Dnes je 29. 03. 2024 - svátek má Taťána

Jarní běžkování v Jeseníkách – Praděd, Paprsek, Dlouhé Stráně

Rubrika: 2015

Datum výpravy: 8.4., 11.4., 12.4. 2015

Účastníci: Markéta, Luděk, děti

Letošní zima byla docela pěkná. Alespoň v porovnání s tou minulou. Žádné šílené mrazy, ale sněhu dostatek. Dřeva ve stodole spousta zbyla a zimních radovánek jsme si užili. Nejvíc tělo na běžkách potýral Luděk, vyrážel každou volnou chvilku. Když jsme se koncem února vraceli z jarních prázdnin z Velkých Karlovic, koupila jsem si v Olomouci nové boty na běžky a přešla tak z pravěkého vázání N75 na NNN. Doufala jsem, že na ně tuto zimu ještě dojde. Jenže, po návratu z hor přijeli k nám na jarňáky pro změnu kamarádi z Prahy a přivezli s sebou, na konci chřipkové epidemie, nějakého hnusného bacila. Postupně jsme odpadli všichni. Když jsme se z toho jakžtakž vyhrabali, čekalo nás pár víkendů pracovních. Do toho meteorologové slibovali zvyšování teplot, sníh pomalu odtával a myšlenky začínaly směřovat spíš na kolo než na běžky. Nicméně, i mistr tesař se někdy utne a na velikonoce místo plánovaných 20°C napadlo 20 cm sněhu, na okolních horách ještě víc. Prostě, zima letos neskončí, dokud nevyzkouším nové běžecké boty 🙂 Je to poslední šance letošní zimu, teď nebo až za rok.

Po velikonocích meteorologové opět vyhrožují strmým nárůstem teplot. Ideální den se jeví středa, nemá už sněžit, ale teploty ještě tolik nevystoupají. Domlouváme odpolední hlídání dětí (díky L+L!) a ráno vyrážíme autem do Koutů nad Desnou.

Jo, já to ještě neřekla. Letošní zimu jsem měla sen: objet horní nádrž elektrárny Dlouhé Stráně na běžkách. Jenže středa se ukázala naopak jako den nejblbější. Ráno prší a na horách mlha. Sedíme v autě pod sjezdovkou a pozorujeme stěrače, jak stírají dešťové kapky. Morálka mužstva a ženstva na nule. Nemáme nepromokavé bundy, o rukavicích a čepicích nemluvě. Cestou navíc není nikde šance se usušit. Ale přece se nebudeme vracet, jet zbytečně 50 kilometrů tam a zase zpět. Autem míříme na Červenohorské sedlo. U kafe a palačinek počkáme. Po hodině pršet přestává, ale mlha ani mraky nemizí. Měníme plán a vydáváme se po známé cestě alespoň na Švýcárnu. Sněhu je všude spousta, minimálně půl metru. Cestou se rozhodujeme, že si vyběhneme i na Praděd, i když je mlha a nevidíme nic. V restauraci pod vysílačem jsme ten den druhá návštěva. Oběd, dva panáky likéru Praděd a honem zpátky. Sníh je v nejvyšších partiích po ranním dešti jedna ledová plotna. Od Švýcárny už to je mnohem lepší. Cestou si ale slibujeme, že na běžky vyrazíme i o víkendu. Sněhu je dost a těch pár dní vydrží, i když mají teploty dosahovat rekordů.

V sobotu ráno je slunečno a teplo, pravý opak středeční mizérie. Sezónu chceme zakončit stylově – celá rodina míříme na Paprsek. Letos se nám podařilo naučit slušně jezdit na běžkách i děti, Šárka dokonce vyhrála ve své kategorii školní závod, Víťa se také pěkně umístil. Je potřeba neusnout na vavřínech. Auto parkujeme ve Velkém Vrbně. Pěšky vybíháme sjezdovku. Sníh oproti minulému Luďkovu výletu hodně ubyl, bude nahoře vůbec nějaký? U chaty Paprsek ale obavy mizí, hned za chatou začíná stopa a zdejší okruhy jsou sjízdné všechny. Vybíráme si osmikilometrový Malý Šengen a je to nádherné jarní běžkování. Sněhu je na zdejší více než 1000 metrů vysoké náhorní plošině spousta a je slušný. Brzy odkládáme vrstvy oblečení. I děti jsou spokojené, hlavně Víťa jede jak utržený ze řetězu. Po dokončení kolečka se odměňujeme na Paprsku borůvkovými knedlíky a smažákem a protože jsou teprve tři hodiny, zvažujeme ještě nějaký kratší okruh. Jenže večer jdeme do divadla, takže nakonec končíme. Sjezd sjezdovkou k autu patří ke zlatému hřebu dnešního dne. Tedy, když nepočítám divadelní představení ochotnické společnosti Lipka v Těchoníně U mostu.

Jenže, v hlavě mi pořád leží ty Dlouhé Stráně. Jak si něco vezmu do hlavy, jdu za tím! Zítra je poslední šance. Ráno odkládáme děti do Heroltic a již podruhé tento týden nás Berlingo odváží do Koutů nad Desnou. A opět stíráme kapky na skle a vrcholky Jeseníků se topí v mracích. Já se z toho picnu. Dneska tam ale jdeme i za deště! Deštík je naštěstí jen malá přeháňka a když parkujeme auto na prázdném parkovišti pod sjezdovkou, už je sucho. Kupujeme lístek na lanovku – dnes nemáme tolik času, zdržel nás odvoz dětí k dědovi a babičce a ještě je tam musíme vyzvednout. Na horní stanici na Medvědí hoře nás přivítala mlha. Aspoň že neprší! Jdeme do lyžařského bufetu na párek a kafe, protože dál je to s občerstvením špatné, a pak honem do stopy. Cesta je široká, sice rozťapaná od pěších, ale sněhu dostatek. Za chvíli máme před sebou plochý vrchol Mravenečníku, který šikovně ukrývá horní nádrž vodní elektrárny. Stoupání není náročné, zhruba za hodinku a půl od startu jsme nahoře. Mlha mizí, mraky odplouvají, objevují se výhledy. Nadšení však střídá zklamání – horní nádrž na lyžích už neobjedeme. Asfalt je úplně vytátý, zbytky sněhu jen na malém kousku! Holt sem musíme příští rok znovu! Abychom to neměli úplně zadarmo, volíme na zpáteční cestu 12,5 km okruh kolem Mravenečníku. Neznámá cesta nás nadchla. Přestože sníh doslova mizí před očima, na cestě je ho stále dost, sundat běžky a popojít pěšky musíme jen jednou. Na okružní výhledové trase jsme sami. Užíváme si jarní sluníčko a nádherné výhledy na známou krajinu zase odjinud. Tady určitě nejsme naposledy! Tento výlet je nádherná tečka za letošní povedenou zimou!

PS: Fotky ze všech tří dnů jsem shrnula jako do jedné výpravy.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2015 s lokalitami , , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU