Dnes je 03. 04. 2020 - svátek má Richard

Západní Evropa aneb od Severního moře ke Středozemnímu

Rubrika: 2018, Cestování s dětmi, Cykloexpedice

Datum výpravy: 14. 6. - 29. 7. 2018

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Ujeté kilometry: 3 184 km

“A kolik tam bude McDonaldů?” zeptaly se děti, když jsme je seznámili s plánem letní dovolené. Víťa (11 let) a Šárka (9 let). Začíná být čím dál těžší je pro něco nadchnout. Jenomže už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Tentokrát to bylo obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice podél Labe zdálo na pláž kousek, ale na koupání tohle moře není. Tak jsme zamířili na jih napříč celou západní Evropou… Čekaly nás státy Beneluxu a Rýnská cyklostezka přes Francii, Švýcarsko a Lichtenštejnsko. Nenáročné rovinky ale brzy vystřídaly Alpy, vysokohorská sedla Oberalppass a Furkapass a francouzská legendární silnice Route des Grandes Alpes. Pak už jsme se jen přehoupli do horoucí Provence a konečně dojeli k moři. Tachometr se zastavil na čísle 3.184 kilometrů.

“A já budu zase celé léto doma,” povzdechla si Víťova spolužačka (11 let), když jsem dětem ve čtvrtek pomáhala ze školy odvézt všechny věci z tělocviku, výkresy a vysvědčení, protože už jsme je zase uvolnili o dva týdny dřív…. kvůli dovolené.
“No, já bych tě i vzala s náma, ale znamenalo by to šest týdnů šlapat na kole.”
“To je dobrý… děkuju!”
Tak nevím, co je horší představa
🙂 🙂
*********************************
“A kolik tam bude McDonaldů?” zeptaly se děti, když jsme je seznámili s letošním plánem. Začíná to být čím dál horší je pro něco nadchnout. A přitom jsme tuto cestu naplánovali s ohledem na ně. Po dva roky jsme teď prozkoumávali cyklostezky východní Evropy, letos vyrážíme směrem západním. Začali jsme v pátek 15. června v Hamburku, kam nás dovezl přímý vlak z Prahy. Labskou jsme projeli skoro celou před pěti lety, chyběl nám jen úsek k moři do Cuxhavenu. A tím jsme letos začali.

Od nádraží Hamburg – Altona to je k Labi pouhý jeden kilometr. Minuli jsme první McDonald (Žádný takový, ještě jsme nic neujeli!) a už svištíme spolu s evropským veletokem vstříc Severnímu moři. Labe je už pěkně široké a čím se blížíme ústí, tím je ještě širší. Je v něm i kousek našeho domova, náš Těchonínský potok se vlévá do Tiché Orlice, a ta zase do Labe… “A Labe, děti, teče kam? No to už víme, a brzy to budeme i vidět na vlastní oči.”

Tak pr! Zase tak brzy to, zdá se, nebude. Co to je? Ovčí ohrada. Jedna, druhá, několikanáctá… Hráz je využívaná jako pastviny, pozemky jsou oplocené, a dvířka samoobslužná, ale k jejich otevření je třeba síly jednoho dospěláka. Jakmile se rozjedeme a trochu dostaneme do tempa, ihned brzdíme, protože vrata. Asfaltová stezka je posranější než silnice v Rumunsku. Ale když jsme druhý den od výjezdu z Hamburku vylezli na hráz, ty výhledy stály za to! Druhý břeh Labe už skoro není vidět, a po řece plují obří kontejnerové lodě. Směrem do vnitrozemí plné krabiček s čínským zbožím, zpátky se vracejí prázdné. Blízkost moře je cítit.

Večer po ujetí 95 km hledáme místo na stan. Šárka (9 let): “Prosím, ještě 5 kilometrů. Ať máme stovku…” Jo, věřím že to letos s dětmi ještě půjde. Že zvládnou to, co jsme naplánovali a co jim zatím ještě tajíme.

Po asi 130 kilometrech stojíme za Cuxhavenem u pevnosti Kugelbake, jen malý kousíček zbývá k symbolickému majáčku na cípu výběžku – těžko říci, kde končí řeka a kde už začíná moře. Shodli jsme se, že tento úsek z Hamburku byl z celé Labské stezky ten nejzajímavější.

Děti touží po moři, ale starší pán to vidí jinak: “Stát! Sem s koly nesmíte!” Cedule, kde se píše, kolik eur stojí vstup na pláž, jsme si nevšimli. Aha, a co bychom tam jako dělali? Moře je na odlivu a pocitová teplota díky silnému větru hodně nízká. A do toho začíná pršet.

“Tohle není to správný moře na koupání, jedeme na jih,” řekli jsme dětem a stočili řídítka kol po Eurovelo 12, na trasu podél Severního moře.

Zpočátku se zdálo vše idylické. Stezka je asfaltová a vede pod hrází – což znamená, že moře sice vůbec nevidíme, ale hráz nás chránila před silným větrem. Brzy nás ale začala stezka nudit a vítr otravovat, tak jsme uhnuli víc do vnitrozemí.

Objevil se první problém – na mém bicyklu divně dřelo zadní kolo. Technická kontrola netrvala dlouho a diagnóza je jasná. Ač se to zdá neuvěřitelné, ráfek je probržděný a v jednom místě zeje prasklina. To je tak, když se na to po loňském Rumunsku vykašlete, že to v rovinkách ještě vydrží 🙂 Operativně měníme plány, musíme zajet někam do města. Ovšem chyba lávky! Ve Wiesmooru žádné ráfky velikosti 26 palců nemají. Trochu jsme totiž zaspali dobu. Žijeme v přesvědčení, že šestadvacítky jsou ta nejklasičtější klasika, opravitelná od Paříže až po Oděsu, a přitom se už dneska všude jede na 27,5 nebo 29. Ale prodavač je ochotný, volá do třicet kilometrů vzdáleného Leeru. Tak prý jo, prý tam ještě jeden takový historický ráfek vyhrabali. Dorazili jsme tam až další den ráno, a moje kolo dostalo kromě nového ráfku také nový plášť, a nové pastorky a řetěz. Jediné kliky ještě jakžtakž prošly. No, sice na takovou generálku není Německo úplně ideální destinací, při ceně se mi trochu protočily panenky, ale to už jsme my, věci řešíme až když to hoří. Ještě že aspoň ty Schwalbe pláště tady stály o pár stovek méně než u nás. Hlavně že nás vzali bez čekání.

Pak už nám nic nebránilo přejet do cyklistické velmoci, do Holandska. Správně se má tedy říkat Nizozemsko, ale všichni víme, co mám na mysli.

První překvapení Holandska byly bolševníky. Rostly si tam v klidu u cyklostezky, jako by se nechumelilo. No jo no, na invazivní druhy je potřeba dát si pozor… Tak jsme si aspoň chvíli připadali jako na Východě. Druhé překvapení, že zmizely cedule z cyklostezek. Ale s pomocí mapy.cz nemáme šanci zabloudit. Ono je to stejně jedno, kudy se jede. Holandsko je všude víceméně stejné. Počasí nejlépe charakterizoval náš Víťa (11 let), když vykoukl ráno ze stanu. Mraky naducané vodou se válely nízko nad zemí a vichr ohýbal rákosí až k zemi. “Hm, tak to vypadá, že to, že jsem zapomněl sluneční brýle doma, žádná škoda nebude.”

Je to tak. Ze sedmi dnů nám nepršelo pouhé dva dny a s větrem to byl často šílený boj. Den ode dne zesiloval a my se s ním rvali doslova o každý kilometr. Říkala jsem si, že ty rovinky budou na počáteční rozjezd ideální, ale místo toho nás čekala dřina a trápení. Asi je to tu ale normální. Teplota 13-17° C, fučí vichr, ale místní si v tričku v pohodě jedou na kole a přitom ještě stíhají matlat na mobilu.

Cyklistika je tu ovšem totálně bezstarostná. Všude jenom stezky, a když nejsou, tak jsou na silnici aspoň namalované cyklopruhy. Když nás po pár dnech jedna stezka vyplivla na normální silnici a my po ní byli nuceni pár kilometrů ujet, připadali jsme si tam poněkud nepatřičně. Vše je vyvedeno k dokonalosti. Cyklista má vlastní dopravní značky, vlastní vnější kruhové objezdy kolem těch pro aut, a pochopitelně – všude máme přednost! A kde náhodou přednost nemáme, provoz reguluje speciální semafor, visí i v dětské verzi, asi metr nad zemí. Připadáme si jako na nekonečném dopravním hřišti. V Holandsku údajně navíc – dojde-li ke střetu auta s kolem, vina je vždycky na straně řidiče auta. Jedině snad požil-li cyklista alkohol, je jakás takás šance pro motoristu z nehody nevyváznout jako viník. Auta si tedy dávají zatraceně pozor. Je to silně návykové.

Schválně jsme mířili na 32 kilometrů dlouhou hráz Afsluitdijk. Vede po ní dálnice a pochopitelně i stezka pro kola.

Když budete putovat Holandskem, musíte si uvědomit jednu zajímavost. Země je doslova vystavěná na vodě. Zatímco jiní válečníci rozšiřovali svá území bojem, Holandsko se rozhodlo bojovat s mořem. Stavěli hráze a vodu sváděli do kanálů, jimiž ji odváděli zpět do moře. Odvodňovali tak postupně území, doslova metr po metru mravenčí práce. Po odčerpání vody do blátivé půdy zasadili rákos, jehož kořeny zem zpevní a napomůžou odpařování. Poté se buď mohou zasadit plodiny, které nevyžadují nasazení těžké techniky, jako např. řepka, nebo se nově vzniklý pozemek využije jako pastvina pro stáda krav či ovcí, které svými kopyty půdu udusají.

Do vzniklé zeminy se pak vysadí obiloviny, nejčastěji pšenice, a po pěti letech je zdánlivě hotovo. Proces odvodňování totiž není nikdy ukončený. Nizozemsko chrání 3000 km dun a hrází a stále tu pracuje 20 000 čerpadel. Vodohospodáři tvrdí, že kdyby se na 24 hodin vypnula elektřina, jedna osmina Nizozemska skončí pod vodou.

Takto vzniklým pozemkům se říká poldery. Většinou na nich ale obytné domy nestojí, slouží jako pastviny nebo pole. Větrné mlýny, tolik typické pro holandskou krajinu, nesloužily jako mlýny v pravém slova smyslu, tedy k mletí obilí. Větrné mlýny mají uvnitř sice stejné mechanismy, ale ty pohánějí turbíny a fungovaly jako čerpadla. Počínaje 17. stoletím, po staletí odčerpávaly z krajiny vodu. Dneska je vše pochopitelně řešeno moderněji pomocí elektrické energie, a mlýny slouží jako muzea.

32 km dlouhá hráz Afsluitdijk, tzv. uzavírací hráz vytvořila z dosavadního zálivu jezero IJsselmeer. Jeho oddělení od moře zajistilo větší bezpečí pro okolní obyvatele, a vytvořilo lepší podmínky pro zrod nových polderů – hráze uvnitř jezera už nemusely být tak pevné a stavbu neovlivňoval příliv a odliv. Část Amsterdamu je vystavěná na takto vzniklé ploše.

Když si toto uvědomíte, budete se na holandskou krajinu dívat jinýma očima. Ale jakýma?Oceňovat neskutečnou práci, nebo spíš kroutit hlavou nad soubojem, jenž nemůže dobře dopadnout?

Těšili jsme se k moři, ale to moře … ehm … jak to říci a neurazit ho? Jen jsme to moře hezky pozdravili a pak od něho hodně rychle vycouvali zase zpátky. Vítr nám rval foťák z ruky a slova od úst. “Ještě máte chuť se v něm vykoupat?” řvala jsem na děti, ale ty přes rámusení vln neměly šanci mě slyšet.

Holandsko nás ale bavilo. Bála jsem se, že to bude nuda, ale opak byl pravdou. Nevím, jak ostatní, ale já si to neskutečně užívala. Díky pohodlným stezkám jsem byla absolutně v klidu co se týče obav o děti na kolech. Krajina sice nehezká, rovná jako stůl, takže nám výškoměry na tachometrech sloužily jenom jako barometry. O to víc si tu ale lidé šlechtí svoje nejbližší okolí. Ani jsem moc nefotila, jen jsem se rozhlížela a kochala. A nestačila si vybírat, ve kterém z těch domů bych chtěla bydlet radši 🙂 Kdo jim přikazuje stavět podle jednotného, ale tak vkusného, střihu?

Fotoaparátem se to nedá dobře zachytit, nemáte-li štěstí na počasí, a na barvitý popis nemám tak dokonalý talent. Holandsko se zkrátka musí zažít. Všechna ta města s cihličkovými domy (jak říkala Šárka) s obřími okny, upravené zahrady, k dokonalosti vyvedené cyklostezky, všudypřítomné kanály a mosty přes ně. Skoro jako Benátky, zde se ovšem všude dostanete i s koly. Mezi vesnicemi jenom samé pastviny, a na nich stáda ovcí a krav. Na zemi s tak hustým osídlením možno vidět ohromné množství zvířat. A toho vodního ptactva! Městečka a vesničky vypadají zdánlivě jedno jako druhé, a přitom jsou každé jiné. Jako bychom projížděli skanzenem, vyumělkovaným jen naoko… A vtom najednou ulicí projde strejda v gumákách, pak projede paní na kole s nákupem v košíku a nakonec dítě s aktovkou na nosiči. Kdepak, žádný obrázek pro turisty, tohle je skutečnost! Nelituji ani minutu, že jsme vyrazili zrovna sem.

Po týdnu a 600 kilometrech se nacházíme kousek před Amsterodamem. Máme za sebou zmíněnou výměnu probržděného ráfku, jeden dětský pád spojený s odřením kolena a pět McDonaldů (to je stejné číslo jako vloni za celé Rumunsko 🙂 ) Tolik statistika. Spíme ve stanu a jíme chleba se sýrem. Ovšem pravým holandským.

Všichni strašili, že na Západě nejde nocovat nadivoko, což máme úplně nejraději. Pravda, v Německu jsme se cítili svobodněji, ale i tady v Holandsku se to dá, celkem bez problémů, jen to chce podrobnou mapu a trochu intuice. Existuje tu sice pár míst, kde je bivakování oficiálně povoleno, uložila jsem si jejich seznam, ale znáte to… Když je takové místo poblíž trasy, projedeme kolem něj jako naschvál v půl druhé odpoledne 🙂

A když nám to konečně jednou na takové oficiální bivakovací místo vyšlo (pro info: paalkaampeer), byla zrovna sobota večer. Stálo tam snad deset stanů, hučela nepříliš vzdálená dálnice a odněkud hrála diskotéka. Pěkně jsme jim za takové místo poděkovali a odjeli. Po asi 4 km jsme se vyspali v lese sami, v klidu a tichu.

Ona ta krajina na první pohled vypadá na nocování docela ideálně, rovinky, loučky, spasená travička. Na obzoru, na kraji louky uvidíte pár stromů, a řeknete si: Paráda, tam by to šlo. Ale když se tam vydáte, narazíte na kanál. Třeba jen metr široký, ale smůla, není jak se tam dostat. A když konečně narazíte na mostek nebo lávku, tak jsou tam zase ploty. Je vidět, že Holanďané si váží každé pídě své doslova z vody vyrvané země, že ladem nenechají ani metr čtvereční. Krajina je, jak já říkám, průhledná. Vidět jste totiž všude. Lesů je tu pramálo a statky jsou roztroušeny přesně na dohledovou vzdálenost, skoro by se zdálo, že schválně. Neexistuje místo, kde by nebyl vidět žádný dům, natož abyste z něho nebyli vidět. Nebo existují taková místa, ale musí se dlouho hledat. A nebo mít štěstí.

To jsme přesně měli druhou noc v Holandsku. Večer nás zastihl přesně v takové zoufalé krajině. K tomu fičel vichr a nebe hrozilo, že na nás každou minutu pustí déšť. Vidět bylo na kilometry daleko a vítr se na takových pláních cítil jako doma. Zkrátka, situace značka ideál. A pak se najednou stal zázrak. Ze stezky odbočovala pěšinka a ta vedla na maličký poloostrůvek obklopený kanály a rákosím. A na něm stála jakási budka. Plácky kolem chajdy byly sice svažité, leč v nouzi použitelné; ale já jsem zkusmo vzala za kliku a ta povolila. Dveře se otevřely a nás čekalo překvapení. Budka sloužila jako veřejná ptačí pozorovatelna a uvnitř bylo sucho a hlavně bezvětří. Dřevěná podlaha, poličky, sedátka, čisto. Nic víc jsme v tuhle chvíli nepotřebovali. Kola jsme nechali venku, opřeli je o stěnu a přikryli igelitem. Budka nám posloužila lépe než ten nejnádhernější hotel.

Jindy jsme zase zkusili variantu s optáním se domorodců. To se nám takhle líbilo jedno místečko v závětří, hned za tou dlouhou hrází. Obšlapovali jsme to tam docela dlouho a pořád si nebyli jistí, jestli si to můžeme dovolit. Copak plácek to byl ideální, v jednom místě jako by i náznak starého ohniště, ale byli jsme jen pár metrů od přístaviště. “Já se zajdu zeptat,” rozhodla jsem nakonec. Nikdy to neděláme, ale zkusit se má všechno. Zaklepala jsem na dveře nejbližšího domku. “Jednu noc, říkáte?” zeptala se starší paní. “Tady jsou povolené i tři noci,” odpověděla a ještě dětem šoupla do ruky čokoládu. Líná huba, holé neštěstí.

Holanďani se nám líbili. Věčně usměvaví lidé. Bylo to až nakažlivé, tak jsme se museli usmívat taky. A měli snahu pomáhat. Někdy ovšem tak trochu jinak, než bychom o to stáli.

Jejich povahu ukazuje třeba tato historka. To jsme takhle navečer u jednoho domku požádali o vodu. Tachometr ukazoval ten den přes 90 kilometrů, což v tom protivětru byl slušný záhul. Naštěstí jsme už za městem měli vyhlédnutou podle map relativně opuštěnou oblast. “Kde budete dneska spát?” projevila starost paní. Koukla jsem přes rameno a zahlédla za jejím domem pěkný trávníček. Odpověděla jsem podle pravdy: “Vlastně ještě nevíme.” Manželovi, který stál vedle ní, se rozzářily oči: “Vím o pěkném kempu, počkejte chvíli!” Vběhl do domu a vrátil se s mapou: “Je to jen kousek odsud, nějakých dvacet kilometrů.” Trpělivě jsme vyčkali, až nám kemp ukážou na mapě, slušně jsme poděkovali a pak se zdekovali Nechtěli jsme být nevděční, ale poradili jsme si sami. Pěkné místo jsme našli asi dva kilometry odtamtud nedaleko vodárny uprostřed polí.

Civilizovanost Holandska dokazuje i to, že oni si ani neumějí představit, že by někdo mohl spát neorganizovaně. “Kde spáváte?” ptali se nás lidi hned zkraje a my odpovídali “Ve stanu.” Oni jen pokývali hlavou, na podrobnosti se nevyptávali. Až po několika dnech jsme narazili na někoho, kdo otázku formuloval jinak. “Spíte v kempu?” zněla. A my dostali odvahu odpovědět popravdě a tak jsme zakroutili hlavami: “Ne.” Pán ani nehnul brvou a odpověděl si sám pro sebe: “Aha, takže v hotelu.” Zaskočili jsme ho: “Ne, v hotelu už vůbec ne.” “A kde teda?” vyvalil doslova oči. “Prostě tak normálně, máme sice stan, ale postavíme si ho volně, v lese,” snažil se o vysvětlení Luděk. “V lese? V Holandsku přece žádné lesy nejsou.” Další vysvětlování bylo marné. Možnost, že bychom si jen tak volně postavili stan na louce nebo jinde, pro něj byla asi tak představitelná, jako kdybychom tvrdili, že jsme na kole dojeli z Měsíce.

Přesto jsou obytná auta s holandskými espézetkami vidět po celé Evropě, i v Česku, jak si v klidu a zadarmo parkují a nocují ve volné přírodě. Jednou stálo takové auto i poblíž našeho domu, kde navíc nabízíme i ubytování. Měli jsme pro ně pochopení, ale myslíte, že se nás přišel někdo zeptat? Celou dobu dělali, že tam nejsou a ráno potichu odjeli. Proč bychom tedy my nemohli na oplátku takto tábořit v jejich zemi? říkali jsme si.

Vraťme se ale do Amsterodamu, resp. kousek před něj. Marken býval kdysi dávno ostrov, a díky izolaci od zbytku země si zachoval svůj ráz typické rybářské osady. Jenže snížením hladiny moře, resp. vznikem jezera IJsselmeer se z ostrova stal poloostrov a dnes se na něj lze dostat suchou nohou. Nechtělo se nám ale celý záliv objíždět a chtěli jsme sobě i dětem dopřát malé zpestření v podobě plavby lodí, byť jenom kratičké. Stihli jsme během ní sotva vypít kafe, už jsme se chystali k vylodění. Zdálo se to snadné. Ovšem jen do momentu, kdy Luděk popadl za řídítka svoje kolo a ta se otočila úplně naprázdno a zůstala viset ve vzduchu. První myšlenka, že se jen něco uvolnilo na hlavovém složení, vzala brzy za své. Při bližším ohledání vyšlo najevo, že je prasklá závitová tyč na přední vidlici. Já ani netušila, že tam něco takového je, natož že to může prasknout. Byl to průser jako prase. Sobota dopoledne, do Amsterodamu sice pouhých dvacet kilometrů, jak se tam ale dostat?

Nakonec se celá situace vyřešila až neuvěřitelně hladce. Luděk v telefonu našel cykloservis v 8 km vzdáleném Monnickendamu, který měl otevřeno i o víkendu. Jsme přece v zemi jízdních kol! A dokonce tam jezdily autobusy městské hromadné dopravy. Původně chtěl jet jen s prasklou vidlicí v ruce, ale řidič ani nemrkl okem a naložil ho i s celým kolem. Já si jenom připevnila jeho bágly přes moje, zapojila vozíček a vydali jsme se s dětmi za ním. Komplikací bylo ještě několik – vidlice ideálně nepasovala, bylo nutno ji upravovat, díky čemuž se cena vyšplhala hodně vysoko. Nebrali tam karty a tak jsem musela běžet do bankomatu. A když jsme se konečně rozjeli, zjistili jsme, že je vidlice křivě nasazená, načež následovala otočka a reklamace, při které celá rozborka sborka musela proběhnout pro velký úspěch ještě jednou. Ale při té vší bídě tohle už byly jenom drobnosti a my jsme byli šťastní, že se to nakonec vůbec nějak vyřešilo, a ztráta byla pouhé dvě hodinky.

Amsterodam

Přejeli jsme trajektem veřejné dopravy řeku IJ a ocitli se v hlavním městě. A rovnou, bez varování, v tom nejcentrovatějším centru. U hlavního nádraží, Amsterdam Centraal Station. Už jenom z toho množství lidí a kol se nám točila hlava. Plán na projetí památek města vzal brzy za své. Takovému chaosu a mumraji může snad směle konkurovat i lecjaká asijská země. A to jsme se pohybovali jenom po stezkách. Nekonečný proud kol všemi směry, jejichž provoz nikdo neorganizoval, ale stačilo třebas jen na vteřinu zastavit, rozhlédnout se a něco vyfotit. Okamžitě ihned jsme někomu překáželi. Troubili na nás, zvonili zvonky, nešlo se ani podívat do mapy, jestli jedeme správně. Na provoz kol jsme byli zvyklí z jiných městeček, ale tohle bylo šílené. Necítili jsme se v Amsterdamu bezpečně, natož komfortně. To co nám v jiných městech přišlo roztomilé, zde bylo šílené. Šílenství zvané cyklistika. Kola byla zkrátka všude, nejen ta jezdící. Zaparkovaná jedno přes druhé, bez ladu a skladu, přivázaná ke všemu, co jen trochu drželo. Sloužily jim zábradlí, stromy, okapy.

A Amsterodam jako takový? Spíš zklamání. Ono se to asi moc neví, ale to, co dělá Amsterodam Amsterodamem, najdete vlastně skoro v každém městečku. Chcete vidět kanály, mostky, úzké cihlové domky? Všechna města jako by byla vystavěna stejným architektem. Asi nejsme správná cílová skupina pro Amsterodam, kde k tomu všemu máte ještě jako bonus všudypřítomný odér marihuany a řvoucí opilce rozcapené na lodích křižujících kanály. Romantika žádná. Vyloženě jsme se těšili pryč, oddechli jsme si až na stezce do Naardenu. “Tak to byl mazec, tohleto,” říkali jsme si, protože ve městě na nějaká sdělení dojmů nebyl vůbec prostor.

Určitě každý Čech ví, kdo je v Naardenu pohřbený. Donutila jsem děti, aby fotku s Janem Ámosem poslali přes aplikaci Pohlednice online každý sám za sebe do školy, do své třídy. Nenápadně jsem koukla, co napsal páťák Víťa. Stálo tam: “Pozdrav z města, kde leží ten pán, co udělal školu trošku snesitelnější.”

Praní na cestách řeším strašně nerada. Když se nám do cesty postavila veřejná prádelna, neváhali jsme ani minutu. Na výběr měli pračku na 8 kilo nebo na 18. Sice to zkraje vypadalo, že těch 8 kg po jednom týdnu nenaplníme, nakonec, když jsme se všichni svlékli, málem jsme brali tu osmnáctku 🙂 Technicky zdatný Víťa okamžitě pochopil obsluhu stroje a pak se jenom spolu s Šárkou dívali, jak se točí. Nakonec to bylo lepší jak televize.

V Nizozemsku jsem hodně myslela na svého tátu. Vždycky, když jsme vyráželi někam na Balkán nebo na Ukrajinu, se mě ptal, proč raději nejedeme do Holandska jezdit podél kanálů. Tenkrát mi to přišlo jako strašná nuda. A vidíš, tati, uplynulo pár let, a jsme tady. A líbí se nám tu, a moc. (Věřím, že nás někde z toho obláčku na nebi sleduješ.)

Z Naardenu pokračovali v našem jižním kurzu. Projeli jsme další holandská města a městečka, přejeli mraky kanálů a viděli spoustu větrných mlýnů. Některé stály osaměle, jiné tvořily celé soustavy.

A pak jsme po 520 km ujetých po těch bezkonkurenčně nejvymazlenějších cyklostezkách, jaké jsme kdy zažili, (a celkem od začátku po 850 km) přejeli do Belgie.

Belgie byla třetí zemí této cesty, a pro děti v pořadí dvacátá pátá, kterou s námi projely na kolech. (Omlouvám se bratrům Slovákům, že počítám i je, aby to číslo vypadalo líp :-)) Moc jsme toho dopředu o Belgii nevěděli. Snad jen že prý v tom hlavním státě EU pořád prší, vynalezli tam hranolky a pralinky, a mají dobré pivo. Kamarád v Těchoníně chová belgické obry, což jsou velcí králíci se sklopenýma ušima.

Měla jsem pocit, že Belgie bude něco mezi Holandskem, Francií a Německem. Země svázaná přísnými normami, které si tady sami diktují, čili všude na nás budou číhat jenom samá pravidla, příkazy a zákazy. Nepochybovali jsme, že bude stejně vymazlená co do cyklostezek a infrastruktury jako Holandsko.

Zkrátka, o této zemi jsme nevěděli vůbec nic. A v našich představách jsme se totálně zmýlili. Dá se říci, že Belgie byla překvapením letošní dovolené.

Jak už to tak u zemí Schengenu bývá, o změně státu nás informovala modrá cedule u silnice. Na ní ovšem nestálo, že vjíždíme do Belgického království, nýbrž do Vlámska, jednoho ze tří belgických regionů. Ve Vlámsku (neboli Flandrech) žije víc než polovina obyvatel a mluví se zde nizozemsky.

Na hranici nás pochopitelně dovedla cyklostezka, ale hned za pomyslnou čárou se její povrch rapidně zhoršil. V prvním městě už z ní zbyl jen vyvýšený pruh, natřený kdysi před mnoha lety žlutou barvou. Byli jsme za něj vděční, ale kvalita se přímo úměrně vzdalujíce se Holandsku stále zhoršovala. Jakési stezky tu stále existovaly, ale už se s nimi nikdo moc nepáral. Hladké povrchy se změnily na vymlácené panelovky, když se vyskytl asfalt, tak rozbitý a vlnitý. Nájezdy vysoké, cyklopruhy vedoucí odnikud nikam, často třeba bez varování zmiznoucí. V kontrastu s Holandskem změna obrovská, ale nebylo to nic, co by nás Čechy rozházelo. Bylo jasné, že na kole se tu zkrátka už moc nejezdí.

Ani počasí nebylo typicky belgické, což jsme po těch deštích a větrech vcelku i uvítali. Konečně se vyletnilo, takže Luděk mohl dobíjet baterie solárem. Jediný Víťa nadával, protože se musel začít mastit opalovacím krémem a vzpomínal na cestu podél Severního moře. Jenže už zapomněl, že tam jel v kulichu a větrovce, pláštěnka neustále v pohotovosti. Jak je ta lidská paměť někdy krátká, ta dětská ještě mnohem kratší.

Pokračovali jsme na jih směrem na Brusel a nestačili se divit. Od prvních kilometrů nám to v Belgii připadalo spíš jako na Balkáně, v určitých oblastech to byl Balkán ještě říznutej Afrikou. Což o to, my ten balkánskej bordel milujeme, takže nám to vyhovovalo. Na zemi se sice sem tam válely odpadky, domy byly omšelý, trávníky neudržovaný. Ale! Na ulicích se vyskytovali živí lidé v množství větším než malém. Procházeli se, bavili se spolu, nakupovali. Otevřené obchůdky se daly najít i v menších městech, prostě normální malé sámošky, kde zastavíme, koupíme si housky a limonádu ke svačině. Boží! Žádné obří supermarkety, ke kterým se musí složitě zajíždět kamsi na periferii, kde musí jeden z nás zůstat venku a hlídat kola, kde nejsou lavičky, stín, nic. Tady se žilo na náměstích, v ulicích, všude. Neuvěřitelný rozdíl oproti poklidnému a spořádanému Holandsku. Okamžitě se nám tady zalíbilo.

Dvanáctý den cesty z Hamburku jsme dojeli do Bruselu, do hlavního města EU.

Brusel byl zážitek. Víťa se těšil se na město, o kterém se dneska všude tolik mluví. Jak jej jindy nemůžeme ráno dostat ze spacáku, tak tu poslední noc před Bruselem vstal ráno čilý jako rybička a celou cestu jel jako utržený ze řetězu. Město jsme dobyli od severu, po pohodlných stezkách podél kanálů. Měli jsme na prohlídku necelý jeden den, do večera jsme plánovali být z něho zase venku. S dětmi nejsou velkoměsta vůbec příjemná. Jedu a nevím, co dřív. Jestli dávat pozor na sebe a na děti, nebo pokukovat po památkách, fotit a nasávat atmosféru. Takže prohlídky často spíš odflákneme, vytipujeme si jen hlavní zajímavosti. Nejinak tomu bylo i v případě belgického hlavního města.

Atomium vzhledem k umístění logisticky přišlo na řadu jako první. Úžasná stavba. Na to, že měla sloužit jenom jako dočasný symbol výstavy Expo 1958, se dnes stala symbolem celého Bruselu. Nelitovali jsme peněz za prohlídku, kterou jsme navíc stihli dopoledne, akorát těsně, než se před vchodem utvořila dlouhá fronta. Pak se navigace ujal Luděk, a napřímil trasu přes město přímo do jeho centra. Což se ukázalo jako strategický tah. Dostali jsme se totiž do čtvrtí, o kterých, kdybychom věděli, že existují, tak bychom do nich asi vjet nechtěli. Ale dneska díky tomu víme, jak vypadá skutečný Brusel. Projížděli jsme ulicemi, kde to vypadalo spíš jak v Nairobi než v Evropě. O pár bloků dál zase zavoněla marjánka a holky tam čekaly ve výlohách na klienty. To, co jsme neviděli v Holandsku, jsme měli možnost v pravé poledne spatřit v Bruselu. Doufala jsem, že to děcka přehlédnou, ale nepřehlédly. Šárka je okomentovala s očima navrch hlavy jako “paní v plavkách”. Bylo už po poledni, když jsme konečně stáli na Grande-Place, na hlavním bruselském náměstí. Bylo už plné turistů, odněkud vyhrávala dechovka a navozovala tak dojem, že je celá ta sláva kvůli nám 🙂 Tachometr ukazoval 950 ujetých kilometrů od počátku cesty.

Čurajícího chlapečka, Manneken pis na rohu dvou ulic jsme málem přehlédli, jak je maličký.

“A teď ještě parlament,” projevila jsem své přání a Luděk zabořil hlavu do mapy a pak zvedl oči v sloup, protože to bylo zase docela stranou a on už chtěl někam do klidu na pivo a já nás hnala jako nadmuté kozy zase kamsi, odkud zákonodárci ovlivňují členské země, tedy i nás. Nečekala jsem od toho nic závratného, toužila jsem jen vidět tu budovu. Chodím pravidelně jako člen do volební komise, chtěla jsem být v obraze. Machrovat, že jsem “tam” byla, až se budou v roce 2019 poslanci do evropského parlamentu volit.

“No, já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych řek, že tady nic tak extrovního nevidím. Když to srovnám s tím výletem na Kokořín…” mohli jsme si o půl hodiny později říct po vzoru Cimrmanů. K parlamentu jsme dojeli, cíl byl dosažen a teď už zbývalo jen naplánovat postup výjezdu z města a nocleh někde na jeho okraji. Sedli jsme si za tímto účelem na lavičku, vytáhli mobily a zabořili do nich své zraky. Už byl večer, asi šest hodin, vůbec nás nenapadlo, že by mohl některý poslanec být třeba ještě v práci. Přehlédli jsme tak, že se v jednom z oken směrem k nám pohnula žaluzie a následně se k nám někdo blíží.

“Dobrý den, kde se tady berete?” překvapila nás čeština a my konečně zvedli oči. Pavel Svoboda, europoslanec za KDU-ČSL si nás z okna své kanceláře všiml, resp. všiml si české vlajky. Nelenil a vyšel se podívat, co jsme zač. Rádi jsme ho poznali. Chvíli jsme si povídali; nejprve o nás, pak ale víc o něm a o jeho práci. To bylo pro nás zajímavější. Na závěr se pan Svoboda zeptal: “Co bych pro vás mohl udělat?” Vycítili jsme však, že jde o otázku spíš zdvořilostní. Vypadal, že se potřebuje ještě vrátit do práce, ne se věnovat cyklistům z Česka. Nechtěli jsme mu přidělávat starosti, nebyla třeba žádná pomoc. Poděkovali jsme, že nic nepotřebujeme, že jsme chtěli sídlo evropského parlamentu v Bruselu pouze vidět, ale že jsme moc rádi, že za námi přišel a seznámili jsme se. Že teď už chceme město opustit a pokračovat v naší cestě.

Místo na stan jsme nakonec našli hned za Bruselem, v lesíku protkaném stezkami pro běžce a pejskaře, ale nikomu jsme tam nevadili.

Brusel se nám moc líbil, mnohem víc než Amsterdam.

Další den jsme k radosti dětí posnídali snídaňové menu v McDonaldu u Waterloo. Potřebovali jsme chvíli pracovat a tyhle podniky nám poskytnou potřebnou wifi, zásuvku a také klid. Pak jsme se pokusili navštívit památník slavné bitvy, ale dopadli jsme neslavně. Vstup do areálu Mémorial Waterloo 1815, jehož součástí je památník (Butte du Lion) a muzeum, by nás (1 dospělý + 2 děti) stál hodně přes 30 euro. “To je radši prožeru,” rozhodl Luděk.

“Byla to jedna z nejhezčích interaktivních expozic, co jsem kdy viděl,” řekl kamarád, který o rok později peníze za prohlídku vynaložil. No jo no, stane se někdy, že se člověk rozhodne špatně.

Za Bruselem skončily rovinky a pozvolna jsme vjeli do kopců Ardenského lesa. “No konečně!” upřímně tuto změnu okomentovala Šárka.

Z nadmořských výšek mnohokrát i záporných jsme se dostali do kót kolem 500 m n. m., na což už se na výškoměru lépe koukalo. Ovšem znamenalo to víc šlapat do pedálů a řadit lehké převody, které doposud odpočívaly. Krajinka připomínala Šumavu v kombinaci s Českomoravskou vrchovinou. Jízdu podél kanálů vystřídala jízda po zrušených železnicích. Kličkovali jsme krajinou často jen tak, právě abychom si co nejvíc užili jízdy po železničním tělese. Mají jich tam spoustu. Najezdili jsme po nich přes 80 km, ale dalo by se mnohem víc…

Belgické Ardeny. Občas jsem úplně zapomněla, že nejsme v Čechách a pak jsem se divila, když jsme vyjeli z lesů a vjeli do některého z měst, kde se tady vzaly ty zvláštní domy a kamenné kostely. Od Bruselu na jih jsme se pohybovali už ve Valonsku, kde se mluví převážně francouzsky nebo německy. Belgická krajina znamenala dokonalý relax. Úžasná krajina na vyčištění hlavy! Na polích se pěstoval len, žádná řepka.

A ty noclehy! Lesy, louky, spali jsme, kde se nám zachtělo, dokonce i v potůčku jsme se vykoupali.

“You can do everything you want in Belgium” řekl nám jeden zdejší cyklista. Jel na kole na nákup, ale bylo vidět na první pohled, že to není jen tak obyčejný stroj. Expediční nosič, blatníky, řídítka… Dálkový cyklista jako my, jen momentálně pobývající doma. Mimo klasické otázky, odkud jedeme a kam, se ještě zeptal, kde spáváme. Odpověděli jsme popravdě, že volně v přírodě. Nemusel nic říkat, stačilo jen jak se usmál. Věděli jsme své, byl to náš člověk. Konečně jsme potkali někoho, kdo nás v tomhle směru chápal. Němec říkal: “Není to u nás dovoleno. Na jednu noc se nemusíte ničeho bát, nikdo vám nic neřekne, ale vězte, že to dovoleno není.” Holanďan vůbec nechápal, o čem mluvíme. A Belgičan řekl, že si u nich můžeme dělat, co chceme.

Lidi v Belgii byli též překvapením. Vůbec se nám nezdáli tak studení, jak jsem četla ve vícero cestopisech. Možná hodně dělalo to netypické slunečné počasí, kdo ví. Ale často nás oslovovali a zajímali se, odkud jsme a jestli fakt celou tu trasu jedeme i s dětmi. Ačkoliv jsme se s angličtinou moc nechytali, vždycky jsme si nakonec nějak porozuměli. Mimo zrušené železnice jsme už na jih od Bruselu žádné cyklostezky nepotkali. Ale vůbec nebyly potřeba. Na silnicích jsme se cítili bezpečně, řidiči dávali přednost, objížděli nás opatrně a z nikoho jsme necítili nervozitu nebo spěch.

Dalo by se tu strávit mnohem víc času, my ale spěchali dál na jih. Z množství zajímavostí, co jižní část Belgie může nabídnout, jsme si vybrali historické město Dinant a Bastogne. Dinant pro své úchvatné umístění na břehu řeky La Meuse a pro pevnost nad skalou, Bastogne kvůli Luďkovi a Víťovi, neboť obléhání Bastogne bylo jedno z nejdůležitějších střetnutí Američanů a Němců při bojích v Ardenách v roce 1944. Východně od města stojí památník na počest 76 890 amerických vojáků, kteří v Ardenách padli, nebo byli zraněni. Hned vedle památníku je možné navštívit moderní expozici. “Ardeny mi nejsou vůbec jasné, chtěl bych pochopit, proč zrovna tady Němci dopadli tak, jak dopadli,” řekl Luděk a zmizel s dětmi v útrobách muzea. Ardeny totiž opravdu nejsou žádné velehory, nicméně ve válce v zimních měsících se to mohlo jevit úplně jinak.

Z Bastogne nás další železniční cyklostezka dovedla až na hranice země, kde jsme načali další, v pořadí čtvrtý stát tohoto výletu.

Nezbytná statistika: v Belgii najeto 327 km, celkem od začátku 1200 km.

Lucembursko

“V Lucembursku se mluví jakou řečí?” zeptala se Šárka, když jsme děti seznámili s plánem letošní dovolené. Neuměla jsem odpovědět a tak jsem zalovila na internetu.
A světe div se, ona ta lucemburština vážně existuje 🙂

Do Lucemburska jsme přejeli z belgické Bastogne po zrušené železnici. Panelová cesta se na hranici změnila na asfaltovou, les najednou ztmavnul a stráně vypadaly strmější, údolí hlubší. Asi jako když přejedete z Česka na Slovensko. Krajina opuštěnější, hezčí a divočejší.

Ovšem hned v prvním městě Wiltz jsme byli vhozeni do tvrdé reality lucemburské cykloturistiky. Stezka nás vyplivla na silnici a ta stoupala skrz město 11% kopcem. Supěli jsme v úzkých uličkám, překáželi autům a motali se mezi chodci… A nahoře? Hned zase strmě dolů. V Lucembursku jsou údolí opravdu hluboká, lépe zde jezdit podél řek. Pohled na lucemburskou krajinu shora znamenal dřinu a pot, sjeli jsme tedy k řece Sûre a pokorně se jí drželi. Na všechny zdejší hrady jsme tak pohlíželi zespodu, ale nebyl nikdo, kdo by měl chuť zkoumat, kudy se tam k nim nahoru drápat.

Podél Sûre jsme dojeli až do Diekirchu, kde se nachází další válečné muzeum. A to stálo za to! Doslova nabité exponáty, podle Luďka prý jedno z nejlepších válečných muzeí, co kdy viděl. A to jsme byli v zimě v Petrohradě a tam obešli skoro všechno 🙂

Do Lucemburku, hlavního města Lucemburského velkovévodství, nás přivedla řeka Alzette. “Lux je také chutnúčké, zelenúčké město,” informovala mě kdysi dávno jedna kolegyně původem ze Slovenska a já si tuhle větu takhle přesně zapamatovala. Přidám k tomu ještě jednu. Lucemburk určitě za návštěvu stojí, ale ne na kole. Tohle stotisícové město, jehož centrum je zapsané na seznamu UNESCO, je totiž na kole velkým oříškem, na kterém si doslova vylámete zuby. Rozkládá se po obou březích řeky, která se zde kroutí v mnoha meandrech. Hezky jsme si naplánovali, co vše chceme v Luxu vidět, ale jaksi jsme zapomněli sledovat vrstevnice. Ty totiž nejsou v té spleti cest vůbec vidět. A když si třeba jednu cestu od řeky nahoru vyberete, může se stát, že narazíte na nepřekonatelné schody. Můžete ale nadávat jen sami sobě, že jste se nepodívali do mapy pořádně. Mezi přízemím a patrem zde existuje i výtah pro pěší, jakožto součást městské dopravy, ale s koly se do něj nedostanete.

Katedrála Notre-Dame, v níž je pohřbený Jan Lucemburský, otec Karla IV, nedaleké náměstíčko, spíš jenom část, nazvaná Square Jana Palacha, válečný památník Gëlle Fra, stará Pevnost Fort Thüngen… je toho hodně, co může Lucemburk turistovi nabídnout. Město bylo v historii budováno jako pevnost, a ta je dodneška poměrně dobře zachovaná, v podstatě celé novodobé město je vystavěné na skalách, v nichž jsou ukryté kilometry podzemních chodeb.

Na konci dne a na konci prohlídky města jsme stáli s koly na hradbách na nejhořejším patře a shlíželi dolů k vodě, odkud vedla naše výpadovka. Od budovy Neumünsterského opatství vítr přinášel hudbu podvečerního koncertu až k nám. Nad hlavami létala letadla mířící na letiště severovýchodně od města a bylo nám zvláštním způsobem hezky.

Čas se ale nachýlil, bylo nutné Lucemburk opustit. Shora se to zdálo snadné. Cestu dolů na cyklostezku jsme však ve spleti jiných cest končících na schodech či vedoucích úplně jinam natrefili až na třetí pokus. A pak jsme spolu s řekou zamířili dál na jih, běžce a kondiční cyklisty jsme nechali za sebou.

Druhou lucemburskou noc jsme strávili v lese. Měli jsme k dispozici lavičku a sprchu. Lavička byla erární, sprcha naše. Vypadá to následovně: na zem se rozprostře igelit, na něj si stoupnete (neušpiníte si nohy – ty si následně omyjete v zachycené vodě). Jako sprcha poslouží na několika místech provrtané víčko nasazené na PET lahev. Pokud nejste líní a celý den si vezete jednu plnou lahev, nemáte ji pak večer ledovou. Tento způsob hygieny u nás tak zdomácněl, že ráno Víťa pronesl: “Včera VE SPRŠE mě štípl komár.”

S tímto noclehem je spojená ještě jedna historka. To už bylo ráno a v klidu jsme si snídali a u toho balili, když tu najednou přišel pán s koněm. Pán pozdravil, ale kůň nám dal najevo, co si o nás asi myslí. Zastavil se, na malý moment jakoby zkameněl a pak z něj vypadla hromada koblih. Pěkně nám to tam ke snídani zavonělo.

Lidé v druhé nejbohatší zemi světa nám k srdci nepřirostli. Možná jsme ale jen během těch 139 km nenarazili na ty správné. Přišlo nám, že si důležitě řídili svá silná a drahá auta a když vyjeli na kolo, tak jen rychlostní silniční cyklistika.

Kopce se rozestoupily a najednou bylo světleji a svahy tam pokrývaly vinice. Už jsme se ale pomalu blížili na hranice další země…

Trojlístek zemí Beneluxu jsme završili takřka symbolicky, v malém městečku na jihu u německo-francouzsko-lucemburského trojmezí. Tušíte?

Schengenská smlouva nebyla ve skutečnosti podepsána přímo v městečku, ale na palubě lodi Princesse Marie-Astrid, která kotvila na řece Mosele u Schengenu. Přesto se Schengen běžně uvádí jako místo podpisu smlouvy a na jejím území je umístěn i speciální památník.

Tuto dohodu netřeba nijak představovat. Pro nás dříve narozené je však velmi významná. Změnila Evropu, resp. podstatně zjednodušila cestování mezi státy, které ji podepsaly. Naše děti už toto automatické přejíždění hranic berou jako samozřejmost, ale my ještě pamatujeme dobu, kdy toto možné nebylo, a když ano, tak hodně komplikované.

Schengen jako takový je krásné a pro cestovatele určitě symbolické místo. Památník stojí na břehu Mosely a každé zemi schengenského prostoru tu vlaje vlajka, a každá země má na sloupu plastiku – symboly na hvězdě. Poznáváním států na základě jejich symbolů jsme tam strávili docela dost času. Většinu zemí jsme poznali okamžitě, někde jsme museli přemýšlet? Víte, co symbolizuje Českou republiku? Pražský hrad, Orloj, pivo a … matrjošky. Několik hvězd je ještě prázdných, čekají na další země. Tak která bude další?

Hodně jsme zvažovali, kam letos cestu nasměrujeme. Vyhrála touha poznat něco nového, něco, kde jsme ještě nebyli. Mezi cykloturisty panují o těchto končinách určité předsudky. Velká hustota osídlení, rovinky, nuda. V tomto případě ale platilo úsloví, že risk je zisk.

Nelitovala jsem totiž ani minutu. Neskutečně dokonalý svět Nizozemska, kde si cyklista připadá jako ve snu, do toho kontrast divočejší Belgie okořeněný ikonami současné politiky, doplnilo historické Lucembursko, kde jsme si zopakovali historii (abychom to vše vzápětí zase zapomněli 🙂 )

Bylo to přesně o tom, proč vlastně vůbec cestujeme. O poznávání, o bourání předsudků a o překvapení. (A třeba někdy i o zklamání, i to se stává.) A taky trochu o překonání lenosti a sebe sama, ale o tom třeba zase někdy příště….

Ve státech Beneluxu by se dalo jezdit ještě déle, ale nás už zase lákala změna a poznávání nepoznaného…

PS: Pavel Svoboda ve volbách 2019 neuspěl, post eurokomisaře na další období už neobhájil. Já mu svůj hlas nakonec nedala, zjistila jsem totiž, že byl aktivním zastáncem zrušení střídání času, a to je věc, kterou já bych nechala tak jak je.

Francie

Do Francie jsme se těšili. Před čtyřmi lety jsme ji projeli od západu k východu podél řek Loiry a Doubs, a byla to země příjemná jak na jezdění, tak na táboření. Potkávali jsme nespočet plácků, sedánků, ohnišť. Jak jsme se obávali se kempování v Nizozemsku, tak Francií jsme si naopak byli jistí. Proto jsme taky hned první večer hledali místo pro naše stany až do čtvrt na deset. Mezi poli, kde probíhaly žně, zatarasenými pastvinami a lesy větrných elektráren jsme dlouho nemohli najít žádný plácek, kde bychom mohli nerušeně strávit noc.
“Tak ti díky za vřelé přijetí, sladká Francie,” říkali jsme si, když jsme se poněkolikáté vraceli s neúspěchem zpět na silnici.

Do Francie jsme pronikli údolím Mosely. Je to řeka, podél níž vede také známá cyklostezka, my jsme ale její tok po asi dvaceti kilometrech opustili, protože bychom podél ní mohli putovat buď na sever nebo na jih. A my měli namířeno východním směrem. Do regionu, který se tak i jmenuje, Grand Est. Ještě před pár lety bychom projížděli romanticky nazvané Alsasko-Lotrinsko, nyní došlo ke sloučení tří menších regionů a vzniku jednoho velkého.

Východní směr byl zvolen ze dvou důvodů. První byl ten, že se východním směrem podél hranice táhne takzvaná Maginotova linie. Ne že bychom byli tak zapálení fandové do válečných objektů, ale u nás doma v Orlických horách máme přímo na hřebeni nad chalupou tvrze a ŘOPíky, jejichž výstavba byla právě francouzskými bunkry inspirována. Milou povinností je tedy okouknout ty zdejší. Druhý důvod zmíním později.

Ardenský les jsme vyměnili za les Falcký, krajina je kopcovitá, vedro k zalknutí. Šplháme k pevnostem a brzy zjišťujeme, že je situace kolem bunkrů maličko jiná než u nás. Ty větší jsou zpřístupněny veřejnosti, ale většina těch menších je v soukromém vlastnictví. Potom slouží jako kůlny, kozí chlívky a kuriozitou byl dům, kterému bunkr posloužil jako základová deska. Celá řada jich je ale opuštěná, zarostlá, zanedbaná. Stojí v polích nebo lesích, nepřístupné.

U jedné dvojice takovýchto trním zarostlých bunkrů končíme jednu denní etapu. Po 87 km v kopcích a proti větru (ani letos jsme neměli ve Francii štěstí na západní vítr), unavená a maličko přetažená nemohu dlouho usnout. Normálně na tyhle věci nevěřím a nebývám citlivá. Ale tady… divné místo….
Kroky kolem stanu. “To je nějaké zvíře, že?” ptá se Šárka, která to slyšela taky. “No jasně, asi srnka. A spi už!” uklidňuji ji i sebe.
V jednu po půlnoci stále nespím. Vyšel měsíc, září jako reflektor. Musím ze stanu. V lese vidím vznášet se prapodivná světýlka, vypadají jako světlušky, ale lítají světlušky ve dvě v noci? Do toho ten neustávající vichr, větve stromů se míhají a vrhají hodně divné stíny. Jsou jako, jako… ? Co jenom připomínají? Honem zpátky do stanu! Půl třetí, stále nespím. Už aby bylo ráno! Logicky vím, že je to vlivem měsíčního svitu, ale uprostřed noci člověka napadají všelijaké myšlenky. Zabrala jsem až nad ránem, už se začalo rozednívat. Po probuzení se kupodivu cítím normálně, jako bych spala déle než ty pouhé čtyři hodiny. Ani Víťa neměl klidné spaní: “Zdálo se mi, že kolem stanu chodí vojáci.” Byl to vážně sen? Další noci preferuji raději spaní od bunkrů dál.

Posledních pár dní mě pobolívá zub. V McDonaldu přes městem Saint-Avold je to už na hranici snesitelnosti. Na mobilu mám vyjeté zubní ordinace ve městě, ale nemám představu, jak by to celé probíhalo. Můžu někam jen tak přijít? Jak potíže popsat bez znalosti jazyka? A upřímně, mám vůbec odvahu někam takhle jít? Strach ze zubaře mám i u nás doma, natož někde v zahraničí. “Zkusila sis to pořádně vyčistit?” napadlo Luďka. Zmizela jsem s kartáčkem na toaletách. A opravdu, po důkladném šmrdlání kartáčkem se potíže zlepšily, do večera ustoupily úplně. Až do konce cesty dal zub pokoj, pokud jsem jej čistila po každém jídle. Návštěva zubařky po návratu potvrdila diagnózu vypadlé plomby, kdy bolelo ucpání vzniklé díry zbytky potravy.

Nad městem Bitche se tyčí rozsáhlá citadela, my jsme ale do centra města zajeli ještě za jedním účelem. Potřebujeme se zbavit nepotřebných věcí. Nepotřebné  mapy, nalezené SPZky, vadnou vysílačku. Z domova táhnu dětem flísové vložky do spacáku, každá váží přes půl kila a vzhledem k tomu, že jsme je zatím nepotřebovali, nebudeme je potřebovat ani nadále. Dále táhneme určitě kilo hraček z McDonaldů, mušliček od moře (vyhodit se nesmějí!) a to jsem se ještě nezmínila o tom, že jsem si v Holandsku koupila nové sedlo (ale co s tím starým, které zase tak staré nebylo). Zkrátka jsme usoudili, že by to před přejezdem Alp chtělo bágly maličko odlehčit. Věc, která se lehko řekne, ale nakonec nám zabrala spoustu času. Nejprve jsme v nějakém obchodě museli vyžebrat vhodnou krabici, což znamenalo trochu shánění, vzhledem k tomu, že tady ve městech klasické obchody skoro nejsou. Další zajímavá situace nastala na poště, kdy jsme si mysleli, že zabalený balík prostě jenom zaplatíme a pojedeme dál.

“Chybí tu adresa odesílatele!” vyhrkl úředník za přepážkou. (Tak jsme si jeho slova vyložili, protože ukazoval na chybějící položku na podacím lístku.) Francouzsky neumíme ani slovo, on zase neuměl jiný jazyk, takže dohoda byla trochu jako s kozou na ledě. Ale chápali jsme to, my jsme v cizině, my bychom se měli přizpůsobit. Nicméně jsme nechápali, v čem je problém, proč musí na balíku domů být zpáteční adresa. Snažili jsme se rukama nohama naši situaci popsat, pán se ovšem nijak nenamáhal nám pomoci. Vypadalo to, že si balíček zase odvezeme s sebou.

“Jakou tam asi máme dát zpáteční adresu?” ťukali jsme si s Luďkem na čelo. První smrk napravo od cesty?

“Nemůžeme tam napsat adresu pošty?” ptali jsme se pošťáka, když jsme tam už okouněli několik minut, a on kroutil hlavou, ačkoliv si myslím, že nám spíš nerozuměl nebo rozumět nechtěl. Vypadali jsme tam v cestovatelských hadrech a stříbrnou páskou oblepeným balíkem asi hodně divně. “Tak adresu úřadu?” “Panebože, to už vůbec ne!” Pracovník pošty se radil s kolegyní, ale ani ona neuměla problém vyřešit. “Tak vaši adresu?” Ani to neprošlo. Při představě, že to zase celé rozlepujeme a vybalujeme, jsem se opotila víc, než se potil chudák pán. Už nevím, koho z nás ta spásná myšlenka napadla. A přitom byla tak jednoduše geniální.

“Jakže se jmenuje tahle ulice? Nebo raději sousední?” A tak si za pár vteřin pán utřel čelo, když přebíral balík, na němž se skvěla adresa odesílatele Markéta Hroudová, Rue de la Garre 66, Bitche… a bylo po problému.

Báglům jsme ulevili o dobrých šest kilo a peněžence o 35 euro.

Blížili jsme se k samému konci výběžku, bunkrů jsme zvenčí viděli spoustu, ale vevnitř jsme zatím žádný nenavštívili. Za Lembachem se konečně zadařilo a u zdejší pevnosti jsme akorát v dobrý čas. Luděk s dětmi se moc těší na prohlídku, já se ráda nabízím, že budu hlídat kola. Tvrz je taková starší ségra “naší” Boudy. Ovšem kompletně dokončená, výsuvné věže osazeny. Zvenčí nenápadná, ale ukrývá pět kilometrů podzemních chodeb.

Pak už z kopců zase sjíždíme a pár dní si chvíli užíváme rovinek podél kanálů. Vyhlížíme už Alpy. Šárka se těší na pořádné kopce, ale zatím nám musí stačit pohled na francouzské Vogézy a německý Schwarzwald. Alpy jsou ještě daleko. Táboříme v lese u rybníčku. Nádherné místo, všude klid. Konečně si děláme ohýnek.

Vodu na večer bereme v Francii celkem spolehlivě u hřbitovů. V tom horku je její spotřeba velká.

Dvacátý den cesty přijíždíme do Štrasburku. Také evropsky významné město, jak historicky, tak v současnosti. Navíc je moc pěkné a cyklisticky průjezdné na jedničku. Neminuli jsme zdejší katedrálu Notre-Dame (orloj byl bohužel v rekonstrukci, ale tomu, co předvedl, jakožto rodilá pražanda říkám “To bylo jako všechno???”), náměstí Kléber a malebnou čtvrť s hrázděnými domy La Petite France. Tachometr ukázal vzdálenost Hamburk -> Štrasburk skoro 1600 km.

Jediné, na co bych si ve Francii postěžovala, je vytěsnění obchodů s potravinami do obřích nákupních hal na okraje měst. Takové to koupit si na návsi nebo náměstíčku pivko, nanuky nebo koláčky, posvačit na lavičce a nasát u toho atmosféru města, se tady nedá. Nákupy jsou za trest. Než k obchodu dojedeme, než ho celý oběhnu a na kilometru čtverečním najdu bagety, rajčata a těstoviny na večeři, pak celý nákup spakovat, protože u obchoďáku lavičky nemají… uběhne spousta drahocenného času. “České hospůdky a polské obchůdky bych dal do UNESCA!” navrhl Víťa.

Rýn

Slíbila jsem ještě jeden důvod otočení řídítek směrem na východ. Tím důvodem byla právě řeka Rýn. Když byly děti ještě menší, koukala jsem do mapy po dálkových cyklostezkách. Projeli jsme jich hodně, a měla jsem plán projet ještě Evropu právě podél řeky Rýn. Tedy ne jen podél Rýna. Spojením Rýna s Rhonou, podél které v posledních letech vznikala nová cyklostezka, by se dala uskutečnit velkolepá cesta napříč západní Evropou. Snadno a pohodlně.

Jenže znáte to. Děti mezitím povyrostly a tak ta potřeba vyloženě jenom cyklostezek nebyla už tak akutní. Už jsme se tolik nebáli silnic, zvládali jsme kopce… přišlo nám škoda jezdit jenom podél řek. Navíc, ten Rýn na severu, to budou jenom samá obří města, průmyslové aglomerace, továrny, zkrátka  nejen nuda, ale možná i trochu vopruz, hluk a smrad. Putování skrz státy Beneluxu se nám zdálo v tuto chvíli přitažlivější a pestřejší než dálková stezka podél vody. Ale kousek Rýna jsme si sjet chtěli, hlavně toho, co vede do Alp. A ohledně Rhony, to si ještě rozmyslíme. Čekají nás dvě horská sedla, lehčí Oberalp Pass (2044 m) a náročnější Furka Pas (2429) m. Na nich se teprve ukáže, jestli je další plánovaná trasa reálná, nebo se budeme pokorně držet řeky.

Za Štrasburkem jsme se tak s Rýnem pozdravili a řídítka stočili opět k jihu (už jednou jsme jej přejížděli, v Holandsku, ale tam se rozdělí do několika ramen a do moře se vlije ve formě delty). Byli jsme právě v polovině naší cesty západním Evropou. Rýn zde tvoří hranici s Německem a vede po německé straně. Přejeli jsme tedy zase do Německa. Státy jsme pak  v několika následujících dnech střídali častěji než ponožky. Na noc jsme opět zamířili do Francie. Objevili jsme tam malou zastřešenou ptačí pozorovatelnu. Blížila se bouřka, byli jsme rádi za krytý přístřešek. Ovšem nebylo nám dopřáno klidné noci. Z mraků nebylo nic, spadlo pár kapek a bylo po všem. Ale horký večer přinesl komáry. V blízkosti řeky začaly doslova nálety a budka neměla zavírací okna. Rychle jsme postavili stany, alespoň vnitřní části.

Po bouřce nastalo ochlazení a deště, ale nebylo to nic, co by se nedalo vydržet. Dva dny jsme jeli v pláštěnkách, nejtěžší bylo najít je až úplně na dně báglů.

Skoro celou jednu celou denní etapu jsme jeli podél nekonečných lánů kukuřice. Bylo jí věnováno spousta péče, umělá zavlažovací zařízení rozprašovala vodu ve dne v noci. “K čemu jim bude tolik krmiva? Vyplatí se to vůbec? ” říkala jsem si celý den, kdy jsme neviděli než desítky kilometrů, tisíce hektarů, samou kukuřici. Žádná zvířata se tu nikde nepásla. Jak jsme byli naivní. Došlo nám to mnohem později, až doma! Kukuřice se na západě nepěstuje jako krmivo, kukuřice se na západě prosím pěkně pěstuje jako palivo do bioplynových elektráren. A já si říkala, že nikde v červenci nevidím její plody. Bylo mi z toho smutno. Taková krásná rostlina! Pěstovat něco a pak to pálit? Možná jde o ekologickou výrobu elektřiny, ale kdybyste viděli, jak nákladná byla péče o rostlinky. Jak náročná musí být instalace zavlažování a její provoz. No, asi tomu nerozumím. Naštěstí jsme další den z polí vyjeli a já tak nad tím nemusela přemýšlet. Vzpomněla jsem si na to, až když jsme v srpnu na pěším vandru Slovenským Rudohořím pod Klenovským Veprom náhodně tábořili spolu s aktivisty slovenské sekce Greenpeace. “Mnoho slovenských politiků vlastní akcie bioplynek, to je známá věc.” A v ten moment mi to všechno došlo.

V Basileji, po cca 1750 km se přihodil první defekt. Naštěstí to nejjednodušší kolo – vozíček Extrawheel. Po loňském Rumunsku, kdy se lepilo snad obden, jsme se plácli přes kapsu a dětem pořídili – alespoň na zadky – pláště Schwalbe. Konečně se daly sehnat i ve velikosti 24, byť jen hodně hladké. Od té doby defektů významně ubylo.

Občas se mě ptáte, jestli děti to harcování baví a jak zvládají šlapat tolik kilometrů. Asi takhle 🙂 Vloni do Rumunska dostal každý vytištěnou trasu se seznamem měst, vesniček a horských sedel. Letos jsme to vytisknout zapomněli, tak si Víťa odškrtává aspoň dny…. 🙂 Ale jinak je to baví. Neustále se ptají, za kolik kilometrů bude další McDonald…..

Johann Strauss sice napsal Na krásném modrém Dunaji, ale to asi neviděl Rýn! Dunaj známe po celé délce a je všechno možné, jen ne modrý. Zato Rýn! Tak čistý jsme tento veletok opravdu nečekali. Uchvacuje nás to, každý den se koupeme a večer si Luděk v Rýnu chladí pivo. Na vyhlídku k Rýnským vodopádům nás zavedl náhodně potkaný pán – český emigrant. Byl rád, že si po letech může s někým pohovořit rodným jazykem. A byl také na kole.

Několikrát přejíždíme hranice mezi Německem a Švýcarskem. Hranice je tady složitá. Snažím se ale poctivě pro každou zemi započítávat ujeté kilometry. Rýnská stezka je klasická říční cyklotrasa. Chvíli vede spořádaně podél vody, aby nás vzápětí vyvedla zdánlivě nesmyslně prudce kamsi vysoko a pak zase zpátky. Nastoupáme tak mnohem víc výškových metrů, než se skutečně posuneme. Potkáváme spoustu báglíkářů, všichni ale jedou proti nám, volí směr po proudu řeky, z kopce.

I nám se tento směr jevil logičtější. Padlo pár dotazů, proč jsme nejeli Evropou od jihu k severu. Bylo to tak v plánu. Začít v půlce června v Provence a s narůstajícím teplem se posunovat na sever. V Holandsku bychom třeba nemuseli trpět protivětrem a ty nejvymazlenější cyklostezky bychom měli jako odměnu na závěr. Ale věci se nakonec přihodily jinak. Byli jsme závislí na pomoci kamarádů s velkým autem, kterým jsme slíbili uhradit náklady na cestu tam a zpět za odvoz do jižní Francie. Celková suma za naftu vycházela výhodněji,  než náklady na přepravu 4 lidí, 4 kol a bagáže letadlem nebo mnohem složitěji vlakem. Ale kamarádi neměli v půlce června, kdy jsme plánovali na cestu vyrazit, čas. Jsou to časově vytížení důchodci, neví kam dřív 🙂 A tak jsme museli naši trasu otočit. Původní plán byl do Hamburku dojet, nyní se stal místem startovním. Na jih, do horoucí Provence jsme se měli dostat v nejhorších vedrech, tedy koncem července. Ale jedna věc se nakonec ukázala strategická. Závěrečný přejezd Alp bychom hned v prvním týdnu asi nezvládli, nebo zvládli, ale ne tak hravě. Tak to jen na vysvětlení, proč putujeme Evropou od severu k jihu.

Za Kostnicí, která je pro Čechy známá zejména osobou Jana Husa, začíná Bodamské jezero. Pro spoustu lidí téma na dovolenou, pro nás zatím asi nejnudnější úsek trasy. Jde o klasické jezero západní Evropy a rýnská stezka jej objíždí po švýcarské straně. Trvalo nám to asi půl dne. Zahlédli jsme dvě cyklorodinky podobného ražení, děti stejně naložené, vezly si spacáky a karimatky. Jen jsme na sebe v tom provozu zamávali. Celé jezero nás poněkud zklamalo. Stezka, alespoň v této části, vede poměrně dost daleko od vody, asi jako když se projíždí vilovou čtvrté někde na pražské periferii. Vyšlo nám to na slunný víkendový den, na kolo se vydal skoro každý. Když jsme v poledne chtěli zajet na pláž, museli jsme dlouho hledat místo, kde bychom se na hodinku dvě mohli rozplácnout a ve vodě se aspoň chvíli smočit.

Měli jsme, nevím proč, vítr z volného nocování ve Švýcarsku, ale podařilo se nám zajíždět na dvě noci do Německa a na jednu dokonce do Rakouska, kde se cítíme svobodněji. I když… v Německu, zrovna u Kostnice, nastal ráno menší problém. Už jsme byli skoro sbalení, když tu se u nás zjevil jakýsi strejda v cyklohelmě a gumákách. A začal se rozčilovat, že prý je tady příroda a žádnej kemping plac. “Jo, příroda, pěkně děkuju. Co ten rámus včera večer? Hudba do noci, taky se hrál fotbal, řvalo se na lesy, troubilo se auty, určitě jste to slyšel taky. To jako přírodě nevadí?” Děda dál mele něco o policajtech a ještě si nás mobilem vyfotil. Tak jsem se do toho objektivu aspoň usmála, když už mě fotí, ať tam aspoň vypadám dobře. Dobalili jsme bágly a vyrazili… Nevím, co se stalo, ale když jsme odjížděli, tak nám nakonec s úsměvem pokynul. Možná se bál, že tam budeme tábořit týden a tak měl dobrý pocit, že nás vyhnal. Nebo třeba jen potřeboval být důležitý a předvést se před manželkou – ta na něj ovšem čekala na cestě a vypadalo to, že dělá, že tam není. Jakoby se za pána styděla.
Když ale porovnám ty dva zválené plácky co po nás zbyly s tím, co jsme viděli u jezera, kde se rodinky vyvalují celý den, koše po nich přetékají odpadky… Jaký je rozdíl strávit na břehu jezera noc a vyvalovat se tam přes den?

Samotné jezero leží ještě relativně v nížině, hory jsou daleko, ale pak jsme najednou za jezerem zajeli za roh a najednou jsme byli v Alpách. “Konečně to po dvou tisících kilometrech začíná být zajímavé,” pronesl ráno Luděk…

Nemohli jsme vynechat maličký stát Lichtenštejnsko včetně hlavního města Vaduzu. Maličký, roztomilý, rozkládá se na úpatí strmého kopce. Prosperuje jakožto daňový ráj. Tyto úniky znatelně chybí ve státních rozpočtech včetně toho našeho, o to víc je pak nutné si došlápnout na ty malé podnikatele, kteří se drží zuby nehty. V celém Lichtenštejnsku je jen jeden jediný McDonald. Pochopitelně jej nemůžeme vynechat 🙂 “To je drahota,” říkáme si, když na displeji mačkáme naši objednávku poledního menu. A pak si někdo z nás všiml, že ten přeškrtnutý symbol není euro, ale jde o švýcarský frank. A jeho kurz je trošičku vyšší než euro, takže ceny nakonec byly srovnatelné s ostatními zeměmi. Lichtenštejnsko používá švýcarskou měnu, stejně jako švýcarské mobilní operátory. “Najít tak lichtenštejnskou poznávačku, to by byl úlovek!” zatoužil Luděk o přírůstek do sbírky, ale nezdařilo se.

Do Lichtenštejnska a i z něho jedeme po hrázi Rýna a okolí je čím dál tím hezčí. Kolem se strmí alpské štíty a hlavně Šárka je jako u vytržení, pořád se ptá, jaké nejvyšší sedlo pojedeme. Touží překonat loňské 2145 metrů vysoké Pasul Urdele z Rumunska. “Neboj, překonáš svůj rekord, už brzy. A my též!” ujišťuju ji. 

