Dnes je 29. 03. 2024 - svátek má Taťána

Cesta na sever – část 1/2 – Švédsko (ostrovy Gotland a Öland) a Polské pobřeží

Rubrika: 2013, Cestování s dětmi, Cykloexpedice

Datum výpravy: 3.6. - 28.6. 2013

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Ujeté kilometry: 1327 kilometrů

Nechci číst text, chci přejít rovnou na fotky.

I když to bude znít blbě, napíšu to podle pravdy: na tohle období věku dětí jsem se těšila nejméně ze všeho. Na to, až odrostou vozíku a přesednou sami na kolo. Na to, až budeme závislí jenom na tom, kolik toho denně ujedou, jenže oni neujedou skoro nic. Bylo to jako strašák – denní etapy patnáct dvacet kilometrů, posunovat se od hřiště k hřišti a další jízda jenom pod příslibem zmrzliny (v lepším případě) nebo nucení násilím (v případě horším). Alespoň takový jsem měla dojem, že budou vypadat cesty s dětmi poté, co sami začnou jezdit na kole. Navíc, naše děti nejsou nějak extrémně sportovně nadané, na kole se naučily relativně pozdě a tak od nich asi nemůžeme očekávat a ani po nich nechceme žádné rekordy. Plánování dovolené na letošní rok je tak ve znamení ještě více otazníků, než jindy.

Pokud jsme jeli jen s vozíkem, věděli jsme, co si můžeme dovolit. Věděli jsme, co utáhneme my a zkušenosti postupně ukázaly, že to s dětmi není tak hrozné, jak vypadá. Ale má-li šestileté dítě jet po dobu šesti týdnů samo, kolik toho asi tak zvládne? Kdy ho to přestane bavit? Druhý den, třetí den? No, možná že budete výsledkem sami překvapeni, podobně jako my. Ale vraťme se ve vypravování zase zpátky na začátek, do doby, kdy jsme dovolenou teprve plánovali.

Přípravy

Abychom zvětšili rádius z těch výše zmiňovaných patnácti-dvaceti kilometrů za den, pořídli jsme si dětské tažné zařízení „Follow me“. Folou, jak mu pracovně přezdíváme, má oproti klasické tyči několik výhod, (větší stabilita, možnost naložit bágly na nosič aj.), nevýhodu jenom jednu: pořizovací cena. Jezdíme však hodně, do koníčku tedy musíme něco investovat. (Někdo si koupí drahé kolo, my máme kola levná a k nim si pořizujeme tyto vychytávky.) Dále Víťovi pořizujeme dvacítku kolo s přehazovačkou, šestnáctku kupovanou rok předtím zdědila o rok a půl mladší ségra Šárka. Šest převodů se šikovný kluk naučil ovládat poměrně rychle. Během jara podnikáme několik výletů včetně jednoho zkušebního čtyřdenního vandru. Zjišťujeme, že pro Víťu není problém ujet 30 km/den + další na zapojeném kole. A i já v pohodě zvládám 60 km s vozíkem a Šárkou v rovinatém terénu. Na zapojeném kole navíc může jet i malá Šárka, Víťa mezitím odpočívá ve vozíku. Vypadá to víc než dobře. Ale šest týdnů je šest týdnů, proto raději počítáme s denními dávkami kolem 50 km. Pětadvacet pojede Víťa po svých, pětadvacet zapojený. Když dáme dva tři dny rezervu, můžeme se směle pustit i do trasy dlouhé dva tisíce kilometrů. Tedy alespoň prstem po mapě.

Ten ale letos nesměřuje na jih, na náš oblíbený Balkán. Je nám z toho smutno, ale musíme se přizpůsobit dětem. Nemůžeme se vydat do kopců a do kraje divokých řidičů. Jenže se nám nechce ani na žádnou dálkovou cyklostezku, přece si výlet umíme naplánovat sami a nepotřebujeme nějaké vodítko – podobnou stezku jsme si vyzkoušeli, bylo to fajn, ale lepší jet, kudy chceme my sami. Jenže pořád nás nějak nenapadá, kam vyrazit. Až jednou narážíme na články Marka Dostála na nakole.cz. Marek líčí cesty po švédských ostrovech v Baltském moři Gotland a Öland tak sugestivně, že máme konečně jasno – to je ono! Ostrovy jsou rovinaté (s nejvyšším bodem kolem 60 metrů nad mořem), s minimálním provozem aut, jsou tam cyklostezky a spousta zajímavostí. Chvíli vymýšlíme, jak to celé pojmout, ale nakonec z toho vychází vítězně následující varianta: Obkroužit oba ostrovy nám zabere odhadem 4 týdny. Pokud nám pak zbyde čas, zůstaneme v Polsku, kde prozkoumáme pobřeží, kam jsme v roce 2009 nedojeli. (To, že jsme tenkrát řídítka stočili k jihu z důvodu velkého provozu, nám teďka nějak nedochází.) A jestli nám bude štěstí přát, pokusíme se na zpáteční cestě navštívit nedaleko Poznaně rodinu Toma a Monii, kteří podnikají s vozíkem a čtyřletou Ali podobné cesty a s nimiž si už nějaký pátek dopisujeme. Ti si také dali práci s vytipováním zajímavostí na plánovaném polském úseku a skoro tak sestavili komplet trasu.

Plán je to poměrně zajímavý, cesta na kole bude proložena přejezdy trajektem, kde si i trochu odpočineme a děti budou mít změnu a vzrůšo. Ostrovy projíždíme rádi, mívají oproti pevnině svou specifickou atmosféru, bývá tam menší provoz a celkově vládne dovolenková pohoda. Přes internet si rezervujeme kajutu v nočním trajektu z polského Gdaňsku do Nynäshamnu, čímž máme daný závazný termín. Padne na to 8 tisíc, ale za ten zážitek to stojí. Bez dětí bychom sebou plácli někde na karimatku, ale když máme chuť okusit trochu luxusu, je to aspoň na koho svést 😉 Už takhle ta dovolená vyjde pěkně draho. Jak začínáme zjišťovat severské ceny, začínají se nám protáčet panenky – ne že bychom si něco nemohli dovolit, ale co je moc, to je příliš. A tak se asi vrátíme ke klasickému čundráckému (a českému?) způsobu stravování – nakupujeme do zásoby pytlíkové polívky, instantní těstoviny a spoustu paštik. A ještě jedna věc nám dělá starost, a to švédská prohibice – o alkohol ani tak nejde (slivovici máme domácí), ale o pivo. To, které je dostupné v supermarketech, je omezené jen na 3,5% vol. Znáte to, taková ta pohoda zastavit v horkém dni někde na zahrádce a dát si točené pivko – tak to si budeme muset pravděpodobně odpustit. Takže točené asi vůbec a možná leda lahváč z obchodu a ještě takhle vyšeptalý. Sakra, proč tam teda vlastně vůbec jedeme?

Cesta na sever

Vyrážíme v pondělí 3. června 2013, o dva týdny později než jindy, z důvodu stavebních prací na domě.  Jedeme však na sever a nemusíme se bát příchodu velkých veder. Složení výpravy je stále stejné: táta Luděk, máma Markéta, jen děti nám zase trochu zestárly: Víťa (6 let), Šárka (necelých 5 let).

Ráno v 8 hodin přijíždí Michalkovi, naši přátelé z Těchonína. Vlastní velké auto a touží po tom odvézt nás na letošní dovolenou. Přejezd Polska vlakem jsme vzdali. (Odradila nás jenom taková maličkost: V přímém vlaku z Wroclawi do Gdaňsku je povinná rezervace míst, ale tuto jízdenku s místenkou lze zakoupit pouze a jedině ve Wroclawi, jinde, např. v Mezilesí, kam to máme 15 km, ne. A jet 150 km na otočku jenom pro jízdenku se nám zdá na hlavu postavené. A ostatní spojení byla se spoustou přestupů, pro nás tedy nerealizovatelná.)

Trajekt z polského Gdaňsku odplouvá v úterý 4. 6. v 18 hodin – a to musíme bezpodmínečně stihnout. Jízdu autem přes celé Polsko už jsme však jedno zažili, proto trváme na tom, že na to chceme nechat dva dny. Michalkovi s tím nemají problém – jsou v důchodu a času mají spoustu. Než se podaří naplnit jejich auto našimi koly, bágly a námi, je deset hodin. Za hustého deště opouštíme Těchonín a zanedlouho i Českou republiku. Už několik dní v kuse prší a je zima. Z Prahy a západních Čech jsou hlášeny povodně a déšť nás provází až do poloviny Polska. Cesta probíhá pohodově, děti sledují DVD a zastavujeme jen občas: abychom se najedli, napili a vyčurali, abychom natankovali levný benzín a podobně. K večeru přijíždíme do Wloclawku, kde odbočujeme z hlavní, abychom někde našli místo na přenocování. V obchodě v Bobrowniki se ptáme na kemp, majitel nás posílá k řece – na břehu Wisly stojí nádherná zřícenina – romantika jako blázen. Stavíme stan, rozděláváme oheň … když tu začíná bouřka. Mizíme ve stanech a vidíme se až druhý den ráno.

Nasedáme do auta a pokračujeme, z Toruně je to do Gdaňsku už po dálnici. Jsme tam ještě před polednem. Michalkovi nás nejprve vezou do přístavu, který leží pár kilometrů za městem. Do vyplutí je ještě brzy, ale měníme si aspoň papíry vytištěné z internetu za lodní lístky. Stačilo k tomu pouhé číslo, které jsme dostali při rezervaci do emailu. Potom se společně vracíme do centra. Tam se v rychlosti krámujeme z auta a loučíme se s přáteli – oni se ještě vydávají na rychlou prohlídku starého města a potom se otáčí zpátky na jih. My připevňujeme brašny na kola – letos máme o jedno kolo a o jeden bágl víc (Víťa si veze na kole svůj báglík a v něm hlavně spacáček), trvá nám to přesně půl hodiny. Obloha je zamračená, jako kdyby mělo každou chvíli začít pršet, teploměr hlásí 14 °C. Ideální počasí na dovolenou. Ještě že jedeme na sever…

Do vyplutí lodi zbývá několik hodin, tak se můžeme v poklidu projíždět Gdaňskem, posedět v restauračce na nábřeží a teprve poté se vydat zpátky do přístavu. Všude panuje mumraj a chaos, proto máme Víťu raději zapojeného. Do přístavu dorážíme kolem čtvrté hodiny. Už zdálky vidíme ohromnou loď společnosti Polferries, velkou odhadem jako sedmipatrový panelák. A protože se už můžeme nalodit, jdeme na to. Parkujeme kola v ohromné tlamě u stěny a na povel regulovčíka je přivazujeme silnými lany, která jsou tu pro tyto potřeby připravená. Poté s lodními lístky v ruce bloudíme lodí – lísteček slouží zároveň jako magnetická karta pro vstup do kajuty. Máme jí na sedmé palubě, s výhledem na vodní hladinu. Ještě než vyplujeme, máme prolezlou celou loď. Kotví v přístavu a mírně se pohupuje na vlnkách. Přesně v šest odrážíme. Sedíme si na horní palubě v Panorama baru a popíjíme pivko. Loď pomalu opouští Gdaňský záliv, vyplouvá na volné moře a houpání nabírá obrátek. Moře je rozbouřené! Skleničky zavěšené v baru o sebe cinkají, z nitra lodi se ozývají kovové nárazy a vlny omývají skla přední části lodi i zde, na desáté palubě. Mám strach. Luděk mě nikterak neuklidňuje, protože mu začíná být špatně. Děti pobíhají po lodi a vůbec jim nevadí pohyb paluby o metr nahoru a dolů. Podle barmana toto není úplně běžné, ale bát se prý nemusím. Baltské moře takto vypadá cca dvakrát-třikrát do roka. No, to máme štěstí!

Je to veselé, zejména když při sestupu dolů ze schodů vám najednou propadne noha a schod je níž, než čekáte. V kajutě polykáme každý povinně půlku Kinedrylu a padáme do postele. I Luděk si ten Kinedryl bere nezvykle ochotně, prášky si totiž obvykle bere, až když je nejhůř. Dlouho nemůžu usnout, počítám vlnovou délku houpání – čtyři vteřiny se loď zvedá po vlně, načež následuje čtyřsekundový pád doprovázený zaúpěním lodi. Myšlenky přecházejí od Titaniku k Estonii. Uprostřed noci mě budí podivný klid – houpání se zmírnilo, moře zklidnilo, venku září měsíc a světla dalších lodí. A ráno – mořská hladina je úplně rovná, nebe modré a svítí sluníčko. Snídáme v lodním bufetu a po zbytek dne se procházíme po otevřené palubě lodi, pozorujeme přelétávající Gripeny a kolem plující lodě. Jedna z nich má na sobě obrovský nápis Destination Gotland. Tou pozítří poplujeme na ostrov Gotland. Nyní ho vidíme jako tmavou dlouhou čáru na obzoru.

Kolem poledne se objevují první ostrůvky. Ve Švédsku, a vlastně ve Skandinávii, jsme úplně poprvé. Bude to napoprvé jenom takové malé nakousnutí, ale i tak mám slavnostní pocit. Kolik toho vlastně už děti s námi viděly a zažily? Ať mi nikdo netvrdí, že z toho nemají nic. I když zatím nemám proč, cítím ve chvíli, kdy přirážíme k švédskému břehu, určitou pýchu.

Přesně v jednu hodinu po poledni opouštíme tlamu obřího trajektu. Spolu s námi spousta aut, kamionů a jeden obáglovaný cyklista. Švédský přístav Nynäshamn nás přivítal modrou oblohou, sluncem a 28°C. Po cyklostezce se vydáváme směrem na Stockholm, alespoň si to myslíme. Jenže záhy končíme ve vilové čtvrti, poté v lesoparku – motáme se tam dobrou hodinu, než se nám podaří Nynäshamn opustit. Jak se to říká – pýcha předchází pád?

Jedeme vedle dálnice po staré silnici, ale i tato silnička téměř bez provozu má po obou krajích široké pruhy vyhrazené pro kola. Doslova si to užíváme my, i náš Víťa. Cyklostezka zmizela, po pár kilometrech už jedeme po normální silnici. Provoz je překvapivě silný, ale jezdí se opatrně. Navečer přijíždíme k malému jezírku. Pomalu se rozhlížíme po noclehu, když tu nás zastavuje paní na kole: jestli chcete, pár kilometrů odsud bydlím, máme dům a čtyři děti – můžete přespat na zahradě. Takové pozvání vždycky potěší, ale nechce se nám vracet se pár kilometrů, což paní chápe. Kousek odsud u břehu, je pěkné místo, tam si můžete postavit stan, sděluje nám bez sebemenší lítosti nad odmítnutím nabídnutého. Pláž se nám líbí, místo je zjevně používané pro pikniky, tábořící rodinka nikomu nevadí. Je tu ohniště s grilovacím roštem, odpadkový koš, síť na plážový volejbal a děti našly u dřevěného mola spoustu hraček. A voda v jezeře teplá. Krásné uvítání, první švédský nocleh nemá chybu!

Další den to máme do Stockholmu už jenom kousek. Nacházíme cyklostezku vedoucí do Huddinge, což už je vlastně předměstí Stockholmu. Obě města spojuje perfektně značená stezka, v podstatě až do centra jedeme pohodlně, s cyklisty se tady počítá, ačkoliv je Stockholm, přezdívaný Benátky severu, vystavěný na mnoha ostrovech a ostrůvcích.

Cyklostezka v jednom místě vede z prudšího kopečka a stáčí se pod mostek levotočivou zatáčkou. Víťa do toho najel nezkušeně velkou rychlostí. Jeho kolo, naloženější než jindy, se rozkývalo a následoval první pád. Když se mu začalo kolo nekontrolovaně vlnit, projevil duchapřítomnost a pád nasměroval mimo asfalt, do trávy. Je trochu odřený a trochu se klepe. Tišíme bolístku, chválíme za správný manévr a probíráme jeho bágly, co v nich kromě spacáku a pohotovostní mikiny veze. (Toto jsme nakonec museli dělat poměrně často, protože šestiletému klučinovi se hodí naprosto všechno, takže se jeho bágly během cesty plnily různými poklady a těžkly.)

Protože potřebujeme do večera zase z města vyjet, nemáme na prohlídku moc času. A do staré části na ostrůvku Gamla stan se s našimi koly navíc ani nedostaneme. Odrazují nás všudypřítomné schody a šílené davy lidí. Projíždíme se po nábřeží a nasáváme atmosféru alespoň ze sedla kol. Stockholm se nám docela líbí, ale Praha je Praha. V jednom stánku na nábřeží dopřáváme dětem nejdražší zmrzlinu v životě (kopeček za 2,6 eura). Byla vynikající, ale raději to nepřepočítávejte.

Výjezd ze švédského hlavního města máme po stejné stezce, po které jsme do města vjeli. Projíždíme stejná sídliště, kde si nelze nevšimnout početného muslimského obyvatelstva. V podstatě nevidíme s kočárkem jinou ženu, než ošátkovanou. Dlouho tak máme o čem diskutovat. Tahle problematika, zdá se, začíná být opravdu aktuální.

Míříme zpět na Nynäshamn, ale za Stockholmem uhýbáme víc na západ, abychom už stejnou cestou nejeli. Krajina se lehce vlní, silnice je chvíli asfaltová, chvíli makadamová, nádherné lesy střídají louky využívané jako pastviny a každou chvíli na nás odněkud vykoukne dřevěný červený domeček – typický obrázek Skandinávie. K obydlím roztroušeným po krajině je ale potřeba se nějak dostat, a jediná možnost je vlastní automobil. Což bohužel znamená, že je na cestách poměrně hustý provoz; i na té nejmenší silničce potkáváme auta. Naštěstí jedou rozumnou rychlostí a cyklistům se vyhýbají. Ale trochu se to rozchází s tvrzením našich známých, že vedlejší silnice jsou skoro prázdné.

Skoro před každým domečkem vlaje na stožáru švédská vlajka nebo taková dlouhá modrožlutá „bikolóra“. Jednu ztracenou vlajku nalézáme v příkopu u cesty – je trochu ušmudlaná, ale při nejbližší příležitosti jí vyperu a zavěsíme jí Víťovi k reflexnímu praporku a české vlajce.

Táboříme na kraji hustého lesa. V noci, když musíme ze stanu ven, nepotřebujeme vůbec čelovku. I když je chvíli po půlnoci, je díky šeru spolehlivě vidět. A tam, kde slunce zapadlo, je nebe stále narůžovělé. Tento úsvit trvá celou noc, jen se posunuje směrem k místu, kde brzy ráno slunce vychází. Nejsme ani zdaleka poblíž polárního kruhu, ale jsme zatím nejseverněji, co jsme kdy byli.

Do Nynäshamnu přijíždíme kolem poledne. V tomto ročním období odplouvají na Gotland dvě lodě denně, jedna dopoledne (už nestíháme), druhá večerní. Protože nechceme čekat do druhého dne, volíme tu v 8 hodin večer, i když na ostrov připlouvá až po jedenácté hodině. Snad to děti pro jednou vydrží, a kdyby ne, na trajektu bude jistě možnost si někde chvíli schrupnout.

Máme tedy dostatek času zakoupit lodní lístky (800 SEK), dojít si na oběd (Kebab je tu relativně levný, neutratíme tak víc než u nás v nějaké lepší pizzerii), nakoupit a prohlédnout si malé a příjemné přístavní městečko. Zbytek času pak trávíme na dětských hřištích, která zde jsou opravdu takřka dokonalá. A všude potkáváme stejný obrázek jako ve Stockholmu – jediné děti, které si na hřištích hrají, jsou děti (většinou ošátkovaných) přistěhovalkyň. Dokonce i ta blonďatá paní, co vypadala jako typická Švédka, byla původem z Bosny a Hercegoviny, ze země, která byla pod Osmanskou nadvládou přes 400 let.

Tato třídenní, zatím jen rozehřívací etapa měřila 160 kilometrů, na Víťově tachometru, který pochopitelně měří jen kilometry, které ujede sám, přibylo 71 kilometrů.

Švédsko – ostrov Gotland

Obrovská bílá loď s nápisem DESTINATION GOTLAND překoná 150 km vzdálenost mezi přístavem Nynäshamn a Visby na Gotlandu během tří hodin. Ještě než jsme zvedli kotvy, většina cestujících zamířila do předraženého lodního bufetu, až jsme si chvíli mysleli, jestli náhodou není večeře v ceně lodního lístku (pro čtyřčlennou rodinu stál 2.400 Kč). Bohužel nebyla a tak večeříme z vlastních zásob. Obsadili jsme strategický stoleček poblíž zásuvky, vytáhli naši speciální rozčtyřku a během jídla dobíjíme baterky mobilů, foťáku a vysílaček. Při tom pozorujeme západ slunce a čteme si o Gotlandu. Děti objevily na lodi dětský koutek se spoustou hraček a dětské kino. Díky těmto atrakcím vydržel Víťa vzhůru, Šárka na půl hodiny vytuhla. Asi ve čtvrt na dvanáct jsme na místě, v přístavu Visby. Říkáme si, že to snad nebude tak hrozné hledat skoro o půlnoci nocleh, když je tady na severu v noci šero, ale těch 150 kilometrů směrem na jih je zatraceně zdát. Jsme zhruba na úrovni severního Lotyšska nebo Dánska; úsvit zůstal na severu a na Gotlandu je tma skoro jako u nás.

Rozsvěcujeme tedy naše silné osvětlení, protože loď chrlí jedno auto za druhým. Vydáváme se na jih, pryč od města, spíš intuitivně než že bychom věděli, kam jet a kde nocovat. Silnice od moře vede (jako vždycky) do kopce, ale po dvou kilometrech jsme už ve volné přírodě; schováváme se za první keřík a stavíme stan. Šárka opět ve vozíku usnula, musíme jí probudit, což není příjemné, ale co se dá dělat. Víťa to ponocování vydržel.

Ráno pár metrů od stanu objevuji v trávě mrtvého zajíce – není tu moc dlouho, zatím nesmrdí, ale jaké jsme měli v noci štěstí, že jsme do něho nešlápli. Děti se samozřejmě na ušáka musí zblízka podívat, pamatují si ten nocleh díky němu dodneška. Kousek od noclehu je v mapě značený „rast plac“. Jedeme zjistit, co to vlastně znamená – a jsme jako v Jiříkově vidění. U parkoviště pro auta stojí malý domeček se třemi dveřmi. Jedny vedou na pánské WC, druhé na dámské, třetí jsou určeny pro vozíčkáře. Dřevěné obložení, moderní dlažba – záchodky lepší než máme doma. Chybí jenom sprcha …Z kohoutku však teče teplá voda, zásuvky fungují, nechybí toaletní papír – usídlujeme se tedy na lavičkách venku, vaříme snídani a dobíjíme baterie, které jsme včera večer na lodi nestihli nabít. To by byla paráda najít večer zase nějaký podobný rast plac.

Z brašen vybaluji cestopis Marka Dostála – máme ho místo průvodce. Pojedeme v jeho stopách po ostrově proti směru hodinových ručiček. Luděk sice trochu prská, protože od jihu poměrně silně fouká, ale argument, že zítra večer dojedeme na nejjižnější bod, kde se otočíme a pak budeme mít vítr v zádech, je silný.

Z Visby vede krásná cyklostezka, svítí sluníčko a nastává taková ta pravá dovolenková pohoda. Uvítali nás tu vzorně. Užíváme si bezstarostnou jízdu po cyklostezce a nemusíme tak neustále sledovat Víťu, zda moc nevybočuje do silnice. Gotland, největší ostrov v Baltském moři, býval kdysi dávno vápencovým korálovým útesem. Přestože leží od nás směrem na sever, má specifické klima, tolik odlišné od pevninského Švédska – prší tam málokdy a ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, slunce tu svítí častěji než na Mallorce. Díky rostlinám, které na něm rostou, si tak budete připadat jako někde ve Středomoří. A i Balt je zbarvený do modra a ne do hnědošeda, jak jej známe z polského nebo německého pobřeží. Není divu, že je Gotland oblíbenou dovolenkovou destinací Švédů, zejména ti starší tu tráví na svých chatách i polovinu roku; ale i ti mladší sem často směřují za teplem a sluníčkem – pro seveřany je to vlastně teplý jih.

Malý kousek za Visby se nachází Kneippbyn, místo spojené s Pipi Dlouhou punčochou. Stojí tam prý její Vila Villekula, známá z televizního seriálu a poblíž má být i nějaký zábavní park. Stezka nás však navedla úplně jinudy, než jsme chtěli a tak jsme toto místo zcela amatérsky minuli. Ale stejnak, nevím jak vám, ale mně byla celá slavná Pipi docela protivná, její příběhy mě nikdy moc nebavily, tak mi to ani není líto.

Ale další zajímavost si ujít nenecháme – vápencové útesy Högklint. Uhýbáme na vedlejší silnici a směřujeme k pobřeží. Mezi nízkými a všelijak pokroucenými borovicemi se modrá hladina moře. A přímo z bělostných útesů je výhled ještě úchvatnější. V dálce vidíme věžičky města Visby, které jsme včera v noci narychlo opustili, ale kam se snad podíváme, až celý ostrov kolem dokola obkroužíme.

Silnička se pak zase stáčí od pobřeží, jsme od něho vzdušnou čarou asi tři kilometry. Na Gotlandu není jenom jedinečná příroda, na své si přijdou i milovníci různých zajímavostí vytvořených lidskou rukou. Jednou z nich jsou gotické kostelíky – na Gotlandu jich je podle internetu celkem 94. Skoro v každé vesničce nějaký míjíme – a každý si musím vyfotit, protože jsou opravdu jedinečné. Vesničky jsou většinou malé, často jde jen o seskupení několika domů. Každý domek má kolem sebe rozlehlý pozemek, většinou jenom zatravněný s několika keříky šeříku. Žádné skalky, žádné záhonky. Vše působí upraveně a neskutečně krásně voní.

Kousek za vesničkou Tofta z hlavní odbočujeme a míříme opět k pobřeží – na louce uprostřed lesa je z velkých kamenů vyskládaný tvar lodi – jde o prastaré pohřebiště – těžko říci, zda tu takto kameny vydržely dva a půl tisíce let, nebo zda tento tvar někdo opravoval nebo nějak narovnával. Každopádně je nikdo za celou tu dobu neukradl, aby je použil na skalce u svého sídla. Na Gotlandu je podobných lodí několik.

O pár století mladší jsou obrázkové kameny, kterými je Gotland doslova posetý. Jeden z nich se nachází hned vedle kamenné lodi.

Silnice pokračuje konečně podél pobřeží, provádí nás několika rybářskými vesničkami s dřevěnými domky, až vjíždíme do městečka Klintehamn. Máme zprávy, že na Gotlandu (a asi i ve Švédsku obecně) lze potraviny nakoupit jedině v supermarketech ve městech, proto neváháme a raději doplňujeme zásoby – protože kdo ví, kdy bude další možnost. Kupujeme hlavně chleba – byli jsme upozorněni na to, že ve Skandinávii není chleba jako u nás, ale lehce nasládlý. Koupit chleba, jako je u nás, to chce opravdu štěstí při výběru a trochu si připlatit. My jsme se naučili kupovat chleba toastový (i kvůli tomu, že byl nejlevnější), ale vždy jsme k němu přikoupili i nějaký ten sladký švédský. Namazaný paštikou dobře nechutná, ale se slaným máslem Bregott je to mňamka. (Tohle máslo nám doporučili jedni známí, kteří sem jezdí už asi 10 let. V regálech obchodů jsme ho rychle zaregistrovali a to hned ve čtyřech variacích.)

Po nákupech pokračujeme na jih dál, moře je stále na dohled. Míjíme další kamennou loď. Ovšem tentokrát, abychom si jí prohlédli, musíme přelézt po dřevěném žebříčku do ohrady s pasoucím se dobytkem.

Pomalu se blížíme ke Sproge. Na mapě je tam namalovaný další rast plac, tak že bychom spali zase někde poblíž záchodků a nemuseli řešit vodu. Už zdálky vidíme vysokou věž kostelíka, odbočka ukazuje na rast plac těsně před vjezdovou cedulí do obce. Za malým parkovištěm je posekaná travička, záhonek s květinami a dřevěná kadibudka (ovšem dokonale čistá, vybavená koberečkem, obrázkem na zdi, záclonkou – a několika ruličkami toaletním papíru, samozřejmě). Voda tryská o pár metrů dál z přivedené hadice. Já bych řekla, že není co řešit. Luďkovi se nelíbí, že jsme na očích – jsme zvyklí se na noc uklidit mimo dohled z domů a silnic a tady jsme opravdu na ráně. Nakonec ale podlehl nátlaku zbytku rodiny. Navečer přichází pán s konvičkou, pozdraví, pokropí macešky a zase odchází bez jakéhokoli komentáře nebo známek nevole.

Následující den pokračujeme dál na jih – vítr pořád fouká proti, ale těšíme se na večer, kdy se stočíme k severu a vítr snad budeme mít do zad. Míjíme další vztyčené runové kameny a objevují se i první větrné mlýny (dřevěné i kamenné). Ty nenechávají chladnými děti – podobně jako v Rumunsku musel Víťa nabrat vodu z každé studny, na Gotlandu musí okouknout každý větrný mlýn – většina jich je totiž otevřených a dá se vlézt dovnitř, často tam bývá ještě původní vybavení.

Pomalu se blížíme k nejjižnějšímu cípu ostrova. Kousek za Bottarve, malé vesničce, kterou tvoří jeden statek – skanzen se slámovou střechou (o kterém Šárka prohlásila, že domeček má vlasy), odbočujeme opět k pobřeží. Tyto úseky patří k nejkrásnějším. Nalevo se zvedá nevysoký kopec porostlý travou – Luděk s dětmi jdou nahoru hledat kešku a nalézají betonový bunkr, podobný jako u nás v pohraničí. Je z něho nádherný výhled na celý poloostrov. Tenhle bunkr ale slouží jako rekreační chata. A pak ještě projíždíme kolem malého muzea v přírodě vytvořeného z bývalého lomu na kámen. Exponáty jsou volně přístupné. A ještě ke švédským keškám – kdo rád keškuje a kdo si chce navýšit skóre o desítky, nebo klidně i o stovky úlovků, ať jede do Švédska. Jsou tam na každém rohu, doslova překeškováno. Ale bohužel jde většinou jen o malé filmové krabičky, takže děti, které se rády prohrabují změtí blbostí z kinder vajec, to moc bavit nebude.

K nejjižnějšímu cípu ostrova Gotland, nazvanému Hoburgen, nám zbývají poslední dva kilometry. Ostrov zde končí vysokými bílými útesy strmě spadajícími do moře. Parkujeme kola a pěšinkou nad útesy se jdeme projít pěšky. Vrcholek skal je však zabrán vojáky, stojí tu tři vysílače a celý objekt je oplocený. Zklamaně se vracíme zpátky a vyjíždíme alespoň k nedalekému černobílému majáku. Je sice zavřený, ale dětem se líbí.

Tady se konečně otáčíme a míříme k severu. Vítr, který nás až doteď brzdil, vydatně pomáhá. I Víťa poznal ten ohromný rozdíl při jízdě po větru. Za malou chvilku přijíždíme do Sundre. Je tady další kostelík a vedle něho stará obranná věž. Kostelík s věží stojí na kraji vesnice, nikde nikdo. Průzkum ukázal přístupné záchodky vedle domečku fary a nebe se začíná zatahovat a dvakrát už zahřmělo – neváháme tedy a stan stavíme na trávě kousek od kostela – pod ochranou Boží. Bouřka nás jenom lízla, spadlo asi pět kapek, čímž se potvrdila teorie, že na Gotlandu v létě skoro neprší, ale fronta, která spolu s bouřkou přišla, přinesla otočení směru větru. Ráno s hrůzou zjišťujeme, že fouká od severu. Pojedeme tedy opět proti.

Protivítr dělá největší problém malému Víťovi. Denní režim máme většinou takový, že po snídani jede sám, dá si svých dopoledních 10-15 kilometrů, které se ale postupně, jak získává fyzičku, mění na ranní dvacítku (v závěru cesty i třicítku). Pak se kolo zapojí za některého z rodičů (který zrovna neveze vozík) a na kolo si většinou sedá Šárka, Víťa odpočívá ve vozíku. Je ve svých 6 letech zatím výrazně menší, než jeho vrstevníci a to přináší výhodu, že se ještě do vozíku celkem pohodlně naskládá. Během Víťova odpočinku se snažíme najet co nejvíce kilometrů, většinou tak 20-30. Odpoledne pak Víťa znovu usedá na kolo a bez problémů najede dalších 20 kilometrů. Jeho denní dávky tak bývají i 40 kilometrů, celkově se denně posouváme o nějakých 60 – 70 km. Což považuju za naprosto luxusní a jsem maximálně spokojená. Luděk taky, jenom občas trpí, když na některých úsecích Víťu chytne lenivá a plouží se osmičkou se zpomalující se tendencí. Snažíme se ho popohánět, aby jel aspoň desítkou, protože jízda rychlostí 8 km/hod. a méně na rovinkách je opravdu náročná zejména na psychiku a skoro už padáme z kola. A taky si tatínek připadá nevytížený – tak si častěji zapojuje vozík, aby se aspoň trochu unavil. Je zvyklý tahat kolo obložené bágly a vozík s dvěma dětmi po balkánských horách, takže tohle je pro něho nuda a chvílemi i utrpení.

Podle Markova cestopisu odbočujeme v jednom místě na kamenitou cestu k pobřeží, kde se v malé zátoce nachází několik kamenných rybářských domečků a opodál začínají první raukary – erozí vytvarované skalní útvary typické pro Gotland. Krásné místo s atmosférou staré rybářské vesnice!

Ve vesnici Öja zastavujeme u kostelíka a vaříme oběd. Už jsme přišli na to, že nejen rast placy, které jsou určené hlavně pro motoristy, ale právě tyto zdejší úžasné kostelíky poskytují pro turisty vynikající zázemí. Ke každému kostelu totiž patří hřbitov a ke každému hřbitovu domeček se záchodky. Většinou jsou tu místnůstky dvě – někdy ještě třetí, speciální pro vozíčkáře. Na záchodcích teče voda (někdy i teplá), samozřejmostí je perfektní čistota a toaletní papír. Občas se poštěstí narazit na fungující zásuvky, asi dvakrát jsme zjistili, že je na WC zapnutý i malý přímotop. Teď v létě! Kostelíky většinou stojí na kraji obcí a jsou vyznačené v mapách. Lze si tak podle nich krásně naplánovat noclehy nebo polední pauzy. Jen asi třikrát se nám stalo, že se nám kostel pro nocování nelíbil, tak jsme se vždycky posunuli pár kilometrů k tomu dalšímu.

Tuto noc to ale na kostelík nevypadá, vyhlídnutý máme jiný cíl – a to maják na poloostrově Närsholmen. Zajíždíme si kvůli němu několik kilometrů po kamenité cestě. Zdálky vypadá úchvatně, máme ho navíc ozářený zapadajícím sluncem. Jenže po příjezdu jsme zklamaní. Maják stojí na soukromém pozemku, oplocený. Možná kdybychom se zeptali, tak by nebyl problém, ale raději se vracíme a táboříme na louce v lese.

Další den pokračuje opět ve znamení protivětru. Míjíme další prehistorické pohřebiště – tentokrát jde o řadu vztyčených kamenů, ale spíš bez ladu a skladu, než že by vytvářely nějaký tvar a je tam i pár runových kamenů. Za Ljugarnem však odbočujeme k nádherným raukarům. Jsou to už docela obři – procházíme mezi nimi pěšky a obdivujeme jejich bizarní tvary.

Zde se od Markovy trasy odpojujeme, on pokračoval stále podél pobřeží a objížděl další poloostrov, my si to zkrátíme přes nejvyšší partie ostrova Gotland. O nějaký kopec se v tom pravém slova smyslu ale nejedná, nadmořská výška je jen 67 metrů. Přibližně v 1. století našeho letopočtu si zde staří Vikingové postavili pevnost Torsburgen. Ještě dnes jsou patrné obranné zdi kolem celého hradiště, kde mohlo žít až 1000 lidí. Je tu i stará rozhledna, ale mimo provoz.

Před Boge jsme se zastavili u zvláštních vysokých raukarů Klinteklinten – jsou zvláštní tím, že se nachází asi kilometr od moře. Táboříme přímo v Boge za kostelíkem, už nám to ani nepřipadá divné. Je tu opět vše, co potřebujeme: tekoucí pitná voda, záchody, zásuvky na dobití telefonu. Zatím se nám na Gotlandu a ve Švédsku moc líbí.

Z hlavní silnice odbočujeme opět k moři a nakupujeme v pobřežním městě Slite. Jde o menší městečko našeho typu, tedy s náměstím. Zatím zdejší města, která jsme měli příležitost projíždět, tvořil shluk domů podél silnic, zpravidla bez historického centra. Ve Slite uprostřed čtvercového náměstí lemovaného domy s  restaurací, knihovnou a kinem zabudovali do betonu pro děti velkou trampolínu. Když jsme posvačili a děti se do sytosti vyskákaly, jedeme dál. Cesta vede lesem – a ty jsou tady na Gotlandu opravdu krásné – většinou borové nebo smrkové stromy, na zemi roste hojně mech, v příkopu kvetou různobarevné květinky. Ani mi nevadí, že nejsme někde v horách, když je v rovinkách na co se koukat. A co teprve, když skončí les a napravo vykoukne moře a nalevo, na menším návrší, trčí další bělostné raukary Lergrasviken. Otevíráme ohrádku pro ovce a šplháme až nahoru nad skály, odkud je nádherný výhled na celou zátoku. Jeden z raukarů tvoří obrovskou kamennou bránu.

Během odpoledne se dostáváme do nejsevernější části Gotlandu. Ten úplně nejsevernější bod se ale nachází na samostatném malém ostrůvku Fårö. Od Gotlandu je oddělen asi kilometrovou úžinou a samozřejmě, že se tam musíme podívat. Přívoz s kyvadlovým režimem jezdí z městečka Fårösund a funguje dokonce zdarma. Je to navíc rychlovka, jen jsme na něj najeli, už odplouváme. Ostrůvek Fårö, ačkoliv se zdá jako opravdový konec světa, proslavil režisér Ingmar Bergman, který zde natočil celou řadu filmů a dokonce se sem i odstěhoval. My se jej vydáme prozkoumat ve směru hodinových ručiček. Už se navíc nemůžeme dočkat toho nejsevernějšího bodu. Jedeme už týden proti větru a opravdu doufáme, že až pojedeme zpátky na jih, že se vítr zase nestočí.

Západní pobřeží ostrova je porostlé jenom nízkou travou, takřka bez stromů. Asfaltová silnička se kroutí po kamenné planině pár metrů nad mořem a všude čteme varovné cedule o nebezpečí koupání v silném větru, který může plavce zanést daleko od břehu. Na koupání ale teď v pozdním odpoledni nemáme ani pomyšlení. Nejprve míjíme malé raukary Digerhuvud, které připomínají ležící velbloudy a pak se konečně dostáváme do místa Langhammars. Jde o nejsevernější bod ostrova, a nachází se tu největší a nejznámější raukary – jsou na každém prospektu z ostrova Gotland. Necháváme kola na malém parkovišti a scházíme k několika obrům, vysokým přes pět metrů. Je tu i takto vpodvečer spousta turistů, k ulovení fotky samostatných raukarů to chce trochu trpělivosti a čekání.

Opuštěnou krajinou pokračujeme dál. Přemýšlíme, co se tady tomu režisérovi tak líbilo – dohromady tu totiž nic není. Ale možná právě to nic může být pro někoho také přitažlivé. V rovinaté krajině s nízkými pokroucenými borovicemi vykoukne občas větrný mlýn, seník nebo osamělý statek. A místo lidí – nekonečná stáda ovcí. Nedaleko jednoho kamenného mlýna nocujeme, čímž způsobíme radost hlavně dětem – ihned ho běží prozkoumat. Mají na to dost času, je večer a nikdo je nehoní, že musíme jet dál.

Ráno se budíme do zamračeného dne. To je poprvé zde na Gotlandu a to jsme tu už skoro týden. Připravujeme do pohotovosti pláštěnky, a když najedeme na silnici a sedneme na kola, mám pocit, že mě trefí šlak. Během noci se zase otočil vítr a fouká opět od jihu! Teda jak je tohle možné? Už podruhé měníme úplně směr a přesně spolu s námi se stáčí i vítr. S větrem v zádech tak přejíždíme jen pár kilometrů k nejvzdálenějšímu bodu ostrova Fårö, k majáku Fåröfyr. (Škoda, že to není dál.) Na Hoburgen, nejjižnější cíp Gotlandu, je to odsud nejkratší cestou 177 kilometrů, píšou to tu na směrové ceduli. Scházíme symbolicky až k moři, krásný vysoký bílý maják je tradičně zavřený.

Během dopoledne projíždíme zbytek ostrůvku Fårö, jeho východní část. Je hodně zalesněná, a tak nám aspoň míň fouká. Asfaltová silnice se změnila na šotolinovou, ochladilo se, nebe se ještě více zatáhlo a začalo z něho mrholit. Takhle přesně jsme si ten sever představovali. Víťu zapojujeme, nejede se mu po tom kamení dobře a nasazujeme rychlejší tempo, jako bychom tomu nečasu chtěli ujet. Zastavujeme jenom na výběžku Ryssudden, což je nejjižnější výspa Fårö. Zde, úplně osamělý a skoro zapomenutý, se nachází starý hřbitov z doby Krymské války, kdy zde byla anglická vojenská základna. Děti spíš zaujal opodál stojící kamenný seník s „vlasatou“ střechou. Seník přitahoval i mě suchem, teplem a vůní sena, ale pokračujeme v sílícím dešti dál. Kruh kolem ostrova Fårö se uzavírá, přijíždíme zpět k přívozu – tentokrát na něj chvíli čekáme, ale o to víc si užíváme pár minut plavby v suchu místnůstky pro pasažéry. Nejradši bych jela ještě jednou tam a zpět, abychom se ohřáli.

Zbývá nám poslední etapa po Gotlandu a to po západním pobřeží přejet zpět do hlavního města Visby. Dala by se zvládnout během jednoho dne, ale díky zkaženému počasí nám to vyšlo na dva dny. Deštivou noc táboříme u zatopeného lomu nazvaného Modrá laguna. Být lepší počasí, musí tu být skvělé koupání, ale zase asi hlava na hlavě. Takto jsme tady úplně sami, jen na velkém parkovišti stojí jeden karavan. Udělali jsme si ohýnek, opekli chleba a dopili slivovici. V dosahu jsou, podobně jako u každé atrakce zde na Gotlandu, krásné a čisté kadibudky. Jenom nám dělají starost tenčící se zásoby jídla. Na celém Fårö jsme obchod nikde neviděli, nebyl ani v městečku Fårösund. A navíc podle mapy bychom ani zítra neměli projíždět nic většího, tak uvidíme.

Jenže prší i ráno, tak u lomu nakonec trávíme celé dopoledne. Hrajeme s dětmi karty, učíme je „prší“ a občas vykukujeme ze stanu, jestli se to nevybírá. A dokonce se jdeme i vykoupat! V poledne konečně přestává pršet, tak rychle balíme mokrý stan, než si to tam nahoře zase rozmyslí. Ale nerozmysleli, během hodiny vykouklo i sluníčko. Na Gotlandu opravdu prší jenom málo! Alespoň nám. V maličké vesničce Fleringe mají aspoň kostelík, tak bereme vodu a vaříme oběd. Naše naděje se upírají k větší vesnici Kappelshamn, ale ani tam není žádná možnost nakoupit. Vzpomínáme se slzou v oku na Balkán, kde jsou obchody všude, otevřené snad nonstop a o jídlo si nikdy nemusíme dělat vážnější starosti.

Přijíždíme na útesy Hallshuk, nebe už je zase modré a po ranním dešti ani památky. Z výšky shlížíme na moře a potom sjíždíme do malé rybářské vesničky, ale i ta je liduprázdná, o obchodu si můžeme nechat zdát. Máme ještě několik pytlíků těstovin s omáčkou a instantní kaši na snídani, ale chtělo by to pečivo. Do vesnice Hall přijíždíme v podvečer. Je tady kostelík stranou od cesty a před ním plácek jako stvořený pro nás. Nechybí záchodky. Stavíme stan a kuchtíme mámino kuře na paprice, přestože jsme něco podobného měli i k obědu. Přichází k nám starší pán se psem. Bojíme se, že nás vyhodí, ale je spíš jen zvědavý. Napadlo mě, zeptat se ho, zda by nám neprodal chleba a mléko na kaši, ale neumí jinak, než Švédsky. Tuší ale, že něco potřebujeme, proto se za chvíli vrací s manželkou, která přeci jenom pár anglických slov dohromady dá. Vznášíme tedy požadavek na zakoupení chleba – dostáváme odpověď, že nejbližší obchod je 16 km daleko a že tam s námi klidně dojedou. Tak znovu: je prosím možné koupit chleba nebo mléko od vás? Konečně to paní chápe. Mléko nemá, ale chleba prodá. Jdu s nimi asi kilometr, bydlí v typickém kamenném domě, kterých jsme zde na Gotlandu viděli spoustu. Aspoň se do něho podívám. Ve sklepě loví v obrovském mrazáku chlebové placky – naznačuje, že si je musíme dát do mikrovlnky na rozmražení, tak říkám, že tu s sebou opravdu nemáme. Jdeme tedy do kuchyně, kde to do trouby na dvě minutky šoupla a je to. Za chleba nejprve nic nechce, ale nezdá se mi, že to říká moc přesvědčivě, tak jí dávám 20 švédských korun a bere si je ráda. (Zdá se mi to drahé za pár placek, ale později jsem je viděla v obchodě asi za 27 SEKů, tak jsem se trochu zastyděla). I tak nás docela vytrhla z hladovění.

U kostelíka je dosti větrno. Celou noc vítr cloumá se stanovou plachtou a ohýbá větve vzrostlých stromů, mezi kterými táboříme. A potom ráno, když jsme dovařili čaj, shodil vítr složenou plachtu, kterou přikrýváme kola, na ještě horký vařič-dřívkáč. Byla to naše chyba – nepozornost, ale plachta se natavila a utvořily se velké díry, asi jako když si děti skládají papír a vystřihují panenky. Do prčic práce! Doma jsme lepili miniaturní dírečky páskou a teď tohle – a předpověď navíc hlásí další přeháňky. Snad někde seženeme plachtu novou, je to pro nás docela důležitá věc. Rozloženou děrovanou plachtu si fotíme, kamarády tohle jistě pobaví!

Po snídani (ovesná kaše, placky jsme snědli k večeři) najíždíme na hlavní, která vede do Visby. Ale ještě si uděláme dvě zajížďky: jednu ke skalnímu útesu Jungfrun, druhou k jeskyni Lummelundagrottan. Ale pak už nezbývá, než jet do Visby, čímž zakončíme objetí ostrova Gotland. Do Visby vjíždíme jednou z mnoha bran. Kolem celého města se táhne opevnění v délce 3,5 kilometru, a kdo se díval na seriály o Pipi Dlouhé punčoše, hned v úvodní znělce mohl tyto hradby vidět – Pipi kolem nich totiž jede na svém poníkovi. Ale i na spoustě jiných míst na Gotlandu je Pipi natáčená, v seriálu jsou časté i záběry pobřeží s právě těmi typickými raukary! Že bych ten seriál přeci jenom začala mít ráda?

Teď ale projíždíme historické Visby, které je dokonce zapsané na seznam UNESCO. Na Visby je pozoruhodné kromě hradeb i spousta zřícenin kostelů ze 13 a 14. století. Ruiny jsou volně přístupné. Největší katedrála svaté Marie však stojí v pořádku dodneška. Město se rozkládá na kopečku, uličky se svažují k moři. Motají se v nich takhle přes poledne auta a spousta lidí. Nejvíc lidí je ale na hlavním náměstí s hrázděnými domy a dalším kostelem. Posedávají v hospůdkách, popíjejí nápoje, korzují po městě. Kupodivu jsou k vidění i zahradní restaurace, kde lidé popíjejí víno. Asi mají tyto podniky nějakou výjimku ze skandinávské „poloprohibice“. Nebo to víno má jen 3,5% alkoholu? Nezjistili jsme…

A my oslavujeme úspěšné objetí ostrova obědem v oblíbené „kebabárně“. Tam se vždycky najíme nejvíc a docela lacino. Po jídle se přesunujeme do přístavu – chceme zítra brzy ráno ostrov opustit. Jenže je sobota a nedošlo nám, že když se prohlídkou města trochu zdržíme, pokladna už v pět bude zavřená; a otevřená je zase až ráno v 8. (Trajekt na pevninu do Oskarshamnu však odplouvá už v 7:00.) Nechceme nechat náhodě to, že bychom se na loď nedostali proto, že neseženeme ráno lístky, proto obětujeme pár korun (švédských) a usedáme v kavárně s wifinou na zmrzlinu. Přes internet se nám ale jako naschvál lístky nedaří rezervovat, aplikace jim padá, poté to nechce akceptovat naší platební kartu – nezbývá, než to risknout a nechat na ráno.

Na noc se vydáváme zpátky k našemu prvnímu rast placu. Tentokrát jsme tu za světla a tak si vybíráme lepší nocležiště, než u zajíce. Děti se ale chtějí na něho jít podívat, což jim z pochopitelných důvodů nechceme dovolit. Poslední noc na Gotlandu je opět deštivá, a my jako na potvoru máme jen tu děravou plachtu přes kola (a v sobotu neměli ani v největším městě na ostrově otevřený žádný obchod, kde bychom sehnali novou).

Poslední ráno na Gotlandu vstáváme v šest hodin – spíme totiž přímo nad přístavem. U terminálu lístky zakoupit lze, ale paní nám chce napařit „pokutu“ 100 SEKů za to, že jsme lístky nekoupili předem v pokladně – tak se trochu hádáme, že bylo včera odpoledne zavřeno a přes internet jim to zrovna nešlo, až paní mávla rukou. Šlo docela o hodně, už takhle nás ta plavba stojí zase přes dva tisíce. Kola parkujeme opět ve velké tlamě obrovské lodě a nahoru s sebou si bereme i jídlo na snídani a nějaké malování pro děti – poplujeme tři hodiny, tak ať se nenudí. Těsně před odplutím se ale jdeme na venkovní palubu rozloučit s Gotlandem. Je málo pravděpodobné, že se sem ještě někdy podíváme, ale dojem na nás tenhle ostrov udělal velký. Někdy, v jiném životě, bych si tady přála v malé chatce trávit celé léto. Tak sbohem, slunečný Gotlande.

Gotland jsme objeli za 8 dní kolem dokola, a najeli jsme při tom: 604 km, z toho Víťa sám: 241 km

Švédsko – ostrov Öland

Obrovská bílá loď s nápisem DESTINATION GOTLAND překoná asi stokilometrovou vzdálenost mezi Visby na Gotlandu a přístavem Oskarskamn také během tří hodin. (Moc jsme prozatím nepřivykli světu velkých mořských lodí a trajektů, a tak nás skoro každá velká loď ohromí.) Stojíme na palubě a loučíme se s Gotlandem. Ještě se ani neuzavřela tlama trajektu, většina cestujících už stála ve frontě lodního bufetu, až jsme si chvíli mysleli, jestli náhodou není snídaně v ceně lodního lístku (pro čtyřčlennou rodinu stál také skoro 2.400 Kč). Bohužel nebyla a tak snídáme z vlastních zásob – ne že bychom si něco nemohli dovolit, ale snídaňové menu za 95 SEKů je pro nás opravdu drahé a tak si mažeme švédské chleby českou paštikou a mlsně koukáme, jak si lidé kolem nás nosí na tácech krásné snídaně: toasty, jogurty, vařená vejce, ovocné saláty a další. Jsme tady klasičtí čeští „paštikáři“, jak se Čechům říkalo v dobách, kdy se začalo jezdit k moři do Chorvatska, a na jídlo v tamních restauracích měl málokdo. Ovšem nijak nás to netrápí a ani se za to nestydíme. Obsadili jsme strategický stoleček poblíž zásuvky, vytáhli naši speciální rozčtyřku a během jídla dobíjíme baterky mobilů, foťáku a vysílaček. I když to ani není potřeba, díky noclehům u kostelíků jsme dobíjeli pravidelně celou cestu, ale zvyk je zvyk; a co když později nebude možnost. Děti opět zmizely v dětském koutku a my odpočíváme.

Před desátou hodinou se začínají lidé pomalu zvedat, pevnina je na dohled. Nikam nespěcháme, nepotřebujeme být u výlezu první. Vyčkáváme a pozorujeme, jak kolem nás lidé odnáší použité nádobí do sběrných polic. Na tácech zůstávají neotevřené jogurty, netknutá vajíčka, zabalené ovoce, zapečetěné láhve s pitím. Za nimi už se hrne úklidová četa s velkými černými igelitovými pytli, která tyto zbytky bez milosti lifruje do jednoho: plastové talířky, zbytky jídel, nakousané, i to netknuté. A když se rozhlédnu po již prázdné lodi, protože všichni cestující jsou již buď ve frontě u východu, nebo dole v podpalubí hledají svá zaparkovaná auta, stejný obrázek je k vidění i kolem sedaček (nesnězené, většinou ještě zabalené v originálním balení, potraviny tady cestující nechali ležet, ani se nenamáhali někam je odnášet). Fakt jsem podobné plýtvání ještě neviděla. Všude se mluví o krizi, ale co je to za krizi, když se vyhazují celá jídla a nápoje. Rozhodli jsme se rychle. Ne proto, že jsme na to měli chuť a „nemohli“ si to dopřát, ne proto, abychom ušetřili, či se chtěli najíst zadarmo, ale proto, že je nám toho jídla líto, bezostyšně nabíráme něco z těchto (nerozbalených) přebytků určených k likvidaci s sebou do tašky.

Chvíli po desáté vystupujeme z lodi na pevnou zem. Nyní nás čeká více než sedmdesátikilometrová etapa do Kalmaru, kde máme v plánu nějak se dostat na další ostrov, na Öland. Vyjíždíme z přístavu, ohlížím se a fotím ohromnou loď, jejíž tlamu jsme právě opustili. Vtom mě upoutaly nápisy na směrových cedulích: doprava Gotland, doleva Öland. Že by se dalo dostat na Öland i odsud? Hledáme nějaké informace, a po nějaké době nacházíme malou cedulku (pouze ve Švédštině), ze které se dozvídáme, že z Oskarshamnu na Öland (do přístavu Byxelkrok na severu ostrova) odplouvají dokonce dvě lodi denně (v 8 a ve 14 hodin). Otevíráme mapu – to je tedy bomba! Ušetří nám to 70 km po hlavní silnici, které jsem se docela obávala. Sice se pak už nepodaří objet celý ostrov kolem dokola, ale stejně je v severní části úzký jen pár kilometrů, tak si můžeme libovolně přejíždět z východu na západ, jak se nám zachce.

Pevnina nás přivítala černými mraky, ze kterých se hustě rozpršelo. Skrytí v průjezdu pozorujeme takřka vylidněné centrum Oskarshamnu. Po včerejším mejdanu se všude válejí plechovky od piva – bezdomovcům ještě pravděpodobně nezačala jejich ranní šichta. Už na Gotlandu jsme zjistili, že plechovky od nápojů jsou vratné, rozhodli jsme se tedy, že jich pár posbíráme a vylepšíme si tak cestovatelský rozpočet.

Po dešti se vydáváme na prohlídku příjemného městečka a na nákup proviantu a zejména nové plachty. Nebe hrozí dalšími přeháňkami, bude tedy potřeba. Přestože je neděle, nákupní centrum na kraji města má otevřeno. Skvělé na tom je to, že jsme do nákupní zóny dojeli krásně po cyklostezkách. Odevzdáváme plechovky (ze kterých nám automat půlku schrastil bez načtení částky – opět jsme o něco chytřejší, odteď je potřeba sbírat jenom ty s nápisem PANT) a nakupujeme párky k večeři (v plánu je ohýnek) a o pár obchodů dále i pěknou zelenou plachtu. Sice jsme kvůli tomu málem zmeškali loď, ale naše expedice je zachráněna.

Loďka na Öland vypadá jako že má svá nejlepší léta za sebou – alespoň v porovnání s trajektem na Gotland, ale hlavně že pluje a ušetří nám čas. Odrážíme přesně ve dvě. Usedáme v jediné místnosti pro pasažéry, protože venku opět prší a hlavně docela hodně fouká, tak nemá smysl na palubě okounět. Moře je zvlněné, což na velkém trajektu nebylo znát, ale malá bárka se houpe poměrně intenzivně. Spolucestující jeden za druhým mizí v kabince toalet, děti, před chvílí ještě veselé, nyní zmlkly a polehávají. Už abychom tam byli! Obeplouváme zvláštní neobydlený ostrov Blå Jungfrun, který trčí z vody do výšky 86 metrů. Vypadá jako obrovský žulový balvan vhozený do moře. Mnoho vegetace se na něm neuchytilo, ale jeho ekosystém je tak zajímavý, že je na něm vyhlášená přírodní rezervace a návštěvy možné jen s průvodcem.

Po dvou a půl hodinách plavby přirážíme v Byxelkroku k přístavnímu molu. Malá vesnička s hnědočervenými domky žije turistickým ruchem, ale na loď zpět do Oskarshamnu mnoho cestujících nenastupuje – zřejmě je tady příjezd trajektu událost hodná hromadné podívané. Není tu nic, co by stálo za zdržení a tak se ihned vydáváme na průzkum ostrova severním směrem. Asfaltová silnička takřka bez provozu vede jen pár metrů od moře, písečné pláže s travnatými plácky však zanedlouho vystřídaly pusté suťové pláně nazvané Neptuni åkrar. Jedeme touto zvláštní krajinou několik kilometrů – mezi bílošedými kameny rostou jenom hodně odolné rostliny. Po chvíli se okolní krajina opět zazelenala a odbočka u silnice hlásí, že k nejsevernějšímu bodu Ölandu zbývají poslední tři kilometry – no vida, první z významných bodů ostrova máme skoro zadarmo.

Nejsevernější bod Ölandu leží na malém ostrůvku odděleném od pevniny neširokou úžinou, kterou překlenuje most. Na ostrůvku se tyčí 32 metrů vysoký maják Långe Erik. Maják je přístupný, ale teď v podvečer je už bohužel zavřený – na jeho otevření bychom museli ráno čekat až do desíti hodin, což se nám asi chtít nebude, většinou odjíždíme kolem osmé, nejdéle v půl deváté. Vedle majáku stojí dřevěný domek (kavárna a prodej suvenýrů), nechybí záchodky. Žila zde prý ještě před patnácti lety rodina, která se o maják starala, dneska je jeho provoz plně automatizovaný, obsluha není potřeba. Kromě toho maják slouží i jako turistická atrakce, i teď v podvečer sem přijíždějí lidé – projdou se jako my po ostrůvku, sejdou na pláž k moři, postaví z kamenů věžičku a zase odjedou.

Nocujeme na louce hned za parkovištěm, maják máme na dohled. Prolézáme roští a snažíme se najít pár klacíků na dnešní plánovaný ohýnek, ale moc stromů tu bohužel neroste. Za jedním keříkem na nás však vykoukne překvapení – je tam schovaný zánovní černý gril. Bude asi někoho, kdo tady občas pořádá pikniky a přece nebude gril tahat zpátky s sebou domů, ve Švédsku se nekrade. A tak si jej na dnešní večer vypůjčíme – nejprve ho musíme vypucovat, potom vyrobit dřevěné uhlí a následně na něm opéci párečky. Kdyby nám do toho nepršelo, bylo by to lepší, ale jsou to naštěstí jenom přeháňky. K tomu hořčice, kečup a chleba (podařilo se nám koupit malý bochník skoro jako ten český, a jenom bratru za 30 švédských korun) a vynikající hostina může začít.

Ráno gril opět omýváme a ukládáme zpět. Z nejsevernějšího místa pokračujeme na jih, objíždíme zátoku Grandkullaviken, ale pak se zase stáčíme k severu. Nacházejí se tu totiž další zajímavosti, které nechceme vynechat. Tak předně je to hustý les nazvaný Trollskogen – a les je to tak hustý, že v něm opravdu nejde chodit jinak než po cestách, mimo ně je prostup lesem nemožný. Lidé k němu mohou dojet autem, v sezóně také lesní úzkokolejnou železnicí. Kola si necháváme v lese mezi stromy a po vyšlapané pěšině mezi pokroucenými borovicemi míříme k pobřeží. Zde na břehu možno vidět vrak rybářského škuneru Swiks, který zde ztroskotal v prosinci roku 1926 při sněhové bouři. Plavidlo uvízlo na mělčině, posádka se naštěstí zachránila, ale loď byla vyvržena na pobřeží, kde leží dodnes.

Vracíme se zpátky na silnici a míříme už definitivně k jihu. Vítr, který s námi laškoval na Gotlandu a měnil směr přesně podle nás, se ani na Ölandu nehodlá chovat jinak, a fouká stále od jihu. Včera jsme jeli asi 10 km s větrem v zádech, což nám teď bude kompenzovat jízda proti němu přes celý Öland, čili asi 150 km. Už nás to ani nepřekvapuje. Pár kilometrů před městečkem Böda uhýbáme doprava a přejíždíme ostrov k západnímu pobřeží. U vesničky Byrum se nachází Byrums Raukar, tedy další skalní útvary. Zde nejde ani tak o jednotlivé skály, ale spíš o erozí zajímavě zformované tvary pobřeží.

Těsně podél moře vede dál k jihu neasfaltová silnice. Byl by to krásný úsek – sluníčko svítí, po pravé ruce výhled na modré moře (a na obzoru, když se zadíváme hodně pozorně, můžeme spatřit šedý pás pevniny), sem tam nám do toho nastrčili barevný rybářský domeček či větrný mlýn, aby bylo co fotit, aut minimum a spíš než lidi potkáváme stáda krav. Ale kvalita silnice připomíná Albánii – po 25 kilometrech to vzdáváme a ve vesnici Sandviks (kde kupodivu mají i ochod ICA – je to první obchod na Ölandu a nemůžu říci, že bychom za něj nebyli rádi!) se vracíme na hlavní silnici. Na nocleh uhýbáme ke kostelíku Föra kyrka. Měli jsme, pravda, trochu obavy, jak to tu bude vypadat, ale služby pro turisty dosahují na Ölandu stejného standardu jako na Gotlandu. A zdejší kostelík nám zase připravil opravdu vše, co potřebujeme: čisté záchody s toaletním papírem, zrcadlem, teplou vodu, přístupnou zásuvku a dokonce i plastové kelímky na pití, kdybychom je potřebovali. Pro našince neuvěřitelný komfort.

Ve Föra je křižovatka dvou hlavních cest – my se vydáváme pro změnu k východnímu pobřeží. Silnice ale vede asi dva kilometry od pobřeží, takže pokud bychom se chtěli podívat k moři, museli bychom si udělat odbočku a po stejné cestě se vrátit. První důvod pro odbočku bylo až místo zvané Kapelludden. Kdysi dávno tu stávalo velké město, důležitý obchodní přístav – dnes z toho všeho zbyla jen malá rybářská vesnice, po někdejším ruchu ani památka. Jediný svědek minulých časů je zřícenina kamenného kostela s velkým křížem. Opodál kaple stojí kovový maják, nepřístupný. Prošli jsme se, nasáli atmosféru a poté přejíždíme opět přes celý ostrov na západní pobřeží, do města Borgholm. Jde o pěkné městečko s přístavem, pěší zónou a obrovským hradem. Děti s Luďkem jdou na prohlídku – zřícenina je to opravdu zachovalá, z části je udělané malé muzeum.

Po západním pobřeží pokračujeme na jih až do vesničky Rälla, kde opět odbočujeme a přes nejvyšší bod Ölandu (nic moc, jen 55 metrů nad mořem a k vidění tam byly jen větrné mlýny, což uspokojilo zejména děti) přejíždíme zpět k pobřeží východnímu. Není to jen náš rozmar, takto si ostrovem kličkovat, ale v cestě máme celou řadu dalších zajímavostí: nejprve míjíme Odens Flisor, historické místo vztahující se k bohu Odinovi – jde o seskupení tří opracovaných kamenů, postavených na výšku, na jejichž významu se nemohou pořádně shodnout ani odborníci. Tyto kameny jsou součástí velkého pohřebiště, které se nachází nedaleko odsud a nazývá se Noaks Ark (Noemova archa). Kameny jsou opět vyskládané do tvaru lodě, ale zde ten tvar spíš tušíme, než že by byl nějak výrazně patrný. Půjde pravděpodobně o pohřebiště mnohem starší. A konečně, do třetice – uprostřed hustého lesa (plného krvelačných a žíznivých komárů) se nachází planina s pozůstatky historické pevnosti Ismantorp. Pevnost pochází z počátku našeho letopočtu, obývána byla pravděpodobně v letech 200-650. Uprostřed kamenného valu kruhového tvaru o průměru 300 metrů se nacházelo 95 domů. Do dneška se dochovaly základy obydlí a ohromné valy kolem dokola. Dovnitř se vcházelo devíti branami. Ismantorp je jedním z asi dvaceti podobných opevněných sídel na Ölandu, a má být největší a snad i nejstarší.

Nyní už zůstáváme na východním pobřeží, nikam nepřejíždíme. Silnice stále kopíruje břeh ve vzdálenosti 1-2 kilometry, občas se daří moře zahlédnout. Slunečné počasí se maličko zkazilo, zatáhlo se, ale vítr se nezměnil. Proti větru tak projíždíme ostrovem a blížíme se k jeho nejjižnějšímu bodu. Öland je v těchto místech poměrně nudný, krajina zemědělská, samá pole nebo pastviny. Nebýt častých větrných mlýnů (které pořád děti baví a ke kterým musíme každou chvíli zastavovat) a několika runových kamenů (u nichž jsme samozřejmě také pokaždé zastavili, většinou tam byla i keška), nebylo by cestou ani nic zajímavého.

Nocujeme u kostelíků, ty nezklamaly ani na Ölandu, ale co je horší, dochází nám zásoby jídla a hlavně, potřebovala bych koupit speciální zboží pro ženy – už dva dny jsme nepotkali žádný obchod. Místní jezdí nakupovat pravděpodobně na západní pobřeží, jenže pro nás by těch 15 km tam a 15 zpátky znamenalo půldenní zajížďku, což se nám nechce absolvovat a tak stále doufáme, že v nějaké té vesničce, třeba hned té další, něco bude. Jenže není, a přitom to nejsou žádné vesničky o pár domech, podél silnice je v podstatě permanentní zástavba (domky, zemědělské statky, rekreační chaty), sem tam mineme nějakou (zavřenou) kavárnu nebo galerii, jen ten kolorit vesnických obchůdků tady asi vytlačil zvyk dojíždět za velkými nákupy do města. Chybí nám takové to každodenní – zastavit někde na návsi u obchůdku, koupit si jogurt, mléko a koblížky, popovídat s místními – to tady vůbec není možné. Lidé jsou příjemní a v pohodě, nedostali jsme se do žádného konfliktu s nimi – ale vlastně jsme se s nikým ani nedostali do žádného pořádného kontaktu. Už jsme ve švédsku třetí týden a ani nevíme, jak se řekne Švédsky třeba Dobrý den (když už s někým mluvíme, tak anglicky). Lidé se usmívají, ale starají se jen sami o sebe, aby se s námi někdo dal sám od sebe do řeči, to už musí být. Většinou si nás nevšímají, ani když se rozplácneme s naším lágrem přímo v centru vesnice u kostela. Ale svoje plus to má také – aspoň nás nikdo nevyhazuje, a když není nálada se s někým bavit (jako že pokaždé také není, i na Balkáně), máme klid. Ovšem dlužno dodat, že to pro nás ta pravá cestovatelská atmosféra není.

Vnitrozemím ostrova nevede moc silnic, prostředek tvoří rovinatá step Alvaret. Öland má podobně jako Gotland vápencový podklad se specifickou flórou a faunou. Celé jižní území ostrova je rezervací zapsanou na seznam UNESCO. Přes step vede mnoho tras pro pěší, směrovky jsou vidět každou chvíli.

V jednom místě opět odbočujeme k moři – ne že bychom očekávali, že v přístavu Gammalsbyoren bude otevřený obchod, ale má to být nejfotogeničtější přístav na Ölandu, tak si jej nenecháme ujít. V přístavu stojí několik červeně natřených domků, kotví tam pár starých lodí, jinak nic zvláštního. Nabíráme tu vodu, protože dneska to na kostelík nevypadá (žádný není v dohledu), máme totiž ještě v plánu prohlídku pevnosti Eketorp. Přicházíme tam sice těsně se zavíračkou, ale provozovatelé oblečení do stylových obleků (jednoduchých šatů z hrubého plátna) nás ještě nechávají tuto kruhovou tvrz z doby železné, si v klidu prohlédnout. A dokonce nemusíme nic platit! Mají to opravdu krásně zrekonstruované se snahou ukázat, jak lidé dříve žili. Procházíme jednotlivá obydlí, nakukujeme dovnitř a hladíme si různobarevné čuníky, kteří se tu spolu s ovcemi a kozami pasou.

O kus dál potkáváme zajímavý obchůdek – jde o samoobslužný prodej zemědělských přebytků. Dřevěné regály se sazeničkami stojí na valníku, vedle kasa a ceník. Vše je založené na tom, že si nikdo nevezme nic, aniž by zaplatil. Nás v nabídce zaujala vajíčka – bereme si jich 10 – a k večeři je míchanice na dřívkáči. Nakonec stanujeme u kostelíka Ås kyrka, podařilo se nám k němu i přes zdržení návštěvou Eketorpu dojet.

Následující den to máme asi 6 kilometrů k nejjižnějšímu bodu ostrova Öland a tím je maják Långe Jan. Ve vesnici Ottenby odbočujeme a cestu dlouhou 4 kilometry absolvujeme tam a zpět. Poslední asi dva kilometry jedeme po úzkém výběžku, moře je vidět nalevo i napravo. Projíždíme pastvinami, krávy leží skoro až v silnici. Víťa se naučil bravurně přejíždět kovové válce určené k tomu, aby zvěř neopustila po silnici výběh, a moc ho to baví. Území je také významnou ptačí rezervací, lidé sem přijíždí za jejich pozorováním. Jsme tady opět bohužel blbě brzy ráno, maják je ještě zavřený, ale protože je to náš poslední švédský maják, nemůžeme dětem udělat, že bychom zase odjeli, aniž bychom na něj vylezli. Musíme počkat asi hodinu, nejprve venku (udělala se docela zima, je jen 14°C), po chvíli otevřeli malé muzeum a posléze i maják. 42 metrů vysoký maják je nejvyšší ve Švédsku. Byl postavený v roce 1785 a v provozu je dodneška. Na rozdíl od doby, kdy se na jeho svícení používalo uhlí, je však dnes již plně automatizovaný. Vyhlídková plošina je umístěna těsně pod kruhovým oknem s obrovským otočným žebrovitým reflektorem. Z dálky vypadá jako drahokam. Viditelnost je díky mlze a mrakům špatná a nahoře fouká vítr. Budeme ho teď mít ale více než 50 kilometrů konečně v zádech! A stoprocentně se neotočí, protože ví, že zítra pojedeme zase na jih.

Kousek od majáku stojí hned u silnice model bronzové kaple – stejná kaple stávala kdysi dávno na návrší hned vedle cesty a její kameny byly použity na výstavbu právě Långe Jana. Za Ottenby míjíme další zajímavost jižního Ölandu, a tou je zeď krále Gustafa. Protíná celý ostrov, a měla ohraničovat královskou oboru. Kdyby u toho nebyla modrá cedule informující o této skutečnosti, myslela bych si, že jde jen o vyšší zídku pastvin, kterými je celý Öland (ale i Gotland) protkán. S podobnými zídkami jsme se mnohokrát setkali i na Balkáně.

Ve vesničce Kvarnkrogen míjíme nenápadnou ručně psanou cedulku Bröd. Koukáme doleva ve směru šipky a pak objevujeme další samoobslužný obchůdek, tentokrát s pečivem. V nabídce jsou jak chleby, tak sladké koláčky. U každého výrobku je cena, je zde i kalkulačka, kasička na papírové a miska s drobnými na vrácení. Jediná kasa na papírové je připevněná, vše ostatní je volně k mání. Připomíná nám to „Lesní bar“ u Horní Lipové, avšak tam se i drobné hází do pevné kasičky. Tady je v drobných na naše pěkných pár stovek. Kupujeme si chléb a sladké a svačíme. Dětem se to moc líbí, hned by nakupovaly něco dalšího, ale vše je poměrně drahé. Navíc v městečku Degerhamn, které projíždíme o pár kilometrů dál, je ICA, takže můžeme udělat zase nějaký větší nákup.

Poslední zajímavostí, kterou na ostrově navštívíme, je žulový runový kámen Karlevistenen. Přestože je to jen nějaký historický šutr v poli s vytesanými nápisy, nechybí u něho dřevěná budka se záchodky, s vjezdem dokonce i pro vozíčkáře. Do Färjestadenu přijíždíme po parádní cyklostezce – je to samostatná asfaltová cesta, rozdělená bílou přerušovanou čárou. Díky ní a díky tomu větru v zádech udělal dnes Víťa sám rekordních 51 kilometrů. Bylo to naprosto bez problémů a bez nějakého popohánění. Z Färjestadenu vede do Kalmaru šest kilometrů dlouhý most, cyklisté na něj však nesmí. Jediná šance dostat se na pevninu je buď přejet po mostě autobusem, nebo loď. Naše kola a všechen ten cirkus nemáme šanci do autobusu narvat, zbývá tedy jedině loď. Podle internetu existuje pravidelný přívoz mezi Ölandem a Kalmarem, ale ať běháme po přístavu, kde se navíc motají mraky lidí, protože tu probíhá setkání veteránů (mimochodem, moc pěkná autíčka), sem a tam, nemůžeme stanoviště odjezdu lodí najít. Ale co, necháme to na ráno. Na noc zajíždíme malý kousek za město, abychom to neměli moc daleko.

Ale ani ráno nejsme o moc moudřejší, teprve až v okrajové části přístavu nalezl Luděk malou cedulku, podle které se dozvídáme, že jsme tady moc brzy, loď popluje až v devět hodin. Uklízíme se do závětří uvařit si na dřívkáči čaj a nasnídat se. Doufáme, že loďka nebude moc houpat. Kdepak, půlhodinová plavba je naprosto klidná, než jsme se nadáli, vystupujeme na pevnině. Ani jsme se nestačili s Ölandem rozloučit. Abych byla upřímná, Gotland nám připadal v mnoha ohledech zajímavější. Pokud má někdo v plánu projet oba ostrovy, doporučujeme začít právě Ölandem, možná že by se mu po Gotlandu nemusel tak líbit.

V Kalmaru na pevnině, podobně jako na šest kilometrů vzdáleném ostrově, panuje slunečné počasí. Ale než jsme se nadáli, modré nebe zakryl černý mrak a hřmí. Takto hned po ránu bouřka? Málem jsme se nestihli ani schovat – jen jsme zapluli do McDonalda, kola šoupli pod nevalnou stříšku, spustila se průtrž mračen. Restaurace nám dělá azyl dobré dvě hodiny – během té doby ale nezahálíme – klasicky obsazujeme stůl se zásuvkou a dobíjíme telefony a vyřizujeme, co je potřeba. A hlavně, co je nejdůležitější, podařilo se nám na zítřejší večer rezervovat si lístky na noční trajekt zpět do Polska. Už jsme schopní odhadnout, že do Karlskrony, odkud trajekty vyplouvají, bychom měli během zítřka v pohodě dojet.

Po dešti se vydáváme dál. Zámeckým parkem přijíždíme až k nádhernému hradu a hned po jeho prohlídce (a nalezení několika zdejších kešek) směřujeme z města pryč. Máme bohužel jenom automapu, ale úplnou náhodou se nám podařilo natrefit na cyklostezku vedoucí po bývalé železnici, alespoň tak usuzujeme podle toho, že vede rovně jako přímka bez jakéhokoliv převýšení. V Ljungbyholmu však končí a musíme normálně po silnici, škoda. Chceme také otestovat zdejší služby, proto zajíždíme ke kostelíku uvařit si oběd. Voda je k dispozici, ale záchodky zamkli – holt uprostřed, na zdejší poměry, rušného města si je musí hlídat. Příjemně zalesněnou krajinou pokračujeme k jihu. Celkem ani není moc na co se dívat, proto se věnujeme sběru plechovek po příkopech – děti na to používají igelitové rukavice, které vzaly na benzínce a berou to jako výbornou zábavu. Už víme, které jsou vratné a které ne, tak si vybíráme. Po pár kilometrech to dokážeme odhadnout i na dálku. Největší terno jsou plastové lahve od Coca-Coly, za ně dostaneme i 2 švédské koruny. Pytel se nám příjemně plní. Škoda jen, že nedávno kosili trávu v příkopech žacím strojem, velká spousta plechovek je tak rozmašírovaných. V Söderåkře chceme náš úlovek vyměnit za peníze. Ale ouha – ICA je zavřená. Je pátek, půl šesté … že by měli Švédové dnes nějaký svátek? (Po návratu se z internetu dozvídám, že 21. 6. slaví první den slunovratu.) No nic, ještě že prázdné plechovky skoro nic neváží. Přejíždíme do Torsåsu. Kostelík tu mají přímo uprostřed městečka, ale je u něho takový šikovný parčík a záchodky otevřené, že neváháme a stan rozbíjíme mezi stromy, abychom byli aspoň trochu krytí. Naše oprsklost už nezná mezí!

Stavíme stan, připravujeme večeři a děti vypouštíme na nedaleké dětské hřiště. Je od nás vzdáleno ani ne 100 metrů, oplocené, patří asi k nějaké školce. Po chvíli se vrací Víťa, ale sám. Kde máš Šárku, volám na něho a čekám odpověď ve smyslu, že jde za ním. Jenže on krčí rameny, že neví. Zarazilo mě to, hned letím na to hřiště, a počítám s tím, že se dcerce pouze nechtělo domů a bude se tam někde houpat. Hřiště je ale prázdné! To už ve mně dosti zatrnulo a začínám panikařit. Kdys jí viděl naposledy, řvu na Víťu a hlavou mi probíhají ty nejhorší scénáře. Obíhám jednopodlažní budovy školky, volám, ale nikde nikdo. Vše trvá jen pár vteřin, ale pěkně hnusných vteřin. Když tu najednou ubrečená Šárka vylejzá z křoví – uf, tak tohle beru jako varování. Děti dostávají vynadáno, že se nesmí vzájemně ztrácet z očí, ale zároveň je to poučení i pro nás – v neznámém terénu nikdy nepouštět děti z očí (Šárka se chtěla vrátit ke stanu a zabloudila).

Poslední ráno ve Švédsku je zamračené, ale neprší. Do Karlskrony to máme asi padesát kilometrů a loď odplouvá až v osm hodin večer. Jedeme pohodově lesní silničkou, sbíráme plechovky a přemýšlím o právě prožitých třech týdnech. Když jsme plánovali trasu, připadalo nám, že tři-čtyři týdny ve Švédsku budou až až. Kdo nás zná, tak ví, že preferujeme východní země a tak jsme si letošní trasu předběžně plánovali tak, abychom nějaký čas strávili i v Polsku, zemi nám docela blízké. A taky máme rádi rozmanitost a proto během dovolené rádi navštěvujeme více zemí a poznáváme jiné kultury. Chvíli nám trvalo, než jsme si na Švédsko přivykli, než jsme si zvykli na zdejší netečné lidi, na nedostatek obchodů a hospůdek, na specifické osídlení krajiny – a teď si uvědomuji, že vše má své výhody. Tím, že se o nás nikdo nezajímal, jsme si tady žili docela v poklidu, díky nedostatku obchodů a pekáren jsme nakonec utratili méně peněz než na Balkáně, kde si furt něco kupujeme a něco si dáváme. A ta zdejší osídlení? Jak jsem si stěžovala na začátku, že i na té nejmenší silničce pokaždé někdo jede – jenže zdejší řidiči jezdí pomalu, cyklistu respektují a opatrně objíždějí. Ve městech bývají cyklostezky, které vás pohodlně provedou. A ať mi nikdo neříká, že tam se jim to staví, když je tam rovina a podobně. Třeba takový Stockholm nebo Karlskrona – obě města jsou vystavěná na ostrovech, ale cyklostezky je protínají ve všech směrech a cyklisty se to na nich jenom hemží. A k tomu ty pěkné záchodky všude a zdarma; neměla by to být samozřejmost i jinde? Začínám si tak uvědomovat, že jsem tomu všemu tady docela přišla na chuť a zrovna teď se mi ani opouštět Švédsko nechce. Jenže musíme, máme rezervovanou kajutu v nočním trajektu a dovolená pokračuje, jsme teprve v půlce.

Pravda ale, ani ve Švédsku není úplně všechno dokonalé. Zrovna při vjezdu do Karlskrony jsme žádnou cyklostezku netrefili a najednou jsme se ocitli na hlavní, asi jako kdybychom přijeli do Prahy na Černý Most od Hradce Králové. Auta na nás troubí, dokonce u nás zastavila policie – ani nemusíme dělat bezradné, opravdu jsme tady být nechtěli a kudy dál nevíme. Jsou velice slušní, radí nám, kde na cyklostezku najedeme – díky hoši, podařilo se. Kolem poledne přijíždíme do centra přístavního města. Zaujalo nás zejména to, že obyvatelé nemají před domem zaparkovaná auta, jak bývá zvykem, ale lodě. No jo, město je prý vystavěno na více než třiceti ostrovech a ostrůvcích, doprava lodí tu má asi větší platnost. Máme spoustu času, ale taky spoustu povinností: nejprve vrátit plechovky – je jich už plný celý pytel, a poté utratit všechny vydělané švédské koruny. To byl nejmenší problém.

Po nákupu si v parku vaříme oběd. Luděk se v mezičase šel projít a na nedalekém autobusovém nádraží objevil orientační plánek města, z něhož pochopil, že centrum (a my) je na jednom ostrově a přístav na úplně jiném, od sebe nejsou daleko, ale chceme-li se tam dostat po souši, bude to komplikovanější. (Už chápu, proč ty lodě.) Do večera ale času dost. Po jídle se vydáváme prozkoumat město. Exkurzi zahajujeme na zdejším Velkém náměstí (jde prý o největší náměstí ve Skandinávii) s několika kostely, radnicí a sochou krále Karla XI, který v roce 1680 město založil. Tím jsme vyčerpali nabídku centra, a sjeli do starého přístavu. Město kdysi sloužilo jako námořní základna pro obranu celého Švédska a tehdejší král měl v plánu udělat Karlskronu hlavním městem státu, proto bylo zejména přístavní pevnosti věnováno velké úsilí a pevnost stojí dodneška. Na nábřeží stojí směrovka, která nás informuje, že například Stockholm je odsud vzdálený 382 kilometrů a Gdyně 263 kilometrů (na to, že tam loď pluje celou noc, tedy 10 hodin, se docela fláká). V Karlskroně prý stojí za zhlédnutí ještě námořní muzeum, ale bohužel jsme se o této možnosti dozvěděli až později.

Nyní nám zbývá přejet do trajektového přístavu – zdá se to nedaleko, naši loď vidíme už dávno, ale přístav se nachází na jiném ostrově a než jsme se tam dostali, udělalo to 9 kilometrů (všechno po cyklostezce!). Konečně se nám ohromná loď společnosti Stena Line zjevila v celé své kráse přímo před námi. A pak už je to stejné jako v Gdaňsku – kód vygenerovaný internetem a zaslaný na mobil měníme za lístky pro vstup do kajuty a připravujeme si dva bágly s věcmi s sebou nahoru. Když se kolem šesté můžeme nalodit, už jsme jako zkušení mořští vlci a jdeme rovnou do své kajuty. Máme jí opět na sedmé palubě s výhledem. Oproti první plavbě můžeme navíc čučet na televizi – až je nám líto, že poplujeme tak krátce. Na jedné stanici Luděk naladil palubní kanál, takže můžeme sledovat aktuální pozici plavidla.

Na lodi je ale spousta jiné zábavy – dětský koutek, živá hudba, točené pivko… Ale taky spousta povinností – osprchovat se, umýt si vlasy, vyprat, dobít baterie… Cestování lodí je zatím nejpohodlnější, co jsme zažili. Tedy – pokud se loď nehoupe, a to se tentokrát naštěstí neděje. Do Polska se na jednu stranu docela těšíme, ale zároveň mám pocit, že ty tři týdny ve Švédsku, které jsme si navíc zkrátili přejezdem na Öland rovnou z Oskarshamnu, utekly nějak moc rychle.

Öland jsme projeli během 5 dní a najeli jsme při tom 291 km, dvoudenní etapa z Kalmaru do Karlskrony měřila 110 kilometrů. Z toho Víťa sám ujel 227 km.

Polské pobřeží

 

Možná jen děti trochu pamatují houpání kočárku, my dospělí už ne. A v pohodlné posteli malé kajuty máme možnost na to zavzpomínat. Cestování lodí je zatím nejpohodlnější, co jsme zažili. Člověk usne večer ve Švédsku a probudí se ráno v Polsku. Tedy – probudí ho hlášení palubního rozhlasu (v šest hodin!), že je potřeba vstát a během půl hodiny postele opustit, protože jsme pomalu na místě. Z horní paluby potom sledujeme příjezd trajektu do gdyňského přístavu. Je to opravdu velkolepé! V Gdyni jsou jak překladiště pro ohromné kontejnerové lodě (sledujeme zrovna, jak jednu nakládají), tak i loděnice (v nichž vidíme mnoho rozestavěných nebo opravovaných lodí). Loď Stena Line se v přístavu dlouho neohřeje, za hodinu odráží zase zpátky do Karlskrony. Proto ten ranní budíček – personál potřebuje loď připravit na další cestu. A stihnout to za hodinu je asi docela výkon!

Před příjezdovou branou terminálu nás šokovala fungl nová cyklostezka evropského formátu. Sytou červenou barvou nabarvený asfaltový proužek s bíle vyvedenými ikonami bicyklu bezpečně objíždí kruhový objezd a směřuje do centra Gdyně. Samozřejmě na něj najíždíme, ale vůbec nás nepřekvapuje, když červená barva po pár stovkách metrů mizí a celá paráda končí na obyčejném chodníku plném výmolů a nájezdů na obrubníky. Klasika, skoro jako u nás. Trochu nás ten návrat ze švédského snu do polské reality rozladil, ale lepší jet po chodníku, než po hlavní.

Další rozladění ale přichází vzápětí. V gdyňském centru jsme se po několika dotazech vznesených na domorodce dopátrali přístaviště „vodní tramvaje“, která pendluje mezi Gdyní a městečkem Hel na stejnojmenném poloostrově. Ano, čtete správně. Ještě nás čeká jedna plavba, ale bude poslední; pak už pojedeme jenom na kole. Na Helské kose chceme začít naší cestu po polském pobřeží a ukončit pravděpodobně u městečka Leba, kde řídítka stočíme k jihu. V roce 2009, při první větší cestě s vozíkem, dětmi a nočníkem jsme na Hel chtěli dojet z Německa, ale nakonec jsme to pro silný provoz v oblasti kousek za Svinoústím vzdali. Ale abych se vrátila zpět do dění v Gdyni. Po zakoupení plavebních lístků pro nás a kola (před tím jsme se museli ještě vrátit do města najít bankomat, protože platba kartou možná nebyla), jsme nedočkavě vyhlíželi, která loď je naše a po nadšení z přepravy lodí, se na poslední plavbu těšili. Studená sprcha však přišla skoro hned. Ačkoliv společnost inzeruje přepravu kol, do lodi je možné nastoupit jen jedněmi hodně titěrnými dveřmi, pro kola a podobné (například kočárky) je ze zadní části lodi vystrčená lávka s tak úzkým průchodem, že se tam kolo (ale ani ten kočárek, byť složený) nevejde. Kola tu má hodně lidí, musejí na to být zvyklí, ale přesto hned od začátku panuje spěch a stres. Obsluha prská, co si to dovolujeme převážet (nevěří, že to, co se pokoušíme narvat na loď, je jízdní kolo) a když se nabízíme, že si rowery naložíme sami, odmítá nás vpustit na tuto část paluby, že prý je jenom pro zaměstnance. Jsme nekompromisní, na loď se natlačíme sami a kola si též sami naloďujeme, mladík jenom zírá. Ale abychom z toho nevyvázli tak lehce, nechce nás vpustit na palubu průchodem mezi „cyklo“ částí a zbytkem lodi, ačkoliv mu ukazujeme palubní lístky. Musíme za trest počkat, až se naloží všechna kola (kdyby nás pustil, nepřekáželi bychom tam, ale to už si mu netroufáme navrhnout) a teprve poté nás pouští ven, abychom mohli znovu nastoupit, tentokrát tím „správným“ vchodem. U celé anabáze se navíc děsíme toho, aby nějakým (ve vzteku) nešetrným zacházením něco na kolech a vozíku nerozbil. Smutně koukáme po právě odplouvajícím trajektu Stena Line a máme pocit, že tam to bylo vše tak nějak víc v klidu a pohodě.

Asi hodinová plavba pak probíhá bez problémů, loď je sice narvaná, ale na břehu už nám je potom nevrlá obsluha ukradená. Náladu si jdeme spravit do první smažálny ryb, konečně cenově příznivější restaurace. Jenže jak je něco levnější, tak si toho dáme hodně a výsledně utratíme víc, než v nějakém dražším podniku. Nasycení mořskými pstruhy a halibuty se vydáváme poznávat Helskou kosu, která v délce asi 35 kilometrů vyčnívá do Baltského moře. Zde na samém „konci“ dosahuje šířky dvou kilometrů, ale v nejužším místě činí její šířka ani ne 200 metrů. Projíždíme městečko Hel, pěší zónu tvoří romantické restaurace, obchůdky a stánky s takovým tím pobřežním sortimentem. Rychle ujíždíme, než děti napadne, že by mohly něco z toho nutně potřebovat a míříme k Latarnie morské, neboli majáku. Čtyřicetimetrová věž byla postavena během druhé světové války, kdy byl předchozí maják vyhozen do vzduchu, a po rekonstrukci slouží od roku 2011 turistům jako rozhledna. Z vyhlídky je možné shlédnout zalesněný cíp kosy a v majáku dvě obří žárovky. Všude šrumec, maják je oblíbený výletní cíl. Komu se nechce pěšky, může sem dojet elektrickým vláčkem (Melex). Záchodky jsou za dva zlotý … No, jak říkám, trochu šok po příjezdu z klidného Švédska, ale třeba až opustíme tenhle pobřežní blázinec, bude to lepší. Z Helu má do Władysławowa na začátku kosy vést podél silnice cyklostezka, tak se na ní těšíme, ale je to písečná lesní cesta, která se vlní vždycky pár metrů prudce nahoru a poté dolů. Nějaké srovnání povrchu jim nic neříká. Skáčeme přes kořeny borovic a závidíme autům, jež si jedou po krásném a hladkém asfaltu. Když se objeví odbočka na Muzeum obrany pobřeží, jdeme si tam odpočinout. Expozice umístěná ve dvou objektech bývalé baterie Schleswig-Holstein je zaměřena na hrdinství obrany Helu v září 1939 a také na rozvoj polského vojenského námořnictva v průběhu dějin. Další exponáty jsou volně v areálu muzea – můžete se projet vláčkem, zastřílet si kukuřičnými náboji ze samopalů a spousta dalších atrakcí – chlapi by tu strávili klidně celý den. Jenže musíme dál.

Ještě chvíli se drkotáme po cyklostezce, ale po chvíli to vzdáváme a jedeme po silnici. V Juratě se pískovo-kamenitá stezka mění na dlážděnou, tak na ní opět najíždíme a takto pokračujeme až do Władysławowa. Krásné jsou zejména úseky kolem Kužnice, kdy se jede těsně u moře. Víťu můžeme bez obav vypustit. Bohužel ale, dešťové přeháňky dorazily i sem do Polska (nebo možná my jsme dorazili do kraje přeháněk), nevím už. Každopádně jednu buřinu přečkáváme v bezpečí benzínky. Je to aspoň důvod dát si nanuka (ve Švédsku jsme si je nedopřávali) a Víťovi kupujeme reflexní vestu (ta, co jsme vezli z domova, se někde ztratila a tady tušíme, že bude víc než potřeba). Směrem k začátku kosy (pro nás směrem ke konci) se bohužel ale zahušťuje provoz (je neděle večer, tak se možná všichni vrací z víkendu domů), ale zároveň tu ubývá míst, kde bychom mohli nepozorováni okolím postavit stan. A ve Władysławowu je to už úplně nemožné, tam je to holé šílenství. Navíc cyklostezka skončila, opět musíme na silnici. Kdybychom chtěli, mohli bychom přespat v nějakém penzionu, těch je tu neurekom, nebo v nějakém hlučném kempu, ale ani o jedno vůbec nestojíme. Nakonec zajíždíme až za městem po písečné cestě do polí, do míst, kde se penziony teprve budují a kde se pro nás našlo místečko, diskotéka z města je slyšet jenom opravdu slabě.

Ráno se nepříliš ochotně vracíme na hlavní silnici. Nějak nás ten polský ruch po tom švédském poklidu zaskočil. Ale utěšujeme se, že to třeba je jenom tady u pobřeží, až se odpoutáme dál do vnitrozemí, bude to lepší. Takže navštěvujeme další maják – krásná červená Latarnia morska v Rozewiu má otevírací dobu až od 10 hodin, což se nám nechce čekat, takže přejíždíme kousek vedle k Jastrzebí Góře, kde se nachází nejsevernější bod Polska. Vyznačuje jej obelisk nazvaný Gwiazda Północy (Severní hvězda) a je odtud nádherný pohled na polskou pláž a modré moře. Ani zde není Balt špinavý a šedivý.

A pak, na první křižovatce uhýbáme od pobřeží směrem k jihu. Konečně! Doufáme, že provoz odpadne, ale moc neopadl (ona ta auta se k moři musí nějak dostat). Největší strach máme o malého Víťu. Což o to, nejjednodušší je zapojit ho za jednoho z nás a frčet si, jak chceme, ale to by byla škoda. Jízda ho baví a zapojený by ještě zlenivěl. A tak to nějak plácáme, jak to jde. Přes vesnice si to Víťa štráduje po chodníku (vede skoro vždycky spolehlivě přes celou vesnici), za vesnicí ho jeden u nás musí mít těsně před sebou. Vybíráme si podle mapy ty nejmenší silničky, ale když i ty se nám zdají hodně frekventované, uhneme na úplně slaboulinké linky. Jenže ty jsou většinou písečné, což je trápení pro nás všechny také. V lese navíc štípají komáři, na sluníčku hovada. Teda takhle jsme si to Polsko ale vůbec nepředstavovali!

Na pár kilometrů se nám daří trefit cyklostezku vzniklou z bývalé železnice ze Swarzewa do Krokowa. Je to krása, libujeme si, že i Poláci to umí. Stezka kopíruje podobný styl jako u nás – všude cedule, že je sedmnáctikilometrová stezka sponzorována Evropskou unií a bla bla bla. Řečí kolem toho pro pár kilometrů, které navíc vedou úplně jinam, než bychom potřebovali, tak ze slavné cyklostezky po pár kilometrech zase sjíždíme. Škoda. Směřujeme ale ke Grotám Mechowským. Jde o miniaturní jeskyňky nacházející se přímo ve vesnici Mechowo. Dětem se to líbí, protože jsou jim jeskyně na výšku tak akorát, ale pro nás je strop opravdu hodně nízký. Nadšeně to tam probíhají a smějí se nám, že se boucháme do hlavy.

Oběd nakupujeme v malém vesnickém krámku – konečně máme to, co nám chybělo ve Švédsku. Ta svoboda nakupování jídla, které je levné a dostupné v každé vesnici. Po obědě se stáčíme opět k západu a směřujeme k Žarnovickému jezeru. Toto jezero je největší v této části Polska, která se nazývá Kašubsko, a zajímavostí je zde hned několik. U obce Kartoszyno , přímo na břehu jezera, se začala na začátku osmdesátých let budovat první polská jaderná elektrárna. Ale nějak to nedopadlo. Černobylská tragédie a hospodářská krize tuto stavbu o pár let později zastavily (o její dostavbě se ale v posledních letech začalo znovu jednat). O kousek vedle však stojí elektrárna přečerpávací. Není mi jasné, jak může být ve zdejší, nepříliš zvlněné krajině postavená přečerpávací elektrárna, ale prudké stoupání (a převýšení skoro 80 metrů) nás zakrátko dovede pod hráz horní nádrže největší polské elektrárny tohoto typu. Nahoru se ale, na rozdíl od Dlouhých Stráních, nemůže. Pohled na nádrž nám zprostředkuje vyhlídková plošina rozhledny Kašubské oko, která se nachází ve výšce 36 metrů. Točité venkovní schodiště však odmítám spolu se zbytkem rodiny absolvovat, jen si běžte nahoru, já na vás počkám dole. Nahoru bych jela jedině výtahem, to bych možná zvládla, ale počítám s tím, že Luděk nebude chtít 11,5 zlotých obětovat.

Ale chyba lávky, nevyzpytatelná hlava rodiny povoluje, že děti a srabi (tj. já) mohou výjimečně na rozhlednu výtahem, on půjde pěšky. Stálo to za to! Z rozhledny je nádherný pohled nejen na horní nádrž elektrárny, ale i na kouzelnou zalesněnou krajinu v okolí. A směrem na sever je možné dohlédnout až k moři! Kolem rozhledny je vystavěný ještě jakýsi zábavní park, pročež v další jízdě pokračujeme až po prolezení několika atrakcí.

V dalším vesnickém obchůdku (to je pohoda, když se strava nemusí řešit na několik dní dopředu) kupujeme buřty k večeři a o hodinu později je už opékáme na ohýnku. Nocleh jsme rozbalili u zarostlého jezírka. Děti v trávě objevily kusy vyhozeného polystyrénu a tak máme sedátka. Je krásný večer a my nemáme důvod dělat si starosti s nějakou změnou počasí, která má přijít. Zatím je pěkně, sice pod mrakem, ale na jízdu lepší než pařák a slunce.

Když však následující den dopoledne přijíždíme k majáku Stilo, začíná se ochlazovat a pršet. Kola necháváme pod slunečníkem u smažálny ryb (s příslibem, že si k nim pak na nějakou rybku zajdeme) a vydáváme se kilometr k červeno-bílo-černé věži majáku. Na vyhlídce však díky větru a dešti dlouho neprodlíváme, raději se vracíme do sucha a relativního tepla zastřešené rybí restaurace. Déšť nabírá na intenzitě, tak nikam nespěcháme. Dáváme si oběd, hrajeme karty a vyčkáváme. Máme před sebou asi jedenáctikilometrovou etapu po pobřeží do městečka Leba, které sice vede po stezce s honosným názvem EURO VELO č. 10, ale o které víme, že bude náročná (bez asfaltu, pískem), takže když se v restauraci ze směru od pobřeží vyloupne nějaký cyklista, hned se k němu hrneme s otázkou, jak cesta vypadá teď v dešti a zda je sjízdná i s vozíkem a dětmi. Páreček Němců vytahuje modrého průvodce Bikeline s dokonale zakreslenou trasou po pobřeží Baltského moře, a ukazují dva vyznačené „horší“ úseky – jinak to prý „jde“, oni to zvládli za hodinu a půl. I kdybychom to šli pěšky, déle než tři hodiny nám to trvat nemůže. Sotva déšť trochu polevil, oblékáme se do pláštěnek, Luděk zapojuje Víťovo kolo za svoje a vydáváme se dál. První kilometry vedou sice lesem, kde mezi stromy prosvítají první písečné duny, ale cesta je zatím pevná, nikterak se neboří. Až to člověka ukolébá, že jestli bude takto vypadat celých 11 kilometrů, bude to v pohodě. Ale brzy se dostáváme k první záludnosti: cesta se šplhá na asi deset metrů vysokou dunu, kde se ztrácí – další směr tušíme jenom podle vyjetých kol. Jedna věc je vyrvat těžká kola a vozík pískem nahoru a nějak překonat dunu, druhá věc je zkrosit s koly potom zase zpátky na cestu. Děcka musí pěšky sama, což se jim moc nechce – lákalo by je se spíš v tom písku přehrabovat, ale na to je zima, tak honem zase dál. Kvalita stezky se podstatně zhoršila, cesta se zúžila, místy je na ní bahno. Luděk s Víťou jsou rychlejší a ujeli nám, já jsem s vozíkem v jednom místě uvízla mezi stromy a chvíli trvalo, než jsem vozík vyprostila. Až takový vopruz to byl! A ještě to nekončí, přibývají kořeny, na kterých to klouže – kterej blbec tohle označil jako cyklotrasu. Přesně v momentě, kdy toho začínám mít plné zuby, hlásí Luděk do vysílačky, že už jsou na asfaltu. No ještě že tak! Cesta se po chvíli mírně rozšiřuje, následuje závora a už i my s Šárkou ve vozíku vjíždíme do městečka Leba, rovnou doprostředka zase toho přímořského blázince.

Míjíme stánky s nafukovacími blbostmi, otevřené jsou i dneska a to leje a teploměr ukazuje 11 °C! Lidi korzují venku ale i za tohoto počasí – a já bych nejradši zapadla do nějaké teplé restaurace, je to lákavé, ale není to v tuhle chvíli dobré řešení – blíží se večer, potřebujeme nakoupit a někde vyhledat nocležiště. A to v těchto přelidněných a na turisty zaměřených letoviscích nebývá snadné. Tedy pokud nechceme placený nocleh. V teple nezvykle skvěle zásobené sámošky trávíme s dětmi docela dlouho dobu, zatímco Luděk venku mrzne a nadává, kde jsme takovou dobu. Je ale potřeba udělat větší zásobu.

Za stálého deště odjíždíme z městečka a klepeme kosu. Smutně se koukám po nabídce všech možných hotýlků, penzionů nebo prostě jenom cedulí s nápisem „noclegi“. Co kdybychom přespali někde v suchu, třeba v nějaké kempové chatce, odvažuji se vznést návrh. Luděk se tomu kupodivu nebrání, ale v nabídce v našem směru je už pouze kemp lákající billboardem na největší „pole namiotové v Polsku“, což nás absolutně neláká. Jedeme dál s tím, že snad najdeme něco lepšího (menšího), ale v momentě, kdy stojíme před branou do Slowinského národního parku, je nám jasné, že všechny možnosti ubytování zůstaly v Lebě.

Za vstup do parku se, jako všude v Polsku, platí, ale v tomhle počasí se nikomu z výběrčích ve studené budce nechce sedět. Jenže nemáme vodu (jak jsme pořád doufali, že se někde ubytujeme, tak jsme to neřešili), takže musíme zaťukat na dveře domku ochrany parku, čímž hrozí, že na sebe upozorníme. Mladá slečna nám však naše lahve naplnila bez jediného slova a pak už volně projíždíme bránu parku. Je šest hodin, čili ještě není úplně večer, přesto ale chceme někde v lese přenocovat a na písečné duny se půjdeme podívat až zítra. Snad bude i lepší počasí. Se smíšenými pocity (přeci jenom jsme v Národním parku) odjíždíme co nejdál od brány a pak se snažíme zmizet za první terénní nerovností mezi borovice. Nalezli jsme kouzelné místo na mechu (díky písečném podloží není mech ani po celodenním lijáku nasáklý), postavili jsme stan a najedli se v něm. Vevnitř jsme si to během chvilky zadýchali, z dálky krásně hučí moře – v teple a suchu je nám dobře. A nakonec spíme zadarmo, snad nás tady ráno nikdo nevyhmátne. Ono nikdy není tak zle, jak to na první pohled vypadá.

Během noci přestalo pršet, ale zataženo a zima je pořád. Ráno se snažíme nenápadně se vrátit na asfaltovou cestu vedoucí celým parkem k písečným dunám – nedá nám to ani tolik práce, nikde ani noha. Odbočujeme ke zdejšímu muzeu, které vzniklo na místě, kde Němci během druhé světové války testovali balistické rakety, mimo jiné i slavnou V-2. Mnoho toho k vidění není, v jediné budově pár fotografií a dokola puštěná videa dokumentují vývoj a testování těchto střel, ve venkovní expozici potom repliky několika raket, včetně i oné zmíněné „vau zwei“. Víťa byl trochu zklamaný – těšil se na muzeum raket, ale měl představu, že půjde o rakety létající do vesmíru. Těžko si pod tímto slovem představoval rakety, kterými se střílelo na města. Kéž by už dnešní děti nemusely mít hrůzu ze zbraní a střel, které strašily jako děti nás, narozené v období tzv. studené války. (Za nás se rádiu v sedmdesátých a osmdesátých letech skoro každý den mluvilo o jaderných zbraních a o tom, že USA neustále zbrojí a zbrojí. Že to samé dělal i náš přítel Sovětský svaz už se moc nemluvilo.)

A po pár kilometrech konečně přijíždíme k tomu, za čím sem jedeme, a to jsou pohyblivé písečné duny. Pohyblivé se jim říká proto, že studený přímořský vítr způsobuje jejich přesýpání z místa na místo. Duny se rozkládají v těchto místech v délce několika kilometrů, ale ta, před kterou teď stojíme, je nejvyšší a nazývá se Lacka góra, podle vesnice, kterou postupně zasypala. Celé území Slowinského národního parku bylo v roce 1977 zapsáno na seznam UNESCO jako světová biosférická rezervace. Na duny se musí jedině pěšky, i turisté, kteří přijedou elektrickým vláčkem Melex tady musí vystoupit.

Cedule hlásí, že zaparkování jednoho roweru stojí 5 zlotých, ale není tu nikdo, kdo by poplatek vybíral. Klidně bychom to i rádi zaplatili – alespoň bychom měli jistotu, že nám někdo kola pohlídá. Takto je tu necháváme se všemi věcmi, s sebou bereme jenom cennosti. Přezouváme se do sandálů (bez ponožek), aby nám zůstaly suché boty na přezutí, a pak šplháme na písečnou dunu. Povrch je po včerejším dešti tvrdý, tak se to ani moc neboří a chůze je možná snazší než za úplného sucha. Z vrcholu kopce se otevírá neuvěřitelný pohled – všude kolem nás leží jenom písek, připadáme si jako na skutečné poušti. Děti si ihned začínají s pískem hrát, my se fascinovaně rozhlížíme kolem dokola. Na duně je vyznačená cesta směrem k pobřeží, na krajích je krásně vidět, jak se příroda snaží s pískem bojovat – soudě podle pahýlů stromů je vidět, kdo souboj vyhrává. Podél kůlů jdeme až k moři – původní plán (spíš sen) byl v moři se vykoupat, protože jsme u něho poslední den (poté se od něho odpoutáme už definitivně), ale silné vlny a hlavně chladné počasí a studený vítr nám chuť na koupání absolutně nezpůsobuje.

Po turistické stezce je možné pěšky dojít až do vesnice Rowy, kde se nacházejí další duny, ale nám to jako ukázka docela stačí. Vracíme se zpátky ke kolům, přezouváme se do teplých ponožek a suchých bot. Na kole se potom vracíme zpátky k bráně. Cestou potkáváme doslova davy lidí – přiváží je elektrické vláčky, někteří jdou pěšky, sem tam někdo na kole. Uf, tak to jsme tedy dnes vystihli. Bránu národního parku projíždíme co nejrychleji, přesto stíhám zahlédnout udivenou tvář pokladního – tyhle jsem určitě nekasíroval! Tak honem, nezastavujeme, ujíždíme pryč. On však nejeví žádnou snahu nějak nás zastavovat, platících zájemců je tady dost – jejich chyba, že byli líní tady být včera večer za deště.

Z Leby není možné vydat se jinudy, než po hlavní silnici. A na ní je tedy ukrutný provoz. Už začínáme tušit, že to tady celkově s provozem o moc lepší nebude, jedině až poodjedeme zase od moře dál. Jenže začíná zase pršet, tak se uchylujeme do chatrné autobusové zastávky, kde si vaříme oběd a naštvaně koukáme na to množství aut. Po jídle usazuje Luděk obě děcka do vozíku, zapojuje si jej za své kolo a pokračujeme v dešti dál – nemá cenu se v tomhle nějak trápit – do vozíku neprší a ať ten hnusnej úsek po hlavní rychle přejedeme. Děcka jsou nadšený, aspoň se vzájemně trochu užijou tak, jak si užívaly v předchozích letech. Ve vozíku panuje opravdu bujará nálada, tak nám ani ten déšť a zima tolik nevadí a tatínek si užívá, že to je konečně ta správná zátěž, na kterou je zvyklý.

Jenže tady v Polsku je, zdá se, hlavní každá silnice. V Chabrowu jsme uhnuli a auta nezmizela. Uhýbáme na ještě menší silničku, ale stejně je tady provoz šílený. Každý to kalí jako blázen, chce být asi v tomhle počasí rychle doma a když vidí cyklisty, zpomalit odmítá. Míjí nás doslova na centimetry, a to jsme viditelní opravdu z dálky. Z představy, že by zrovna náš Víťa v ten moment na kole nějak zavrávoral, či objížděl nějakou díru, kterých tu není málo (nemá ještě tak dobře vyvinuté reflexy, že se před objížděním díry v krajnici musí podívat dopředu i dozadu), je mi úplně špatně. Na chvíli ho vypouštíme samotného, ale znamená to, že jeden z nás musí jet těsně za ním. Přestože je už docela vycepovaný (přeci jenom má už za sebou více než 500 kilometrů a nějaká vybočení do silnice bývají už jenom minimálně), stejně mi připadá, že nejede u kraje tak, jak by bylo záhodno a za každou zatáčkou očekávám nějakého blbce, kterej nezpomalí, když má předjet cyklisty. A tak se měním na hysterku, i když Víťa jede pěkně při kraji, stejně na něho co chvíli řvu, ať jede ještě víc při kraji, protože prostě jenom mám o něho strach. Není to tu tedy zrovna balzám na duši.

Při svačině, v nějaké vesničce, která se už nevím jak jmenovala, se k podobnému strachu přiznává i Luděk. Je však optimističtější: snad se provoz zklidní, až odjedeme víc na jih. Pravdu asi má, v roce 2009 jsme s vozíkem také uprchli v Polsku od moře a dál ve vnitrozemí jsme si jezdili v klidu a pohodě, ale když jsme s šestiletým dítětem, které jede samo, je to zase něco úplně jiného. A na to sázíme i teď.

Nocujeme na louce – večer se zase rozpršelo a bylo těžké nocležiště najít, vše je zoufale podmáčené. Ráno jdu s ruličkou do blízkého lesíka. Neprší, ale mraky se válí nízko a vypadá to, že každou chvíli začne pršet. Vůbec se na dnešní den netěším – představa aut míjejících nás, představa děrovaných polských cest a toho provozu – a to máme před sebou ještě 14 dní. V klidu bychom celé Polsko přejeli až domů, ale mám na to vůbec chuť? Pár úseků nám doporučí Tom z Poznaně, ty by měly být v pohodě, ale co ten zbytek? 14 dní se trápit, strachovat a zoufat. Stojí to vůbec za to?

V hlavě se mi honí spousta myšlenek, jak se nám ze začátku nechtělo na nějakou dálkovou cyklostezku, jak jsme měli pocit, že si trasu dokážeme vymyslet sami – tak jak bych teď ráda sklopila uši a na nějakou podobnou stezku se ráda vydala. Jenže kde tady nějaká je? Nejbližší bude asi Odra – Nisa, tu jsme už jeli, ale možná lepší se na ní potupně vydat a být v bezpečí, než ty polské silnice. Obětovali bychom to? A jaká je další stezka, co třeba Labská? Nemám vůbec představu, jak může být daleko. Ach jo, jsme někde uprostřed severního Polska, do civilizovaného světa s cyklostezkami daleko.

U snídaně se svěřuji se svými myšlenkami Luďkovi. Ani on není nadšený s dosavadním průběhem polské etapy, ale vidí to optimističtěji – dál od moře to bude určitě lepší. Mně se v to už ani doufat nechce, spíš se mi chce odsud pryč. Po snídani se ale mezi mraky objevuje sluníčko, a když pak jedeme dál, provoz na silnicích směrem do města Slupsk ujde a navíc přes město vedou pěkné cyklostezky – chce se tedy doufat, že se situace zlepšuje. Jenže já se nechci nechat ukolébat momentální situací a myšlenky na změnu země a prostředí se mi vnucují čím dál tím víc. Ve Slupsku tak prosím Luďka – jenom pro naší informaci – zkusme najít restauraci s wifinou, zkusme zadat do jízdních řádů vlak do Hamburku – stejně to bude nereálné. Čekáme, že nám vyjede deset přestupů a tři dny jízdy, ale výsledek je mimořádně příznivý – v podstatě kdybychom chtěli, mohli bychom zítra touhle dobou být v Hamburku – a přestupy by byly tři. Luďka chápu, ten náš cirkus je náročný narvat do vlaku a ještě s tím přestupovat – a on to jako chlap všechno oddře. Ale tohle by za zvážení stálo – obětovat jeden den a být na Labské cyklostezce – máme před sebou ještě 14 dní – to je pro někoho jako celá dovolená.

U kafe a piva pak sedíme asi hodinu a dumáme – dáváme dohromady pro a proti. Pro změnu hovoří jednoznačně bezpečí a pohoda další jízdy, proti se staví naše snaha plány nevzdávat (ale my je nevzdáme, pouze je změníme a nebylo by to poprvé) a dále větší obliba Polska vůči Německu – přeci jenom je tady levněji, lidi příjemnější a navíc jim rozumíme. K tomu všemu jsme domluvení s Tomem, že k nim někdy během týdne dorazíme – ale oni sami mají malé dítě a tohle by snad pochopili. Luďka ještě napadá – vydat se teď vlakem domů, pár dní pobýt doma a pak se vydat někam úplně jinam – to ale zamítáme ihned – jakmile bychom se ocitli doma, pracovní povinnosti by nás pohltily a už bychom znovu neodjeli. Jsme na cestě teď, máme ještě 14 dní volna, škoda končit.

Nakonec Luděk rezignuje – podmínku má však jedinou – až se nám podaří v Hamburku koupit mapu cyklostezky, poveze jí on. Co můžu dělat, než souhlasit. Následně jednáme poměrně rychle: kupujeme jízdenku do Štětína a zbylé polské zloté měníme na eura. Nasedáme do večerního vlaku – za tři hodiny budeme v polském Štětíně. Cestou z okna pozorujeme příjemně zalesněnou krajinu a prázdné silnice. Nevzdali jsme to předčasně? Já myslím, že litovat nebudeme.

Ve Štětíně vystupujeme už za hluboké tmy, asi v jedenáct hodin. V neznámém městě, kde jsme být nechtěli, bez mapy. Nazdařbůh vytipovaným směrem se vydáváme od nádraží najít nocleh – není to úplně tak snadné, hluk z přístavu je všudypřítomný, ale po pěti kilometrech nalézáme místo v jakémsi lesoparku. Rychle stavíme stan a padáme do něj. Ráno kolem nás chodí lidi do práce a pejskaři venčí svoje chlupaté miláčky. Nakupujeme zásoby v Biedronce, protože v Německu se zase vrátíme k vaření, a pak se přesunujeme na nádraží. Štětín je krásné město, protkané cyklostezkami, ale již se tím nenecháme oklamat, již jsme nastartovaní na Labskou cyklostezku. Příjemný, nízkopodlažní německý vláček nás v 10:50 hodin odváží z Polska pryč. Uvidíme, třeba nás Německo příjemně překvapí.

V Polsku jsme během 5 dní najeli 254 km, ze kterých Víťa sám ujel 134 km.

Pokračování zde.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2013, Cestování s dětmi, Cykloexpedice s lokalitami , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU