Dnes je 28. 03. 2024 - svátek má Soňa

Bukovské vrchy – přes Pikuj a Bieszczady pěšky

Rubrika: 2017

Datum výpravy: 23. - 1. 9. 2017

Účastníci: Markéta, Luděk

Bieszczady, Bukovské vrchy, Poloniny. Kdo o nich nikdy neslyšel? Kdo nikdy nezatoužil se do toho vzdáleného kraje na trojmezí Ukrajiny, Slovenska a Polska podívat? I já to měla v hlavě zasunuté v šuplíku „jednou tam určitě musíme“.

Pravda je taková, že pohoří je od nás opravdu vzdálené. Bukovské vrchy se nacházejí v severovýchodním cípu Slovenska, jihovýchodním cípu Polska a velká část leží i na Ukrajině. Na víkend, ani na ten prodloužený, to nemá cenu vůbec zkoušet. Ještě že jsou letní prázdniny. Koncem srpna míváme pravidelně s Luďkem vyhrazený čas pro pěší vandry bez dětí. Bývá to čas, kdy počasí v horách bývá stabilnější, odpolední bouřky ztrácejí pomalu svoji sílu. Na druhou stranu už je pryč svěží zelená barva z počátku léta, horská tráva už je od slunce spálená, a prameny často slabé, nebo už dokonce vyschlé. Ale takto nám to prostě každý rok vychází. Letos se nám nechtělo nikam daleko, cítili jsme se docela vyježdění. Max den cesty. Táhla nás Ukrajina, koukala jsem na mapě po poloninách, kde jsme ještě nebyli. A zahlédla horu Pikuj!

„Jedete na Pikuj?“ zeptal se nás domorodec v první vesnici, když jsme v červenci, při dovolené na kole Karpatským obloukem přejeli s dětmi ze Zakarpatské do Lvovské oblasti.
„S těma naloženýma kolama asi těžko!“ ťukala jsem si na hlavu směrem k jeho dotazu. Chlapík se ale nenechal jen tak odbýt.
„Nemyslel jsem na kole, ta si necháte někde dole. Nahoru hezky pěkně pěšky!“ Svůj nápad doprovodil legrační imitací pochodování.
Myslela jsem si své, ale netušila jsem, že neuplyne ani měsíc, a já na vrcholu této hory budu stát.

Pikuj je totiž na Ukrajině pojem!

Pikuj je se svými 1408 metry totiž nejen nejvyšším bodem celých Bukovských vrchů, je také nejvyšším bodem Lvovské oblasti. A kromě toho, jeho špička je za příznivého počasí dobře vidět po celém Zakarpatí. Leží na pomezí Lvovské a Zakarpatské oblasti, a zároveň i na dávných československých hranicích.

Pikuj nám zkrátka nedal pokoj 🙂

„Fajn, Pikujem začneme,“ začali jsme s Luďkem plánování. Pravda byla taková, že jsem měla z Malé Fatry nepěkně naražené koleno a nechtělo se mi proto nikam do náročnějších skalnatých terénů. Na poloninách je stejně nejlíp! „A potom prozkoumáme Bieszczady!“ byl najednou plán na letní vandr hotový!

A tak jsme v druhé půlce srpna, ani ne tři týdny po návratu z kol, mířili už zase na Ukrajinu.

Bieszczady, Bukovské vrchy a Bukovská polonina jsou vlastně jedno pohoří, ale hranice států z nich udělala dva úplně oddělené světy. Bohužel, v současné době není možné uskutečnit souvislý přechod pohoří po celé jeho délce. Poblíž Užockého průsmyku totiž prochází Slovensko-Ukrajinská hranice. Je to škoda, protože na Užockém perevale koukáte na vrcholky polských polonin, které jsou bohužel z této strany nedostupné. Možná by se daly hranice v horách načerno přejít, a jednou jsme to i riskli v horách mezi Bosnou a Černou Horou. Tady je to ale jiné, není to jen hranice dvou zemí (které navíc v případě Balkánu nedávno tvořily společný stát), je to hranice “západní” a “východní” Evropy, hranice EU, hranice Schengenu a ta je jako taková opravdu ostře střežená. Víme (a i jsme viděli), že Poláci hranice hlídají bedlivě. Měli jsme vstupní razítko na Ukrajinu, neměli bychom výstupní. Zkrátka, nestálo nám to za možné problémy. A o nějakém turistickém hraničním přechodu si tam v těch místech ještě asi dlouho necháme zdát. 

Vandr jsme tak rozdělili na dvě části. Nejprve třídenní přechod ukrajinských hor, poté přesun do Polska. Na celý výlet jsme měli jen deset dní, a když jsme vzali do úvahy vzdálenost a celkovou logistickou náročnost, rozhodli jsme se, k Luďkově nelibosti, vyrazit autem.

To jsme po jednom a půl dne jízdy zaparkovali na Užockém perevale přímo pod stálou kontrolou zdejších pohraničníků (zdarma). Lákalo nás totiž svézt se karpatským semmeringem, na jehož koleje, tunely a zákruty jsme koukali v létě, kdy jsme na kole právě Užocké sedlo přejížděli. Vlaků denně moc nejezdilo, nejnáročnější bylo najít nějaký jejich rozpis. Jeden ze Sjanek směrem na Užhorod vyrážel kolem poledne, což se nám hodilo, ale víme jak to chodí “na východě”, takže jsme na nádraží přicházeli s tím, že vláček i možná nepojede. Nakonec jel ve stanoveném čase a zážitek to byl velký.

Vystoupili jsme v Perečině a do startovní Bilasovici jsme se přesunuli stopem přes Svaljavu, bus měl jet až za dvě hodiny a ani maršrutky ten den zrovna nejezdily (až teprve později mi došlo, že bylo 24. srpna, tedy den kdy Ukrajina slaví státní svátek, Den nezávislosti). Zpátky k autu do Užockého sedla to bylo přes hory nějakých 35 kilometrů. Nechtěli jsme se honit, počítali jsme, že pozítří bychom tam mohli dojít.  Byl už večer, tak jsme se utábořili na louce za vsí, spasených plácků tam bylo bezpočet.

Výstup na Pikuj jsme zahájili hned ráno po snídani. Podle mapy vede na vrchol žlutá a červená trasa, v reálu jsme neviděli značku ani jednu. Zorientovali jsme se podle map (mapy.cz) v mobilu, cesty jsou tam jakžtakž zakresleny a viditelnost byla skvělá. Mysleli jsme si, jak brzy jsme vyrazili, ale místní děda už pásl krávy vysoko nad vsí. Tohle mě nepřestane fascinovat. U nás se složitě řeší správná treková obuv, výbava ladí k dokonalosti, taháme s sebou do hor i na jeden den všechno možné, a domorodci chodí na celý den s kravami jen v gumákách a svačinou v kapse.

Pikuj stále trčel nad námi a za námi se otevřel výhled na poloninu Boržava a další ukrajinské hory. Stoupali jsme dál k vrcholu, cesta vedla zarostlým lesem, a v závěru borůvčím, ale pěšina zřetelná byla. Koneckonců bylo víc jak jasné, kam jdeme. Pikuj byl opravdu nepřehlédnutelný.

V závětří pod vrcholem odpočívali tři lidé, dva muži a jedna žena. Už podle oblečení bylo jasné, že jde o domorodce. Tipovali jsme je na sběrače borůvek, ale spletli jsme se šeredně. Hádali bychom dlouho a stejně bychom účel jejich návštěvy neuhodli. Bylo totiž 25. srpna, a jak jsem se už zmínila, den předtím slavila Ukrajina den nezávislosti. A oni sem při této příležitosti dovezli sochu Krista v životní velikosti, kterou přímo na vrcholu hory instalovali. Autorem sochy byl jeden z nich a nyní po odvedené práci odpočívali. Ihned nás srdečně zvali na svačinu. Přisedli jsme si rádi. Servírovalo se pečivo, vařená vajíčka, máslo a zelenina. K tomu káva s mlékem z termosky. Vše zaručeně domácí. Dali jsme do placu aspoň naši slivovici. Na závěr je Luděk pozdravil “Slava Ukrajině!”, což je viditelně potěšilo, protože odpověděli “Slava gerojam”. Potom sešli z vrcholku kousek níž, kde měli zaparkované terénní auto s ohromnou ukrajinskou vlajkou, a odfrčeli zpátky do údolí. A my konečně stanuli na vrcholu hory Pikuj. Sochu Krista nešlo než obdivovat. Beton na podstavci byl ještě čerstvý. Když jsem se ale podívala na větrem, deštěm a blesky ošlehaný betonový pylon kousek opodál, smutně jsem si povzdechla, jak dlouho zde asi tato socha vydrží.

Směrem k západu se otevřel výhled na celý hřeben Bukovské poloniny. Vypadal pohodově, žádné výrazné převýšení. Pomalu jsme se vydali na sestup. Ač byl teplý a jasný slunečný den, na hřebeni foukal vítr. Nalevo jsme rozpoznali poloninu Runa a Ostrou Horu, a neustále jsme se ohlíželi na vzdalující se Pikuj. Pěkně to odsejpalo. Hřebenová pěšinka byla sotva znatelná, po pár kilometrech jsme se ale napojili na cestu vyjetou kolejemi aut. Polonina je dodnes hospodářsky využívaná. Cesta se vlnila jenom maličko a názvy kopců, na kterých jsme stanuli, jsem příliš neřešila. Mnoho fantazie v jejich názvech nebylo, byl to samý Veliký vrch, Ostrý vrch, a tak podobně. Hřebenovka byla klasická polonina, úbočí kopců zalesněné, vrcholové partie porostlé travou. Míjeli jsme stáda pasoucích se koní nebo krav a shlíželi dolů do údolí na vesničky. Krása nesmírná

Výraznějším bodem bylo sedlo Ruskij put, kde měl být pramen vody. Stráně tu ale byly strmé, místo na nocleh nevhodné, pokračovali jsme tedy dál. Další voda byla kreslená až na úbočí hory Starostyna, doufali jsme, že tam najdeme i nocleh. Sešli jsme na hranici lesa, louky tam byly použitelné, ale s vodou bída. Prameny už na konci srpna zeslábly, a okolí rozdupáno od dobytka. Použili jsme ji tak jen na vaření a na čaj.

Ráno jsme vystoupali zpátky na hřeben, na horu Starostyna (1229 m). Měli jsme před sebou cca 15 km na Užocké sedlo a už nás žádné větší převýšení nečekalo. Z vrcholku hory Starostyna jsme měli celou Bukovskou poloninu jako na dlani.

Drohobytskyj kamen byl posledním výhledovým vrcholem, v dálce už se krásně vyjímaly polské Bieszczady. Jak by bylo krásné do nich volně přejít, pokračovat v túře bez nutnosti posunu autem skrz oficiální hraniční přechod. Smutně jsme se na polské vrcholky podívali, a cesta zmizela v lese. Po dlouhé době se na stromě objevila turistická značka, vlastně první, kterou jsme viděli. Uznávám, že na poloninách není na co je kreslit.

Hřeben tady utvořil oblouk a i cesta se na chvíli stočila jakoby zpátky a vyšla z lesa, takže jsme najednou měli nádherný pohled na celou hřebenovku Bukovské poloniny. Před nějakou dobou tady asi hořelo, stromy byly ohořelé. Tráva se však už zelenala a divokým rostlinám se vesele dařilo. I když nás nohy ještě nebolely, na chvíli jsme si museli sednout do trávy a ten pohled si vychutnat. A pak už jsme vešli do lesa a za chvíli byli na sedle. Auto tu na nás čekalo.

Nasedli jsme do něj a ještě ten den se přesunuli do polských Bieszczad. Cestou jsme na revanš stavěli stopařům, a přes hranice jsme dokonce převezli dvě babky pašující cigarety. Večer jsme byli na tábořišti v Ustrzyki Górne. Vzdálenost od Užockého sedla vzdušnou čarou asi 20 km, autem přes hraniční přechod Krościenko to bylo 150. Byli jsme z té ochrany přírody tady tak vyplesklí, a navíc jsme měli auto, takže jsme bez řečí zajeli na tábořiště. Mělo být placené, ale ani jednu noc vybírat nikdo nepřišel. Strávili jsme tady dvě noci a byl tu i takhle v létě klid.

Ráno jsme se vydali z Wolosate nalehko na Tarnicu. Je to nejvyšší hora polských Bieszczad a nemá smysl se tam vydávat natěžko. Vrátili bychom se večer do stejného bodu. Zaplatili jsme příslušný poplatek a vydali se do přísně střežené zóny národního parku. Vyrazili jsme brzy ráno, na odpoledne byly hlášené bouřky.

Nejprve se šlo hustým karpatským lesem a když jsme vyšli z lesa a měly nás uchvátit výhledy, připadali jsme si místo toho jak ovce v ohradách. Cesta byla najednou lemovaná páskami, které zabraňovaly vstupu mimo určené chodníky. Já chápu, že chtějí zabránit turistům chodit mimo cesty ale nevím, jestli si ochránci uvědomují, že tyhle horské louky vznikly uměle (působením člověka). A jestli se nechají být, tak po čase zase zarostou. A je mi to asi srdečně jedno.

A tak jsme šli podél těch pásek, na kterých se střídaly nápisy Bieszczadsky Park Narodowy a Neschodž ze szlaku, a potom už tam nebyla ani ta horská pěšina, ale schody, a tak jsme po nich stoupali. A kolem se otevíraly výhledy na hřeben, na který jsme plánovali vyrazit další den, a na poloniny Wetlinská a Caryňská, které nás taky čekaly… Jako bylo to tam krásné, ale… při pohledu směrem na Ukrajinu, kde se turista může pohybovat svobodně, nám bylo do breku. V dálce na nás shlížel Pikuj, jako by nám chtěl říci: “Nebojte, jsou ještě svobodné kraje.” A tak jsme šli dál, jak nám ohrady určovaly, dobyli jsme Tarnicu (1346 m), po schodech sešli do sedla Goprowska, kde stál velkorysý turistický přístřešek (wiata), ale nocování je v něm pochopitelně zakázané. Vůbec celá ta atmosféra tady působila tak, že věřím, že to tam někdo chodil v noci kontrolovat, celé okolí bylo tak přehledné, že by se tam vandrák fakt neschoval. Vylezli jsme na Halicz (1333 m) a Rozsypaniec (1280 m), výhledy byly krásné, ale ještě smutnější o to, že ani hřebenovka východním směrem nebyla přístupná, tady to nešlo zase díky hranici. Pěšina vlevo po hřebeni směrem k Ukrajině byla zřetelná, ale vyježděná pouze čtyřkolkami pohraničníků. To přírodě najednou nevadí, to se může. Vstup pro obyčejné smrtelníky je tam přísně zakázaný, lze jedině snad na nějaké speciální povolení. Jak by bývalo bylo krásné sem přijít z Ukrajiny…

Ale už jsme byli na konci hřebene a čekal nás otravný a nekonečný, 7,5 km dlouhý sestup po zpevněné cestě. Právě včas, shora se ozvalo několik hromů. Za chvíli však bylo po bouřce, ty srpnové už opravdu tolik síly nemívají.

Následující den jsme se vydali na čtyřdenní přechod slovensko-polského hřebene Bukovských vrchů, auto jsme nechali na sedle Przełęcz Wyżniańska na placeném parkovišti. Zaplatili jsme další poplatek za vstup do národního parku, a vydali se na Malou Rawku. Ušli jsme asi kilometr a něco a hned v cestě stojí Bacówka PTTK Pod Małą Rawką. Máme ty polské chaty rádi, takže jsme zašli na dopolední kávu. A dobře jsme udělali, výstup na Malou Rawku byl zatraceně strmý. Z Malé Rawky to na Velkou nebylo daleko, tady už tolik ohrad nebylo, cítili jsme se o něco svobodněji.

Z Velké Rawky, 1304 m, byly krásně vidět kopečky, které jsme zdolávali včera, Tarnica a spol. A taky kopce, které nás měly čekat. Při sestupu se k nám přidala ukrajinská hranice, a nezbytné cedule, že na hřeben směrem na východ je vstup zakázaný. Napravo už byla vidět hora Kremenec (1221 m), kde se kousek za vrcholem přidá i hranice Slovenska, tam je pak trojmezí. Asi 1,5 km jsme putovali přímo po ukrajinsko-polské hranici, zdobené kouzelnými patníky, modrožluté byly ukrajinské, červenobílé polské.

Asi v půlce trasy jsme míjeli odbočka ke studánce směrem na Ukrajinu. Ona je tedy vyznačená jen na mapě, v terénu tam byla jen málo znatelná pěšina. Nicméně, voda byla potřeba a taky nás lákalo trošku porušit tu jejich přísnou ochranu. Bylo to asi 150 metrů daleko, a voda tekla silným proudem. Od studánky směrem dolů do údolí vedla pěšina již zřetelnější, zcela jistě od vsi Nová Stužica používaná. Kdo ví, možná se tady někdo na hřeben napojil, nebo z něho sešel. Vymýšlela jsem výmluvu na hrozící smrt žízní, kdyby nás potkal polský pohraničník, ale na hřebeni nikde nikdo, naštěstí. A když jsme minuli hraniční patníky s číslem 1, bylo trojmezí již nedaleko. Kousek pod vrcholem hory Kremenec  (1221 m) leží bod setkání tří států, mimochodem našich nejoblíbenějších: Slovensko, Polsko a Ukrajina. Zajímavé je, že Kremenec je údajně přístupný i z Ukrajiny, nicméně hranici zde přejít možné není. Potvrdili nám to ozbrojení ukrajinští pohraničníci, které jsme na trojmezí potkali. Samozřejmě, že jsme se nepochlubili, že jsme hranici před pár minutami narušili. Na Kremenci bylo pár turistů, ale během chvíle se vydali do různých směrů.

Napojili jsme se na červenou hřebenovku a pokračovali po ní dál. Bylo tam nádherně. Všude kvetly horské hořce a vlevo v dáli trčel – já vím, že se mi budete smát – ale on tam prostě byl, Pikuj. Klesli jsme do sedlo pod Čierťažou, kde je povolené bivakování. Nicméně v této části hor jsme se cítili už mnohem svobodněji. Na slovenské straně hřebene stojí zánovní útulna, a kousek je i pramen. A jak už to na podobných místech bývá, sami jsme tam rozhodně nebyli. Do útulny jsme už neměli šanci se vejít, ale vůbec nám to nevadilo. Bylo teplo, měli jsme stan… akorát ta voda tekla jen tak tak. Přisedli jsme k ohni a prožili zajímavý česko-slovenský večer debatou s ostatními. Na nocleh jsme se odebrali do Polska. Stojí tu taky přístřešek, ale my si raději postavili stan opodál. Co kdyby v noci ještě někdo dorazil. I když jsem se spíš obávala, aby nedorazil nějaký hladový méďa. Přes den se nás totiž občas někdo zeptal, jestli se nebojíme medvědů, když takhle putujeme jen sami dva. Vždycky jsem odpovídala, že se nám už letos poštěstilo medvídka potkat dvakrát (v Rumunsku při cestě na kole přes Fagaraš a na Slovensku s dětmi na Malé Fatře) a že už máme tedy asi vybráno… Ale to jsem dělala hrdinku za bílého dne, a znáte to, jak padne tma… Ale nepřišel nikdo, nebo jsme o něm aspoň nevěděli.

Ráno jsme kousek od cesty objevili ruční granáty. Byly tam pěkně vyskládané, je jasné, že to objevil někdo už dávno před námi. Jenom jsme si je prohlédli a raději je nechali být. Z vyhlídky Rabia skála jsme obdivovali nekonečné Karpatské pralesy, ale vlevo v dálce i – vím že už jsem s tím otravná, ale ona tam prostě pořád byla vidět – hora Pikuj.

Podle mapy by se mohlo zdát, že celý hřeben vede lesem, ale není tomu tak. Jsou tu úseky lesem, ale většinou se jde po loukách. Směrem na Slovensko byly vidět zalesněné kopce, směrem do Polska sousední poloniny Wetlinská a Caryňská. Hřebenovka je to kouzelná. K večeru jsme sešli do nižších poloh a tak se šlo víc lesem, ale vrcholy byly stále výhledové. Obětovali jsme jednu PETku a nasbírali si borůvky. Luděk totiž chtěl vyzkoušet, jak dlouho nám bude trvat naplnit bez hřebenu 1,5 litru. Trvalo nám to překvapivě dlouho. Ale nebylo kam spěchat. Nocleh jsme plánovali v Ruském sedle. Cesta do něj už vedla hustým karpatským lesem a byla lemovaná zákopy a dírami po vybuchlých granátech. Sestup se zdál být nekonečným.

Ruské sedlo má pouhých 801 metrů a je přístupné na kole. (Teda, pro řadu lidí je na kole přístupná celá hřebenovka, já ale tyhle cesty chodím raději pěšky). Dříve (před Schengenem) tady býval turistický přechod. Je tady taky povolené místo na bivakování, ale vůbec jsme to nepochopili. Jedna maličká útulna byla totálně obsazená někým zdálo se, podle stavu rozkrámovanosti, že dlouhodoběji, jinak plácky žádné, všude docela prudké stráně. A pramen Cirochy byl vyschlý. Studnička vodu jakžtakž dala. Po dlouhém hledání jsme našli, na druhou stranu než odkud jsme přišli, konečně slušný plácek. Pravděpodobně to byla nějaká palebná pozice, protože z něj bylo krásně vidět na sedlo, na plácek ovšem nikoliv, a to ani když jsme si udělali oheň.

Další den jsme z hřebene už sešli. Potřebovali jsme se co nejdřív dostat do Balnice, odkud jezdí úzkokolejka. Místo hřebenovky, která by byla delší (a stejně vede lesem), volíme kratší cestu podhůřím. Šli jsme po asfaltové silnici a doufali, že by nás někdo mohl svézt. Nic tam ale nejezdilo, bodejď by taky jo, když tam byl zákaz vjezdu. Ale nakonec jel náklaďák. Stačilo zamávat a už jsme v něm seděli. Navrhla jsem Luďkovi, že se zkusíme přihlásit na příští mistrovství světa v autostopu. Díky tomu stopu jsme totiž stihli jízdu Bieszczadskou lesní úzkokolejkou do Majdanu a i do Przysłupu. Lesní úzkokolejka se vine nádhernou přírodou a měli jsme radost z jízdy vláčkem jako děti. Bylo nám líto, že tady nejsou s námi. V Przysłupu jsme museli vystoupit, už to opravdu dál ani jet nemohlo, koleje byly zarostlé. Odtud jsme opět zkoušeli stopovat, potřebovali jsme se dostat do Kalnice. Naprosto trapně jsme ovšem stopli místní placenou maršrutku. A já si ještě říkala, že řidič nějak přeochotně šlápl na brzdu a zamanévroval k okraji silnice, jen co jsme zvedli ruku. Takže jsem si to s tím mistrovstvím světa raději rozmyslela…

Pěšky jsme došli asi 4 km ke schronisku Jaworzec. Tam jsme si za 10 zlotých postavili stan u chaty – tak nás oslovila zdejší poklidná atmosféra, že jsme nehledali nic zdarma. Aspoň jsme využili zdejší sprchu a zašli si na pivo.

Na závěr nás čekala lahůdka v podobě přechodu Wetlinské poloniny. Vyrazili jsme na ni po černé turistické značce, tuto barvu u nás fakt nemáme. Ona ani totiž pátá barva není potřeba, ale poláci asi nechodili na VŠE a neměli předmět Teorie grafů. Při výstupu jsme poprvé v životě naživo spatřili Vraní oko! S borůvkou bych si ho teda nespletla, ale k ochutnání se úplně nabízelo. Stoupalo se nejprve jako vždycky hustým lesem. Na sedle Orłowicza jsme z něho vyšli a uviděli panorama celé poloniny včetně nejvyššího bodu, hory Roh 1255 metrů. A pak už to bylo jen o výhledech na všechny strany. Nevěděli jsme, na kterou stranu se máme dívat dřív. Hřeben však nebyl dlouhý a na samém jeho konci stála Chatka Puchatka. Čekali jsme příjemné polské schronisko, ale byla to taková hodně nouzová chatka, kde nabízeli jen jednoduché a trvanlivé občerstvení, jako třeba lahváče, lahvové nápoje a sušenky. Ani se nám tu moc nelíbilo a bylo tu příšerně lidí. A přestože jsme se tady cítili svobodněji, z našeho směru nebyla ani žádná výběrčí kasa, rozhodli jsme se, že na Caryňskou poloninu už nepůjdeme. Byli jsme celými slavnými Bieszczadami otráveni, a tak jsme si říkali že by stejně byla stejná, jako všechny ostatní. A tak jsme se naposledy rozhlédli kolem dokola a těsně před sestupem, až úplně vzadu na obzoru, skoro nebyl vidět, ale byl TAM – Pikuj! Doprovázel nás až do poslední chvíle!

Možná si říkáte, proč jsme do Bieszczad jezdili. Nebo že vám se tam líbilo. Často se o tom s Luďkem bavíme. Proč mám potřebu odškrtávat, proč jezdit na místa, kde jsem ještě nebyla. Asi tak! Znáte Nejkrásnější sbírku od pana Nevrlého? Popis postupně navštěvovaných Chráněných krajinných oblastí a Národních parků České a Slovenské republiky? Je to vlastně taková sbírka. Tak podobně to mám já. Sbírám pohoří! Tenkrát se nedalo pořádně toulat jinde, ale co když dnes už můžeme cestovat po celém světě, a přesto nás to stále táhne poznávat to, co je relativně blízko víc než nějaké exotické končiny? Může za to nádherná krajina a na východě stále ještě určitá svoboda. Ta nejkrásnější! Jít kudy chceme (turistické značky mít jen jako jakousi nápovědu) a spát, kde se nám to líbí. A tohle území nám do sbírky zatím chybělo. Jen s tou svobodou to, hlavně v polské části, už není vůbec takové, jak by se mohlo zdát.

Že se na polských poloninách nesmí spát venku, a že jsou do nich placené vstupy, jsme věděli. Ale že si v horách budeme připadat jako ovce v ohradě, to už se ale nikde nepsalo. Všude se psalo jen o divoké a nespoutané přírodě. Kdeže! To jsou slova z reklamních sloganů, v reálu jsou polské Bieszczady tak turisticky přeorganizované, že pochod do Prčic je proti tomu zmatečný podnik. Zaplatíte v kase vstupenku, do kopce jdete po schodech, přidržujete se dřevěného zábradlí. Cedule, zákazy, příkazy, regulaminy. Po pravidelných intervalech turistické přístřešky vhodné k odpočinku! Ale bacha, turisto, ať nesejdeš z vyznačené trasy! Ani kytička nesmí přijít nazmar. Divoké trávy se vlní ve větru, ale na hřebenech je smutno. Umělá krása! A přitom, na dohled odtud jsou hory plné života. Pasáčci, sběrači borůvek, pár osamělých turistů – všichni se sem vejdeme. Ukrajinské poloniny jsou ještě tím, čím poloniny odjakživa bývaly. Zdrojem obživy pro jejich obyvatele. A jejich krása není o nic nižší, než krása těch polských, ustanovených jako národní park. Borůvky vesele bují i po neopatrném česání hřebenem, vzácné květiny stále kvetou i podupány a pohnojeny od krav. A vše zadarmo s tím, že sednout nebo lehnout si můžeš, kde chceš!

Na hřebenovce ukrajinské Bukovské poloniny potkáte kromě místních i sem tam nějakého Poláka, který objeví krásu a svobodu sousedních hor. Čechy ani Slováky jsme na Pikuji nepotkali. Tyto hory nepatří k příliš známým.

Ale pomalu už to taky mizí. Svoboda je pro všechny, to znamená i pro – omluvte mě – debily s čtyřkolkami, kteří si rejděním po poloninách zvyšují své ego. Když to není zakázané, tak se bohužel nahoře na hřebenech člověk setká i s tímto nešvarem.

A protože je v poslední době móda odlehčování, i my jsme letos zase o něco víc najeli na pár principů z Nalehko.com. Jednou z letošních novinek byl nápad sbalit se do prastarého padesátilitrového batohu. S hrůzou jsme totiž zjistili, jak jsou batohy s vychytanými zádovými systémy a bůhvíčím ještě těžké! V batohu nemáte nic a už váží dvě a půl kila. A přitom ty staré, obyčejné neváží ani kilo! Také jsme trochu zredukovali výbavu, lépe naplánovali jídlo – a díky tomu jsme vyráželi s batohem, který i s vodou vážil 11 kilo, Luděk ho měl díky stanu o něco těžší. Ale o tom to není, fanatik do ultralehkého trekingu se ze mě asi nestane. Nehoníme kilometry, naše výpravy jsou spíš vandry než nějaké dálkové treky a také odmítám platit desetitisíce za výbavu do lesa a k ohni. Nicméně chodit s lehkým batohem je příjemnější než vláčet těžkou krávu, takže přemýšlet, počítat, plánovat a třeba si i vzít k balení na pomoc váhu, se každopádně vyplatí.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2017 s lokalitami , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU