Dnes je 13. 07. 2024 - svátek má Markéta

Polární výprava aneb s Hanelí a dětmi za polární září a na severní pól :-)

Rubrika: 2024, Cestování s dětmi

Datum výpravy: 10. + 11. 5. 2024

Účastníci: Markéta, Šárka, Háňa (a Víťa jen na polární záři)

Měla to být jenom taková obyčejná návštěva kamarádky Hanky z Prahy spojená s výletem, kterou bych možná ani na epastorek nedávala. Nebýt…

Nebýt toho, že už několik měsíců patřím k těm, co si stáhli aplikaci (dokonce dvě) a sledují, jestli náhodou není šance vidět polární záři i v našich končinách. Když jsem Hanku v půl osmé přivezla z nádraží k nám domů, netušila chudák, že za dvě hodiny vyrazíme na Polární výpravu 🙂 Aplikace totiž kolem deváté hodiny zahlásila zvýšenou aktivitu a pravděpodobnost spatření (včetně ostatních ukazatelů) se zvyšovala. To se v minulých týdnech a měsících stalo už několikrát, ale většinou mě to nechávalo klidnou, protože buď pršelo, nebo zavázely mraky. Nyní bylo nebe jako vymetené a pravděpodobnost 46 % – takové číslo jsem tam nikdy neviděla. Sledovala jsem u toho zároveň i skupinu na Facebooku, ale nikdo tam žádné obrázky zatím nepřidával, ono se totiž  stmívalo docela pomalu. “Tak já nevím, máme jet?” ptala jsem se sebe a ostatních. A když ano, tak kam? Mlýnský kopec nad Těchonínem se mi zdál nízko a směrem na sever by výhledu mohly vadit kopce vyšší. Na Kašparovu chatu je to 10 kilometrů… tak babo raď. Baby se ani jedna netvářily odmítavě, ani Hanka, ani Šárka. Mrkla jsem naposledy na mobil a pak ještě ven. “A tak pojeďme,” rozhodla jsem definitivně kolem půl desáté. “Aspoň se bude takhle při pátku něco dít!” A když výprava za polární září, tak ať to je pravá nefalšovaná polární výprava! Řádně jsme se oblékly (ušanky, péřové vesty) a stanovily si funkce  – náčelník, pomocný učitel a tak. Jako potaha jsme přizvaly Víťu. Nalákala jsem ho na to, že ho nechám řídit. Luděk už ležel, jak je jeho zvykem. Totiž, byl se odpoledne projet na kole a při návratu si dal u Milana pár piv. Takže, jednak byl lehce podnapilý, jednak mi nevěřil, že něco uvidíme. Já taky moc nevěřila, ale o tom to celé je – při tomhle úkazu žádná jistota není. Ale aspoň že mi poradil, kde máme schovaný stativek.

Upřímně – bez něj a hlavně bez Víti by to bylo celé nanic, protože on jediný zvládl obsloužit foťák a metodou sice pokus – omyl, ale celé to nebeské divadlo nafotil. Já bych zvládla tak možná našroubovat stativ a dál bych byla bezradná 🙂 Ale to předbíhám.

Sedíme v autě a jedeme směr sever, tedy Mladkov. Nálada je dobrá, padají hlášky z Cimrmanova Dobytí severního pólu. Optimismus mírně kalí jen svítící srpek měsíce. “Kdyžtak budeme pozorovat hvězdy,” utěšujeme se. Naštěstí se ale měsíc nachází nevysoko nad obzorem a spíš na západě než na severu. Jak stoupáme serpentinami k Českým Petrovicím, obloha tmavne. Až ke Kašparově chatě nejedeme, v chatě se svítí, někdo tam asi je. Zůstali jsme na louce pod lesem, výhled je tam taky dobrý. Uviděla jsem je ihned po vystoupení z auta – zvláštní šedobílé pruhy na nebi visící kolmo dolů. Pak si oči přivykly tmě nebo záře zesilovala. Narůžovělé “něco” se táhlo po celém severním obzoru, odhadem skoro 60° vysoko (vím, že to není správná míra, ale prostě: 90°myslím mít to přímo nad hlavou 🙂 ) Zírali jsme na nebe, maličko se to měnilo, barvy a sloupy posunovaly, objevovaly se a mizely. Bylo jasné, že to je ONO! Víťa zapnul foťák a dal se do díla. Ano, záře ve skutečnosti nezářila tak výrazně, jako ji zachytily fotky, je to dáno optikou. Byla asi o polovinu slabší, přesto zážitek neskutečný. Šárka litovala, že táta nešel s námi a navrhovala pro něj ještě zajet. Hanele se svými několika dioptrimemi byla jako Varel Fištenský: “Tak… bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát… ” 🙂

Asi po třičtvrtěhodině růžová zeslábla a nebe ovládl pouze hvězdý svit. Vydali jsme se domů, mlčeli jsme a každý si to divadlo v duchu ještě přehrával. V noci pak, podle informací na facebooku, přišla další vlna, možná ještě silnější a barevnější, já byla šťastná alespoň za toto. Fotek polární záře v naší republice je plný internet, ale nafotit si vlastní a hlavně – vidět ji na vlastní oči považuji za životní zážitek.

Další den jsme vyrazily na severní pól (to už s námi nešel Víťa, musel dělat něco do školy). Hanka si vybrala trasu z Kladského sedla na Paprsek a zpět po hranici. Polská hora (1106 m) neboli polsky Rudawiec je prý nejsevernějším bodem Moravy, pokud nepočítáme Slezsko, ale Olomouckého kraje každopádně. A hlavně, ta cedulka tam fakt je, nekecám 🙂 Celá výprava tak získala svůj název a smysl 🙂

 

Příspěvek byl publikován v rubrice 2024, Cestování s dětmi s lokalitami , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU