, až tady mi došlo, že Pobaltí má stejný rozchod kolejí jako Rusko, tedy vlaky zde jezdí širší a pohodlnější.
Sever estonské země vypadal z rozhledny nad vískou Sinimägede, odkud jsme už měli hladinu Baltu jako na dlani, jako jedna velká rovinka, nicméně i v tyto dny jsme na těch sto kilometrů nakroutili i 400 – 500 výškových metrů. Není to cifra, kterou by se člověk mohl chlubit, jen prostě, že to tam úplná rovina, jako třeba když jedete podél Labe, není. Krajina je v reálu mírně zvlněná, třeba 10 kopečků po padesáti metrech…
Občas přemýšlím, proč mě vlastně baví cestovat na kole, a proč nejezdíme třeba autem, což je mnohem pohodlnější, rychlejší, člověk toho stihne víc, dojede dál. V autě se dá i přespat, když zaprší je člověk v suchu a bez komárů. Neumím odpovědět, co přesně mě na tom baví, protože jsou dny, kdy mě to naopak spíš doslova štve. Ale pak někam dojedeme a já se zadívám na tenhle primitivní stroj, pár svařených trubek, dvě kola, řetěz a řeknu si: Pane jo, tak tys mě dovezl až sem a ještě zpátky dovezeš, dalších tisíc kilometrů – a tenhle pocit prostě s autem nezažiješ. Nevím, neumím to popsat lépe.
Z Estonska pro změnu zase do Lotyšska
Kunda (pardon, ale fakt se tak jmenuje) už leží na pobřeží moře a nedaleko začíná národní park Lahemaa. Ten se vyznačuje ohromnými bludnými kameny ležícími přímo ve vodě. Pro snímky těch největších a nejefektnějších si musíte kousek zajet a potkat se tam s několika dalšími turisty, včetně Čechů, stejně jako k zřícenině hradu Toolse. Ten je moc pěkný, neviděla jsem mnoho hradů stát těsně u moře.
Nám začala cesta podél pobřeží směrem na západ. Denní kilometráž občas překonala stovku, občas ne, nastoupaných metrů už ale významně ubylo, za den jen něco lehce přes 200. Ještě k té kilometráži, hodně kilometrů jsme najeli díky tomu, že když jsme nocovali u hlavnějších tahů, tak můj muž, jenž nesnese hluk, trval na tom, že se musíme pokaždé od takové silnice dostatečně vzdálit. Já se naučila používat špunty do uší a hluk je mi od té doby fuk, on je ale odmítá, ačkoliv taková dostatečná vzdálenost může leckdy být i dva kilometry. A zbytečné 2+2 kilometry každý den, obzvláště je-li denní kilometráž poměrně na doraz, už znamenají hodně. Ale dost o kilometrech, do Pobaltí jsme nejeli trhat rekordy, ale poznávat zajímavá místa.
Dalším cílem byla bývalá sovětská ponorková základna Hara. Přijeli jsme po zavíračce, což znamenalo, že jsme si celý objekt mohli projít zdarma. Bezplatná prohlídka nebyla cílem, já ani netušila, že je tam placený vstup, prostě to tak vyšlo a my jsme ušetřili nemálo peněz.
Bylo to docela hustý, děti snily o nějakém hororu, který se tam zcela jistě natáčel. Hned vedle základny byl malý přístav a chatky nějakého glampingu. My jsme tam ale neplánovali spát, plácků v okolních lesích bylo spousta, jen abych na sebe práskla také něco nepopulárního (a u příhody s hráškem jsem neměla odvahu), tak tady jsem při nabírání vody na večer zjistila, že tam mají volně přístupné toalety a i sprchy, načež jsme tam se Šárkou vběhly a trochu té teplé vody jim ukradly. Někdo tvrdí, že sociálky v marinách bývají zdarma, tady nevím, žádné zákazy tam ale nebyly.
Další zastávka byla u Jägalského vodopádu, jehož samotná existence mne překvapila – přírodní vodopád v Estonsku? Opravdu byl a navíc docela pěknej! Za menší zajížďku to stálo, stál by i za větší.
A pak už následoval Tallinn. Byli jsme zhruba v půlce dovolené, tak jsme si tam naplánovali praní. Ty veřejný samoobslužný prádelny jsou boží věc. Člověk si nejen vypere, u toho i dobije mobily, a ideálně ještě, když mu to vyjde na oběd, který si donese z nedalekého obchoďáku, takže žádná časová ztráta. Však jsme se o to, aby nám to tak vyšlo, zatraceně snažili. Jen Víťa trochu remcal, že 65 km do oběda už teda nikdy nepojede!
Tallinn je jinak velice hezké město, byli jsme v něm podruhé, děti poprvé. Někdo ho srovnává s Prahou, já teda nevím, ale u Prahy nějak chybí to moře a z Hradu nevídám žádnej trajekt 🙂 Prošli jsme si ho pěšky, kola tlačili. Turistů tam byla spousta. Kromě památek, které si snadno najdete na internetu, nás zaujala ruská ambasáda, která byla fakt nepřehlédnutelná. Já bych teda řekla, že nikdy dřív nebyli obyvatelé Pobaltí radši tam, kde jsou, než poslední rok a kousek. Soustrast s napadenou Ukrajinou dávali najevo na každém kroku, nejen v Tallinu na ruské ambasádě.
Abychom si ušetřili večerní výjezd z velkoměsta a zoufalé hledání místa pro stan někde na periferii, rozhodli jsme se pro (už opravdu poslední!) výjezd z města vlakem. Opět šlo o moderní vlak, a dovezl nás do Turby. Ne že bychom nechtěli jet dál, ale dál už jaksi nevedly koleje. Netuším, proč je spojení přerušeno, protože kdysi vedly až do přístavu Haapsalu, odkud, kdyby se tam dalo vlakem dostat, bychom mohli krásně stihnout i ostrov Hiiumaa, jenže spojení je už neobnovitelné, místo kolejí vede po náspu cyklostezka. To nám přišlo jako fajn náhrada, těšili jsme se, neboť železniční cyklostezky bývají boží. Jenže tady ta nebyla asfaltová, navíc byla docela zarostlá, tak jsme si těch 13 km do Risti vůbec neužívali. Navíc z vlaku se blbě hledají noclehy, prostě tam nebyly žádné odbočky. Je to logické, ale to vím až teď, večer nám to přišlo jako super nápad hledat nocleh od vlaku.
Západní Estonsko u moře bylo ještě opuštěnější než to východní, tak jsme museli jet jen po super hlavní, abychom alespoň jednou za padesát kilometrů narazili na nějakou civilizaci.
Instagram versus realita
To takhle přijedete k moři a naplánujete si romantický nocleh na pláži, západ slunce a tak. Realita: je sobota večer, všechny plácky jsou obsazené řvoucími lufťáky, navíc na pobřeží šíleně fouká a vlny dělají rámus. Tak si necháváme zajít chuť, otáčíme se a jedeme od moře pryč. Nakonec místo u moře táboříme u smradlavé louže plné komárů a ráno nafasujeme i rybáře, který si svoje místečko nenechal vzít a prostě se tam vesral i přes naši ložnici.
Z Pärnu, u kterého jsem nepřišla na nic, čím jiným se toto město vyznačuje, než výrobou dřevených běžek mého dětství VISU EXTRA, jsme od moře, aniž bychom se v něm vykoupali, uhnuli zase víc do vnitrozemí. Asi ani krajina se ničím zajímavým nevyznačovala, protože z celých šedesáti kilometrů vedoucích od Pärnu na hranici s Lotyšskem nemám ani jednu fotku. Prostě jsme jen tupě šlapali, vítr nám foukal do proti a vzdálenost moc neubíhala.
Nástrahy Lotyšska jsme už znali, tak nás nepřekvapilo, že žlutě značená silnice ztratila hned za hranicemi asfaltový povrch. Předpověď varovala před večerními bouřkami; a jak jsem už psala, bouřky nemám ráda, pročež jsem vymýšlela, kde v rovině bezpečně přespat. Nikde. Bezpečně se při bouřce v přírodě cítím jen v údolí, mám-li nad sebou alespoň pár set metrů vysoké hory. V Pobaltí je toto nereálné, a ačkoliv Luděk říká: „Neboj, seš v nížině,“ já si to vykládám tak, že pravděpodobnost, kde praští, je díky tomu všude stejná, což mi na klidu absolutně nepřidává, naopak.
Na mapě se vedle městečka Mazsalaca hned u řeky Salaca modrala ikonka bezplatného tábořiště, byl tam kreslený i přístřešek, nadmořská výška 50 metrů… To by mohlo pro moji fobii být jakžtakž přijatelná varianta, teď ale jak přesvědčit taťku, že chce spát hned na kraji města. Nakonec to dopadlo samo. Do města dojet chtěl, páč měl chuť na pivo a pak už stačilo jen šikovně naznačit, aby to vlastně byl jeho nápad: „Hele, pojeďme zkusit okouknout tohle místo, jasný, ani mně se to moc nelíbí, je to moc u města, ale prostě jen koukneme a pojedeme kdyžtak dál, kdyby to bylo blbý…“ No a blbý to nakonec nebylo, stálo tam jen jedno obytné auto a jinak nikdo. Takže k večeři byl ohýnek a buřty a pak koupačka v řece. A když pak slíbená bouřka opravdu přišla, ani jsem se nebála. Ono je to hlavně v hlavě.
Do Valmiery jsme se drželi už jen oranžových, tedy asfaltových cest. Následovalo Césis, moc pěkné historické město s hradem a židovskou čtvrtí s památníkem. A pak už se nedalo nic dělat, do nedalekého národního parku Gauja jsme už museli po pískových cestách, jiné na výběr nebyly. Tady je ale mají jako normální silnice s křižovatkami, dopravními značkami a i autobusovými zastávkami.
Jeden z našich nejhezčích noclehů byl právě v samém centru NP Gauja. Ten tvoří řeka, pár červených skal a v nich vydlabaných jeskyní. Jmenovalo se to tam Zvārtes iezis a povolení přenocovat přímo na břehu řeky jsme dostali od uklízeček. Moc pěkné, měli tam i kadibudky, což považujeme za základ takových turistických míst. Na večer se rozpršelo a tak jsme měli celou noc klid od případných jiných návštěvníků národního parku.
Další zastávkou byly hrady Sigulda a Turaida. Ty hrady v Pobaltí vypadají jeden jako druhý, asi proto, že jsou opravované, resp. některé úplně nově postavené, vyvstaly doslova z ruin. Historie nula, ale je to líbivé, to zase jo. Šárka si vyžádala na prohlídku fotoaparát, že hrad nafotí – načež jsem pak doma musela vymazat asi třicet více či méně zdařilých selfíček – no jo, je jí skoro patnáct. Pár fotek hradu tam ale taky měla.
A pak už nás čekala Riga. Ten den to už na projížďku městem nevycházelo, tak jsme to zapíchli těsně před v nějakém křovíčku už po 69 kilometrech. Co se kilometrů týče, měli jsme jich trochu do foroty díky vlakům a výlet se pomalu blížil ke svému konci, zbývalo nějakých 5- 6 dní, tak jsem to přestala řešit. Však co, když tak si to o 1-2 dny prodloužíme. Nám by to nevadilo, jediný Víťa byl z natahování délky dovolené maličko nervózní, protože slíbil něco spolužákovi. Ale v dnešní době mobilů se snad kluci dohodnou na později.
Byl to jediný večer, kdy nás trochu potrápili komáři, jinak bylo Pobaltí tohle léto totálně komáruprosté, až Luděk pojal podezření, že komáři zkrátka vyhynuli.
Z Lotyšska zase do Litvy a domů
Když se kouknete na mapu pobaltských republik, snadno pochopíte, proč se každá země kromě Estonska, musí navštívit dvakrát, chcete-li udělat nějaké kolečko.
Pokaždé si průjezd nějakým významnějším městem naplánujeme tak, abychom toho viděli co nejvíc a nenajeli zbytečně moc kilometrů. Pobaltská města jsou relativně malá a na základní prohlídku stačí půl dne. Nejinak tomu bylo i s Rigou, ačkoliv je největší ze všech pobaltských měst. Do centra jsme dojeli kolem poledne a ten den jsme stihli ještě dojet do Jelgavy. Pak už bylo třeba hledat nocleh. Ale ouha, všude pole a každá odbočka vedla k nějakému domu nebo usedlosti. „Ty čumíš furt jen do mobilu, čum raděj kolem sebe,“ vyčítá mi někdy můj muž, ale tehdy jsem v tom mobilu vyčuměla Zalenieki, kde stál zámek a kolem něho poměrně rozsáhlý a hlavně volně přístupný park. Ten se stával divočejším a zanedbanějším úměrně vzdálenosti od objektu, až přešel do volné krajiny, tedy do polí. Na samém konci parku jsme našli pěkné místo. Od paní, kterou jsme ještě v obci požádali o vodu, jsme obdrželi kilovou sklenici domácí malinové marmelády. „Nechcete varenije? Já toho mám tolik, že už nevím, co s tím.“ Tahle marmeláda se spolu s pytlem rajčat a okurek, který jsme dostali někde v Estonsku, staly jedinými dárky, jež jsme od místních obdrželi. Pozor, teď v žádném případě nechci hodnotit pohostinnost lidí a vyžadovat něco zdarma. Jen že zkrátka ta doba, kdy byly dětičky roztomilé a věčně od domorodců něco dostávaly, je už dávno pryč 🙂 Puberťáci roztomilí nejsou a odměnu zaslouží spíš rodiče 🙂
Z Rigy jsme mířili na Klaipedu, což znamenalo překonat vzdálenost skoro 300 kilometrů. Opět to byly dny, ze kterých nemám mnoho fotek. Dny, kdy jsme jeli jen proto, abychom někam dojeli. Možná už ale chápete, že v Pobaltí, chcete-li něco vidět, je ta stovka ujetá každý den prostě nutnost. Ačkoliv jde o malé země, vzdálenosti mezi něčím jsou překvapivě velké.
„To je pohoda, ráno po snídani vyjedeme, něco ujedeme a je kafe pauza. Pak zase chvíli jedeme a je oběd. A po obědě už je brzy večer a to už táboříme,“ pochvalovala si pobaltský režim Šárka. Však já to říkám pořád, že těma cyklodovolenýma děcka nijak netýráme. Pravda, Víťa letos trochu brblal, že se nemůže každý den osprchovat a vzít si čisté tričko. Kdyby brblala Šárka, jakožto ženská, bylo by to asi pochopitelnější, u synka mne ten stesk po hygieně překvapil. Sprchou z PET lahve studenou vodou, jako při minulých cestách, už pohrdal.
Kafe jsme si dávali většinou na benzínkách, už jsme měli vytipované, kde dělají jaké kafe a kde se dobře sedí. Za 2,7 – 3,2 (podle země) eur XXL latté, někde ještě šlehačka či různé příchutě jako bonus. Ne, fakt jsme letos nic nezhubli 🙂 A Víťa se na intru naučil pít kafe, takže se nám ty kafepauzy docela prodražily. Ale co by člověk neudělal pro spokojenost členů týmu. Raději kafe než platit hotely se sprchou.
Fotku mám až z hraničního přechodu do Litvy. Městečka, kterými jsme projížděli, byly jedno jako druhé, s tradičními jedno až dvou patrovými dřevěnými domky. 21. července jsme oslavili Víťův svátek speciálním litevským zákuskem zvaným šakotis. Vídali jsme ho v obchodech hned od začátku, ale neměli jsme odvahu tu divnou obří kupu těsta koupit, protože co kdyby to bylo hnusné. Tak jsme to na zkoušku koupili Víťovi 🙂 a bylo to nakonec výborné. Tak výborné, že když u nás v ubytování pár týdnů bydleli lesní pracovníci z Litvy, o šakotisu jsme básnili. A když pak odjeli na pár dní domů, jeden nám přivezli jako dárek.
Jako rodina jsme si odhlasovali kompromis. Už jsme věděli, že úplně celou trasu, tak jak byla z domova naplánovaná, nezvládneme. Kompromis zněl: cestu si prodloužíme o jeden den a vynecháme Kaunas. Měst už prý bylo dost. Kurskou kosu jsem ovšem vynechat nemínila, to absolutně nepřicházelo v úvahu! Sice nebylo možné projet ji celou, protože kosa vybíhá z Ruska, z Kaliningradské oblasti a přesně polovina Rusku patří, ale existuje řešení.
Hodně jsme o tom přemýšleli. Bylo by efektní a i efektivní kosu přejet celou a nahlédnout do Kaliningradu. Ale psal se rok 2023. Rusko od covidu zrušilo čtyřdenní elektronická víza zdarma vydávaná do dvou oblastí (Kaliningradské a Leningradské), což se kvůli válce nejspíš jen tak neobnoví. Bylo sice možné zakoupit víza klasická, ale jejich cena oproti roku 2017 vzrostla na dvojnásobek. Navíc jsme si nebyli jistí, zda chceme Rusko svojí návštěvou podporovat. Poslouchat, jak Putin udělal dobře, když na ty nacisty, narkomany a fašisty poslal vojsko, mi stačilo vloni v Kyrgyzstánu, netřeba to slyšet ještě od samotných Rusů. A když jsem se pak dočetla, že hraniční přechod na Kurské kose už spoustu let nefunguje, přestalo to dávat smysl a návštěvu jsme zavrhli úplně. Musela nám stačit alespoň půlka kosy, ta litevská.
Z Neringy, poslední litevské obce, se lze přeplavit lodí, dokonce až do městečka Šiluté, což nám ušetřilo pár dalších kilometrů.
Třetí den od výjezdu z Rigy se před námi objevil obří kruhový objezd nebo spíš nadjezd a my se ocitli před Klaipedou. Klaipeda je třetí největší litevské město a jediný baltský přístav. To ráno se Luděk podíval na počasí a pronesl: „Hm, tak bude celý den pršet.“ Byla jsem docela naštvaná, protože jsme tam jeli několik dní proti silnému protivětru a teď tohle. Těšila jsem se, měl to být takový zlatý hřeb celé výpravy. Ale co už s tím, sbalili jsme mokré stany a v pláštěnkách dojeli na první benzínku, vyšlo to na obligátních 15 km. Během kafe ale pršet přestalo a dokonce se vyjasnilo. Rychle jsme vytáhli mokré stany, rozprostřeli je na beton, aby uschly. Nakonec to až na odpolední rychlou bouřku byl moc pěkný den. Jak jsem psala v úvodu, v Pobaltí předpovědi příliš spolehlivě nefungovaly, často bylo lépe (ale i hůře), než tvrdily modely.
Takže zpátky do Klaipedy. Zaplatili jsme přívoz, což obnášelo zaplatit cestu tam a zpět, jednosměrný lístek neexistoval. Počítalo se s tím, že cestující jedou na kosu jen na čumendu a budou se vracet do stejného místa. Že my kosu přejedeme a poplavíme se odjinud a s jinou společností, je nezajímalo. Vůbec jsme to ale neřešili, částka za pěšího (s kolem) byla spíš symbolická, zato na autech si smlsli. Plavba byla kratičká a hned v přístavu jsme najeli na cyklostezku, která se táhne v délce 50 km po celé kose. Auta na ni mají vjezd zakázaný a naopak cyklisté mají zákaz vjezdu na silnici pro auta. A to mi přišlo fér. Stezka byla luxusní, viditelně zrovna před pár dny dostala nový hlaďoučký povrch.
V přístavu v Nidě jsme si nejprve ověřili, jak je to s tou lodí do Šiluté a pak se vydali na samý konec, tedy ten pro nás přístupný, na 52 metrů vysoký kopec Parnidžio kopa. Zde se nachází jedna z nejvyšších pobřežních dun v Evropě, z vrcholku je na ni pěkná vyhlídka. Dál už není nic, konec, šlus a Rusko.
Když jsme pak nakládali kola na střechu té bárky, co nás měla odvézt přes záliv zpět na pevninu a pak ještě kus po řece, nebyla jsem si absolutně jistá, jestli cestu přežijí. Chlapi je tam jen tak naházeli, bágly jsme z nich museli sundat. Přeci jen jsme před sebou měli ještě asi 250 km, takže aby nám bicykly spadly do vody, nestál nikdo, myslím že ani děti ne 🙂
Pokračovali jsme podél řeky Nemunas (Němen), o které je zmínka v drsné litevské knize Jmenuji se Maryte. Řeka tvoří hranici Kaliningradské oblasti a ve městě Smalininkai, kde jsme stáli přímo na jejím břehu, jsme podnikli špionáž alespoň ve formě nahlédnutí a vyfocení. K vidění tam však nebylo nic.
Najednou už k autu do Simnas zbývalo posledních 25 kilometrů, ale ten den už nemělo smysl to hrotit, nechali jsme si je na ráno. V Pobaltí se skvěle tábořilo, nikde jsme neměli problém, člověk se cítil svobodně, možná že už tam převládá něco málo ze severské benevolence. Pro poslední nocleh jsme vybrali random (jak říkaj děcka) jednu z odboček, co na tom, že vedla do jakési chatové osady. Je pondělí, říkali jsme si, nikdo tam nebude. Naše sebevědomí ohledně volného táboření však bylo sraženo. V jedné chatě někdo byl, tak jsme se tam zeptali, zda nevědí o nějakém plácku. Což teda neděláme skoro nikdy, ale jak jsem psala, nabyli jsme pocitu dokonalé svobody a volnosti a čekali něco jako balkánské nema problema. Paní nás však uzemnila ráznou odpovědí: „Nikoliv, je to tu privátní.“ Otočili jsme tedy řídítka kol a jeli pryč, někam do lesa, pryč od privátních pozemků. Na konci osady proti nám šla jiná paní se psem. Byla zvědavá, kam tou cestou jedeme, načež Luděk přiznal, že hledáme nocleh, včetně toho, jak jsme předtím dopadli. Tahle paní však řekla: „Ano, pozemky tady jsou privátní, ale já vím o jednom, který patří mému kamarádovi, a tam přespat můžete.“ Popsala nám to, tak jsme poděkovali a zase se otočili zpátky – a jaký paradox, pozemek sousedil s domem té paní, která nás předtím poslala pryč. Tak jsme jí řekli, že to máme dovolené od paní xy a bylo to.
Nedaleko tekla řeka Šešupé a chataři vytvořili parádní přístup do vody po dřevěné lávce, takže jsme se před cestou domů ještě pěkně okoupali (jak říká kamarád Ivo z Opavy).
Že předpověď počasí v Pobaltí tak úplně nevychází, nám bylo třeba dokázat i do posledního dne. Ještě ze zvyku, i když už to nebylo potřeba, jsem se koukla na předpověď na noc a zítřek. Ani kapka, ukazoval internet. „Super, závěr už bude bez deště,“ pomyslela jsem si spokojeně a telefon zaklapla. Načež na plachtu stanu začalo bubnovat a nepřestalo celou noc.
A pak už zazvonil zvonec a našemu výletu byl konec. Stejně tak i našim cyklotoulkám s dětmi. Výprava po Pobaltí byla naší poslední (asi definitivně) cyklovýpravou s celou rodinou, resp. s oběma dětmi. Další rok jsme na 14 dní po Slovinsku jeli už jenom se Šárkou a do Srbska a Černé Hory rok na to jakbysmet. Třeba o těch cestách zase někdy napíšu, ale to už bude jiná kapitola.
Počet dní na kole: 22 a kousek
Ujeto: 2093 km
Nahrávání ...
