Dnes je 20. 11. 2018 - svátek má Nikola

Jizerská stopadesátka – prodloužený víkend v Jizerských horách s koly

Rubrika: 2018, Cestování s dětmi

Datum výpravy: 27. - 30. 9. 2018

Účastníci: Markéta, Luděk, Víťa, Šárka

Ujeté kilometry: 156 km

156 kilometrů, 3400 nastoupaných metrů a 10 rozhleden za 2,5 dne. Takhle jednoduše by se dal popsat náš prodloužený víkend v Jizerských horách s dětmi v číslech; a mohla bych mít úvodník k novému výletu hotový bez práce 🙂 Když ale ono to o těch číslech vůbec nebylo…

Před nějakou dobou se při vlastivědě děti učily názvy českých pohoří včetně nejvyšších hor. Vzpomněla jsem si na kolegu, který si ještě v dospělosti pletl Beskydy s Jeseníky, pro pražáka to totiž byly hory kdesi daleko na Moravě. A tak jsem si vzala do hlavy, že takhle teda ne, tohle že se dětem plést nesmí, takže se začneme české hory učit na vlastní kůži. Čili že si společně na každou takovou horu vyjdeme, a spojíme tak příjemné s užitečným 🙂 Už jich na kontě máme docela dost a na prodloužený zářijový víkend padla volba na Jizerské hory.

Jizerky jsou protkané hustou sítí asfaltových cest, pro jejich poznávání je tak kolo opravdu ideálním dopravním prostředkem. Kolo, a nebo v zimě běžky. Ale vzhledem k tomu, že jsme na kole od návratu z Francie pořádně neseděli, byli jsme na cykloturistiku už docela natěšení. Předpověď však hlásila ochlazení, jak se na podzimní dny sluší a patří. Zamítli jsme nocování ve stanu a začali shánět ubytování. Jizerky jsou malé a když jsem objevila levný apartmán v Albrechticích pod Tanvaldským Špičákem, shodli jsme se, že zůstaneme celý víkend v jednom ubytování, že nedává smysl (i z finančního hlediska) po Jizerkách s koly putovat a shánět na každou noc nocleh jinde.

Děti navštívily Jizerské hory vlastně poprvé, my s Luďkem jsme se sem vraceli už poněkolikáté…  A tak jsme vzpomínali a srovnávali, když jsme se proplétali davy lidí, a potom si zase vydechli, když jsme na cestě osaměli, protože za ty tři dny jsme Jizerky prokličkovali docela poctivě. A jak už bývá naším zvykem, dobytí nejvyššího Smrku se neobešlo bez dramatické situace, čili doufám, že zrovna tenhle název si děti zapamatují 🙂

Těžko říci, co byl krásnější zážitek:

 – zda tlačení kola po polské kamenité cestě v lijáku a totální mlze (což by byla pro jednoho našeho kamaráda totálně zbytečná činnost 🙂 ) ale my přes ten stejně Smrk museli, byla to nejkratší cesta domů

– nebo večerní (už skoro za tmy) příjezd (pro mě a Šárku příchod – nebo jaké jiné podstatné jméno byste použili pro tlačení kola do strašného, místy i 24% kopce???) na Tanvaldský Špičák. Západ slunce už jsme nestihli, ale jeho dozvuky ano a ten pocit – mix atmosféry místa (na skalní vyhlídce jsme byli sami!) s vyplavenými endorfiny – byl vážně silný

– či opětovná návštěva pramene Nisy, kde jsme stáli před devíti lety s maličkými dětmi ve vozíku a měli před sebou první větší cestu. Pokoušela jsem se znovu si vybavit ty pocity, které mnou tenkrát cloumaly, a že jich nebylo málo. Pochopitelně jsme se těšili, ale objevovala se tam i nejistota, zda neděláme chybu, že se vydáváme s miminem a batoletem na takovou dlouhou cestu. Tenkrát jsme ještě netušili, že půjde o cestu, která bude následně znamenat i naši první knihu

V Jizerkách je hodně na co vzpomínat. Pro mě ale mají ještě jeden speciální význam. Do Josefova Dolu jsem totiž pravidelně jezdila s mojí spolužačkou z gymplu. Její rodiče a šest dalších rodin tam vlastnili chalupu. Nebyla to žádná obří nemovitost, byla to stará chalupa s velkou společenskou místností, čtyřmi ložnicemi a dvěma kadibudkami. Považte! Sedm rodin vlastnících jednu takovou chalupu! Neuvěřitelné! Jezdili jsme tam po celou střední školu každé jarní prázdniny, občas i na víkendy, v létě jsme se tam s tou kamarádkou učily na maturitu. Už tenkrát mě fascinovalo, jak to tam fungovalo. Vařilo se na kamnech, pro vodu se chodilo k sousedům, a na těch kadibudkách bylo zatraceně chladno. Přesto jsem tam jezdila ráda, vždycky se tam sešla parta zajímavých lidí, přes den na lyže a večer se sedělo v sednici a hrály se hry. Později jsem tam párkrát vzala i Luďka, ale to už se situace změnila, potomci těch majitelů už také měli děti, a všichni chtěli na chalupu jezdit… pro cizí už se tam málokdy našlo místo. Ale proč o tom píšu…? Totiž, někdy v té době, dost dobře už možná v těch – nácti letech bylo ve mně zaseto semínko touhy, že bych chtěla něco podobného “mít” také. Chalupa na horách, založená na podobném principu… Časem mi možná docházelo, jak náročné by bylo něco takového spoluvlastnit, ale prostě to tam bylo a velmi pravděpodobně to mělo nemalý vliv na to, že jsme přesně před 14 lety jednu takovovu chalupu na horách s Luďkem koupili, a o dva roky později se na ni dokonce i odstěhovali.

Zašli jsme se na zmíněnou chalupu podívat, našli jsme ji až na druhý pokus. S nadšením jsme zjistili, že vše zůstalo při starém. Snad jen střecha byla nová a studená voda už je do chalupy dávno zavedena, ale víc nic. Takový zvláštní pocit zastaveného času, zatímco venku šly dějiny a změnilo se skoro všechno. Vypili jsme kafe s chalupářema, s jedněma z té nejstarší generace, kteří tam víkend trávili zrovna náhodou úplně sami. A pak jsme se přidali do zástupu výletníků proudících k Josefodolské přehradě a pokračovali v něm na Královku a Novou Louku. Možná jsme si jen vybrali blbé období, ale dost možná jsou Jizerské hory už dávno ztracené.

Nejde je nemít rád, ale bohužel, v dnešní době lidmi doslova přetékají, tak nevím nevím, jestli a kdy se do nich zase budeme chtít vrátit.

Omlouvám se, k výpravě není přiřazena mapka. Podnikli jsme celkem tři výlety a myslím, že jsou Jizerky stejně všem dokonale známé a není nutné mapku vytvářet.

A ještě jedno upozornění. Když je někdo blbec, a zapomene doma v počítači SD kartu z foťáku, musí pak celý víkend fotit na mobil. Fotky jsou tak docela mizerné. A počasí zrovna, jako na potvoru, vyšlo celkem parádně, až na půldenní déšť. No, ještě že všem tvrdím, že nejezdíme kvůli focení 🙂

Příspěvek byl publikován v rubrice 2018, Cestování s dětmi s lokalitami , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU

FACEBOOK