Lúčanská Malá Fatra

Rubrika: 2018, Cestování s dětmi

Datum výpravy: 13. - 16. 8. 2018

Účastníci: Markéta, Šárka, Hanele

Lúčanská Malá Fatra aneb „ta druhá Fatra“

„Kde budete spať?“ oslovil nás pán s velkým batohem a ještě větším foťákem na vrcholku malofatranského Kľaku. 

„Rády bychom došly do Vríčanského sedla.“ (to y je správně, pochopíte dál… )

„Jáj, tam je to samý medveď…“ dozvěděly jsme se. Letní slunko ozařovalo vrcholovou plošinu, kde panovala pohoda pozdního odpoledne. Hory vypadaly přívětivě. Potkat na téhle části Malé Fatry turistu je celkem vzácnost, takže člověk rád prohodí slovo opravdu s každým.

„A vy budete spát tady? Co když přijde v noci bouřka?“ projevila obavy prozměnu dcera Šárka.

„Víte, vloni jsme potkali medvěda dvakrát, z toho jednou naproti za řekou nad Strečnem, takže tuším, že letos už takové štěstí mít nebudeme.“

(Miluju tyhlety medvědí debaty. Obzvláště za bílého dne a v bezpečné společnosti dalších lidí 🙂 )

„Jó, pod Klačianskou Magurou, tam je medvědů nejvíc. Hlavně v těch kukuřičných polích. Letos jich tam přišlo snad dvacet a budou tam, dokud je nevyženou kombajny,“ pokračoval. 

„Tak vidíte, medvěda tady v lese na hřebeni nepotkáme, když jsou všichni v kukuřici,“ shodli jsme se závěrem. Pán zůstával na vrcholu, my nahodily batohy na záda a vydaly se dál. Měly jsme před sebou ještě dlouhou cestu, a slunce už se sklánělo k horizontu. Mapa sice ukazovala tři kilometry, ale směrovky trvaly na hodině a půl. A já začala chápat, jaká že ta Lúčanská Malá Fatra vlastně je…

Překvapivě docela náročná…

Když jsme sestupovaly do Vríčanského sedla, slunce už dávno zapadlo a na hory přicházela noc. Les ztichnul a já si snad poprvé  v životě přála, abychom v tom sedle nebyly samy. Aby tam už někdo tábořil. Ne, dneska by mi společnost nevadila, myslela jsem si… ale přání se nevyplnilo. Malá mýtinka zela prázdnotou, lidé byli daleko, zmizel i mobilní signál. Voda v nedaleké studánce však naštěstí nezmizela ani v suchém létě, takže nastal tradiční večerní kolotoč. Musely jsme jednat, než měla padnout úplná tma. Rychle pro vodu, zažehnout oheň, uvařit večeři a postavit stan. Bylo dobře, když oheň plápolal. Ale přišel čas, kdy bylo nutné nechat jej dohořet a odebrat se spát. „Nedáme aspoň ten salám někam dál od stanu?“ vzpomněla si Háňa, že máme v batohu štangli lovečáku. Naházely jsme všechno jídlo do mého starého batohu, který jsem zanesla pověsit na větev hlouběji do lesa. „Co když nám to někdo ukradne?“ strachovala se Šárka. Brzy ale usnula, což se mně ale ani Háně dlouho nedařilo. V lese to šramotilo, za tmy je každý zvuk stonásobně horší. Tím spíš, že jsme tam byly jen tři holky, z toho jedna devítiletá. Oheň už jenom slabounce žhnul a na nebi vrcholily Perseidy. Na zítřek hlásí bouřky, tak snad nepřijdou dřív, pomyslela jsem si, když jsem za sebou zavírala zip stanové plachty… (V rámci úspory váhy jsme s sebou vzaly jenom část stanu – plachtu, podlážku a tyčky.)

Takových obav, řeknete si možná opovržlivě… Je tolik žen, které jezdí samy a přespávají v lesích… 

Jo, já je taky obdivuju!

Kluci s námi na tento vandr nešli. Víťu bolel kotník a Luďkovi se moc nechtělo, tak se to celkem hodilo, že spolu zůstali doma.

A když ráno vyšlo slunce, byly všechny noční můry zažehnány. Po snídani jsme se rychle sbalily a vyrazily dál. Trasa sice měla měřit pouhých 16 kilometrů, ale časy na cedulích hovořily jasně. To už jsme dávno pochopily, že Lúčanská Malá Fatra se vážně nezdá. A když nám pod nohami na cestě svítila v podivných intervalech roztroušená zrníčka kukuřice, raději jsme moc nepřemýšlely nad tím, kde se tady vysoko na hřebeni mohly vzít. A že medvědi neradi chodí po stejných cestách jako lidé? Kdeže! Výrazné stopy se leskly v blátě přímo na červené turistické. Ještě že už v nich bylo napadané listí, tedy známka toho, že tady méďa prošel před delší dobou.

Ještě nebylo ani poledne a nad Kľakem se zatáhlo a začalo hřmět. O dost dřív, než předpovídali  meteorologové, ale vzhledem k tomu, že jsem silné bouřky zažila pokaždé (poprvé i podruhé), kdykoliv jsme v této oblasti vyskytli, mě to ani nepřekvapilo. Spěchaly jsme do sedla, a pak přes vrchol zase do dalšího, na vrcholové rozhledy jsem svým parťačkám moc času nedopřávala… Když nás obklopily stromy, cítila jsem se bezpečněji. Ale měly jsme štěstí, bouřilo všude okolo, na nás nespadla ani kapka.

******************************************************************************

Co je na té druhé Fatře hezkého? Já vidím jenom les. Dvacet kilometrů lesa, hodně hustého lesa, takže nic pro nás, odpověděl mi jeden kamarád na internetový pozdrav z 1364 metrů vysokého vyhlídkového vrcholu Minčol, když už se konečně celkem spolehlivě dal chytit mobilní signál z měst pod námi. Koukla jsem se dopředu na Kriváňskou Fatru, doprava na Chočské vrchy, doleva na Beskydy, a až úplně vzadu na mě mrknul se svou nezaměnitelnou siluetou Kľak. Zdál se neskutečně daleko, ale vidět byl odevšad. Kašli na to, říkal. Jen ať mají lidi tyhle předsudky. My tady o davy nestojíme.

Věděla jsem své. Věřit satelitním snímkům na google mapách nebo osobní zkušenosti?

Ano, objektivně je asi ta Kriváňská část hezčí, ale jak chcete hodnotit krásu hor? Někomu se tají dech při pohledu na strmé zulové štíty, jiného dojímají procházky po travnatých poloninách. A když se k přísným hodnotícím kritériím přidá možnost volného táboření, dostupnost vody v hřebenových partiích a v podstatě nulová návštěvnost, v porovnání se zákazy Národního parku, s nahnáním turistů na nocování k chatám plným hlučných opilců… Nevím nevím, která Fatra z tohoto srovnání nakonec vyjde vítězněji… ?  🙂

******************************************************************************

Poslední noc, poslední oheň pár kilometrů nad Strečnem. Dalo by se sejít dolů, do hlučného údolí plného hřmotu vlaků a smradu aut, a cestu zakončit už dnes. My nikam nespěchaly. Ještě jsme si chtěly vychutnat jednu noc v přírodě. Už jsme se nebály samy holky v lese.

A pak jsme ten poslední den snědly poslední jídlo k snídani, poslední vodou zalily doutnající ohniště a nahodily už odlehčené batohy na závěrečný sestup. Proti nám  stoupal kluk s podobným batohem. „Ani vám ten výstup nezávidím,“ pozdravila jsem ho, ale to jsem nemluvila pravdu. Protože i když ráda poznávám nová místa, a nová pohoří, v duchu jsem si už plánovala, jak sem příště pojedeme i s Luďkem.