V Churu se řeka stáčí k západu a noří se mezi třítisícové hory. Stezka jako taková tu už žádná není. Musíme si zase zvykat na jízdu po silnici. Provoz je na hraně, ale dá se.

V Tamins se Rýn dělí na Hinterrhein a Rein Anteriur. Už není úniku, jedině zpět a nebo přes hory. Nabrali jsme vodu a stoupáme prudce od řeky. Čeká nás první divoký nocleh ve Švýcarsku. Vyjíždíme strmý kopec a nahoře budou lesy, tak vůbec nevím, proč z toho mám pořád takovou obavu. Proti nám jde paní s pejskem. Slyším dobře? Ona na nás mluví česky – musela si všimnout vlaječek. Že by turistka? Nevypadá to… Brzy jsme se to dozvěděli. Dcera českých emigrantů, žije zde od čtyř let. Zajímá se, kde budeme spát. Není první s tímto dotazem, ale je první, kdo nám na této cestě nabídl nocleh. A tak táboříme na jejich zahradě, mají to tu úžasné. Žijí tu sami s manželem, děti nemají. Jejich domek  je skromný, zahrada neudržovaná, spásaná pouze sousedovic kravami. Cítíme se tu ale skvěle, jak někde na Balkáně. Lepší než na anglickém trávníku. A ráno sprcha, po více jak třech týdnech teplá voda a umytá hlava. Pro někoho každodenní samozřejmost, ale tu slast z toho možno vychutnat teprve po delší době mytí ve studené.

Petra si češtinu zachovala díky svému otci, který bydlí nedaleko. Vypráví o něm, jak když byla ještě dítě, odjel jakožto chirurg na lékařský kongres do Bělehradu. Ona s mámou tam vyrazila ve stejný čas po vlastní ose. Nechápu, že se tam vůbec shledali, jak to dokázali bez mobilů, bez informací, bez mapy. Ale nějak to určitě šlo, vždyť dřív jsme bez toho všeho normálně fungovali, a ještě mnohem dřív bez dalších jiných věcí.

Rádi bychom si povídali dál česky, ale její muž Andrej řeči nerozumí. Jenže když mluvíme anglicky, nerozumí zase děti a hlavně, plynnou angličtinou dokonale nevládneme, čeština je přeci jen pohodlnější. A tak se bavíme různě, chvíli česky, a Petra překládá, chvíli anglicky. Svěřili jsme se Petře ohledně našich obav z táboření ve Švýcarsku. A ta pro nás měla radu: “To je úplně zbytečné, lidi jsou tady fajn. Ale pokud bude možnost, tak se někoho zeptejte. Oni vám to nikdy neodmítnou, jde jen o to se zeptat. To mají rádi”

Hned další noc jsme její radu použili.

To už jsme stany stavěli ve 1450 nadmořských metrech s úžasným výhledem. Zeptat se nebylo koho, jen přes údolí se páslo stádo krav. Navíc začalo pršet, tak jsme zmizeli ve stanech. Po pár minutách slyším, jak jede auto. Proaktivně jsem otevřela stan, vyběhla a zamávala na řidiče: “Dobrý večer, nevadí, když tu přespíme? Jen jednu noc, zítra jedeme dál.” “Jen jednu noc, říkáte? Žádný problém,” odpověděl pán a já jsem s klidem zip stanu zase zavřela. Opravdu vypadal spokojeně. Tak je to správné.

A já se už přestala bát. Krásně nám do usínání hučel vodopád a zvonily kravské zvonce. A taky nad námi občas zarachotil červený vláček, supící  do průsmyku Oberalppass. Asi budeme zítra supět podobně 🙂

Když budeme (všichni!) překonávat svůj výškový cyklorekord. Tedy, doufáme, že se to podaří…

Oberalppass (2046 m n. m.) tak tam končí naše cesta podél Rýna. Nebude to žádné dlouhé psaní, asi tak jako nám trval výjezd do sedla. Ráno jsme stáli on the road ještě dřív, než se objevili první motorkáři, a za dvě hodinky jsme byli nahoře. Překvapilo nás ta snadnost, taková rozehřívačka po ránu, dalo by se říci. Že by trénink z Arden? Nebo z domova? Pravda, převýšení 600 m je o něco větší než to máme od nás na Suchý vrch, ale tam to zase není po asfaltu. Kousek pod sedlem nás předjíždělo české auto, kola na střeše. “Pfffff, to umí každej 🙂 ” mysleli jsme si a patřil nám v tu chvíli celý svět.

“Rodinky na kole potkáváme běžně, ale tady v Alpách, to vidím poprvé.” Počkali na nás, to se u krajanů moc nevidí.

“No, víte, ze začátku jsme taky jezdili jen rovinky, podél řek, ale hory nás baví víc.”

Nakonec se z nich vyklubali velcí sympaťáci, Luděk se s nimi zakecal.

Nezdálo se to, ale byla tam nahoře docela kosa. Musela jsem zalovit hluboko v báglech, než jsem našla čepice a rukavice. Jsme jen o metr výš než vloni na Fagaraši… A o sto metrů níž než byla Transalpina. Dá se tomu vůbec říkat sedlo, když tudy projíždí vlak? (byť zubačka?) No nic, jedeme, je tu zima. A ještě nás čeká dneska druhé sedlo, to bude těžší… Už při sjezdu do Andermattu jsou ty serpentiny vidět na protějším kopci.

Při sjezdu často zastavujeme a kocháme se: tu červeným vláčkem, tu vznikajícími obláčky, nebo prostě jenom zahříváme ztuhlé prsty. Andermattem jsme profrčeli, ani se nám tam nechtělo brzdit. Akorát zvonilo poledne. “Popojedeme pár kiláčků do Hospentalu,” mysleli jsme si, že něco naženeme. Ale byla to strategická chyba. Andermatt se nám zdál na oběd příliš turistický, Hospental byla proti němu – bez urážky – prdel největší. Totálně jsme to podcenili. Obchod tam neměli žádný a z několika na mapě namalovaných hospod se jevila použitelná jen jediná – předražená pizzerie. “Něco jíst bychom měli, na něco to sedlo vyjet musíme,” řekli jsme si. Varianta vrátit se nepřicházela do úvahy, znáte to, komu by se chtělo. A tak objednávka zněla: tři nejobyčejnější pizzy po patnácti francích padesáti centech. Tak to vypadá, když chudí Češi navštíví bohaté Švýcarsko. Ale docela by mě zajímalo, kdo si dal to menu za 26 ve vedlejší hospodě.

Naházeli jsme do sebe pizzy a vydali se na cestu vzhůru. Čeká nás 900 metrů na 13 kilometrech a hned od začátku je jasné, že tohle sedlo bude náročnější. Tachometr ukazuje stoupání permanentně mezi 7 a 10 %, ale díky tomu výška rychle přibývá. Brzy koukáme na svět z výšky a jaké to jsou pohledy! Slunečný krásný den se vydařil, fotila jsem ostošest. Jen na těch fotkách nemám děti… bo nám jaksi… no blbě se mi to píše, ale je to tak… prostě nám ujely! 🙂 Víťa nasadil neskutečné tempo, ujela nám i Šárka. Necháváme je, víme moc dobře, že nejlepší je, když každý jedeme svým vlastním tempem. Moc autu tu nejezdí, netřeba mít obavy. Serpentiny se narovnaly, silnice se táhne kamsi do dáli, zatím netušíme, kam nás povede. Koleje vlaků vlevo pod námi srabácky zalezly do tunelu.

Svět z výšky by byl krásný, jen kdyby tu nebyly tyhle vzdušný svodidla. Že lemovaly silnice v Rumunsku, to mě nepřekvapuje, ale tady v Alpách? Vůbec jsem z nich neměla dobrý pocit. Ten sráz pod námi, stačilo by malé zavrávorání, zamyšlení, a… Raději nemyslet! Konečně jsem dojela aspoň Šárku. Jsme cca 2160 nad mořem, tedy rekord z loňské Transalpiny překonán. A už taky konečně vidíme, kam jedeme. Ještě pořád ale zbývá přes 200 výškových metrů, a to není v tuto chvíli málo. Nohy začínají bolet. Přeci jenom jedeme už dnes druhé sedlo a až ho zdoláme, budeme mít na kontě 1500 výškových metrů, to je na jeden den slušná dávno i nalehko, natož natěžko. O dětech nemluvě. No, děti… Víťu nevidím, a Šárku jen tak stíhám. Dali jsme si menší pauzu, doplnili čokolády do krve, a to jsme neměli dělat. Dostavila se totiž krize. Výpadkem z tempa nohy ztvrdly a nechtělo se jim pokračovat. Došlo i na kratší tlačení v nejprudším úseku. Konečně to zmírnilo. Přibývá sněhu kolem cesty, i na malou koulovačku došlo. Poslední kilometr byl skoro po rovině.

Sedlo jsme dobyli nadvakrát. Nejprve jsme jako sedlo špatně identifikovali omšelý hotel Furka blick. “Alpy a není tu cedule?” divili jsme se. Ale bylo to ještě asi půl kilometru. I když jsme ten nápis na ceduli zaplavenou nálepkami horko těžko přečetli, už nebylo pochyb. “Je to ono, hurá!” Museli jsme ovšem počkat, až si vyfotí motorkáři selfíčka, potom jsme je zneužili a do ruky jim vrazili náš foťák a zcela v kontrastu s dnešním trendem je žádali o fota celých postav, tak aby tam byla vidět kromě nás i kola, cedule, a trocha okolí ….

Z opodál zaparkovaných karavanů se nese potlesk. A kromě potlesku se nesou dvě čokolády. Pro největší malé hrdiny.

Nedivím se, že tady dvojice důchodců parkuje. Je odsud nádherný výhled na jakési čtyřtisícovky. V Alpách se nevyznám, tak ani nevím na jaké… ale je to velkolepé. Užíváme si tu euforii, kocháme se, počasí nám vyšlo. Všichni jsme právě překonali svůj výškový rekord, jak vysoko jsme vyjeli na kole. Furkapass (2436 m) je zdolán! “Ale pojedeme ještě nějaké vyšší sedlo, že?” vyzvídá neustále dychtivě Šárka a já jí slibuji, že určitě jo. Po tomto jsem si jistá, že zvládneme cokoliv.

A teď už jenom sjezd. Nesmíme to ale hnát moc rychle. Jedna zatáčka, druhá, třetí …. brzdíme! Za horským masivem se totiž ukrývá Rhonegletscher neboli Rhonský ledovec. Je to jeden z mála ledovců v Alpách, ke kterému můžete dojet na kole, ale zároveň je jedním z nejrychleji tajících ledovců vůbec. Od parkoviště ho neuvidíte vůbec, z vyhlídky u hotelu lze zahlédnout jen malý kousek. Je nutné zaplatit vstupné, protočit se turniketem v budově plné kýčovitých suvenýrů, a potom ujít asi půl kilometru pěšky. Až sem k budově ledovec ještě nedávno sahal. Dlužno dodat, že se ale zastávka vyplatila. Poprvé v životě stojíme u ledovce, resp. podruhé, ale poprvé to bylo při lyžování na Dachsteinském ledovci, který ležel pod sněhem a to se nepočítá. V ledovci je uměle vyhloubená jeskyně, abychom mohli nahlédnout do jeho namodralého nitra. Plocha ledu nad jeskyní je přikryta ohromnými bílými plátny, asi aby jim led neodtával doslova nad hlavami. Děti nedbají únavy a toho, že jim po průchodu jeskyní čvachtá v botách, a běhají po ohlazených kamenech a sjíždějí příkré svahy. Sníh v červenci se jen tak nevidí.

Tající voda z ledovce dává vzniknout řece Rhoně. Pramen řeky Rhony tak není úplně správný výraz 🙂 Řeka má zajímavě šedobílou barvu a dobře se v ní chladí pivo 🙂 Horší by asi bylo chtít se v ní vykoupat.

 Sjezdem do Oberwaldu jsme se rázem ocitli o 1000 metrů níž. Nekonečné serpentiny byly nádherné, ale dala se do nás zima ziminka. Místo aby se s klesající nadmořskou výškou oteplovalo, sjíždíme do chladného údolí, kam nezasvítí pozdně večerní slunce. Taky máte vždycky při sjezdu pocit, že z téhle strany byste ten kopec jet nechtěli? 🙂 U Furky jsme si to říkali každou chvíli.

Asi nejhezčí ale zároveň nejnáročnější den jsme zakončili v lesíku za městečkem. Bez obav jsme sebou plácli do travičky na kraji lesa. Tachometr se zastavil na 63,8 kilometrech a výškoměr na 1480.

Následující dva dny jsme putovali pohodově údolím řeky Rhony s výhledem na zasněžené alpské vrcholky a pod nimi na oblých kopcích celou tu krásu doplňovaly malebně roztroušené dřevěné vesnické domy nebo seníky. Řeka si držela stále svoji šedomodrou barvu, ale s jejím tokem přibývalo měst, aut a hluku. Cyklostezka vedla chvíli samostatně, chvíli po silnici. Údolí se pomalu rozestupovalo a na stráních se objevily vinice. Foukal silný protivítr, takže i když jsme v podstatě podél řeky jeli z kopce, vůbec jsme tento pocit neměli.

Druhá a poslední noc u Rhony stála za to. Už jen to, než jsme nocleh našli…

Zvažovala jsem dlouho, zda se o zážitek vůbec podělit, ale řekla jsem si, že jo, ať je vidět, že pády nejsou jen dětská záležitost a telátko může být i maminka… Jedeme takhle večer po cyklostezce podél Rhony a koukáme už po noclehu. Napravo teče řeka, nalevo odbočuje cesta a u ní cedule “Access strictly interdit” (Vstup přísně zakázán). Na malou chvilku jsem se zamyslela nad rozdílem mezi pouhým Access interdit a Access strictly interdit a bumho! Trefila jsem sloupek přímo uprostřed cyklostezky. Kolo samozřejmě nečekaný náraz neustálo, následný pád tak byl neodvratný a s ním i naražené stehno, kde se navečer nádherně vybarvila obří modřina… Zdobila mě až do konce cesty.

Jen tak tak jsme našli skrytý plácek kousek opřed Sionem mezi řekou a kanálem, voda tam docela hučela a přehlušovala tak rachot města. “To se bude dobře spát,” pochvalovali jsme si a mysleli si, jaké jsme měli zase štěstí. Už se nám zavíraly oči, když se odněkud ozvala hudba. Po několika tónech bylo jasné: někde poblíž se tu koná rockový koncert. “Já se zblázním!” Mrkla jsem na hodinky: deset pryč. Šárka už naštěstí spala, ale já nezamhouřila oka po celou dobu, Luděk to samé. Klidně jsem mohla jít pařit taky, šance na usnutí nebyla. Co to je ale za módu, že koncerty začínají v deset a končí v půl jedné? Nepomohl ani oblíbený fígl zmuchlaný toaleťák do uší (Špunty jsem v té době ještě nepoužívala, a přiznám se, že ani dnes je při divokém nocování nepoužívám úplně ráda). Basové kytary a bicí doslova duněly celým okolím a zvukař přidával s postupující pozdní dobou a stavem opilosti publika na hlasitosti. No a ráno, abychom to ráno náhodou nechtěli dospat, létala nad námi helikoptéra.

Podél Rhony by se dalo pohodlně putovat dál, ale my si rádi cesty maličko komplikujeme. Navíc jsme nějak neměli chuť na další hustě osídlené břehy švýcarských jezer, hlučná města a další noční koncerty. V Martigny jsme tedy dali Rhoně sbohem (ovšem jenom na nějaký čas) a její společnost vyměnili za horské etapy. Čekala nás dvě sedla, to první Forclaz mělo pouhých 1527 metrů a opět se ukázalo, že u kopce ani tak nezáleží na výšce, jako na tom, odkud na něj stoupáte. Martigny leží v nadmořských 500 metrech, takže nás čekalo převýšení přes 1000 metrů.

Stoupání na sedlo, jehož jméno jsem dosud znala jako novou značku z Decathlonu, začalo příjemně mezi vinicemi. Brzy jsme ale zjistili značně nepříjemný provoz aut, motorek a autobusů. Poslední zákruta se dala zkrátit po úzké silnici, ale když si chcete zkracovat nějakou cestu do kopce, znamená to vždycky prudší stoupání. Zkrátka tenhle kopec žádný příjemný zážitek nebyl.

Stoupání nám trvalo celé odpoledne. Následoval pád do 1100 metrů a čekala nás noc v úzké soutěsce řeky Noir. “To jsme si teda naběhli, kde tady budeme stavět stany?” koukali jsme na kolmé srázy kolem řeky. Podle mapy to na dlouhé kilometry nemělo vypadat lépe, tohle už umíme odhadnout. Navíc po pár kilometrech mělo začít stoupání na sedlo Col des Montets (1461 m) a to se nám už načínat nechtělo. Už jsme pomalu začali propadat panice, pak jsme si ale vzpomněli na dvě hesla. To první je: “Vždycky to nějak dopadne!” (ve smyslu, že jsme vždycky nějaké místečko našli a vždycky ho také najdeme) a to druhé “Odbočka z odbočky to jistí!” V místě zvaném Le Trouléroz jsme opravdu našli dokonalý plácek. Jediná komplikace, že cesta k němu vedla kolem domu a ten dům nevypadal úplně přívětivě. Kdyby stál na Balkáně, tak byste řekli vcelku pěkný dům, ale na švýcarské poměry byl poměrně zanedbaný. Válelo se kolem něho několik vraků aut, stavební bordel… Měli jsme dilema, zda se snažit a projet kolem co nejvíc nenápadně, nebo naopak zazvonit a zeptat se. Sebrali jsme odvahu a zaklepali na dveře. Otevřela žena, asi našeho věku, postavy ztepilé, jak se na samotu u lesa patří. Pozdravili jsme a vznesli náš dotaz. Skoro to vypadalo, proč ji rušíme s takovou samozřejmou prkotinou, jako si kus od jejího domu postavit stan. “Kdybyste potřebovali vodu, je tady,” ukázala na kohoutek před vraty. “Děkujeme moc!” Ti Švýcaři se mi začínají líbit, pomyslela jsem si.

Stanovali jsme tak blízko domu, že se na nás po večeři přišla podívat jejich kočička. Měla každou půlku obličeje jinak barevnou a děti ji pojmenovaly Půlková. Byl to krásný večer v horách. Neslyšeli jsme žádná auta, jedině to, když se pán domu vracel v noci domů asi z práce. Na konci travnaté cesty, kde jsme spali, bylo zamřížované ústí jeskyně. Od jeskyně vedla vzhůru strmá pěšina. Děti se po ní vydaly na průzkum, viselo tam natažené pomocné lano. Nad větší jeskyní pak našly další, malou jeskyni. Víťa se vrátil a pronesl: “Půjdu to prozkoumat až zítra. Dneska je pátek třináctého a to se mi vůbec nikam nechce lézt.” 🙂

Hned ráno jsme se už definitivně rozloučili se Švýcarskem a přejeli hranici do Francie. Sedlo Col des Montets, 1461 m, cca třistametrové převýšení jsme měli jako ranní rozcvičku. Za ním už vyčuhovaly zasněžené nejvyšší vrcholky jak Alp, tak celé Evropy.

Jasně, uznávám že je to sporné, že je možná jako nejvyšší hora Evropy označen Elbrus, ale já to mám jako s Plutem 🙂 Nesouhlasím s jeho vyřazením z planet Sluneční soustavy, stejně jako Mont Blanc považuji za nejvyšší horu Evropy.
Mont Blanc s nenápadným oblým zasněženým vrcholkem se nám předvedl v celé své kráse, když jsme s polednem vjížděli do Chamonix. Překulil se nám měsíc na cestě a tachometr ukazoval 2500 našlapaných kilometrů…

Ve městě nás čekalo několik úkolů. Za prvé pochopitelně, co jiného, nějaký oběd. Dětem jsme nemohli nedopřát zdejší McDonald, stál na rušné třídě, ovšem s takhle krásným výhledem se jen tak nevidí. V rámci oběda jsme zvládli ještě další úkol, a to praní v nedaleké prádelně. Prostě jsme tam to prádlo nastrkali, zapnuli program a odjeli se najíst. Po obědě se ovšem zatáhlo a začalo bouřit, což znamenalo jednak opět hledat pláštěnky, ale hlavně, že to prádlo vůbec neusušíme. Z toho jsme radost neměli. Třetí úkol byl sehnat Šárce sandále, které jsme zapomněli doma, ale dosud se to dalo vydržet bez nich. Nyní jsme měli před sebou rozpálenou jižní Francii a Šárce se už nechtělo šlapat v kožených prestižkách. Chamonix-Mont-Blanc je město poplatné svému názvu. Město plné cestovatelů. Muži s obřími batohy pochodovali městem, drsné ošlehané tváře je zdobily, taktéž lana čouhající z batohů, a těžké boty. Třeba někdo z nich stál – tam nahoře!

Zatahovalo se čím dál víc, ledovcový splaz se zdál skoro na dosah ruky, ale byl čím dál hůř viditelný. Město jsme opouštěli po stezce kroutící se pod horskými velikány. Zapomněli jsme se podívat do mapy, a to bylo dobře.

Už je to tady, už místo jak je něco daleko uvažujeme, jak je něco vysoko. I děti se už neptají: “Kolik je to kilometrů?”… ale “kolik je to výškových metrů?”

V městečku Passy, do kterého jsme museli sjet, přejet řeku a znovu začít stoupat, jsme se ocitli v pouhých 500 nadmořských metrech. Od řeky vedlo několik cest, zvolili jsem si tu nejtenčí bílou, že po ní pojede nejméně aut. Absolutně jsme nechápali, jak to, že po ní jede skoro každý. Alespoň tak nám to připadalo. Stoupání bylo tak strmé, že jsme nejeli, ale tlačili. Boha jeho, proč dopr… nejedeš po hlavní? nadávali jsme v duchu, když za námi už asi sté auto brzdilo, ale zároveň túrovalo motor, aby nás mohlo předjet.

A trápení dne nemělo být ještě u konce. Opět jsme byli ve Francii, opět jsme si mysleli, jaká to tady bude pohoda s noclehy. A opět nás to pěkně vypeklo.

Od řeky jsme stoupali zhruba 600 metrů, takže zdánlivě pohodový den se končil opět se skórem tisíc nastoupaných metrů. Blížil se večer, vodu jsme už měli nabranou a podle mapy to vypadalo na vesničky roztroušené po kopcích. Zdání ovšem klamalo. Nešlo o vesničky, ale spíš o města. Minuli jsme nečekaný McDonald v Megéve, k nelibosti dětí. Nebyl na mapě, tudíž ani na plánu. “Jeden denně vám nestačí?” “Ne!” usmívaly se a hihňaly se u toho. Ale šlapaly statečně dál, nejvíc zabrat dával ten kopec tatínkovi. Husté osídlení nekončilo, kopec nekončil a zatažené nebe začalo hřmet. “Proč ty bouřky začnou vždycky, když hrozí nějaký spaní vysoko?!” zoufala jsem si. Zamítla jsem z toho důvodu nocleh u kapličky nad vsí – stála totiž v nejvyšším bode stoupání. Stejně tam bylo křivo a hluk od silnice. Začalo se stmívat, nebo spíš se bouřka přiblížila. Vlevo od cesty se zjevilo fotbalové hřiště, oplocené a s budovou, ale za tou budovou jsem tušila naši šanci. Za ty roky společného ježdění už máme, troufám si říci, s Luďkem čuch na dobré noclehy. Museli jsme jednat rychle. Rozhlédli jsme se, nikde nikdo, auto žádné a už jsme sjížděli po cestě k hřišti. A za domem, ukrytí od silnice, a za stromy směrem od města, jsme rychle stavěli naše dva plátěné přístřešky. Bouře nás šetřila, musím ji pochválit. Počkala, až vypneme poslední kolík, až přikryjeme kola, až se vybalíme, až si namažeme bagety k večeři a až za sebou zapneme zip stanu. Teprve pak svůj večerní program rozbalila v plné parádě. Nevím, čím jsme si to zasloužili, že byla tak velkorysá. Ani jsem se tam na tom hřišti nebála, stožáry osvětlení hřiště fungovaly jako dokonalý hromosvod.

Bohužel trend odpoledních nebo večerních bouřek k mé nevoli pokračoval i další den… To už jsme ale stanovali v údolí řeky Arc za Albertville. Zde jsme se ocitli v nejnižším bodě přejezdu Alp, zde jsme klesli ještě na hlubší dno, pod 300 m n. m. A tento bod měl být odrazovým, a zároveň startovním bodem pro další alpskou etapu, pro další čtyři sedla nad 2000 metrů.

Nástup začal hodně pozvolna. Na žluté ceduli jsme rozluštili nápis, že bude silnice zavřená 19.7. z důvodu konání závodu Tour de France. Oddechli jsme si, bylo teprve patnáctého… Stanovali jsme ve výšce pouhých 700 metrů nad mořem, díky další bouřce jsme se výš nedostali. Mezi víc než dva a půl tisíce metrů vysokými horami jsme obavy neměli, strašilo nás hlavně to, jaké budou dny následující. Čekala nás nádherná silnice Route des Grandes Alpes. A to, jak ji zvládneme, pokud budou odpolední bouřky pokračovat…

Route des Grandes Alpes

To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo… 🙂

Jmenuje se to Route des Grandes Alpes, a jde o slavnou silnici vedoucí napříč francouzskými Alpami. Oficiálně začíná u Ženevského jezera, vine se skrz hory poblíž italské hranice, kde překonává šest sedel vyšších než dva tisíce metrů, a končí u Azurového pobřeží nedaleko Nice. Hlavní důvod výstavby 720 km dlouhé silnice byl zejména turistický. V ambiciózním návrhu byly propojeny nejmalebnější alpské průsmyky a odlehlá údolí, a celá trasa se měla stát „nejkrásnější silnicí světa”.

Kamarádi měli Route des Grandes Alpes jako hlavní náplň své čtrnáctidenní cyklodovolené v roce 2012. Později nám o cestě vyprávěli a promítali fotografie. Tehdy mě jejich obrázky uchvátily. Krásné sluncem prozářené hory, nad nimi blankytné nebe, protože díky relativní blízkosti moře mají francouzské Alpy stabilnější počasí než rakouské… Tak jsem toužila alespoň malou část z této štreky projet, až jsem pár sedel nenápadně zakomponovala do naší trasy 🙂 Že to děti zvládnou, jsem se nebála, dvě dvoutisícovky jsme zdolali už vloni v Rumunsku, a týden předtím jsme přejeli Oberalppass a Furkapass v jednom dni.

Pravda, když jsme v Albertville klesli na 300 m n. m., trochu jsem o plánu našeho dalšího postupu začala pochybovat. Jedna věc je doma si kreslit čáru na mapě, druhá potom realita. Šplhat skoro z nuly zase do dvou tisíc? Nezvítězí nakonec lenost, díky které bychom mohli hory pohodlně objet a ke Středozemnímu moři dojet podél Rhony? Navíc když domorodci varují před bouřkami, které s železnou pravidelností přicházejí každý večer vždycky, když začneme hledat místo na spaní.

Kdepak, moje obavy byly zbytečné. Neprotestoval nikdo. Nepatříme k těm, co se hned vzdávají, tak zatneme zuby, ono to nějak půjde. Výška zpočátku přibývala pomalu, ostré stoupání začíná až v Saint Michel-de-Maurienne. To už jsme 700 m n.m. a jde se na to! První v řadě je…

Col du Galibier (2642 m)

PS: Každý ze zdolaných kopců by si zasloužil samostatný příspěvek, ale nechci už to tady příliš zahlcovat.

Legendární Galibier jsou vlastně dvě sedla v jednom, takže pokud si netroufáte (jako my) “dát” na jeden zátah přes dva tisíce výškových metrů, nutno počítat se dvěma dny. První kopec se jmenuje Col du Télégraphe a dosahuje kóty 1566 m. Stoupání nám zabralo zhruba tři čtvrtě dne, zejména proto, že jsme se ze startovného bodu v údolí dlouho nemohli odlepit. Bylo potřeba nakoupit zásoby do hor, vyřídit něco pracovního a když už to vypadalo, že konečně vyrazíme, zjistila Šárka prázdné kolo. Dlužno dodat, že to byl letos první ryze cyklistický defekt (pozorný čtenář si možná pamatuje, že první píchlo kolo vozíčku v Basileji) a po dvou a půl tisíci kilometrech už na něj byl nárok. Takže nakonec vyjíždíme až skoro v poledne… Sklon je však rozumný, jedeme naší tradiční metodou, což obnáší kratičké pauzy po padesáti výškových metrech (Luděk drží pauzy po stovce). Děti si ovšem pauzičky dávaly maličko delší, čili se trochu loudaly a do sedla dojely dlouho po nás.

Výhledy skrz stromy jsou tady omezené, cyklistů moc nejezdilo, a když, tak jedině ti úplně nalehko. Připadala jsem si tam s tím vším nákladem a dětmi v závěsu maličko nepatřičně. Nikdo nám nic neřekl, ale jako bych z ostatních cítila lehké pohrdání: No to jsem teda zvědavej, kam dojedete! Nespletli jste si takhle náhodou trochu směr?

Ale Telegraf jsme zdolali jako nic, jenom jsme chvíli museli čekat na loudající se děti. Vyfotili jsme se u cedule, u slaměného lyžaře jsme posvačili housky a chleba a pak sjeli do Valloire. Litovali jsme ztráty 150 výškových metrů při sjezdu, ale nedalo se nic dělat. Valloire na nás působilo turisticky asi jako Špindlerův Mlýn. Pro spoustu cyklistů znamená teprve tohle město startovní bod pro zdolání Galibieru, nějaký Col du Télégraphe je pod jejich úroveň. Abychom toho na další den neměli příliš, bylo v plánu ještě před večerem něco najet. A zvládli jsme toho docela dost.

Výškový tábor budujeme až v 1750 metrech. Kousek pod cestou jsme zahlédli zaparkovaný obytný automobil, usoudili jsme tedy, že ani my tam nebudeme nikomu vadit. Bylo to jedno z nejhezčích míst na spaní, co jsme kdy našli! Krajina otevřená, potůček, skály a hory doslova na dosah ruky. A taky pěkná kosa! Nedosáhl tam ani signál mobilního telefonu a když si člověk odmyslel tu silnici nahoře, mohl si připadat jako někde v Himalájích. Večer pochopitelně přišla obligátní bouřka, ale co už!

Další den nastal konečně útok na vrchol. Vydatně jsme posnídali (párky a palačinky) a vytlačili kola zpět na silnici. Hned zkraje to bylo husté. Kilometrovníky nám odpočítávaly vzdálenost a informovaly o nadmořské výšce a průměrném sklonu. Jde to pomalu ale atmosféra jedinečná. Předjíždí nás víc kol než aut a motorek. Máme tady ze všech úplně nejvíc naloženo a navíc jedeme s dětmi. Nikdo se nám nesměje, nikdo nepochybuje. Všichni naopak fandí, mávají a tleskají. “Ještě ne, ještě si to nezasloužíme, až nahoře…” říkám jim vždycky. Ale už také nepochybuji…

Je krásný slunečný den. Při stoupání na Galibier se krajina nabízí postupně. Údolí tu tvoří jakási dvě patra, první ve výšce zhruba 2100 m, druhé 2400. Odkrývají se postupně a zároveň se s každým stupněm zakryje pohled zpátky dolů. Zdola tak není vidět až nahoru, což je možná dobře, ale funguje to i naopak. Shora nevidíte, z jaké hloubky jedete. Vždycky, když zdoláte další patérko, objeví se nová krajina, máte před sebou úplně nový pohled. Stoupání tedy není nudné, je naopak plné překvapení a změn.

Děti jedou skvěle. Vlaječky se jim třepotají daleko vepředu. Musíme jet každý svým tempem, to už víme dávno. Metodu používám stejnou, každých padesát výškových metrů kratičká pauza, každých sto o něco delší. Lupnu pár ememesek (bonbony M&M´s, takové větší lentilky) , napiju se, a jedu dál. Holt nejsem žádný závodník, ale mamina středního věku 🙂

Najednou na nás Víťa čeká. “Přetrhl jsem řetěz!” zahlásil s euforií v hlase. Řetěz nebyl úplně přetržený, pouze tam měl jeden článek vadný, kolo mu cvakalo, což ho znervózňovalo. Oprava zabrala pár minut, ale poté, co byl Víťa odbržděn, nabral tak neskutečné tempo, že už jsme ho po zbytek výjezdu neviděli.

Silnice je popsaná fanoušky závody Tour de France. Jména závodníků jsou tu ovšem z loňského roku, letos trasa závodu vede jinudy. Vlastně nám to vůbec nevadí, nejsme fandové do profesionálního sportu, a jsme rádi, že jsme měli nocleh v klidu. O žádné davy, které tady v těchto dnech obvykle bývají, nestojíme.

Teprve ve 2400 metrech, když se odkrylo druhé patro, můžeme konečně vidět, kde se sedlo nachází. Dobře že to nebylo vidět zezdola 🙂 Ani se mi nechce věřit, že tak vysoko ještě musíme.

Silnice se kroutí v serpentinách, stoupání je hodně prudké, musím chvílemi i tlačit. V jedné zákrutě stojí fotograf se zrcadlovkou. Vycvakl nás, do ruky šoupnul vizitku a pak zase zaostřuje na další. Zabírá všechny, cyklisty, motorkáře, neunikne nikdo. Pravda, místo si vybral opravdu exkluzivní. “Jo, to znám, nahoře nám vnutí naši vytištěnou fotku,” říkám si, ale byla jsem vedle jak ta jedle. Fotografie jsou později nahrané na webových stránkách, kde je možné si je zakoupit, buď objednat vytištěné, nebo v elektronické podobě.

Tak se ukaž, Coco Photo, myslela jsem si, když jsem (s despektem) později doma webové stránky fotografa otevírala. Našla jsem si datum a čas, kdy jsme Galibier zdolávali, a už se to otevíralo… No pane jo, přestože jsem byla odhodlaná, že na to neskočím, už jsem některé fotky ládovala do košíku a objednávala je v plném rozlišení i za tu šílenou cenu. Na památku, poněvadž takhle hezké fotky nemám šanci nikdy udělat.

Za zatáčkou s fotografem mi ujela i Šárka. U tunelu, odkud zbývá pouhých 100 výškových metrů, jsem konečně dojela aspoň Luďka, který má z nás nejtěžší náklad, což mě trochu uklidnilo. Sjíždějící nás informovali, že “kids are already on the top” a že jsou to šampioni. Jo, jsem pyšná. Tunel je jen pro auta a motorky, takže nás čeká ještě jedna zákruta a pak už je slyším: “No kde jste, my už jsme tu nejmíň hodinu a je nám ziminka.” Dobře nám tak! Většinou jsme dosud tohle říkali my jim. 🙂

Zima tu opravdu je, jakoby sem vítr přinášel ledový vzduch z hor pokrytých ledem a sněhem na druhé straně za průsmykem. Tak honem obléknout bundy, vystát frontu na vrcholové foto a konečně si užíváme sjezd za odměnu. Takovou práci nám to dalo a dole jsme za pár minut. A k tomu člověk vždycky trne, jak moc hluboko bude klesat, kde se zase od toho dna odrazíme… Je to ale nádherný zážitek. Z druhé strany není kopec tak prudký, kdybych nebrzdila na focení ledovcového masivu Écrins a na sedle Col du Lautaret (2058 m), což je z tohoto směru takové srandovní sedlo, na které se přijede z kopce, zastavili bychom až po skoro 40 km v Briançon. V McDonaldu si pak vzájemně sdělujeme dojmy. Výškoměr ukazuje 1250 metrů. To by šlo…

Ale! Mnohem únavnější jak horská sedla jsou pro mě nákupy v obřích francouzských supermarketech. To mě vážně nebaví. Raději rychle zase někam do přírody…

Col D’Izoard (2360 m)

Podobně jako s Galibierem, i tady se snažíme po přestávce v Briançon ještě něco do večera najet. Táboříme na krásném místě v borovicovém lesíku u potůčku. Je teplo, koupeme se a po dlouhé době máme večer bez bouřky.

Při stoupání na Col D’Izoard máte kolem sebe úplně jiné Alpy než předchozí den. Na Galibieru jsme touhle výškou už dávno překonali pásmo lesa, tady borovice rostou až do 2000 metrů nad mořem. Jakmile skončí, objeví se vrcholová krajina jako z jiné planety, nejspíš připomíná tu z Marsu. I tady nám patníčky odpočítávají každý kilometr na sedlo, udávají aktuální nadmořskou výšku a informují o průměrném sklonu na dalším úseku. Na silnici je po celé délce vyhrazený pruh pro cyklisty. Jedu na čele sama s Šárkou, kluci se dnes drží vzadu. Proti nám jede Brad, cyklista už ani nevím odkud. “Ahojte, můžu si vás vyfotit? Tohle musím ukázat manželce!”

A na sedle se zdravíme s Christinou a Heinzem z Německa. On na klasickém kole, ona na elektrické lehotříkolce. Díky úrazu ruky na klasickém kole už jezdit nemůže. Budou naše generace, možná o pár let starší, ale ne o mnoho. Měníme si kontakty. Já jim dávám naše webové stránky, Heinz píše do mého deníčku poštovní adresu. Email ani fejsbuk nemají, nepoužívají, k životu nepotřebují.

Vrcholová krajina je zbarvená do oranžova a při sjezdu se nemůžu vynadívat po okolí. Pokračuje krajina jako z Marsu, a silnice je navíc lemovaná skalními útvary. A když se spojí se silnicí od sedla Col Agnel, vede podél řeky Guil soutěskou s tak vzdušnými svodidly, že se místy bojím, abychom z kol nepřepadli rovnou dolů do vody.

Městečko Guillestre, kam jsme klesli, leží na pomyslné hranici 1000 metrů. McDonald zde žádný není, takže pozdní oběd řešíme taky starou dobrou klasikou zde – zlevněné zeleninové saláty (těsně před expirací) a francouzská bageta. Sedíme u toho na zemi před supermarketem, protože lavičky se tu nikde nevedou. Najednou nás zdraví nějaká paní. Zdá se nám povědomá, a po chvíli už máme jasno – je to také cyklistka a známe se z cesty. Stejné tempo jako my (jedno sedlo denně) zde dodržuje každý. To jen závodníci Tour de France zvládají sedel v jednom dni více. Tady je běžné zdolat během dne sedlo (Kilometry tedy moc nepřibývají, ale o tom to tady není) a nocovat v městečkách. My tedy ne, my nocujeme za městem v lese, snažíme se najet ještě nějaké ty výškové metry do foroty, abychom další den ráno měli náskok. Stejně nás všichni během dne dojedou. Nejinak je tomu i teď. Paní už má svoji denní etapu dávno za sebou, už je ubytovaná, osprchovaná a převlečená (proto jsme ji hned nepoznali) a vydala se na nákup. Nás čeká ještě kousek, abychom byli blíž dalšímu sedlu…

Col de Vars (2109 m)

Je to jedno z těch nižších sedel, neočekáváme žádnou zradu. Ovšem nakonec je to sedlo asi nejtěžší, nebo že by to bylo tím, že třetí den přišla ta pověstná krize? Ale to se nám zdá jako blbost. Jedeme už v Alpách více než týden, takže to by nemělo být. Spíš za to mohl ten brutální nástup. Hned jak skončila cedule města, objevila se cedule s údaji o vzdálenosti a stoupání. Píšou tady průměrných 8,4 % na následující kilometr. A na ten další ještě o něco málo víc. A takhle to jde dál, mnoho kilometrů už jsme do večera nenajeli, padli jsme za vlast v jedné z nekonečných serpentin. Zítra je taky den, říkali jsme si.

A pokračovalo to ve stejném tempu hned od rána. Nejhorší na tom bylo, že Guillestre bylo vidět ještě v poledne. Ještě v poledne vidět místo, kde jsme byli včera odpoledne, to nebyl pozitivní motivační faktor. Teprve ve výšce 1700 metrů se sklon stoupání zmírnil, dokonce jsme nějakých 50 metrů ještě ztratili sjezdem do městečka Vars. Konečně ale zmizelo údolí a s ním i Guillestre z našeho dohledu.

V městečku Vars v 1650 metrech obědváme bagety se šunkou, před sousedním obchodem jsme zahlédli nepřehlédnutelná kola Christiny s Heinze. Pozdravili jsme je, poinformovali se vzájemně, kde jsme spali (také nocují nadivoko) a popřáli si úspěšné zdolání vrcholu.

Závěr už je pozvolný. Podél lyžařských středisek stoupáme až k jezírku s horskou chatou. Odsud už to jsou k vrcholu pouhé dva kilometry. Tyhle poslední kilometry a výškové metry mám nejraději. Ty momenty, kdy už je vrchol na dosah ruky, kdy už je skoro jisté, že už jsme nahoře, ty si vychutnávám ze všeho nejvíc.

Zde jsou navíc poslední výškové metry krajinou, kde si připadám jako někde v rumunských Karpatech. Příroda zase úplně jiná, než byla předchozí dvě sedla. Tohle bych mohla jezdit pořád…

A pak zase sjezd, který končí v Jausiers. Opět se zde potkáváme s tou včerejší slečnou. Stejně jako den předtím je už ubytovaná v místním kempu, převlečená a s batůžkem na zádech jde nakupovat. Ohlížíme se po Christině a Heinzovi, ale už se s nimi nikdy neuvidíme. Stejně jako se už neuvidíme se zmíněnou sólo cyklistkou, ona odsud totiž míří na Bonettu.

Samotný průsmyk Col de la Bonette (2715 m) je jen o 60 metrů vyšší než Galibier, ale když se k němu přidá okruh Cime de la Bonette, je možné dostat se do výšky 2802 metrů, což znamená nejvyšší průjezdnou silnici v Evropě. Naši kamarádi si tento bod pochopitelně nemohli nechat ujít, my jsme však váhali. Zvládli bychom to, o tom nepochybuji, Jausiers leží v 1250 metrech, jako nástupní bod je to tedy výška rozumná. Na druhou stranu se nám ale zdálo, abychom to naše alpské putování příliš nepřehnali. Aby to nebylo příliš nehorázné z hlediska dětí. Mít v devíti a jedenácti letech zdolanou tuto metu se nám zdálo trochu předčasné. Už teď jsme měli víc štěstí než rozumu, už teď jsme ujeli víc a vyjeli výš, než leckterý jiný cyklista, a proč to pokoušet dál touhou po nějakém NEJ. A tak jsme se rozhodli, že Galibier jako současný výškový rekord musí stačit. A že je dobré nechat si něco na příště… Bonettu si můžeme dát někdy později, a nebo si ji dají někdy děti samy, budou-li mít zájem.

Koneckonců, ona i ta oficiální trasa RdGA vede přes…

Col de la Cayolle (2326 m)

Dobře jsme udělali. Trasa vede přes národní park Mercantour, jehož součástí je tedy i zmíněná Bonette, ale na Cayollu platí zákaz náklaďáků a karavanů, takže na ní panuje relativní klid. Motorek a aut tam také jezdí snesitelný počet. Navíc Bonetta by nás posunula příliš východně, my jsme teď potřebovali držet jihozápadní směr, míříme-li do Provence.

Čekal nás dlouhý a pohodový nástup skalnatou soutěskou Le Bachelard, ale podél vody se jede až skoro na vrchol. Cestu jsme zhodnotili asi jako nejkrásnější a nejdivočejší. A zase jedete úplně jinou krajinou, než byly všechny předchozí. Ještě než se řeka zúžila na malý potůček, projížděli jsme asi dvěma vesničkami o několika domech. Opět jsme si připadali jak někde na Balkáně. Bydlí taky ještě vůbec někdo? V jednom z domů byl maličký hotel a ještě menší hospůdka. Židle stály na druhé straně, stará paní nosila kafe přes silnici. Atmosféra byla tak silná, že nás kavárna doslova vcucla. Seděli jsme, pili kávu a děti Colu a užívali si jenom to, že jsme tady. Nebylo to žádné věhlasné místo, žádná památka UNESCO, žádné velkolepé panorama. Obyčejné stoly s plastovými židlemi. A přece nám tady bylo krásně, málokdy si člověk tak silně přítomný okamžik uvědomí.

Pak se silnice stočila k jihu, překonala vrstevnici s číslem 1800 a my jsme vzhlíželi k vrcholkům a odhadovali, kudy asi silnice povede dál. Ještě zbývalo přes 300 výškových metrů a silnice se kroutila v serpentinách a vedla úplně jinam, než jsme si mysleli. Na úzké cestě jsme byli sami, jen my a hory. Zahlédli jsme sviště, řeka už nabírala na spádu a pak jsme vyjeli z lesa a konečně se od toho potůčku odpoutali a to už byl úplný závěr. Kde se nachází sedlo, nám ovšem bylo do poslední chvíle utajeno.

Ještě jsme nebyli nahoře a já už cítila, že mi to bude chybět. Jela bych dál takovouhle krajinou, na dřinu si nohy překvapivě zvykly, vyhovovalo nám to. Ještě jsem ani nebyla nahoře a už jsem věděla, že se mi bude stýskat a že se sem určitě chci ještě někdy vrátit.

Před sjezdem jsme si všichni nechali od tatínka seštelovat brzdy a už jsme si to svištěli. A ten sjezd, přátelé, ten sjezd mě doslova (pochopitelně obrazně řečeno) posadil na zadek. Jestli jsem si myslela, že už mě v Evropě nic nepřekvapí, tak jsem se teda šíleně spletla. Nejprve to byla horská krajina, ale taková ta ryzí, drsná a syrová, žádné pastviny, žádné turistické stezky. Jenom kolmé skály, z nich padající vodopády – a to vše v takovém rozsahu, že se ani nevešlo do objektivu. Jen jsem zastavovala a tiše zírala. Silnice střídavě mizela v tunelech a já se ani nestačila bát, kde jsou děti. Barevné skály se střídaly, nejprve oranžové, pak černé, nakonec do červena.

Za těmi černými skalami jsme pohlédli na nebe a shledali, že se docela zatáhlo. Po tři dny jsme měli štěstí, bouřky nás nechaly na pokoji, nyní bylo ale víc jak jasné, že se k nějaké zase schyluje. Frčíme tedy dál podél řeky Var a rozhlížíme se, kde rozbijeme náš tábor. O bezpečí se tady v údolí mezi kopci nebojím, jenže ta úžasná krajina je bohužel nepoužitelná. Teče tu sice řeka, ale les poblíž vody je plný kamenů, plácky žádné. Blížíme se k městečku Guillaumes, za nímž má být soutěska, do které určitě takhle navečer nechceme vjet. A tak se zuřivě rozhlížíme, až jsme v jednom místě, kde se silnice vzdálila od řeky, vytušili šanci na úspěch na zalesněném břehu. Při první příležitosti jsme na vytipované místo chtěli sjet. Hledali jsme nějakou odbočku, když tu u nás zastavil chlápek a jestli prý hledáme, kde přenocujeme, můžeme na jeho pozemku. A ukázal na ten les, do kterého jsme mířili. Prý tam má akorát na volno puštěné koně, nemáme se bát a najít si místo dle libosti. Anglicky uměl asi pět slov, a my ani jedno francouzsky, tak jsme jen doufali, že mu rozumíme správně. Zdálo se nám to trochu podezřelé, v hlavě mě napadaly různé scénáře, proč nás tam posílal, tak jsme se mezi stromy snažili trochu zašít. Neuplynula ani půlhodina a chlápek je tu a ještě s kamarádem! Jak nás objevili, říkala jsem si v duchu, až mi došlo, že těch pár metrů čtverečních trávy bylo v tom kamenitém lesíku asi jediné možné místo, kde se dal postavit stan. Spolu s muži se objevili tři koně a zvědavě si nás prohlíželi. Načež chlapík vytáhl pásmo a začal ho kolem stromů, mezi nimiž jsme už začali stavět stany, obmotávat a vymezovat prostor působnosti. Vysvětloval, že to je proto, aby se nás ti koně nebáli, aby k nám nešli… Nakonec se z něho vyklubal sympaťák a celý zážitek byl docela legrační Ještě nám nabízel, že má poblíž dům a mohli bychom stanovat tam, nám se ale tohle místo moc líbilo, nechtěli jsme nikoho obtěžovat, natož se zvedat a přejíždět kamsi jinam… Nebe se zatahovalo čím dál víc, občas i zahřmělo, tak jsme rychle skočili do řeky se umýt, měla jsem v živé paměti, jak jsme stanovali u potůčku před Col de Télégraphe, kde se před bouřkou stihl vykoupat jediný Luděk, po bouřce už byla voda rozvodněná a plná bahna.

A pak jsme zalezli do stanů a spali v ohradě v klidu a bezpečí. Ráno jsme jim pásma smotali, položili na místa, kde stály stany a vydali se dál…

Téměř okamžitě jsme vjeli do městečka Guillaumes, které leží asi v 800 metrech nad mořem a vyznačuje se totální nedostupností. Vedou z něho (resp. do něho) tři silnice, jedna přes Col de Vars, druhá serpentinami přes jiné menší sedlo a třetí vede po trase bývalé železnice, kde doslova balancuje nad propastí soutěsky Gorges de Daluis.

Nás čekala právě cesta soutěskou a 17 tunelů…..

S ubývající nadmořskou výškou však přibývala teplota. “Neotočíme to radši zpátky do hor?” ptala se už i Šárka. Víťa však mínil, že sedel už bylo dost. Slíbili jsme dětem dojet k moři, tak jedeme dál podle plánu. Máme před sebou poslední týden…

Provence

Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice podél Labe zdálo na pláž kousek, ale na koupání to tam nebylo. Tak jsme to museli vzít na jih, přes státy Beneluxu, městečkem Schengen do Francie, pak podél Rýnu přes Švýcarsko a Lichtenštejnsko, přes alpská sedla Oberalppass a Furkapass zase do Francie. Po Route des Grandes Alpes přes další čtyři dvoutisícová sedla konečně do Provence a do ústí Rhony…  

Ale pěkně popořadě… je tady hlášení z posledního týdne, poslední část mého vyprávění.

Sjíždíme z Alp a máme před sebou posledních pár set kilometrů v Provence. Je nám jasné, že za necelý týden poznáme jen zlomek toho, co tento turisticky oblíbený regionu nabízí, ale nám to bude stačit. Vybrali jsme pár zajímavostí… Já tu byla kdysi dávno s kamarády stopem a pěšky, jakous takous představu tedy mám. Jako první objíždíme Verdonský kaňon.

Dlouho jsem přemýšlela, zda zvolit severní nebo jižní trasu, až vyšla severní jako vítězná. Výhledová silnice se šplhá do výšky přes 1300 metrů, žádné rovinky tedy, fyzičku z předchozích dní tedy ještě zúročíme. Silnice je prudká, ač je tvořena serpentinami, a v každé z nich, kdy se přiblížíme na hranu kaňonu, jsou vytvořené vyhlídkové plošiny se zábradlím. Kaňon je opravdu velkolepé přírodní dílo, ale vůbec se mi nelíbí ten černý mrak nad horami východním směrem. Nejsem schopná odhadnout směr jeho postupu, ale děsí mě, že s přibývající výškou ubývá stromů. Jiné možnosti případného úkrytu tu nejsou žádné. Kdyby se to spustilo, co tady v nejvyšších partiích budeme dělat? Říkám si, že snad bychom mohli naskočit k někomu do zaparkovaného obytného automobilu, snad by nás tu na holičkách nenechali a na chvíli by nás před tím nejhorším ukryli. Ale směrem výš ubývá i těch zaparkovaných aut, jako by se i motorizovaní turisté báli, otáčejí se a sjíždějí zpátky dolů. Nahoru nejede nikdo. Šlapeme zběsile do pedálů, už abychom tam byli! Mám sto chutí otočit se též. V nejvyšším bodě jsme úplně sami. Konečně se cesta láme a při pohledu dozadu za nás se zdá, že jsme zachráněni. Bouřka se nikam neposunuje, drží se hor. Výhledy z nejvyššího bodu, cca 1320 m vysokého, jsou famózní, ale přiznám se, že krajina francouzských alp, kterou jsme projížděli před pár dny, byla ještě famóznější. A nebo už funguje efekt přecestování. Už jsme viděli tolik vápencových kaňonů a roklí (hlavně na Balkáně), že nám ten Verdonský nakonec přišel i docela obyčejný. Nebo ho nevnímáme, protože máme žízeň. Voda nám v dusném a parném dni došla, a na trase není žádná možnost jejího doplnění. “Nemáš vodu?” ptá se mě Šárka už asi potřetí. “Nemám, Šaričku,” odpovídám jí, “musíme to vydržet.” 13 km do nejbližší vsi La-Palud-sur-Verdon byla sice víceméně z kopce, ale dojeli jsme tam vyprahlí. Na místní pítko jsme se doslova vrhli – voda je sladší než nejlepší Coca-Cola.

Slibuji všem, že naposledy na této cestě vyjíždíme do více než tisíce metrů (Col d’Ayen, 1031 m) . Jenže zároveň všichni víme, že pak bude následovat pád… do rozpáleného pekla.

Závěr Verdonského kaňonu je efektní. Šedobílé skály jsou zde ještě obohaceny o oranžovou barvu, k tomu ta tyrkysově modrá řeka. A skály se najednou rozestoupí, údolí rozšíří a řeka rozlije do nádrže Lac de Sainte-Croix, jejíž hladina si drží stále modrozelenou barvu. Děti touží po koupeli, ale dneska jsme jim ho zamítli – koupali jsme se den před tím v Lac de Castillon, které bylo hned u silnice. Zde bychom museli k vodě docela hluboko klesat. Krom toho je už večer, potřebujeme někde najít nocleh. Dneska to ale snadné nebude. Je neděle večer, provoz sílí. Lidé se houfně zvedají od vody. Míjí nás doslova jedno auto za druhým, spěchají do svých domovů. Polykáme jejich zplodiny – a já se těšila na vůni levandule. Tak ti díky za sladké uvítání, milá Provence. Důvod prchání lidí je tu ještě jeden. Bouřka, která se buď od odpoledne přesunula sem, nebo vznikla nová. Na nás ještě neprší, ale řidiči už mají rozsvícená světla aut a stěrače stírají mokrá skla. A ta tma, to není podvečer, to jsou mraky. Vypadalo to, že to bude otázka několika minut.

“Dobrý večer, zaskočila nás ta bouřka, nemohli bychom si tady někde postavit stan?” požádali jsme muže u usedlosti hned v první zatáčce. Trochu jsme to dramatizovali, ale domorodec se podíval na oblohu a potom zavrtěl hlavou. Ani nic dalšího nemusel říkat, podle výrazu bylo jasné, že chudí turisté nejsou žádoucí. Popojeli jsme tedy kousek a na první cestě to lupli do lesa. Mezi stromy jsme se cítili bezpečně. Jeli jsme co nejdál, minuli dvě zaparkovaná auta a kousek za nimi se objevil prima plácek. Rozvinula se debata, co měla znamenat ta auta. Jsme dobrý kilometr v lese, tak že by turisti? Houbaři? Milenci? Podle Luďka to byly odklizené vraky. Tak řešíme, kdo je tady odstavil a proč. “Co když je tam ještě uvnitř…” Děti mají oči navrch hlavy. Příležitost pro konspirační teorie, ale po dnešním dni toho máme tak akorát a po večeři padáme za vlast. Ráno Víťa nemůže dospat, touží po průzkumu těch aut. Stála tam zaparkovaná, otevřená, bez poznávacích značek. V jednom našel pár drobných centů, jinak byla úplně prázdná. Ačkoliv ani stopa po nějakém zločinu, upřímně jsem byla ráda zase zpátky na silnici. Provoz od včerejšího večera trochu polevil, jelo se dobře.

Přejíždíme náhorní plošinu Valensole, jsme stále ve výšce víc než 600 m nad mořem. Všude rostou lány levandule, vzduch sladce voní – konečně ta pravá Provence. V dálce svítí hora Mont Ventoux (1912 metrů), je celá bílá, jakoby pokrytá sněhem. Ale není to sníh, jsou to bílé skály, které ji tvoří. Nikdo ovšem netouží na ni vystoupat, nikdo kromě mě. Ale já tam už byla, sice pěšky, ale byla. “Tak jak chcete, byla by to dobrá výzva,” říkám Luďkovi, ale ani on netouží po zajížďce a dalších výškových rekordech v rozpáleném dni. Navíc už zase sjíždíme, najednou jsme u řeky Durance a výškoměr ukazuje asi tři sta metrů nad mořem.

Tam nahoře se ještě dalo fungovat, ale tady dole? Posunujeme se vyprahlou krajinou, pot z nás lije, nálada klesá. Tohle není podnebí ani počasí pro nás. Navíc jsme vjeli do turistické Provence, levandule je plná fotících se lidí asijského vzhledu. Netušíme, jestli jde o Japonce nebo Číňany, ale jsou jich tu davy. Dokonce se objevila i speciální dopravní značka informující řidiče vozidel, že si mají na tyto lidi dávat pozor, že jich je tu vysoký výskyt. Značka je na místě, auta zaparkovaná v nepřehledných zatáčkách, a lidi vrhající se do lánů levandule. Pohledy na fialově zbarvená pole jsou opravdu opojné, ale tohle je příliš. Květinka sem, květinka tam, vybrat tu nejhezčí, co na tom, že jich pět podupu. A to už další páreček usedá a culí se do selfíčka. Prý patří k dobrým zvykům novomanželů mít foto právě v levanduli. Prý to přináší štěstí. Tak jo no, raději jedeme dál.

Napojili jsme se na železniční stezku podél řeky Le Cavalon, u řeky i nocujeme. Někdo tu vyrobil ze starých palet sedánek. Houkli jsme na člověka u domku na druhé straně železničního náspu a prý “no problém” a máme si místo dosyta užít. Koupeme se v záhadné řece, ráno její voda zmizela. Vsákla se do podzemí. Tráva je zde obsypaná ulitami jakýchsi záhadných tvorů. Zdálky to vypadá jako květy, zblízka je jasné, že jde o nějaké živočichy. Jsou jich miliony.

Od řeky odbočujeme zase do kopců, ale čeká nás jen sto padesát výškových metrů. Okrové doly, městečko Rousillon a stezku Santier des Ocres nemůžeme minout.

Ale další památky odbýváme spíš z povinnosti než z nějakého zájmu. Žhavá briketa na nebi z nás vysává energii daleko víc než kopce v Alpách. Na internetu čteme, že rekordní vedra decimují celou Evropu. V tomhle se jezdit nedá.

V Avignonu se potkáváme s naší řekou Rhonou, kterou jsme opustili v horách u Martigny. Během více než 500 kilometrů se z ní stal veletok. Známý akvadukt Pont du Gard je další milá odbočka. Z Remoulins do Beacauie uháníme opět po zrušené železnici. Díky za každý takový kilometr.

Sedíme v klimatizovaném McDonaldu, někde mezi Avignonem a Pont du Gard. Siesta, venku na padnutí. Koukáme do mapy na další trasu. Do cíle zbývá 120 kilometrů. V normálních podmínkách záležitost na půldruhého dne.
“Pokud jde o mě, můj názor znáš. Já nějaký moře vůbec nemusím,” začal debatu Luděk.
“A co vy děti? Vy už se těšíte ne?” doufala jsem, že alespoň v nich vzbudím nadšení pro poslední kilometry.
“Já už ani nevím,” projevil svůj názor Víťa. Přitom doma to byl on, kdo toužil jet na “normální” dovolenou. Jenže vedro bohužel snáší snad ještě hůř než Luděk. Bojím se, že rodina začne stávkovat, (což bývá ve Francii obvyklý jev 🙂 )
“Ale podle plánu to dojedeme, ne?” zkouším opatrně.
“Tak to samozřejmě!”

Bylo by lehké to zakončit už tady, a počkat na kamarády, se kterými se budeme vracet autem. Lehké? Je lehké se vzdát snu? Sen nebyl dojet k moři, sen byl projet a poznat západní Evropu, kterou jsme doposud trochu zanedbávali. Moře mělo být jen třešničku na pomyslném dortu. Ale pokud cestu vzdáme 100 km před cílem, nebude úplná. A tak se mažeme krémem, oblékáme dlouhá trika a vyrážíme dál… Je těžké si to přiznat, ještě těžší to říci veřejně. Ale jsou prostě někdy takové chvíle, kdy člověk jede jen, aby jel dál. Aby si splnil nějaký svůj cíl, který si stanovil doma.

Šplháme do skalního městečka Les Baux. Poslední kopec na trase. I když “kopec”…  Má 200 výškových metrů, co je to proti dvoutisícovým sedlům. Dole na odbočce dva postarší strejdové naznačují, že je tam prudké stoupání. “Nebojte, to zvládneme.” Za chvíli jsme tam, vyrazili jsme hned zrána, otálet nemělo cenu, teplota vzduchu rychle stoupá. Jsme zpocení až na prdeli. Nahoře, na parkoviště až těsně pod hradem právě dorazil autobus známé české cestovky, akorát se vykládají kola z vleku. Dvě dámy, o něco starší než my, si všimly našich vlaječek. “Jé, takhle jsem taky kdysi jezdila. Ale ne s dětmi,” pronesla jedna. “Co jinýho jim chudákům zbejvá než šlapat taky,” povzdechla ta druhá schválně docela hlasitě. Už nevím co ze mě rychle vylítlo jako odpověď, asi něco v tom smyslu, že vyvézt si zadky na kopec umí každej, ale musela jsem honem pryč. Nemělo smysl debatu rozvíjet.

Protože na to jsem alergická. Naše děti nejsou žádní chudáci. Vzpomněla jsem si na obrázky, které jsme denně vídali a které jsou v očích většiny lidí vnímány jako normální. Rodinka v autě, vzadu děti, oči přilepené na mobilu, okolí nevnímaly. Běžný obrázek. O kus dál, auto na odpočívadle, dítě zvrací do trávy. Tatínek to asi v zatáčkách trochu přehnal s rychlostí.

Lidi se mě ptají, jak jsme to udělali, že děti tak pěkně jedou. Že ujedou tolik kilometrů a vyjedou všechny ty kopce. Chtějí návod, protože jim děti jezdit nechtějí. Jako kdyby existovala univerzální rada. Skryté tlačítko, které “to” v dětech probudí, nebo spolknout pytlík špenátu jako Pepek Námořník a čekat zázraky.
Ne, takhle to vážně nefunguje 🙂 A netuším, co může fungovat na jiné děti, ale jedno vím. Svaly rostou jedině dřinou, odolnost bojem s nepříznivými podmínkami a zkušenost? Ta nejcennější se získá jenom a pouze osobním prožitkem, na internetu se nikde nevyčte.

Děcka s sebou taháme v podstatě od narození, ve vozíčku za kolem, později hned jak to šlo, začaly jezdit samy. Přes rok do školky/školy na kole, o víkendech výlety. Kolo, pěší, v zimě lyže. Čím jsou starší, ujdou/ujedou toho víc, ale o to náročnější je s nimi práce. Vykopat je ráno ze spacáku, doma přimět k nějaké aktivitě, jiné než mobil nebo počítač. Mnohokrát jsme to už chtěli vzdát. Bylo by mnohem snadnější nechat je doma a vyjet si sami. Nemuset poslouchat všechno to remcání, nemuset čelit náladičkám a nemuset se dívat na jejich otrávené obličeje. Jenže co když je přesně tohle to, co oni chtějí. Ne, ne, milánkové, vstáváme a jedeme dál.  Jo, jo, když nad tím tak přemýšlím, tak ty naše děti jsou fakt chudáci, paní měla pravdu.

V dalším totálně parném dni  jsme dojeli do Arles. Kromě zdejšího amfiteátru ještě hledám kavárnu, jejíž obraz znám z dětství, visel rodičům doma v ložnici. McDonald na kraji města dobýváme doslova s vyplazeným jazykem. “Já se ti musím k něčemu přiznat,” začal Luděk, když jsme usedli ke stolkům v klimatizované restauraci a čekali na donášku jídla. “Já už jsem se sem normálně těšil.” Sedíme uvnitř rekordní tři hodiny. Venku se nedá ani dýchat.

Dumáme nad mapou, která trasa přes deltu Rhony bude nejhezčí a hlavně nejautentičtější. Kde uvidíme všechny ty plaměňáky a divoké koně, zkrátka kde zažijeme ten pravý národní park Camargue. A nakonec to vyhrála cesta nejkratší, prostě hlavně ať už to máme za sebou.

Jenže ta vybraná silnice je nakonec děsná, úzká, bez krajnice a jezdí po ní mraky aut. Tohle ne, ještě aby nás tak něco sejmulo pár kilometrů před cílem, říkáme si a vracíme se. Volíme cestu jinou, co na tom, že je maličko delší a není pokrytá asfaltem.

Čeká nás poslední noc a Šárka si stěžuje na bolest břicha. To asi z těch McDonaldů, myslíme si, ale nehrotíme to. Na prvním vhodném místě, kde byl trochu stín, jsme postavili stan. K moři zbývá asi 25 kilometrů.

Poslední den slunce peče úplně extrémně. V deltě Rhony není ani kousek stínu. Silnice je prašná, co pár kilometrů musíme s Šárkou zastavit a na chvíli slézt z kola, jak je jí zle. Ubohý stín pár decimetrů čtverečních tady poskytne maximálně keřík. Míjíme jezera s plameňáky, pasoucí se koně a býky v ohradách. A pak vjíždíme do městečka vystavěného z bílých domů. Projedeme pár ulic, když tu se před námi otevře pohled na modrou hladinu. Kruh se uzavřel, vlastně spíš čára od Severního ke Středozemnímu moři. Konečně jsme mohli zvolat “Ahoj, moře!” Bylo to dojemné, slzy na krajíčku. Jo, stálo to za to! říkáme si v duchu. Tenhle pocit, dojet na kole k moři, se neomrzí…. 🙂
Městečko Saintes Maries-de-la-Mer se tak stalo po šesti týdnech po ujetí 3.184 kilometrů cílem naší letošní dovolené.

“Ještě cílovou fotku,” prosím ostatní. Na foťák, na mobil (ne že to dáš na fejsbuk! zlobí se syn)

Rychlý kebab k obědu a pak se noříme do vln. Jo, toho půl dne se to dá vydržet 🙂

Šárce už je najednou mnohem lépe. Čekáme na kamarády, se kterými pojedeme domů. Autem. Bude to trvat dva dny, ale už se nemůžeme dočkat do naší staré chalupy, na stín jasanu a na koťata, která se narodila dva dny před naším odjezdem.

Závěrečná statistika

Ujeto celkem: 3184 km

Zajímavý je ten rozdíl v kilometráži, kterou ukázal tachometr a kterou jsem naklikala do map. Vychází to na 6,3 km denně navíc a jsou to kilometry, které jsme najeli různým blouděním, zajížďkám k památkám, hledáním a zajížďkám k obchoďákům, hledáním noclehů, atd. Je to skoro 10% porce kilometrů navíc, se kterými musí člověk při plánování počítat. Toto byla naše patnáctá společná větší cykloexpedice, mám pocit, že čím máme dokonalejší plánovače, tím na toto pravidlo máme tendenci zapomínat.

Nastoupáno: více než 22 km (zejména v druhé půlce cesty přes Alpy)

Počet dní na cestě: 46 (3 dny na cestě dopravou – vlak a auto, 43 dní na kole)

Počet nocí: 45 (1x u babičky v Praze, 1x pozvání k dobrým lidem na zahradu – Švýcarsko, 43x volně v přírodě)

Kilometry podle projetých zemí:
Francie – 1191 km
Holandsko – 523 km
Švýcarsko – 456 km
Německo – 477 km
Belgie – 327 km
Lucembursko – 139 km
Lichtenštejnsko – 31 km
Rakousko (rakouská strana Rýna) – 40 km

Nejvíce ujeto za den: 104 km (Holandsko)

Nejméně (nepočítám první den, kdy jsme vystoupili odpoledne z vlaku v Hamburku, a poslední den, kdy jsme jen dojeli k moři): 43 km (Sedlo Col du Télégraphe plus nástup pod Galibier). Ten den se ale nastoupalo nejvíc metrů (1500), skoro na metr stejně, jako den, kdy jsme přejeli sedla Oberalppass a Furkapass.

Nejvyšší bod cesty: sedlo Col du Galibier (2645 m)

Nejnižší bod cesty: někde v Holandsku, výškoměr na tachometru často ukazoval i záporné hodnoty. (A nebylo to vysokým tlakem vzduchu, část Holandska prostě leží pod úrovní moře)

Defekty: 2 (1x vozíček extrawheel, 1x Šárka přední kolo. Pravda, po příjezdu domů shledal Luděk své přední kolo prázdné a v něm zabodnutý trn,ale nestalo se to na cestě, tak se to nepočítá 🙂 )

Ostatní technické potíže: 1x vyměněný prasklý (od brzd) zadní ráfek na mém kole, při té příležitosti vyměněny i pastorky, trojtác a řetěz, 1x prasklá přední vidlice na kole Luďka. Další opravy nestály za řeč. Jo a přivezla jsem si z Holandska nové krásné měkoučké královské sedlo 🙂

Celkové náklady: oblíbená otázka, ale nechám si s dovolením pro sebe. Bylo to zase o něco víc než vloni. Prostě drahý Západ plus ty nutné opravy, a kromě toho, děti už toho snědí a když po nich chceme, aby pořádně jely, musíme jim dopřát, co zase milují oni (McDonaldy 🙂 )

Věk dětí: dcera 9 let, syn 11 let

Sponzorů: 0

Trasa: https://mapy.cz/s/2Uh9o (bacha, pokud vás zajímá, bude se načítat dlouho)  

Video (5 minut) https://www.youtube.com/watch?v=COFs6OfhWqA

 

Příspěvek byl publikován v rubrice 2018, Cestování s dětmi, Cykloexpedice s lokalitami , , , , , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK