Dnes je 23. 01. 2018 - svátek má Zdeněk

Zimní Novohradky 2015

Rubrika: 2015

Datum výpravy: 6.2.-8.2.2015

Účastníci: Pavel a Míla

Zimní poznávání Novohradských hor jsme zahájili již před dvěma lety. Sněžnicový výlet se tehdy skvěle vydařil. Loňská zima ale, stejně jako ta letošní, přála spíš stavebním pracím na našem obydlí než zimním radovánkám. Ale i z těch je potřeba někdy vypadnout, přeci jen nejde rekonstruovat každý víkend. Loni nebyl sníh skoro žádný, letos se přeci jen, trochu nečekaně, jeden víkend s pozitivní sněhovou předpovědí našel. Neváhali jsme moc dlouho.

Útulnou se nám opět stává penzion paní Kartákové v Dluhoštích. Cílem pak jedna z nejzapadlejších vesnic, co u nás znám, Pohoří na Šumavě. Máme rádi klid a v Novohradkách ho je ještě poměrně dost. I do Pohoří se vrací život, přibylo pár stavení, jedna paní tu dokonce začala vařit marmelády, jejichž sláva obletěla, když ne svět, tak aspoň Evropu. Kostel se dočkal důstojné opravy, aby i tak, skoro celý spadlý, nadále připomínal tragický osud kdysi rušné vsi, místní nadšenci tu projíždějí běžkařské tratě. A i přesto je tu stále ještě docela klid. Klid, kdy se můžete naplno ponořit do náruče přírody, zaposlouchat se do ticha rušeného šuměním větru v korunách stromů, zurčením vody na zdejších loukách nebo naopak zažít sněhovou vánici. Za vámi pár domů, kde možná zrovna i někdo přebývá, před vámi hluboké lesy bez živáčka.

První den volíme výlet na sněžnicích. Avšak na ty dochází až v samém závěru dne. Přeci jen sněhu zas tolik není. Je nádherně azuro, bílý sníh se jen blyští. Dobýváme Kamenec, nejvyšší horu na české straně, hned pod ní v hlubokém lese středověký hostinec. Občerstvení si dopřáváme ale vlastní, dávný ruch hostince si mezi zarostlými zdmi můžeme jen představovat. S krátkým pobíháním na samotné hranici s Rakouskem, konečně objevuji historický sloup na trojmezí Horních a Dolních Rakous a Čech. Holt jsem se první výpravy Pastorku tehdá neúčastnil a od té doby jsem jej hledal.

Zimní dosažení pramene Lužnice si nemůžeme nechat ujít a když už tu jsme, zkusíme kdysi zakázanou možnost přechodu zelené hranice. Dnes už nás tu vyleká akorát tak skupina divočáků, ještě že raději volí útěk. Nasazujeme konečně sněžnice a hustým lesem sestupujeme do údolí ještě malé Lužnice a klikatíme se lesy zpět k Pohoří. Zrovna vyšly hvězdy. A to si pište, že tady, daleko od světelným smogem zaneřáděné civilizace, je to nádherná podívaná.

Večer tlacháme u piva s dluhošťskými chalupáři a druhý den míříme zas do Pohoří. Azuro vystřídala sněhová bouře, že mám strach, zda večer z Pohoří vůbec odjedeme. Nasazujeme běžky, ještě že sněhu přes noc přibylo, a míříme opačným směrem k Žofínu. Stopa je zavátá a tak si užíváme prošlapávání stopy. O to víc se cítíme mimo dosah civilizace. Místa starých zaniklých hutí připomínají, že tu kdysi byl život. U Žofínského pralesa zažíváme další sněhovou přeháňku, abychom se chvíli nato zaliti sluncem ocitli u žofínské hájovny, dnes předělané na penzion s restaurací. Kupodivu mají otevřeno a Míla se ráda nechá opečovat pohostinností zdejší kuchyně. O hladu jsem neskončil koneckonců ani já. Na Žofíně otáčíme, další část Novohradek směrem k Hojné Vodě si necháme na jindy. Míjíme Huťský rybník, objevujeme zbytky Terčiny huti, omylem dobýváme bezejmennou tisícovku a už za soumraku se došoupáváme zpátky do Pohoří. Cesta domů je daleká a to ještě máme věci v penzionu. Nejradši bychom nikam neodjížděli. Sněhu připadlo, je tu klid, tak proč se hnát zpátky do ruchu velkoměsta… Mamom civilizace zas volá. Ach jo.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2015 s lokalitami , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK