Rubrika:
2020
Datum výpravy: 29. 2. 2020
Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka
Po nevydařených jarních prázdninách, kdy jsme vyrazili do Beskyd na chatu Sůkenická, a po třech dnech se museli vrátit, protože nás všechny skolila jakási viróza (stejně bylo málo sněhu, ani žádné pořádné fotky z těch dvou výletů nemáme), jsme s nelibostí sledovali vývoj letošní zimy. Poslední týden v únoru se však jakýsi záchvěv něčeho, co zimní období připomínalo, objevil, i u nás napadlo pár centimetrů sněhu, takže nemělo smysl otálet. Jak řekla moje máma, letos se musí využít opravdu každá příležitost.
V sobotu ráno jsme vzbudili notně zpruzelé děti, vyslechli si jejich hádku způsobenou nechutí kamkoliv (rozuměj: asi s rodičema) vyrazit, nachystali jsme snídani, svačinu, ometli sníh z auta, naložili do něho 4x běžky a hůlky, a pak počkali, až se děti milostivě oblečou (Aneb sto otázek typu Kde mám nákrčník?), aby stejně zapomněli doma kapesník…
Ještě v Šumperku byla špička vysílače nejvyšší moravské hory vidět, ale na sedle už ji zakrývaly mraky, a od Švýcárny už pak byl výstup jen v mracích, okořeněný silným vichrem a slabým sněžením. Jak se kroutí silnice kolem Pradědu, střídavě nám to fučelo do zad a do obličeje. Do vysílače jsme málem narazili, jak nebyl do poslední chvíle vidět.
Po obědě v restauraci vysílače se nálada dětstva (od slova mužstvo) trochu zlepšila (také přispělo to, že z Pradědu už to je zpátky jenom z kopce), inkriminovaný úsek na rozcestí jsme nějak přežili a dál už to byla zimní paráda. Sněhu zatím dostatek od cca 900 m n. m., navíc krásný prašánek, ve sjezdech se ani nemuselo brzdit, prostě paráda. A poslední únorový den (s datem, který se dá zažít jen jednou za 4 roky) už mají výlety výhodu, že je dlouho vidět. Za světla se nám podařilo dojet až domů.
Nahrávání ...
