Rubrika:
2024, Cestování s dětmi
Datum výpravy: 26. - 30.10.2024
Účastníci: Zigáčkovi (Markéta, Luděk, Víťa a Šárka)
Je už tomu tak, že toto byla jediná výprava za celý rok, na které jsme byli všichni 4! Myslím všichni 4 Zigáčkovi. Přechod Fatry (eventuelně Nízkých Tater) po chatách dostal Luděk k narozeninám už vloni. Zážitkové dárky u nás poslední dobou frčí a tak máme trochu „problém“ je vyčerpávat 🙂 Upřímně, dárek byl věnovaný s lehkou vypočítavostí, protože přespat v chatě pod Borišovom toužím už nějaký ten pátek.
Pravda je ale taková, že v létě nemá smysl po chatách nocovat, nechali jsme si tedy akci v záloze na podzim. V Nízkých Tatrách už na vyhlédnutých trasách panovaly zimní uzávěry, zbyla nám tedy Velká Fatra. Ta je výborná v tom, že se nabízí mnoho variant přechodu a tak byla šance přejít ji zase maličko jinak, než jsme to šli kdysi dávno s dětmi a sami s Luďkem vloni. Vynechali jsme chronicky známou nejvyšší část (Ostredok apod.) a soustředili se spíš na boční hřebínky. Začali jsme v Ľubochni (1. nocleh), přešli hřeben na Smrekovici (2. nocleh), odtud na chatu pod Borišovom (3. nocleh) a poslední den, po zdolání Borišova, nás čekala červená hřebenovka (ta s tím honosným názvem Velkofatranská magistrála), ale jenom po Malý Lysec, kde následovala odbočka na Lysec, který jsem měla vyhlédnutý z minula a na nějž pro nedostatek času nedošlo. Z Lysce nás čekal už pouze sestup do údolí a nocleh (č. 4) v turistické ubytovně v Žabokrekách.
Počasí vyšlo, nachozeno skoro 60 kilometrů a do sbírky přidána spousta vrcholků. Jen upozornění pro příště, už asi fakt vyrazíme zase sami, nebudu trvat na přítomnost dětí, svojí občasnou protivností nás spolehlivě odradily.
První nocleh po večerním příjezdu vláčkem jsme měli v penzionu Astoria v Ľubochni. V podstatě jediná možnost noclehu zde.
K výstupu na hřeben jsme zvolili modrou turistickou. Převýšení hned první den bylo nějakých 1500 metrů (to jsem naštěstí dopředu nevěděla :-) ), které jsme si ještě doplnili o výstupy na nějaké vrcholky. Les už (nebo ještě?) měl krásně podzimní zbarvení.
Sporadické výhledy na Ľubochňu a Šípskou Fatru
Nezaměnitelné Ľubochnianské sedlo, přes které jsme s Luďkem vloni z Fatry sestupovali. Jak jsem psala v úvodu, těch možností kudy přes VF jít, je tolik!
Tady už jsme na hřebeni přes tisíc metrů vysoko. Malý kousíček dolů po žluté stojí takovéto dvě pěkné salaše. Kouzelný obrázek, známý dosud jen z cizích fotek, se zhmotnil. Miluju slovenskou krajinu.
a vypadá to, že fungují jako seníky nebo noclehárny
Na tom nádherném místě s výhledem na Velký Choč jsme posvačili. Ten pán napravo v tom kožíšku je Luděk. Vestu si půjčil v jednom seníku (a pak ji spořádaně vrátil).
Díky lovečáku, který musí být (Šárka komentovala nákup dole v Ľubochni: všichni si na hory kupují proteinové nebo mysli tyčinky a my štangli lovečáku :-)) jsme málem měli psa. Absolutně se od nás nechtěl hnout a jít s páníčkem dolů:-)
Po modré jsme pokračovali dál a den neměl chybu. V dálce Velký Rozsutec (Malá Fatra)
Šlo se vesměs lesem s občasnými loukami, kde byly výhledy např. na Malou Fatru
Hřebínek po modré byl úzký a stráně docela strmé
Výhled k vyšším partiím pohoří, kde se budeme pohybovat zítra.
V dáli pro změnu Nízké Tatry
Sestup do sedla Maďarovo, kde modrou značku vyměníme za červenou
Na červené značce směr Nižné Šiprúňské sedlo, v dálce Stoh a Rozsutec na Malé Fatře.
Pohled ke kopcům se jménem Šiprúň. Dny se krátí, stíny se začaly nějak brzy prodlužovat.
V Nižném Šiprúňském sedle jsme děcka (po menší hádce) poslali po zelené napřed do chaty (bylo to necelých 6 km) a s Luďkem jsme si došli "odkliknout" oba Šiprúně, ten bez přídavného jména (1461 m) a Predný (1441 m).
Slunce zapadlo a hrozilo, že se hory zahalí do tmy. Spěchali jsme do chaty.
Výhledové místo poblíž Malé Smrekovice (vrchol nepřístupný), kde už došlo na čelovky. Zapomněla jsem říci, že jsem si sice vzala fotoaparát, ale nechala doma (debil!) SD kartu, takže všechno je focené na mobil (na můj a na Luďkův) :-(
Večeře na chatě po šťastném shledání s dětmi, které se musely ubytovat samy.
Chata byla natřískaná, stěny papírové, ale v noci kupodivu klid.
Horská chata Smrekovica taky vstala z popela. Někdy v devadesátkách jsem tady přenocovala na vandru s kamarádkou Janou.
Ráno jsme se i v 1350 metrech probudili do mlhy :-( Stále se držíme zelené značky a míříme do nejhezčích partií celé VF
Na Rakytově (1567 m) jsme o pár metrů překonali hranici mraků - hurá!
Mraky se válely v údolí a my si to užívali
I děti si to užívaly, tohle (že si to vyfotí samy) je pro mne vždycky největší pocta
V dálce vykukovaly Vysoké a Západní Tatry
Moje tajné přání, aby si Šárka tuhle fotku dala na instagram, protože jí to podle mne sluší víc, než všem těm holkám v klasických instagramových pozách. Hm, myslím, že to ale zůstane jen mým přáním :-)
Ten den jsme měli v plánu jen asi 13 km, tedy docela málo, nespěchali jsme tudíž. Mraky se začaly trhat víc a víc. Na Rakytově jsme se dali do řeči se skupinou tří kluků (našeho věku), taky šli ze Smrekovice na Borišov.
Měli jsme opravdu dost času, tak jsem si krásně snila, jak ještě odpoledne vyběhneme na Borišov. Ale jak už to tak bývá, dopadlo to úplně jinak :-)
Když jsme se dostatečně vykochali, pokračovali jsme dál. Ta špičatá hora uprostřed na sousedním hřebenu je Lysec, tam půjdeme zítra.
Sestup z Rakytova je docela výživný.
Mraky definitivně odpluly někam jinam
Minčol (1397 m) není na značené trase, ale nahoru jsme "museli". Zde jsme zjistili, že jeden z těch třech kluků, které jsme ten den potkávali, také kdysi sbíral vcrholky Horobraní. A tím to všechno začalo... :-)
Pohled z Minčolu na Rakytov.
Sestup do sedla pod Čiernym kameňom (1266 m), kde jsme si dali oběd. Kluci nás došli o pár minutek později a usadili se o kousek vedle.
Zaslechli naše rozhodování o tom, zda (a odkud) zdolat Čierny Kameň (1479 m). Jenže když ten jeden (tuším, že se jmenoval Ruda) řekl, že by se k nám připojil, že se mu naše odhodlání líbí, vyhecovalo nás to a vydali se vzhůru. Já, Luděk, Ruda a Šárka. Víťu jsme poslali do chaty opět napřed, na Ploskou a Borišov už to nebylo daleko.
Mno, jak napsat stručně nejsilnější zážitek celého výletu :-) 200 m převýšení prudkým terénem, skrz větve stromů a hlavně neprůchozí kosodřevinu. Byli jsme cca v půlce, když nám došlo, že už čas notně pokročil a výsledek je nejistý, spíš nereálný. Že každý metr dopředu znamená metr zpátky tím samým terénem. Zatmít někde v hoře bez cest fakt nechceme a tak jsme se s Rudou rozhodli, že to vzdáváme a vrátíme se. Šárka si také oddechla. Jediný, komu ambice zůstaly, byl Luděk. Nechala jsem ho, věděla jsem, že je dospělý a zkušený a když půjde sám, má větší šanci se na horu někudy prochroštit. Nakonec se mu to povedlo, ale uznal, že naše rozhodnutí se vrátit bylo rozumnější.
Sedlo pod horou Ploská s menším přístřeškem. Stále myslíme na Luďka, čekali jsme každou chvíli na zprávu, jak dopadl, ale signál byl mizerný, tak to bylo trochu napínavé.
Ta hora uprostřed je zmíněný Čierny kameň a my na něj stoupali po tom strmém srázu vlevo. Otočili jsme to přesně v půlce.
Že Luděk na vrchol dorazil, nám pípla zpráva, když jsme sestupovali z Ploské a před námi už naše chata byla krásně vidět.
Že ještě večer vyběhneme na Borišov, už absolutně nepřicházelo v úvahu :-)
Ohlédnutí na sestup z Ploské - z této strany je ta hora docela prudká.
Do chaty jsme došli po západu slunce (a to měl být dneska pohodový a odpočinkový den). Luděk došel asi hodinu po nás s čelovkou.
Ruda je ten vlevo v tom barevném tričku, s Luďkem si sdělují u piva dojmy. Chata se nakonec zaplnila skoro do posledního místa.
Ráno jsme nechali děcka dospat a na Borišov se vydali sami s Luďkem. Oblačnost se držela vrcholků hor jako klíště
Nahoře nebylo vidět nic, ale šlo o to horu zdolat. Na Velké Fatře jsem byla snad už popáté, ale na Borišově poprvé.
Děti si mezitím ještě chruply :-) Náš pokojík (pro 6 osob) měl prý být plný, ale ti dva další k nám nějak nedorazili.
Po snídani jsme se rozloučili s chatou a vyrážíme dál. Čeká nás pár km po červené hřebenovce. Ten kopeček je Šoproň (1370 m).
Odchod od chaty - Borišov je už bez mraků - ale znovu tam už nejdu :-)
Pohled na chatu od Šoproně
Vlevo hora Ploská, pod ní salaše Sestričky, kde jsme s dětmi tehdy přespávali po propršeném dni v boudě plné pastevců :-)
Hřebenovka je v tomto úseku kouzelná, napravo Rakytov
Za Javorinou se vejde do lesa a výhledy jsou jen omezené. Pohled na kopec Malý Lysec, kde červenou barvu vyměníme za modrou a hřeben opustíme.
Protože nás čeká něco lepšího - Lysec (1380 m)
Před finálním výstupem se musí sejít do sedla Žlebiny, takže výstup nahoru je skoro 300 výškových metrů.
A cca ve 1200 metrech se vyjde na louky
A výhled nemá chybu. Před sebou máme celou včerejší trasu, od Rakytova po Ploskou. A na obzoru vykukují Nízké Tatry.
Napravo nejvyšší partie Velké Fatry, které jsme tentokrát vynechali.
Ale v žádném případě nelitujeme, Lysec je úžasný!
Poslední metry výstupu, Víťa už tu na nás čeká
Z Lysce volíme žlutou značku, protože vede přes nějaké nižší vrcholky. Přes údolí jsou vidět Martinské hole.
Ohlédnutí za velikány Velké Fatry. Kdy sem zase vyrazíme? Asi to nebude hned tak brzy :-(
Věděli jste, jak se slovensky jmenují Křemílek s Vochomůrkou? :-)
Sjezdovky v Jasenské dolině se už těší na zimu
Za Babí horou (680 m) Šárka v bahně objevila medvědí stopy.
Bylo jich tam poměrně hodně a působily čerstvě. A to jsme byli jen malý kousek od silnice.
Do této říčky se méďové chodili napít, stopy byly všude kolem. My jsme se museli přebrodit, tedy kromě Šárky, ta nemusela :-)
Úplně úžasná turistická ubytovna v Žabokrekách. Pán, když slyšel, že půjdeme pěšky po silnici z Belá-Dulice, nasedl do auta a zajel pro nás. Potom kvůli nám otevřel malý bufík, aby si Luděk mohl dát pivo a my nějakou limonádu a čaj. A nakonec nám zařídil objednání a dovoz pizzy z Martina.
Fotbalový stadion a FC Žabokreky jsou prý na Slovensku pojem, ubytovna je z druhé strany těch tribun. Nás už čekaly jen poslední 2 km do Košťany n.Turcom na vlak.
Kompletní rekonstrukce nádraží v Žilině.
A jedeme domů, podzimní prázdniny končí. Domů musíme dorazit brzy, Víťa ještě odfrčí na intr.
Nahrávání ...
