Dnes je 28. 03. 2024 - svátek má Soňa

Karpatským obloukem z Rumunska na Ukrajinu

Rubrika: 2017, Cestování s dětmi, Cykloexpedice

Datum výpravy: 18. 6. - 30. 7. 2017

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Ujeté kilometry: 2911 km

Průzkum cyklostezek východní Evropy 2 aneb jak jsme přejeli Karpatský oblouk na kole s dětmi

Na začátku se to jevilo jako bláznivý výmysl jedné ambiciózní matky. (Která má ráda hory a přírodu a směr na východ Evropy a letos prostě zatoužila vrátit se po letech do Rumunska). Doma jsme se kvůli tomu málem pohádali. „Blázníš?“ byla první reakce, když jsem panu řediteli předložila trasu naklikanou do internetových map. Na obrazovce počítače se míhaly klikyháky a výškový profil připomínal nůž na chleba. Takový ten hodně zubatý a ostrý. Výzva pro dospěláka, natož pro rodinu s dětmi.

“Jak chceš děcka donutit, aby šlapaly do těch kopců bez řečí!? Umíš si představit tu práci s nima?” pokračoval Luděk. 

Pravda, před dvěma lety jsme s nimi přejeli Alpy, ale to šlo o cyklostezky a o co nejsnazší průjezd. Nyní se měly Karpaty překonat podélně a naopak co nejvyššími silnicemi. Aby ne, když mi inspirací byla tato stránka.

Jak jsem ji objevila, už jsem prostě nemohla jinak, než tyto čtyři silničky poctivě projet, hezky pěkně jednu po druhé.

Následovalo dlouhé mlčení. Do odjezdu týden a něco a my stále neměli jasno, kam pojedeme.

Nebudu to prodlužovat. Ještě že my ženy víme, jak to narafičit, aby to dobře dopadlo. Aby se pro moji trasu nejen nadchl, ale aby to navíc nakonec vypadalo, že je to celé vlastně JEHO výmysl.

Bylo to hodně odvážné, až skoro troufalé. S dětmi jezdíme a chodíme po horách hodně, ale dvoutisícová sedla jsme s nimi ještě nikdy nepřekonávali. V té době jim bylo 10 a 8 let. A tak jsme náš plán ani nikde do světa nevytrubovali. „Jedeme do Rumunska,“ odpovídali jsme, když se někdo zeptal, ale víc nic. Naši trasu jsme odtajňovali postupně. Vždycky až když jsme měli „hotovo“. Ne že bychom s tím chtěli schválně dělat takové štráchy. Ale bála jsem se. Všeho.

Pár dní před odjezdem mi moje máma poslala nevinnou otázku: „A nebudou tam medvědi?“ (Mimochodem, moje máma tou dobou projížděla ve vypůjčeném autě se svým sedmdesátiletým bratrem a jeho přítelkyní USA po Route 66). „Kdepak, medvědi v Rumunsku žijí jen vysoko v horách a lidí se bojí,“ uklidňovala jsem sebe i ji. Ale znáte to, večer jsem do internetového vyhledávače zadala „Rumunsko a medvědi“ a už to jelo. Tak schválně, ať to nemusíte dlouho hledat a ať si to taky užijete. V Rumunsku žije odhadem přibližně 5 – 6 tisíc medvědů, což je cca 60 % evropské populace. A že by s nimi problémy nebyly, se říci nedá. Píší o nich všichni. Motorkáři, cyklisté, pěší turisté. Obavy jsou asi na místě. Méďové jsou stále odvážnější, ztrácejí přirozený strach z člověka, hledají si potravu čím dál víc u lidských obydlí, u kempů, v popelnicích. Informace, že je od jara dokonce z důvodu výskytu medvědice s mláďaty uzavřený přístup na hrad Poienari, byla tou poslední, kterou jsem přečetla. Bylo mi do breku. Přeci jenom je ve mně kus hysterické matky. Která sice nutí děti do zdolávání dálek i výšek, ale trpí u toho strachem. Takovým tím iracionálním, ale sžírajícím. Obavy jsme měli z polodivokých psů, na ty jsme byli poctivě vybaveni, ale na medvědy jsme už nepomysleli. A tak se mi pár dní před odjezdem už celé Rumunsko přestalo jevit jako skvělý nápad. Jakýsi hlásek mi našeptával: „Co když je to varování, že nikam nemáme jezdit!“ Luděk však nemínil couvnout. Alespoň jsem z něho vymámila slib, že když budeme v nějaké té medvědí oblasti, nebude trvat na noci pod stanem ve volné přírodě, ale ubytujeme se někde v bezpečí.

A tak jsme vyrazili. Vlakem do maďarského Szegedu, abychom na start po Karpatech nabrali poctivou startovní výšku 70 metrů nad mořem. Po vystoupení z vlaku nebylo kolem dokola po horách ani památky a vzduch ztěžklý letním žárem se ani nepohnul. Pomalu jsme začali naši pouť. Druhý den jsme se přiblížili horám na dohled a třetí den do nich vjeli…

Na začátek, na samý úvod, ještě než do toho Rumunska pořádně vjedeme, bych čtenáře ráda naladila. Jak se i v 21. století mohou v Rumunsku vyskytnout silnice, a koho na nich může cyklista potkat?

https://www.youtube.com/watch?v=Isk553IVAF4

No ale zpět k našemu povídání. Průzkum cyklostezek východní Evropy, v tomto případě Rumunska, jsme začali v Jižních Karpatech.

1. Transalpina, Pasul Urdele, 2145 m. n m.

První kopce se objevily za městem Deva, ale to jsme pořád ještě jeli podél řeky. Hrad Hunedoara je prý údajně jedním z nevětších radů v Evropě. Byl boží, ale město jako takové příšerné.

Pořádné kopce se zjevily až ve městě Hateg. Vrcholky pohoří Retezat najednou vystoupily z oparu jako neprostupná zeď. Hlavně Šárka z nich byla jako u vytržení. Neměla z nich obavy, naopak ji přitahovaly. Ale pořád to byla sranda, pořád jsme jeli podél kolejí. Změna nastala až v Petrosani. Zde už začalo jít do tuhého, zde už jsme měli začít ukusovat nejvyšší zuby té pily. Pasul Groapa Seaca, 1595 metrů byl takovou první zatěžkávací zkouškou. Asfalt zmizel pět kilometrů před vrcholem stoupání, nervy maličko tekly, ale děti kopec zdolaly statečně. Klesli jsme do 1370 metrů k řece Lotru a na jejím břehu přenocovali. V noci mrzlo, což znamenalo, že následující den by mohlo vyjít pěkné slunečné počasí. Měli jsme totiž před sebou silnici zvanou Transalpina.

No a tahle Transalpina ve svém nejvyšším bodě dosahuje výšku 2.145 metrů. A jmenuje se to Pasul Urdele.

Měla jsem pocit, že mě ostatní členové mojí rodiny pošlou tam, co název tohoto sedla připomíná, ale nestalo se tak 🙂 Jsme už týden na cestě,  v nohách máme asi 500 kilometrů, tak co to je pouhých 800 metrů převýšení. 

Tato původně stará římská horská silnice vede napříč pohořím Paring. Není to tak dávno, co byla  ještě kamenitá, asfaltový koberec  byl  po celé délce natažen v roce 2012. Pokud byste chtěli Transalpinu projet celou, museli byste začít víc na severu, v městě Sebeș. My jsme si tenhle úsek s Luďkem projeli v roce 2001, tentokrát jsme chtěli zkusit trasu jinou.

Stoupat začínáme hned zrána. Přemýšlím, proč se, proboha, silnice v Karpatech jmenuje Transalpina? Odpustila bych jim ten název jedině, pokud by to bylo kvůli loukám, skrz které budeme v nejvyšších partiích projíždět. Transalpina je vyhlášená motorkářská silnice a častý cíl víkendových výletů autem. Jestli plánujete Transalpinu na kole zdolat, vyberte si všední den. Potom budete mít jistotu, že budete na silnici takřka sami. Nám to vyšlo, bohužel, zrovna na neděli. Slunce pálilo jako divé, na nebi ani obláček a kolem nás se míhalo jedno auto za druhým. Občas zastavilo, posádka vystoupila, zrobila si selfíčko ve slunečních brýlích a zase jeli dál. Focení selfíček na horských silnicích je v Rumunsku nejnovější fenomén, větší než piknikaření. Výletníci nejezdí naštěstí nikterak rychle, a bezpečně se nám vyhýbali, i když jsme silnici místy málem křižovali. Stoupání na Transalpině (mluvím o úseku Obârșia Lotrului – pasul Urdele) je totiž poměrně vražedné, pod deset procent to nekleslo snad nikdy; v nejprudším úseku tachometr ukazoval i 13 – 15 %.

Ale to není na Transalpině zdaleka to nejhorší. To totiž přijde poté, co zdoláte vrchol. Tachometr ukazuje sice jen pouhých 2107 metrů, ale „to bude tím, že jsme jej dlouho nekalibrovali,“ uklidníte se a jdete si do stánku dát oběd a oslavit dobytí nejvyššího bodu celé expedice. Po jídle se chystáte na sjezd, ujedete asi dvě stě metrů, a to, co uvidíte, vám vyrazí dech; slabším povahám vžene slzy do očí. „Tohle nebylo pasul Urdele! Do prdele!“ Silnice pod vámi klesá o dobrých 200 výškových metrů dolů a naproti se klikatí další serpentiny strmě vzhůru. A TEPRVE AŽ NA JEJICH KONCI JE SKUTEČNÉ SEDLO URDELE! Slavili jsme předčasně. Nezbývá, než zatnout zuby, klesnout asi na 1900 a potom 250 m nahoru. Na třech kilometrech. A co je na tom celém k vzteku? Že na tom skutečném vrcholu není ani blbá cedule, u které bychom se mohli nechat vyfotit.

Ale to jsou jen drobnosti. Transalpina je dobrá výzva i pro náročné a zkušené cyklisty, ne jen pro rodinku s dětmi a odměna v podobě nekonečně dlouhého sjezdu je zaručeně sladká!

Zkrácenou reportáž přímo z výjezdu můžete shlédnout v následujícím krátkém videu.

https://www.youtube.com/watch?v=YeVlWdDFPPQ&feature=youtu.be
Hodnocení: napětí * akce *** cyklistika *****

Zírala jsem, jak děti překonaly převýšení bez větších problémů. Víťu motivoval nový tachometr s výškoměrem, bavilo ho, jak metry přibývaly. Šárka zase obdivovala výhledy na hory kolem nás. Občas jsem získala dojem, že děti začínají pociťovat takovou tu prostou radost z toho, že něco dokázaly.

2. Transfagarašan, 2045 m. n m.

Přejezd vysokohorské silnice napříč pohořím Fagaraš byl nejhezčím zážitkem celých rumunských hor. Silnice nazvaná Transfagarašan je dlouhá asi 152 km a dostanete se po ní až do výšky 2045 metrů nad mořem. Trasa je vyhlášená cyklisty i motorkáři. Když vyjde počasí, je to brnkačka, kterou zvládnou i děti 😉 Silnice má totiž rozumný sklon (5 – 7 %), a díky krásnému okolí stoupání vůbec nevnímáte. Až nám nahoře bylo skoro líto, že už jsme tam. Ještě stále je pravděpodobné, že při průjezdu potkáte pastevce se stádem ovcí nebo koz, ale potkat můžete i medvěda, což se nám též poštěstilo, takže musím říci, že to s těmi medvědy opravdu fáma nebyla a není.

Transfagarašan, horská silnice z let 1970 – 1974

Po okupaci Československa v roce 1968 se Nicolae Ceausescu rozhodl postavit strategickou silnici přes pohoří Fagaraš. Práce na výstavbě jednoproudové silnice počaly v prosinci roku 1969. V roce 1971 ale Nicolae Ceausescu nechal původní plány pozměnit a rozhodl se na místo jednoproudové silnice vybudovat silnici dvouproudou.

Silnice byla slavnostně otevřena 20. září 1974 a přítomen byl i sám Ceausescu. Silnice byla pojmenována Transfagarašan.

Asi po dvou letech se začalo s její přestavbou a silnice, jak ji známe dnes, byla dokončena v roce 1980.

Stavba silnice Transfagarašan a přehrady Vidraru jsou ale spojeny se smrtí mnoha lidí. Oficiální statistiky přiznávají úmrtí 40 lidí, ty neoficiální hovoří o tom, že jen při stavbě přehrady zemřelo až 400 lidí. Na Transfagarašanu se nachází 833 mostů, 28 viaduktů a 5 tunelů a při stavbě bylo nutno přesunout několik miliónů tun horniny. Pro toto bylo údajně použito 6520 tun výbušnin, z čehož 20 tun bylo spotřebováno na proražení tunelu Capra-Balea.

V zimním období, obvykle od 1. listopadu do 30. června, je úsek silnice Transfagarašan uzavřen pro silnou sněhovou pokrývku. (Před naším odjezdem jsem každý den sledovala facebookovou stránku s informacemi o této silnici. Tunel je údajně otevřený celoročně, takže i kdyby nebyla silnice pro auta ještě oficiálně otevřená, na kole by se prý projet dala – záleží ovšem na množství sněhu. Zima však v našich končinách nebyla příliš silná, nejinak tomu bylo pravděpodobně i v Rumunsku, neboť k otevření silnice došlo ještě před naším odjezdem, už začátkem června.)

Přestože vrchol leží o 100 výškových metrů níž než Pasul Urdele na Transalpině, zhodnotli jsme Transfagarašan jako hezčí zážitek. Rozumnější stoupání, dramatické výhledy, zajímavější krajina! Také jezdilo podstatně méně aut a podél cest stály patníčky, které udávaly vzdálenost k vrcholu.

Doporučení, jestli je lepší jet Transfagarašan z jižní nebo severní strany nemám. My to jeli od jihu, a přišlo mi to v pohodě. Ze severní strany je však nástup prudší, ostré stoupání začíná ze 450 nadmořských metrů, čili je nutné jednorázově překonat převýšení 1600 metrů. Ve cca 1250 metrech je možné ubytování a také ošizení výjezdu použitím lanovky. Myslím, že to ale je velká škoda, připravit se o nejhezčí zážitek.

Jenom objíždění jezera Lacul Vidraru považuji za strašný vopruz, naprosto zbytečnou dřinu, během níž nastoupáte totálně jalových asi 700 výškových metrů. Jinudy to ale nejde, musí to absolvovat každý, i když to pojedete opačně.

Ale postupně….

Bohužel nešlo jinak, než před přejezdem Fagaraše klesnout zase skoro na nulu. Přesněji řečeno z 2.145 nadmořských metrů na sedle Pasul Urdele na necelých 200 m n. m. k řece Olt. Ostroveni, obyčejná vesnice na břehu řeky, byla bodem, kde jsme se od toho pomyslného dna odrazili a pomalu začali nabírat výšku k druhému nejvyššímu bodu celé cesty, k druhému nejvyššímu zubu zmíněné pily.

Po dvou dnech strávených v podhůří jsme konečně v Curtea de Argeș, v údolí řeky Arges, podél které budeme nastoupávat až pod závěrečné serpentiny přes Fagaraš. Cedule nás informuje, že je průjezd přes sedlo otevřený, takže “hurá na to!”

S dětmi před spaním posloucháme Hraběte Drákulu od Brama Stokera. Od začátku cesty se tak tematicky na Rumunsko ladíme. Proto ani nemůžeme minout zříceninu ležící vysoko na ostrohu právě nad zmíněnou řekou Arges. Jmenuje se Poenari, a málokdo ví, že tento hrad je hradem, kde panovník zvaný Vlad Ţepeş (aneb onen “hrabě Drákula”) skutečně žil. Jako údajný Drákulův hrad se totiž udává hrad Bran. Je to přesná ukázka turistického marketingu. Gotický hrad Bran s bílými věžičkami totiž splňuje romantickou představu o Drákulově sídle a tak jej spousta lidí v tomto přesvědčení navštíví. Navíc leží poblíž dalšího vyhlášeného místa – města Brašov, tudíž ani takový turista nemusí za legendou o Drákulovi daleko jezdit. Málokdo ale tuší, že je podveden. Skutečný Drákulův hrad totiž leží o 120 km víc na západ, v hlubokém údolí uprostřed hor, a zdaleka není tak dobře přístupný jako Bran. Nicméně, i my jsme Bran navštívili, ale o tom se zmíním až později, až na něj v tomto cestopise přijde řada. Teď stojíme pod hradem Poenari, resp. pod tím, co z něho zbylo, a čeká nás 1480 schodů, pomocí nichž překonáme převýšení zhruba 150 metrů. Což nás neděsí tolik jako všudypřítomné cedule, které jsou vyvedeny v rumunštině a angličtině a varují před medvědí rodinkou, která se poblíž hradu údajně usídlila. Cedule jsou doprovázeny fotografiemi. O tom že si srandu nedělají svědčí i elektrické ohradníky kolem kempu, který leží přímo pod hradem. Z posledních informací před naším odjezdem neměl být hrad z těchto důvodů vůbec přístupný, ale medvědice s mláďaty možná poodešla, takže dnes otevřeno bylo. Po zaplacení vstupného jsme tak měli možnost vyfunět zmíněný kopec a pokochat se pohledem na ruiny hradu.

Cedulky lemovaly i další cestu podél řeky Arges, v podstatě na každé odbočce, ať už k řece nebo výše do hor, nějaká “ATENTIE URSI” visela. Nebylo ještě ani poledne, svítilo sluníčko, nějací méďové mi byli ukradení. Na oběd nám to vyšlo na hráz přehrady Lacul Vidraru. Rumunské silniční patníčky udávaly vzdálenost k jezeru Lacul Bâlea, které leží těsně za transfagarašským průsmykem. Bylo to ještě 55 kilometrů a tak bylo jasné, že tam dnes nedojedeme, že budeme muset v horách někde přenocovat. Navíc jsme ještě netušili, jak náročné bude jenom pouhé objetí tohoto jezera. Na výběr byly cesty dvě, zvolili jsme tu možná delší, leč asfaltovou. Silnice však neustále stoupala nahoru a dolů, a na tachometru přibylo 700 nastoupaných metrů a to jsme na konci jezera byli na stejné nadmořské výšce jako na hrázi. Samotné stoupání přes Fagaraš (tedy bez nějakých meziklesání), tak začíná až za jezerem, v nadmořské výšce zhruba 850 metrů. Bylo už pozdní odpoledne a my se snažili dojet co nejvýš, abychom toho na další den, kdy bylo v plánu Fagaraš pokořit, neměli tolik.
Cedulky o medvědech byly rozvěšeny i tady. Když jsme objížděli jezero, Víťa se trochu loudal, a protože na silnici nebyl žádný provoz, neřešili jsme to. Ovšem do momentu, kdy z předjíždějící dodávky na mě (anglicky) zavolali dva chlapíci, že není dobrý nechávat to dítě vzadu bez dozoru, že jsou tady medvědi. A já – frajerka, protože známe, jak jsou domorodci poplašení ze všeho – jsem se jich ještě zeptala, jestli už nějakého viděli. Odvětili, že je prý vídají každý den, a tvářili se u toho zcela vážně. Jenže pak odbočili na lesní cestu šplhající kamsi do hor a já si pomyslela, bodejť by ne, když taky jezdíte někde horama, co by medvěd dělal na hlavní. Ale na Víťu jsem přeci jenom počkala a informaci předala Luďkovi vysílačkou. Nacházel se už kdesi vepředu.

Potkali jsme dva mladé Slováky na naložených starých favoritkách. Nejprve jsme měli tendenci je obdivovat, posléze z nich vypadlo, že se nechali z druhé strany na průsmyk vyvézt lanovkou. Rázem naše sebevědomí stouplo! My to jedeme celé po svých, a hlavně s dětmi.

Byli jsme už ve výšce zhruba 1100 – 1200 metrů, a pomalu jsme začali pokukovat po noclehu. Což o to, loučky kolem silnice byly spasené a občas tu tekl i potůček. Jedna báseň. Ovšem stále jsem měla na mysli ta varování před medvědy a vzpomněla jsem si na slib, který Luděk dal před odjezdem, že se v medvědích oblastech ubytujeme v bezpečí. Ale zároveň jsem nechtěla dát najevo strach, jsem přece drsňačka, ne? Luděk to ze mě ale nějak vycítil a sám navrhl, že bychom mohli prozkoumat kemp, který byl v mapě zakreslen asi půl kilometru před námi, a kdyžtak se můžeme vrátit. Přitom moc dobře věděl, že vracet se nám už nebude chtít.

Kemp však znamenal jeden malý hotýlek (obsazený) a plácky na stany se nacházely poblíž budovy po obou stranách silnice. Bohužel ale bez nějakého oplocení. Proti medvědům bychom tady chráněni vůbec nebyli, navíc jsme viděli několik ohnišť a koše s volně loženými odpadky, což medvědy naopak může přitahovat. Bezradně jsme tam stáli, až jsme si všimli jednoho stanu a u něj auta s českou espézetkou. Popojeli jsme k nim, chtěli jsme informace, jak to tady chodí. Kemp nebyl drahý, a moc stanů tady nestálo.

“A medvědů se tu nebojíte?” zeptala jsem se té české čtveřice, která měla za sebou pěší přechod Fagaraše.

“Tady?” zeptal se překvapeně jeden z nich.

“No, když jsme sem jeli, všude jsme viděli cedule, že tady jsou… ” nestačila jsem ani větu doříct, když přesně jako na zavolanou, asi sto metrů zpátky, přešel svižnou houpavou chůzí jeden méďa přes silnici. A zrovna na tu stranu, kde jsme stáli. “Ježiš, támhle zrovna jeden jde!” Nebylo pochyb,že to byl medvěd! Než jsem se vzpamatovala, a vytáhla foťák, byl pryč.

Vyděšeně jsme na sebe zírali. Zážitek to byl krásný, leč jaksi chutě stanovat venku nás opouštěly. Viděli jsme ho všichni, kromě Šárky. Sdělovali jsme si dojmy a ona chudák, smutná, že ho neviděla. (Proto taky její první reakce, když jsme se o pár týdnů později toulali Malou Fatrou a zážitek měli podobný, jen trochu bližší, byla: “Viděla jsem ho! Konečně jsem ho taky viděla!” A skákala u toho metr vysoko.)

“Já tady nespím!” už jsem emoce projevila naplno.

“Já taky ne,” řekl Luděk.

A tak jsme se kousek vrátili a ubytovali se v hotelu. Luděk si při stoupání naštěstí budovy skryté v lese napravo od cesty všiml. Volno naštěstí měli.
Ráno jsme byli zvědaví, zda stanující v kempu přežili. Už opět svítilo sluníčko a tak přišly na pořad dne vtípky na téma medvěd. Češi již snídali, medvěd nepřišel, zato prý byli přes noc okradeni. Jejich vyprávění však mělo – dle nás – značné trhliny. Vyprávěli, že jim byly ukradeny mobily a peníze v noci ze stanu, ve kterém spali. Peněženky, že prý byly ráno na svých místech, ovšem prázdné. Buď se museli tak ožrat, že necítili, jak údajný zloděj šacuje jejich věci pod hlavou a prázdné portmonky jim vrací zpět, nebo tak trochu kecali. Dost možná plánovali nahlásit domnělou krádež na policii, následně na pojišťovnu, ale… to jsou jenom dohady. Jak to bylo doopravdy, netušíme. Raději jsme se vydali do hor, a na naše spoluobčany brzy zapomněli. Startovní výška pro překonání vrcholné etapy po Transfagarašanu byla 1280 metrů, a již jen narůstala. Bylo před námi 765 výškových metrů na asi jedenácti kilometrech. V podstatě nic dramatického.

Děti vyrazily jako by to byla hračka. Počkaly na nás až v místě, kde silnici křižuje říčka Capra a tvoří tady moc hezký vodopád. Od té doby jsme už raději jeli společně, nechtěla jsem, aby díky přepálení startu měly později problém dojet na vrchol. Tedy, to jsem tvrdila jim.Ve skutečnosti byly ty důvody úplně jiné. První, abych měla jejich výjezd vyhlášenou fagarašskou silnicí zdokumentovaný (OK, nalijme si čistého vína, jsem taky trošku chlubivá matka 🙂 ) a druhý, jak by to vypadalo, kdyby děti ujely mamince. Ono k tomu jednou dojde, ale přeci jenom zatím jim je 8 a 10 let 🙂

Cestou nás několikrát předjela stříbrná dodávka. Posádka vždycky zastavila v nějaké serpentině, jeden mladík vytáhl velkou kameru, jiný si na záda nasadil malý batůžek a vydal se – jako – na túru do hor. Vystupoval jako na skály, jako překonával vodní toky, zdolával kopce … to vše pár metrů od auta. Když byli se záběry spokojení, spakovali se a popojeli o pár serpentin výš… a zase to samé. Přišlo nám to docela směšné, ale měli jsme aspoň zábavu, co řešit a na co se koukat. Vždycky, když jsme je míjeli, jsme jim zamávali a oni taky, když nás předjížděli. Nakonec to jediná paní, co byla s nimi v týmu, nevydržela a oslovila nás: “Už jsem teda viděla leccos, ale ty děti, jak jedou, to teda ještě ne. Vy jste opravdové hvězdy!” Najednou mi byli mnohem sympatičtější. Na autě měli nápis “David w Europie” a byli to Poláci, kteří natáčeli kulinářský pořad o cestách kuchaře Davida po Evropě.

A pak už jsme vjeli do poslední serpentiny, tachometr ukázal 2000 metrů nad mořem a kolem cesty se objevily zbytky sněhu. Silnice před námi mizela v tunelu a my věděli, že jsme nahoře. Až mi to bylo líto…

Reportáž z výjezdu je opět zpracovaná v krátkém videu: https://youtu.be/eCBnd9SOfgU

Z Fagaraše jsme sjeli do sedmihradských nížin. Když jsem se po tom nádherném sjezdu ohlédla, uviděla za sebou hradbu hor. Nad nimi se černaly husté mraky, a později v nich vrcholky úplně zmizely.

Fagaraš, větrné hory … za jediný den jedenáct bouří… takto popsal Miloslav Nevrlý nejvyšší rumunské pohoří. K nám bylo přívětivé. Poznali jsme z něho sice jen malou část, ale cítila jsem vděčnost, že nás přijalo. Vděčnost za štěstí na počasí, za ochotu dětí šlapat, a nakonec i za toho medvěda.

Byli jsme na cestě 12. den, tachometr ukazoval 813 kilometrů najetých a 7 nastoupaných. Přespali jsme na louce s výhledem na Fagaraš, táhl se přes celý obzor…

Na plánu teď bylo trochu se toulat Transylvánií, spočítat, jestli je těch hradů v Sedmihradsku opravdu sedm a maličko si odpočinout před další horskou prémií. Karpatský oblouk je dlouhý!

3. Kolečko po Transylvánii

Sedmihradsko, nebo také Transylvánie je historické území, které se rozkládá uprostřed Rumunska. Je to v podstatě území, které svírá karpatský oblouk, tedy území obklopené hřebeny hor, nicméně o nějaké rovině tu ani omylem řeč být nemůže. V Transylvánii žije kromě Rumunů i početná maďarská menšina. Kraj je to možná vedle horských oblastí trochu opomíjený, nicméně je to oblast, kde je jedna z mála šancí zažít ještě Rumunsko takové, jaké bývalo dřív.

Slovo Transylvánie lze volně přeložit jako “země za lesem”, u romantického názvu Sedmihradsko nejde údajně o žádné hrady, ale snad o města, která byla založena kolonialisty z německých krajů někdy ve třináctém století. Nicméně dnes už není jisté, o která města konkrétně šlo, snad určitě to byly Cluj-Napoca (Kluž), Braşov (Brašov), Sighişoara, Sibiu a Bistrița. Nebo ten název vyplynul podle zdejších sedmi stolic, čili žup, uherského království?

Těžko říci.

Každopádně naše první kroky v Sedmihradsku vedly do města Sibiu.
Slíbili jsme dětem McDonald. Naše děti tohle zařízení – nevím proč – milují a tak jim ho v žádném případě nechceme upírat. Jen jich bohužel v Rumunsku není tolik, jak by si dětičky představovaly (každý den aspoň jeden 🙂 ). Na naší trase bylo McDonaldů pouze pět, z toho tři jsme odbyli hned první týden. Po Sibiu nám zbýval už jenom Brašov. I když, říkám děti, ale ona je návštěva mekáče upřímně řečeno – čas od času – výhodná i pro nás. Kde jinde může člověk dvě hodiny sedět, aniž by ho někdo otravoval “co si ještě dáte?” nebo “máte všechno?” Může tam pracovat, plánovat, dobíjet, a na záchodě se i oholit. A nemyslete si, není to tak, že ty dvě hodiny cucáme jedno kafe a Colu. Rozšoupnout se tam teda umíme, škodní na nás v žádném případě nejsou.

Sibiu bylo v době naší návštěvy krásné historické město, takové ještě správně neupravené, turistickým ruchem nepolíbené. Zkrátka takové pravé Rumunsko, žádné pozlátko pro oka turistů.

Sůl nad zlato

Když jsme před lety začali jezdit do Rumunska, objevili jsme tu kromě přírody a hor i spoustu zajímavostí geologického charakteru. Šlo o bahenní sopky, živé ohně, ale i o ložiska soli. Ne že bychom se o geologii nějak zvlášť zajímali, ale vidět v přírodě sůl i jinak než ve formě mořské vody se člověku prostě jen tak nepoštěstí. A v Rumunsku je těch oblastí několik, tou nejvýznamnější, kde sůl těžili již staří Římané, je právě Transylvánie. Naše putování po Sedmihradsku se tak neslo i ve znamení putování právě po tomto, nad zlato se cenícímu, nerostu.
Šestnáct kilometrů severně od města Sibiu se nacházejí Ocna Sibiului. Letošní dovolená s dětmi nevede sice k moři, ale o koupel ve slané vodě děti ošizeny nebudou. Jezírka na okraji městečka vznikla totiž na místě dávných solných dolů a udává se, že tady najdeme největší koncentraci soli v Evropě. Jestli jste někdy někdo navštívil Solotvino na Ukrajině, tady je to nebe a dudy. Krásný a čistý areál a hlavně liduprázdno. Jenom děti koupel příliš nenadchla. Šárka si slanou vodu omylem stříkla do očí a nálada byla rázem na bodu mrazu, do vody už nechtěla. Pomohlo až blbnutí s bahnem, které s tatínkem vydolovali ze dna nejspodněji položeného jezírka.

Dalším cílem byla Turda, resp. další bývalý solný důl. Město leží hodně na severu a mimo naši původní trasu, ale když jsem se dočetla, že má – údajně – jít o nejkrásnější podzemní místo na světě, nemohli jsme si návštěvu nechat ujít. Rozhodnutí jsme nechávali až na místo. Pokud bychom spěchali, na zajížďku bychom se vykašlali, ale chtěla jsem tuto atrakci věnovat dětem za odměnu.

Sůl se zde těžila od 2. století a v těžbě se pokračovalo i po pádu římské říše. Vytěžily se na tři miliardy tun soli. V roce 1932 byl ale důl Salina Turda opuštěn a pustnul, za druhé světové války pak sloužil jako úkryt pro civilisty. Posléze byl na začátku 90. let znovuotevřen pro veřejnost. Ovšem do současné reprezentativní podoby ho dovedla až renovace, k níž došlo před devíti lety. Pravda, nebyla vůbec levná, vyšla na šest milionů dolarů. Rozhodně se však vyplatila, o tom není nejmenších pochyb.

Když jsme na kopec nad Turdou přijížděli, nic nenasvědčovalo tomu, jaký unikát podzemí skrývá. Krajina kolem působila vyprahle, po okolí kromě pár keříků nic nerostlo. Sem tam bylo možno spatřit zvláštní šedobílé louže, zbytky po vyplavené soli. A pak už se objevilo parkoviště a kopule vstupního portálu. Kola jsme nechali na hlídaném parkovišti, zaplatili vstupné a pak už nás vcuclo tajemné podzemí. To, co jsme viděli, nám doslova vyrazilo dech. Ve skále vyhloubené prostory byly totiž opravdu ohromné a pro návštěvníky je tu nachystán obrovský zábavní park s nejrůznějšími volnočasovými aktivitami. Pobyt na slaném vzduchu při zdejší stálé teplotě 10 – 12 stupňů má i léčebné účinky a jde o to, strávit zde co nejdelší dobu. Když sestoupíte až na úplné dno, je možné si tady zahrát ping-pong, zaveslovat si na lodičce na solném jezeře, nebo – a to byla úplně největší bomba – ruské kolo uprostřed celé ohromné jeskyně. Některé aktivity byly zdarma, za jiné bylo potřeba doplatit pár lei.

Se solí jsme se setkali v dalších dnech ještě jednou, v solných dolech Praid. I zde je možné navštívit solné podzemí, slané lázně, ale my jsme si prošli povrchovou naučnou stezku, která nás zavedla do rokliny, kde bílá ložiska soli vystupovala na povrch a bylo možné je ochutnat na vlastním jazyku.

Opevněné kostely Sedmihradska

A potom už jsme se soustředili na další sedmihradské památky, a tím byly opevněné kostely. Jde o unikát, který nemá nikde jinde v Evropě obdoby. Už jsem se zmínila, že Němci, takzvaní sedmihradští Sasové kolonizovali území Transylvánie od středověku. Zhruba mezi 13. – 16. stoletím vznikaly německé obce, typické s kostelíkem. Nutnost opevnění chrámu byla vyvolána téměř neustálou hrozbou ze strany Tatarů a Osmanské říše. Kostely se tak staly jakousi pevností, která měla chránit nejen kněží, ale i obyvatele. Sedm z těchto kostelů je zapsáno na seznam UNESCO (navštívili jsme Biertan a Prejmer), ale spatřit jich lze mnohem víc, skoro v každé vesnici se nějaký takový objekt nachází.

Pravda, v některých vesnicích jsme si díky statkům s ozdobnými branami připadali spíš jak u nás v jižních Čechách. Jenže tak někdy před padesáti lety. Přes vesnice se procházely krávy, asfaltová byla jen hlavní ulice napříč vesnicí, odbočky už byly hliněné a blátěné, na návsi se daly potkat husy a z domů odpadávala omítka. Že některé vsi působily poněkud ubožejším dojmem, je realita. Trend vysídlování vesnic je neúprosný. Je to podobné jako v Banátu. Nám to připadá romantické, ale pro místní je zdejší život dřina, dřina a zase jenom dřina. Může nám to připadat škoda, že ten ryzí duch vesnického života mizí, ale ruku na srdce, komu z nás by se do toho v 21. století chtělo. Jezdit povozem, když si můžu koupit nejnovější Dacii 4×4. A propos, auta. To bylo na Rumunsku, z našeho pohledu, to nejhorší zjištění. Byli jsme tady po letech a kolik jich přibylo na silnicích! A nebylo úniku od nich. Ne že by se jezdilo nějak nebezpečně a cítili jsme se ohroženi, tohle ještě relativně ušlo, ale silný provoz byl i na těch nejmenších silničkách. A co teprve ve městech.

Krajina byla bezlesá, pastevectví po mnoho staletí si vyžádalo svoji daň.

Historická města Medias a Sighisoara s citadelou a rodným domem panovníka Vlada Tepese, alias hraběte Drákuly, německý duch nezapřou. Také jsme je nemohli minout.

V oblastech kde žije početná maďarská menšina jsme byli jazykově ztraceni. Na rumunštinu už jsme si maličko zvykli, přeci jenom je v ní údajně až 20 % slov slovanských, ale když jsme na stůl dostali jídelní lístek v maďarštině s vysvětlením v rumunštině, musela jsem se smát.

Z hlediska cyklistiky nebyla oblast Transylvánie o nic snazší než průjezd horskými průsmyky. Ačkoliv jsme se pohybovali se v nadmořských výškách 300 – 800 metrů, Rumunsko nám nic neodpustilo. Houpali jsme se na slušných houpačkách, cesty byly rozbité a kamenité, a občas taky bahnité, to když Luděk vymyslel nějakou fajnovou zkratku. Počasí nám docela přálo, bylo takové typicky letní. Občas přeháňka, občas bouřka, ale nic, co by se nedalo vydržet.

Jen se nám letos nevyhýbaly defekty. Lepili jsme už 10x. Hlavně dětská kola, která byla osazena obyčejnými plášti, na kterých výrobce takovou zátěž asi nepředpokládal. Ještě před odjezdem byly slušné, teď po třech týdnech a 1500 kilometrech byly zralé na výměnu. Tři dny jel Víťa s natrženým pláštěm, než se nám podařilo koupit nový. Není se co divit na zdejších cestách. Jízda znamenala kličkování mezi dírami, střepy a hovny, takže lepení byl zážitek. Často asfalt na dlouhé desítky kilometrů zmizel a mapa se pořád tvářila, že jde o lepší okresku 🙂 50 km před Brašovem jsme použili poslední záplatu a pak se modlili, ať dojedeme bez defektu.

Občas to byla dřina, ale bavilo nás to moc. Spousty zajímavostí cestou a s dětmi jsme nic nemohli vynechat. U Rakose jsme se ocitli na dně bývalé sopky. Prolezli jsme hrady Rupea a Rasnov a pomalu se zase přiblížili na úpatí Karpat. Už se zase rozkládaly všude kolem nás, už nás doslova pohltily.

Přespali jsme pod impozantním skalnatým hřebenem Piatra Craiului a další den navštívili hrad Bran. Romantická stavba sice inspirovala Brama Stokera k sepsání příběhu o Drákulovi, ale jinak nemá s obávaným panovníkem společného nic. Nicméně hrad jako takový je opravdu kouzelný, plný nejrůznějších zákoutí, chodeb, věžiček a schodišť. Dojem kazí jen ty davy návštěvníků, během prohlídky utvořili lidé dlouhého hada, od začátku do konce v zástupu.

A pak už zase šlo do tuhého. Nejprve pasul Bran, 1290 metrů vysoké sedlo a pak další a další kopečky. Ale o tom zase příště…

V Rumunsku jsme od roku 2001 na kolech popáté, a tak jsme “trochu” věděli, do čeho jdeme. Že jsou tam kopce, to jsme moc neřešili. Kopce byly, jsou a budou. Bez kopců by to byla nuda. Byl to risk, ale po prvním týdnu jsme věděli, že to dáme. Že kopce problém nebudou. Den po dni jsme kus té naplánované pily ukusovali, zdolávali jsme jedno horské sedlo za druhým. Nohy sílily, každý další kopec jsme vyjížděli s větší lehkostí než ten předchozí.

Nutno ale říci, že se Rumunsko rychle mění a je to zatraceně znát. Pocitově už to není tak úplně ono jako dřív. Pochopí možná jen málokdo, ale někdo třeba jo. Namátkou vyberu:
– Krávy a kupky sena tu ještě naštěstí jsou k vidění (a i hovna na silnicích)
– Zmizely panelové silnice a nové se asfaltují (to by se dalo vydržet. Milovníci terénu mají těch kamenitých polňaček stále víc než dost.)
– Ubylo povozů a přibylo nových aut (jo, já jim to přeju, ale jen si dovolím upozornit, že ta padesátka v kolečku znamená maximální rychlost)
– Těch aut přibylo zatraceně exponenciálním tempem
– Věhlasné rumunské silniční patníčky, tolik oblíbené cyklisty, nikdo neudržuje a pomalu chátrají
– Hory a příroda jsou stále krásné, jen místy probíhá šílená živelná výstavba
– Stále se nedomluvíte jinak než rumunštinou, takže jsme se snažili se ji trochu naučit
– Přibývají nejrůznější hotely, penziony či ubytování v soukromí, ale volné nocování stále nikdo neřeší, což nás baví 🙂
– Piknikování je pro Rumuny stále oblíbený způsob trávení volného času, a občas už si po sobě i ty odpadky odvezou
– Psi jsou stále problém. Štěkají, vybíhají… byli jsme na ně dobře vyzbrojeni, ale zdálo se, že ta letní parna na ně působila, že radši leželi ve stínu, než by se hnali za cyklistou
– Přesto jsme rádi, že jsme zažili ještě to jiné dřívější Rumunsko. Největší sranda s místními lidmi byla v roce 2010 s dětmi ve vozíčku v naprosto turisticky nezajímavých oblastech.

“Takže tam konečně můžeme jet taky, když je to už i pro mastňáky?” napsal mi jeden kamarád, taky cykloturista, jen mírně odlišného stylu. A o tom to je. Dřív si do Rumunska díky jeho pověsti troufl málokdo, dneska už je to standardní země evropského formátu. Ale jak jsem už psala, nesmíme být sobci, rozvoj a peníze bychom jim měli přát.

A jak to zvládaly děti? Upřímně, výborně. Občas jeden nebo druhý zaplakal únavou, ale většinou byli oba večer plní energie, nejednou se nám dospělým zavíraly oči dříve než jim. Odhadovaný plánovaný denní průměr 60 kilometrů se ukázal jako dostatečný, zvládali jsme sedmdesát. Jenže v Brašově jsme navštívili pátý, a poslední McDonald, žádný další na trase už neměl být. A tak jim jako motivace musel sloužit jenom ten prostý a nejobyčejnější pocit něco vidět a něco dokázat.

4. Transbucegi

Abych byla upřímná, nápad projet Karpatský oblouk na kole nebyl tak úplně z mé hlavy. Inspirovala mě tím jedna slečna, jakási Viktorka, která Karpaty prošla pěšky. Pěkně celý Karpatský oblouk, jedno pohoří za druhým. Zabralo jí to několik měsíců. My tolik času nemáme, a navíc na dlouhé výlety raději vyrážíme na kole, nicméně při té příležitosti mě napadlo, jestli by se ty Karpaty nedaly projet na kole. Ne úplně po hřebenebuch, ale aspoň po co nejvyšších sedlech. A když jsem tak pátrala po těch horských silničkách, našla jsem tu stránku se seznamem nejvyšších rumunských silnic. Ale o tom jsem už mluvila v úvodní části blogu, tak se nebudu opakovat. Jenom jsem chtěla vysvětlit, jak mě ta myšlenka projetí Karpat napadla. Jenže jakmile jsem začala trasu plánovat detailněji a objevovat další zajímavosti, trasa se začala pěkně klikatit.
Měli jsme za sebou prohlídku hradu Bran a karpatský oblouk se tu stáčel k severu. Jenže ještě tu byla jedna silnička, která se nesměla vynechat. Ještě jednou jsme se měli dostat do výšky nad dva tisíce metrů, byť ne tak úplně svým přičiněním.

Další úžasná asfaltová silnička v rumunském pohoří Bucegi, po které se dostanete skoro do dvou tisíc. Jenže, narozdíl od Transalpiny a Transfagaraše, nevede odněkud někam, ale je jen jednosměrná. Prostě musíte stejnou cestou tam a zpět. Navíc existují dvě varianty, resp. dvě větvě. Od chaty Dichiu (cca 1600 m n. m.) si musíte vybrat, buď klesnete k jezeru Lacul Bolboci a poté vyjedete k jeskyni peštera Ialomitej s monastýrem, nebo ke skalním útvarům Babele. Nemohla jsem se rozhodnout, co navštívit spíš, obojí znělo velice lákavě. Což znamenalo, že to celé absolvujeme systémem tam a zpět, a nebo…

… nebo po jedné cestě se dostaneme tam a druhou zpět. Akorát že se z jednoho konce té větve, z horského údolí (z cca 1600 metrů) vyvezeme na konec druhé větve (do cca 2150 metrů) lanovkou. Podle internetu byla přeprava kol možná.

Jo, je to částečně podvod, ale měla jsem to v sobě vyřešené. Ono totiž i do těch 1600 metrů musíte vystoupat ze startovních 600 a to dokonce 2x, protože je tam ještě meziklesání do 1350, takže sportovní výkon na jeden den je to tak jako tak.

A to bych ještě měla zmínit, co jsme zažili na horské zkratce, protože jsme to z Branu nechtěli zdlouhavě objíždět přes Târgoviște. No uznejte, místo 60 km po rovince podél vody je lepší dát si třicet přes hory, ne? Zejména když nás tam naváděly i mapy.cz po pěkné bílé silnici. Ta nás přes Pucheni zavedla do 800 m n. m., kde nejprve zmizel asfalt a pak zmizela i cesta, doslova rozdupána kravskými kopyty. Vracet se zpět do 450? Nikdy! (Divíte se, že pořád zmiňuji nadmořské výšky? V horách se totiž neuvažuje na kilometry, v horách se uvažuje na výškové metry!) Trápili jsme se tam na “sjezdu” skoro dvě hodiny. Obcházeli jsme tu “cestu” přes pastviny, hledali průchody skrz ploty na pastvinách, oddělávali jsme kravské zátarasy… abychom klesli do Râu Alb de Sus do 500 m n. m. a znovu stoupali do 750. To už ale naštěstí po asfaltu. Zkrátka, ať žijou zkratky podhůřím!

Ten večer jsme po tomto náročném dni začali do Bucegi stoupat přes vesnici Glod a silnice se kroutila v prudkých serpentinách skrz nefalšovaný rumunsko-cikánský slum, kde to takhle navečer žilo svým svérázným životem, kde polonahé děti běhaly na ulici, ženský seděly před domem a pokřikovaly na nás, stoupání bylo prudké, jeli jsme pomalu, tak samo, že si nás vychutnávaly. V jejich výkřicích jsem poznala jediné slovo: ursi. To jsem dobře znala, to jsou medvědi. Dělali jsme, že neslyšíme. No a opodál chlapi srocení před hospodou to samé… Vyjeli jsme asi sto výškových metrů a domy furt kolem nás a slunce už zapadlo, vypadalo to zoufale, že z téhle vesnice nikdy nevyjedeme… A pak tam stálo uprostřed cesty auto silničářů a to byli, zdálo se, jediní normální lidé v téhle divné vesnici… Ale i oni nás zastavili, a že bychom tam nahoru takhle navečer jezdit neměli, že jsou tam hory a medvědi a že nám vůbec tuhle cestu nedoporučují, že je silnice samej šutr a že máme jet přes Dichiu, což by sice znamenalo asi 9 km po stejné cestě tam a zpět, ale už jsem měla těch blbejch cest dneska plné zuby, tak mi nedalo velkou práci Luďka přesvědčit, že tudy jet nechceme a raději to objedeme pohodlněji po asfaltu. Tak jsme jim poděkovali za radu a kolem těch všech chatrčí jsme profrčeli zpátky na hlavní. A ještě chvíli jsme cítili smrad odpadků a kouř z komínů, ale pak jsme vjeli do lesa a napravo tekla řeka. Vypadalo to idylicky do první odbočky k domnělému noclehu. Při bližším ohledání se tam všude válely poházené odpadky. Nakonec jsme museli očko přimhouřit, abychom nějaký plácek vůbec našli, ale výhled ze stanu jsme měli přímo na vodu a ranní koupel byla krásně osvěžující.

Kousek od nás jsme slyšeli, jak přibrzdilo auto, bouchly dveře a pak zase odjelo. A náš Víťa trefně poznamenal: “Asi někdo přijel vyhodit ledničku nebo televizi.” I desetiletý kluk si všiml, že na zdejší přírodě není něco v pořádku.
No nic, čekal nás krásný den, bylo by škoda kazit si jej. Vystoupali jsme podél řeky do asi 1050 metrů, kde byla naše nenápadná odbočka. Do 1600 m n. m. k horské chatě Dichiu jsme měli vystoupat na oněch zmíněných 8,5 kilometrech.

Nastavili jsme tradiční režim, kratičké pauzy po padesáti výškových metrech, delší po stech, k tomu zobali ememesky (M&M’s, globalizovaná varianta našich lentilek) a za chvíli jsme byli na sedle. Stojí tu Cabana Dichiu, nevypadala vůbec nijak otevřeně, ale když jsme ji obešli a doslova se vnutili dovnitř,vařili tam velice dobře. Posilněni jsme sjeli k jezeru Lacul Bolboci, kde jsme se na asi 1350 m odrazili a opět stoupali do 1600 metrů. Jezero (přehradu) se zelenomodrou vodou tvoří řeka Ialomita a za jezerem se voda prodírá krátkou, ale úchvatnou soutěskou. A pak se (cestou zdola) otevře široké údolí a stoupání se zmírní, a v jednom místě odbočuje cesta k jeskyni s klášterem. Je to takový bratříček kláštera Ostrog v Černé Hoře. Musí se asi půl kiláku pěšky strmě do kopce, takže bez kol. Jenže bylo už dost hodin a že už je klášter po zavíračce dávala nemilosrdně najevo závora s turniketem. Nějaký, že sem jedeme s děckama na kolech nikoho nezajímalo, navíc ta kola stála zaparkovaná u silnice, takže jsme jenom nakoukli, zapálili svíčky za všechny, co už nejsou mezi námi, ochutnali svatou vodu a pak utíkali zase honem zpátky.

A zase ti medvědi…

Bucegi, a vůbec celé okolí Brašova mělo být údajně zase silně “zamedvědováno”, tito se dokonce prý měli popásat na skládkách v okolí města. Ale zde široké horské údolí osvětlovalo slunce, lesy se rozprostíraly až na jeho okrajích, občas svítila stavba domu nebo hotýlku – zkrátka vše působilo přehledným, idylickým, skoro až alpským dojmem. Tady a medvědi? říkali jsme si. Dojeli jsme až na samotný závěr kotle, kde končila silnice a stráně se začaly zvedat k vrcholkům, které dosahovaly dva a půl tisíce metrů. Zde začínala lanová dráha nazvaná Telecabina Peștera, která nás měla vyvézt na hřebeny hor. Byla jsem přes internet v kontaktu s někým, kdo tvrdil, že nás lanovka vyveze i s naloženými koly, nicméně málokdo si umí ve skutečnosti představit, jak moc naložená naše kola jsou. Lanovka byla stařičká a kabinka, která se nad námi houpala, se zdála malá. Báli jsme se, že bude o jízdu nahoru velký zájem, chtěli jsme proto vyrazit hned první ranní jízdou. Plán proto zněl jasně: utábořit se co nejblíže. Jenže v okolí lanovky bylo docela živo. Pár stanů už stálo vedle malého domku, ale jako kemp se to netvářilo.

“Rádi bychom ráno jeli i s koly lanovkou nahoru, co myslíte, můžeme si tady někde postavit stan?” zeptali jsme se pána, který vypadal jako správce.
“Venku v žádném případě, postavte si stany za plotem. Tady je kolem všude plno medvědů, tamhle v lese žije medvědice s medvídětem…”

V dalším rozhovoru jsme se dozvěděli, že nešlo o kemp, ale o stanici horské služby. A těch pár stanů znamenalo, že tu zrovna měli sraz záchranáři zemí Visegrádské čtyřky.

“Toalety jsou za domem a sprchu taky klidně použijte. Je ale jen studená. Platit? Za co! Nenechal bych vás s dětmi spát venku, kvůli těm medvědům,” opakoval, když za námi přišel. Akorát jsme stavěli stany.

“Nedávejte je tak blízko k tomu plotu!” varoval nás ještě. A neodešel, dokud jsme je neposunuli do, podle něj, bezpečné vzdálenosti. Příjezdová brána se na noc zavřela a pak už jsem o ničem nevěděla.

Zato Luděk!

“Slyšeli jste to v noci?” zeptal se nás hned po ránu.

“Co máš na mysli?”

“Medvěd cloumal popelnicí, to byl rámus jako bejk. Chtěl jsem se na to jít podívat, ale nakonec jsem usnul.”

Ráno jsme s dětmi okolí popelnic důkladně prozkoumali. Odpadky byly natahané směrem do lesa, jak si asi méďa pravidelně chodil pro obživu. Zaostřovali jsme naše zraky do vzdáleného lesíka, jestli ho alespoň kouskem oka nezahlédneme, ale nic. Brzy nás navíc začalo zajímat něco jiného. Ráno jsem totiž mrkla na satelit, podle internetu se blížila silná bouřka. Pohlédla jsem na jasně modré nebe. Bouřka? V osm ráno? To je nějaká blbost! pomyslela jsem si, a telefon zase vypnula. Nicméně, než jsme se sbalili, nebe už přestalo být jasně modré a nasunuly se na něj podezřelé mraky. A když jsme vyrazili lanovkou (do které jsme se pohodlně vešli všichni čtyři i s koly!), bylo to už s prvními kapkami.

Nahoře (cca v 2160 metrech) jsme kola šoupli pod střechu a ještě než se to spustilo, zaběhla jsem s dětmi asi půl kilometru ke skalním útvarům Babele a Sfinxul. Na zpáteční cestě už byla bouřka na spadnutí, blýskalo se a hřmělo a kličkovali jsme doslova mezi kapkami deště. Jen tak tak jsme doběhli do budovy. A Rumuni? Lanovka je přivážela i z druhé strany hor, a oni si v klídku v tričku a bermudách vykračovali po horském hřebeni a fotili se u skal jako by nic.

V bufetu lanovky panovala atmosféra jak na Lomnickém štítu! Venku zuřila bouřka, tady bylo dobře. Když bouřka kousek poodešla, zdálo se, že můžeme vyrazit. O nic nešlo, cesta měl vést dál už jenom dolů.

Jenže cesta! Sice z kopce vedla, ale byla totálně rozbitá a skoro nesjízdná. Kluci ještě jakžtakž jeli, my s Šárkou jsme šly pěšky. A v tom přišla druhá vlna té bouřky. Byli jsme tu docela na ráně, navíc s železnými koly. Kluci už sjeli o dobrých padesát výškových metrů níže, Luděk na mě řval do vysílačky, kde trčíme, a proč, proboha, nejedeme, no ale jeďte po ohromných kluzkých butrech. Zkusila jsem to, a kolo mi podklouzlo, spadla jsem a pedál mě silně bouchnul do holení kosti. Zařvala jsem bolestí a dál šla raději pěšky. Navíc jsem tam nemohla nechat Šárku… ta si jet vůbec netroufala. A tak jsem jen úzkostlivě pohlížela na šedivou oblohu, počítala vteřiny mezi bleskem a hromem, a modlila se za každý metr, o který jsme klesli níž.

Po třech a půl kilometrech začal asfalt a my jsme byli zachráněni. Nadmořská výška 1900 metrů ještě dlouho nechtěla klesat, za normálních okolností by to byla nádherná projížďka horami, nás ale vytrestaly, možná za naši lenost či troufalost vydat se do nich lanovkou.

Ten den jsme z nich ještě sjeli a dojeli do slunného podhůří, kde se na jejich úpatí rozpínalo městečko Sinaia s pohádkovým zámkem Peleš. Zámek prý uchvátil i rumunského diktátora Nicolae Ceaușescu, údajně zde hostil své přátele a pořádal pro ně hony na medvědy.

A tím jsme za sebou nechali Jižní Karpaty, opouštěli jsme je po hlavním tahu E60. Pohled na Bucegi z této strany byl úplně odlišný, než jaké jsme je zažili ze sedla kol. Zelené pastviny přešly v kolmé skalní stěny a propast byla tisíc metrů hluboká. My na ty hory tedy koukali zespoda, ta proměna byla neskutečná.

Nocleh v rušném údolí plném aut, vlaků, měst a domů se vyřešil sám od sebe. Víťu rozbolelo břicho a než jsme se nadáli, hodil šavli. Nechtěli jsme to v tomto stavu hrotit a hnát ho do stanu. Mě navíc bolela naražená noha. Byli jsme na cestě 25. den, měli jsme na kontě 1655 kilometrů, přišel čas na to vyprat a trochu se zkulturnit. V Busteni jsme se proto na jednu noc ubytovali v penzionu.

Další den jsme se už jenom přehoupli přes Pasul Predeal (1033 m). Silnice z něj vedla do Brašova, my jsme však město objeli po východním obchvatu.

Karpatský oblouk se v těchto místech stáčí k severu, my spolu s ní též, ale už nás čekala jen nižší sedla.

5. Východní Karpaty

Přejeli jsme do Východních Karpat. Nepřivítaly nás zrovna vřele. První sedlo Pasul Pângărați (1265m, známé spíš jako Pasul Bicaz) jsme zdolávali za bouřky, lijáku a krupobití. Stáli jsme pod bídnou stříškou jakéhosi zavřeného stánku a pozorovali krávy, jak jdou přes silnici z pastvy domů. Prostě si jen tak v klídku tou svojí loudavou chůzí vykračovaly, auta neauta, kroupy nekroupy. Tohle mi bude chybět.

Kráva je nenapodobitelným ztělesněním blahobytu, spokojenosti a bezpečí. Je to teplá peřina, naplněná mlékem a jistotou, že zítra bude zase dobře. Bůh ví, proč se stračena nestala symbolem míru místo holubice. Snad proto, že je na mírumilovnost přece jen poněkud hromotlucká. Obzvláště ve srovnání s holubicí… Kráva je opravdu ztělesněním pozemského míru… napsal František Nepil ve svém povídání o domácím zvířectvu, které nazval Střevíce z lýčí a já s ním musím souhlasit. Krávy pochodující po silnici jsme v Rumunsku předjížděli snad stokrát, a nikdy mě to nepřestalo bavit. Věřím, že něco z toho, o čem psal pan Nepil, totiž vyzařují. Sem tam nějaké auto nervózně zatroubilo, ale většina jich prostě jen počkala, až stádo přejde. Škoda, že u nás se už krávy po silnicích neprocházejí. Některým nervózním řidičům by to prospělo. Vynikající trénink trpělivosti, taková kráva. Nic s ní totiž nenaděláte, když jde, nějaké vytrubování natož problikávání s ní ani nehne.

Když ten nejhorší slejvák přestal, nasadili jsme pláštěnky a pokračovali dál. A i v dalších dnech nám hory ukazovaly spíš tu svoji méně vlídnou tvář. Na dlouhé desítky kilometrů jsme se napojili na dávnou trasu Tour de Carpathia z roku 2001, naši první společnou, a dá se říci, že i osudovou, cestu. (Kdyby měl někdo chuť přečíst si něco z pravěku , tak odkaz je zde) a na trasu z roku 2010, kdy děti seděly ve vozíčku. Tentokrát se nám cesty pod koly nezměnily v žádné kravské stezky, spíš nás trápil opačný problém. Kde se tehdá na silničkách procházely krávy a jezdily maximálně povozy, se dneska táhne šňůra aut. Kde se dalo v relativním poklidu jet s vozíčkem s dětmi, frčí jeden kamion za druhým. Neskutečné. Nárůst automobilového provozu je od naší první návštěvy Rumunska snad desetinásobný.

Na každé křižovatce jsme doufali, že auta pojedou jinam. Marně.

Ale hory a příroda zůstaly pořád krásné. Nicméně lidé už začali svého bohatství jaksepatří využívat.

Bicazskou soutěsku navštíví každý, kdo sem zamíří. I my si ji projeli podruhé, tentokrát v opačném směru. Mohli jsme si to odpustit. Je stále famózní, ale přibylo aut a stánků s cetkami.

Přehrada Lacul Izvorul Muntelui. Zapomněli jsme si nakoupit, a tak jsme dopoledne přibrzdili u maličkého krámku vysoko nad jezerem. Sortiment jenom samé trvanlivé potraviny, ale něco na svačinu jsme z toho poskládali. Kamínka hřála a kafe nám stará paní také uvařila, u toho ještě nalévala alkohol štamgastům. Zastávka v tomto podniku patří k nejmilejším zážitků celé cesty. Taková ta atmosféra starého Rumunska ještě. Chlápek, co vypadal jak Drákula sám. Debata probíhala v rumunštině, příliš jsme se nechytali. Ale že má šest dětí a malý důchod, jsme se dozvěděli. Jo jo, tohle je nad všechny památky UNESCA, pro tyhle chvíle jezdíme rádi na Východ. Škoda, že jich bylo letos tak málo a že se nedají dopředu naplánovat.

Transrarau

Poslední silnice s předponou TRANS. Poslední ze seznamu horských silnic, které jsme měli v plánu projet. Silnička napříč pohořím Rarau je zatím skoro bez aut, neobjevená motorkáři a autíčkáři selfíčkáři (zábava oblíbenější možná ještě víc než piknikování) nás rychle vyvedla až do 1450 metrů. Z údolí řeky Bystrice stoupání neklesne pod 8 %, spíš 10-11. Ale po dvou tisíci horských kilometrech v nohách se nám už stoupalo dobře. Pod kopcem jsem nakoupila zásoby, myslela jsem bůhví jak dlouho že v těch horách nebudeme, a než jsme se nadáli, už jsme zase sjížděli. Ale tak je to se mnou vždycky, mám strach, že bude jídla málo, tak nakoupím raději víc.

Karpaty se pomalu stáčely k západu, my s nimi. Pasul Mestecăniș, 1096 metrů jsme jeli podruhé, tenkrát do sedla táhnul Luděk vozíček s dětmi, dneska už to dětičky šlapou samy. Pochopitelně, že si nic nepamatují. Je tu silný provoz a v příkopech kolem cest leží vyhozené PET lahve s nažloutlou tekutinou. Nešvar kamioňáků. Nebo za to může dnešní uspěchaná doma, že řidiči nemají čas si ani dojít vyčurat? Tenkrát nám tady lilo, byli jsme rádi za nocleh v malé chatce přímo na sedle. Dneska je počasí nádherné, na sedle jsme odbočili stranou od silnice a přespali ve stanu přímo na hřebeni.

Do deníčku jsem si zapsala, že jsme dneska naposledy spali ve výšce nad tisíc metrů. Další sedla že už prý budou nižší. A od posledně přibylo do statistiky dalších pět defektů . Věta “Tatínku, já mám nějaké měkké kolo” bude Luďka asi dlouho budit ze spaní.

Drum bun už naposledy

Jak se to říká? Že když chcete slyšet upřímný smích, máte svěřit Bohu své plány? Já je (ty o tom, že už nás nečeká žádný pořádný kopec) svěřila deníčku (no dobře, facebooku taky) a jak to dopadlo! Silnička měla podle mapy vést podél dráhy, což znamenalo, že bude bez výraznějšího převýšení. Přijeli jsme k nádraží Gradinita a cesta najednou skončila. Prostě konec, šlus a dál jen hustý les, přestože autoatlas, mapy.cz i Google maps svorně a tvrdošíjně trvaly na pokračování. Člověk z posledního domu přiznal, že nejsme první, kdo se tady v podobné situaci ocitl. Mohli jsme jet vlakem, ale ten zrovna odjel a nástupiště a koleje obsadilo stádo ovcí. Bodejť by ne, další vlak měl jet až v osm a teď bylo asi pět. “Zkusíme se prodrat lesem, nezdá se to být daleko,” navrhoval Luděk. Ale chlápek kroutil hlavou a poradil cestu oklikou. Spolkli jsme nadávky, zatnuli jsme zuby, vyhrnuli rukávy a hurá na to! Pěšky s tlačením kol přes louku a pak dál po hlavní přes neplánované sedlo 1201 metrů. (Netvrdila jsem náhodou, že už se přes tisíc metrů nedostaneme?!) Čtyřicet kilometrů namísto čtyř! Když se člověk psychicky oprostil od zajížďky a nečekaného kopce, musel uznat, že to bylo sedlo s asi nejhezčím výhledem, co jsme v Rumunsku jeli (když nepočítám ta dvoutisícová). Slunce zrovna zapadalo za pohoří Rodna a kamiony supěly do kopce víc než my. Jmenovalo se to tam pasul Tihuța a příroda tam byla tak krásně svěží, že jsme za tu neplánovanou zajížďku byli vlastně nakonec docela i rádi.

A pak už ty kopce opravdu nestály za řeč. Ještě zmíním pasul Setref, sedlo 817 metrů vysoké, odkud se vyráží na hřebenovku pohořím Rodna, a údolí řeky Iza, které mělo být plné tradičních vesniček, domů s vyřezávanými branami a jako perla monastýr Bârsana, na který jsem se moc těšila a který je zapsán na seznam UNESCO. Vše ale bylo zakaleno šíleným provozem, který neskončil ani na těch nejmenších silničkách. A tak jsme skákali na panelovkách které tady na severu Rumunska byly ještě těžce aktuální, a po kterých se jezdí čím dál hůř. Shodli jsme se, že vydrolený a popraskaný letitý beton je horší než makadám. A ještě se tam sušilo seno na stylových sušákách a já si je fotila, protože ani tohle se už u nás nevidí, a přitom je to v krajině tak nádherně fotogenické. Někdo jezdí do světa za památkami, my jezdíme za kravami a kupkami sena 🙂

Naražená holeň z Bucegi mě bolela ještě několik dní, nicméně vybarvil se kotník a pata, a vypadalo to hodně podivně. Nezbylo, než požádat o radu přítelkyni na telefonu. Kamarádka doktorka mě uklidnila, že je možné, že prostě krev vlivem gravitace stekla dolů a krevní sraženina se utvořila jinde.

A ještě se musím zmínit o našem Víťovi. Je mu deset a jede svou pátou expedici (myšleno, že popáté šlape sám na kole při dlouhé dovolené). A už dokázal roztrhat své první bágly! Mohla jsem být naštvaná, ale já byla pyšná. Asi jako když se Rumcajs chlubil, že už Cipísek prochodil svoje první střevíčky. K Ježíškovi se budeme muset pokoukat po nějakých juniorských Ortliebkách, slibovala jsem mu.

A pak jsme najednou stáli v Sighetu Marmației a utráceli poslední rumunské lei, protože za řekou Tisa už leží Ukrajina. A naše rumunská anabáze tak byla u konce.

Karpaty ovšem v Rumunsku ani zdaleka nekončí, ještě pokračují na Ukrajinu a i mnohem dál. Měli jsme ještě pár dní času nad plán, čili i my jsme pokračovali ještě dál. Docela jsem se na změnu po tom měsíci těšili.

Pro vás, čtenáře, to znamená, že bude ještě jedno pokračování mého vyprávění.

Rumunsko – malé shrnutí na závěr

Je pravděpodobné, že mnohé země jsou krásnější, jejich hory mohutnější a údolí delší, pastviny a lesy nekonečnější a jezera hlubší než v Rumunsku. Ale pouze do rumunských hor, lesů a údolí můžeš prozatím jít kdykoli se ti zlíbí nebo kdykoli cítíš, že tě k zemi tiskne těžká tlapa tesknoty, touhy po horách, samotě a svobodě. Miloslav Nevrlý, Karpatské hry, 1986.

Rumunsko ještě před pár lety bývalo divokou zemí východní Evropy. Zemí, kde se dalo zažít objevitelské dobrodružství alespoň v našem měřítku konce dvacátého a začátku jednadvacátého století. Kolovaly o něm drsné zkazky, na základě kterých se tam odvážili vydat jen lidé dobrodružnější povahy.

Ale domorodci už pochopili, jaké bohatství mají v krásné přírodě, ve vysokých divokých horách a v historických památkách. A začínají toho jaksepatří využívat. Netrvalo to ani tak dlouho, a začaly se tam sjíždět davy turistů, které již omrzely rozeklané alpské nebo tatranské štíty přeplněné lidmi. Lidé zatoužili po divoké a nespoutané přírodě, po pustých horách plných volně žijící zvěře. Po nekonečných pláních, kde lze celý den nepotkat lidskou bytost. Ale nic z toho už nenalezli. Neuvědomili si, že všechno zmizelo právě s jejich příchodem. A tak vyrážejí jinam, jdou dál, hledí výš, touží po dobrodružství a senzaci. Karpatské hry se ale dají hrát stále, ty věčné hry se sebou samým a pro sebe sama. Ty na vesele skromné poutníky, s lehkým srdcem, vlčím dechem a gazelíma nohama. Dají se hrát kdekoliv. Pocestná radost může přijít i na malých a obyčejných cestách. Zejména když přišel čas ukázat tohle všechno dětem.

Pokrok pokračuje a Rumunsko se mění ze dne na den. Ubývá opuštěných údolí a přibývá hluku, ubývá míst, kde vidí turistu poprvé v životě a přibývá lidí na turisty čekajících, mizí povozy na cestách a narůstá množství aut, zaniká vesnický mumraj a města se přesouvají do hor. Ale protože každá generace, každý z nás si vytváříme svůj ideál krásy, divokosti a nespoutanosti, mnohým může stále ještě Rumunsko připadat zajímavé a krásné. Změnilo se, ale to i my se věkem měníme, přizpůsobujeme. A vážně si nejsem jistá, jestli k lepšímu. Jenže nikdo nechce, aby na něj okolí zanevřelo jen proto, že „už to není jako dřív”.

Jsem ráda, že jsme během šestnácti společných let navštívili Rumunsko celkem 6x, z toho 5x na kole. Hned po příjezdu jsem prohlašovala, že už stačilo. Že už to není ono a kdesi cosi. Ale dneska už si tak jistá nejsem. Miluju ten vesnický frmol na silnicích. Věřte, že ty ovce na Fagaraši a stáda krav na vesnicích byly skutečné. Že to nebylo divadlo pro turisty, skanzen, v němž hrajou herci, a za představení se vybírá vstupné. Skutečné bylo i vše ostatní, co jsme viděli. Tohle byl opravdický život! Zatím. Proto mám ráda východní Evropu, protože je ještě autentická. Díky za všechny ty krásné zážitky, které jsme tam mohli zažít.

Dneska lze i v Rumunsku při plánování většinu cest projet předem na Street view a těch několik chyb je už v mapách dávno opraveno. Prostoru pro bloudění a dobrodružství ubývá, což je výhodné pro ty, kteří na to nemají čas. Ale pro nás, co máme sem tam nějaké to překvapeníčko na cestě rádi, je Rumunsko ještě zemí zaslíbenou. Ještě stále umí překvapit.

V roce 2017 jsme v něm najeli 2158 kilometrů a více než 20 jich nastoupali.

6. Ukrajina, Slovensko, Polsko a hurá domů…

Jak jsem psala, Karpaty nekončí v Rumunsku, ale pokračují na Ukrajinu. Zbylo nám ještě pár dní nad plán, tak jsme po směru karpatského oblouku vyrazili dál. Přejeli jsme Tisu a rázem jsme se ocitli v jiném světě. Ve světe mimo EU, který je ještě o řád chudší a zanedbanější než Rumunsko, nicméně i on jde rychlým tempem kupředu, zejména oblast Podkarpatí, kde každý jezdí za prací do Čech. Těšili jsme se na změnu a i na to, že se konečně podstatně lépe domluvíme.

Do konce naší cesty zbývalo posledních pár dní a já se snažila nasávat všemi smysly, abych z toho zase žila po celý zbytek roku. A i když předpověď počasí hlásila ochlazení a další deště (jak je ostatně pro tento kraj typické), už nám to náladu nezkazilo. Už teď jsme si náš plán splnili na víc než sto procent a chtít i poslední týden ideální počasí, by bylo příliš sobecké. Stejně jsme neměli šanci to, jak bude, ovlivnit. Zní to jako klišé, ale jediné co jsem si už přála, abychom ve zdraví a v pořádku dojeli domů, to je to hlavní.

Solotvinská slaná jezera. Bláhově jsme si mysleli, že se vykoupeme. Byl ale červenec (druhá půlka), tedy největší sezóna. Už v dopoledních hodinách areál doslova praskal ve švech, ve vodě hlava na hlavě, to samé na břehu… Když jsme se po prašné cestě mezi tisíci stánky s všemožnými cetkami proplétali tím lidským mraveništěm, vzpomínali jsme na poloprázdné Ocna Sibiului. Slunce pražilo, trápila nás žízeň, ale nemohli jsme si dát nic z místní nabídky, neměli jsme ukrajinské peníze. Neměli jsme však ale ani tvrdou evropskou měnu. Rumunské lei jsme utratili do posledního banu a za hranicí jsme počítali s bankomatem. Jenže ten v příhraničním městečku najít vyžadovalo notně trpělivosti. Což o to, tu my celkem i máme, ale v horkém poledni nám brzy docházela. Zejména když nás domorodci posílali od čerta k ďáblu. Nakonec nás jedna paní poslala do místní nemocnice, a tam jsme, kupodivu, uspěli.

S naditou peněženkou jsme zapluli do malého baru u hlavní silnice, objednali si točený kvas a pak ještě jeden a pak jsme začali plánovat, kudy to Podkarpatí projedeme. Já navrhovala známou trasu přes Dubové do Německého Mokrého (známé též jako Komsomolsk) a dál přes hory do Koločavy. Cesta přes sedlo Prislop (915 m) je totiž pověstná. V mapách vyznačená sjízdná silnice, kde se nachytal nejeden cykloturista, včetně nás v roce 2001, a po nás další, třeba naši kamarádi, kteří věřili víc mapě, než naší zkušenosti. Dnes už je zmíněná silnice kdysi stržená vodou již opravená, alespoň v ukrajinském měřítku, a měla by tudíž být i sjízdná. To jsme si ověřili rok předtím, kdy jsme s Luďkem vyrazili na ukrajinské poloniny na pěší vandr. Nyní ale Luděk mínil, že jsme těch sedel a blbých cest už zažili hodně, a že už nebudeme děcka trápit, takže jsme nakonec zvolili cestu sousedním údolím, nám dosud neznámou cestou podél řeky Terebly. Znamenalo to asi dvacet kilometrů po hlavní, ale kam se hrabe ten ukrajinský provoz na rumunský… Válka se sice týká vzdáleného východu Ukrajiny, de facto ale ovlivnila celou zemi. Pro našince, kteří jsme zvyklí ze západu se zamrzlým úsměvem násobit šestadvaceti, a vůbec si i jinde v cizině připadat jako chudí příbuzní, je nyní na Ukrajině díky neustálému slábnutí hřivny až nehorázně levno. Že jezdí po hlavním tahu i méně aut než v předchozích letech, bylo očividné.

Kousek za Solotvinem stojí podél silnice ohromné kýčovité vily, až skoro zámky. Zaujmou každého, kdo tudy projíždí. I my si je fotili v roce 2010, a máme tedy srovnání, jak pomalu jejich výstavba pokračuje. Pravda, některé už byly za těch sedm let i obydlené, jinde ale přibyla jenom střecha, či okna. Porovnáním fotografií jsme u jedné z nich zjistili, že byla přestavěna úplně, do jiného, ještě bizarnějšího, tvaru.

Když jsme z hlavní konečně odbočili, pomalu se zase začaly blížit hory. Ještě jsme ale nedojeli na jejich úpatí a přišel večer. Na louce za poslední vesnicí jsme pod ohromnými topoly rozbili náš tábor. V noci přišla silná bouřka, resp. dvě po sobě. Blesky blýskaly, že bylo světlo jako ve dne. Sama k smrti vyděšená (buď to práskne do nás, nebo do topolu a ten na nás spadne 🙂 ) jsem uklidňovala vystrašenou Šárku, že se vůbec nic neděje, ať normálně spí. Takový ten úděl nás rodičů. A ráno sice vyšlo slunce, ale zároveň i vyšlo najevo, že silný vichr odhrnul plachtu přes kola a napršelo do nich. Hlavně do těch dětských promokavých brašen, všechno v nich tak bylo durch. A tak jsme půl dopoledne sušili.

Do toho největšího bordelu k nám přišla žena s krávou a malým klukem. Mohla být o pár let mladší než já. Zvědavě se na nás dívala. “A to vy takhle žijete? V palátke?” Jak ráda jsem jí řekla, že ne. Že máme svůj domov a teď jsme jen na dovolené. Uvědomila jsem si, že návraty by neměly být smutné, že cesta končí. Měly by být veselé, když se máme kam vracet a když jsme na cestu vůbec mohli vyrazit. Kdo ví, zda se paní podívala někdy někam jinam, mimo svou rodnou vesnici. A kdo ví, jestli se podívá ona nebo její synek někam jinam, než do Čech za prací. Zdejší život je mnohem tvrdší než náš. Cítila jsem k paní s krávou zvláštní úctu. Vůbec totiž nevypadala nešťastně. Naopak, vyzařovala z ní zvláštní spokojenost. Kdo ví, co si o nás skutečně myslela…a možná jsme jí naopak my dali chvíli pocítit to, že se má vlastně dobře, když nemusí jezdit na kole a spát ve stanu 🙂

Původně jsem chtěla psát o zdejších zoufalých cestách a o bouřkovém období, které nás tady zastihlo. Ale čím víc jsme se nořili mezi strmé karpatské stráně, tím asfaltu ještě ubývalo. Jak rostla nadmořská výška, ubývalo aut. A tak jsem po několika týdnech odložila reflexní vestu a nadechla se. Vzduch voněl takovou tou směsí kravských hoven a horských lučních květin. A mně bylo úplně jedno, že ten asfalt už dávno zmizel a že jsem předchozí noc skoro nespala kvůli těm dvěma bouřkám. Navečer jsme přebrodili řeku Tereblu, postavili stany, zapálili oheň a opekli si buřty. A dlouho do noci jsme debatovali o tom, proč žádného politika zatím ještě nenapadla myšlenka znovu spojit Česko a Slovensko a k tomu připojit i Podkarpatí. Ten krásný kout země, kde každý stejně mluví česky, každé druhé auto má českou espézetku a cítíme se tu jako Češi strašně příjemně. I přes ty strašlivé cesty, na kterých se denní limit dodržuje jen horko těžko a na kterých byla naše spotřeba kvasu opravdu hodně vysoká 🙂 (Klidně i dvacet litrů na sto kilometrů) “Tatínku, co myslíš, že je horší? Rumunská panelovka nebo ukrajinská záplatovaná silnice?” zeptala se Šárka a tatínek neuměl odpovědět.

Děti najednou přestaly mluvit o tom, kdy už budeme doma. Takovou má Podkarpatí sílu. A i když i zde probíhají postupné změny a některé věci jsou jiné, než před těmi šestnácti lety, kdy jsme sem vyrazili poprvé, jsou to zatím změny většinou pozitivní.

V Koločavě jsme navštívili českou hospodu Četnická stanice, zajeli si na Siněvirské jezero a sběratelka Šárka přidala do sbírky další defekt a tímto zakulatila počet jenom svých píchnutí na deset. Ty ostatní jsme už přestali počítat někde ve Východních Karpatech.

Pokračovali jsme přes Mižgirji a Volovec, trasu chronicky známou, nicméně na Podkarpatí asi nejhezčí. Zase se blížil večer a my zase pokukovali po noclehu. Před Podobovcem na nás najednou kdosi volá: “Haló, Češi! Hledáte, kde přespat? Pojďte sem, určitě máte stany. Můžete si je postavit za domem, je tam vše, kadibudka, voda… Nechám vás tu zadarmo. Jo a kdybyste chtěli, přijďte na večeři.”

A než jsme se nadáli, už jsme stavěli stany za malým penzionem. Podnikavý chlapík prý spolupracuje s českou cestovkou, která mu do jeho objektu turisty dováží. A vymyšlené to měl dobře. Samozřejmě, že nám bylo blbé na večeři nejít. Samozřejmě, že jsme měli chuť na pivo, točený kvas a pořádné jídlo, kucmat si na vařiči svoje jídlo se nehodilo. Jenže, za tři porce večerního menu jsme tam nechali skoro 450 korun. Samozřejmě, že cenu neřekl dopředu a že nás tak trochu natáhl. Nicméně, nebylo to nic, co bychom zdejším lidem poskytli neradi. A tak ten nocleh nebyl tak úplně zadarmo, ale byla to naše volba a když ráno pršelo, mohli jsme v klidu snídat a balit pod přístřeškem.

A další noc jsme už stany nemuseli rozdělávat vůbec. Z Podkarpatí jsme přes Latirský pereval přejeli do Lvovské oblasti a tím se přesunuli o další generaci zpět. Podkarpatí, kdysi nejchudší region Ukrajiny, je dnes díky penězům z Čech (a i dalších zemí) regionem relativně bohatým. U naprosté většiny lidí, s nimiž se dáte do řeči, zjistíte, že buď oni sami, nebo někdo z jejich rodiny, pracuje v zahraničí, nejčastěji v Čechách. A výplatu posílají domů, takže to někde znát být musí. A je to tak, po výjezdu ze Zakarpatské oblasti se najednou domy zdály chudší, silnice ještě záplatovanější, obchody mizernější.

„Jedete na Pikuj?” zeptal se nás domorodec ve Verchném Vysockém v podvečer, kdy jsme se v malém krámku pokoušeli koupit něco na zub.

„S těma naloženýma kolama asi těžko!” ťukala jsem si na hlavu směrem k jeho dotazu. Chlapík se ale nenechal jen tak odbýt.

„Nemyslel jsem na kole, ta si necháte někde dole. Nahoru hezky pěkně pěšky!” Svůj nápad doprovodil legrační imitací pochodování.

Pikuj je totiž na Ukrajině pojem!

Pikuj je se svými 1408 metry totiž nejen nejvyšším bodem celých Bukovských vrchů, je také nejvyšším bodem Lvovské oblasti. A kromě toho, jeho špička je za příznivého počasí dobře vidět po celém Zakarpatí. Leží na pomezí Lvovské a Zakarpatské oblasti, a zároveň i na dávných československých hranicích.

V srpnu, tři týdny po návratu z kol, jsme se na něj s Luďkem vypravil, ale to je jiný příběh. Teď stojíme na návsi zapadlé vísky…

“Jestli chcete, můžete spát u mě doma,” opakuje chlapík už asi potřetí. Váháme. Je to poprvé za tuto cestu, co nás někdo pozval vyloženě k sobě domů. Působí, že je při smyslech a taková pozvání by se neměla odmítat. Na druhou stranu je teprve pět hodin, ještě by se dvě hodinky dalo jet, ujet další kilometry. V hlavě to šrotuje… Pravda je ale taková, že na dnešní noc jsou opět hlášeny silné bouřky, další cesta vede do kopce proti proudu řeky Stryj, ale údolí není nijak hluboké, za těch patnáct dvacet kilometrů bychom dojeli akorát tak někam, kde bych zešílela, protože bychom nenašli – podle mne – bezpečné místo. A následovala by další probdělá noc. Chlapík pozvání opět opakuje. Vypadá o pár let starší než Luděk a bydlí sám doma s tchýní. Manželka pracuje dlouhodobě v Čechách a domů jezdí dvakrát do roka. On sám nějakou práci má, ale veselý život to asi nebude. Ne, takové pozvání by se nemělo odmítat. Luděk se ještě vrátil do obchodu pro pár piv na večer pak jsme zamířili k Ivanovu domovu. Provedl nás po svém hodně venkovském hospodářství, Luďka zavedl k sousedovi, kde musel ochutnat sto gramov domácího samohonu, ale před případným pokračováním kalby jsme se vymluvili na děti, že už jsou unavené a půjdou spát. V malém přízemním domku na noc s námi zůstala jen stará paní, Ivan odešel bůhví kam, snad k tomu kamarádovi. Vypadalo to, že kvůli nám.

Bouřku, jaká se spustila v noci, bych teda v přírodě zažít nechtěla. Pohltila doslova celý kraj a když uhodil hrom, otřáslo to celým dřevěným domkem. “Tak tohle se vyplatilo,” říkala jsem si.

Užocký průsmyk (853 m n.m.) byl posledním kopcem na Ukrajině, a přehoupli jsme přes něj zpět do Zakarpatské oblasti. Pokud vám není jasné, jestli se říká správně Zakarpatí nebo Podkarpatí, lze použít jednoduché pravidlo. To pravidlo říká, že z pohledu Moskvy (nebo Kyjeva) tato oblast leží za Karpatami, oficiálně je to tedy Zakarpatská oblast (podobně jako Pardubický kraj). Nicméně, tato část dnešní Ukrajiny bývala dříve součástí Československa a z našeho pohledu leží pod Karpatami, čili Podkarpatí.

Já vím, že problematika je složitější a názvy vychází z historie, ale toto pravidlo vymyslel jeden náš kamarád a zní docela logicky, ne? 🙂

Poslední ukrajinský den jsme jeli celý v silném dešti, a poslední noc strávili na břehu řeky Už. Její hladina povážlivě stoupala, sledovala jsem to s obavami. A pak už jsme jen přejeli hranice a byli zpět v EU, a vlastně už skoro doma. Hodinky jsme si přeřídili zase o hodinu zpátky, ale v čase se posunuli o dobrých padesát let. Ukrajina se na celkové kilometráži podílela 322 kilometry.

116 kilometrů přidalo Slovensko (kde jsme si užívali prázdných silnic, kopcovité krajiny a čapované Kofoly) a 136 kilometrů Polsko. Posledním námi zdolaným karpatským průsmykem se stal průsmyk Dukelský (pouhých 502 m n. m. ale nutno přidat dalších padesát k muzeu a vyhlídkové věži, odkud jsme koukali do malebné lehce zvlněné krajiny a jen stěží si představovali kruté boje, které tady probíhaly). Cílovým městem, z něhož jsme přes internet den předem zakoupili jízdenky na vlak, se stalo polské město Dębica, známé výrobou stejnojmenných pneumatik. Na poslední večer jsme si koupili buřty a plánovali si je opéct na ohýnku. Jenže víme, jak to s těmi plány někdy bývá… Překazila nám je silná bouřka, která nás dvě hodiny zdržela pod přístřeškem luxusního hotelu zaměřeného na svatby Dom Weselny Na Wzgórzu. Hotýlek stál na náhorní planině, kde pohybovat se na kole v bouřce nebylo vůbec bezpečné. Ještě že byl zdejší zaměstnanec nebo snad i majitel tak laskavý a pustil nás alespoň do zasklené chodby u vchodu, zatímco se venku ženili čerti.

Na buřty tak nedošlo, krajina byla po silném dešti promáčená a navíc už bylo pozdě. Na nádraží do polského města Dębica jsme dojeli další den dopoledne…

Karpatský oblouk dál pokračuje Slovenskem a Polskem až k nám, jeho poslední výběžky jsou údajně Pálava na jižní Moravě, Malé Karpaty nad Bratislavou nebo dokonce snad i nízké kopečky u Hainburgu v Rakousku. Nám ale již vypršel čas vyhrazený na tuto dovolenou, navíc směrem k nám už máme Karpaty proježděné nebo prochozené doslova křížem krážem. Nastal čas cestu ukončit.

Na nádraží jsme zalepili poslední defekt (píchnul vozíček Extrawheel), přenosili asi sto padesát kilo kol a vybavení po schodech podchodem na druhý perón, neboť nádražní výtah se pro przewoz rowerow nesměl použít a naložili se do vlaku směr naše neméně malebné Orlické hory. A děti se dočkaly ještě jednoho, neplánového, McDonalda. Ve Wroclawi, kde jsme přestupovali, je totiž jeden přímo v nádražní budově.

Celková kilometráž se vyšplhala na 2911 km, oproti plánovaným 2500. Dojeli jsme přes Karpaty dál, než jsme si mysleli, že dojedeme. Nastoupaných metrů bylo přes 25 tisíc.

Ráno po příjezdu domů jsem vyrazila na nákup na kole bez báglů. Jízda byla tak nezvyklá a kopečky kolem nás mi připadaly nějak nízké!

Kamarádi se nás ptali, jestli je pro nás horší se na cestu balit, nebo po ní vybalovat. Když se balíme, cesta je ještě před námi. Je se na co těšit, ale také panují velké obavy. Když jsme doma, cesta už sice skončila, ale zároveň víme, že jsme ji v pořádku přestáli. A to je možná na tom celém to nejdůležitější. Že jsme všechny ty kopce zvládli, že nás nesejmulo žádné auto ani kamion. Fagarašskej medvěd šel na noční lov o kus dál a žádný pes nás nepokousal. Nikdo nás neokradl, déšť nerozmočil a blesk netrefil. Defekty se zalepily, šrámy zahojily, stresové situace zůstaly zapomenuty. Vše ostatní jsou malé věci.

Asi už stárnu 🙂 Říká se, že nejhorší je taková ta „předposranost”, a vzhledem k tomu, že jí často také trpívám, můžu se pod to jedině podepsat. Je sice důležité nebát se vyrazit, ale mnohem důležitější je se vrátit. Myslím, že se na to v dnešní době docela zapomíná…

No a já bych zase úplně zapomněla zmínit, jak vlastně dopadl ten průzkum cyklostezek východní Evropy. Abych byla upřímná nečekala jsem od toho vůbec nic, proto mě sem tam nějaký cyklopruh v rumunských městech příjemně překvapil. Vedl zpravidla po chodníku a nebyl nikdy nějak moc extra dlouhý, natož kontinuální, ale díky za vše, co se pro cyklisty dělá! Cyklostezku jako takovou jsme v Karpatech viděli jen jednu jedinou, kousek pod Bicazskou soutěskou, a nestála vůbec za řeč. Nebyla totiž dlouhá ani jeden kilometr.

A na úplný závěr si ještě si vypůjčím jeden citát. Z knížky Zbigniewa Czendlika. Bylo to řečené nějak přibližně takhle: „Pořád se bojíme, aby děti neofouklo. A přitom by jim nejvíc prospělo nechat je pořádně ošlehat větrem a zbičovat bouřkou.”

Příspěvek byl publikován v rubrice 2017, Cestování s dětmi, Cykloexpedice s lokalitami , , , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU