Dnes je 17. 07. 2018 - svátek má Martina

Kriváňská Malá Fatra s dětmi

Rubrika: 2017, Cestování s dětmi

Datum výpravy: 14. - 17. 8. 2017

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa a Šárka

Malá Fatra s dětmi a batohy aneb jak jsme těch hor a medvědů neměli dost

Tak kde začít s vyprávěním o asi nejhezčím slovenském pohoří? Asi se vrátit v čase o více než dvacet let…
„Hele, jenom taková drobná poznámka. Když jsem byl mladší, tak takový ty vyprávění starců, co bylo před dvaceti lety, jsem fakt neměl rád!“ upozornil mě Luděk, když jsem po návštěvě koliby Podžiar byla zvědavá, jestli to je fakt ta stará a rozpadající se salaš, kde jsme právě před těmi více než dvaceti lety nalezli s partou kamarádů nocleh a úkryt před deštěm. Bylo to v době, kdy ještě samozvaní ochránci přírody nebyli tak bdělí, a my tak mohli spát v podstatě kdekoliv, kde se nám namanulo. Bylo nás tehdy pět, a pro většinu (včetně mne) to byl první vandr do pořádných hor. V sedle Medzirozsutce nás v noci chytla bouřka. Taková ta, co trhá stany, pokud nejsou dobře ukotvené. Možná tehdy vznikla moje fobie z bouřek, ale dost možná jsem díky ní i dostudovala vysokou školu. Tehdy jsem totiž celou noc slibovala nebesům, že když to přežijeme, budu se učit – se učit – se učit. Ráno se jeden z těch kamarádů rozhodl, že odjede domů a se slovy „Na tohle fakt nemám!“ sestoupil do údolí. Zbyli jsme čtyři a toulali se po Malé Fatře asi týden. Nejen po hlavním hřebeni, ale i po těch přilehlých. Rok na to jsme museli na slovenské hory zase… A ještě něco mi z tohoto prvního horského vandru zbylo – jizva na levém koleni. Na Bielých skalách to klouzalo opravdu hodně.

O pár let později jsme na Malou Fatru vyrazily samy s kamarádkou. S tou, co tenkrát při té bouřce v noci na sedle neohroženě vybíhala do deště a vrážela zpátky do země větrem vytrhané kolíky.

To bylo v roce 1998. Od té doby se leccos změnilo. Tak předně se už na Fatře nemůže spát jen tak. Je potřeba striktně nocovat jen na chatách, případně stanovat na dohled od nich. Což má sice výhodu tu, že s sebou nemusíte vláčet tolik jídla, ovšem musíte počítat s tím, že se u takové chaty příliš nevyspíte. Spolehlivě usnete, až ulehne ten poslední ožrala. Je zajímavé, že postavit si na noc v horách stan je prohřešek hodný pokuty, ovšem hulákat v noci u chaty jako na lesy je z pohledu ochránců přírody v pořádku. Nehledě na to, že dva kilometry od chaty chrlí lanovka davy lidí. A ačkoliv jsem původně chtěla psát o krásách pohledu na svět z ptačí perspektivy, o tom jak se leze s těžkými batohy na zádech po žebříkách a řetězech, o tom jaké je to jít po hřebeni při zapadajícím slunci a chata v nedohlednu, jak zatraceně bolí nohy po prudkých fatranských sestupech, a na závěr přidat historku o tom, jak ze stráně poblíž Starého Strečna vyběhl medvídek (byl od nás pouhých pár metrů a pěkně pelášil pryč, jen co nás uviděl). Bohužel ale tohle je téma, na které po návštěvě Malé Fatry myslím nejvíc. Pocit, že bivakující turista je v horách tvor nežádoucí. Ten, co dobrovolně táhne na zádech patnáct kilo, aby nemusel scházet zbytečně zpátky dolů do údolí, ten co maximálně zválí dva metry čtvereční trávy a nejlepším wellnessem je mu koupel v horském potoce a hvězdičky počítá jen ty na obloze. Žádoucí jsou všichni ti, kvůli nimž se pod horami staví resorty, tenisové kurty a bazény. A nebo tací, co dojdou na chatu, kde do sebe vyklopí pár piv a boroviček a pak přes půlnoc halekají do tmy „Padá hvězda do tvých vlasů…“ Ti, co u chaty nebo v chatě spát nechtěli, ale přesto k ní poctivě (přesně podle nařízení NP) sešli, se můžou marně, po deseti hodinách pochodu, snažit usnout.
Já vím, že jsou na Slovensku jiné hory, které stojí za návštěvu a kde ochranáři na stanující lid kašlou. Ale já chtěla dětem a Luďkovi ukázat právě Malou Fatru a sama se tam po těch skoro dvaceti letech vrátit. Krásně je tam ale pořád. Hory se nezměnily, na Bílých skalách to klouže pořád stejně, mám pro změnu naražené pravé koleno . Ale jedna dobrá zpráva přeci jenom z třídenního putování vyplynula. Na Fatře se spolu s námi vyskytovala spousta skupinek mladých lidí – party kluků a holek, přesně jako my kdysi dávno. OK, tak si na vrcholech dělají selfíčka, to už k téhle generaci patří, ale důležité je, že sbalí batoh a jdou! A že teda zrovna přechod Malé Fatry nepatří k těm lehkým trekům.

Příspěvek byl publikován v rubrice 2017, Cestování s dětmi s lokalitami , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK