Rubrika:
2025, Cestování s dětmi, Cykloexpedice
Datum výpravy: 24. 7. - 3. 8.
Účastníci: Markéta, Luděk, Šárka
Ujeté kilometry: 530 km
Naše druhá rodinná letní cesta v omezené sestavě – jen ve třech. Ani letos Víťa (18) zájem neměl, domluvil si brigádu na celé léto na Formance u Pastvinské přehrady, Šárka (16) ale ještě zájem měla.
Lidi se často ptají, kam příště a já skoro vždycky odpovídám: „Nevím.“ Není to proto, že bych naše plány záměrně nějak tajila nebo tak něco. Někdy ano, trochu z pověrčivosti jsem nesdělila dopředu celou trasu, letos jsem to ale nevěděla opravdu dlouho, finální rozhodnutí padlo asi 3 dny předem 🙂 Totiž, léto bylo celé nejisté. Šárka začala jezdit s holkami ze třídy závodně na raftech, měli v létě soustředění, pak závody a do toho skautský tábor. Na týden na kola (letos už jen týden!) s rodiči chtěla jet, ale bylo potřeba ten týden někde doslova vyčarovat, protože jsem k tomu všemu ještě dostala narozeninový dárek, přechod Polska po 500 km dlouhém Glownem szlaku Beskydském.
Nakonec se do všech těch akcí povedlo týden nacpat, 24. 7. – 3. 8., tedy dokonce týden a něco. Jeden problém vyřešen a vyvstal druhý – kam? Kam na týden, aby to bylo tak akorát? Ani ne moc daleko, ani ne moc blízko, a hlavně aby to bylo zajímavé pro všechny účastníky. Luděk navrhoval jet po letech zase na Balkán. „Dáme burek a tak,“ snil. „Nezbláznil ses? Ty a chceš v červenci na Balkán? Víš, jaký tam bude horko? Jak budeš hekat a nadávat, že se smažíš?“ „Já vím, ale asi mi to za to stojí, navíc jsem si v poslední době nějak zvyknul.“ Hm, tohle bude asi pravda, protože naposled v Bulharsku jsem hekala na vedro hlavně já. Tak jak chceš… pomyslela jsem si.
Jenže Balkán je širokej pojem a týden málo. Ale sáhla jsem tedy do svého tajného souboru, kam si píšu místa, která bych chtěla jednou ještě vidět a ukládám nápady na trasy. Jenže když jsem zkoušela propojovat nějaká konkrétné místa, házelo to kilometráže jako 800 a víc, a já si zoufala, proč nemáme víc času. Začala jsem klikat trasy i úplně jinde, ze všeho nejlépe mi vycházely Mazurská jezera, ale když jsem to Luďkovi nabídla, s úspěchem se to nesetkalo, hlavně proto, že jsme do Polska měli jet v druhé půlce srpna na pěší trek. Chápu, takže zpět k variantě Balkán. Luděk pošilhával po oblasti na severu Bosny, mně tam ale přišlo málo kopců, málo přírody a hodně osídlení; zdálo se mi, že to bude nuda. „Znáš to, jak to je, někdy si myslíš, že to bude blbý a pak je to super, kvůli lidem a tak,“ argumentoval Luděk. Jakože vím, že měl pravdu, ale prostě když máte jen blbej jeden týden na dovolenou na kole, tak prostě chcete nějakou „bombu“ za každou cenu. Nakonec jsem něco zkusila naklikala o kousek jižněji, kde jsou víc hory… „Zlatibor v Srbsku, to je pohoří, kde jsme ještě nikdy nebyli, pokračovat do Černé Hory, projet si Durmitor, po dvaceti letech, okouknout tu novou asfaltku. A pak už to stočit na sever, Bosnou to vzít podél Driny – jo, tohle by mě asi bavilo,“ předložila jsem trasu Luďkovi a ten řekl: „Jo, je to dost na jihu, daleko, ale souhlasím.“ A teď pozor! Ještě jsem dala na vybranou Šárce: buď rovinky Mazurských jezer, nebo hory Balkánu a i když už je podle názvu jasné, kam jsme jeli, to finální rozhodnutí udělala ona: „Já bych chtěla na Balkán!“ I když já osobně mírně preferovala Polsko, byla jsem za její rozhodnutí ráda, potěšila mě.
-1. den
Autem je to od nás do Zlatiboru přesně tisíc kilometrů, mapy ukazují 10 a něco hodin, jenže moc dobře víme, jak to je. Máme zkušenost, že za jeden den se dostaneme tak někam na úroveň Bělehradu, dál horko těžko. Na druhou stranu, dálnice pro nás začíná za Brnem a i Srbsko je už docela slušně průjezdné. Vyrazili jsme ale raději ve čtvrtek odpoledne s tím, že co ujedeme, budeme mít další den k dobru. Uvažovali jsme tak, že bude lepší přijet do Zlatiboru dřív, najít si ubytování, kde nejen přespíme, ale zároveň si tam necháme i na týden auto. Booking nabízel asi milion možností, ubytování v tom městě nabízí každý druhý. Dojeli jsme kousek za Bratislavu, takže nám zbývalo 750 kilometrů, což už bylo snesitelné.
0. den
Nejvíc nás děsil obchvat Budapešti M0, kde jsme věděli, že zdržení umí být i hodinové. Ale nakonec dobrý, Maďaři se pochlapili, most přes Dunaj už je opravený, takže bez výrazného zpomalení jsme odbočili na Szeged a frčeli dál!
Přejeli jsme Dunaj, takže už jsme na Balkáně? Kdepak, Dunaj se na této cestě přejíždí hned několikrát, poprvé v Bratislavě a i když se to nezdá, Balkán geograficky začíná až u Bělehradu (jeho hranici tvoří přibližně řeky Sáva a Dunaj).
Střídali jsme se zhruba po 200 kilometrech, oběd si dali ještě v Maďarsku v KFC a i přes menší zdržení na hranicích ven z EU přesně v jednu vjeli do Srbska. Tady už jsme to také znali, autoput je placený úsekově, něco jako péage ve Francii a dá se platit eurem nebo kartou. Všimla jsem si, že nás Mapy.cz záhadně vedly za Čačakem po jakési silnici, která ale po náhledu na mapu neexistovala. Mapka na webu srbských dálnic ale trvala na dálnici pouze do Čačaku, tak jsem oslovila AI s dotazem, jestli náhodou nevede dálnice až do Požegy a jasně že vede! Úplně nový 31 km úsek, byl asi týden otevřený, tak nový, že nebyl ještě ani na mapách.
Srbská dálnice je nudná jako všechny dálnice, nejprve se v dálce objeví pohoří Fruška Gora nad Novým Sadem, pak přejedete Dunaj (po kolikáté už?). Pak přijde obchvat Bělehradu, který je od minula už také dokončený, načež následuje nový autoput Knjaze Miloše (koho jiného – jsme v Srbsku) a ten je pro nás úplně nový. Srbové (nebo spíš Číňané) se tady snaží, dálnice by měla jednou vést až do Černé Hory, ale zatím končí za Požegou, uvidíme, jestli si na těch kopcích nevylámou zuby nebo spíš dojdou prachy. V Montenegru přes velkolepé plány mají počet dálnic dodnes všeho všudy jenom jednu, 40 km dlouhou z Podgorice do Mateševa.
A už je tu konec, sjíždíme u Požegy na státovku a najednou Balkán se vším všudy! Konečně! Zbývá asi 50 kilometrů do Zlatiboru a hlavně z 300 metrů na tisíc, fikaně jsem nám vymyslela startovní bod, směju se, když naložené Berlingo ztěžka supí do kopce nad městem Užice. Zlatibor je šílenej cirkus, kam se hrabe Špindl, ale na co si hrajou tady? I ruský kolo se tam točilo. Objeli jsme pár vytipovaných ubytování, ono na fotkách to vypadá jinak než realita, hlavně kvůli parkování auta. Nakonec nocleh 30 euro, parkování auta na týden 20. Ok, bereme. Luděk sundal kola z auta a vydali jsme se do města nakoupit si něco na večeři a snídani.
1. den
Ráno je hezky, ale vedro a jakési dusno, mají totiž přijít bouřky, což mě nepřekvapuje, bouřky si mě umí najít všude. První kopeček hned nad městem Šumatno brdo (1084 m) byl skoro zadarmo, na vrcholku památník partyzánům, kteří byli po pádu Užické republiky v roce 1941 chladnokrevně popraveni nacisty. Věděli jste, že existovala Užická republika? Já také ne. V dálce se zvedají nádherné holé kopce pohoří Zlatibor, mají 1300-1400 metrů a připomínají ukrajinské poloniny, jen nejsou teď v půlce léta zelené, ale spálené od slunce. Se Šárkou na ně smutně koukáme, hnedka bychom tam šly, ale máme kola a musíme se držet trasy a sjízdných cest.
Jeskyně Stopiča – zaplatili jsme vstupné a na prohlídku jdeme po dlážděných chodnících sami, tak je to nejlepší. Moc pěkná krápníková jeskyně, ale ochladit jsme se v ní nestihli. Krajina je hodně zvlněná, ale držíme si výšku 800-1000 metrů, neklesáme níž. V jednu chvíli zahřmělo, nedělá mi to dobře v těch vyšších nadmořských výškách. Naštěstí z toho nic nebylo, nebo jsme tomu ujeli.
Vodopád Gostilje. Po loňských vodopádech ve Slovinsku nám jen tak nějaký vodopád není dobrej, ale Gostilje je fajn, padá dolů v několika stupních a směle by těm slovinským mohl konkurovat – jenom jsme museli počkat, až jakási instagramová hvězdička nafotí dostatek fotek, abych si ho mohla vycvaknout bez ní. Chlapík u pokladny klasicky odkud jedeme a kam, tak tím jsme se zatím moc chlubit nechtěli, neboť jsme na cestě byli teprve první den, ale on pak řeč stočil na to, že má jedničkovou Octavii a že to je nejlepší auto na světě. Autům sice nerozumíme, ale máme kamarády, co to říkají také, tak jsme mu to odsouhlasili a byli rádi, že je naše zem něčím slavná.
Kousek od vodopádu jiný chlapík provozoval jízdy na koních. Šárka se tvářila, že na koni ještě nikdy neseděla, tak tatínek rozhodl (šok!!!) že jí projížďku koupí. Nakonec přemluvili i mě 🙂 Nebylo to dlouhé, koníci s námi obešli dvorek asi 2x, ale byla to docela legrace. Pár fotek na památku a zpátky do cyklistických sedel.
Vedlo to do kopce a pak z něho dolů a v dolíku se krčila vesnička s krámkem a kafanou (Gornja Bela reka) a takovou tou klasickou balkánskou atmosférou. A hlavně, z toho dolíčku, v cca 900 m n. m., silnice pak hned okamžitě stoupala zase do 1300, a na noc hlásili bouřky, tak jsem řekla, že končíme, i když jsme měli jen necelých 60 kilometrů. Řeku jsme přejeli po takové provizorní lávce a utábořili se na louce za ní, reálně v centru té vesnice, ale ono to bylo jen pár roztahaných domků podél silnice. Šárka nezklamala a jako vloni se ujala vaření, já postavila stan. Stany jsme zase vezli dva, tentokrát měl taťka ale plnohodnotný, nechtěl si zopakovat zážitek z loňska, kdy sháněl ve Slovinsku moskytiéru kvůli komárům.
A pak to přišlo, bouřilo celou noc, několik vln za sebou, ale vůbec mi to nevadilo, stráň nad námi dávala pocit bezpečí. Ráno jsme kola převedli přes vodu zpět a usadili se v té kavárně, byla už takhle ráno otevřená, samozřejmě jak jinak. Paní, co obsluhovala i prodavnicu nám uvařila kafe, pro Šárku čaj a že se tam venku nasnídáme, nakrájíme si chleba a namažeme paštikou „nema problema“, dokonce nám nanosila talířky a věnovala domácí sýr. „Kolik vám za něj zaplatíme?“ „Ništo!“
2. den
Hned od rána to stoupalo do zmíněných 1300 velice pěknou kopcovitou krajinou, ale takovou, kdy při pohledu do dáli netušíte, kudy tu silnici potáhnou dál. Pak skončil asfalt, i když to byla podle mapy tlustá bílá silnice, a klasika – místy se dalo jet, místy se muselo tlačit. Tedy jak kdo, Luděk to vyjel celé. Jedinou možnost, kde se najíst, nám poskytla jakási záhadná obec Štitkovo. Záhadná v tom, že se nachází uprostřed ničeho, a kromě pár polorozpadlých domků a malého pravoslavného kostelíka, v ní ani v okolí nebylo nic zajímavého. A tady provozovali ubytování a bufet, nazvali to etno (jakože tradiční) a lidi sem jezdí. Proč ne. Trochu nás natáhli, jakože menu žádné a ceny si pak vycucali z prstu, ale byla to jediná možnost ať už ochod nebo hospody za celý den a mohli jsme si tam dát telefony do nabíječky.
Teda kecám, k večeru si Luděk vyřval asi kilometrovou odbočku k obchodu. Nejprve jsem byla hodně proti, protože to bylo tak, že Luděk čekal na křižovatce a bavil se s nějakým pánem, co držel v ruce igelitky a vypadal hodně podnapile. Když jsem tam dojela, tak Luděk celkem nekompromisně oznámil, že jede na pivo. Vypadalo to, jako že ho ten pán pozval k sobě domů a Luděk pozvání přijal, což mě naštvalo, protože to mělo být už jen 3 kilometry k jedné vyhlídce, na kterou jsem se hodně těšila a která měla být jeden z hlavních cílů. Slunce už se blížilo k západu a hrozilo, že tam dojedeme za tmy a uvidíme prd. Pak se vyjasnilo, že k němu domů ne, ale ve vsi že je otevřený obchod. Chuť na pivo asi byla velká, Luděk se neptal, Luděk mi to oznamoval, a že mám jet napřed. Zeptala jsem se, jak Šárka, a protože ta taky chtěla pauzu, zajeli jsme tam všichni a nakonec (jako vždycky) fajn krámek, dostali jsme jablka a zdržení asi půl hodiny, možná tři čtvrtě. Luděk doplnil hladinu alkoholu /pardon, piva/, my holky si daly limonádu a nanuky a spokojenost.
K vyhlídce Molitva na kaňon řeky Uvac jsme nakonec dojeli takovou super horskou krajinou ještě za světla. V okolních obcích trčely k nebi bílé štíhlé věže minaretů (už jsem zapomněla, že i v Srbsku existují muslimské oblasti) ještě za světla. Od parkoviště se teda musí kousek pěšky, ale je to parádní, Luděk a Šárka byli překvapení, netušili, proč celý den jedeme po těch blbých kamenitých cestách, ale bohužel sem žádná lepší cesta nevede. Koukali jsme, jak se pod námi klikatí řeka a vytváří neuvěřitelné. Mezitím slunce zapadlo, a přiblížila se otázka, co s noclehem.
Poblíž parkoviště stojí jakási venkovská usedlost, tak jsme tam zašli pro s prosbou o vodu a zeptat se slušně na možnost noclehu na plácku mezi stromky pár set metrů od domu. Vodu jsme si nabrali ze studny a se stanem jsme čekali obligátní nema problema, ale tady prd. Pán byl starší a asi se bál, měli jsme tam přijít buď s koly, nebo se Šárkou, dítě budí důvěru. Ale měl na to svaté právo, tak jsme kola otočili a jeli pryč, krajinka kolem byla hodně přírodní, všude se pásly ovce a procházely kravky – to by bylo, abychom nocleh nenašli. Jenže jsme si naivně mysleli, že to už bude jenom z kopce, takže nás hodně zarazilo, když se silnice v jednom dolíku pouze zhoupla a zamířila nemilosrdně vzhůru, dobrých deset dvanáct procent. Dole jsme přibrzdili, tak to už dneska fakt ne! Frkli jsme to na loučku hned vedle, trochu nadrzo, krytí jen nízkými keříky, ale po té silnici skoro nikdo nejezdil, a když, tak měl plné ruce práce s volantem, natož aby koukal po tom, jestli tam někdo nestanuje. Těch pouhých 55 kilometrů bylo dnes hodně výživných, kamení a kopce.
3. den
Ambivalentní pocit je, když se vaše tchyně vybourá ve vašem novém autě. Nebo když na kole jedete z kopce, ale myslíte při tom na to, že pak budete muset zase šlapat vzhůru. Nebo jak jsem večer brblala, že nebyl žádnej pořádnej sjezd, ale nakonec jsem byla rád, protože se moc nekleslo 🙂 Město Sjenica leží v tisíci nadmořských metrech, což byla pro další postup vynikající výška. Ačkoliv, ten další postup jsme maličko přehodnotili. Trasa měla vést po dalších bílých silničkách, které po špionážním satelitním náhledu byly v terénu sotva znatelné. Shodli jsme se, že nám to včera stačilo, a že to vezmeme delší cestou přes Novou Varoš, ale po asfaltu. V Sjenici jsme si taky konečně dali burek, na Balkáně tradiční snídaňovou nebo dopoledně svačinkovou specialitu, která se konzumuje teplá a k ní se popíjí tekutý bílý jogurt. Bohužel, i když bylo ráno, dlouho jsme hledali typickou srbskou burkárnu (burekdžinica), kde mají posezení. Balkán už i v tomhle míří do pekel. Pekara stála sice na každém druhém rohu, ale všude buď jen na stojáka, nebo kup a vypadni se najíst domů. Konečně se v jednom podniku v rohu krčil stolek se čtyřmi židlemi a obsazená byla jen jedna. „Nevadí, když si přisedneme?“ Pán zvedl oči od talíře s burkem. „A jéje, dobrý den.“ Toho pána jsme včera večer potkali na vyhlídce Molitva, byl tam autem a byl nepřehlédnutelný pro ohromný objektiv fotoaparátu. Nejsme zase tak pomalí na tom kole, zasmáli jsme se. Fotograf spal ve městě v hotelu a po snídani míří ještě na vyhlídku Veliki vrh (na ten samý kaňon, jen z protějšího břehu), tam my se už trmácet nebudeme. Vezmeme to přes bezejmenné sedlo, asi 1400 metrů vysoké, po hlavní ale provoz je tam dost v klidu, jakože aut málo a silnice krásná – převýšení v pohodě, skoro zadarmo.
U hlavní silnice míjíme obří skládku. Jeden z nešvarů Balkánu je nakládání s odpadem, zažili jsme to před dvaceti lety, zažíváme to i dneska. Odpad se sice sváží, ale zaváží se jím nějaký pěkný kaňon. Tam to žije svým životem, hoří to, smrdí to, žijou v tom psi a kdo ví kdo ještě. Potkáváme jejich smečky ještě kilometry daleko. Bála jsem se, že z nich bude Šárka smutná a bude je chtít zachraňovat, ale jednak nevypadali nějak zuboženě, jednak ji berou naštěstí spíš kočky. Poobědvali jsme v motorestu u cesty, stály tam dva vedle sebe, tak jsme metodou kamaráda Pavla Z. zvolili ten, u kterého stálo víc aut. Nevím, jak ten druhý, ale tenhle napravo byl super, Srbsko je pro nás stále ještě cenově rozumná země. Dala jsem telefon na nabíječku a vypnula letadlo. Pořídili jsme si prvně v životě e-simku Airalo, abychom nemuseli v každé zemi shánět kvůli pár dnům místní SIM karty. Luděk v tom před odjezdem chvílí seděl, nebylo úplně jednoduché se nabídkou prokousat a odhalit všechna ale, ale nakonec máme spoustu dat, platí po celém Balkáně a může nám je sdílet pomocí hotspotu ve svém mobilu. No a na co jsem přišla? Že má odpoledne začít pršet a má pršet dva dny! Jakože cože? Tady na Balkáně, uprostřed léta, a pršet dva dny? No nic, tak dneska to bude chtít nějaký dobrý nocleh.
Nova Varoš je takové typické jugoslávské město krčící se v horském údolí, červené střechy a pár paneláků. Jen jsme ho lízli. Silnice do Bystrice je hnusná hlavní, kde nás míjejí kamiony. Trochu lituju, že jsme nejeli po těch horských stezkách. Ale klesli jsme na 430 metrů, to bychom tedy klesli tak jako tak, po asfaltu jsme si ten sjezd aspoň užili, i když samozřejmě s ambivalentním pocitem, že si to brzy zase vyjedeme zpátky. Za Prijepolje ještě malý kousek rovinky podél řeky Lim a pak to začíná hned zostra vzhůru. Nebe se mračí, kopec prudký a večer na krku. Je mi jasné, jak to dopadne, tedy právě že mi to jasné není. Luděk valí bez rozmyslu nahoru, já bych zůstala na noc tady dole, zároveň ale vím, že to je blbost, není tu kde, údolí řeky je hustě osídlené, jeden dům vedle druhého, k tomu silnice a železnice. Tak to říkám spíš jen proto, že chci být schválně protivná. Prostě nechci nahoru, je to 800 výškových a to jsou skoro 3 hodiny. Bude večer, začíná krápat. „Kde tam jako chceš spát?“ řvu na Luďka, on odpovídá: „A kde chceš spát ty? Dole to nešlo.“ Vím to, ale nemůžu si pomoci. Prší už tak, že musíme do pláštěnek, máme je až na dně, sakra práce, vybalit všechno. „Díval jsem se do mapy, když vyjedeme do tisíce, jsou tam různě odbočky do obou stran.“ Nechutně optimistickej Luděk. Nechci jet do tisíce, navíc nemáme vodu, jak voda padá shora, nemám žízeň, nemám potřebu někde nabírat vodu. Nevím, co chci, je to zoufalý, stojíme v půlce kopce a prší čím dál víc. Jak bych to jenom popsala – kdo znáte balkánský kopce, tak si představte silnici, co vede po úbočí a strmě stoupá. Napravo sráz do rokle dolů, nalevo to samé nahoru. Když je náhodou rovnější místo, stojí tam dům. A víc než jeden dům se na ten plácek nevejde. Na nějaké, že za domem v lesíku… zapomeňte, sráz jak prase. Doufám v zázrak? Jakože nás někdo uvidí a: haló, pojďte k nám domů? Tak ten se neděje.
Nějak moc jsem si zvykla na zázraky. A když nejsou, jsou naštvaná 🙂 Nebo je to o tom, že se jim musí pomoci? Jsme v necelých 900 (tady se opět uvažuje ve výškových metrech), je tu jakási odbočka doleva, vede po vrstevnici. Stejně to bude k nějakému domu, tady všechny odbočky vedou k domu, brblám, ale je tam vyznačený pramen, tak aspoň tu vodu nabereme. Ujeli jsme pár set metrů, minuli ten pramen a po dalších asi 200 metrech domy – já to věděla, je to v prdeli. Hned u cesty pod prvním domem ale stojí dřevěný přístřešek, něco jako garáž a vedle louka, ne úplně velká, tak akorát na naše dva stany. Na nocleh by ta garáž nebyla, je malá a má hliněnou podlahu, ale vidíme to úplně živě – dovnitř si dát kola a aspoň večeři si udělat v suchu. Šli jsme k tomu domu, zeptáme se. Lámanou srbštinou, už jsme tu řeč dávno zapomněli, vysvětlujeme staršímu pánovi, že máme kola a jsme rodina, jestli si můžeme postavit stan na té louce a kola si schovat do té garáže. Nema problema zní odpověď! Rychle jsme postavili stany, ale i tak namokly. Luděk upravil podlahu v garáži pomocí prken, co byly asi někdy dveřmi, položil je na zem, na to složený igelit a měli jsme kousek čistého místa. Já jsem vyrazila pro vodu do té studánky. Z jiného domu (bylo tam víc domů v té osadě) šla kolem paní s jezevčíky, taky pro vodu. Ta, co mají zavedenou v domě, prý není dobrá, je chlorovaná. Šla jsem s ní a představovala si, že tady taky bydlím a jdu pro vodu a jaký život asi tady mají. Šárka se pak ještě osprchovala vodou z PETky – hrdinka dne teda!
Pán byl pochopitelně zvědavej, kdo že se mu tam ubytoval, a po chvíli přišel s deštníkem, přinesl rakiji a pozval nás na kávu. To jsme odmítli, že už kafe na noc nepijeme, ale rádi přijdeme ráno, bude-li to možné? Samozřejmě. Furt tam okouněl a pozoroval nás, ale nemohli jsme říci ani slovo, byl docela milej. Debata sice trošku těžkopádná, protože po pár společných panácích s Luďkem už pil jen sám. Noc, propršela celá.
Tak nevím, byl to další zázrak? Nakonec i slušná kilometráž, 85 km.
4. den
I ráno pršelo, ale pán opět přicupital s deštníkem, ať jdeme na tu kávu. Šárka nechtěla, počká na nás, ale její mobil na dobití jí musím vzít 🙂 Chápu ji ale. Domek je překvapivě velice pěkný, koupelna zánovní v bílé barvě (dovolila jsem se jít na WC). Pochválili jsme jim bydlení, dmuli se pýchou. Tady nahoře jsou všichni příbuzní – vedle žijí jeho bratři s rodinami. Děti mají ve městě. Po kafi už tolik neprší, dokonce se otevřel pohled do údolí pod nimi – výhled tu tedy mají neskutečný.
Než jsme se sbalili, přestalo úplně, ale sucho vypadá jinak, mraky se převalují, je vlhko a zima. Rozloučili jsme se, že pošlapeme dál. 7 km a 400 výškových metrů a je tu sedlo Jabuka, 1250 m. Teplota 13 stupňů. Kdo že se to bál vedra na Balkáně v létě? Na sedle stojí hospoda, je sice brzy, ale dál nebude nic. Sedli jsme si na prosklenou verandu a klepali kosu. Kafe už jsme měli, tak horká čokoláda, polívka…. Nedá se nic dělat, musíme dál. 4 km na hranici a jsme v Černé Hoře. Tudy jedeme prvně. Opět začalo pršet. Však jo, mělo pršet celý den, tak mi to bylo divné. Pár hodin nás to šetřilo, jinak bychom možná ani neodjeli. Opět lehce měníme trasu, kašleme na žlutou silničku, možná by v Černé Hoře byla asfaltová, ale potřebujeme v tom marastu civilizaci, nějaké záchytné body. Sjezd z 1200 m na 760 do Pljevlji. Důl na uhlí a vedle kontroverzní tepelná elektrárna, co vyrobí až 50 % elektřiny pro Černou Horu a je jediným stabilním zdrojem energie v celé zemi.
Pljevlju jsme jenom lízli, ale na kraji města stojí supermarket – ach jo, už to začalo pronikat i sem, to je konec tradičním obchůdkům a ruchu v centrech měst. Ale co nadávám, když jsem tam sama šla, nechtělo se mi jezdit do města a hledat elektru. Potřebovala jsem si sluchátka s konektorem USB-C, protože jsem někde ztratila redukci (na vandrech nepoužívám bezdrátová), zvykla jsem si poslouchat audioknihy, teď zrovna jsem měla rozposloucháno Blízcí od Veroniky Gonzales a potřebovala vědět, jak to dopadne 🙂
Pak zase do 1260 m. Tuhle silnici známe, jeli jsme po ní s dětmi ve vozíku v 20011, tehdy vedro na padnutí, dnes kosa a lije. Blížil se večer, opět otázka, kde budeme spát. Hledali jsme hospodu, kde jsme tehdy s dětmi zastavili na oběd, měli jsme na ni hezké vzpomínky, ale nějak se nedařilo. Co bychom ale chtěli, co zůstane stejné 14 let? Nebo jsme to jenom už zapomněli. U jednoho podniku jsme zastavili, nebude to ono? Není, ale když už tu jsme, tak si aspoň dáme pauzu. Místo piva a limonády horký čaj a svařák. Luděk velí: „Nabereme vodu.“ On stále uvažuje o noci venku, uvědomila jsem si. Já si to vůbec neumím představit, všechno máme mokré, ani ty stany jsme od včerejší noci, neusušili, ble. No nic, pokračujeme dál. Po dvou a půl kilometrech:
„Nebo že by to byla tahle hospoda?“ Měla jsem pocit, že tohle by to opravdu být mohlo, ale ta paní je už určitě jiná. „Nevíte o nějakém noclehu?“ zeptala jsem se a pošilhávala při tom na prázdnou hospodu a modrý koberec na zemi. „Nevím,“ kroutila paní hlavou. „Ale moji známí pronajímají kuču asi 3 km odsud,“ vzpomněla si, jenže ukázala směr, odkud jsme právě přijeli. A klasika, už někam volala. Nechci se nikam vracet! „Jaká je cena?“ protože to známe, vidí, že jsme v nouzi a bude to drahé, navíc celý dům je pro nás tři zbytečný. „Nevím,“ odpověděla, ale dodala, že tam pojede s námi. To se nám nelíbilo, i proto, že 3 km nikdy nejsou 3 km. „A tady by to nešlo?“ ukázala jsem na ten koberec. „Zaplatíme.“ Paní odmítavě zavrtěla hlavou, nebydlí tu, hospodu zamkne a pojede domů. Je jasné, že by to šlo, ale nechce si to komplikovat pro pár euro, doba se změnila. „Zkuste to na Taře,“ říká ještě… Tarou myslí údolí u řeky, která je nedaleko. Booking jsem samozřejmě dávno měla zkouknutej, je tam jen jeden hotel, jakejsi předraženej wellness. Jedeme dál a prší čím dál víc. „To už se stmívá nebo je tak zataženo?“ Asi obojí.
Promočení a zmrzlí jsme zkusili pár odboček, ale bylo to zoufalství. Hlavně představa toho mokrého stanu – i na Luďkovi bylo vidět, že jeho odhodlání polevuje. Najednou jsme stáli na hraně kaňonu, v němž hluboko, půl kilometru pod námi, tekla řeka Tara. Těšila jsem se na tuhle chvíli, až se nám ten pohled otevře a Šárka užasne v pohledu dolů – a ono prd. Mraky, mlha, déšť a pološero. Bylo mi na brečení, ale mohla jsem si za to sama, neměla jsem se těšit, tohle nikdy naplánovat nejde.
Nebyla jiná možnost v těch 1300 metrech, než sjet dolů. Toužila jsem po chatce v kempu, ale nic takového tam nikde nebylo, chtít další zázrak den po zázraku – nechci už toho trochu moc? :-)))
Jedna zatáčka, druhá, smiřuju se s tím, že teda tohle místo dceři neukážeme za denního světla, když najednou – co to vidím? Směrovka na nějaký vodácký kemp, notně už teda omšelá. Počkala jsem na Luďka: „Nezkusíme to? Třeba tam budou mít nějaké chatky.“ Luděk ještě asi doufal ve stan, ale právě rezignoval: „Jak chceš.“ Chtěla jsem. Leč ujeli jsme asi kilometr, a kemp (ani žádné jiné směrovky) nikde. Vidina chatky se začala rozplývat 🙁 „To už je divný, zajdu se zeptat,“ rozhodla jsem se, když jsme dojeli k nějakým domům. Upřímně? Trochu jsem doufala v akčnost místních. A taky že jo.
„Prosím vás, poraďte mi, někde tu má být kemp…“ „Ten je až dole u řeky, ale jestli hledáte, kde spát, pronajímám pokoj u nás doma,“ odpověděla žena asi mého věku. Cena? 10 euro osoba. Bereme! Neváhala jsem ani vteřinu.
Žena s kouzelným jménem Jadranka je učitelka z Pljevlji a zde v zde v domku na Taře tráví léto se svými dětmi. Její muž pracuje ve městě, dorazil pak později večer. Jadranka narychlo chystala pokoj, povlíkala postele… Vše (koupelna, WC a kuchyň) se sdílí s domácími, ale já jsem v tu chvíli ráda za cokoliv v suchu. Všude bordel typický pro balkánskou domácnost, ale moc se nerozhlížím a taky připadat si jednou jako super hospodyňka, co má doma skvěle naklizeno není pocit k zahození 🙂
Mazali jsme si chleba k večeři a s Jadrankou se bavili anglicky, tak se zapojila i Šárka. Jadranka byla nakonec starší než já a děti měla tři, z nichž nejstarší dcera je jako Šárka, což mne udivilo, protože ji musela mít v 35 a ty další dvě ještě později, což se mi zdálo na místní poměry docela nezvyklé. Nebo spíš byl člověk rád, když narazil na někoho, kdo taky neměl děti ve dvaceti.
Osprchovaní a v suché posteli se po 60 km v dešti spalo skvěle. Další den už mělo být hezky, těšila jsem se, že přeci jenom uvidíme kaňon Tary za lepších podmínek.
PS: Byla to nakonec ta druhá hospoda, dohledala jsem ji podle fotek a dokonce tam v tom roce 2011 měli ten stejný modrý koberec! A pak že se věci po 14 letech mění, asi jak kde 🙂
5. den
Jadranka ráno smaží palačinky, mažeme si je nutelou a domácí marmeládou, padají do nás jak… Než mi došlo, že ta hromada není jen pro nás, ale že je dělala i pro svoji rodinu. Okamžitě tak vytahuji další eura. Jadranka se brání. „Ne Jadranko! Nedomluvili jsme se, že je nocleh se snídaní. Jídlo ti zaplatíme zvlášť.“ Po palačinkách vynikající kafe z džezvy a chvíli po osmé vyrážíme. Dvě stě metrů dolů k řece, ještě trochu plynou mráčky nad kaňonem, ale Tara je krásně modrá a Šárka jako správný vodák kouká, kudy by to jela 🙂
Pak dlouhé stoupání, 22 km a 750 v. m do Žabljaku. Dvě a půl hodiny do kopce, zní to strašně. Touhle cestou jedeme poprvé, v Žabljaku jsme kdysi byli, ale z druhé strany. Sem, k Djurdjevičovu mostu na Taře, jsme s dětmi v tom roce 2011 přijeli od Mojkovace. Takový ale je Balkán, kdo ho miluje, vymýšlí nové trasy po silnicích, po kterých ještě nejel. V kopci poslouchám audioknihu, a zastavuji na kratičkou pauzu každých 50 výškových. Jedeme si každý svým tempem, každý posloucháme něco jiného, někdo knihy, někdo podcasty, někdo hudbu. Docela to uteklo, po 10 kilometrech jsme vjeli na náhorní planinu v cca 1350 metrech, zbytek se nastoupává pozvolněji. Všude vidíme jakési dřevěné chatky trojúhelníkového tvaru v různých fázích rozestavěnosti. Škoda, že jsme sem nedojeli včera, to by bylo v tom dešti obsadit nějaký těsně před dokončením, snili jsme si. Ale ne že by u Jadranky a jejího muže bylo špatně, to vůbec ne.
Po pár kilometrech už na chatičky koukám jinak. Jsou opravdu všude a jsou jich tu desítky, možná stovky, děsnej mor. Je to myšleno na rekreaci nebo na investici? Kdo si tohle bude kupovat a hlavně – kdo se tam ubytuje? A proč je jich tolik? Jak vietnamské večerky, v ulici jsou už tři, tak se logicky uživí i čtvrtá…
Nezbytný úvod pro další vyprávěná je nutný, sorry jako…
Pár let píšu články pro časopis Cykloturistika. Začalo to občasnými cestopisy, pak jsem dva roky psala tzv. Závěrečníky, nyní mi Slávka Chrpová přidělila vlastní rubriku, nazvala jsem ji Povídačky z cyklobrašny. Takový pelmel, píšu je už třetím rokem, příhody a témata mi ale pomalu docházejí, tak občas čerpám z toho, co jsem sepsala třeba sem na blog, aneb vykrádám samu sebe. V posledním čísle jsem vyprávěla jednu příhodu z Krušných hor; z roku, kdy jsme kvůli covidu s dětmi putovali po Československu. V cykloturistice jsem tuto příhodu psala v návaznosti na to, že spousta lidí má pocit, a sociální sítě k tomu přispívají, že pokud (a netýká se to jen kol) nevyrazí na nějakou pořádnou túru do zahraničí, není to ono. Putování po Česku (a přidejme k tomu i Slovensko) má ale dvě ohromné výhody. Tou první je znalost prostředí, což úzce souvisí s výhodou druhou, a tou je čeština. Ne že bychom se nezvládli v cizině dorozumět, ale přeci jenom v mateřském jazyce je ta domluva jiná. Upřímně, je pohodlnější, nemuset v hlavě lovit slovíčka, rukama nohama vysvětlovat a nechápavě se několikrát dokola ptát. Řekneme si s kýmkoliv cokoliv, pochopíme i ty nejdrobnější nuance, detaily a vtipy. Zkrátka máme šanci zažít zase příhody jiné, protože kontakty mohou být intenzivnější díky dokonalé znalosti řeči a prostředí.
Nemusíte to číst celé, důležitá je jen kapitola s názvem Důležitý vzkaz.
https://www.epastorek.cz/cykloexpedice/ceskoslovensko/
Konečně Žabljak – vyhládlo nám, tak je program jasný: nejprve oběd, pak zajímavosti, zde tedy jde o Černé jezero kousek za městem. Luděk vybral vývařovnu přímo v centru, a když jsme se usadili, tak mi oznámil: „Někdo ti volal. Slíbil jsem, že mu od oběda zavoláš zpátky.“
„A kdo to byl?“
„Nevím, nějaký pán.“
„Tak proč jsi to nevyřídil?“ Bylo mi jasné, že to bude zcela jistě nějaká neodolatelná investiční nabídka.
„Protože chtěl mluvit s tebou.“
„No jo.“
Objednala jsem si jídlo a šla ven vytočit neznámé telefonní číslo; počítala jsem, že dotyčného pošlu do háje během okamžiku. Když se na druhé straně ozval mužský hlas, ani v nejmenším jsem netušila, o koho půjde.
„Dobrý den, tady Markéta Zigáčková, volal jste…“
„Dobrý den, tady I. M., moc se omlouvám, že vás ruším na kolech, ale vy jste napsala jeden článek do Cykloturistiky a…“ Trochu se mi ulevilo, o žádnou výhodnou nabídku tedy nepůjde… Jméno mi ale nic neříkalo, tak jsem poslouchala dál. „V tom posledním čísle jste psala o dvou cyklistech, co jste je potkali v Krušných horách, šlo o paní Zdenku a pak jste vyřizovala vzkaz její dceři.“
„Ano, je to tak,“ ale pořád jsem netušila nic. Dozvěděla jsem se to hned v následující větě.
„Víte, my Cykloturistiku čteme pravidelně a tu vaši rubriku hned jako první a najednou říkám Zdence, hele, to jsme přece my, co tam tábořili. Ta paní píše o nás!“
Nevěřila jsem vlastním uším. „Jako že vy jste ti dva, co jsme tam tehdy potkali?“
Přikývnutí na druhé straně.
„Ježiš, to jste mi fakt udělal radost, že voláte. Doufám, že vám nevadí, že jsem tu příhodu použila. Jak se máte? Občas jsem na vás od té doby myslela.“
„No tak ještě to nějak jde, mně už bylo osmdesát, paní je 77. Ale furt ještě jezdíme na normálních kolech, jen poslední dva roky si už na náročnější trasy bereme elektrokola.“ Znělo to skoro omluvně.
„Vy jste skvělí! V tomhle věku se už fakt omlouvat nemusíte.“
„Tak jsem si říkal, že se vám musím ozvat. Nejprve jsem napsal paní Chrpové do Cykloturistiky, ale pak jsem zkusil najít vaše jméno. Narazil jsem na tu vaši cykloturistickou základnu a pak na tohle telefonní číslo.“
„No vidíte, my taky pořád ještě jezdíme, jsme zrovna v Černé Hoře, ale už jen s dcerou, kluk má 18 a už s námi jet nechtěl.“
„Nezlobte se, to jsem nevěděl.“
„To vůbec nevadí, mám z vás moc radost, fakt jste mi zlepšil den.“
Ještě chvíli jsme si povídali, jídlo mi stydlo na stole a mně to bylo úplně jedno. „Tak to neuvěříš, kdo to byl!“ sdělovala jsem Luďkovi, který byl na dotyčného volajícího pochopitelně zvědavý.
Z Žabljaku je to k Černému jezeru asi 2,5 km a je to taková lázeňská promenáda. Zastavila nás ale kasa a vstupné 5 euro. „To nedám,“ šprajcnul se Luděk, „jezero jsem už viděl.“ Tehdy bylo zadarmo. Šárka ho ale neviděla. „Tak prosím jedno dítě a jeden dospělý,“ oslovila jsem výběrčího. „Kolik má let?“ ukázal na to dítě. „Čtrnáct,“ zalhala jsem, ale nebylo mi to nic platné. „Tak to je už dospělácká sazba, prosím 10 euro.“
Jezero bylo stejně krásně modré a hory se v něm zrcadlily jako tehdy. „Neuděláme si selfíčko?“ poprosila jsem svou dceru. „To neee! Raději se necháme někým vyfotit.“ Chlapec mohl na Šárce oči nechat a u toho cvakal jednu fotku za druhou. Aspoň jsem měla z čeho vybírat.
Vrátily jsme se zpět a mezi davy lidí taťka nikde. Nedomluvili jsme se, kde bude čekat, docela blbá situace. Do vysílačky nereagoval, tak to bude někde daleko. Nechtěla jsem platit drahý roaming, musely jsme se tedy vrátit k té restauraci, kde jsem se připojila na wifi a zavolala mu. Tak byl ještě kousek od jezera a válel se tam na trávě. Přehlídly jsme ho.
Silnice přes Durmitor vede přes dvě sedla. První je sedlo nazvané Sedlo, 1907 m, druhé Prijespa, 1884 m, mezi nimi silnice klesne do 1700. Startovní výška je 1400 metrů. Fajn plán na odpoledne, do večera máme co dělat. Do místa noclehu (kde to bude jsme v ten moment ale ještě nevěděli) 35 km.
Neměli jsme na Balkáně vždycky jen vedra. Tehdy, 10. června 2005, napadlo v Durmitoru 20 cm sněhu. Projížděli jsme skrz něj o den později a uspěli jen díky tomu, že cestu před námi projelo nějaké auto. No, projeli… spíš protlačili, cesta byla šutrovatá, měli jsme mokrý boty a byla nám zima. Sníh zaskočil tehdy všechny, včetně pastevců, kteří se již chystali na letní sezónu…
Nyní v půlce léta vedro taky není, ale neprší a je i něco vidět a to je hlavní. Nižší teplota je při stoupání docela příjemná. Za Žabljakem se chvíli ještě jede náhorní planinou s výhledy na okolní hory, všude opět roste milion dalších dřevěných domků, opět nad tím kroutíme hlavou. Zhruba na úrovni obce Pašina voda se zvedá zmíněná silnice skrz Durmitor. Tak jdeme na to! Překvapivě na ní panuje docela klídek, aut ani motorek naštěstí nejezdí moc. Opět kopec zdoláváme každý svým tempem. Jediné co, tak jsme podcenili vodu. Jsme zvyklí, že na Balkáně je voda všude, ale tady v krasovém pohoří byl ten jediný zakreslený pramen vyschlý. Ale jak nebylo vedro, dalo se to zvládnout i s menší zásobou.
První sedlo! Krásně svítilo slunce, na chvíli jsme si i lehli do trávy, jaké tam bylo teplo. Pozorovali jsme autíčkáře, jak nemohou v omezeném prostoru horského sedla nikde zaparkovat, aby mohli vystoupit a jít se vyfotit, mezi nimi se proplétají obytné kraksny – my na kole se vejdeme všude v pohodě, jen musíme šlapat za svý. Z druhého sedla jsme klesli 200 m dolů a pak zase nahoru. Moc se toho tady za těch 20 let nezměnilo, a to je dobře. Pastevci tu stále mají svá letní obydlí, po cestě se procházejí krávy a ovce, jen nejdou po šotolině, ale po asfaltu. Pomalu se blížil večer a stoupání do druhého sedla se zdálo nekonečné. Sedlo ani není nijak vyznačené, jen jsme si to ohlídali podle mapy… A pak dolů – není to tedy úplně hned dolů, silnice se ještě dlouho vlní mezi závrty a je to paráda. Jsme v horách navečer skoro sami, kromě krav a obyvatel letních obydlí – takzvaných katunů. Pár jich stojí poblíž silnice, prodávají mléko a sýry – moc se mi to líbí, ráda je pozoruji: malý domek, u něj políčko, kravka, slepice, pes. Kdyby začala nedejbože válka nebo nějaká katastrofa, tady jsou soběstační.
Pak to finálně začalo klesat asi na 1400 m na náhorní planinu, hory před námi už patří Bosně, jde o pohoří Maglič, Bioč a Volujak. Z okraje náhorní planiny padají strmě stráně dolů k řece Pivě. V Pišče jsme poprosili o vodu a na nocleh si po 66 km našli závrt. Krásný večer zase ve stanu v krásné krajině, bez deště. Nebe se vyčistilo a až do zbytku naší cesty už mělo být hezky.
6. den
Trsa. Osada o pár domcích a jedné hospůdce, nemohli jsme ji minout. Dali jsme si dopolední kávu, pochopitelně tu domácí, z džezvy. Kam se hrabou nějaká pressa apod. Bohužel to začíná pronikat i sem, zákazníci je vyžadují, ale my naopak vyžadujeme: Domáča kafa. Někde ji mají v nabídce, někde se na ni musíme zeptat. Většinou mrknou jedním okem a jdou ji chystat, a my vypadáme rázem jako znalci.
Jak pokračovat z Trsy dál jsou tři možnosti:
1) Dokončit kolečko kolem Durmitoru a vrátit se do Žabljaku druhou stranou. Tuto trasu jsme nikdy nejeli a musí to být paráda objet celý okruh kaňonem Sušice. Cesta by už také měla být asfaltová. Třeba ještě někdy příště…
2) Sjezd dolů k Pivě prudkými serpentinami se závěrečnou křižovatkou v tunelu jsme už znali.
3) Lákalo nás vyzkoušet novou neznámou cestu směr Ščepan Polje, k soutoku Tary s Pivou. V hospodě nám potvrdili, že je silnice asfaltová celyj čas. Nakonec je to parádní výhledová trasa, stále po náhorní planině s výhledy na Durmitor, jedna báseň. V lese, když už to pak začalo zvolna klesat, odpočívali u pramene dva Francouzi s koly, jeli z domova po vlastní ose. No tak to je jiné kafe, panečku! Taky jsme svého času dojeli na nebo z Balkánu po svých, když bylo hodně času, ale Francie je ještě o level dál.
Za Crkvičko Polje následuje strmý pád dolů k řece. Miluju tyhle balkánský rokle!
Silnice nás podle předpokladu vyplivla mezi dvěma státy, nalevo černohorská hranice, napravo bosenská – co teď? Jak to bude, když nemáme výstupní razítko z Černé Hory a chceme jet do Bosny? Na černohorské straně je ale podle mapy hospůdka, volíme tedy trasu doleva, jen na celnici přijíždíme zajímavě – z Černé Hory a chceme do Černé Hory. „Jedeme z Trsy,“ vysvětlovali jsme proaktivně, ale neměli s tím problém, nikterak je to neudivilo. Hospůdka hned u silnice byla super. Jen jsme si s Luďkem objednali „maso pro dvě osoby“ a bylo toho pro 4, nemohli jsme to sníst, něco jsme si nechali zabalit s sebou na večer.
A pak hurá do Bosny, ale vítá nás republika Srbská. Však to asi už všichni znáte, dvě enklávy uvnitř Bosny a Hercegoviny: Muslimsko-Chorvatská federace a Republika Srbská.
Silnice za hranicí byla prvních pár kilometrů pokrytá novým asfaltem, ale pak se z toho stala hrůza, navíc furt nahoru a dolů, asi proto, že jsme dneska těch výškových metrů moc nenastoupali, tak abychom si nepokazili statistiku. Z Foči jsme se rozhodli nejet po hlavní, ale zkusíme vedlejší. Tak samozřejmě, že ta bílá silnička nebyla asfaltová, ale vedla podél řeky s minimálním převýšením, takže fajn. Malá zajížďka do Ustikoliny na nákup a pak návrat, protože z té malé silničky se noclehy hledaly perfektně. Přespali jsme ve starém sadu, dokonce se dalo jít „okoupat“ do Driny. Do jaké Driny? To jsem vlastně zapomněla zmínit, že soutokem Pivy a Tary vnikla řeka Drina, poměrně dlouhá a významná řeka na Balkáně. Já nevím jak vy, ale já to stejně hned zase zapomenu.
Kilometrů přes 80, výškových metrů 450, takže sranda den…
7. den
Ne že bych si na to zvykla, ale nejednou se stalo, že v průběhu naší letní cesty zemřela nějaká známá osoba. Dobře si pamatuji, že během naší první cesty s dětmi po Odře-Nise to byl Michael Jackson. O rok později v Moldavsku Ladislav Smoljak. Jiné roky zase jiná jména, na která si teď nevzpomenu, ale vybavuji si, že jsem jednu dobu vždycky na dovolené otevírala internet s otázkou: Tak kdo to bude tentokrát? 🙁 Ne, nebojte, není to nic jiného, než prostá statistika. Když strávíte 6 týdnů v kuse na „cestě“, něco takového se během té doby zkrátka přihodit může. Protože těch „známých“ lidí přibývá, bulvár informuje i o lidech méně známých či dokonce úplně neznámých, o nichž by člověk vůbec nevěděl, nebýt právě zmínky o nich. Zákonitě to pak ale vytváří dojem, že se to děje podezřele nějak moc často, či snad dokonce pravidelně.
Když jsme letos vyrazili jenom na týden, opravdu mne nenapadlo, že se tohle moje pravidlo vyplní i tentokrát. Jen bohužel, tahle osoba byla známá nám osobně.
Po noci ve starém sadu to do Goražde bylo asi dvacet kilometrů podél řeky. Ideálně to vyšlo na pauzu. Sedli jsme si do kavárny, objednali kávu a zapnula jsem telefon, že si sjedu, co je nového. Na Facebooku na mne jako první vyskočila zpráva od Michala Jona. Zpráva, které jsem nemohla uvěřit. Zpráva, že Jirka Říha, kamarád a vydavatel našich knížek, by už neměl být mezi námi. Vím, že o těchhle věcech se nežertuje, a když to Michal sdílel, musela to pravda být. Přesto jsem chtěla vědět víc, napsala jsem tedy Michalovi, ač spolu v kontaktu běžně nejsme. Pátrala jsem dál, Jirkův profil na Facebooku najednou ale neexistoval a pak jsem tu zprávu uviděla ještě na stránkách ebicyklu, spolku, se kterým Jirka podnikal různé akce. Najednou se mi to všechno začalo skládat do souvislostí. S Jirkou Říhou jsme se spřátelili při vydávání naší první knížky, společně jsme pak vydali ještě dvě. Byl sice ve věku, že by mohl být můj táta, ale kontakt jsme udržovali, alespoň ten písemný, protože Plzeň je od Těchonína přeci jen docela daleko.
Každý rok, s železnou pravidelností, přicházela přání k vánocům, svátkům a narozkám. Dotazy na to, kam pojedeme v létě a jaké měly děti vysvědčení. Nikdy nezapomněl napsat, dotazy přicházely každičký rok. Každý, až na ten letošní. Bylo mi to, pravda, divné, ale přikládala jsem to tomu, že jsou naše děti už velké a že má svá vlastní vnoučata a říkala si, že si napíšeme později, že se určitě pochlubí, kde jezdili s ebicyklem a tak. Netušila jsem, s jakou že to sviní se v těchto dnech potkal a že se jeho čas chýlí ke konci.
Pokračovali jsme dál, nebylo mi veselo. V Ustiprača se napojuje silnice od Sarajeva a najednou začal silný provoz, kamiony a tak. Došli jsme si na oběd (pstruh a brambory zde znamená 2 kusy ryby!) a představa, že po té hlavní pojedeme ještě 30 km až do Višegradu (Ne, toto je to jiný Višegrad, tamto je Visegrád a pražský Vyšehrad je taky něco úplně jiného :-)) a pak ještě dál, se nám moc nelíbila. Luděk navrhl změnu trasy. Po patnácti kilometrech od Driny uhneme a pojedeme podél řeky Lim. Měl pro to ještě jeden argument a to ten, že bychom mohli dojet do Priboje a zkusit se svézt srbským vlakem do Zlatiboru. Totiž, cestování vlaky na Balkáně není jen tak, ale na této trase, jako asi na jedné ze dvou tras v Srbsku, jezdí nízkopodlažní vagóny. Kilometrově si moc nepomůžeme, pro to ani není důvod, do Priboje je to jakoby zase kousek zpátky. Ale lákal ho ten vlak plus nová neznámá silnice kaňonem řeky Lim. Město Višegrad jsme znali z jiné (podzimní) cyklocesty.
Bylo mi to jedno, souhlasila jsem. Cesta podél řeky Lim nejprve strmě stoupala do vísky Donja Strmica,aby pak zase k řece klesla. Výhledy byly parádní. Dál ale silnice vede záhadně. Za obcí Rudo opustí Bosnu a vjede do Srbska. Nicméně hraniční přechod nikde. Vjedete do obce Sjeverin, kde jste najednou v Srbsku, tedy platí se dináry a ne markami. Po pěti kilometrech se ovšem ze Srbska vyjede (opět bez celnice) zpátky do Bosny. Oficiální hraniční přechod je pak až za vískou Uvac. Kdyby někdo chtěl emigrovat z Bosny do Srbska (nebo naopak), (jako proč by to dělal, chápu), mohl by to udělat krásně tady. Pravda, cest do vnitrozemí tam v těch horách moc není a vesnic ještě méně, ale ta víska Sjeverin je pro mne nepochopitelný úkaz. Jak tam lidé žijí – na obě strany jediné silnice vedoucí skrz vsí mají Bosnu, ale tam jsou striktně Srbové, jako by se nechumelilo. Náhodou nám to tam i vyšlo na nocleh. Utábořili jsme se na břehu řeky Lim, jenom škoda, že tekla asi 2 výškové metry pod námi a kvůli strmému srázu nebyla přístupná. Tachometr opět ukázal skoro 80 km. Ale podél řek to dnes byla pohodička.
Večer už jsem tu ranní zprávu měla černé na bílém. Takže Jirko, vím, že jsi náš epastorek měl taky rád, tak kdybys to náhodou četl, blog z téhle cesty píšu hlavně kvůli Tobě. A taky vím, že jsme si slibovali, že tu čtvrtou knihu do kupy nějak dáme, ač jsem ta hlavní brzda byla já. Však jsi věděl moc dobře, jak to bylo a jak to je. Neslibuji nic, ale třeba to ještě zkusím, vím, že sis to přál…
8. den
Ráno jsme si zajeli na snídani zase do Sjeverinu, na ranní kávu a poslední dobití telefonu. Na vlak do Priboje jsme to měli pouhých 16 kilometrů. Vlaky do Zlatiboru jedou čtyři za den, ten náš vybraný odjížděl chvíli po poledni. Čas do odjezdu jsme se snažili nějak vyplnit, ale ono tady v těch městech moc možností není. Vyčerpali jsme všechny 🙂 Památky žádné, takže nejprve burek, pak další kavárna. Zde si Luděk objednal místní specialitu, jmenovalo se to nějak jako Kafa specijal komplet. No, mrkněte na fotky, co to bylo 🙂 Popral se s tím ale docela statečně 🙂
Cesta vlakem trvala hodinu a něco a propletla nás parádní krajinou lesů a kopců skrz tunely pohoří Zlatibor. Do města to ze zastávky bylo rekordních 11 kilometrů. Rekordních v tom smyslu, jak to mají daleko z nádraží do města. Vzhledem k tomu, že jsme tam vystupovali sami, moc lidí do Zlatiboru vlakem asi jezdit nebude 🙂
Ve tři hodiny jsme byli u našeho auta. Nikde nikdo, paní asi byla v práci. Moc jsme se tedy nezdržovali a vyrazili co nejdřív, abychom ještě něco ujeli a těch tisíc kilometrů si rozložili na dva dny. Zvládli jsme jich 400, ale přenocovali jsme schválně ještě v Srbsku, v Subotici, protože srbské ceny jsou pro nás velice příznivé. Jen chvíli trvalo najít penzion, kde bychom mohli přes noc nechat auto s koly na nosiči bez obav – ideálně na uzavřeném pozemku.
Další den už jenom nuda autem. Dálnice, okruh kolem Budapešti, halušky k obědu v Malackách (SK dálniční známku jsme nekupovali) a večer příjezd domů.
Nahrávání ...
