Dnes je 30. 09. 2014 - svátek má Jeroným

Podél řeky Moravy z Olomouce na jih

Rubrika: 2012, Cestování s dětmi

Datum výpravy: 8. - 13.9.2012

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa, Šárka

Ujeté kilometry: 273 km

Cyklotrasa podél Moravy je mnohokráte diskutovaná na různých serverech. My patříme k těm, co si to raději jedou ověřit, než by sáhodlouze zjišťovali jak, kde, kudy, kam a proč. Trasu do Olomouce máme už projetou, oblast kolem pramene známe jako svoje boty, zbývá nám tedy část z Olomouce dolů na jih. Volíme variantu – do Olomouce autem, potom na kole a zpátky vlakem. Z Břeclavi nebo Hodonína jezdí do Olomouce přímé vlaky.
Vyrážíme bez velkých příprav v sobotu 8. září 2012. Předpověď počasí je na celý týden skoro letní, tak se moc těšíme. Jen nevíme, jak to pojede a kam dojedeme. Nemáme představu, kolik kilometrů denně ujedeme. Padesát? Třicet? Ujet padesát – jsem spokojená. Ale je to poprvé, kdy Víťa pojede skoro sám, tak ho nechceme nějak trápit. A co já, uvezu vozík se Šárkou? Prostě podruhé v životě vyrážíme s tím, že absolutně netušíme, jaké to bude. Poprvé to bylo, když jsme v roce 2009 vyrazili s dětmi poprvé natěžko a stejně jako nyní jsme netušili, jak to pojede. Ale stejně jako tenkrát, tak i teď doufáme, že to prostě nějak půjde a že to půjde dobře.

Auto nakonec nenecháváme přímo v Olomouci, ale u známých v Topolanech, takže se na cyklotrasu č. 47 napojujeme až kousek za Olomoucí. Zpočátku je to hodně po silnicích a samé nahoru dolů, tak Víťu odpojujeme vždycky jenom chvilku. Řeka Morava teče kdesi vedle nás, ještě jsme jí ani pořádně neviděli. Z domova nevezeme velké zásoby jídla, jsme přeci v ČR a obchody jsou ve vesnicích všude. Jenže ouha, jak jsme nevyjížděli z Olomouce a jedeme přes pidivesničky, žádný otevřený obchod jsme nepotkali. Hned první večer tak večeříme v Dubu nad Moravou v restauraci. Před noclehem se jako vždy snažíme říct si o vodu a jaké je naše překvapení, když nám řekli „Tady nám pitná voda z vodovodu neteče.” Přesto nám ze svých dovezených zásob něco odlili. Nocujeme kousek za Věrovany nedaleko Tovačova, do kterého se nám na noc nechce, rádi bychom si prohlédli zámek za denního světla.
Ujeto 23 km, z toho Víťa 8 km.

Ráno se budíme do dalšího krásného dne na louce. Cesta je rovinatá, štěrková, ale bez aut a tak Víťa vyráží na cestu mezi Tovačovskými rybníky sám šlapající. Do Tovačova doráží jako první. Zdolává hravě dokonce i malý dokopec k hradu, až nějaký pán s paní na kolech jenom zírají, když kolem nich profrčí takový prcek v reflexní vestě na dětském kole bez přehazovačky. Je brzy ráno, zámek je ještě zavřený. Potom v Tovačově na náměstí dokupujeme zásoby a pokračujeme po čtyřicetsedmičce dál. Víťa jede sám i po silnici, je to sice o nervy, ale vyplatilo se neustálé volání „jeď ke kraji”, „pozor, jede auto”, „nejezdi uprostřed silnice”. Docela rychle se naučil jezdit při kraji a dokonce se naučil auta „slyšet” už podle vzdáleného zvuku za námi. Nějak extra moc aut tu nejezdí, ale musí si zvykat. V Čechách jsou typické cyklostezky spíše vzácností.

Za Chrbovem řeku Moravu přejíždíme a tak jí konečně i vidíme. Vzápětí ji ale opouštíme a mizíme do lesů směr Chropyně. Před Chropyní už toho má Víťa po 17 kilometrech dost a tak se dožaduje připojení. Chválíme ho za zvládnutí dlouhého úseku. Rádi ho připojíme a nasazujeme o něco rychlejší tempo. V Chropyni hledáme kešku a tankujeme minerálku. Na přejezd mezi keškou a minerálkou (cca 500 metrů) mi do vozíku naskočily obě děti. Ou, to je teda hned znát! Za Chropyní vede stezka několik kilometrů po silnici. Víťa stále odpočívá, ale před Kroměříží najíždíme na cyklostezku a Víťa se dožaduje odpojení. To nás překvapilo, že chce sám, ale proč mu bránit. Bohužel ve městě mezi auty ho zase musíme připojit. Bereme to zkratkou přes zámecký park, jenže paní u motorových vláčků nás razantně zastavuje: tady je jízda na kole zakázaná. A proč? Motá se tu spousta chodců, které prý ohrožujeme. Aha, tak my dva na kolech plus jedno dítě, které jede samo, druhé ve vozíku, takže naše rychlost nepřesáhne 10km/hodinu, jsme nebezpeční. Takový ten vláček, co vozí turisty po stejných cestách, ovšem nevadí, z toho má zámecký park peníze. Raději odsud pryč. Paní má svoje nařízení a svůj úkol každého cyklistu sesadit ze sedla, nás nevyjímaje.

V Kroměříži, hanáckých Aténách se moc dlouho nezdržujeme. Před dvěma lety jsme tu byli na svatbě kamarádů a den po obřadu a veselici jsme si město a zejména jeho krásné zahrady důkladně prošli. Chceme se tu pouze někde naobědvat, ale hospůdka, která se nám líbila, je plná. Tak objíždíme postupně celé náměstí, ale najít podnik, kde se polední menu pohybuje pod 150 korun, je skoro nemožné. Takže nakonec končíme zase u té první zahrádky, kde se už mezitím místo uvolnilo. Mají wifinu a výbornou svíčkovou, oslavujeme tak Víťových dnešních samostatných 19 kilometrů. A ještě to nekončí. Za Kroměříží začíná cyklostezka směrem do Kvasic a tu jak vidí náš Víťa, tak je ve svém živlu. „Maminko, když mě předjedeš, tak potom předjedu zase já Tebe.” Nasazuje na tom svém pidikole rychlost kolem 20 km/hodinu, nohy se mu míhají, ale nikdo ho nesmí předjet! Jediný převod na jeho kole je spíš do kopců než na roviny, takže vyvinout rychlost je dost makačka. Pravda, stezka je tady ideální, přesně taková, jaká byla Odra-Nisa, přesně taková, jak si takovou říční cyklostezku představujeme. Ovšem radost končí po pěti kilometrech. Stezka nás spolu se stovkou dalších lidí, které vylákalo nedělní sluníčko na kolo nebo na brusle, vychrlila do hospůdky hned u stezky. U piva si povídáme se staršími manžely, děti hoblují zadky na skluzavce, a když se čas začíná nachylovat, vydáváme se zase dál. Chvíli má Luděk Víťu připojeného, ale na stezce kolem Otrokovic a Napajedel jej opět na vlastní žádost odpojuje. Jede opravdu výborně. Neuvěřitelně se za těch pár dní zlepšil a tak jsme rádi, že jsme se na tuto cestu ještě letos vydali. Zvládá už bezproblémově nastupovat, rozjíždět se, brzdit i sesedat. Je vidět, že ho jízda baví, dokonce asi víc, když může jet sám. Zjistil asi, že je lepší svoje kolo ovládat a jet si kudy chce. Třeba po chodníku. Rozhlíží se po kraji, pokřikuje na lidi a jeho komentáře nás dostávají do kolen.
Snad za všechny jen pár vybraných:
Na úplně cizího pána: Dobrý den. Máte krásnýho pejska!
Na dva mladé cyklisty s bágly: Dobrý den, jedete také na dovolenou?

Nebo debata na stezce před Napajedly.
Luděk – Víťo, dneska je na stezce hodně lidí, ale zítra je pondělí, to budou lidi v práci a bude tu prázdno.
Víťa – ale co důchodci, ti v práci nebudou…

Šárka je sama ve vozíku zamlklejší. Nemá se s kým zlobit, nemá se s kým strkat a s kým se hádat. Nemá se ale ani s kým chechtat a s kým si povídat. Možná je ale jenom ticho jako pěna, abychom si jí nevšímali a abychom jí třeba taky nechtěli posadit na kolo. Ale nebylo to tak. Sice ve vozíku vypadala jako princezna, hezky se tam roztahovala, ale pak se ukázalo, že by si kolo zapojené v tandemu za tatínkem taky ráda vyzkoušela.

Stezka kolem Otrokovic a Napajedel je úžasná. Před Napajedly Víťu předjela asi sedmiletá holčička na kole s přehazkou. A to neměla dělat! Víťa, i když už dnes měl za sebou skoro 30 kilometrů, se naštval, vyvinul neuvěřitelnou rychlost, holčičku dohnal a předjel. Ta buď nebyla soutěživý typ, nebo měla s naším synkem soucit, protože se držela vzadu za námi, ačkoliv jí její tatínek notně povzbuzoval. Nakonec uhnuli někam do města a děti měly po soutěžení. Ale ve Víťovi aspoň zůstal dobrý pocit, že jí to nandal.

Za Napajedly se odpojil Baťův kanál, dílo z třicátých let minulého století. Stezka kolem něho nabrala zase charakter rakouské nebo německé cyklostezky, ale s blížícím se večerem vyvstala otázka, kde přenocovat. Nebyl to vůbec žádný problém. Na jednom mostku jsme Baťův kanál přejeli a utábořili se na loučce přímo u jednoho ze slepých ramen řeky Moravy. Komáři v tomto ročním období už skoro vůbec neotravovali, tak jsme si uvařili večeři a chystali se spát. Víťa dnes ujel rekordních 33 kilometrů (z celkových 57 km).

Ráno máme budíček hodně brzy. Je všední den, tak se už od svítání poblíž něco kdesi za stromy bagruje, z dálky jsou slyšet vlaky a provoz na silnici houstne. Nevýhoda říčního údolí – stavitelé kousek od sebe narvali hlavní silnici, frekventovanou dráhu a tak se jeden moc nevyspí. Tento fenomén nás bohužel provázel celou cestu podél Moravy, takže vyloženě to nebyla trasa zrovna podle našeho gusta.

Počasí je ale opět skoro letní. Asi 8 kilometrů to máme podél Baťova kanálu do Uherského hradiště. Luděk má roupy. Jízda po rovině ho už nudí a na mapě vedle Uherského Hradiště zahlédl rozhlednu. Nejsem proti. Zapojujeme Víťu a po svačině vyrážíme. Na 335 metrů vysokém kopci zvaném Rovnina stojí telekomunikační rozhledna. Výhled stojí za to už zpod rozhledny: Chřiby na jedné straně, Bílé Karpaty na straně druhé. Mezi tím kraj přetíná údolí řeky Moravy. Na vyhlídkovou plošinu lezou jenom kluci. Luděk si jako bonus vyšplhal až na samotný vrcholek mezi bleskosvody a ty červená světla pro letadla a shlíží na nás skoro z padesátimetrové výšky. (Samozřejmě to bylo zakázané a byl tam poklop se zámkem. Ten se ale dal velmi snadno „oblézt”. Stálo to za to.) Ještě že nenutil Víťu, ať tam leze s ním. Hodně terénní zkratkou přes Javorovec se dostáváme do Popovic a vracíme se zpátky na trasu. V Kunovicích obědváme v restauraci, kam se dá na kole vjet přímo až na zahrádku.

Další pauza je u rybníků před Ostrožskou Novou Vsí. Na koupání to už není, ale posezení u piva, kofoly a nanuků je stylové. Jako kdybychom věděli, že tu hezčí část cesty máme dneska za sebou.

Ostrožskou Novou Ves jsem znala z doby, kdy jsem jako studentka prodávala v obchodě Lidová řemesla tradiční české výrobky. Z Ostrožské Nové Vsi se dodávaly (podobně jako z dalších obcí na Slovácku) kraslice. Představovala jsem si jí jako malou vesničku, kde babičky v šátcích malují vajíčka a ono je to zatím skoro dvouapůltisícové město. Navazuje na ni Uherský Ostroh, na něj hned zase Veselí nad Moravou, to volně přechází přes Zarazice ve Vnorovy a tak to pokračuje až do Strážnice. Uherský Ostroh a Veselí jsou vcelku pěkná historická města s upravenými náměstími, jenom bychom tu ale nesměli být na večer, kdy nám tato aglomerace ztěžuje hledání noclehu. Stezka vede sice podél řeky, ale okrajovými částmi městeček, všude stojí domy, garáže nebo fabriky.

Před Vnorovy přejíždíme Moravu a Baťův kanál a táboříme na loučce kousek od řeky a asi tři sta metrů od zdánlivě nevýznamných kolejí. Když kolem nás za večer projede šestý vlak, zjišťujeme, že ty koleje asi tak nevýznamné nebudou (šlo o spojnici mezi Veselím nad Moravou a Bzencem). Sakra, proč se ruší vlakové spoje jenom u nás? Ale i tak prožíváme nádherný večer. Je tu staré ohniště, tak rozděláváme oheň, opékáme buřty, a když se setmělo, hledáme na nebi družice. Víťa, který doposud žádnou neviděl, jenom jsme mu o nich vyprávěli, našel jednu jako první.
Ujeto 57 km, z toho Víťa 22km sám.

V noci nás neruší jen lokálky, ale i vlaky ze vzdálenější (ale ne o moc) trati Uherské Hradiště – Hodonín. My se tu u Moravy snad pořádně nevyspíme! Ráno aspoň vidíme vycházet slunce nad Bílými Karpaty a v dopoledních hodinách dorážíme do Strážnice. I tak si ale na první prohlídku skanzenu musíme počkat. Počkali jsme si a stálo to za to. Prohlédli jsme si obydlí, v nichž lidé ještě nedávno žili, poté zvenčí okoukli strážnický zámek, centrum městečka s Bílou věží a pak se vydali dál. Stezka nás zavedla do polí mezi město a na křižovatce nás poslala po šotolinové cestě. Víťovi se po kamenech nejede moc dobře, tak ho Luděk zapojil. U Petrova potkáváme dva šlapající kolegy, jejich poznámku „no, to si dáte, s tímhle…” jsem pochopila až po dvou kilometrech. Žlutá značka s číslem 47 nás navedla na lesní cestu. To by nebylo tak neobvyklé. Jenže tady někdo nepřemýšlel. Na páteřní cyklotrasu totiž v délce několika kilometrů nasypal velké butry. Možná tady lesníci nestojí o cyklisty a tak jakože opravili cestu. Ovšem po takových kamenech se dá jezdit leda traktorem. Nadávám pod vousy, je mi to ale stejně prd platné, musíme to oddřít. Skáčeme přes kameny, s vozíkem v závěsu je to docela náročné, stejné to má i Luděk s Víťou. Po pár kilometrech zase najíždíme na hráz, stezka po ní taky stojí za prd. Ach jo, vědět to, vezmeme to po dva kilometry vzdálené silnici. Úsek do Rohatce zase vede podél pole, zrovna ho orají, tak to máme zpestřeno o možnost nadýchat se pravého moravského prachu z pole. Je to černozem nebo hnědozem?

Konečně jsme v Rohatci u přívozu. Za řekou už je Slovensko. Kluci na nás čekají v hospůdce. Pivo, kofola a brambůrky jsou odměnou za náročnou etapu. Víťa si dneska samostatnou jízdu vůbec neužije. I přes Hodonín jej má Luděk zapojeného za sebou, pro jistotu. Do města sice vede po chodníku cyklostezka, ale ve městě se klasicky česky ztrácí a dál si, cyklisto, poraď, jak umíš. V Hodoníně navíc končí cyklotrasa č. 47 a začíná 44. Výjezd provádíme natřikrát. Poprvé jsme si vzpomněli, že vlastně nemáme zásoby, tak se vracíme do Alberta na náměstí, podruhé nás žluté značky zavedly kamsi do … a napotřetí již vyrážíme správně. Luděk má k městu Hodonínu takřka mateřský vztah. Před necelými jednačtyřiceti lety se tu totiž narodil.

Kolem Hodonínské elektrárny se dostáváme na hráz podél řeky Moravy a Víťa může zase kousek jet sám. Cesta se ovšem zhoršuje, až je z ní pěšina pro jednostopé vozidlo. Nevzdali jsme to, zelená turistická značka nás vyplivla u slovanského hradiště nedaleko Mikulčic. Muzeum vykopávek je sice zavřené, ale hospůdka je otevřená a plná cyklistů. Navíc je tu keška, socha Cyrila a Metoděje … no prostě spousta důvodů se tu chvíli zdržet. Je tu docela příjemná atmosféra. Po pivní pauze nabíráme vodu a mizíme do lužních lesů. Cesta se změnila na asfaltovou, ale už si jízdy moc neužíváme, protože hledáme nocleh.

Táboříme na křižovatce několika asfaltových cest. Na louce u zamčeného objektu stavíme stan. Nanosili jsme si kameny a dřevo a rozděláváme oheň. Je tu docela živo, občas projede auto nebo traktor, do nočních hodin kolem sviští opoždění cyklisté. Nikdo si nás ale nevšímá. Trochu nás straší počasí, podle předpovědi se to má zítra pokazit, tak jen doufáme, že fronta od západu sem na jihovýchodní Moravu dorazí později.

A opravdu. Nad ránem sice trochu bouří a sprchává, ale než se vykulíme ze stanu, je po dešti. Sice se zatáhlo, ale podle satelitu přes den nezmokneme. Po snídani najíždíme na protipovodňovou hráz. Asfalt je chvílemi hodně hrbolatý, ale jet se dá. Včera přes den jel Víťa sám jenom 10 kilometrů (z celkových 42), tak mu dnes chceme té samostatné jízdy dopřát trochu víc. Je vidět, že ho to baví víc, když jede sám, když si tempo určuje sám, když se může rozhlížet po kraji a ne jen koukat tátovi na záda. Dnešní trasa patří asi k nejhezčím z celé stezky. Morava, tady už docela široká, se klikatí rovinatým krajem a rozděluje bývalé Československo na dva státy. Stezka vede po obou březích řeky. Podjíždíme efektní plynovody, železniční most a za chvíli se ocitáme u hraničního přechodu Kúty- Lanžhot. Vloni jsme se tudy vraceli z Albánie, vzpomínáme, jak jsme se tamhle na mostě fotili u cedule Česká republika. Nyní jedeme po stejné silnici jenom asi kilometr. Pak z ní uhýbáme doleva a vjíždíme do obory „Soutok”. Povodňová hráz Moravy sice vede dál, ale není sjízdná. Kdo chce podél Moravy pokračovat až k Bratislavě, musí zde přejet most a dál jet Slovenskem. My jsme tento úsek jeli vloni, teď máme v plánu dobýt soutok Moravy s Dyjí z české strany. Lužními lesy téměř až k soutoku vede pěkná asfaltová cesta. Dopředu ale nebylo jasné, jaké cesty tu budou. Značené cyklostezky tu nejsou, ale ani to značení nezaručuje solidní cestu pro naše vozidla. Několikrát sice musíme otevřít bránu oplocené obory, ale nikde není zamčeno, je vidět, že se s turisty počítá. Je tu absolutní rovinka, tak Víťa může jet sám. Jede mu to ale pěkně, už je docela zdatný a je vidět, že mu tato cesta hodně prospěla. Jen nám připadá, že se trochu nudí. Kilometry přibývají pomalu a je to kolem nás stále stejné. Lužní lesy, sem tam nějaké slepé rameno řeky… my dva podobnou pustinu máme rádi, ale Víťa je zvyklý na pestřejší krajinu, na obchůdky, hospůdky a městečka. Pořád se ptá: „a kdy už bude nějaké město?” A to tady není, v podstatě od rána jsme nepotkali civilizaci, neprojeli jsme žádnou vesnicí; a to je u nás s hustotou obyvatel 133 lidí/km2 už co říci. A jak to tak vypadá, do večera ani žádnou osadu nepotkáme. A to už je co říci ještě víc – celý den jet v krajině bez vesnic a měst. Naštěstí jsme s tím počítali a vezeme si zásobu vody a jídla. Máme v plánu se naobědvat u soutoku, ale když se vlevo u cesty objevila opuštěná lovecká chata se sedánkem, ohništěm a kadibudkou, není co řešit. Vybalujeme vařič a ešus a vaříme oběd z našich zásob. Po jídle se Luděk zdržel v místní kadibudce, a když nás dohnal, vytasil se s dobrou desítkou vzrostlých bedel, které prý rostly jen kousek od té kadibudky. Asi dobré podhoubí :-) .

K soutoku už je to jenom kousek. Směrovka je až těsně u soutoku, tak jsme už byli nervózní, abychom to nepřejeli. Projeli jsme brankou úzkou tak, že jsem měla s vozíkem co dělat, a kterou Víťa profrčel jako profík, a pak to k soutoku je slabý kilometr. Asfaltová cesta se změnila na lesní cestu, z té jsme odbočili na širokou pěšinu, a ta se postupně zužovala, až z ní byla uzounká a kopřivami lemovaná stezička klikatící se mezi roštím. Víťa ani jednou neslezl a zabrzdil až u soutoku.

Parkujeme kola a nahlížíme přes jednu řeku do Rakouska a přes druhou na Slovensko. Řeka Dyje je v těchto místech širší než Morava, ta ale teče rychleji. Na Slovenské straně je chatka a cedule s vlajkou, na té naší je také info o státní hranici, vlajka a nedaleko odsud starý hraniční kámen. Na rakouské straně jsou chaty a ohromné rybářské sítě zavěšené nad vodou. Má to tu takovou zvláštní atmosféru, hodně nás to oslovuje a těžko říci proč. Možná proto, že jsme uprostřed přírody, nepříliš daleko od civilizace, možná nádech doby nedávno minulé, kdy se do těchto míst nesmělo. O něco málo mladší generace už to tak určitě necítí. … Každopádně – cíl naší výpravy je dosažen. Zkoušíme rodinné foto samospouští a pak se vydáváme zpátky na asfaltovou cestu, která míří do Břeclavi. Má charakter signálky a dost možná to také signálka byla, poněvadž vede podél rakouské hranice. Po pár kilometrech zjišťujeme, že jsme od pravdy nebyli daleko. Silničku lemují cedule s informacemi, a tak se dozvídáme, kde co dřív stálo a o těch několika nešťastných, kteří se tu za minulého režimu pokusili státní hranici přes řeku Dyji překonat. Jde z toho mráz po zádech. Do toho se čím dál víc zatahuje, tak raději co nejrychleji, v rámci Víťových možností, který si opět vyžádal samostatnou jízdu, uháníme dál. Odbočujeme jenom na krátkou obhlídku zámečku Lány. Zde je možné napojit se na cyklotrasu k Pohansku, ale tam jsme už byli, tak volíme cestu objíždějící Břeclav. Šárka projevila zájem si vyzkoušet Follow me. Víťa odpočívá ve vozíku a Šárka se veze na kole zapojená za Luďkem Po pár kilometrech se ale střídají, protože Víťa trochu žárlí a chce zase na kolo.

Břeclav míjíme okrajově. Zajíždíme jenom do Alberta pro máslo na smažení bedel a pak honem prcháme za město. Podle nebe, které během odpoledne hrozivě zčernalo, a podle zvedajícího se větru se blíží něco šíleného. Stezka nás velmi pěkně vyvedla z Břeclavi na naučnou stezku lužním lesem podél Dyje. Podle mapy je nejbližší silnice a vlak několik kilometrů daleko, v hustém lese se tak snad poprvé za celou cestu dobře vyspíme. Nocležiště jsme našli hned. Nevelká louka, posed, posečená travička. Do stavění stanu začíná drobně krápat. Uf, tak to jsme stihli za minutu dvanáct. Pakujeme vařič, máslo, chleba a hlavně ty bedly a šplháme do posedu pod střechu. Namačkaní v nevelkém prostoru smažíme bedly, ale hlavně že jsme v suchu. Luděk si píše s příbuznými v Prušánkách a domlouvá zítřejší návštěvu u nich doma. Nějak nás špatně pochopili, mysleli si, že dorazíme už dneska. Mají pro nás připravené řízky a bramborovou kaši. My večeříme řízky z bedel a na ty vepřové si musíme počkat do zítřka. Po jídle se přesunujeme do stanu a za bubnování kapek do plachty stanu tvrdě usínáme. Máme za sebou 53 km a Víťa ujetím 37,5 km opět překonal svůj rekord.

Prší nakonec celou noc, ale ráno jako na objednávku přestává. Ochladilo se a stále je hnusně zataženo, tak na nic moc nečekáme a po snídani se vydáváme na cestu dál. V plánu máme jedinou zastávku před návštěvou v Prušánkách – a to Janohrad, jeden z objektů Lednicko-Valtického areálu. Když jsme k této uměle zbudované zřícenině přijeli, zrovna začíná prohlídka. Neváháme ani minutu a jdeme také. Vevnitř je to moc příjemné a hlavně je tam teplo. Po kulturním zážitku pokračujeme dál. Přejeli jsme Dyji, která Janův hrad obtéká ze tří stran, a jsme na silnici. Přejíždíme dálnici a začíná to být mírně kopcovité. Víťu tedy Luděk raději připojuje. Z jednoho návrší máme nádherný výhled na celý masiv Pálavy. Bahnitou zkratku do Moravského Žižkova nám však byl čert dlužen. Mysleli jsme to dobře, chceme být na návštěvě co nejdříve, abychom stihli odpolední vlak, a takhle přijedeme na oběd jako čuňátka.

Prušánky nejsou žádná malá obec, žije tam více než 2000 obyvatel, mezi nimi i několik Zigáčků. U jedněch obědváme řízky s bramborovou kaší a povídáme o cestování. Jeden vlak z nedalekého Hodonína jsme museli nechat ujet, pojedeme až tím pozdějším.

Do Hodonína to není daleko, ale protože jedeme načas, má Luděk Víťu zapojeného. Stejně už v podstatě jenom přejíždíme na vlak, navíc se drobně rozpršelo. Když v Olomouci vystupujeme z vlaku, už se začíná stmívat. Už ve vlaku jsme řešili, jak to uděláme, jestli do Topolan pro auto zajede jenom Luděk a pak nás vyzvedne na nádraží, ale nakonec jsme se shodli na tom, že časově by to žádná úspora nebyla, než by se vymotal přes Olomouc. A tak jedeme všichni. Večerní průjezd Olomoucí je krásná tečka za celým výletem. Stezka vede přes park a Víťa, jak vidí bílé kolečko na modrém podkladě, symbol cyklostezky, se dožaduje odpojení. Je vidět, že týden na kole ho neunavil, kolo se mu neznechutilo. Naopak, chce co nejvíc jezdit sám. Nejradši má asfaltové cyklostezky, což je pochopitelné.

Když začínáme stoupat nad Olomouc, je už tma. Víťu jsme pro jistotu zase zapojili a kolem osmé hodiny jsme nalezli naše auto v pořádku za plotem na pozemku u známých. Domů do Těchonína to byla hodinka a půl cesty, děti si u toho chruply a my jsme probrali zážitky této parádní cesty. Jak nás sice ta stezka podél Moravy svým charakterem trochu zklamala, ale celé to vyvážilo Víťovo nadšení z jízdy. Jestli mu to takhle půjde dál, můžeme se směle příští rok pustit na nějakou delší cestu. Je také dost možné, že doroste do kola s přehazovačkou a pak to bude ještě lepší. Jen jedna malá komplikace tu ještě je, a tou je Šárka. Jestli byl problém naučit Víťu jezdit na kole, s Šárkou to bude ještě těžší, ona je totiž ještě větší pecka. Ale uvidíme, třeba to tak nebude. Nemá cenu házet flintu do žita. Ověřili jsme si, že to, že dítě neumí jezdit na kole ve dvou, ve třech nebo ani ve čtyřech letech, neznamená, že se to nenaučí ani v pěti a během pár týdnů se nevypracuje tak, že ujede za jeden den 37 kilometrů.
Navíc pořád pilně trénujeme, děti jezdily do školky a ze školky na kolech každý den, do konce listopadu (Šárka tedy zatím na odrážedle) a Víťa už ten 1,5 km dlouhý kopec k nám vyjede jako nic i na tom svém šlapadle bez přehazovačky.
Já jsem si zase vyzkoušela jízdu s vozíkem a můžu říci, že takhle na závěr sezóny, kdy už mám něco najeto, na rovinaté trase a s jedním dítětem ve vozíku, mi to nedělalo žádný problém. Na jaře možná budu mluvit jinak :-)

A jaký je celkový dojem ze stezky podél řeky Moravy? Kdo je zvyklý na dálkové stezky v Rakousku nebo Německu, musí se připravit na to, že cyklotrasa podél Moravy má spíš ten český charakter. Vede hodně městy, často po silnici nebo terénem.
Za nejzajímavější z celé řeky považujeme části Dolní Morava – Hanušovice (krásná příroda), dále Mohelnice-Litovel-Olomouc (jeli jsme 3 roky před tím), úsek Lanžhot – soutok s Dyjí a poté Lanžhot – soutok s Dunajem, resp. až do Bratislavy (jeli jsme vloni).
Úseky podél Baťova kanálu jsou sice skvostné, ale je jich bohužel málo. Nejhezčí úseky jsou z Kroměříže, dále kolem Otrokovic, Napajedel až do Uherského Hradiště.
Ale i tak si myslíme, že je celá trasa výborný tip pro dálkovou výpravu nejen s dětmi. Je to taková cyklostezka v českých poměrech, ale díky aspoň za ní. Je vidět, že jednotlivé úseky stezky pomalu přibývají, putování je nenáročné, noclehy kdekoliv a tím, že se jede hodně civilizací, odpadají zase problémy s nakupováním, restauracemi (hotovky), pivkem apod. Kdekoliv se dá navíc nastoupit na vlak, vrátit se nebo se popovézt. Hlavní dovolenou bych na tom asi nestavěla, ale takto strávený týden byl více než příjemný.

Úsek Olomouc – Břeclav – 8. 9 – 13. 9. – 6 dní, 273 km, z toho Víťa sám 125 km.

A ještě jedno sestříhané video z cesty :-)

http://www.youtube.com/watch?v=Nug2QnN1h6I&feature=g-upl

 

Příspěvek byl publikován v rubrice 2012, Cestování s dětmi s lokalitami , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK