Rubrika:
2024, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 28. 3. - 1. 4. 2024
Účastníci: Markéta, Luděk, Šárka a Jana
Už je tomu skoro deset let, co jsme s děckama o jednom pošmourném listopadovém víkendu přecházeli Slezské Beskydy, tedy… jen jejich českou (pardon, moravskou, nebo ještě lépe slezskou) část. Už tehdy jsem si všimla, že směrem do Polska vybíhají kopce, které jsou o dost vyšší než ty na naší straně hranice. Tehdy jsem si slíbila, že polské Slezské Beskydy zahrnu do svých plánů – a vidíte, došlo na ně, jen až o necelých deset let později. Pravda je taková, že jsem po nich pokukovala nejednou, nicméně nástupní body do pohoří nejsou od nás úplně dobře dostupné a komu se chce, kvůli pár dnům na horách, trávit dva dny na cestě. A když bylo času víc, zlákaly nás jiné cíle.
Když jsem přemýšlela, kam o letošních Velikonocích, myšlenka na Slezské Beskydy v Polsku přišla opět ke slovu. Klikala jsem na mapě trasu, domlouvala noclehy na chatách a Luděk hledal spojení. Vycházelo to docela dobře, vlastně úplně ideálně. Nabídla jsem výlet i Janě z Brna, ale protože jsme se tradičně kvůli pondělní koledě chtěli vrátit už v neděli večer a naopak, oproti zaměstnaným, jsme měli díky prázdninám k dobru čtvrtek, nečekala jsem, že se přidá. Ale i pro ni to byla úplně nová a neznámá oblast, tak jsme si dali v pátek v poledne sraz na sedle Salmopolska (934 m) s tím, že my tam dorazíme z chaty Szyndzielnia a Jana ráno z Wisly. V neděli se pak rozloučíme a Jana bude eventuelně někam pokračovat. Od Zigáčků jsme vyrazili jen tři, Víťa zůstal doma, protože se o něj pokoušel nějaký bacil. Stejný bacil se asi pokoušel i o Luďka, ty tři dny ušel jen tak tak, a po návratu ulehl úplně, čili místního velikonočního běsnění, kvůli kterému jsme se vraceli o den dřív, se nakonec nezúčastnil.
Slunce už zapadá, musíme přidat. Velikonoce letos připadly na konec března a to jsou dny ještě docela krátké. Stoupáme na chatu Szyndzielnia v polských Beskydech. Máme za sebou dlouhou cestu, tři čtvrtě dne vlakem a přes šest set výškových metrů k chatě. Nebe začíná temnět, jak blížícím se večerem, tak ošklivým mrakem. Chystá se na déšť. Poryv studeného vichru a my se zpocení klepeme zimou. Má smysl hledat bundy? Do chaty už to není daleko. Konečně! Z komína se kouří, znamení, že se topí. Všude panuje tma, v celé horské chatě jsme tu noc jediní hosté. Klíče od pokoje máme, ale na zavřené okénko bufetu smutně koukáme. Cestou sem nahoru všem důkladně vytrávilo. „Jestli máte hlad, nabídla bych vám žurek,“ promluvila slečna z personálu. Neváháme ani vteřinu. „Žurek říkáte? Moc rádi! Třikrát, prosím.“ Už zase nás žurek zachránil.
Většina fotek je od Jany.
Nahrávání ...
