Dnes je 28. 03. 2024 - svátek má Soňa

Na kole do Ruska (z Těchonína přes Polsko, Bělorusko do Ruska a na Ukrajinu)

Rubrika: 2016, Cestování s dětmi, Cykloexpedice

Datum výpravy: 12. 6. - 24. 7. 2016

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Ujeté kilometry: 2875 km

Průzkum cyklostezek východní Evropy aneb co tam, kurwa, będziecie szukać v tej Rosiji? 

Co tam v tom Rusku budete, kur*a, hledat? Tak takhle přesně se nás zeptala jedna starší Polka, u které jsme navečer čepovali vodu. Měli jsme za sebou víc než týden cesty a blížili se k běloruským hranicím. Na otázku, co tam chceme hledat, jsem odpovědět neuměla.

Dojet na kole do Ruska nás napadlo asi měsíc před samotným odjezdem. Východní Evropa je přesně ten směr, který máme rádi. Podívat se do Moskvy a do Kyjeva bylo mým dlouholetým přáním, ale nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bychom cestu mohli absolvovat na kole. Navíc s dětmi. Na přípravu nebylo moc času, jen tak tak jsme stihli vyřídit víza a narychlo navrhnout trasu. Do Ruska a na Ukrajinu přes Polsko a Bělorusko.

Těchonín, 12. června 2016. Stojíme na prahu skoro tři tisíce kilometrů dlouhé cesty a v hlavě se mi honí spousta myšlenek. Neděláme chybu, že spíš než na bezpečné cyklostezky západní Evropy otáčíme řídítka směrem na východ, kde nevíme, co nás může čekat? Snad ne. Už je vše rozhodnuto, a na poslední chvíli nejde měnit. Zamknuli jsme dům a šlápli do pedálů vstříc dobrodružství. My čtyři. Já, táta Luděk, Víťa 9 let, Šárka 7 let.

Vyrážet na expedici přímo z domova má spoustu výhod. Tou hlavní je, že se nemusíme stresovat odjezdem vlaku. Prostě až se sbalíme, tak vyrazíme, hodinka sem tam. Nevýhodou ovšem je, že bydlíme v podhůří Orlických hor. Tedy kopce kam se podíváte. A zrovna směrem, který potřebujeme, leží ty nejvyšší.

Cesta do Ruska vede přes Jeseníky

První den jsme přejeli Ramzovské sedlo a dojeli kousek za město Jeseník. Každý večer, těsně než začneme hledat místo na nocleh, potřebujeme nabrat vodu. Vesnice je navečer vylidněná. „Řeknu támhle tomu chlapíkovi,“ zamířil Luděk k muži, který u svého domku smotával zavlažovací hadici. Nejenže ochotně naplnil naše lahve pitnou vodou, ale ještě s námi zkonzultoval další postup přes jesenické kopce. Zdálo se nám až neuvěřitelné, jak dobře své okolí znal. „Že uhodnu, kdo jste!“ pronesl přesně v momentě, kdy jsme se chystali k odjezdu a předpokládali, že se vidíme poprvé a naposledy. Jak už to tak na cestách bývá. „Jste Zigáčkovi a bydlíte na Lesovně!“ dodal vzápětí. Ne, nejsme takové celebrity. Náhoda nebo osud způsobily, že jsme ten večer neoslovili úplně cizího člověka. Vyšlo najevo, že je to Marek, se kterým se virtuálně známe z diskusního fóra nakole.cz. Před pěti lety jsem s ním konzultovala cestu na švédské ostrovy. Automaticky jsme přešli na tykání a pozvánka na nocleh na zahradě na sebe nenechala dlouho čekat.

A další noc jsme stany nemuseli vybalovat už vůbec. Přespali jsme u kamarádů ve Velkých Hošticích za Opavou. Mně už se večer únavou klížily oči, ale naše děti i po ujetí 93 kilometrů hrály s nadšením s jejich holkami vybíjenou a do postele jsme je nemohli zahnat.

Čtvrtý den jsme přejeli do Polska, do první ciziny při našem putování do Ruska. Názory na tuto sousední zemi a její obyvatele bývají různé. Někdo do Polska jezdí rád, a má rád i Poláky, někdo má pocit, že v Polsku „nic není“ a na Poláky nadává. My bydlíme 10 kilometrů od polských hranic a řadíme se k první skupině. Polsko nás už v minulosti mnohokrát příjemně překvapilo a nejinak tomu bylo i při této cestě.

Bez peněz na prám nelez!

Přes Polsko se cykloturistům jezdí dobře. Obchůdky bývají v každé vesnici, což nás baví, protože nemusíme tahat velké zásoby. Všude prohodíme pár slov, často dostaneme pozvání na kafe. Při jedné nečekané průtrži mračen, kdy jsme byli durch mokří, ještě než jsme na sebe stačili hodit pláštěnky, na nás zuřivě od jednoho domku mávala mladá žena. „Honem, pojďte se schovat!“ Byla doma sama, uvařila kafe, donesla sušenky. Neznala nás, na kole ani jinak nikdy necestovala. „Bylo mi vás v tom slejváku líto,“ zdůvodnila svoji laskavost.

Při plánování trasy na mapě se oči zastavily na místě s názvem, ze kterého mrazí. Šlo o Osvětim. Dlouho jsme váhali. Jet – nejet? Měli jsme jistotu, že s dětmi na prohlídku bývalého koncentračního tábora určitě jít nechceme, ale toužili jsme alespoň projet kolem, uvidět. Vyšlo to na pošmourné odpoledne. Přijížděli jsme od jihozápadu, vysoký plot s ostnatým drátem se táhl snad kilometr daleko. „Maminko, co to je?“ nemohly si nevšimnout děti. Jak jim vysvětlit, co to byly koncentrační tábory? K čemu doopravdy sloužily. V Osvětimi ani nemusíte vejít dovnitř, samotný plot a několik dřevěných domků za ním bohatě stačí k tísnivému pocitu. A když jsme přejížděli koleje, jež ústily v bráně, kterou se do tábora dostaly statisíce lidí, ale už ne ven, pocit sílil a dětské otázky pokračovaly. „Tady byli za války věznění lidé. Budete se o tom učit ve škole,“ odbyla jsem je, protože jsem nebyla přesvědčená, že chci jejich dětské dušičky zatěžovat něčím tak zrůdným. Ale věděla jsem, že to jednou bude nutné. Vzpomněla jsem si na nápis v návštěvní knize v podobném táboře v Mauthausenu, kde jsme byli dva roky předtím. „Please, stay open!“ vepsal tam tenkrát někdo prosbu, která mi zůstala v hlavě dodnes. Zapomenout by se vážně nemělo, a tudíž bychom jednou měli děti informovat. Teď ale na to nebyla ještě ta správná chvíle. Najeli jsme na cyklostezku vedoucí napříč Osvětimí, což děti zaujalo a opět začaly vesele švitořit.

Za městečkem Zator jsme se potřebovali dostat přes řeku Wislu. „Pojedeme lodičkou!“ navrhl Luděk, abychom dětem cestu trochu zatraktivnili. Přívozy jsou v Polsku běžné. Akorát se chystal k vyplutí, tak jsme si s nájezdem na palubu pospíšili. Lodivod pomalu zvedl ruku a já houkla na Luďka: „Připrav peníze.“ Sáhnul na obvyklé místo, ale řídítková brašna zeje prázdnotou! Jak rychle jsme na přívoz najeli, tak jsme zase honem vycouvali zpátky. Chlapík pokrčil rameny a loď odrazila bez nás.

Stojíme na břehu jako zmoklé slepice a zmateně po sobě koukáme. Taštička, v níž jsme měli všechny peníze, pasy a platební kartu je pryč. Snažíme se rozpomenout, co se mohlo stát. Krádež je vyloučena. „Co jsme platili naposledy?“ „Včera při obědě. Pak se rozpršelo a nikde jsme se už nezastavovali.“ Rázem jsem to viděla úplně živě. Brašnička přehozená přes opěradlo židle v bufetu, kde jsme den před tím obědvali. 80 kilometrů zpátky v lázeňském městečku Goczałkowice-Zdrój zůstaly všechny naše peníze a doklady. Hrůza mne polila. „Co budeme dělat?“ Je až s podivem, že v této prekérní situaci neřešíme, kdo je vinen, jako tomu bývá doma u mnohem větších blbostí.

Jistě se ušklíbnete, co jsme to za amatéry, protože vy vozíte vše pečlivě oddělené, pasy okopírované a podnikáte různá další bezpečnostní opatření. My normálně taky! Letos jsme ale vyráželi docela narychlo a na tyto obvyklé fígle se před odjezdem vykašlali. „Zítra si peníze rozdělíme a uděláme si ve všem pořádek,“ odkládali jsme tuto činnost každý den, což se nám teď zatraceně vymstilo. Hlavou se mi honí všelijaké scénáře a pomalu dochází celý průšvih. Víza nás stála 18 tisíc, a i kdyby nám někdo nějakou formou poslal nebo dovezl peníze, bez dokladů pokračovat nemůžeme. Už vůbec ne tam, kam jsme si to vysnili. Na kole by to bylo den cesty zpátky, ale nemáme žádné zásoby, ani vindru. Je mi do breku, ačkoliv vím, že mi to nepomůže. Polkla jsem slzy a začali jsme jednat.

„Pamatuji si ulici i číslo domu. Bylo to totiž heslo do jejich wifiny,“ vzpomněla jsem si a Luděk už natahuje google mapy. Jenže malý bufet pochopitelně nemá své vlastní webové stránky. Klikli jsme tedy na podnik naproti, kde měli uvedené kontakty, a už vytáčíme číslo. „Dobrý den, nezlobte se, prosím, že otravujeme, ale včera jsme byli poblíž vás na obědě a zapomněli jsme tam tašku s veškerými našimi doklady a penězi. Jedeme na kolech a teď jsme už 80 kilometrů daleko,“ vysvětluje Luděk hlasu na druhém konci telefonu lámanou polštinou. Šance je minimální, ale nic lepšího nás momentálně nenapadá.

Štěstí však stálo při nás. Neznámý muž měl s cizinci soucit. „Vím, o který podnik jde. Zajdu se tam podívat a zavolám.“ Připadá mi neuvěřitelné, když telefon opravdu za pár minut vyzvání. Na displeji svítí polské číslo. „Taška je na světě! Majitelka ji našla a odnesla do lázeňského domu na recepci.“ Úlevou nám spadl kámen ze srdce. „Ještě není tak zle v Polsku, že?“ chechtá se ten neznámý a my mu musíme dát za pravdu. Ještě že se najdou na světě (v Polsku) poctiví lidé. Teď jen jak vše dostat zpět.

Vydávat se tam na kole nemá smysl. Zkoušíme autostop, ale od přívozu moc aut nejezdí. Luděk nabídl peníze majiteli prámu, dost velkou částku na to, aby se mu vyplatilo s ním pro tašku zajet. Za pár hodin byli zpátky, i s našimi doklady, kartami a všemi penězi. Nechyběl ani groš. Můžeme pokračovat! „Jedeme dál, už tady trčíme docela dlouho!“ Konečně jsme přejeli řeku.

Ponaučení jsme si vzali k srdci a zařídili se, aby se podobná situace neopakovala. Myšlenky, co by bylo, kdyby se doklady ani peníze nenašly, jsme si raději nepřipouštěli. Půldenní zpoždění a výdaj za dopravu zpět byly jen minimální daní za naši nepozornost.

Wieliczka, Krakow a Szlak Orlich gniazd

Projíždět jihovýchodním Polskem a nezastavit se v bývalém solném dole Wieliczka nebo v historickém Krakově? Nemožné! Wieliczka byla první na řadě. Vystáli jsme frontu na prohlídku v polském jazyce, a pak sestoupili po 380 schodech do podzemí. Ohromné sály, sochy, podzemní jezera a kaple – vše bylo vytesané ze soli a naprosto nás uchvátilo.

Krakow je asi nejnavštěvovanějším polským městem. Leží na řece Wisle a k nejznámějším památkám patří hrad Wawel nebo hlavní náměstí, nazvané Rynek glówny. Na kole s dětmi se velká města projíždějí špatně. Nikdy nevíme, co dřív. Jestli hlídat v hustém provozu děti, fotit památky nebo řešit mapu, zda jedeme správně. Od Wieliczky sice vede cyklotrasa, a dalšími stezkami jsou lemované břehy Wisly, ale přesto jsme si oddechli, když jsme město měli za sebou. „Nebylo to špatné, ale asi se mi víc líbila Wroclaw,” zhodnotila jsem město s plnou pusou v restauraci KFC na kraji Krakowa, kam jsme s dětmi zašli oslavit průjezd velkoměstem. Děti totiž restaurace tohoto typu milují a my jim je jako odměnu, za to jak pěkně každý den šlapou, rádi dopřejeme. A protože možnost navštívit další mekáč nebo KFC nás čeká v nedaleké Čenstochové, je to pro ně motivace k další jízdě.

Jenže mezi Krakovem a Čenstochovou leží kraj, který rozhodně nechceme jenom profrčet. Polský král Kazimír Veliký se zde totiž zasloužil o důmyslný systém hradů, chránících nejen obchodní stezky, ale i polskou hranici proti nájezdům z Českého království. Kombinace prastarých hradů postavených na vrcholcích bělostných vápencových skalisek a mírně zvlněná krajina daly vzniknout turistické Stezce orlích hnízd (Szlak Orlich Gniazd). Tato pěší trasa v délce 169 kilometrů spojuje nejkrásnější hrady, zříceniny a jeskyně, a je nejstarší dálkovou turistickou trasou v Polsku. Právem patří k těm nejhezčím. Existuje i cyklo varianta této stezky, Jurajski Rowerowy Szlak Orlich Gniazd v podstatě kopíruje pěší trasu v délce 190 kilometrů, jen musí cyklista počítat s tím, že některé lesní úseky jsou díky písečnému podloží s naloženým kolem nesjízdné. Tyto úseky však lze ve většině případů objet po asfaltových silničkách. Ani my jsme netrvali na přesném dodržení této trasy. Poté, co jsme několikrát zabředli do hlubin písečných cest, na kterých došlo k nejednomu pádu, nechtěli jsme děti víc týrat. „Hlavně ať nemineme ty nejhezčí hrady, jedno kudy se k nim dostaneme,” rezignovali jsme na vytyčenou cyklotrasu. Na silnicích mnoho aut nejezdilo a děti dokazovaly každý den, že se s nimi už nemusíme bát jezdit po normálních komunikacích.

Nejhezčí z hradů je určitě rozložitý Ogrodzieniec, ale v jeho podzámčí je zase nejhustší koncentrace stánků a turistického cirkusu. Rabsztyn je o poznání menší, ale klidnější. Bydlin je jen malá zřícenina, ruiny hradů Bąkowiec a Smoleń byly v době naší návštěvy zavřené, taktéž Ojców. Mohutný skalní kyj efektně doplňuje pohled na zámek Pieskowa skala. Bobolice je dnes dokonalou kopií kdysi původního hradu, a na sousední Mirów, kde nebyla podobná rekonstrukce povolena, je nejkrásnější pohled od západu, odkud vyjde najevo, že zřícenina stojí na kopci vysoko nad okolím. Podobně jako Olsztyn, který byl posledním hradem. Na stezce je i spousta jeskyní a také jedna opravdická poušť, která se rozkládá na severovýchod od obce Klucze. Ačkoliv její rozloha je pouhých 33 kilometrů čtverečních, považuje se tzv. Błędowská poušť za největší poušť ve střední Evropě. Patří mezi vzácné unikáty, protože v mírném a vlhkém podnebném pásmu pouště nemají ideální podmínky pro vznik. Poláci si ji hlídají jako oko v hlavě. Vždy tomu tak ale nebylo. Za druhé světové války na poušti prováděl nácvičné taktické manévry polní maršál „Pouštní liška” Erwin Rommel a jeho německá jednotka Afrikakorps před nasazením do Afriky na válečnou frontu.

Po třech dnech od výjezdu z Krakowa jsme se ocitli ve městě Čenstochová (Częstochowa). Ve městě se nachází kostel a klášter na Jasné Hoře (Jasna Góra) se slavnou ikonou Panny Marie Čenstochovské (tzv. Černá Madona), který je jedním z nejvýznamnějších poutních míst Evropy. Z tohoto důvodu je Čenstochová uznávána jako hlavní duchovní město Polska a je světově proslulá. Trochu jsme se ze směru na Rusko vychýlili, ale ani jednou jsme této zajížďky nelitovali. Krajina severozápadně od Krakova, všechny ty hrady a památky za zajížďku rozhodně stály! A když jsme se v Čenstochové probojovali zástupem věřících k obrázku Černé madony, cítila jsem se silná absolvovat celou tu trasu, která ještě před námi byla. Věřila jsem, že ji ve zdraví a bezpečí všichni zvládneme.

Čas dovolené však ubíhal neúprosně, nezbývalo než otočit řídítka kol k severovýchodu a trasu napřímit. Byli jsme na cestě už druhý týden a projížděli oblastí, o které by se dalo říci, že v ní nic není. Nenudili jsme se ale ani chvíli. Trasa byla velice pestrá. Tu jsme projížděli lesem, pak zase oblastí luk, silničku čas od času vystřídala nečekaná cyklostezka, občas jsme se vykoupali v některém z četných jezer. Počasí nám docela přálo, nekonala se žádná nepříjemná parna, a když sprchlo, netrvalo to nikdy dlouho. Hustota osídlení prořídla, vesničky se od sebe vzdálily a občas i v některé chyběl krámek. Někdy tak bylo nutné improvizovat, protože nebylo kde koupit jídlo na večeři. Když jsme jeden večer večeřeli těstoviny s rýží, fazolemi a kečupem, nařídila jsem raději zaplnit bágly záložními potravinami.

Kilometráž utěšeně přibývala a my s potěšením kvitovali, že už polštině začínáme dobře rozumět. Šárce se jeden den podařilo najet rekordních 102 kilometrů. Víťa už svoji první stovečku ujel rok předtím cestou z Benátek (105 km), a tak se pochopitelně snažil, aby svůj rekord překonal. K tomu ale tento rok nedošlo. Nejdelší denní vzdálenost tak zůstala oněch 102 km z cesty přes Polsko.

Co tam, kurwa, będziecie szukać v tej Rosiji?

„Co tam v tom Rusku budete, kur*a, hledat?” zeptala se nás jedna starší Polka, u které jsme navečer čepovali vodu. Měli jsme za sebou víc než týden cesty a blížili se k Běloruským hranicím. Kostelíky tu už měly zlaté a stříbrné báně, domky byly postavené ze dřeva a okna zdobily malované okenice.

„Tady máte něco na zub!” ozvalo se z bílé dodávky, když jsme popíjeli kávu u jednoho z obchůdků, a už Luděk držel v ruce plato vajec. Trochu nepraktický dárek pro cyklisty. „Co s tím budeme dělat?” „Přivezeme to Leoně jako dárek.” Až sem, na samý konec Polska, se provdala jedna z dcer našich těchonínských přátel. Návštěva její rodiny byla milou povinností. A vycházelo to zrovna přesně na dnešní večer. Za pomoci paní prodavačky jsme vajíčka zabalili do ručníků a opatrně uložili do krabice od sušenek. „Třeba tam z nich večer budou kuřátka!” projevila své přání Šárka.

„Kde jste, už jsme vás čekali před týdnem,” přivítala nás Leona s manželem a čtyřmi dětmi. Že je to k nim přesně tisíc kilometrů a že to na kole jaksi – navíc s dětmi – nějakou dobu trvá, si asi neuvědomila. A následovalo přijetí, za jaké by se nemuseli stydět ani na Balkáně. Měli jsme se nádherně. Čekala nás teplá večeře, sprcha a pračka. Já si konečně po 14 dnech umyla vlasy. Už mě trochu začínaly svědit. Ráno po snídani s námi Leona a některé děti zajely na nedalekou Grabarku, významného místa pravoslavné církve v Polsku, kde jsme si načepovali do našich lahví svatou vodu.

Tisíc let starý Bělověžský prales (polsky Puszcza Białowieska, bělorusky Белавежская пушча) ležící na hranici Polska a Běloruska je zařazený na seznam UNESCO. Prales je známý výskytem zubra evropského, který byl ve volné přírodě zcela vyhuben. Po první světové válce se zjistilo, že na světě přežívá v zoologických zahradách pouhých 54 exemplářů. V Bělověži byla zřízena chovná stanice pro zubry a v roce 1952 byli zubři vypuštěni do volné přírody pralesa, kde se jim daří. Odhadem zde žije asi 250 – 300 kusů.

Centrum Bělověže leží jen asi tři kilometry od současné běloruské hranice a již několik let tady funguje turistický hraniční přechod pro pěší a cyklisty. O jiném než legálním přechodu hranice vůbec neuvažujte. „Čáru” tu lemuje plot z ostnatého drátu, silně připomínající bývalou železnou oponu a na hraniční linii pravidelně patrolují vojáci. Když se šel Víťa s tatínkem vyčurat do křoví kousek od cesty, chtěli při té příležitosti za hranici jen nahlédnout. Během deseti minut přijelo auto s pohraničníky. Ptali se, kam jedeme a jestli máme doklady. Když jsme jim to řekli, zase odjeli. Jestli dostali nějaké echo od signalizačního zařízení nebo to byla náhoda, dodnes nevíme.

Bělorusko

Měli jsme před sebou druhou zemi, Bělorusko. Již jsme v minulosti tento nepříliš známý a málo oblíbený stát na kolech navštívili. Psal se rok 2003 a my přes něj mířili do pobaltských republik. Již tenkrát se nám v Bělorusku líbilo. Zemi „sosen a berjoz” s lehce zvlněnou krajinou plnou lesů, luk a jezer a s nepříliš frekventovanými silnicemi, jsme považovali za ideální pro cestování na kole. Jenže už tenkrát bylo nutné vízum a to se nezměnilo. Stejně jako podivný zákaz přejíždět hranice země na kole. Nebyli jsme zdaleka jediní, kdo se s tímto setkal. V podstatě každý, kdo do Běloruska cestoval, musel před nařízením sklopit uši a do země přejet buď vlakem, nebo za mírný poplatek požádat někoho s autem a hranici potupně překonat ve voze. I my jsme vzpomínali, jak jsme před očima celníků nakládali kola do kufru auta. Šlo jen důsledné o naplnění zákona. Za hranicemi zachránce požadoval za převoz částku 5 dolarů od každého.

Nechtěli jsme podobnou proceduru absolvovat znovu, proto jsme uvítali speciální hraniční přechod pro pěší turisty a cyklisty. Na velkoryse pojaté hranici jsme byli sami. Čekali jsme příjemné přivítání, vždyť kolik tady asi denně projde lidí… Ale to jsme se spletli. Po dlouhém čekání před staženou závorou jsme byli vpuštěni do prostoru hraničního přechodu a pak následovalo vyplňování tradičních bumážek. „Všechny?” zeptala jsem se nešťastná ze čtyř papírků v ruce. „Da! Vsje!” trval komisní oficír v placaté čepici. Naštěstí jsme vybaveni trpělivostí tolik nutnou pro návštěvu zemí východní Evropy a tak jsme jim tam vyplnili vše, co bylo potřeba. Kromě kolonky s názvem hotelu. Místo, kde plánujeme nocovat, jsme troufale nechali prázdné. Neřešili to. „Zbraně vezete? Nějaké drogy? Alkohol?” Po zakroucení hlavami jsme byli vpuštěni do země prezidenta Lukašenka. „Tatínku, tys jim zatajil slivovici!” přísně se ozval Víťa.

Na běloruské straně hranice se dnes rozkládá naprostá většina Bělověžského pralesa. Běloruský park křižují špičkové asfaltové cesty a do nebe trčí staleté stromy. Je tady vážně nádherně. Kluci navštívili krámek se suvenýry stojící hned za čárou. „Maminko, tos měla vidět! Měli tam matrjošky za 436 tisíc!” chechtal se Víťa. A v bankomatu v prvním městě Kamenec jsme z bankomatu vybrali tři miliony. Bylo to první setkání dětí s běloruským rublem. A zároveň i poslední. Od prvního července (tedy za čtyři dny) mělo Bělorusko přijít s novými penězi. Oproti původním měla být jejich hodnota o 10.000 nižší, tedy nová měna přinesla škrtnutí čtyř nul. V reálu jsme ale tyto nové ruble během více než týdnu stráveného v Bělorusku neviděli, zavedení probíhalo pomalu, všichni počítali pořád ve starých. Cítili jsme se jako milionáři. Bohužel do prvního oběda. Stál přes 400 tisíc. „Tatínku, já bych chtěl kapesné na červenec v běloruských rublech,” požádal Víťa. Dostal 60 tisíc. Má je dodneška schované na památku. Stejně jako pár storublovek, které nám prodavačky tvrdošíjně vracely při každém nákupu. Byly to desetihaléřové částky. Automaticky jsme je pokaždé šoupli dětem na hraní.

Mířili jsme na jih, na město Brest. Bělorusko nás přivítalo vlídně. Na hlavním tahu nebyl vůbec žádný provoz. Silnici lemovala široká krajnice a modrá značka s bílým bicyklem upozorňovala, že je prostor za bílou čárou vyhrazen pro cyklisty. Cítili jsme se velice příjemně. Děti se od prvních chvil začaly učit písmenka azbuky, a během pár dní již dokázaly přečíst všechny nápisy. Šárka si azbuku pamatuje dodneška.

Do oka nám ihned padla žlutá cisterna s nápisem Kvas. Chlebový kvas, ruský národní nápoj, jsme si velmi oblíbili již při zmiňované návštěvě pobaltských republik v roce 2003. Od té doby nevynecháme jedinou příležitost k jeho ochutnání. Jde o nealkoholický nápoj mírně nasládlé chuti (obsah alkoholu se uvádí do 0,5 %) vyráběný kvašením obilnin, který je pro svoje sytící vlastnosti opravdu tekutým chlebem. Nejlepší je kvas čerstvý, prodávaný přímo na ulici z velkých cisteren. Dá se sehnat i v PET lahvích, dokonce ho prodávají i u nás v prodejně s ruskými potravinami ve větších městech, ale rozdíl je asi jako u točeného a lahvového piva – tedy nesrovnatelný. Na první ochutnání člověka překvapí zvláštní chuť, která ale s každým dalším douškem jazyku lahodí víc a víc. Ve vedrech dokonale zažene žízeň a dodá energii. A stojí pár korun. Děti mají na kvas odlišný názor. Zatímco Víťovi chutná a padá do něj půllitr za půllitrem, Šárka se šklebí.

Dojeli jsme do Brestu. 16. Den cesty tachometr ukazoval 1200 km. Ohromnou branou ve tvaru pěticípé hvězdy jsme vjeli do zdejší pevnosti. V bojích druhé světové války sehrála významnou roli a v roce 1965 obdrželo město titul Gorod-geroj. V Bělorusku mnoho zázraků památekchtivý turista nenajde. I my jsme dlouho hledali, co nesmíme minout. Cíleně jsme proto zamířili na zámek v Ňasviži a zámek Mir, oba dva zapsané na seznam UNESCO. Děti jsme děsili tím, že plánujeme zdolat nejvyšší Běloruska nazvanou Dzjaržynskaja hara. Nakonec nám nevěřili, že už jsme tam. Měří totiž pouhých 345 metrů. A hlavní město z ní už bylo na dohled.

Jak jsem věřila tomu, že vši nejdou na barvené vlasy

Vlasy mě svědily stále víc. Nejprve jsem to přikládala tomu, že jsem si je dva týdny neumyla. Potom řídkému šamponu zakoupenému v Polsku. Když jsem se ale pro samé drbání už v noci vůbec nevyspala, došlo mi, že jarní epidemie vší na základní škole nezůstala bez následků. „Šari, prosím tě, podívej se mi do vlasů. Mám takové podezření…,” požádala jsem svou sedmiletou dceru. Během jara jsme s tímto parazitem vcelku úspěšně bojovaly, ale i potom nosila Šárka každou chvíli lístečky ze školy, že se objevily vši. Kontrola byla nutná. Časem jsem se už stala odbornicí na hledání drobných zvířátek ve vlasech. Sama jsem byla v klidu. Někde jsem četla, že vši na barvené vlasy nejdou. Ráda jsem tomu uvěřila. „Mám jednu obrovskou, živou!” zahlásila Šárka, svírajíc svůj úlovek mezi prsty. Po chvíli ulovila pět dalších. A bylo vymalováno. Jasné, co způsobuje moje úmorné svědění vlasů, i to, že melír vším očividně nepřekáží. „To mi ještě tak chybělo!” Problém se vší zbavit jsme měli doma, jak to ale vyřešit na cestě? I když se to nezdá, cítila jsem se docela zoufale. Na cestách jsem toho zažila hodně a vydržím leccos. Pravidelně se mi objevují opary. Zvládnu nemýt se nebo se mýt ve studené vodě. Přežiju menstruaci, někdy i dvakrát za cestu. Ale vši mám od školních let poprvé. Vážně si nemohly vybrat lepší chvíli.

Blížili jsme se k Minsku. „Snad tam něco seženu a během dne aplikuji,” doufala jsem. Bylo 3. července. Den, kdy slaví Bělorusko svůj den nezávislosti. Ačkoliv svátek ve svém významu měl oslavovat nezávislost Běloruska na Sovětském svazu a přijetí nové ústavy v roce 1991, což se uskutečnilo dne 27. července, prezident Lukašenko posunul fikaně oslavu tohoto svátku na 3. 7., což je datum, kdy Rudá Armáda osvobodila Minsk. A v tento den se nezávislost slaví už deset let.

Oslavy probíhají opravdu velkolepě. V centru města se má v deset hodin konat vojenská přehlídka. Spěcháme vylidněnými ulicemi, abychom ji nepropásli. Všichni už jsou tam. Najednou nás nějaký pán zastavil, že nemůžeme dál. „Padaždítě” Nevěděli jsme, na co máme čekat. Vytáhla jsem foťák, že si v mezičase vyfotím nedaleký kostelíček, ale muž naznačil, že mám fotoaparát zase schovat. A pak se z boční uličky vyřítila obrněná auta s běloruským prezidentem. Šílenou rychlostí projeli křižovatkou a my dostali svolení pokračovat.

Přehlídku jsme stihli. Tanky jezdily přes město, stíhačky lítaly a vojáci pochodovali. Všude bylo plno lidí a čoudu. Po přehlídce jsme smutně zírali na asfalt, po kterém v parném dni přejely tanky. Že je totálně zničený nikoho nezajímalo. Město začalo ožívat běžným životem, lidi zamířili do stánků konzumu. Vysněný McDonald byl přeplněný. Ale přeci to dětem nepokazíme, těšily se tisíc kilometrů.

To úplně nejlepší z Minsku byla naprosto dokonalá cyklostezka, která vedla napříč celým městem. S dvojitou čárou uprostřed. Jeli jsme po ní jako utržení ze řetězu, až jsme zjistili, že jsme na konci města, kde jsme vůbec nechtěli být. Byla tam otočka a museli jsme jet zpátky. Město bylo příjemné a vzdušné, se širokými silnicemi a velkoryse pojatými chodníky, kam se pohodlně vešly cyklopruhy. Ještě vyřešit nájezdy na obrubníky a bylo by to dokonalé.
Za účelem nákupu přípravku proti vším jsem navštívila lékárnu. Potřebovali jsme koupit ještě Fenistil na komáří štípance a sluneční krém. S magistrou jsem mluvila rusky. Byla jsem na sebe pyšná, jak se mi to v té lékárně podařilo dobře zvládnout, když jsem si odnášela tři krabičky. Za městem na benzínce jsem pak, toužíc po rychlé aplikaci, vytáhla krabičku s údajným sprejem proti vším. „Nastříkejte rovnoměrně po celém těle, kromě vlasaté části hlavy,” překládala jsem z ruštiny návod k použití. Děti se začaly chechtat. „Aha, tak to mi ta paní v lékárně zase tak dobře nerozuměla.” Sebevědomí z úspěšného nákupu mi rázem spadlo na nulu, a bohužel deratizace se musela o další den odložit. To jsme již zakoupili správný přípravek a hlavu jsem si, po hodinovém působení, umyla na záchodcích v restauraci při obědě a venku potom důkladně vyčesala přiloženým hřebenem všiváčkem. (Proceduru jsem pak během cesty ještě 2x zopakovala, a parazitů se tak úspěšně zbavila. Šárka, ani nikdo jiný z rodiny, je ode mne naštěstí nechytil.)

Pomalu jsme se posunovali dál k východu. Původní snahu projet Bělorusko po co nejmenších silničkách, jsme vzdali. Kdykoli jsme hlavní silnici opustili, zapadli jsme do písku. Potupně jsme se pak pokaždé vraceli na asfalt. Museli jsme místy vzít zavděk i dálnicí, jiná možnost nebyla. Nikdo to neřešil, provoz na hlavním tahu M1 na Moskvu byl minimální. Dlouhé rovné úseky byly typické pro celé Běloruko. Rovně se projíždělo i skrz městečka. Jakoby někdo hromadně naplánoval pravítkem průjezd celým státem. Jednotná byla i koncepce měst. Hlavní ulice napříč městem vždy nesla název Lenina. Nemuseli jsme z ní nikdy nikam odbočovat, nalezli jsme cestou vše, co jsme potřebovali. Ať už potraviny nebo restauraci, také obchod s náhradními díly na kolo, benzínku, prostě všechno, co jsme k životu potřebovali.

Do Ruska

Dvacátý pátý den cesty jsme navečer přijeli na ruské hranice. Měli jsme za sebou přesně 2000 ujetých kilometrů, z toho přes Bělorusko jich bylo 900.
Věděli jsme, že mezi Ruskem a Běloruskem by měly hranice být otevřené, což umožnila vzájemná dohoda, resp. konfederační rusko-běloruské uskupení zvané svazový stát. Ale u těchto zemí často bývá jedna věc teorie, druhá praxe. Do poslední chvíle tak trochu panovaly obavy, jestli budeme moci přejet přes čáru v malé vísce Ljady. Krajina se směrem k Rusku pomalu měnila. Civilizace řídla a roztroušené vesničky se od sebe ještě víc vzdálily. Ale i v tom posledním obchůdku, z něhož již bylo možno do Ruska dohlédnout a kde jsme chtěli utratit poslední tisíce rublů, šlo zaplatit kartou.

Pravoslavný kněz místního kostelíka nám nabídl nocleh na zahradě. My jsme ale byli jako na trní. Slunce se k západu teprve pozvolna začalo sklánět a my toužili vjet konečně do toho Ruska. Luděk řekl dětem: „Hele, tamhle za tím dolíčkem už je Rusko!” Vůbec se nám to nezdálo. Kromě zavřené budky, kde se dalo koupit pojištění (tzv. strachóvka), hranici nic nepřipomínalo. Vyjeli jsme krátký kopeček a na něm cedule „Vítejte ve Smolejské oblasti” nám jako jediná dala tušit, že jsme v jiné zemi.

Tak trochu jsme předpokládali, že se za hranicí nic moc věcí nezmění. Změnilo se ale skoro všechno. Alespoň to, co cykloturista může vnímat. Řídké osídlení běloruského pohraničí úplně vymizelo, vesnice prostě nebyly. Zmizela také obdělávaná pole. Obklopovaly nás neudržované louky a zarostlé lesy. Nebyl aspoň problém najít místo na stan. Že viděl ceduli informující o výskytu medvědů, mi Luděk naštěstí solidárně sdělil až ráno. Dobře udělal. První civilizace byla až 18 km vzdálené město Krasnyj.

Z bankomatu jsme vybrali ruské ruble, a rozhodli se hned jich část nechat v bufetu. Chtěli jsme posvačit a trochu nasát zdejší atmosféru. Vše se nám zdálo o poznání chudší a bídnější než v Bělorusku. Očekávali jsme podobnou kvalitu silnic jako v Bělorusku, ale to jsme se spletli. Zvyklí na široké krajnice a minimální provoz jsme byli hned od prvních kilometrů vrženi do ruské reality. Asfaltky úzké a řidiči neohleduplní. Vozidla se vyskytovala ve dvou typech. Buď velká černá auta s kouřovými skly, nebo stoleté žigulíky. Obě kategorie se kolem nás míhaly zběsilou rychlostí a míjely nás doslova na centimetry. Do toho začalo pršet. Řidiči aut ještě víc přidali na rychlosti a bezohlednosti, a od kol jim na nás stříkala špinavá voda. „Zdá se ti to taky, nebo to je jenom můj pocit, že jezdí jak hovada?” řvala jsem v jednom kuse na Luďka. Jako by mohl za tohle všechno. Přitom výlet do Ruska byl i můj nápad. Jediný, komu se jízda mezi auty líbila, byl náš Víťa. Zíral a hodnotil značky aut, které se u nás nevidí. Jel ukázněně, ale nebezpečí si neuvědomoval.

Padesát kilometrů do Smolensku jsme dojeli ani nevím jak. Vzpomínala jsem na poklidná běloruská městečka, na široké bulváry a cyklopruhy. To, co se dělo, cestou do centra Smolensku, byl pro nás jako zlý sen. Zvyk, že se v Bělorusku s cyklisty počítalo, alespoň pruhem na chodníku, jsme si tady museli hezky rychle zase odvyknout. Na silnici se pro hustý provoz skoro jet nedalo, ale na chodníku taky ne. Jestli nám v Bělorusku obrubníky připadaly vysoké, co jsme měli říkat tady!? Dvacet centimetrů nebylo nic, asi se tím mělo zabránit nájezdům aut. S vypětím všech hlavně psychických sil jsme se ocitli v centru města, které obývá asi 330 tisíc obyvatel. Přejeli jsme řeku Dněpr přes most, odkud je úžasný pohled na známou Smolenskou katedrálu, ale to je tak jediné, co mě ve městě upoutalo. Možná, až ho jednou opraví, to bude pěkné historické město, ale nyní je to děs. Zničení z provozu, z nájezdů na obrubníky, z objížděk rozkopaných ulic jsme k radosti dětí zapadli do místního McDonaldu.

Objednali jsme si jídlo a vytáhli telefon. Naše představa, že dojedeme blíž k Moskvě, začala pomalu brát za své. „Hele, já na to nemám. Jestli budou další silnice směrem k Moskvě vypadat podobně, jako že možná budou vypadat ještě hůř, bude to šílené.” Podotýkám, že jsme od samého počátku neměli v plánu dojet s dětmi až do desetimilionového velkoměsta, ale jenom někam na jeho předměstí (Což může v ruských vzdálenostech znamenat i 150 kilometrů.) Do samého centra jsme plánovali zajet vláčkem. Nyní jsme byli od Moskvy kilometrů 400. Možnosti se nabízely jenom dvě.

První: Držet se původní trasy a doufat, že to nějak přežijeme.
A ta druhá: Vykašlat se na přiblížení, sehnat úschovu kol a Moskvu dobýt ze Smolensku.

Dilema. Jde nám o to, abychom mohli tvrdit, že jsme dojeli až do Moskvy, nebo to dáme víc na pohodu, odbudeme Moskvu vlakem, a vesnické Rusko si užijeme cestou na jih? Vykašlat se na Moskvu nepřicházelo do úvahy. Moskva prostě musela být!

Dětí jsme se neptali, rodičovská rada zvolila variantu číslo dvě. Přes booking jsme našli sympatický penzion na kraji města, kde Luděk telefonicky ověřil možnost úschovy kol. Vyšli nám vstříc. Dětem jsme plány sdělili, až bylo vše dojednáno. Zprávu, že budou tři dny bez kol, uvítaly s nadšením. Zbývalo zjistit, jak je to s těmi vlaky. 400 km není úplně krátká vzdálenost, a ruské vlaky ji umí překonat i za 4 hodiny. Jenže místenky do těchto vlaků již byly vyprodány. Na další den zbývalo jen pár míst do vlaků, kde jízda trvala 6 hodin. Nedalo se dělat nic jiného. Rezervovali jsme si tedy čtyři místenky dopoledním vlakem v plackartnym oddíle a následně i apartmán nedaleko Běloruského vokzálu na dvě noci v Moskvě. Vše jsme vyřídili přes internet nad tácem s hamburgery. Cestování je v dnešním světě vážně jednoduché.

Moskva

Ráno jsme zanechali kola se všemi našimi věcmi v zamčeném skladišti a vydali se autobusem na vlakové nádraží. V batůžku, který vznikl ze spacákové brašny, jsme nesli jen pár nezbytných věcí na tři dny. Na nádraží jsme v automatu vyměnili kódy získané z internetu za skutečné papírové jízdenky a vlezli do vlaku Minsk – Moskva, který již stál na nástupišti. Vagóny plackartného oddílu byly klasické otevřené vagóny s lůžky, které jsme však doposud znali jen z obrázků cestování transsibiřskou magistrálou. Vyfasovali jsme zabalené povlečení. Bylo nám to divné, na co povlečení teď dopoledne a tak jsme vyčkávali a pozorovali, co budou dělat ostatní cestující, kteří ve Smolensku nastoupili spolu s námi. Každý nově příchozí si nalezl svoje lůžko, povlékl si svoje peřiny a následně ulehl. Někteří se dokonce i převlékli. Neváhali jsme a následovali jsme je. Bavilo to hlavně děti. Během šesti hodin se nám všem podařilo na chvíli usnout a cesta tak utekla mnohem příjemněji. Když jsem si vybavila nepohodlná sedadla a tísnění se na dálkových vlacích ČR a na Slovensko, toto bylo vážně dokonalé. „Já už nechce jezdit vlakem jinak než vleže!”

Na prohlídku hlavního města Ruska jsme si vyhradili jeden celý den. A ten jsme si užili dokonale! Viděli jsme skoro vše, co jsme vidět chtěli. Prošli jsme se po Rudém náměstí (s koly bychom se po něm stejně neprojeli, jízda je zde zakázaná), podívali se na Lenina, do GUMu i do Kremlu. Projeli jsme se metrem a navštívili muzeum kosmonautiky. „Škoda, že jsme v Moskvě byli jen jeden den,” remcaly děti. I nám bylo líto, když jsme Moskvu další den opouštěli. Bohužel nás tlačila platnost víza, jelikož jsme netušili, jak rychle se budeme po ruském venkově pohybovat.

Jezdíme spolu s Luďkem už přes patnáct let. Ještě nikdy jsme si na expedici neudělali den volna. Hlavně moje máma nás občas naváděla: „Až budete u toho moře (nebo někde jinde, v závislosti na tom, kam jsme jeli), dejte si pár dní pauzu.” Ale to my neumíme. Ještě nikdy se nestalo, abychom každý den nenasedli na kolo, a kousek se neposunuli, byť mělo jít třeba jen o 20 km. Nyní poprvé jsme měli volno, poprvé jsme si užili tří dnů bez kola. Nemůžu ale říci, že bychom si odpočinuli. Spíš naopak. Vypadnutím z režimu se ozvala únava a možná i lenost. A hlavně obavy z výjezdu ze Smolenska. Luděk dlouho pátral v mapě, až našel variantu, kdy jsme se poměrně elegantně městem propletli a brzy ho měli za sebou. Zmizela auta a my mohli konečně svobodně vydechnout.

Konečně venkov!

Co napsat o ruském venkově? Krajina mírně zvlněná, neobdělávaná (hustota osídlení je i tady v evropské části hodně nízká a země asi nepříliš úrodná), daří se jen obřím bolševníkům. „Mami, co to je za kytku?” nepřestávala fascinovat našeho Víťu a tak jsem několikrát vysvětlovala historii jejího zavlečení do střední Evropy, a dokonce i do Čech.

Chudé vesničky, dřevěné chaloupky, spousta zvířat, bídné obchody, prašné silnice, komáři, hovada. Útočí za jízdy v hejnech po pěti. „Už jsem na to přišel, když pojedeme dvacítkou, nedoženou nás. Ještě lepší je pětadvacítka…” zjistil Luděk.

Vyvinout rychlost 20 km/hod. a vyšší je na silnicích, kde je víc děr než asfaltu, nemožné. Konečně stojím na vrcholku nevelkého kopce, konečně sjezd. Konečně šance jim ujet. Na tachometru svítí dvacet trojka. Hovada, zdá se, opravdu nestíhají. Zaplaví mě vítězoslavný pocit. Ovšem jen do okamžiku, než se mimoděk ohlédnu dozadu. Dva statné exempláře těchto nechutných tvorů sedí na mojí karimatce a sprostě se vezou. Jakmile zpomalím, vzlétnou a opět útočí. Nejradši mají stehna, jdou po nich zespodu. „Auvajs! Hovada jedna blbá!”

V každém městečku stojí na náměstí Vladimír Iljič. Po vzoru Rudého náměstí, hned naproti obchodnímu domu. Důchodci s nízkými důchody prodávají svoje přebytky ze zahrádek na ulici hned před ním. Zašli jsme na poštu poslat pohledy. „Odkud jste a kam jedete?” ptají se babky před budovou pošty. „Molodci, molodci!” okomentovaly, když jsme jim to sdělili.

Ve městech jsou možnosti stravování podstatně lepší než na vesnici. Nenápadná budova často ukrývá jídelnu s nabídkou teplých jídel. A všude mají čepovaný kvas. A když náhodou přes žádné město nejedeme, koupíme si v obchůdku mražené pelmeně a uvaříme si je se smetanou. Lahůdka! Ruská kuchyně nám chutná. Boršč, studený boršč, okroška, palačinky, pelmeně, hodně těstovin…

Víťa se naučil dobře zvládat písečné cesty. Ví, že musí kolo rychle rozjet. My s Šárkou často kola tlačíme. Nejvíc se to ale boří Luďkovi, má trekové kolo s užšími plášti.

Ve vesnicích je k vidění spousta zvířátek. To je ráj při naši Šárku. Kočičky, slepičky s kuřátky, husy s housaty, kachny s kachňaty, koně a krávy.
„Komáři vás trápí? Davajtě, vozmitě etu Zolotuju zvjozdu,” darovala nám trhovkyně čínskou mast. „Ta je na všechno, i proti komárům.” Nejhorší je, když Víťa píchne. Má tohle kolo už druhou sezónu a výrobce dětských pneumatik nepředpokládal, že by děti najezdily tisíce kilometrů, takže pláště už jsou trochu sjeté. Na dětská kola se vyhlášené pneumatiky Schwalbe nevyrábějí, nebo jsme na ně aspoň nikde nenarazili. Defekty jsou docela časté. Pokaždé musíme stát kolem Luďka a komáry odhánět. Večer najít místo na stany, kde by tyto potvory nekousaly, je také neřešitelné. Chtě nechtě musíme stanovat v komářím pekle. Postavíme stany a hned do nich mizíme. Na večery venku a vaření před stanem si musíme nechat zajít chuť.

Abychom se vyhnuli hlavním silnicím, jedeme po těch nejmenších silničkách. Ve Smolensku jsme sehnali poměrně pěkné a podrobné mapy Smolenské a Brjanské oblasti. Dá se podle nich i celkem slušně odhadnout, kde skončí asfalt. A když nevíme, zeptáme se místních. Bylo poledne a oni měli zrovna příjemnou siestu u nakrájených salámů, sýrů a zeleniny. „Pojďte ochutnat a popít vodku!” pobízejí nás. „Prosím vás, tahle silnice směrem na Korsiki, bude i dál asfaltová?” (ano, ta vesnice se takhle jmenovala a bylo to do ní cca 10 kilometrů). Dotazem jsme je zjevně rozhodili. Někdo tvrdil, že ano, jiný že asfalt po dvou kilometrech skončí, další vůbec netušil, protože tam nikdy nebyl. Není se co divit. Krajina je kolem dokola pořád stejná. Ne jako u nás. Tady ujedete deset, dvacet, padesát kilometrů a obrázek je stále stejný. Lesy, louky, vesničky s dřevěnými domky. Turistika tady opravdu v takové formě jako u nás, nepokvete. Kam by se tady turista vydával. To vysvětluje i nízký, skoro nulový provoz. Nikdo nemá potřebu zbytečně trajdat. Jede se jen, když je to nutné. Aut jezdí opravdu málo. A když už něco jede, tak bohužel ke zklamání našeho Víti, jde o značně zastaralý model.

Nakonec asfalt vedl až do Korsiki, pak následovala zkratka lesem. Nastal trochu trapas. Došly nám ruble a bankomat se nacházel daleko, desítky kilometrů před námi. Bylo 13. července a Luděk s dětmi mi chtěli koupit něco k svátku. Žmoulali pár ušmudlaných rublů v ruce a přemýšleli, co za to nakoupí. Kartou tady platit nešlo, ostatně jako nikde. Na rozdíl od Běloruska. Jakási panímáma je pozorovala a nakonec to vyřešila za ně. Aniž by se dlouho rozmýšlela, vzala buřty, housky, křupky a sladkou limonádu, zaplatila prodavačce a Luďkovi vrazila do ruky v igelitovém pytlíku. „Tady máš!” Bylo nám trapně, ale paní měla radost. A když jsme opouštěli vesnici, náhoda tomu dala, že jsme projížděli zrovna kolem jejího domku. „Počkejte ještě!” zavolala na nás a zmizela v domě. Když se po chvíli objevila, v ruce držela igelitovou tašku plnou domácí zeleniny. Zelí, mrkev, brambory… „Vaříte si občas, že? Bude se vám to hodit?” strachovala se ještě. Jakpak by ne. „Moc vám děkujeme!”

A aby těch zázraků tento den nebylo málo, přijeli jsme navečer k malému jezírku. Doposavad jsme s noclehem v Rusku měli problémy, co se komárů týče. U jezírka se však zdálo, že komáři nejsou. A navíc tam stál zastřešený sedánek, v trávě ohniště, a opodál kadibudka. Dokonalý luxus. Postavili jsme stany a skočili do vody. Najednou přihrčela motorka. „Dobrý den!” vydali jsme se s Luďkem proaktivně vstříc staršímu pánovi.

„Dobrej!” houkl na půl úst. Nevypadal nepřátelsky, ale něco mu nesedělo.

„Můžeme tady přespat? Není to problém?” zeptala jsem se raději rovnou.

Nezdálo se nám, že by to problém mohl být. Byli jsme uprostřed lesů, neviděli jsme žádnou ceduli a rybníček k odpočinku vyloženě vybízel.

„Odkud jste? Kto vaš staršij?” odpověděl na otázku otázkou. Vážně chce vědět, kdo je náš vedoucí, podivila jsem se v duchu. Doba turistiky jen v organizované podobě už snad dávno uplynula.

„Jsme rodina, máme dvě děti a jedeme na kolech po Rusku.” Věc pro starší generaci možná stále ještě nepochopitelná. „Jen tady přespíme ve stanu a ráno pojedeme dál.”

„A to takhle spáváte každou noc? Musíte se pokaždé zeptat, jestli je to možné. Nejde si jen tak rozdělat stan.”

„A koho jsme se měli zeptat? Nikoho jsme neviděli,” nechápala jsem.

„Projížděli jste snad nějakou vesnicí, ne” namítl pán. Vesnice byla asi deset kilometrů daleko a pochybuji, že by tam někdo o tomhle rybníčku věděl. Přesto jsem se nechtěla hádat. Je místní a my bychom měli místní zvyklosti dodržovat.

„Nevěděli jsme to. Nezlobte se. A můžeme tady tedy přenocovat ve stanu?”

„Nu, vozmožno. Koněčno. Počemu nět.” Zamumlal nakonec ten strejda. „Jenom odpadky naházejte tamhle do toho sudu,” pokynul, než zase odhrčel na stařičké motorce. „Děkujeme. A nebojte, to my si všechny odpadky vždycky odvážíme s sebou.” Ale myslím, že tohle už neslyšel.

Další den zase stejná krajina, opět ten stejný obrázek. Lesy, louky, dřevěné domky, Lenin na náměstí a sem tam v krajině zapomenutý srp a kladivo. Nocujeme v březovém hájku, opět se nebylo koho zeptat. Ruská etapa se pomalu blíží ke svému závěru. Míříme na trojmezí Rusko-Ukrajinsko-Běloruské. Chceme vidět hraniční přechod mezi třemi zeměmi najednou.

Vesnička Čuroviči je už na samém konci naší ruské anabáze, jedna z těch posledních. Jídelnu tady nemají, krámky naštěstí tři. A dokonce v jednom berou i karty. Vaříme pelmeně se smetanou hned vedle obchůdku. „Jak se daří Karlu Gottovi!?” zeptal se místní dědula, poté co zjistil, odkud pocházíme. „Byl vážně nemocný, ale už je to snad dobrý!” ujistila jsem, že se zatím o svého oblíbence nemusí v Rusku bát.

A pak už to bylo jenom kousek. Poslední ruská vesnice, poslední Lenin, a najednou jsou před námi hranice. Jmenuje se to tu Tři sestry. To jako mají být Rusko, Ukrajina a Bělorusko. Zašlá sláva sesterství je však vidět už na první pohled.

Hraniční přechod na Trojmezí vypadá jako obyčejný kruhový objezd s monumentem notně ohlodaným zubem času uprostřed. Výjezdy (resp. vjezdy) jsou přesně tři. Ruskem jsme byli propuštěni bez nejmenších problémů. Sice se mluví a píše o povinných registracích, ale nikdo nic nechtěl. A to jsme oficiálně dvakrát dokonce bydleli v hotelu, jak ve Smolensku, tak v Moskvě. Nikdo nám ale možnost registrace nenabídl, v Moskvě se paní tvářila, že to ani udělat neumí.

Vjeli jsme na kruhák. První odbočkou bychom mohli vjet do Běloruska. My zvolili tu druhou, na Ukrajinu. Vízum do Běloruska platilo jen pro jeden vstup.
„Tohle si sundej,” ukázal ukrajinský celník na ruskou vlaječku, kterou náš Víťa dostal od někoho v Moskvě. „Lidi na Ukrajině to vidí neradi.” Raději jsme ho poslechli. Byla před námi poslední země a posledních pár dní…

Ukrajina

„Z Ruska jedete?“ zeptali se nás domorodci na Ukrajině.

„Da. To bývali vaši druzja, že?“ nadhodili jsme téma. Ve zvědavosti, co na to řeknou.

„To bývalo. Teď už prý spolu zase nekamarádíme,“ odpověděli s úsměvem. Vypadali, že je jim to jedno. Starosti měli úplně jiné.

Tak trochu jsme předpokládali, že se za hranicí nic moc věcí nezmění. Změnilo se ale skoro všechno. Alespoň to, co cykloturista může vnímat. Díry na silnicích se zvětšily a zbytky asfaltu smrskly, i když se zdálo nemožné, že by mohly existovat ještě horší silnice než v Rusku. Krajina opět začala být obdělávaná, louky se sekaly a pole byla osázená. A vesničky a vůbec všechno působilo zase o fous chudším dojmem. Vypozorovali jsme takový trend naší letošní trasy. Jak jsme se posunovali víc a víc na východ, životní úroveň obyvatel klesala. Bělorusko bylo chudší než Polsko, Rusko zase o řád níž než Bělorusko. A na samém konci nejchudší Ukrajina.

Na Ukrajině bylo také suverénně nejlevněji. Kurz hřivny díky válce na východě země zoufale poklesl (a klesá stále), takže Ukrajina je dneska jedinou zemí v Evropě, kde našinec může zakusit pocit jako Němec v Česku. (Navíc v létě 2016 byl poměr koruny a hřivny zhruba 1:1, takže se ani nemuselo složitě přepočítávat.) Nešlo si ale nevšimnout, že levné byly pouze jídla a nápoje v restauracích a služby, jako je ubytování. Najíst se dalo zhruba za třetinu co v Česku a ubytování jste mohli pořídit v tříhvězdičkovém hotelu za cenu turistické ubytovny u nás. V obchodě ale potraviny o tolik méně nestály. O to víc jsme litovali místní, pro něž vzhledem k platům nebo důchodům ceny příznivé vůbec nejsou.

Za hranicí se objevila cedule Kyjev 228 kilometrů. Děti zajásaly a výrazně zrychlily, jako by tam chtěly dojet ještě ten den. Mně to přišlo líto. Bylo jasné, že i když to trošku protáhneme a nepojedeme tou nejkratší cestou, i tak zbývají ještě tři čtyři dny, a dovolená skončí. Děti však měly jasno. „Když ujedeme zítra stovku a pozítří taky…,“ začal jeden nebo druhý mudrovat.

„To bych chtěl vidět! Ono to tak rychle nepůjde,“ pronesl Luděk a to ještě nevěděl, jak moc je blízko pravdě.

Jednak ty hrozné silnice, na kterých se nějaká vyšší rychlost a tím pádem i větší ujetá denní vzdálenost vyvinout nedala. Ale hlavně se s námi pořád někdo chtěl vybavovat. „Odkud jste? Kam jedete? A kde jste byli?“ odpovídali jsme neustále.

Setkání s Ruslanem bylo jiné. Jednak nevím, kdy jsme naposledy viděli cyklistu. Báglíkáře jsme spatřili naposled někde přes Čenstochovou, pak už ne. Ale i obyčejného cyklistu ve sportovním, prostě někoho jiného, než vesnického strejdu na cestě z obchodu nebo tetku s nákupem jsme už také dlouho nezahlédli. A i Ruslan možná potkal cyklisty s plnou polní v této nepříliš populární oblasti Ukrajiny poprvé. Dali jsme řeč na krajnici a vyměnili si kontakty. Debata probíhala v ruštině. „Až večer přijedete do Černigova, zajdeme na pivko.“ Bylo už pozdní odpoledne a do zmíněného města zbývalo přes padesát kilometrů. „Neblázni, Ruslane, jedeme s dětmi. Jestli, tak tam dojedeme zítra v poledne.“ Co bychom navíc navečer v tak velkém městě dělali, pozvání na nocleh nepadlo, pomyslela jsem si v duchu. „Tak se ale určitě ozvěte, musíme se ještě sejít!“ trval Ruslan, než na svém kole odfrčel. Byl mnohem rychlejší než my. Nám se totiž spěchat vůbec nechtělo. Měli jsme pár posledních dní a tak jsme si ten pocit „on the road“ užívali o to víc.

Slunce se už sklánělo k obzoru a my jsme, jako každý večer, potřebovali někde nabrat vodu a najít nocleh. Silnice vedla lesem a vesničky se rozkládaly dál od ní, každých pár kilometrů jsme míjeli nějakou odbočku. Bylo jen na nás, kterou si vybereme, do které vesnice zajedeme pro vodu. Zdánlivě nepodstatná možnost volby, ale zároveň velmi důležitá. Na každé odbočce, v každé vesnici, na nás totiž čekal jiný příběh. A my dopředu nevěděli jaký.

Přesně tak, jak říkal Forrest Gump: „Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš.“ A tak jsme nazdařbůh do jedné vesnice zabočili. Příběh se opravdu začal odvíjet hned po pár minutách. Ve vesnici byla veřejná studna s rumpálem. Ani jsme ještě nestačili vytáhnout kýbl, když se u nás objevili dva chlapíci. Po úvodních slovech, odkud jsme a kam jedeme, jeden doběhl domů a donesl domácí rajčata a okurky, a ten druhý nás zavedl za vesnici a ukázal místo, kde se můžeme vykoupat i přenocovat. Tekla tam příjemná říčka a břeh byl porostlý borovicemi. Takové místo bychom od silnice nikdy nemohli zahlédnout. Nejhezčí zážitky totiž přicházejí úplně nečekaně. Když se člověk oprostí od stresu a přílišných očekávání. Když nechá události jen tak v poklidu plynout. Jako když sáhne po bonbonu…

Ruslan

Další den to do Černigova nebylo daleko. Těsně na jeho okraji jsme přečkávali krátkou přeháňku u kafe. Káva za čtyři hřivny, čaj za tři. To jen tak pro představu! Na telefonu pípla zpráva. „Píše Ruslan. Ptá se, kde jsme,“ tlumočila jsem Luďkovi. „Za hodinu prý skončí v práci a můžeme se sejít.“ Objednali jsme si ještě pivo a dětem limonádu, a pohodlně se usadili. Měli jsme dost času.

Potkali jsme se na jediné příjezdové silnici, která přicházela v úvahu. Ruslan nám přijel naproti. Opět v dresu a na kole. „Provedu vás po Černigově,“ nabídl. „A teď my zase tebe pozveme na oběd,“ rozhodli jsme po asi hodinové projížďce, během které nám Ruslan ukázal všechny pamětihodnosti skoro třistatisícového města. Nám oběd za dvě stovky pro všechny připadal laciný, ale Ruslan s platem tři tisíce hřiven hospody často nenavštěvuje. Po jídle jsme předpokládali, že se vidíme naposledy. Ne tak náš nový kamarád. „Rád bych s vámi strávil ještě dnešní večer. Dojedu za vámi, přivezu pivo.“ Už se nám to zdálo trochu hodně. „Víš, Ruslane, my ale nevíme, kam do večera dojedeme, nemáme žádný plán. Kde nás budeš hledat?“ „To je v pohodě. Zavolám kolem šesté, řeknete mi, kde jste… A já jsem do hodinky u vás.“ Čímž nám dal jasně najevo, za jak pomalé nás považuje. No, jak myslíš.

Šlápli jsme do pedálů a za chvíli byl Černigov daleko za námi. Na hlavním tahu na Kyjev kupodivu moc aut nejezdilo, ale my chtěli projíždět spíš venkovem, a taky jsme – na rozdíl od dětí – tam nechtěli být příliš brzy. V Ivanivce jsme tudíž z hlavní (k nelibosti dětí – už se orientovaly moc dobře) odbočili. Jen jsme vyjeli do polí, prásk bum, za námi bouřka jako prase. A před námi pět kilometrů do další vesnice. Pět kilometrů nejdelších na této cestě. Pět kilometrů s bouřkou v zádech, kdy jsme vyčnívali do kraje, protože kolem nás byla jen pole, krajina totálně bez stromů. Tady už je zem úrodnější, tady už se každý kousek obdělává.

Mapy.cz nás zatím dobře vedly. Nic nenasvědčovalo tomu, že ta žlutá silnice mezi Viktorivkou a Smoljankou neexistuje. Že tam možná vedla tak dvacet let nazád. Ujeli jsme kilák nebo dva, když jsme tu zradu začali tušit. Travnatý porost a plevel pomalu požíral asfalt jako v tom dokumentu Dvacet let po lidech. Ale jet se stále dalo, stále tu jakýsi náznak cesty byl.

Znáte ten vtip, jak jdou jednooký se slepým přes les k babičce? Ne? Tak vám ho řeknu. Prostě jdou jednooký se slepým přes les k babičce A najednou si ten jednooký o větev vypíchne oko a pronese: „Tak jsme došli.“ A slepý se zaraduje: „Ahoj babi!“ Tak přesně tady jsem si ho vybavila! Protože jsme došli. Silnice jako mávnutím proutku skončila, dál už nebyl ani náznak cesty, nic než pole. Neprodrali bychom se, ani kdyby nebylo čerstvě po dešti. Někdo prostě tu úzkou asfaltku mezi vesnicemi přeoral na pole a zapomněl tenhle detail sdělit nějakému úřadu. Nedá se nic dělat, musíme se vrátit do Viktorivky. Tam se nabízely celkem tři možnosti. Vrátit se na hlavní, objet to hodně velkou oklikou anebo vzít zavděk náznakem jakési cesty, která mizela v lese. Já bych volila dvojku. Luděk trojku. Děti jedničku, ale těch se nikdo neptal :-).  Luděk se zase prozměnu neptal mě, a rovnou zamířil na tu pěšinu. Asi jedenáctiletá holčina mu přikývla, jako že by to mělo vést tam, kam chceme.

(Poznámka autorky: Když chce jeden náš kamarád říci o své manželce, že je nebo byla naštvaná, použije výraz znepokojená. Konec poznámky.)

Začala jsem být znepokojená a to silně. Cesta kamsi sice vedla, ale letos po ní, soudě podle vzrostlé trávy, ještě nikdo nejel. Možná ani vloni ne. V lese by se bývala hodila mačeta. Nadávat jsem brzy musela přestat, protože jsem začala řešit, abych pro samé bahno nespadla z kola. To se ale stejně po chvíli muselo vést. Jakmile jsme zpomalili, slétli se na nás komáři. Už jsem se viděla, jak tady v té džungli zabloudíme a zůstaneme. Vzpomněla jsem si na Ruslana, teď někdy asi bude volat. Jak mu vysvětlíme, kde jsme? Luděk mrknul na mobil, žádný signál. Tak je to vyřešeno. Nedovolá se nám 🙁

Zkrátím to. Cesta se zhoršovala, ale stále jsme dokázali odhadnout, kudy asi vede. A když se zdálo, že už se zhoršit nemůže, navedla nás na lepší cestu a po chvíli jsme uviděli první domy. Měli jsme vyhráno. Trapných asi pět kilometrů, ale jak nám daly zabrat.

Vesnička se jmenuje Olišivka a mají tu dokonce dva krámky. Jeden je nadprůměrně zásobený a v druhém čepují kvas. Nakoupili jsme v prvním a přesunuli se do druhého. Tři točené kvasy, pro Šárku kolu, protože mu stále nepřišla na chuť. Sedíme venku na schodech a máme všeho plné zuby. Nebe se zase zatahuje. Po chvíli si nás všimli dva pánové. Pojídají sušenou rybu a popíjejí vodku. Myslela jsem, že jsou opilí, ale nebyli. „Jestli nemáte kde spát, můžete spát u mě,“ vyhrkl mladší z nich, poté co vodku nalil i Luďkovi. Znali jsme se asi tři minuty. Přiznám se, že se mi vůbec nechtělo k někomu chodit na noc. Bylo mi jasné, že se večerní rozhovor neobejde bez alkoholu, a zrovna dneska jsem na nic takového neměla chuť. „Máme stan, pojedeme někam do lesa,“ namítla jsem. „No prosím, prosím, jak je libo, ale u mě byste to měli lepší,“ naléhal hostitel docela mile. Já vím, že by se tyhle nabídky neměly odmítat. Mrkla jsem na oblohu. Mraky nepěkně zčernaly a odněkud fouknul závan chladného větru. Představa strávit dnešní noc pod střechou nebyla marná, ale obavy z průběhu večera stále panovaly. Jak jen to vysvětlit, aby byl turista pochopen správně… „A co tomu řekne vaše žena? Určitě jí to bude vadit,“ vypadla ze mne výmluva, o které jsem předpokládala, že zabere.

„Já nevím, jak bych vám to řekl. V tom domě, co vám nabízím, nikdo nebydlí. Já žiju jinde. A nic za to nechci. Jen jsem chtěl udělat dobrý skutek.“

Na to už se nedalo namítnout nic. Žádní lidé znamená že nebude žádná kalba dlouho do noci. Chlapík schoval lahev vodky do kapsy kabátu a představil se jako Ivan. Vydali jsme se za ním k jeho domu. Na Ruslana jsme už dávno zapomněli.

Vesnička nebyla vůbec malá a jeho dům stál až na kraji. Obyčejný venkovský dům, který před časem koupil, aby se tam s ženou nastěhovali, až jej opraví. Zatím bydleli u tchyně.

Už jsme toho na cestách zažili hodně. Ale že nám někdo nechá na noc svůj prázdný dům, to jsme zažili poprvé. O něčem takovém jsme zatím vždycky jenom četli. „Jezdím s kamionem a ráno brzy vstávám, tak vás nebudu budit. Klíče mi nechte tady,“ ukázal na místo v naskládaném dřevu. „Děkujeme. Dům je moc pěkný!“

Zážitky dnešního dne tím ale zdaleka ještě nekončily. Znenadání se mezi dveřmi totiž zjevil – my tomu taky nechtěli věřit – Ruslan. Bylo nám trochu trapně. „Ahoj,“ vítali jsme našeho kamaráda. „Víš, jeden pán nás sem pozval na noc, to se nedalo odmítnout.“ „Já vím, my Ukrajinci jsme pohostinní,“ usmál se Ruslan. „Jak jsi nás vůbec našel? Telefony nefungovaly,“ zajímalo nás. „Jel jsem po vašich stopách. Všude jsem se ptal, jestli neviděli rodinu na kolech, a to se ví, že o vás lidi věděli.“

„A neříkej, žes jel i přes ten les?!“

„Však jsem to říkal, jel jsem ve vašich stopách. A tady ve vsi mi prodavačka řekla, ke komu jste šli spát.“

Nepřestával nás udivovat. A udivil nás ještě víc, když vytáhl z batohu dvě piva a domácí konzervy pohanky s masem. „Hoď to, Markéto, na sporák ohřát. Vy jste mě pozvali na oběd, já zase zajistím večeři.“ A tak jsme získali daleko na severovýchodě Ukrajiny dobrého kamaráda!

Ve stínu Černobylu

Povídali jsme si o všem možném. Jedna věc mi ale ležela v hlavě víc než jiné. „Pověz, Ruslane, jak to bylo v osmdesátém šestém s Černobylem. Vždyť Černigov je jen kousek odtamtud.“

A Ruslan povídal; byl tenkrát v šesté třídě. Jak ani tady (vzdušnou čarou asi sto kilometrů) nikdo nic nevěděl. Co se stalo, se dozvěděli, tak jako my u nás, až po pár dnech. Havárie se stala v neděli, jim to řekli ve čtvrtek. Navíc panovaly nezvykle teplé dubnové noci, doma spali s otevřenými okny. Město normálně fungovalo, evakuační zóna byla ve vzdálenosti třiceti kilometrů. Až později mu došlo, že někteří obyvatelé museli vědět, že se něco děje. Pamatoval si, že viděl po městě pár lidí odjíždět. Případných následků se nebojí. Žije zdravě. Ale na výlety na kole jezdí raději s dozimetrem, nejednou se už prý stalo, že mu v lese zapípal. Ochotně nám jej ukázal. Pak jsme se rozloučili. My šli na kutě, on jel zpátky domů. Jsme dodneška v kontaktu přes Facebook.

Ráno jsme našemu hostiteli Ivanovi napsali děkovný dopis a nechali mu balíček kafe z našich zásob. Víc jsme toho neměli. Polámané sušenky nebo čokoláda v podobném stavu by mu vhod asi nepřišlo. Peníze jsme nabízeli už včera a nechtěl. Našli jsme ale vysavač, tak jsme mu celou domácnost aspoň důkladně vyluxovali. (Pro rejpalku Leu: vyluxovali jako že uklidili, vysáli prach z koberců a tak 🙂 )

Čekala nás další bezvadná zkratka. Osmnáct kilometrů pískem. Byl naštěstí po včerejším dešti nasáklý vodou a uježděný, takže se celkem i dalo jet. Nákladní auto nás překvapilo, ale starší řidič byl možná překvapený ještě víc. Zastavil a nevěřil svým očím. „Kde jste se tady vzali? A kam jedete? Jak je daleko do vesnice se ptáte? To máte ještě sedm kilometrů.“ Když jsme se tam dodrkotali, pochopili jsme, že přesně udaná vzdálenost nebyla náhoda. Modrý náklaďáček stál zaparkovaný hned vedle domu a tam už na nás byli připraveni. „Zachadítě v gósti!“ Nebylo ještě ani poledne a otázka, co tomu řekne manželka, byla zbytečná. Stála vedle něho a zvala nás se stejnou samozřejmostí a srdečností. Viděla nás poprvé v životě, poprvé v životě dost možná i v této bezvýznamné vesničce viděli i nějakého turistu. Nikam jsme nespěchali a vše se událo tak automaticky a přirozeně, jako bychom se jen dívali na film. Nejprve jsme museli na exkurzi po zahradě. Paní domu, ve kterém žili společně se synem, nevěstou a jejich malým synkem, nás pyšně provázela po svém hospodářství, které se snad ani zahrada nedalo nazvat. Na dvou hektarech rostlo vše, co je v kuchyni potřeba. A zvířat měli jak v ZOO. Tak jen namátkou, co si pamatuji: dvě prasata, dvě krávy, koza, pes, kočka, husy, kachny a slepice. Pak jsme byli vyzváni, abychom vkročili dovnitř domu. Zde již nachystám plný stůl, až oči přecházely. Vše zaručeně v domácí kvalitě. I tady se řeč, kromě jiného, stočila na Černobyl. „Tři měsíce jsem tam pomáhal likvidovat havárii. Prostě přišel vojenský rozkaz shora. Zaplacené to bylo slušně.“ Důchodce na Ukrajině by s důchodem 1200 hřiven nevyžil, rozvážením nafty do traktorů si pán přivydělá další 3 – 4 tisíce, takže se mají se dobře, což rádi slyšíme a s chutí ochutnáváme jednu jejich dobrotu za druhou.

„Zůstaňte na oběd,“ nevěříme svým uším, když po naplnění žaludků přichází ještě pozvání k další žranici. „A kam by se asi tak vešel!“ smějeme se a chystáme se k odjezdu. Ten ale nebude jen tak. Bez výslužky host neodjede! A tak se na schody snosilo zelí, mrkev, cibule… a tomu zavařená březová šťáva a zavařené maso. Několik kilogramů jídla. Co s tím budeme dělat? Naložíme to, ale ještě že už zítra plánujeme cestu zakončit. Děkujeme za vše, loučíme se a míříme vstříc hlavnímu městu. Čeká nás poslední nocleh v březovém hájku a poslední milé setkání.

Chlapík na skútru s malou holčičkou po nás pokukovali už dlouho. Srovnat rychlost motorového vozidla a kola nebylo pro něho nijak náročné. „Ahój. Zastavte, zvu vás na kafe!“ spustil česky, protože si všiml naší vlajky. „Tak odkud jste? Znám všechno, Prahu, Olomouc, Pardubice…“ „No, tohle asi znát nebudete, bydlíme přesně mezi Pardubicemi a Olomoucí.“ „Jak bych neznal?! Tam je Žamberk, Vamberk… Byl jsem v Klášterci nad Orlicí na vojně.“

A to už je skoro všechno. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Ať jsme to prodlužovali, jak se dalo, nešlo to donekonečna. Navečer jsme po 2.875 km dojeli do Brovar, což už je vzhledem ke Kyjevu asi jako Říčany u Prahy. Ubytovali jsme se v příjemném hotýlku a další den šli s dětmi do místního akvaparku. Zasloužily si to! A potom přijeli naši přátelé Michalkovi z Těchonína a společně jsme věnovali jeden den prohlídce hlavního města Ukrajiny. Navštívili jsme Majdan, chrám svaté Sofie, Michajlovský sobor, Kyjevsko-pečerskou lávru a muzeum v obří soše Matka-vlast. A jak to bylo s tím Černobylem? Původně zamýšlenou prohlídku jsme vzdali. Jednak tam nesmějí děti do 18 let a jednak se musí rezervace termínu udělat i několik týdnů dopředu. Ruslan sice sliboval, že nám exkurzi zajistí za výhodnější cenu, tak třeba někdy příště. Zatím nám stačilo muzeum věnované této události.

A další den jsme už jen kola naložili na auto a vydali se na dvoudenní cestu vstříc domovu se zastávkou ve Lvově. Ne že bychom si na cestu domů na kolech netroufli, ale doba vyhrazená pro putování na kole skončila. Léto teprve začínalo a my už měli zase další plány.

*******************************************************************************

Na otázku, co chceme v Rusku hledat, jsem jen pokrčila rameny. „Podívat se do Moskvy, na Lenina, jestli ještě tvrdě spí,“ vypadlo ze mě posléze. Paní byla starší generace a pokus o vtip pochopila správně.

Jaká by ale byla pravdivá odpověď na otázku, co na cestách skutečně hledáme? Nikdy to dopředu sami tak úplně nevíme, ale mám ráda, když nám cesta přinese i něco víc a přijdu na nějaký další smysl. Že můžu říci, že to nebylo jen pro zaplnění dalšího bílého místa na mapě.

Když jsme začali na cesty vyrážet s dětmi jedoucími na vlastních kolech, těžko se dalo něco pevně plánovat. Těžko odhadovat, kolik toho za den ujedou. Cestu do Ruska jsme chtěli uskutečnit jen vlastními silami, bez jakéhokoliv pomocného tažného zařízení. Ač se plán skoro tří tisíc kilometrů za šest týdnů jevil zpočátku velmi smělý, nikdy jsem nepochybovala, že bychom jej nezvládli. Ale objevily se jiné nejistoty. Předsudky. Politické zprávy. Názory kamarádů. Dotazy typu, co v tom Rusku chceme hledat. Co je třeba na takovém Bělorusku zajímavého. Jistě to samé, co v Polsku, nic. Rovina. Nekonečná pole. A ještě platit za vízum?Pche. A k tomu na sociálních sítích kolem dokola samé exotiky. Čím dál, tím líp.

Prostě jsem odjížděla s pocitem, že blbější oblast a směr jsme si vybrat nemohli. Pozitivní na tom snad jen to, že na těch rovinkách by se nemusely děti příliš trápit.

Během dovolené běžně pracujeme. Komunikace se zákazníky probíhá emailem nebo telefonicky. Vždycky, když se nám někdo dovolal, omluvili jsme se, že jsme na dovolené mimo EU, aby se hovor zbytečně neprodlužoval. Ze sluchátka se skoro pokaždé pokaždé ozvalo: “Jé, tak to vám závidím!” Chudák netušil, že se touláme po Rusku a podobných lokalitách.

Ale jak už to tak bývá, celé to dopadlo úplně jinak. Paradoxně tato cesta, která měla být tou nejnudnější v dosavadním životě, se stala tou nejzajímavější. Nebo aspoň tak mi to po návratu připadalo. Ještě nikdy jsem se z žádného putování nevrátila tolik nabitá pozitivní energií. Možná proto, že jsem od začátku nevěděla, co chceme hledat a co můžeme očekávat, jsem si všechny chvíle užívala tak, jak přicházely. Děti vzorně šlapaly a jízda tou zdánlivě nicotnou a prázdnou krajinou mě ani na okamžik nenudila. Pravda, obrázky, které se kolem nás střídaly, vypadaly často jeden jako druhý. Pokaždé jsme se těšili do vesnice. Ač často šlo o zapadlé a bezvýznamné dědiny, nad kterými by většina turistů ohrnula nos, nás návštěva ohromně bavila. Jednak pro nás takové vísky byly životně důležité, protože se v nich dalo nakoupit a nabrat voda. Ale hlavně nám pokaždé poskytly rozptýlení a poznání skutečného života a ryzosti té země. To se totiž dá najít jedině tam, kam nikdo nejezdí, kde nesahají chapadla turistického průmyslu.

Ale to je dávno známá věc.

V Rusku jsme toho nakonec nalezli víc, než jsme chtěli hledat. Děkuji za to!

No a na úplný závěr by se slušelo napsat, jak že tedy ten náš průzkum cyklostezek východní Evropy dopadl. Ukázalo se, že v Polsku a Bělorusku to není vůbec špatné, zato v Rusku a na Ukrajině žádné v podstatě nejsou. Poslední náznak cyklostezek skončil na běloruské hranici. Naštěstí jsme zjistili, že už ale nejsou vůbec potřeba, že už jsou děti schopné jet i po normální silnici. Ujeli jsme bez jedné stovky tři tisíce kilometrů za měsíc a kousek. Děti se naučily azbuku a byly překvapené dobrosrdečností obyčejných lidí. Když jsem se jich onehdy zeptala, na kterou z našich cest z posledních let nejraději vzpomínají, svorně oba označili tu do Ruska.

A komu by to nestačilo, zde je odkaz na video.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2016, Cestování s dětmi, Cykloexpedice s lokalitami , , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU