Dnes je 21. 04. 2019 - svátek má Alexandra

Karpatským obloukem z Rumunska na Ukrajinu

Rubrika: 2017, Cestování s dětmi, Cykloexpedice

Datum výpravy: 18. 6. - 30. 7. 2017

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Ujeté kilometry: 2911 km

Průzkum cyklostezek východní Evropy 2 aneb jak jsme přejeli Karpatský oblouk na kole s dětmi.

Na začátku se to jevilo jako bláznivý výmysl jedné ambiciózní matky. (Která má ráda hory a přírodu a směr na východ Evropy a letos prostě zatoužila vrátit se po letech do Rumunska). Doma jsme se kvůli tomu málem pohádali? „Blázníš?“ byla první reakce, když jsem panu řediteli předložila trasu naklikanou do internetových map. Na obrazovce počítače se míhaly klikyháky a výškový profil připomínal nůž na chleba. Takový ten hodně zubatý a ostrý. Výzva pro dospěláka, natož pro rodinu s dětmi.

“Jak chceš děcka donutit, aby šlapaly do těch kopců bez řečí!? Umíš si představit tu práci s nima?” pokračoval Luděk. 

Pravda, před dvěma lety jsme s nimi přejeli Alpy, ale to šlo o cyklostezky a o co nejsnazší průjezd. Nyní se měly Karpaty překonat podélně a naopak co nejvyššími silnicemi. Aby ne, když mi inspirací byla tato stránka.

Jak jsem ji objevila, už jsem prostě nemohla jinak, než tyto čtyři silničky poctivě projet, hezky pěkně jednu po druhé.

Následovalo dlouhé mlčení. Do odjezdu týden a něco a my stále neměli jasno, kam pojedeme.

Nebudu to prodlužovat. Ještě že my ženy víme, jak to narafičit, aby to dobře dopadlo. Aby se pro moji trasu nejen nadchl, ale aby to navíc nakonec vypadalo, že je to celé vlastně JEHO výmysl.

Bylo to hodně odvážné, až skoro troufalé. S dětmi jezdíme a chodíme po horách hodně, ale dvoutisícová sedla jsme s nimi ještě nikdy nepřekonávali. V té době jim bylo 10 a 8 let. A tak jsme náš plán ani nikde do světa nevytrubovali. „Jedeme do Rumunska,“ odpovídali jsme, když se někdo zeptal, ale víc nic. Naši trasu jsme odtajňovali postupně. Vždycky až když jsme měli „hotovo“. Ne že bychom s tím chtěli schválně dělat takové štráchy. Ale bála jsem se. Všeho.

Pár dní před odjezdem mi moje máma poslala nevinnou otázku: „A nebudou tam medvědi?“ (Mimochodem, moje máma tou dobou projížděla ve vypůjčeném autě se svým sedmdesátiletým bratrem a jeho přítelkyní USA po Route 66). „Kdepak, medvědi v Rumunsku žijí jen vysoko v horách a lidí se bojí,“ uklidňovala jsem sebe i ji. Ale znáte to, večer jsem do internetového vyhledávače zadala „Rumunsko a medvědi“ a už to jelo. Tak schválně, ať to nemusíte dlouho hledat a ať si to taky užijete. V Rumunsku žije odhadem přibližně 5 – 6 tisíc medvědů, což je cca 60 % evropské populace. A že by s nimi problémy nebyly, se říci nedá. Píší o nich všichni. Motorkáři, cyklisté, pěší turisté. Obavy jsou asi na místě. Méďové jsou stále odvážnější, ztrácejí přirozený strach z člověka, hledají si potravu čím dál víc u lidských obydlí, u kempů, v popelnicích. Informace, že je od jara dokonce z důvodu výskytu medvědice s mláďaty uzavřený přístup na hrad Poienari, byla tou poslední, kterou jsem přečetla. Bylo mi do breku. Přeci jenom je ve mně kus hysterické matky. Která sice nutí děti do zdolávání dálek i výšek, ale trpí u toho strachem. Takovým tím iracionálním, ale sžírajícím. Obavy jsme měli z polodivokých psů, na ty jsme byli poctivě vybaveni, ale na medvědy jsme už nepomysleli. A tak se mi pár dní před odjezdem už celé Rumunsko přestalo jevit jako skvělý nápad. Jakýsi hlásek mi našeptával: „Co když je to varování, že nikam nemáme jezdit!“ Luděk však nemínil couvnout. Alespoň jsem z něho vymámila slib, že když budeme v nějaké té medvědí oblasti, nebude trvat na noci pod stanem ve volné přírodě, ale ubytujeme se někde v bezpečí.

A tak jsme vyrazili. Vlakem do maďarského Szegedu, abychom na start po Karpatech nabrali poctivou startovní výšku 70 metrů nad mořem. Po vystoupení z vlaku nebylo kolem dokola po horách ani památky a vzduch ztěžklý letním žárem se ani nepohnul. Pomalu jsme začali naši pouť. Druhý den jsme se přiblížili horám na dohled a třetí den do nich vjeli…

Na začátek, na samý úvod, ještě než do toho Rumunska pořádně vjedeme, bych čtenáře ráda naladila. Jak se i v 21. století mohou v Rumunsku vyskytnout silnice, a koho na nich může cyklista potkat?

https://www.youtube.com/watch?v=Isk553IVAF4

No ale zpět k našemu povídání. Průzkum cyklostezek východní Evropy, v tomto případě Rumunska, jsme začali v Jižních Karpatech.

První kopce se objevily za městem Deva, ale to jsme pořád ještě jeli podél řeky. Hrad Hunedoara je prý údajně jedním z nevětších radů v Evropě. Byl boží, ale město jako takové příšerné.

Pořádné kopce se zjevily až ve městě Hateg. Vrcholky pohoří Retezat najednou vystoupily z oparu jako neprostupná zeď. Hlavně Šárka z nich byla jako u vytržení. Neměla z nich obavy, naopak ji přitahovaly. Ale pořád to byla sranda, pořád jsme jeli podél kolejí. Změna nastala až v Petrosani. Zde už začalo jít do tuhého, zde už jsme měli začít ukusovat nejvyšší zuby té pily. Pasul Groapa Seaca, 1595 metrů byl takovou první zatěžkávací zkouškou. Asfalt zmizel pět kilometrů před vrcholem stoupání, nervy maličko tekly, ale děti kopec zdolaly statečně. Klesli jsme do 1370 metrů k řece Lotru a na jejím břehu přenocovali. V noci mrzlo, což znamenalo, že následující den by mohlo vyjít pěkné slunečné počasí. Měli jsme totiž před sebou silnici zvanou Transalpina.

No a tahle Transalpina ve svém nejvyšším bodě dosahuje výšku 2.145 metrů. A jmenuje se to Pasul Urdele.

Měla jsem pocit, že mě ostatní členové mojí rodiny pošlou tam, co název tohoto sedla připomíná, ale nestalo se tak 🙂 Jsme už týden na cestě,  v nohách máme asi 500 kilometrů, tak co to je pouhých 800 metrů převýšení. 

Tato původně stará římská horská silnice vede napříč pohořím Paring. Není to tak dávno, co byla  ještě kamenitá, asfaltový koberec  byl  po celé délce natažen v roce 2012. Pokud byste chtěli Transalpinu projet celou, museli byste začít víc na severu, v městě Sebeș. My jsme si tenhle úsek s Luďkem projeli v roce 2001, tentokrát jsme chtěli zkusit trasu jinou.

Stoupat začínáme hned zrána. Přemýšlím, proč se, proboha, silnice v Karpatech jmenuje Transalpina? Odpustila bych jim ten název jedině, pokud by to bylo kvůli loukám, skrz které budeme v nejvyšších partiích projíždět. Transalpina je vyhlášená motorkářská silnice a častý cíl víkendových výletů autem. Jestli plánujete Transalpinu na kole zdolat, vyberte si všední den. Potom budete mít jistotu, že budete na silnici takřka sami. Nám to vyšlo, bohužel, zrovna na neděli. Slunce pálilo jako divé, na nebi ani obláček a kolem nás se míhalo jedno auto za druhým. Občas zastavilo, posádka vystoupila, zrobila si selfíčko ve slunečních brýlích a zase jeli dál. Focení selfíček na horských silnicích je v Rumunsku nejnovější fenomén, větší než piknikaření. Výletníci nejezdí naštěstí nikterak rychle, a bezpečně se nám vyhýbali, i když jsme silnici místy málem křižovali. Stoupání na Transalpině (mluvím o úseku Obârșia Lotrului – pasul Urdele) je totiž poměrně vražedné, pod deset procent to nekleslo snad nikdy; v nejprudším úseku tachometr ukazoval i 13 – 15 %.

Ale to není na Transalpině zdaleka to nejhorší. To totiž přijde poté, co zdoláte vrchol. Tachometr ukazuje sice jen pouhých 2107 metrů, ale „to bude tím, že jsme jej dlouho nekalibrovali,“ uklidníte se a jdete si do stánku dát oběd a oslavit dobytí nejvyššího bodu celé expedice. Po jídle se chystáte na sjezd, ujedete asi dvě stě metrů, a to, co uvidíte, vám vyrazí dech; slabším povahám vžene slzy do očí. „Tohle nebylo pasul Urdele! Do prdele!“ Silnice pod vámi klesá o dobrých 200 výškových metrů dolů a naproti se klikatí další serpentiny strmě vzhůru. A TEPRVE AŽ NA JEJICH KONCI JE SKUTEČNÉ SEDLO URDELE! Slavili jsme předčasně. Nezbývá, než zatnout zuby, klesnout asi na 1900 a potom 250 m nahoru. Na třech kilometrech. A co je na tom celém k vzteku? Že na tom skutečném vrcholu není ani blbá cedule, u které bychom se mohli nechat vyfotit.

Ale to jsou jen drobnosti. Transalpina je dobrá výzva i pro náročné a zkušené cyklisty, ne jen pro rodinku s dětmi a odměna v podobě nekonečně dlouhého sjezdu je zaručeně sladká!

Zkrácenou reportáž přímo z výjezdu můžete shlédnout v následujícím krátkém videu.

https://www.youtube.com/watch?v=YeVlWdDFPPQ&feature=youtu.be
Hodnocení: napětí * akce *** cyklistika *****

Zírala jsem, jak děti překonaly převýšení bez větších problémů. Víťu motivoval nový tachometr s výškoměrem, bavilo ho, jak metry přibývaly. Šárka zase obdivovala výhledy na hory kolem nás. Občas jsem získala dojem, že děti začínají pociťovat takovou tu prostou radost z toho, že něco dokázaly.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2017, Cestování s dětmi, Cykloexpedice s lokalitami , , , , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK