Dnes je 21. 12. 2014 - svátek má Natálie

Slovensko-Čergov, Slánské vrchy,…

Rubrika: 2007, Cestování s dětmi

Datum výpravy: 01.08.2007 - 12.08.2007

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa

Ujeté kilometry: 356 km

Když se člověk rozhodne podnikat v cestovním ruchu, má to jednu velkou nevýhodu. V plné sezóně, kdy slunce svítí a dálky volají, musí trčet doma a starat se o ubytované návštěvníky. Proto, když se v úplně nabitém rozvrhu hostů na LESOVNĚ objevila začátkem srpna čtrnáctidenní díra, řekli jsme si “teď nebo nikdy”. Předpověď počasí byla sice mizerná, ostatně jako po celé léto roku 2007, ale to nás přeci nemůže zastavit.
Tak jsme začali plnit auto všema možnejma serepetičkama: kočárky, plíny, spacáky, kola a vozejček na střechu. Vedle otázky, zda se do auta vejdeme i my, ještě vyvstávala další – kam že to vůbec namíříme. Malý Víťa měl už několik měsíců svůj vlastní pas, tak jsme prakticky nebyli ničím omezeni a svět nám ležel u nohou. Ale pravda byla taková, že se nám nechtělo s ani ne půlročním dítětem někam příliš do neznáma. Shodli jsme se: východní Slovensko bude takový příjemný kompromis mezi civilizací a světem dobrodružství.
Na mapě se zelenalo neznámé tajemné pohoří Čergov, tak tam začneme a pak se uvidí. Luděk apeloval na hledání a rezervaci ubytování, mně to přišlo příliš paďourské a nějakýma jistotama v tomto smyslu jsem opovrhovala. Však se nějak uvidí!
Nicméně jak prozíravé se ukázalo zajistit si dopředu alespoň první nocležiště. Turistická ubytovna v Hertníku přímo pod Čergovskými hřebeny byla levná, čistá a prázdná. Sami v celé ubytovně pro dobrou padesátku nocležníků. A potom cyklo i pěší turistika v pohoří, kde jsme nepotkali za celou dobu ani živáčka.
Po zdolání Čergova jsme se chtěli přesunout jižněji, do nedalekých a stejně tajemných a neznámých Slanských vrchů, největšího sopečného pohoří na východním Slovensku, jež se táhne i za hranice do Maďarska. Plán zněl jednoduše: ráno se sbalíme, přesuneme se do Slanských vrchů, někde se ubytujeme a ještě vyrazíme na procházku. To jsme ještě netušili, že sehnat zde (jakékoliv) ubytování takzvaně na blind bude velkým oříškem. To, co je nám jindy naprosto ukradený (protože sebou plácnem na první vhodný flek do lesa) jsme teď vnímali jako velký handicap. Možná ještě tak někde kolem Tater lze na blind něco shánět, ale tady je člověk rád, že v cikánských osadách mají otevřený obchod. Myslela jsem si, že čím víc na východ, tím bude krajina chudší a divočejší, ale z omylu nás vyvedlo už dříve několik cest na to nejvýchodnější Slovensko. Nyní po zkušenostech můžu říci, že kolem Prešova a Košic lze najít ty pravé nefalšované zapadákovy, cikánské osady a vybydlená sídliště.
Takže hledání ubytování pod Slanskými vrchy nám zabralo bezmála celý den. Ještě že to byl (jediný) den, kdy pršelo. Nakonec se na nás štěstí usmálo – v prázdné ubytovně vysoké školy zemědělské. Za rozumný peníz a ještě s výhledem na Herľanský gejzír, který jsme měli to potěšení vidět tryskat hned dvakrát. Po Slanských vrších jsme podnikli 3 cyklovýlety a pak zase jeli dál.
Chtěli jsme se projet v oblasti kolem Margecan, ale pro naprostý neúspěch při hledání ubytování (byli jsme se zeptat i starostky a všichni nás posílali od čerta k ďáblu) jsme skončili až pod Krásnou Horkou v chatičce v kempu. Na kole jsme si tak projeli Zádielskou dolinu, vyběhli si na hrad a frčeli zase dál. Zbytek Slovenského krasu jsme si tak nechali na jindy, abychom měli důvod se sem, do horkého kraje, kde lidem v hospodě už není rozumět, protože mluví maďarsky, zase vrátit.
Na mapě jsme si, pro poslední etapu, vyhlídli oblast Slovenského Rudohoří. Pojedeme několika městečky a vesnicemi, to by byl čert, abychom někde ubytování nenašli. Nenecháváme nic náhodě. Luděk vybíhá do informačních center a internetových kaváren, kupujeme si slovenskou telefonní kartu a obvoláváme penziony a ubytovny. Jenže opět smůla. Buď mají plno, nebo to nikdo nezvedá, případně číslo neexistuje. Tak se pomalu suneme krajem, až v Kokavě nad Rimavicou jsme zjistili, že se asi nechytáme. O víkendu se zde koná folklórní festival a všichni mají beznadějně plno. Sakra, o důvod více zde zůstat.
Nakonec jsme uspěli – v penzionu – poté, co jsme trochu zvedli hraniční cenu, za kterou jsme ochotní ubytování vzít. Penzion v osadě Látky uprostřed lesů nad Hriňovou, nadmořská výška přes 1000 metrů – prostě nádhera. Jenom to počasí. Mělo začít pršet hned druhý den, ale to jsme ještě stihli udělat nádherný výhled do okolí pohoří Poľana. Jenže ta slibovaná fronta opravdu dorazila v plné síle. Poslední den jsme se už jenom chtěli zajet podívat na ten festival. Jenže co s tím, když od rána leje jako blázen? A platit dalších šest stovek za pokoj? Tak to radši zabalíme a pojedeme domů. Sice o den dřív a škoda toho folklóru, ale i tak jsme si celou dovolenou parádně užili. A slibujeme si, že příště už nebudeme tak měkký a vyrazíme hezky pěkně pod stan.
PS: To jsme ale ještě netušili, že léto 2008 opět díky naplněné kapacitě Lesovny, ale hlavně díky očekávání a posléze i narození dcery Šárky, strávíme skoro celé opět doma na zadku :-)

Příspěvek byl publikován v rubrice 2007, Cestování s dětmi s lokalitami , , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK