Dnes je 28. 03. 2024 - svátek má Soňa

Hory severního Maďarska na kole II – Pilišské vrchy a Tatabánya

Rubrika: 2017

Datum výpravy: 25. - 29. 10. 2017

Účastníci: Markéta, Luděk

Ujeté kilometry: 281

aneb jak jsme zase jeli za teplem na jih.

Že ráda vymýšlím výlety do neprofláknutých míst a že s oblibou hledám právě ty utajené zajímavosti v zemích, kde – podle obecného povědomí – nic zajímavého není, to už jsem na sebe prozradila mnohokrát. A právě na podzimní prázdniny jsem měla v hlavě přechod jedněch méně navštěvovaných slovenských hor. Ne moc vysokých, ale ani ne úplně nízkých. Prostě tak akorát. Vycházelo to přesně na ty čtyři dny, které jsme tento rok dostali, jelikož státní svátek vyšel na sobotu. Prostě letos prázdniny cykloturistické nebudou  a hotovo! Naježděno máme dost! Koupila jsem zateplovací vložky do spacáků a střídavě zírala v mapách do spleti barevných čar a na weby s předpovědí počasí. Zpočátku to vypadalo idylicky. Sluníčko, rozumné teploty. “To klapne,” říkala jsem si s potěšením a těšila se moc.

Jenže brzy se ukázala nevýhoda dlouhodobých předpovědí. Ze statistického hlediska je totiž skoro větší pravděpodobnost, že nebude tak, jak předpověď ukazuje, než že tak bude. A tak se pomalu den ode dne předpověď měnila. U sluníček se objevily kapky, pak sluníčka úplně zmizela a když kapky vystřídaly sněhové vločky a teploty zmodraly do mínusových hodnot, začal hlodat červíček pochybností. “Na horách to bude trápení, v mracích, v mlze, bahně, umíš si to představit, ne?” nesouhlasil s pěším výletem Luděk. A pak pronesl opět tu památnou větu: “Já bych jel na kola. Zase někam do Maďarska, tam by mohlo být líp.” A když babička s dědou projevili zájem o děti, bylo víc jak jasné, že podzimní prázdniny strávíme v tradičním duchu. Na kole bez dětí, v noci pod stanem. Mrkla jsem na předpověď. Sluníčka a teploty kolem 16°C, v noci žádné mrazy. “Tak jó, no,” souhlasila jsem nakonec. A měla jsem přesně jeden den na to, abych vymyslela kam se pojede, a co je tam zajímavého.

Vždyť to přeci dělám ráda, ne? Jo, jenže když se u toho musím rozloučit s myšlenkou na vysněný vandr… Ale snad na něj někdy příště dojde taky, teď se soustředit na Maďarsko. Tak co že to tam máme za nabídku?

Že jsou na severu Maďarska docela slušné kopečky, jsme zjistili už nejednou. A tak výpravu začneme tam, kde jsme ji minule zakončili. Do Štúrova se dá dobře dostat vlakem, když tedy pominu to, že si povinnou rezervaci na kola do mezinárodního vlaku (ač vypravovaného Českými drahami) v roce 2017 nekoupíme na internetu, ale jedině osobně na mezinárodní pokladně (nejbližší pro nás je v Letohradu). A tak jsme zatnuli zuby, vysolili dva tácy za zpáteční jízdenku City Star a po delší době nabalili spacáky a vše potřebné na nosiče kol.

“Kde ste sa vybrali v takom nečase?” uvítal nás (nezvykle pro tento kraj slovensky!), domorodec po vystoupení z vlaku ve Štúrovu. “Ják v nečase? My sem jedeme za teplem, u nás už má padat první sníh!” Bylo pod mrakem, teploměr ukazoval 13 °C a  mně to nepřipadalo vůbec špatné. Možná ale měl pán víc informací než tvůrci populárního norského serveru. Vydali jsme se k mostu, abychom po něm přejeli přes Dunaj do Maďarska. Od roku 2001, kdy byl most po vyhození do vzduchu německými vojsky na ústupu po dlouhých letech obnoven, jsme jej přejeli už mnohokrát, stejně jako jsme si mnohokrát užili pohled na ostřihomskou baziliku. Protože – a dá mi za pravdu každý, kdo tady byl – tenhle obrázek se jen tak neokouká!

Pilišské vrchy se rozkládají zhruba v trojúhelníku vymezeném městy Budapešť – Ostřihom – Visegrád a v nejvyšším bodě dosahují výšky 756 metrů. Což sice není mnoho, ale ta výška je relativní. Od Dunaje, z nějakých cca 120 metrů, budí tyto kopečky poměrně respekt, a není tak divu, že je většina cyklistů raději objede pohodlně a bez námahy podél vody. Při pohledu do mapy je to ale velká škoda. Pohoříčko doslova protkává hustá spleť turistických cest, napříč vede i několik asfaltek. Nudit se tady rozhodně nebudete. Jenom za první den jsme na 58 kilometrech nastoupali 1400 výškových metrů. A 1200 metrů na 78 kilometrech ukazoval tachometr další den. V kombinaci s krátkými dny, kdy v šest hodin už musí  stát stan a hořet oheň, nám kopce daly docela zabrat.

A co je tedy v Pilišských vrších k vidění? Stačí jen mrknout do mapy a uvidíte, že toho není vůbec málo: hrady, rozhledny, jeskyně… My jsme si pěšky prošli soutěsku Rám, navštívili Visegrádský hrad, nahlédli do poutního místa Dobogókő a přespali na nejvyšší hoře Pilis, přímo pod rozhlednou nedaleko ruin hangárů bývalé raketové základny (o které se mi bohužel zatím nepodařilo vypátrat podrobnější informace).

Další den se už počasí, navzdory původní předpovědi, začalo kazit. Meteorologové strašili blížící se vichřicí, foukalo a pršelo už v podstatě skoro celý pátek. Přejeli jsme nad město Tatabánya, nad nímž se na skále vypíná socha ohromného ptáka. Je vidět z dálnice do Budapešti, v minulosti nám mnohokrát posloužila jako orientační bod, že je maďarské hlavní město už nablízku. Bylo tedy milou povinností ji konečně navštívit osobně. A dozvěděli jsme se, že nejde o orla ani o sokola, ale o turula, bájného maďarského mytologického dravce, jednoho ze státních symbolů. A naše krátká cesta se tady začala pomalu stáčet zpět. Po dobytí zříceniny hradu Vitány-vár nás pohodlná cyklostezka zavedla do příjemného a historického města Tata. To už jsme měli kopečky za zády a před námi byl úsek Dunajské cyklostezky Komárno – Štúrovo, na který jsme byli zvědaví. A najít navečer u cyklostezky tábořiště nebyl s vidinou blížící se vichřice vůbec jednoduchý úkol. Naštěstí nám povodňová hráz a nízký lesík poskytly bezpečné místo, a my tak strávili i čtvrtý večer u ohýnku a domácí slivovice. V noci jsme potom ze stanu pozorovali nákladní lodě plující po Dunaji a ráno balili v sílícím větru a lijáku mokrý stan. Čekalo nás posledních 10 km na nádraží (jak jsem byla ráda, že jsme den předtím ujeli 101 km!) a potom cesta vlakem domů. Vichřice stále sílila, přicházely zprávy o spadaných stromech a o uzavřených tratích a i na těch neuzavřených vlaky nabíraly zpoždění. Přesto jsme zcela výjimečně měli štěstí (páč většinou si to vyžereme) a domů dorazili naprosto podle plánu. Babi s dědou přivezli děti, zatopili v kotli a nás čekalo jen vybalování a spolu s ním i doznívání dojmů z výletu. Maďarsko nás opět příjemně překvapilo, a troufám si říci, že to nebyla do těch končin výprava poslední. Až se zase někdy budeme mít ten nápad ohřát se v jižních krajích (hahaha 🙂 ), čeká tam, na severu Maďarska, kopců ještě dost. Táhnou se totiž až  k Balatonu…

Příspěvek byl publikován v rubrice 2017 s lokalitami , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU