Dnes je 28. 03. 2024 - svátek má Soňa

Bílé Karpaty a Vizovické vrchy – letní vandr s dětmi

Rubrika: 2019, Cestování s dětmi

Datum výpravy: 5. - 8. 8. 2019

Účastníci: Markéta, Víťa, Šárka a kamarádka Hanka

Kavkaz tě ohromí, ale tohle … tohle tě dojme…

Letní vandr českou (pardon, moravskou!) krajinou.

Kopečky, puchejře, bouřky a ostružiny!

Šest dní po návratu z kol míříme s dětmi a kamarádkou Hankou vlakem do hor. Na zádech batohy, v nich spacáky, stan, jídlo… Na Luďka to bylo moc brzy, chtěl ještě odpočívat a užívat si domova. Předpověď udává příjemné letní počasí, akorát na středu hlásí bouřky. Ale středa je daleko, říkáme si, kdo ví, jak to nakonec bude. Když jsem přemýšlela o tom, kam vyrazit, vzpomněla jsem si na loňskou Lúčanskou Malou Fatru, kam jsme vyrazily jen samé holky. První noc ve Vríčanském sedle jsme nemohly usnout, jak jsme se bály medvědů. Tak moc jsem to ještě měla v živé paměti, že ač mám tipů na čtyřdenní vandry na Slovensku neúrekom, vyhrály nakonec menší pohraniční hory na území České republiky. Ne že by se tady medvědi občas nevyskytovali též, ale rozhodně šance je potkat je podstatně menší, skoro až nulová. A ne že by nižší hory znamenaly méně dobrodružství. V našem případě to platilo doslova a do písmene. Přestože nejvyšší dosažený bod měřil jen něco málo přes 800 metrů, byl v porovnání s tím loňský přechod procházka růžovou zahradou. “Tak ať to máte pořádně drsné!” loučil se s námi Luděk, když nás odvezl na nádraží. A my si říkaly, co nás asi tak může čekat na těch lučních a lesních cestách, ale čekalo nás toho docela dost, zejména těch dramatických situací! Ale zvládly jsme to, jsme holky šikovné (a jeden malý kluk, co šel s námi také!)

Krátce po poledni jsme vystoupili z vlaku ve Valašských Klobukách. Měli jsme před sebou jen nějakých šest kilometrů, takže jsme nikam nespěchali. V klídku jsme si zašli na jídlo, pivo a kofolu do nádražní restaurace, pak si odskočili na nákup do městečka a teprve až těsně před čtvrtou hodinou se vydali na dnešní – kratičkou – etapu. Černé mraky nad krajinou se nám pranic nelíbily, nicméně jsme byli v klidu – bouřky přece přijdou až ve středu. A dnes je co? Pondělí! Neušli jsme však ani kilometr a ozval se první hrom. A pak další…  Lesní cestou jsme došli k přístřešku, který stál asi půl kilometru pod rozhlednou Královec a kam jsme se ukryli, protože se bouřka mezitím přiblížila. Čekali jsme, až se vybouří, nasazovat pláštěnky se nám vůbec nechtělo.

Doma vytipované místo na táboření se nakonec ukázalo nevhodné, ani voda ve studánce poblíž nevypadala vůbec vábně. Vrátili jsme se tedy na loučku, která se nám cestou líbila, a tábor rozbili poblíž malé chatky. Byl pondělní večer, nikde nikdo, nebáli jsme se, že by sem někdo ještě dorazil. Vodu jsme nabrali z pramene u kilometr vzdálené kapličky Dělanovec a pak jsme se čtyři nacpali do stanu pro tři – resp. do přístřešku postaveného z tyček a stanové plachty… Už jsme skoro usínali, když se tichem začal blížit zvuk motoru, a za chvíli tmu prořízlo ostré světlo. Auto provedlo otočku a zastavilo asi půl metru od našeho plátěného obydlí. Proaktivně jsem vykoukla ven, abych jako první navázala kontakt. Auto bylo velké a silné, z postavy ve tmě viděna jen silueta.

“Dobrý večer, to je vaše chata? Nevadí, že jsme se vám tu usídlili? Jdeme s dětmi na vandr a chtěli jsme spát kousek dál, ale nedalo se tam.”

“Nevadí, vůbec to nevadí,” ozval se mužský hlas. A vzápětí dodal: “Jsem rád, že jsou lidi ještě normální a chodí na vandry. Nedáte si kafe? Nebo pivo?”

“Ne, děkujeme, už je na nás pozdě,” omluvila jsem se a myslela, že tím naše konverzace zhasne. Při jeho odchodu jsem si pouze všimla, jak se při pohybu kolem auta trochu zakymácel.

Už jsme podruhé skoro usínali, když tmu opět narušilo světlo, tentokrát baterky.

“Já jsem z vás byl tak zaskočený, že jsem si v autě zapomněl kabely,” pochechtával se onen neznámý. Uslyšeli jsme, jak auto píplo, pak se otevřely dveře, cinkly lahve a opět následoval přidušený smích. V tu ránu to bylo jasné, nezdálo se mi to – ten chlápek je namazanej jak zákon káže! Raději už nereaguji, děláme že spíme. Uplynulo pár minut, opět světlo baterky.

“Pojďte přeci jenom na štamrplu!” ozvalo se od chaty. Náš dnešní dočasný soused si nemínil dát pokoj. Po chvíli bylo jeho volání ještě naléhavější: “Neblbněte a vylezte z toho brlohu…” Přestávalo se nám to líbit.

“Mám vytáhnout nůž?” ozvala se Háňa šeptem.

Představovala jsem si, jak bychom se tím nožíkem asi ubránily. “Hele, já bych byla snad radši, kdyby kolem stanu slídil medvěd…”

Do smíchu nám ale moc nebylo. Ležely jsme tu dvě holky s dětmi na lesní loučce na hřebeni, nejbližší civilizace nemíň tři kilometry daleko. Hlavou se mi honilo, jestli by nebylo lepší se sbalit a vyrazit dál. Ne že by se mi chtělo vše zase pakovat, ale svítil měsíc a stačilo by popojít třeba jen kousek… Ale bylo už ticho, žádná další naléhání nepřicházela.

“Jdu na průzkum!” Vylezla jsem ze stanu (stejně jsem musela jít čurat), všude tma a ticho. Děti už oddechovaly. 

“Takovou pěknou chatku nemůže vlastnit nějakej zlej člověk,” řekla jsem místo přání dobré noci a pak jsme konečně usnuly i my dvě a kromě krátkého deštíku se už během noci naštěstí nic neudálo.

Ráno svítilo slunce a po otevření zipu plachty jsem uslyšela: “Vařím kafe, kolik je vás tam dospělých?” Hlas zněl podstatně střízlivěji a tak jsem s úlevou vydechla: “Jenom dvě.”  Během následující půlhodinky byly noční můry zažehnány, z pána se vyklubal bývalý tramp a vcelku příjemný člověk. Diskutovali jsme o všem možném, snídaně se tak trochu protáhla…

Větu “Vylezte z toho brlohu!” jsme si pak s Hankou ještě dlouho opakovaly, smály se tomu, ač jsme věděly, že za tmy to fakt vtipné nebylo.

Ten den jsme putovali po lesích a hřebenových loukách a v odpoledních hodinách sešli po žluté turistické do Brumova. V místní pizzerii jsme si dali pozdní oběd a u toho nabíjeli mobilní telefony. Připojila jsem se na zdejší wifi…

Do Evropy vtrhnou extrémně silné bouřky. Hrozí i u nás, během dnešní a zítřejší noci se budou vyskytovat na celém území, zejména na Moravě! Varujeme všechny občany! hlásaly titulky na oblíbených zpravodajských serverech. Snažila jsem se před naším týmem nedat nic najevo, ale bylo mi nanic. Jestli něco v přírodě nesnáším, jsou to právě bouřky. A ty měly přijít až zítra. Jenomže navzdory původní předpovědi byly včera, a budou i dnes. A dnešní noc byla naplánovaná opět na hřeben. Koukala jsem do mapy na všechny možné i nemožné varianty. Ze všeho nejvíc se mi chtělo sbalit se a jet domů. “Zvládneme to, jsme holky šikovný,” podpořila  mě Hanka a tak jsem ještě koukla na satelit. Už to bouřilo na několika místech, ale byla tu jakás takás šance, že by nás to mohlo jen líznout. A tak jsme vyrazili na plánované místo k Hložecké kapli, kde měla být i studánka.

V nohách dobrých 23 km, když se kaple konečně objevila. Stojí na hřebeni, pod ní domek a voda pramení až pod domkem. Všude okolo strmé stráně, místo pro stan žádné. Opravdu nikde ani metr čtvereční rovné plochy, natož potřebné čtyři. Před námi se to černalo, blýskalo se a hřmělo. Podle satelitu to jde mírně bokem, ale stejně – už je večer a moc možností nemáme. S Hankou jsme se kupodivu shodly a už to jelo…

“Dobrý večer, jdeme s dětmi na vandr, zaskočila nás ta bouřka, nevadilo by, kdybychom si tady pod kapličkou postavili stan a jednu noc přenocovali?” zaťukala jsem na dveře domku. Otevřela mladá žena. Podívala se nejprve na oblohu. ” Z toho nic nebude, to nás mine,” pronesla znalecky. A pak se koukla zpět na nás a se slovy “Nejrovnější místo je tamhle u ohniště” nás pozvala na svoji zahradu. A ještě dodala: “Máme tu generátor na elektřinu, pojede tak do desíti. A ráno budu brzy odjíždět autem, tak vás asi vzbudím.”

Nebylo nic, co by nám v tu chvíli vadilo méně.

Jen co jsme postavili stan a usídlili se v něm, začalo pršet.

Ráno jsem se cítila jako doma. Akorát Háňa trochu brblala: “O generátoru a autu nám řekla, ale toho kohouta zamlčela.”

Putování třetího dne vedlo přes několik vesniček. V jedné jsme dokoupili zásoby a posvačili, do druhé nám to vyšlo na oběd. V místní hospodě však bohužel nevařili. “Nevadí, když si u vás namažeme chleby?” zeptali jsme se pro jistotu. “Já bych se s vámi o oběd i rozdělil, ale už jsem ho snědl,” pronesl sympatický vrchní.

Říká se, že třetí den bývá na horách krizový a krize přicházela i na nás. Háňa měla dva puchejře, Víťa také. Byly sice propíchnuty a zalepeny, nicméně bolely jako čert. Oba dva se loudali vzadu, bylo mi jich líto. Háňa má nohu jako dvanáctiletý kluk, půjčila Víťovi sandále, které s sebou nesla, aby jeho chodidla měla změnu a aby si odpočinula. Mně se šlo skvěle, fyzička po kavkazském cykloputování byla na vrcholu, ale trápila mě prozměnu předpověď počasí. Tentokrát už neuniknete! vyhrožoval satelit a mně přibývaly vrásky na čele. Kam se vrtnout na noc? Před námi byla hřebenovka Vizovických vrchů. Cpát se tam nebo ne? Babo raď! Ale opět – nechtěla jsem být za plašana a sraba, tak se šlo!

U kaple svatého Františka pod Suchým vrchem vyvěrá slabý pramen, ale když jsme tam strčili hrníček, nabrali jsme sotva litr vody. Pak se tekutina zakalila. Další zdroj 6 km daleko a plánované místo na přenocování vzdáleno 8 km. V nohách skoro 20 km, sakra to není možné, mapy.cz při plánování ukazovaly 25. Konečně se doploužila Hanka s Víťou – je jasné, že těch 8 km už neujdou. Ujdou ale aspoň těch 6? Nebo máme z hřebene raději zase sestoupit? Není kam… Opět nikdo, kdo by poradil. Je to jen na mně. Takže velím: “Jde se dál!”

Odebrala jsem Víťovi nejtěžší věci z bahohu (např. powerbanku), abych mu ulehčila a šlapeme k rozcestí pod Suchým vrchem. Skoro jako u nás doma. Konečně modrá hřebenovka, a jaká je kouzelná! Lesní cesta porostlá trávou, krásné stromy a sem tam i omezený výhled. Sakra, nebýt té bouřky, lehnu si klidně tady! Pod horou Klášťov stojí maličký sedánek a tam s Šárkou čekáme na dva opozdilce s puchýři. Opět dumám nad mapou a satelitem. Bouře se pomalu ale jistě nasouvá z Rakouska. Je půl osmé. Odhaduji, že čas máme do 22 hodin, pak to vypukne. Jenže tma začne už po osmé…

Poslaly jsme Hanku s Víťou napřed a s Šárkou jsme si odskočily na vrcholek Klášťova (755 m). Stávalo tu hradiště, na Moravě nejvýše položené. “Staci vsak, kdyz se zmeni pocasi a z nenapadne hory se za bourky stava hora ohne, blesky dle ocitych svedku primo pritahuje.” čtu informace udané u zdejší kešky… 

Do sedla, kde pramení řeka Vlára, sice scházíme dobrých 100 výškových metrů, ale mně se to zdá málo. V sedle navíc není žádné pěkné místo na stan, vše působí ponuře a nevábně. Vůbec z toho tady nemám dobrý pocit. Les je tmavý a vlhký od včerejšího lijáku. Ještě že voda u pramene docela teče, nabrána do všech lahví. Když se přišourali Hanka s Víťou, nerada jim sděluji můj další návrh: “Vzhledem k tomu, co hrozí, navrhuji sestoupit ještě o kus níž. Asi 650 metrů daleko (a o dalších 100 výškových metrů níž) začínají louky a trochu i civilizace. Je tam lyžařský vlek. Nezaručuji, že tam něco najdeme, ale bude to tam bezpečnější.” Děti souhlasí, Hanka nikoliv. Uznávám, že jsem možná trochu srab, ale děti jsou moje a třičtvrtě kilometru dolů není nic, co bychom dnes ještě nezvládli. Musíme jednat rychle, už se šeří. “Mám klíště,” hlásí Víťa, aby těch komplikací nebylo málo. Následuje rychlá operace. A po ní jsem poměrně nekompromisní. Vyndáváme čelovky a sestupujeme. Popadla jsem Víťův batoh, hodila si ho přes rameno a šoupla mu do ruky svoje trekové hole. “Tak na nás aspoň počkejte,” zapoprosila Hanka, ale čekat nemělo smysl. Než oni sestoupili, měla jsem v údolíčku vše prozkoumáno. Výsledek nebyl nic moc, louky byly oplocené pastviny a u sjezdovky stály podivné železné nádrže. A opět ani metr čtvereční rovné plochy. Toužila jsem po zázraku a ten se nestal. Čekala jsem, že se na mě sesypou stížnosti za zbytečný sestup. Místo toho všichni mlčeli.

A pak přeci jenom! V tmavém lese vykoukla silueta maličké chatky. Zamčená na zámek, všude pavučiny, ale střecha přesahovala o dobré dva metry. Na zemi hlína a kořeny, ale kdo by na to dnes hleděl. Stavíme naši plachtu pod střechou, vypadá to, že jsme zachráněni. Vaříme večeři, těstoviny alá kuře na paprice. Ještě že jsme posvítili do vody. Po odkrytí pokličky v ešusu plavali světle růžoví živočichové, nejvíc připomínali krevety. “Fuj, co to je za breberky, to jíst nebudu,” vykřikla Šárka. Breberky jsme vyndali, ale je jasné, že s pitím této vody je utrum. Po večeři jsme tedy ještě uvařili čaj. Bylo už víc než 22 hodin, když jsme se odebírali na kutě. Už se blýskalo a zvedal se vítr, ale cítila jsem se v bezpečí. Střecha by nás snad ochránila před pádem stromu a přívalový déšť by snad odvedla cesta. Největší nápor vody odvedla též střecha, na plachtu dopadalo jen pár kapek. I tak ale bylo všude mokro, menší pramínky vody zatékaly pod karimatky. Pršelo dlouho i když bouře nakonec nebyla tak silná, jak jsem se bála. Možná se nám to ale jen zdálo, jak jsme byli ukrytí.

“Maminko, Háňa tě trochu pomlouvala při tom sestupu a mně to bylo líto. Já jsem tě chápal, taky se mi na tom sedle vůbec nelíbilo!” řekl mi ještě večer stranou Víťa. Moc jsem si toho, že stál na mé straně, vážila. Není to asi vůbec jednoduché mít takovou matku, jako jsem já. Bolí ho nohy, má puchýře, a já ho nutím pochodovat po horách. A tak jsem mu poděkovala a řekla mu to. Mám pocit, že letos nějak dospěl a dozrál!

Ráno jsme opět (jen po jiné cestě) vystoupali na hřeben. Všechna slova včera vyřčená zůstala tam, kde zůstat měla, tedy ve včerejším večeru. Dnes bylo dnes, svítilo slunce a bylo dobře. Zbývalo posledních asi 11 kilometrů na vlak. Bylo už jedno, že máme věci trochu vlhké a hodně špinavé. Takový už je úděl toho jít na vandr.

U studánky pod kouzelnými, ale smutnými Vařákovými pasekami jsme nabrali čerstvou čistou vodu a přes Lačnovské a Čertovy skály pomalu došli do civilizace. Čas zbyl maximálně na rychlý nákup nanuků a brambůrků, pak už nám jel vlak.

“Bylo to hezké,” řekly jsme si na závěr s Háňou. A já dodávám, že na to, aby člověk zažil nějaké dobrodružství, nemusí vůbec chodit do těch nejvyšších hor 🙂

Příspěvek byl publikován v rubrice 2019, Cestování s dětmi s lokalitami , .

Komentáře nejsou povoleny.


VYHLEDÁVÁNÍ NA TOMTO WEBU